Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem celkem ráda, že jsem na obě vlčice narazila. Neměla jsem to v úmyslu, tedy, netušila jsem, že potkám právě Seilah. Tak co na ní rodiče vidí, že jí vyměnili za bratra? Samozřejmě jsem jí nic za vinu nedávala, ona v celé té škaredé situaci byla úplně nevinně, nicméně myšlenky jsem zastavit nemohla. Potvrdila, že to je ona. Podívala jsem se hned na její společnici a zeptala se na jméno, ale ona řekla, že se jmenuje rohatá. S kamenným výrazem jsem se jí podívala do očí. Neměla jsem na nic náladu, to, co mi řekli rodiče a celkově všechno, co se stalo, mi ji totálně vzalo. Proto jsem na nějaký takovýhle fórky fakt neměla. Si myslí, že jsem úplný debil? "Jasný, a já jsem svatá pochodeň z temnot čirých," se sarkasmem jsem se ušklíbla a znovu se podívala do jejích očí. "Jaké je tvé skutečné jméno?" Bylo mi jasné, že se nějak jmenuje. Proč ho ale tají? Je snad nějak známé? Co za tím je?
Koukla jsem i na Seilah. "A kam se vůbec chystáte?" Chtěla jsem jí trošičku poučit, že vodit cizí vlky k našemu lesu může být nebezpečné, ale byl to ještě náš les? Už moc ne. Pak mi projelo hlavou to, co řekl Alf a usmála jsem se pro sebe v duchu. Že by tohle byla ta odplata? Prolétlo mi jen myslí a já koukla na Seilah. "Jsi jinak v pohodě? Všechno dobrý? Už si potkala sourozence, nebo jsem první?" Zazubila jsem se do nenuceného úsměvu a přirozeně máchla ocasem. Přišla mi celkem fajn.
V tom jsem si všimla, že vlčici začalo mizet ucho? Že by měla magii neviditelnosti, jako mám já? Nebo o co se snaží? Nechala jsem to být a čekala, až si ze mě přestane dělat srandu a řekne, jak se opravdu jmenuje.

Netrvalo dlouho a z dálky už jsem viděla dvě postavy, jak se přibližují ke mně. Ušklíbla jsem se, protože jsem doufala, že to bude alespoň někdo nový, kdo trošku obživí můj stereotypní den a přinutí mě přijít na jiné myšlenky. Bohužel tomu tak moc nebylo, ale k tomu se teprve dostaneme.
Vlčice, strakatá a poměrně mladá, vypadala opatrně. Druhá, která ji doprovázela, působila celkem mile, nicméně něco mi na ní nesedělo. Když jsem nasála do čenichu pach, cítila jsem něco povědomého. Ten pach mi někoho strašně moc připomínal a já se snažila zjistit koho. Nemohla jsem si ale vzpomenout, nicméně jsem se jen pousmála a mrskla ocasem.
V tom ta mladší pronesla moje jméno. Počkat - co? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a snažila se být milá, ale mírně mě to zaskočilo. "Emm, známe se?" Zeptala jsem se a usmála se. Prohlédla jsem si vzhled a křídla šedé a poté přešla pohledem na dva pruhy přes břicho u druhé. Zajímavé vzhledy, proběhlo mi hlavou a neuvědomila jsem si, že celou dobu mi na zádech plápolá černý oheň.
Z té mladší jsem však ucítila povědomý pach taky. Pak mi to začalo docházet. Ta šedá mi připomínala pach, když jsem se cítila v ohrožení, ale opravdu jen vzdáleně. Netušila jsem, kdo je a s kým je příbuzná, ale vybavila se mi ta šedá vlčice, která po mně skočila za to, že jsem uznávala magie. Mladší měla pach, který připomínal... Cedr? Moment! Není to náhodou ta naše nová, skvělá sestra, jak ji rodiče vyměnili za bráchu? Chudák, proběhlo mi hlavou. Ale jak se jmenovala? Sa… Si.. Se... Seilah! ”Už vím, Seilah, že? Ráda tě poznávám,” přikývla jsem k ní a pohledem sjela na její společnici. "A jak se jmenuješ ty?" Pronesla jsem otázku. Netušila jsem, že u toho působí moje speciální vlastnost, o které se Život zmiňoval a která byla mocnější, než jsem tušila. Bylo to asi hlavně proto, že pokud mladší byla opravdu Seilah, trošku jsem vycítila potřebu na ní dohlížet a druhá nebyla nijak po Cedru cítit, naopak. Její pach se mi nelíbil, protože jsem si ho spojila s tou šedou a jejím útokem. Díky tomu začala moje speciální vlastnost nevědomky působit.

<<< Esíčka

Podél řeky jsem doběhla až do lesa. Byla jsem celkem udýchaná, proto jsem zpomalila a ještě využila situace s vodou a napila se. Spokojeně jsem hltala každý doušek a cítila, jak se pachy pomalu přibližují. Loudači, pomyslela jsem si. Ale asi neměly nikam na spěch, proto jim to tak trvalo. Rozhodla jsem se tedy počkat, proto jsem si sedla tak, abych viděla na hranice směrem k místu, odkud se pach linul a čekala na jakoukoli známku obrysu postav, které se měly co nejdříve vynořit. To jsem se taky musela probudit uprostřed tmy? To je teda něco. A furt je zataženo jak blázen, aspoň jsem teď v lese, kdyby začal slejvák. Proč prostě nemůže být aspoň jednou výhled na hvězdy? Jednoduše mi to teď nehrálo tolik do karet, ale snad příští noc. "Haló, je tu někdo?" Křikla jsem ještě jejich směrem, abych na sebe upoutala trošku pozornosti a nepřehlédly mě.

<<< řeka Tenebrae

Podél řeky jsem pokračovala až do míst, kde se řeka začala podivně vlnit. To mě trochu zmátlo, ale nezastavilo. S pohledem zabořeným mírně před sebe, ale spíše pod nohy, jsem pokračovala dál, abych se dostala už alespoň někam, kde to budu trošku znát a vědět, kde jsem a kudy jít. Jenže jsem si myslela, že jsem se ztratila. Tedy, nebyla jsem daleko od pravdy, tohle místo mi bylo cizí a já jsem začínala zoufat.
Neházela jsem však flintu do žita, protože k mému štěstí jsem ucítila pach dalších vlků. Hlavně, ať to není ta šedivá praštěná magorkyně, která mě chtěla zabít. Teď s tím ohněm by jí asi praskl mozek, zazubila jsem se a pokračovala jejich směrem. To jsem ale netušila, že se jedná o její sestru...

>>> Zarostlý les

<<< Úkryt za vodopádem

Proběhla jsem padající vodou opatrně po kameni tak, abych nespadla dolů, kam voda dopadala. Měla jsem štěstí, udržela jsem se na tlapkách a vyskákala po kamenech nahoru. Byla jsem na pevnině a tak jsem si mohla zhluboka oddechnout. Ještě jsem se z řeky napila a rozhodla se započít cestu tak, že se vydám podél vody.
Měla jsem i trošku hlad, ale to jsem chtěla teď nechat být. Nechtělo se mi lovit a když, tak určitě ne teď hned. Chtěla jsem nejdříve dojít alespoň poblíž lesa, abych věděla, že jsem tam hned, co to půjde. Nelenila jsem, klusem jsem se rozeběhla podél řeky a doufala, že běžím správným směrem. Noc tomu ale moc nepomáhala, vzhledem k tomu, jak moc bylo zataženo.

>>> Esíčka

Spokojeně jsem odpočívala. Spala jsem jako beránek, takhle dobře jsem se nevyspala, ani nepamatuji. Oheň na zádech mi stále plápolal a já už si na to začínala zvykat. Cítila jsem se tu dobře, bezpečně. Tady to musím ukázat Alfredovi! To bylo první, co mě napadlo, když jsem se probudila. Šumění vody, krápníky, to všechno působilo velmi zajímavě.
Protáhla jsem si tlapky a postavila se. No, kam teď? Pomyslela jsem si. Do Cedru nepáchnu. Moc na výběr jsem upřímně neměla. Do Vrby, řekla jsem si ještě a nervózně se oklepala. Co když mě Alfredo nepřijme? Co když jeho sestra Chiara změnila názor? Nebylo nic jednoduššího, než to jít zjistit.

>>> řeka Tenebrae

Březen 8/10 | Alfredo

Bylo vtipné vidět, jak Alf leží na boku jako rozpláclá žába. Upřímně? Lehla bych si hned vedle něj a obejmula ho.
"Jo, s tím přesně souhlasím. A proto nechápu, jak mohla říct, ať vypadnu." Líbilo se mi na něm, jak byl moudrý a všechno, co říkal, dávalo smysl. Navíc to i znělo, jako kdyby mi to bral z tlamy.
Na mou poznámku o tom, že se mi Vrbový lesík líbí více, řekl, že jim to určitě nepoví. Zazubila jsem se taky, jeho spiklenecký smích byl tak roztomilý! "Já věřím, že jim to karma prostě jednou vrátí. Nikomu nic nepřeju, ani našim. Furt je to rodina, ale prostě... co dají, to se jim vrátí," řekla jsem a máchla nad tím tlapou. "Anebo něco vymyslíme?" Šibalsky jsem po něm koukla a začala se hihňat stejně spiklenecky, jako on předtím.
Po překladu jeho italské věty jsem přikývla. "Myslela jsem si to," řekla jsem jen. "Jméno tvého táty zní fakt pěkně. Muselo to být pro tebe něco být jen brácha a mít samé sestry," řekla jsem k němu a uznaně na něj mrkla. Bylo vidět, že ségry o něj pečovaly a staraly se o něj stejně tak, jako on o ně. Alespoň z toho, co jsem potkala Chiaru, mi to tak přišlo. "To je pravda. Trvalo ti dlouho se ho naučit?" Měla jsem spoustu otázek, ale bavilo mě o Alfim zjišťovat více a více věcí. Chtěla jsem o něm vědět všechno. Do posledního detailu.
"Ále jdi," potěšeně jsem máchla tlapou ve vzduchu, protože jsem se taky převalila na bok. Pak jsem se otočila zase na záda. "Nedávno jsem byla u Života. Řekl mi, co dokážu a je to hustý, ale myslím si, že ty budeš víc nadanej. Moje magie jsou spíše takový.. no, nevím, temný?" Zazubila jsem se. "Koukej, třeba zvládnu tohle," otočila jsem se na břicho a snažila se vyškrábat na tlapky tak, abych si sedla. Pak jsem si ale uvědomila, že onen černý oheň teď asi těžko uvidí. "Hehe, vlastně.. no, zkusím to, ale nevím, jestli ho uvidíš," dodala jsem ještě. To mi taky mohlo dojít, protočila jsem nad sebou oči. Akorát se teď ztrapníš, snažila jsem se si udržet korunku na hlavě. Po chviličce soustředění se těsně před námi objevil maličký plamínek černého ohně. Plápolal, nekouřil, nijak se nezvětšoval ani nezmenšoval. "V noci to je celkem k ničemu," zasmála jsem se, i když byl oheň trošku vidět, ale přes den to byla větší podívaná! "Jaké magie máš ty? Víš o nějakých?" V tom jsem nechala plamínek zmizet, abych se mohla soustředit na Alfa.

Březen 7/10 | Alfredo

Tušila jsem, že vysvětlení celé té situace nebude jednoduché a nechtěla jsem Alfreda stavět do negativních emocí, nebo od něj požadovat nějaké utěšení. Na to, jaká moje rodina byla, jsem jednoduše byla zvyklá. Neznala jsem ten pocit, kdy bych se mohla rodičům svěřit s čímkoli, přijít si pro radu, slyšet, že to, co jsem udělala, bylo dobře... prostě to tak bylo. Nejdříve řekl, že mě rád poslouchá, což mě velmi potěšilo. Rozlil se ve mně zase ten příjemně hřejivý pocit.
"No přesně!" Řekla jsem, když měl stejný názor. Byla jsem ráda, že jsem nebyla já z cesty, protože mě tak rodiče přinutili si to i chvíli myslet. Jeho slova mě trošku ranila, bylo mi ho líto. Neměl rodiče naživu? "To mě mrzí, ale jsem ráda, že jsi tady," řekla jsem ještě s úsměvem a věnovala mu dlouhý pohled. "No, to já bohužel neznám," řekla jsem ještě. Nějakou tu podporu od rodiny. Ano, uvítali mě ve smečce, ale na jak dlouho?
"To je v pohodě, nemusíš nic říkat, nechci, aby si mě nějak litoval nebo tak." Kdyby mi on řekl něco takového, taky bych nevěděla, co říct, jak se zachovat. "Děkuju. Jo, pamatuji si. Někteří rodiče jsou fakt... extra. Mít milující rodinu a rodiče mi přijde už jako něco vzácného," protočila jsem oči. Já být rodič, tak své děti miluju takoví, jací jsou. Bylo by mi jedno, že by si vybrali život jinde. Že by udělali rozhodnutí, se kterými bych nesouhlasila. Furt by to byla moje vlčata, mé děti. "Vrbový les je překrásný. Upřímně, líbí se mi víc než Cedrový, ale pššt," zazubila jsem se ještě a děkovně se na něj usmála. Mít v někom oporu bylo skvělé. Chtěla jsem mu nabídnout to samé, ale momentálně jsem nic na oplátku neměla.
Jakmile promluvil jeho italskou řečí, roztekla jsem se do trávy. Tělem, myslím. Sledovala jsem, jak pohupuje u toho očima, když mluví, jak se mu řasí čelo a jak jazykem hýbe jinak, než když mluví naší řečí. "A teď, co si řekl?" Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu a předpokládala, že to bylo nějaké představení, protože jsem z toho všeho porozuměla jen jeho jménu. "Zní to fakt překrásně. Je to strašně zvučný jazyk," dodala jsem ještě.
Mrzelo mě, že obloha byla totálně pokrytá mraky, což značilo, že by mohl přijít déšť. Když jsem se začala soustředit, zjistila jsem, že to jde. Odpověděl mi zpátky. "Tak to je skvělý! Je fakt něco zjistit, co všechno vlk s magiemi umí," radostně se mi rozzářila očka. Možnost mluvit s někým jen v hlavě, aniž by to slyšel někdo další, bylo fakt skvělé. Navíc, byl snad osud, že mi to šlo jen s Alfredem?

Březen 6/10 | Alfredo

Noční obloha se přehoupla jako nic a já to ani nepostřehla. Rozvalená v trávě jsem se překulila na břicho a hlavu položila směrem k Alfredovi. To, co řekl, mě potěšilo, proto jsem se jen uculila. "No.. ani nevím, kde začít. Moje rodina je taková.. spešl," zazubila jsem se, ale tušila jsem, že to tak má asi každý. Žádná rodina není dokonalá. "Vezmu to fakt ve zkratce, ať tě neunudim k smrti, to bych nerada," zastřihala jsem ještě ušima a zívla. "Jsme čtyři sourozenci. Brácha Crowley ale zůstal v Asgaaru, protože tam měl dvě vlčice, ke kterým měl blízko. A naši nám řekli, že si můžeme vybrat, on si vybral a táta tam udělal strašný divadlo. Zbytečně. Pak si naši udělali smečku v Cedru, to víš. No a teď, co jsem tam byla naposled, tak jsem zjistila, protože bráchu úplně vydědili a neberou ho jako rodinu, že si adoptovali jinou, úplně cizí vlčici? Jako, já jim to nezazlívám, najít opuštěné vlče, určitě ho nenechám na pospas osudu, ale... říkat o něm, že to je moje dcera a o vlastním synovi říkat "o tom mi nemluv, jeho jméno je mi cizí" a takový věci? Tak jsem se mámy zeptala, jak může. Je to její vlastní vlče, sakra.. no a ona na mě začala ječet a řekla mi, ať vypadnu a nevracím se. No a tady jsem, tadáá," zazubila jsem se na konci pro odlehčení. Nebylo to lehké, ale už mi to nepřišlo tak srdceryvné, jako předtím, když se to stalo. "Takže tam prostě nepůjdu, dokud je náhodou nepotkám a oni se mi neomluví. Což se nikdy nestane, protože moji rodiče si myslí, že mají furt pravdu a jsou dokonalí. A všichni ostatní jsou jen... no, odpad," dodala jsem ještě. Dokonce i jejich vlastní vlčata. "Pokud teda nejsi jako můj druhý brácha a ségra, ti jsou dokonalí i pro ně. Poslouchají je na slovo." Řekla jsem, že to vezmu ve zkratce. Snažila jsem se. Ale chtěla jsem mu říct vše. Když do mě dloubl, všechno ze mě opadlo a cítila jsem, jako kdyby mě polil horký pot. Nebo to byl jiný pocit?
Na jeho poznámku o jaru jsem souhlasně přikývla. Pak jsem s sebou plácla do trávy a otočila se na záda tak, abych viděla oblohu a Alfa vzhůru nohama. Jen jsem se zazubila. Tlapky jsem nechala volně ve vzduchu a pozorovala oblohu. Zase zataženou. "A řekl bys mi něco plynně tvým jazykem, prosím?" Přetočila jsem se zpátky na břicho a pohlédla na něj andělským kukučem. Bylo to tak dokonalý, ten jeho přízvuk tomu dával neskutečně krásný rozměr.
Musela jsem se ho zeptat, jak to udělal. Jeho popis dával smysl, proto jsem zavřela oči a představila si most. Soustředila jsem se a viděla před sebou jen Alfreda. Asi nějak takhle? Funguje to? Doufala jsem, že jsem to dokázala. Koukla jsem se tedy na něj a chvilku mu zůstala hledět do očí. Čekala jsem, jestli mi to potvrdí, místo toho jsem se však začínala ponořovat hlouběji do jeho kukadel.

Březen 5/10 | Alfredo

Takovej trapas se mi už dlouho nestal. Splést si fakt, že jsme měli společně na jaře vyrazit na výlet s tím, že na něj jako na samce leze jaro... měla jsem sto chutí se propadnout do země. Naštěstí jsme to celkem rychle přešli, protože bych nevěděla, jak se z toho vůbec vymluvit. Ty tele, řekla jsem si ještě pro sebe.
"No, klidně ti to povím, ale nechci tě zatěžovat mejma blbejma problémama. Rodinnejma ještě ke všemu," řekla jsem a protočila oči, načež jsem se vděčně usmála. Nebyla jsem zvyklá na to, aby se o mě a moje starosti někdo zajímal a opravdu je chtěl slyšet. Mít vedle sebe někoho, kdo mi uměl naslouchat, bylo nové, ale neskutečně fajn.
Uvelebení se v trávě uvolnilo atmosféru, stát křečovitě tomu moc nepomáhalo, ani sedět, ale když jsme oba spadli do trávy, byla jsem hned klidnější. Jeho pohyby byly tak ladné, že vždy, když se pohnul, musela jsem ho po očku sledovat a v duchu obdivovat. "Jako, já plně souhlasím. Taky mě ta zima nebere," zazubila jsem se. "Ale už je tu aspoň jaro, za chviličku začne všechno kvést, ptáci zpívat a život bude zase krásnej," zazubila jsem se, i když teď je mi stejně fajn, jako když všechno kolem žije. Přišlo mi, že to všechno teď žilo ve mně.
Na mou geniální nabídku dodal, že náš jazyk už je jako jeho mateřský. "Když to mixuješ, zní to fakt skvěle," řekla jsem. Navíc ten jeho přízvuk? Jako vážně, kdo by z toho nešel do kolen? Přeci jsem nebyla sama... doufám, že jsem. Jinak bych je musela sejmout. Představa, že se najde jiná vlčice, která by Alfreda začala očumovat ve mně rozproudila tep. Uklidnila jsem se v momentě, když jsem ucítila cosi zvláštního. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekl Život. Jeho dárek, tedy to, co jsem měla od něj obdržet, jsem ještě neviděla, takže jsem netušila, co to je. Díky tomu jsem však stále magii neměla ještě tolik funkční na to, aby zablokovala Alfredovi poslat mi myšlenku do hlavy. Podívala jsem se na něj, když jsem viděla, že nemluví, ale slyšela ho. Došlo mi to. "Jak-jak si to udělal? Je to magie myšlenek?" Jasně že jo, na druhou stranu... "takhle si umět povídat je mnohem víc cool! Nikdo by ani nevěděl, že spolu mluvíme, protože by se naše tlamičky nehýbaly, a přitom bychom se smáli nějaké vlčici, jak špinavý má kožich," zazubila jsem se při té představě a plácla tlapou do trávy. "Musím se to naučit!" Fakt, že v budoucnu budou myšlenky blokované černým ohněm, který se mi později rozlehne po zádech, mi byl stále cizí. Stejně tak jako ten, že to dokážu s vlky, kterým důvěřuji, kontrolovat.

Nechápavě jsem se začala rozhlížet. Po chvilce jsem to ale shledala jako skvělou schovku! "Wohoou!" Zvolala jsem a zaposlouchala se do ozvěny. Nebyla tak dlouhá, to znamenalo, že jeskyně nebyla tak hluboká, což bylo jenom dobře. Nemyslím si, že tu bude nějaký medvěd. Ale nikdy neříkejte nikdy. Vydala jsem se tedy jeskyni prozkoumat. Bude to skvělé místo na přespání! Tady mě jen tak nikdo nenajde, zazubila jsem se pro sebe a opatrně pokračovala. Nevšimla jsem si, že oheň mi zase zdobí záda. Až do chvíle, kdy po stěně jeskyně stékala voda, ve které jsem se zahlédla. Co to- proběhlo mi hlavou. Že by tohle byl ten dar od Života? Ten má ale překvápka! Na druhou stranu, ještě jsem to u nikoho neviděla, tak proč ne?
Jeskyní se občas rozlehl dopad kapky z krápníků, které tvořily strop, na zem. Rozhodla jsem se si najít to nejvíce možné suché místo, protože jsem byla ještě stále celkem dost mokrá a tam ulehnout a vyspat se.
Po chvíli jsem ho našla, bylo skvělé. Šumění vody už mi zase přišlo fajn a já se snažila přestat myslet na všechno možné a jen zavřít oči a na chvilku spát.

Voda mi začala dopadat na záda a já jako kdybych pocítila úlevu. Všechno to bylo v mojí hlavě, ale to jsem ještě netušila. Začala jsem i cítit, jak je voda chladná a že mi začíná být zima, proto jsem si řekla, že už to bude stačit a snažila se otočit a jít zpátky nahoru k řece. Ale uklouzla mi tlapka. "Ááá," vydala jsem ze sebe jen, když jsem sjela po kameni bokem. Zavřela jsem oči a čekala nejhorší.
Po pár sekundách, které pro mě byly jako hodiny, jsem je otevřela. Voda stále padala ze srázu, ale já ji viděla, no, z druhé strany? Co to... co to je za místo? Jsem za vodopádem? Nechápavě jsem se začala rozhlížet. A ano, byla jsem v jeskyni, které vstup byl tvořen padající vodou.

<<< řeka Tenebrae

Myslela jsem, že to je moje poslední. Že mi nějakým zvláštním způsobem prostě začala hořet záda a já budu mít nadosmrti popáleniny. V záchvatu šoku a překvapení jsem ani nepocítila, že oheň nepálí, nicméně i tak jsem se vydala k padající vodě. Můj plán byl prostý, nalézt nějaký kámen a velmi opatrně si na něj stoupnout tak, abych dostala spršku a plameny uhasila. Když jsem doběhla k vodopádu, celá udýchaná jsem našla přesně místo, které jsem potřebovala. Byla jsem velmi zděšená, protože jsem si myslela, že mi jde prakticky o život. Vydala jsem se po kamení, které vedlo až k padající vodě. Šumění vody mě akorát ještě více rozptylovalo, protože jsem se nemohla úplně soustředit.

Březen 4/10 | Alfredo

Moje panika ho asi trošku překvapila, ale upřímně mě taky. Začala jsem trošku vyšilovat, jak se tu tak objevil a já na to asi nebyla připravená. Tedy, na to ho potkat ano, ale říct mu, jak je fajn ne. Jenže jeho odpověď mě uklidnila. Panebože, paneBoŽe! Kdybych mohla, plácnu se přes čelo. "No jasný, jo! Máš pravdu, jaro, výlet," snažila jsem se vypadat, jako kdybych si nemyslela nic jiného. Průhledná jak vzduch. "Akorát že je tu maličký problém," řekla jsem ještě. "Na výlet samozřejmě můžeme vyrazit, ale do Cedru ne," řekla jsem a sklonila jsem pohled do země. Nechtěla jsem si mu teď vylévat srdíčko, vlastně mi to bylo celkem jedno. "Nechci se tam vracet." O tom, co mi máma řekla a co se vlastně stalo, jsem teď nechtěla mluvit. Hlavně proto, že tahle chvilka byla skvělá a já ji nechtěla pokazit. Tak proč hned na něj chrlit nějaký negativní věci o mý rodině? Ono lepší, kdyby ho táta potkal, ještě by mu ruplo v bedně a kdo ví, co by se dělo, pevně jsem si řekla a usmála se na něj.
Jezero před námi vypadalo slibně, ale teplota tomu ještě moc nepomáhala. Zazubila jsem se. "Já do toho taky nevlezu, zmrzla bych," zazubila jsem se. "Ale v létě! To bude super!" Nadšeně jsem rozzářila jiskřičku v očích a koukla zpátky na Alfa. Jak byl klidný... to mě hodilo zase zpátky do pohody. Jen to prvotní setkání mě trošku rozhodilo, teď jsem se zase cítila sama sebou, s vlkem, o kterého se můžu opřít. Když se rozvalil do trávy, nahlas jsem se zahihňala a bez váhání s sebou do ní hodila taky. Trošku jsem se převalovala a u toho mručela, než jsem našla to správné, pohodlnné místo. Pak už jsem jen koukla na Alfa s výhledem na jezero. Tenhle pohled si chci zapamatovat, napadlo mě jen a začala jsem mrskat jen špičkou oháňky. "Taky mi to dalo práce to tu najít," zazubila jsem se. "Hmm, cara. Nevím, co to je, ale zní to hezky. Nemrzí tě, že nemůžeš mluvit svým jazykem? Nechybí ti to? Třeba bych se ho mohla trošku naučit! A pak bychom mohli spolu mluvit, aniž by tomu někdo jiný rozuměl, tedy až na tvé sestry, samozřejmě," uchechtla jsem se. To byl náhodou skvělý plán, no ne?

<<< Tmavé smrčiny

Proklouzla jsem lesem a blížila se ke zvuku vody. Vlhkost byla cítit ve vzduchu a já jen spokojeně zamlaskala. Jak krásně mi to všechno hrálo do not!
Došla jsem až k řece a bez jakýchkoli okolků se hned dala do pití. Rozvířila jsem tím hladinu, takže jsem svůj odraz vlastně vůbec neviděla, až do chvíle, než jsem přestala. Pak jsem si všimla něčeho... "co-co to! Sakra! Pomoc!!" Vykřikla jsem a začala se točit dokola s odleskem plamenů v očích. Černé plameny mi šlehaly ze zad a já měla strach, že mě spálí, že to bude bolet... nečekala jsem ani sekundu a všimla si vody, padající ze stráně dolů, proto jsem se rozeběhla tam. Můj plán byl jasný. Nepolezu přeci do zmrzlé řeky, ale osprchuju se u vodopádů! Jako střela jsem vypálila k vodě, neohlížejíce se.

>>> Úkryt za vodopádem