Gallirea - Příspěvky uživatele

Koule před námi vypadala zajímavě a já se nemohla udržet a natahovala se, abych se jí dotkla. V tom se ozval hlas, vycházející přímo z ní. Cukla jsem s sebou zpátky a poslouchala. Když koule řekla létat, pohledem jsem střelila po Styx, aby se jí to nedotklo. Ale vypadala, že je až skoro ráda, že tohle všechno slyší. "Jdem do toho," dodala jsem ještě a rozhlédla se. Nikdo jiný, než jen ta divná koule, tu nebyl.
Styx byla odhodlaná a já taky, docela jsem se i těšila, protože vstup do neznáma mě lákal. Oklepala jsem se a viděla pár jisker, co odlétly z mých zad. "Víc, než si myslíš," houpla jsem hlavou směrem k ní a vydala se směrem kupředu. Bylo zde rozhodnutí, kterému jsem čelila, ale neváhala jsem ani sekundu. "Tudy," zavelila jsem. Bylo mi jasné, že Styx je cizí vlčice a já byla celkem nedůvěřivá, i tak bych se jí ale snažila pomoct. Nevím, jak na tom ale byla ona.

// Volíme možnost B, vpravo.

Duben 6/10 | Krůliáš

Když na mě zkusil ta jeho kouzla, co prý dokonale fungujou, vůbec to nefungovalo. Obešel mě a řekl, že je možný, že to nejsou jen obyčejný plameny. "Hmm, jako, že by měly ještě nějakou magickou schopnost? Je pravda, že Život něco takového napovídal," zamyslela jsem se nahlas. Pak jsem zavřela oči, zasoustředila se a vytvořila černý ohýnek vedle nás, který zaujal pozornost. Podívala jsem se na Krůliho. "Ještě umím tohle," dodala jsem a po pár sekundách ohýnek zmizel.
Bylo mi jasný, že na téma ohledně mého oblíbeného vlka bude mít Krůli poznámku. Přikývla jsem na první větu, ale při jeho vyprsknutí jsem se zazubila a dloubla do něj packou. "Ale kuuš," zasmála jsem se taky. "Není, je skvělej, i Život ho schválil," dodala jsem ještě. Asi to nebylo potřeba zmiňovat, ale byla jsem aspoň víc v klidu, že nemá boční úmysly. Na poslední poznámku jsem souhlasně přikývla. "Klidně ti pár drahých kamenů dám, aby si jich měl víc," zazubila jsem se a zastřihala ušima. Fakt jsem doufala, že se navštívíme a neříká mi to jen teď proto, abych byla ticho a měl klid.
Přikyvovala jsem a poslouchala ho. "Jasný, jasný, rozumím," poslouchala jsem a snažila se si tu větu zformulovat v hlavě pro sebe. "Ahoj Zurri, tady sestra Crowleyho, Vivianne. Chtěl by ti vzkázat, že by tě rád viděl, takže pokud bys chtěla, můžeš ho navštívit v lese pod horama, kousek od Smrti." Podívala jsem se na bráchu a pohodila ocasem ze strany na stranu. "Takže takhle dobrý?" Doufala jsem, že jo. A taky jsem doufala, že to nezvorám.
Můj nápad na to, že si jeho nápadnici profláknu předtím, než si s ní něco začne, se mu nelíbil. Jeho reakce mě donutila vyprsknout smíchy. "No jo fuurt!" Řekla jsem mu a nemohla přestat se smát. "Počkej, cože?" Lapala jsem po dechu. "Ty chceš smráďata? Tak to potěš koště! Ale počkej, to už se s ní chci znát, než si zaděláte na průs.. teda, na děti. To samý bude platit teda pro tebe. Jestli někdy budeme mít vlčata, nejdřív se s ním seznámíš. Okej?" Tady už by ta pěstička přeci jen mohla klapnout, takže jsem natáhla tlapku znovu a doufala, že teď plácanec nepřijde.

//Trošičku přeskočím tu konverzaci, ať ten post nemá tři kilometry... :D

Pochopila jsem způsob, jakým mi Styx začala odpovídat a čeho tím chtěla dosáhnout. Jen jsem se ušklíbla. Možná jsem nebyla tak chladná, ale občas jsem si tak více méně připadala. Nicméně teď jsme tu stály před jakousi stavbou, která svým tvarem a vším připomínala bludiště?
Při přistoupení ke stěně se najednou utvořil otvor, díky kterému jsme mohly projít dovnitř. Neváhala jsem ani chvilku a po boku Styx se vydala mezi stěny. Po zádech se mi mimo jiné rozlil i zvláštní pocit, hned poté, co se onen otvor uzavřel. Zamračila jsem se, když jsem pocítila, jako kdyby nás někdo sledoval. Až dokonce jsem slyšela i nějaké hlasy. Podívala jsem se na Styx, ale ta předeběhla mou myšlenku. Přikývla jsem. "Je to tu fakt divný," začala jsem si prohlížet tmavé zdi a snažila se zjistit, proč nás samo bludiště až přímo vyzvalo přijít dovnitř.
Byla jsem na pozoru, když v tom najednou se přes moje tělo rozlilo světle zelené světlo. Koule, která se vynořila jakoby odnikud se před námi pohupovala ve vzduchu. Neudělala jsem ani krůček zpátky, jen jsem čekala, co se bude dít. Ano, mohly jsme tu zemřít, ale evidentně samo bludiště chtělo, abychom přišly, proto jsem si nemyslela, že nás to chce hned zabít. To už bychom dávno byly mrtvé.
Koukla jsem na Styx a pak zpátky na kouli. Místy jako kdyby bylo možné vidět skrz a navíc se zvlátšně vlněla. Přišlo mi, že je strašně lehounká, ale já se snažila nasát vzduch čenichem, abych třeba zkusila zjistit, o co se jedná, za pomocí čichu. Ale nic. "Co to je? Mám do toho dloubnout?" Zazubila jsem se lehce a přišla o ještě kousek blíž. Doufala jsem, že mě to neprobije, nebo tak něco.

//Chtěla jsem modrou, ale už nám ji někdo loupnul, takže bereme zelenou.

<<< Ranský les

Když jsem odhadla, že její vrozená magie bude zřejmě jiná, řekla, že se narodila bez magie. "Jasný, chápu. A už plánuješ tady zůstat, nebo se budeš třeba vracet domů?" Gallirea byla pěkný kraj, ale někdo by mohl stále lpět na jejich domovině a kdo ví, proč odešla. Třeba se jí stýská a tak. Samozřejmě jsem počítala i s tím, že mi na to nebude chtít odpovědět, protože to bylo celkem osobní.
Jakmile mě zasvětila do toho, jak vlastně ke křídlům přišla, bylo mi jí celkem líto. "Jako jen tak, pro nic za nic? Vo co jim šlo? To jsou parchanti," zavrčela jsem lehce a podívala se na její krk. Ostnatého drátu jsem si doteď nevšimla. "Tak to mě mrzí. Ale seknou ti," snažila jsem se jí aspoň trošku povzbudit, protože to znělo, jako kdyby byl celý svět proti ní. Ale kdo ví, proč se tak stalo.
Na její oslovení jsem se zazubila. "No ale je to tak!" Povolila jsem svaly v obličeji a vycenila tesáky do úsměvu. "Pravda," přitakala jsem a mrskla ocasem. Na mojí další poznámku nijak extra nereagovala, protáhla si jen křídla a přitiskla je k bokům. Stejně je to zvláštní. Asi by mě nejvíc štvalo to, že mám křídla a nemůžu lítat prostě, zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Hele a Život by tě tý kledby nemohl zbavit?" Pronesla jsem myšlenku, která mi rychle proletěla hlavou, nahlas.
Zřejmě jsem narazila další otázkou na citlivé téma. "Promiň, nic mi do toho není," dodala jsem a podívala se před sebe. To, kam jsme došly, mi nedávalo moc smysl. Vypadalo to všechno totiž jako jedno velké bludiště. Styxa zvolala do tmy, jestli tu třeba někdo není, ale bylo hrobové ticho. "Ha ha," zasmála jsem se. "To je výzva?" Pohodila jsem ocasem, mlaskla a prohlížela si vstup. Vypadalo to temně, ale neměla jsem problém tam vlézt a zjistit, co to vlastně celé je. "Jako, já jsem pro, jdeš taky? Třeba tam bude něco zajímavýho, nebo si tu Smrt jen hrála, aby k sobě přilákala zvědavce a připravila je o duši," vycenila jsem ještě lehce tesáky v úšklebku a čekala, jestli jde taky, nebo raději stáhne křídla a půjde pryč. Musím myslet na Alfreda. Chci ho ještě vidět.

Duben 5/10 | Krůli

"Taky budu radši, když si to budu myslet jenom," souhlasně jsem přikývla a zazubila se. Nechtěla jsem to už více rozvádět, naši byli prostě kapitola sama o sobě. Celá ta naše povedená rodinka. "Děkuju. Ty taky. Proto nás neberou," střihla jsem uchem a zazubila se. Něco na tom bylo.
Ohledně magií mi Krůli potvrdil, že to zkoušel. To dávalo smysl, samozřejmě. Pak se na mě ale podíval a řekl mi, ať vyskočím na zadní a tlesknu. V ten moment se mi ale plamen na zádech ještě více rozhořel a já na něj jen koukla nechápavým pohledem. Plamen se vrátil do své podoby. "Nooo, nevím, jak to funguje, ale proč bych to měla sakra dělat?" Nakrabatila jsem obočí a sledovala, co teda se bude nebo nebude dít. Zatím to nijak slibně nevypadalo.
Jeho napodobení mých slov bylo vtipné, takže jsem vyprskla smíchy a protočila oči. "Panebože, ty seš dotěrnej," máchla jsem ocasem ze strany na stranu a stydlivě začala hrabat tlapkou v trávě pode mnou. "Nooo, je to béžový vlk... jmenuje se Alfredo a smečku vede. No a vypadá to, že si celkem rozumíme. Chybí mi," dodala jsem a pak se koukla na Krůliho a čekala nějakou pošťuchovací frázi o tom, jak se jeho malá sestřička zabouchla. Docela jsem se na to i těšila, tohle pošťuchování od něj mě bavilo. "No, stačí jít úplně na jih. Je to prakticky až úplně dole, na konci světa," zazubila jsem se. "Budeme od sebe pěkně daleko, ale i tak vím, že u Smrti není problém získat nějakou magickou teleportovací věcičku, díky který tam seš za sekundu. Takže pak padej nějaký nakoupit, a já půjdu taky," zazubila jsem se. Bylo skvělý, co všechno se tady dalo dělat.
Můj nápad se mu líbil, což mě těšilo. Konečně jsem svou magii mohla i využít! "Jasný, takže jí pošlu vzkaz a... jak že se ten les jmenoval? Je na severu, Agronský?" Chtěla jsem se ujistit, protože jsem to upřímně už zapomněla. Omluvně jsem se na něj usmála.
Na bráchovi bylo vidět, že ho to celkem mrzí. "Ale prosím tě, si kus chlapa! Ty si sbalíš jakou chceš, levou zadní. Navíc ta tvoje maska je fakt něco, to určitě některý vlčice bere. Je to tajemný, zvláštní. Mně se to líbí! Určitě na nějakou narazíš, o tom jsem přesvědčená. Ale jestli se tak stane, musíš mi to říct, ať si jí proklepnu nejdřív, jasný?!" Natáhla jsem stáhnutou tlapku směrem k němu a čekala, až udělá to samé a dáme si pěstičku na potvrzení, že to platí. No přece mi nějaká cuchtle nezkazí i mého jediného normálního bráchu!

Duben 4/10 | Krůli

Na Krůliho poznámku jsem přikývla. "Hej ale na tom něco bude. Vždyť i brácha se ségrou mají jinou barvu, my jsme černí... třeba jsou prostě rasisti, nebo tak něco," zazubila jsem se a protočila nad tou banalitou oči. "Jako, bavila jsem se s ní jen chvilku, spíš se mě bála no. Třeba je v pohodě. Ale je v tom nevinně, spíš fakt nechápu naše," zavrtěla jsem hlavou. Seilah jsem bohužel neznala, takže jsem jí nechtěla soudit a ani pro ni to nemuselo být úplně nejjednodušší. Dobře, měla "novou rodinu", ale stála vůbec tahle rodina za to?...
V tom se mi v hlavě ozvaly myšlenky Krůliho. Chtěla jsem to zastavit, snažila jsem se, abych je neposlouchala, ale stejně jsem většinu zaslechla. Měl vůči nim pochopitelnou nenávist, ale i tak jsem si myslela, že to už bylo trošku moc. Zatím jsem nikomu nic špatného nepřála, ale být na Krůliho místě, asi bych na tom byla upřímně stejně. Takže jsem se na něj jen usmála.
"Viď," zazubila jsem se. "Fakt? Takže máme i stejnou magii? Tak to znamená, že aspoň my dva jsme fakt sourozenci." To bylo skvělé. "Manipulovat? Jakože je ovládáš? To zní taky krutě," přemýšlela jsem. O takové magii jsem ještě ale neslyšela. "A zkoušel si to? Šlo to?" Měla jsem k tomu mnohem víc otázek, ale nechtěla jsem ho zahltit.
Na další poznámku jsem přikývla. Pak mi řekl, ať to vyklopím. "No, je tam jeden takovej vlk..." zazubila jsem se a zbytek si mohl domyslet.
Po tom, co řekl ohledně jeho budoucí smečky, se mi až orosily oči. Bylo to tak hezké! Měla jsem radost, že konečně dospěl. Vstala jsem a obejmula ho. "Díky brácha, taky jsem tu a vždycky budu pro tebe," dodala jsem a pak si zase sedla. Ucítila jsem, jak se černý plamen na mých zádech trochu stáhl, když jsem se k němu přiblížila. Pak se zase rozhořel.
Poslouchala jsem ho ohledně Asgaaru. Věci taky nebyly tak růžový. "Jo, od tý jsem se dala hned na odchod, viděla jsem, že ji nemáš rád, tak jsem šla hned taky," přikývla jsem. Jméno jsem si zapamatovala. "Achjo, že to nikde prostě nemůže být v pohodě a normální. Ale hej! Ty budeš mít vlastní smečku sakra! To je fakt super, mám mega radost. A já zkusím svoje štěstí ve Vrbě a zase si za pár měsíců řekneme, jak nám to jde," zazubila jsem se.
Ohledně jeho kámošky mi ho bylo líto, věděla jsem, že mu na ní záleží. "Jestli chceš, dokážu takovou super věc, že někomu můžu poslat vzkaz do hlavy, zprávu, aby ji slyšel jen on. A můžu jí říct, že se třeba máte někde sejít a uvidíš, jestli tam bude a nebo ne. Ale věř mi, určitě bude po tvém boku, vypadala fajn. A bylo na ní vidět, že tě má taky moc ráda," usmála jsem se na něj mile a dloubla ještě jednou do jeho ramene. "A nějaká fešanďácká alfa samice na cestě není?"

Duben 3/10 | Krůli

V momentě, kdy jsem se snažila být super sestrou, se ozval ten starý Krůli, který mi chyběl. Zazubila jsem se. "Jo, zadek, používám to slovo zadek skoro každý zadkovitý den," zasmála jsem se a vždy dala trochu více důrazu na to slovo. "Ale povídej. Je to snad někdo konkrétní? Nebo se něco stalo?" Nechtěla jsem se tu přeci bráchovi na ramínko vybrečet sama, navíc, když měl nějaké trable, chtěla jsem, aby věděl, že jsem tu i já pro něj.
Na jeho poznámku jsem se ušklíbla. "Nic dramatickýho. Ani mě to nepřekvapilo, upřímně," máchla jsem tlapou a podívala se na hladinu vody, která se jemně vlnila. "No, já jsem si myslela taky, že pro ně jsou pokrevní děti na prvním místě, ale evidentně jsme se jim my dva nepovedli, tak hledají náhrady, kde můžou, aby doplnili ta špinavá místa po nás," zazubila jsem se a protáhla si přední tlapky. Netrhalo mi to srdce, věděla jsem, že nejsem podle představ rodičů, ale měla jsem svůj život ráda, takže mi to bylo vlastně fuk.
"Už jsem se s ní potkala, je taková... jako, fajn. Ale ťuntínek, takže něco pro ně. Aby ji mohli pěkně zmanipulovat a vymejt mozek jejich debilníma kecama," řekla jsem a cítila se fakt fajn, že se můžu vyjádřit tak, jak to je, aniž bych nad tím přemýšlela. Konečně jsem se mohla projevit tak, jak jsem to už dlouho cítila a věděla jsem, že Krůli to vidí stejně.
Přikývla jsem na jeho další poznámku. "Jako, já jsem bez nich taky prakticky celou dobu," zasmála jsem se. "Náhradu si za mě určitě brzo najdou. Ale je vtipný vidět, jak ta jejich nejlepší představa o skvělo suprácký rodince prostě kolabuje. Zjistila jsem, že mám magii neviditelnosti, tak se tam třeba jednoho dne dojdu podívat, jestli jsou tak skvělá rodinka, na co si pořád hrajou," zazubila jsem se ještě a podívala na Krůliho. "Myslím, že budou kopií. Jsou tam s nima fakt dlouho." Nebylo se čemu divit. Kdybych ty jejich názory a všechno poslouchala furt dokola, tak bych asi taky měla tak trochu vymytý mozek.
Krůliho zaujala Vrbová smečka. "To je na delší vyprávění," stydlivě jsem se zazubila, ale velmi krátce. Když mi pověděl jeho plán, nadšeně se mi rozzářila jiskřička v oku. "Tak to je skvělý! To mám fakt radost. A plně tě chápu, určitě vám to půjde. Iška a Sid mi chybí taky, chtěla jsem je navštívit, ale nebyly v lese. Takže až založíte tu svojí supráckou smečku, tak se určitě stavím na pokec," dloubla jsem do něj. "Jo, ony dvě mají totiž aspoň rozum. Naši by tě zjebali za to, jakej pitomej nápad to je, než aby v čemkoli podpořili." Byla to pravda. Možná by podpořili třeba bráchu se ségrou, ale co jsem řekla já, nebo Krůli, bylo vždycky špatně.
"Tak to je od tebe pěkný. Takže v Asgaaru to taky nebyla žádná pohádka, jak sis myslel?" Zeptala jsem se ho. Doufala jsem, že když tam zůstal, tak si to tam aspoň užil. Ale evidentně to nikde není veselý. "Hele, nic si z toho nedělej. Jestli je to tvoje kámoška a má tě ráda, pochopí tě. Jakkoli jí to řekneš. A to, že odcházíš, protože se tam necítíš dobře, to by pochopil každej. Jestli se na tebe vybodne, tak to není kámoška." To bylo jasné. "Ale určitě bude stát při tvém boku, jestli jste spolu prakticky vyrůstali." Tohle bylo tak těžké říct, vzhledem k tomu, že to byl můj brácha... mrzelo mě to. To, že nevyrůstal se mnou, že jsme měli odlišné dětství. Ale co už, může být hůř a já jsem byla velmi ráda, že tu byl teď se mnou.

<<< Mahtaë sever

Styx mi na můj šarm řekla, že spíš ne. Ono jako černo-bílá vlčice s černýma očima a černýma plamenama na zádech asi jako elegantní princezna úplně nepůsobím. Asi jsem byla i ráda, já měla očka právě teď jen pro jednoho.
"Jako jo, aspoň někoho má. Měla štěstí na druhou stranu," snažila jsem se v tom pro změnu vidět i pozitivní stránku věci. Kdyby jen Styx věděla, jak to v naší rodině funguje a jak jsem se já ohledně "rodiny" cítila, asi bychom si byly hned blíž.
Na její otázku ohledně smečky jsem neměla problém odpovědět. Nemyslela jsem si, že je potřeba něco tajit, vždyť o smečkách se každý dozví, když chce. Navíc už i teď věděla, kterým je směrem a možná bych i ráda viděla to, kdyby naši smečku někdo napadl. Bylo by to zajímavé vidět, že naše rodina vůbec nedokáže spolupracovat. Ale třeba jim křivdím, pomyslela jsem si.
"Přesně tak. A pokud ses nenarodila na Galli, tak to jistě tvoje vrozená magie není, takže budeš mít ještě nějakou, předpokládám," zamyslela jsem se spíše nahlas a pozdvihla obočí při pohledu zpět na vlčici. "No, málokdy jsou takovýhle extra věci jen na okrasu, ale kdo ví. Třeba se to ukáže časem, nebo to fakt nic nedělá," pokrčila jsem ještě rameny a pokračovala v cestě.
Les, kterým jsme procházely, byl pro mě nový, proto jsem se více rozhlížela, ale zároveň jsem byla i trochu v pozoru. Vlčice nevypadala, že by mi chtěla nějak ublížit, protože by to už dávno mohla udělat. Do smečky mě evidentně taky nikam netáhla a tak bylo asi na čase přestat být tak paranoidní, i když s tím jejím pachem to moc nešlo.
Narazila jsem na téma jejích křídel, ale její odpověď jsem nečekala. Bylo fajn být něčím odlišný, nebo ne? "Jakto? Jsou ti jen na obtíž? Ty si... nemohla nikdy třeba létat?" Možná to byla hloupá otázka, ale zase na druhou stranu díky těm křídlům působila větší a více... nebezpečná třeba? I když teď už z nich zbývaly jen pahýlky, takže ani to nebylo moc skutečností.
Na mou další poznámku se začala hlasitě smát. To mi vykouzlilo taky úsměv na tváři, ačkoli to neměl být tak úplně vtip. "Jakej vtipe, to myslim vážně," zazubila jsem se a podívala se na ní. "Hmm..." udělala jsem trochu odmlku, "řekla bych, že se snažíš být silná, jen tak si někoho nepřipustíš k tělu, ale jsi zranitelná na určitých místech. Nemyslím jen na těle," přemýšlela jsem nahlas. "A taky to trochu vypadá, nic ve zlým, že sis v životě už něčím prošla," dodala jsem. Na tom nebylo samozřejmě nic špatného a já to nebrala jako něco, čím bych jí mohla urazit, naopak. Více zkušeností, více znalostí. Taky jsem se ale mohla mýlit.
Přikývla jsem. "To chápu," dodala jsem. "Takže prostě na vlastní pěst," řekla jsem ještě. "Mám to celkem podobně. I když zima umí být krutá, ale když víš, co a jak, všechno se dá zvládnout. Někdy je ale lepší mít někoho po svém boku, nebo ne?" Bylo mi jasné, že v tomhle se asi naše názory trochu rozejdou.

>>> Márylouka

<<< Zarostlý les

Po boku vlčice s pahýlky připomínající poraněná křídla jsem pokračovala dál. Přikývla jsem na její poznámku. "Ale nemyslím si, že nějaký mám. I když by to bylo fajn," dodala jsem ještě a podívala se na ta její polo-křídla. Měla jsem k tomu dost otázek, ale zase se mi do čenichu dostal její pach, který mi připomněl tu vlčici, která na mě skočila a já vyvázla jen tak tak živá a zdravá.
Z myšlenek mě přerušila její otázka. "No, že přišla o rodiče a musela být adoptovaná a tak, musí to pro ní být těžký," řekla jsem. O dramatu ve smečce jsem se rozhodně neplánovala zmínit, do toho cizím vlkům přeci jen nic není. Stačilo, že u tý naší hádky musel posledně být i ten novej.
Zacítila jsem ještě mizející pach vlčice, která běžela směrem k mé bývalé smečce a jen mrskla ocasem. "Jojo, u toho velkýho jezera," máchla jsem tlapou směrem před sebe a pokračovala vedle vlčice.
Na své magie byla opatrná, což mě nijak nepřekvapilo. Snažila se působit tajemně, i když jsem netušila proč a tím jsem s ní začala jednat trochu odtažitě taky. Neměla jsem ráda neupřímnost, proč má důvod něco skrývat? "Já o moc magiích nevím zatím, vím jen o neviditelnosti a tomhle černým ohni, ale k čemu je, to ví asi furt jen Život," zazubila jsem se a pohlédla na její křídla. "Říká vlčice s křídly," dodala jsem, "ale jo, je to něco nového. Líbí se mi to. Odráží to mou osobnost bych řekla. Taky taková černá, chladná," pronesla jsem zamyšleně, ale upřímně jsem ještě netušila, k čemu přesně ten oheň je. I když mi Život něco řekl a mně se to začalo vybavovat, nechtěla jsem nad tím přemýšlet, kdyby náhodou Styx uměla číst myšlenky, nebo tak něco. Musela jsem si dávat trochu pozor. Tedy, tak jsem se alespoň teď cítila.
Vykračovaly jsme dál, i když jsem neměla moc tušení kam, směr, kterým jsme šly, jsem moc neznala. "A ty si v nějaké smečce tady? Nebo nadosmrti tulačka?"

>>> Ranský les (Mahtaë jih)

Řekla jsem všechno, co bylo třeba Seilah a usmála se. Snažila jsem se být milá, neměla to taky lehké a vůbec nebyla v nejlepší situaci, ale bylo mi jasné, že u rodičů a sourozenců bude bezproblému přijata. "Už to ví," řekla jsem jen na její otázku ohledně toho, jestli o odchodu našim řeknu. Kdyby věděla, že mě máma vyhodila, asi by na ní změnila názor. Nebudu jí to říkat, nezaslouží si to, proběhlo mi hlavou. Ani nevím, kde se ve mně tolik soucitu vzalo. Ona pak jen řekla, že se rozloučí a vyrazí, takže jsme tu zůstaly samy. "Ahoj, uvidíme, neboj," mrkla jsem na ní a sledovala, jak odchází. Sestro? Projelo mi hlavou, čemuž jsem ze začátku nevěnovala pozornost. Pak jsem se otočila na Styx, která se za námi odebrala.
Nějakým způsobem se mi nechtělo jí říct čus a prostě jít, proto jsem ji poslouchala. Chvilku se zdržet můžu, než vyrazím za Alfredem, napadlo mě. "Vidíš to, jakej mám šarm," zazubila jsem se na její poznámku. "Je mi jí líto," dodala jsem ještě a pohlédla před sebe. Pak mi řekla, že jí utekla společnost, proto jsem pohled věnovala jí. "Chtěla jsem se tu ještě projít, tak můžeme na chvíli spolčit cesty," pohodila jsem oháňkou ze strany na stranu a vyrazila po jejím boku. "Takže magie neviditelnosti, máš ještě nějaké?" Téma magií bylo vždycky super, protože bylo strašně zajímavé, jaké odlišné magie kdo má. Navíc nestála řeč.

>>> Mahtae sever (přes Zrcadlové hory)

Duben 2/10 | Krůli

Došla jsem až ke Krůlimu, u kterého jsem si všimla mírného překvapení z mého nadšení. Byla jsem sice chladná, jako led, ale i tak jsem mu chtěla dát najevo, že ho ráda vidím. On a Alfons pro mě měli spešl místo.
Zazubila jsem se, když mě pozdravil a posadila se naproti němu. "Cože si?" Udiveně jsem si ho prohlédla. Opustil Asgaar? Zopakovala jsem si pro sebe. "Stalo se snad něco? Mám někomu dojít nakopat zadek?" Dloubla jsem do něj tlapkou pro odlehčení a zazubila se. Bylo mi jasné, že k tomu musel mít důvod, zřejmě třeba nějaké neshody. "Hehe, nooo... ani nevím, kde začít," zastřihala jsem ušima a pohledem sjela území, jestli tu náhodou někdo není, kdo by nás mohl slyšet. Ale vypadalo to, že jsme tu sami. "Asi víš, že naši mají smečku v Cedru," vydechla jsem. "Odešla jsem. Vlastně... máma mě vyhodila," protočila jsem oči a zhluboka se zase nadechla. Pak jsem mu koukla do očí, které prosvítaly skrz lebku na jeho obličeji. "Přišla jsem se na ně podívat a zjistila, že našli nějaký malý vlče, který přijali do rodiny. A říkají ji, že je to dcera a že je to náš sourozenec. Tak jsem šla za mámou a zeptala se jí, co to má být - teda spíš, jak může cizí vlče takhle prohlašovat za potomka a svého vlastního potomka, tedy tebe, totálně vydědit. Nedala to, jak jinak," protočila jsem znovu oči a zazubila se. Pak jsem pokrčila rameny. "Chtěla jsem se s ní o tom normálně pobavit a dokonce i Reo s Ciri stáli za mnou, ale ona vybuchla a totálně mě seřvala se slovy, co si to dovoluju a ať vypadnu a nevracím se. Jen proto, že jsem se jí fakt slušně a normálně zeptala, jak tohle jako matka může udělat," podívala jsem se zase na Krůliho. "Takže mě vyhodila, ale svoje dva miláčky si ve smečce samozřejmě nechala. To, že oni jsou stejnýho názoru, je jim jedno, protože pro mámu s tátou jsou pro ně prostě Reo a Ciri nejlepší hvězdičky jejich života. Těm to ale taky trochu došlo, tak doufám, že si to uvědomí a nebudou furt u nich za jejich prdelema," pohlédla jsem zase zpátky na jezero. "Takže se tu teď toulám, zatím. Chtěla jsem ti to všechno říct. No, a pak se asi vydám do Vrbové smečky. Chci se tam přidat," řekla jsem ještě a koukla zpět na bráchu. "Co za plány máš ty? A ta vlčice, Zurri, ta je tvoje... kámoška?" Nechala jsem tam úmyslně trochu dramatickou pauzičku, aby to ze sebe vyklopil.

Duben 1/10 | Krůli

Připadalo mi, jako kdyby konverzace s Alfredem plynula tak rychle, že i mrknutí oproti tomu trvalo dny. Protáhla jsem si tlapky a vydala se k vodě. Tušila jsem, že Alf bude mít spoustu práce se smečkou, měla jsem v plánu se za ním hned vydat, ale nechtěla jsem jít ještě v momentě, kdy se moje nálada stále točila dokola všeho toho, co se odehrálo doma.
Pomalu jsem došla k vodě a smočila si špičky tlap. Sklonila jsem hlavu a prohlédla si svůj odraz. Černé plameny mi fakt sekly a navíc, všimla jsem si, že se mi zbarvily i oči. Radostně jsem mrskla ocasem, napila se a zacítila známý pach. Brácha? Brácha! Nadšeně jsem se otočila a podívala se směrem, odkud pach přicházel. Krůli a jeho tajemná maska se ke mně řítili a já nestačila udělat nic jiného, než se mu rozeběhnout naproti.
Zabrzdila jsem jen tak tak a nadšeně vrtěla oháňkou. "Brácha," řekla jsem nadšeně a rozhlédla se. "Co ty tu, máš chvíli?" Zeptala jsem se ho, protože jsem rozhodně nechtěla rušit jeho případnou schůzku nebo nějaké plány. Ale kdyby si udělal čas na svou sestřičku, měla bych největší možnou radost. Jak to tak vypadalo, byl tu sám, takže by to snad mohlo vyjít! "Mám toho tolik, co ti chci říct."

Bylo zajímavé, jak se u Styx projevovala magie neviditelnosti. Na její poznámku jsem se zašklebila. "To jako jo no, taky by se mi to líbilo. Ale nechat zmizet sebe samu je taky fajn. Jen bacha, někdy se můžeš objevit v momentě, kdy to nejmíň potřebuješ," dodala jsem ze zkušenosti a pak se zazubila.
Chvilky mě a Seilah jsem využila a šla jsem se jí zeptat, jak vlastně ona celou situaci vidí. Vůbec jsem netušila, že mě třeba ta druhá vlčice slyší, proto jsem se s ní bavila zcela otevřeně.
Když mi řekla, že měla strach se seznámit s námi, na tváři se mi vykouzlil úsměv. "Ale jdi, vždyť my nekoušem," zazubila jsem se. "Já to chápu, od našich to bylo fajn, že se tě ujali." Poslouchala jsem jí dál. Máchla jsem tlapkou. "Není to rozhodně kvůli tobě a nikdy nebude, ty si nic špatně neudělala. Naši jsou prostě... no, svoji, a jednoduše je těžký se s nimi normálně, dospěle bavit," přikývla jsem na ní a střihla ušima. Koutkem oka jsem kontrolovala tu druhou, kdyby náhodou měla něco v plánu. Raději pro jistotu. "Jo, já si taky myslím, ale jsou - jak říkám - svý, takže to neřeknou. Někdy je to s nimi těžký, ale to asi jako se všemi rodiči," zazubila jsem se znovu a pak si sedla.
Pak dodala, že doufá, že jsme se kvůli ní nepohádali. "Jak říkám, ty si v tom fakt nevinně. A brácha se ségrou se na tebe těší, až tě poznají. Buď fakt v klidu," dloubla jsem do ní tlapkou a zdvihla se. "V pohodě dojdi domů a bacha na to, komu věříš a kam ho pustíš," řekla jsem a druhou část věty jsem jí zašeptala do ucha. Pak jsem se usmála a podívala se na Styx. Vypadala, že se vážně potřebovala napít, zřejmě jí to bodlo. Koukla jsem ještě na Seilah a čekala, jestli je ještě něco, co by se mnou chtěla probrat, než se naše cesty rozdělí.

Bylo zajímavé, že bez odporu mi Styx svoje jméno řekla. Asi jsem měla, jak řekl Život, slova mocnější, než jsem si uvědomovala. Přikývla jsem na její poznámku a koukla na Seilah.
Magie neviditelnosti byla zajímavá, věděla jsem, že ji mám, ale taky jsem ji ještě neovládala perfektně. Uměla jsem se ale už zneviditelnit a to mi zatím stačilo. Zazubila jsem se, když Seilah k tomu neměla slov, evidentně byla z magií ještě trošku nesvá. "Zrovna magie neviditelnosti mi přijde jednoduchá na nacvičení, jeden si prostě jen přeje zmizet a fakt zmizí," zazubila jsem se.
Chápala jsem, že vlčice chce se mnou prohodit pár slov o samotě, ale to neznamenalo, že bych chtěla Styx vyhodit. Upřímně by mi ani nevadilo pár věcí probrat i s ní, ano, bylo to soukromé, ale co. Když se naše velká hádka mohla odehrát před zraky Waristooda, tak proč by Styx nemohla slyšet, jak praštěná naše rodina je. Ale nad tím jsem přestala přemýšlet v momentě, když se Seilah tak nějak dala na odchod. Trochu jsem se zamračila, protože jsem doufala, že třeba navrhne, že uděláme pár kroků vedle, ať Styx počká a ona mi řekne, co a jak. Ne, že prostě odejde. Tak asi nemá zájem se seznámit, promluvit si, napadlo mě jako první. Chápala jsem, že je třeba trochu nervózní, ale v tom se ozvala Styx. Evidentně ji chtěla doprovodit, asi mi to bylo jedno. Ať klidně ví, kde naše rodina sídlí, na tom nic špatného nebylo. Třeba se bude chtít do smečky přidat a rodiče budou ještě více důležití, než jsou teď.
Styx se ale nějak zakuckala a šla se napít. Pár ladnými kroky jsem došla na bok Seilah. Při míjení Styx jsem se na ní jen koukla se slovy: "omluv nás na minutku, prosím. Hned ti ji vrátím a můžete vyrazit," mrskla jsem ocasem a došla k Seilah.
Zastavila jsem se vedle jejího boku a koukla na ní. "Tak co, jaký z toho máš pocit? Z naší rodiny a tak?" Dloubla jsem do ní tlapkou a zazubila se. Nechtěla jsem, aby ze mě byla nervózní. "Klidně mi vše upřímně řekni. Já se do smečky nevrátím, půjdu jinam. To je sice na dlouho, ale netrap se tím," máchla jsem znovu ocasem a spatřila malou černou jiskřičku, která letěla před mou hlavou z ohně z mých zad. "Oni ti naši určitě řeknou, co se stalo a nestalo. O Crowleym asi víš? Bráchovi? Jak ho naši nechali v Asgaaru?" Zeptala jsem se jí. Doufala jsem, že nám tahle chvilka o samotě bude stačit k tomu, abych jí trochu osvětlila celou naší rodinnou situaci, o které se jistě rodiče radši ani nezmínili.

Nějak jsem cítila, že by s druhou vlčicí mohly být problémy, ale po mé další otázce mi odpověděla. Styx, zopakovala jsem si jen pro sebe v hlavě a poslouchala ji. Aha, tak už to chápu. To ne já jsem ten pitomec, pomyslela jsem si, když mě oslovila tak, jak jsem se jí představila; sarkasticky. Ale asi to myslela taky sarkasticky, snad. "Hm, to mi nic neříká," máchla jsem lehce tlapou ve vzduchu a podívala se na mladší vlčici.
Ve tváři jsem trošku zvolnila a sem tam bylo vidět i nadzvednutí koutku. Když jsem se zeptala, kam mají namířeno, v hlavě mi probliklo, že bych měla "mladší sestru" poučit. Určitě by neměla cizí vlky tahat k nám, do smečky, projelo mi hlavou. Ale jistě věděla, co dělá, nebyla jsem tu od toho, abych ji vychovávala. V tom se můžou ukázat rodiče, když je to jejich dítě, jak super vychovali svou dceru. Všechna tahle slova se mi přes jazyk a mysl dostávala strašně těžko, ale co už. Musela jsem si na to zvyknout.
Zeptala jsem se Seilah, jestli už se potkala s mými sourozenci, ale potvrdila mi, že jsem první. Máchla jsem ocasem a usmála se, ačkoli řekla, že by to chtěla řešit v soukromí. V tom jsem si všimla Styx, jak problikává jako Vánoční stromek. "Vypadá to, že tu brzy budeme samy, protože někomu se tu objevuje magie neviditelnosti," máchla jsem hlavou k vlčici a zazubila se. Její pach jako kdyby se mi vymazal z hlavy, že je trochu podobný té praštěné. Zazubila jsem se a koukla na Seilah. Ta měla ještě očka zlatá. Chtěla jsem s ní taky mluvit v soukromí, ale zároveň jsem nechtěla vlčici vyhazovat a seznámit se s ní, protože vypadala zajímavě. Měla toho asi dost za sebou a zřejmě bych se od ní dozvěděla dost zajímavých věcí.