Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Tajemná louka

Z louky jsem pomalu přišla na kraj území, který mi byl známý. Bohužel jsem si ho ještě nestihla tolik prohlédnout, na což jsem měla chvilku času teď. Tedy alespoň jeho hranice. Nasála jsem ten povědomý pach do plic a tělem se mi rozlil zvláštní pocit. Těšila jsem se, nemohla jsem se dočkat, až Alfreda zase uvidím, ale měla jsem i trochu strach. Tedy, spíše než strach jsem byla nervózní. Co bude a nebude? Jak zareaguje?Nicméně neměla jsem v plánu se prostě za ním vydat, cítila jsem, že tu někde poblíž je. Proto jsem se poslušně zastavila a posadila se s tím, že o sobě dám vědět. Zhluboka jsem se nadechla a dala všechnu svou eleganci do vytí, které se ladně rozprostřelo po území. Tohle nemůže neslyšet, pokud je někde tady. A teď už nezbývalo nic jiného, než jen čekat.

Přikývla jsem na poznámku Styx, že bludiště bylo až příliš mírumilovné. Taky jsem to čekala horší. Že jsem ji tam nenechala a neodešla jsem chtěla okomentovat, jenže v tom tu prošla nedaleko nás nějaká vlčice, kterou Styx poznala a než jsem se stihla vůbec nadechnout, abych něco řekla, jenže Styx se záhadně vypařila. "Styx?" Zeptala jsem se ještě, jestli náhodou netrénuje tu její magii neviditelnosti, ale bylo tu prázdno. Ticho a prázdno. Naštvaně jsem se zamračila, protože jsem jí chtěla k tomu říct i svoje, ale možná lepší, že zmizela. Mohla jsem se konečně vydat tam, kam jsem se měla vydat už dávno.
Přirazila jsem čenich k zemi, nasála vůně okolí a se šťastným výrazem se vydala do známého lesíka, který byl opravdu kousek odtud. Náhoda?

>>> Vrba

<<< z Márylouky portálem

Pomalu jsem odnavigovala Styx k portálu, abychom se někde vynořily. Netušila jsem, kam nás to odnese, jediné, co jsem si přála bylo, aby to nebyl Cedr. Pak už mi to bylo jedno.
Naštěstí jsme se ocitly na nějaké louce. Spokojeně jsem si mlaskla. "Super! Mám radost, že zas vidíš, už mě ta zodpovědnost nebavila," zazubila jsem se a máchla tlapkou před sebe. Na její zhodnocení jsem přikývla. "Taky jsem to čekala horší, zvenku to nejdřív vypadalo mnohem víc děsivý," pokyvovala jsem a podívala se na ni. "Hele a ještě jednou sorry za ten hod, čekala jsem, že to vyjde líp. Ale žijem, tak aspoň to," zazubila jsem se ještě nevinně a začala se rozhlížet.
Neznala jsem to tady, to jsem ještě ale nevěděla, jak blízko jsem místu, kam jsem chtěla jít. "Kde to jsme, víš?" zeptala jsem se ještě a pak si jen spokojeně olizla cenich. Nakonec to byla skvělá zkušenost.

Nechtěla jsem úplně komentovat fakt, že můj oheň nebyl k popálení. Neměl uškodit, spíše byl obranný a já za to upřímně byla ráda. Radši ať zaujme pozornost a pohltí některé magie, než aby jen popálil. Vždyť to pak můžou i ostatní s magií ohně mi ten klasický oheň převzít a nechat zmizet, když půjde do tuhého, nebo ne?
Se Styx jsme se zastavily před vlkem, který byl zvláštní, ale evidentně to tu měl celé on pod palcem.
Když jsme se obě rozhodly mlčet, bylo poznat, že je trochu zklamaný, protože čekal, že se popereme. To snad žádní rozumní vlci, co to mají v hlavě srovnaní aspoň trochu a doteď museli nějak spolupracovat by přeci na konci neudělali.
Před námi se však objevily dva portály. Styx byla stále totálně slepá, takže mi jen řekla, ať nějaký vyberu, že jde za mnou. "Dobře, hm, vezmeme třeba tenhle vpravo," dodala jsem a podívala se na vlka, který byl fakt zvláštní. Už jsem chtěla být pryč. "Tak za mnou, tudy, mladá dámo," zazubila jsem se ještě a s přivřenýma očima proskočila růžovým portálem. Byly jsme přeci jen dámy, no ne?

>>> Tajemná louka

Byla jsem ráda, že jsem radu od Styx dostala. Bylo upřímně zajímavé vidět, jak ostatní přihlíží na takové věci a hlavně ti, co už mají nějaké zkušenosti za sebou. Budu na to myslet. Jestli to s Alfredem vyjde, tak se budu snažit být realista, řekla jsem si razantně, ale kdo ví, jestli to tak opravdu bude. Ovládnout pocity není tak jednoduché, si myslím.
Vydala jsem se skrz růže taky. Za to, že jsem tam Styxu takhle poslala, jsem si to vypila hned na to, protože růže se s námi nepáraly. Docela to bolelo, neříkám nic, ani můj černý oheň nepomohl. Se zamračeným výrazem po prakticky celé přebrodění trním jsem se dostala na druhou stranu.
Styxa mi pak prozradila, co bylo tajemstvím růží. "Slepeckej čtenář si fakt dobrej, to se musí nechat, oheň však neovládám, jen černý, který je může maximálně tak polechtat," pokrčila jsem ramena.
Po přebrodění růží jsme se dostaly na nějaký plácek. Zpomalila jsem a natáhla tlapku před Styx, aby do něj nenarazila, ale ta už o vlkovi taky věděla. "Bacha, nějakej děda tu je, uvidíme, co zase kuje," pošeptala jsem k ní co nejvíc potichu tak, jak jen to šlo a pak se postavila trochu více před Styx, kdyby se cokoli dělo, abych byla první na ráně. Jeho slova mě však zarazila. Ukradl, kouli? Co to plácá, nechápavě jsem ho sledovala. Rozhodla jsem se, že využiju mojí skvělé schopnosti být prostě ticho a počkat, co na to řekne Styx. Doufám, že ta slepanda nic neukradla, ale to bych si všimla. Navíc, určitě to nemá zapotřebí, svráštěla jsem obočí, pak jsem zase povolila a koukala na něj mlčky tak, jako kdybych ztratila řeč. Mu dám princeznu, projelo mi ještě hlavou, ale snažila jsem se na nic nemyslet, rozhodně jsem nechtěla vyvolat nějaký spor.

C. Mlčet

Duben 8/10 | Krůlinátor

Asi na tom plamenu něco bylo. "Třeba to prostě pohlcuje některý magie! Ale který? Teď už vím, že příkaz... jiné už asi neovládáš, viď," koukla jsem na něj. Bylo fajn si to vyzkoušet, abych to zjistila. Protože nevědět by bylo celkem pro mě nevýhodné.
Na jeho masku Krůli řekl, že si zvykl. Nic jiného nezbývalo, asi jako se všemi jizvami, ozdobami a vším tím okolo. Radostně jsem zavrtěla ocasem, když mi řekl, že to samé platí pro mě. Byla jsem ráda, že mám alespoň k jednomu členu naší podařené famílie tak blízko.
"No, jako, myslím, že dvě ti teď z fleku a s jistotou řeknu," zazubila jsem se. "Ale jsem fakt hrdá na tebe, to musím říct. Vlastní smečka je super! Hrozně ti držím palce," dodala jsem ještě. Byla jsem na něj opravdu moc hrdá.
Po mé poznámce jsem musela vyprsknout smíchy na tu jeho reakci. "No, takhle jsem nad tím nepřemýšlela, ale to jako jo no, to bych se asi taky zrovna dvakrát neradovala," pronesla jsem ve smíchu a pak jsem zavrtěla hlavou, abych si to nemusela dál představovat.
Než stihl doříct jeho poslední větu jsem do něj plácla tlapou a postrčila ho se slovy: "heej! No dovol?! Bacha na tlamu," zasmála jsem se. "Já ti dám dojnou krávu," zazubila jsem se ještě. "Tak bylo by to asi fajn, neříkám nic, ale určitě to neplánuju. Vždyť ani nevím, jestli se mu taky líbím a tak," zahrabala jsem nervózně tlapkou v zemi a pak se na něj znova koukla. "S chlapama je to těžký."

Asi na tom něco bylo. "Dobře, jo, to dává smysl a něco na tom určitě bude," řekla jsem ještě k těm růžovým brýlím. Jestli já se někdy do toho stádia dostanu, chtěla jsem si to užít, ale samozřejmě návrat do reality je pak tvrdý. To k tomu ale patří. Jenže co když na mě čeká vztah, který bude prostě dokonalý? "Třeba si ani nikdy nikoho nenajdu, kdo ví," pokrčila jsem ještě ramena.
Dobře, byla jsem trochu hrr. Asi to povídání o vztazích mě donutilo to trochu uspěchat, čapla jsem Styx a snažila se jí přehodit na druhou stranu. Silná jsem byla dost, ale nečekala jsem, že ona je tak tlu... těžká. Asi ta křídla, heh. "Promiň, počkej, ty si to rozluštila?" Zarazila jsem se, ale už bylo pozdě. "Asi moje výpočty nebyly úplně přesný! Ale žiješ, tak to je dobrý," zazubila jsem se provinile pro sebe a podívala se před sebe. Styx už se drala na druhou stranu a já se do toho pustila taky. Nic jiného mi ani nezbývalo.

A. Pokusím se obratností zdolat růžové šlahouny (obratnost 12)

Doufala jsem, že projít tou mlhou se mi podaří tak, jako se to podařilo mé společnici, ale bohužel. Mělo to na mě horší dopad a já jsem se vší smůlou prostě poslala veškerý obsah žaludku několikrát ven. Když už se zdálo, že mi uvnitř nic nezbylo, zatřásla jsem se. Fuj.
Styx ke mně pronesla radu. "Není to náhodou o tom pocitu prvního zamilování? Že všechno je konečně poprvé krásný a tak, neměl by si je jeden spíš snažit udržet co nejdéle? Já myslela, že to je ta nejhezčí fáze, než se vrátíš zase do týhle... reality," zeptala jsem se jí, protože mě to opravdu zajímalo. Třeba na tom něco bylo.
Přikývla jsem na její myšlenku. "To mě taky, zatím to ale vypadá, že někam aspoň jdeme. Je fajn, že jsme se nemusely vracet," máchla jsem ocasem a doufala, že se mi už žaludek aspoň trochu srovná, i když se mi to občas vyhrklo do tlamy. "No, tak to potěš koště," odpověděla jsem na to, že nevidí vůbec nic. To muselo být ještě těžší.
V tom jsem viděla, jak Styx míří k nějaké tabulce. "Ba-" nestihla jsem jí ani varovat, když do ní narazila. Naštěstí se nic nestalo. Tlapkou po ní začala přejíždět. "Hele, před námy jsou růže, šlahouny s trny... tak jak to uděláme?" Zeptala jsem se jí. Celou dobu jsem měla silní pocit, jako kdyby na mě někdo koukal. Otočila jsem se, musela jsem nás hlídat, kdyby hrozilo nebezpeční, stálo to jen na mě. Ale nikdo jiný tu nebyl. Že by tady i zdi měly oči?
"Tak co si vyčetla?" Zeptala jsem se. Přišlo mi to celkem vtipné, byla slepá a i kdyby viděla, určitě by to nepřečetla, protože to beztak budou jen nějaký klikiháky. Ale nechala jsem ji, aspoň chvíli, ať to zkusí.
Jelikož mi bylo jasné, že takhle se nikam nedostaneme a navíc, s jejím zrakem toho tlapkou moc nevyčte, vzala jsem situaci do svých tlapek. "Hele, i když to nevypadá, jsem silnější, než vypadám. Mám nápad, ale musíš mi věřit," dodala jsem a nechtěla jsem jí to vysvětlovat, protože by byla určitě proti. Pak jsem neváhala, nějakým způsobem jsem ji chytla a pokusila se jí přehodit. "Promiň, kdyby to bolelo!" Křikla jsem ještě a pak už přemýšlela, jak to přelezu. "Jsi v pohodě?"

C. Přehodím parťáka na druhou stranu (síla 16) a jelikož nevím, jak přesně to funguje, tak pak asi A. Pokusím se obratností zdolat růžové šlahouny (obratnost 12) - jestli musím napsat další post, tak v pohodě, napíšu ^^

Na její poznámku jsem se zazubila. Něco na tom bylo. "Každý si tím asi projde, doufám," zazubila jsem se ještě trochu stydlivě, za což jsem byla ráda, že Styx je částečně slepá a nevidí mě. Na mou otázku mi razantně odpověděla a já jen zavrtěla hlavou. "No dobře. Nebudu se vyptávat," usmála jsem se přátelsky, protože bylo poznat, že jí to trochu je proti srsti. Škoda, že můj přátelský úsměv neviděla, docela se mi povedl bych řekla.
Začala jsem popisovat mlhu, která se před námi objevila. V hlavě se mi začala objevovat myšlenka Styx, ale já jsem začala přemýšlet nad něčím jiným. Nechtěla jsem teď poslouchat to, co si myslí, chtěla jsem být fér.
Zatnuly jsme dech, zavřely oči a běžely. Bohužel, mně se to tak moc nepovedlo, takže jsem se nadechla a no, nebudu vám to popisovat - obsah žaludku byl venku. Nejednou. Držela jsem se dost, abych nebyla jak rozprašovač. "Pro-tebe," řekla jsem ještě a mezitím hutně polkla. Bylo to fakt něco.
S nakrčeným čenichem jsem pokračovala dál. "Jako jo, taky jsem čekala, že tu budeme nasazovat životy, ale tím líp. I když tohle mi dalo zabrat možná víc," polkla jsem ještě jednou a měla znovu co dělat to všechno v sobě udržet.
Před námi bylo další rozcestí. "No, jdeme dál. Rozcestí... hm, tudy třeba," dodala jsem a vydala se doleva. "Furt nevidíš stejně?" Zeptala jsem se, načež mi to došlo, jak to znělo a musela jsem se zasmát. "Promiň, ale víš, jak jsem to myslela. Nelepší se to?" Opravila jsem se. Doufala jsem, že jo, protože jsem měla trochu zvláštní pocit, že se vše, co udělám, váže i na její život. Ale co už, zatím nám to celkem šlo.

B. jdu doleva

Nechtěla jsem nechat cizí vlčici šťourat do mého života, na to jsem byla celkem nedůvěřivá. Když se však přestala vyptávat jako kdyby na mě mířila lampičkou a dolovala ze mě každou informaci, cítila jsem se lépe. Proto jsem už neměla problém odpovědět na její další otázku. "No, mám," řekla jsem trochu stydlivě a zazubila se. Škoda, že to neviděla. "A ty?" Zeptala jsem se ještě. Z předchozí konverzace jsem poznala, že Styx se tak trochu ve vztahu spálila, proto jsem nechtěla dál rozvádět další věci, aby to mezi námi zase nezačalo skřípat. Potřebovala jsem se odtud taky dostat a bylo dost možné, že jí k tomu budu ještě potřebovat.
Na její připomínku jsem se jen zazubila. "Dobře," dodala jsem ještě a zakroutila nad tím hlavou, s úsměvem na obličeji. Pokračovaly jsme dál bludištěm a mně to přišlo, jako kdyby odtud prostě východ nebyl. Ale musel, všechna bludiště přeci mají východ, nebo ne?
V tom mě najednou do čumáku praštil strašný smrad. Se smradem jsme se ponořily do černé mlhy, ale jen na začátek, kde jsem zastavila. Na Styxinu poznámku jsem chtěla říct něco, co by jí vrátilo úder, ale mnohem víc, jenže jak jsem už říkala, třeba ji budu potřebovat, proto jsem se zatím držela zpátky. "Pardon," zasmála jsem se. Pak jsem zase zvážněla. "Ale ne, stůj. Je tady černá mlha a fakt brutálně to smrdí. Chce se mi z toho...," polkla jsem to, co se dralo ven a než jsem to stihla doříct, Styx neváhala a rozeběhla se čenichem napřed skrz tu mlhu. Asi to bylo nejlepší řešení, protože stát tu a přemýšlet, obě bychom akorát ukázaly, co jsme naposled jedly. "Běž a nezastavuj, řeknu ti," řekla jsem jí, zhluboka se nadechla a vyrazila za ní.

B. Zkusím to proběhnout se zadrženým dechem (rychlost 18)

Musela jsem uznat, že jsem od toho rozsypaného skla měla celkem respekt, takže jsem se snažila být co nejvíce opatrná. A to se vyplatilo, protože jsem to přeběhla bez jakékoli újmy. Spadl mi kámen ze srdce, kdybychom byly slepé obě, netušila bych, co dělat.
"Nelžu ti, nemám důvod," řekla jsem pevně, "protože si to myslím a doufám, že si jednou někoho najdu, kdo po mém boku bude. Musí to být fajn, teda, aspoň si to tak představuju," objasnila jsem. Netušila jsem, co se ze mě snažila Styx dostat, ale o Alfredovi jsem neměla sebemenší potřebu mluvit. Navíc, stále jsme byli jen kamarádi a kdo ví, co vlastně cítil on ke mně.
Pak jsem se rozhlédla a podívala se za sebe. Zhluboka jsem vydechla. "Vidím, neoslepla jsem, zvládla jsem to," řekla jsem. "No budu muset," zazubila jsem se trošku nahlas, protože mi došlo, že Styx teď nevidí. "Týjo ale tady ti stojí vlk, takovej fešák! To je škoda, že to nemůžeš vidět," zažertovala jsem a kdybych jí o kousek více věřila, dloubla bych do ní tlapkou, ale teď jsem se jen zachechtla. "Tak pojď, zase se to tady dělí. Vezmeme to rovně," řekla jsem a snažila se jít po jejím boku, aby mě aspoň trochu cítila a více slyšela. Určitě jsem nechtěla jít před ní, ačkoli jsem tušila, že to třeba budu brzy muset udělat, abych jí udržela v bezpečí. Kdo ví, co nás teď čeká.

A. rovně

Duben 7/10 | Krůlinátor

"Jako, myslíš, že třeba jako pohlcuje pozornost, když ho vyvolám, tak třeba pohlcuje i nějaký magie?" Zamyslela jsem se nahlas. Možné to mohlo být, Život sám říkal, že to není jen tak ledajaký oheň a barvou to asi evidentně nemyslel. "Díky. Ta tvoje maska taky. Jsme to ale kůl děti nakonec, co?" Zazubila jsem se.
Přikývla jsem na jeho odpověď. "Dobře," začala jsem, "já až půjdu za Smrtí, tak ti taky dojdu udělat nějaký čurbes do lesa," dodala jsem ještě šibalsky a zazubila se. Samozřejmě jsem to tak nemyslela. Představa, že by někdo začal něco vyvádět ve Vrbě mi donutila naježit lehce srst.
Na mojí poznámku div nevyprskl. Začala jsem se smát. "Ta maska asi brání volnému průchodu myšlení vobčas," dloubla jsem do něj. "Život přece zná všechny a věděl, o kom mluvíme, jen řekl, že je fajn. Ještě ho nikdo neviděl a kdo ví, jestli on chce vůbec vidět mě," máchla jsem ještě tlapou ve vzduchu. Už jsme si tu vyprávěli, jako kdyby to byl můj patrner. Přitom jsem ani nevěděla, co ke mně cítí a jestli to, co cítím já, bude vůbec opětovat.
Začala jsem se tedy soustředit. "Ahoj Zurri, tady sestra Crowleyho, Vivianne. Chtěl by ti vzkázat, že by tě rád viděl, takže pokud bys chtěla, můžeš ho navštívit v lese pod horama, kousek od Smrti." Doufala jsem, že myšlenka proleze a vleze jeho kamarádce do hlavy. Kdo ví, jak tohle fungovalo, ale během soustředění jsem si představovala, jak vypadá. Tak snad, třeba...
"No neříkej dvakrát, jeden nikdy neví. Třeba ti nějaká přijde pod tlapu, ani nebudeš vědět jak a pak smráďata budeš mít dřív, než se naděješ," zazubila jsem se. Náhodou to by bylo fajn! "Takhle to neber," řekla jsem ještě, "spíš že přivedeš na svět někoho konečně normálního, do naší..... rodiny," zasmála jsem se ještě a pak přikývla na jeho poznámku. "Dobře, platí. Ale i pro tebe." Chtěla jsem v tom mít jasno. Tak to by mě fakt zajímalo, co bude a nebude. "By mě fakt zajímalo, kdo z nás dvou bude mít vlčata první."

Sledovala jsem, jak se Styx snaží přecupitat skrze rozsypaná skla, což nebyl asi nejlepší způsob. Nicméně to, že se pokusím rozluštit nápis se zdálo taky ne úplně promyšlené. K mému štěstí jsem samozřejmě neměla sebemenší ponětí, co tam stojí. Vypadalo to jen jako nějaký obrazce, které prostě nedávaly smysl. V tom jsem zaslechla, jak mi Styx řekla, že nevidí. Pohledem jsem hned švihla k ní a zavrtěla nad tím hlavou. Kdybys počkala, prolétlo mi myslí, ale i tak by se asi ničeho nedočkala. "Já tady z toho taky nejsem úplně moudrá," křikla jsem zpátky. Bylo na čase se asi ujmout její taktiky.
Předtím, než jsem však vyrazila směrem za ní, se mě zeptala, jestli nespěchám za svým amantem. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. "Nespěchám nikam a žádnýho amanta nemám," pokrčila jsem rameny. Byla to pravda, kdo ví, jak to celé Alfredo viděl, třeba mě už ani on sám vidět nechtěl a já se nakonec přidám k bráchovi do smečky, kterou si rozhodl založit. Zato tobě by nějakej kořen bodnul, napadlo mě ještě a s úšklebkem jsem vykročila za ní, opatrně. Nechtěla jsem taky oslepnout. "No jo furt, už du," řekla jsem ještě a opatrně se snažila proplést tou nejlepší cestou, co jsem mohla najít. Nebylo to ale nic moc. Co když oslepnu taky a budeme tam obě totálně slepý? "To nevím, jak teda chceš odslepnout, ale jestli budu slepá taky, tak to potěš koště, moc se nikam pak nedostanem," pronesla jsem ještě s úšklebkem a pokračovala kupředu.

A. Pokusím se přeběhnout na druhou stranu (rychlost 12)

Vyrazily jsme kupředu, zvolily jsme cestu vpravo a já vykračovala velmi obezřetně. Doufala jsem, že i když je Styx pro mě úplně cizí, můžu se na ní alespoň částečně spolehnout. A kdyby se cokoli dělo, tak mi pomůže stejně tak, jako bych se snažila pomoct já ji.
Když jsme prošly mezi stěnami, najednou se před námi na zemi rozlilo světlo, odrážející se v nespočetném množství kousků zrcadla. Zastavila jsem se a snažila se rozhlídnout, abych nepřehlédla detaily, které by nám mohly pomoct. Styx to brala jako procházku růžovou zahradou, takže se mě začala ještě vyptávat. Máchla jsem ledabyle ocasem. "Asi se budu chvilku toulat a uvidím, kam mě tlapky zanesou," dodala jsem. "Zatím žádné extra plány nemám. Navštívim ještě asi přátele," doplnila jsem, aby to bylo trochu více důvěryhodnější. O tom, že mám namířeno do Vrbové smečky, jsem se zmiňovat nechtěla, kdyby náhodou se dělo cokoli, kdo ví, co Styx vlastně je zač. Mohla mít několik svých kámošů, se kterýma chodí po smečkách a snaží se jim natropit neplechu. Nebo taky ne, ale zatím se jí moc věřit nedalo. "Co ty, máš nějaké plány?"
V tom jsem uviděla tabulku, na které byl nějaký nápis. To bych nebyla já, kdybych nezjistila, co to je, protože mě to zajímalo a byla jsem spíše rozumnější, než se vrhat do věcí po hlavě. Za to Styx se začala proplétat mezi světlem a střepy a dostat se na druhou stranu. "Počkej, tady je něco napsanýho," řekla jsem potichu, možná až přeslechnutelně a dala se do luštění, co to vlastně je.

//B. Pokusím se rozluštit nápis ve skle (taktika lovu 11)

Otázky na charakter

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Setkání s Alfredem v rozkvetlém třešňovém háji, prostě úplná romantika

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že jsem jako malá usnula na Středozemce a měla chvíli výpadek, takže jsem nehrála tak aktivně...

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Už mám skoro všechno, co jsem chtěla, možná jen nějaké další magie, ale zatím nic konkrétního neplánuji.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Chtěla bych potkat spoustu hráčů, protože se mi strašně líbí, jak za své charaktery hrají. Chtěla jsem se setkat se Styx, se kterou teď ve hře jsem, což je super. Pak taky se zbytkem rodiny Alfa, abych se s nimi pořádně seznámila!

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Herní přijetí do smečky, utvoření páru a vlčátka holátka ♥

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Být po boku béžového taliánského medvídka, protože je prostě skvělej a spolu budou dokonalí.

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Objevování nových magií, nových emocí a pocitů a taky dokázání, že není tak neschopná, jak si rodiče myslí.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Sourozenci, protože se na ně může spolehnout a Alfredo, protože ho má prostě ráda.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Ano, když ji mamka vyhnala ze smečky.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Narodila se tu, takže asi dobrý :D

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Vyhazov ze smečky, odchod z Asgaaru

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Tasu, protože se chovala... jako Tasa :D

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Vrba ♥ 2. Borůvka 3. Mech 4. Sarumen 5. Buk 6. Asgaar 7. Cedr

Otázky na hráče
1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
Zatím žádný další nemám, momentálně mám všechny, co jsem chtěla, ale uvidíme.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Všechny ♥ Jsou všichni tři prostě dokonalí, tak, jak jsem je chtěla :3

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Všechny miluju.

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Asi Vivku, protože tam už mám dost plánů a mega moc se na ně těším.

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Snažím se do hry dát, co můžu. Někdy toho času tolik není, což mě štve, protože nerada jsem pak pozadu a přicházím o zajímavé konverzace, akce, hry atd. ale to k tomu prostě patří. Aktuálně si ale myslím, že jsem na tom o dost lépe, když se teď moje situace v životě tak trochu ustálila a zlepšila, takže se snažím do hry dávat jen to nejlepší. Ale vím, že to se mnou někdy není jednoduchý :D

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
Hehe, to nemůžu prozradit, ale pár změn už mám rozpracovaných.

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Asi žádný, kdybych nějaký chtěla zakázat, už je zakázaný 8) pravomoce, heh ; ale ne, just kidding, všechny chary jsou fajn.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Pár jich potřebuje změnit, na čemž aktuálně pracuji. Špatné vyloženě mi žádné nepřijde, vše nastavené tak, jak je, funguje, jen to chce trochu aktualizovat.

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Ano.

10. Proč mě baví hrát?
Protože mě baví rozvíjet svoje postavy. A taky kvůli ostatním hráčům, kteří tu hru tvoří zajímavou a zábavnou.

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Výprava na sopku Fel’gatar ♥ A proto, protože byla hrozně dlouhá, zajímavá a navíc, narodila se mi tam Azolka Fazolka :D

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Půl napůl. Ráda si někdy něco domluvím, ale baví mě neplánované hry, protože to k tomu přeci patří a o tom ta hra je!

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Že jsem hrozně vděčná za každého hráče, který dává Gallireu dohromady a tvoří tak skvělou komunitu, ve které můžu být a být její součástí! ♥