Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 2/10 ¤ Kezuše

Sledovala jsem svůj odraz. Měla jsem tmavě černá očka, čehož jsem si ještě posledně nevšimla. Ten oheň se mi ale líbil nejvíc, za to jsem byla opravdu vděčná. Působil mocně a já si nepřipadala tak neviditelná, jako vždycky.
Zasněně jsem se prohlížela, že jsem ani nezaslechla vlče, které si to čvachtalo vedle mě. Přišlo k vodě a při jeho dotknutí se vody jsem si ho všimla. Udělala jsem krok do strany a všimla si, jak na mě kouká. "Zdar, co tak civíš?" Řekla jsem bez rozmýšlení, když jsem si všimla jejích křídel. Byla maličká, ačkoli vlčice už byla trochu odrostlejší vlče. Máchla jsem lehce ocasem, ale ne moc. Nějak se mi do seznamování nechtělo.

Červenec 1/10 ¤ Kezuše

Loudala jsem se po lese a neměla jsem moc co dělat. Chtěla jsem mít chvilku pro sebe, proto jsem si to celkem užívala, ale těšila jsem se na to, až se zase vrátím do Vrbové smečky. Něco ve mně mi říkalo, že tam prostě patřím.
Ponořená do myšlenek jsem prošla kolem kmenů stromů a vyšla kdesi u jezera. Bylo mi trochu známé, ale neřešila jsem to. Bouřka naštěstí ustala, půda byla podmáčená, takže se šlo o trochu hůře. Zamířila jsem k hladině a na chvilku se prohlédla, jak teď vlastně vypadám. Pak jsem obraz narušila pitím a spokojeně se protáhla.

// Vrba

Následovala jsem oba vlky směrem do lesa, který se před námi rozprostřel a já jen spokojeně zamlaskala. Po dlouhé době jsem se cítila, že někam patřím. Cítila jsem se skvěle, měla jsem pocit, že ačkoli oba zrzavé vlky znám krátce, můžu se na ně obrátit prakticky s čímkoli. Děkovně jsem po nich šlehla pohledem a pokračovala mezi stromy.
Na lov jsem se těšila jako malé vlče na svojí první zkušenost s lovem. Malé zkušenosti jsem už měla, i tak jsem se ale nechala vést. Alfredo vedoucí pozici nechal na sestře, která s tím souhlasila a tak jsem jí poslouchala. Na slova béžového, která padla ke mně ještě před tím vším jsem přikývla a děkovně se usmála. Chtěla jsem mu toho říct tolik! Ale teď bylo potřeba se soustředit na lov.
Chiara postupně promyslela plán, který bych navrhla asi stejně. Srna před námi nebyla daleko, bylo potřeba už teď být v pozoru a přicházet s největší opatrností. "To zní jako skvělý plán," potvrdila jsem ještě situaci a podívala se na Alfa. Na její poslední poznámku jsem se usmála, představa byla sice děsivá, ale zároveň i trochu vtipná. "Tak já to můžu vzít zprava, ty třeba zleva a Alf ji skolí?" Doplnila jsem ještě detaily a čekala na pokyn, abych se vydala na případnou pozici a pustili jsme se do toho.

Měla jsem v sobě smíšené pocity z toho, že jsem teď byla konečně tady. Na místě, kam jsem se tak těšila a zároveň jsem měla obavy. A teď jsem tu stála, před Alfem a jeho sestrou, která si evidentně situaci nás dvou celkem užívala. Nedivila jsem se jí. Ale v hlavě se mi stále omílala ta její slova o tom, že Alfredo je vlastně taky rád, že mě vidí a tím jsem se snažila uklidnit.
Musela jsem si začít zvykat na tu jejich řeč, kterou jsem měla odhodlání se naučit, abych ryšavému a jeho rodině porozuměla plnohodnotně. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli bych se mohla přidat k němu do smečky a tím, že bych lehce začala ovládat jeho jazyk, bych projevila upřímný zájem. Jeho sametový hlas se mi ještě chviličku rozplýval v hlavě a já se jen uculila.
Těšila jsem se na lov, který nás teď čekal. Konečně jsem mohla dělat i něco zajímavějšího, než se tu jen potulovat a přemýšlet nad vším, co se stalo, nestalo, stane a nestane... "zajímavá. Stalo se toho... poměrně dost," zazubila jsem se. "Ale těšila jsem se sem," doplnila jsem ještě a následovala vlka s jeho sestrou.

>>> Zlatavý les

Květen 10/10 | Tomíno

Musela jsem uznat, že mě to překvapilo. Jeho upřímnost, které se jen těžko dalo věřit. Ale když byl upřímný i bez magie, začala jsem ho vidět v trochu lepším světle. Furt to ale neměnilo nic na tom, že jsem o něj neměla sebemenší zájem. Prostě jsem se těšila na Alfreda a tím to haslo.
Doplnil, že nemusím děkovat, na což jsem přikývla. Když se zdvihl a řekl, že se dá na odchod, odkašlala jsem si. Podívala jsem se na něj taky a jen dodala: "jsem Vivianne," k tomu, aby si mě pamatoval. Přeci jen to nebyl takový moula, jak jsem si myslela, ale neměla jsem chuť ho už vidět, pokud to nebude nutně potřeba. I tak jsem ještě na rozloučenou mrskla ocasem, lehce, ze strany na stranu.

Květen 9/10 | Tomíno

Musela jsem se zasmát, když se mi snažil omluvit. Bylo to tak směšné, jednoduché. Cítila jsem se, že mám moc ovládnout snad každého k tomu, co si jen zamanu, ale zároveň, jak řekl Život, to byla velká zodpovědnost. Nechtěla jsem toho využít tak, aby se to nakonec otočilo proti mně. Ale zatím se mi dařilo.
Když však doplnil další větu po tom, co ze sebe soukal omluvu, otočila jsem se na něj. "Co si to říkal?" Zeptala jsem se, protože jsem na něj už žádnou magii nepoužívala. "No... díky," dodala jsem. Pak jsem si ho prohlédla, když se zdvihl na odchod. Taky bych už měla jít, Alf čeká, pomyslela jsem si a rozhlédla se, kterým směrem se vydám.

Květen 8/10 | Tomíno

Zrovna to, že vidí špatně, jsem z nějakého důvodu brala za pravdu. Ačkoli mi to nedávalo smysl, pořád mohl rozeznat barvu, ale z dálky to asi bylo náročnější, takže jsem to přešla.
Když mě napadlo, že bych si na něm mohla procvičit, co vlastně svedu a jak moc mocná jsem, zkusila jsem to. Během sekundy mi vyklopil všechno, co měl v hlavě, jako na zlatém podnose. Jen jsem se ušklíbla. Cítila jsem se tak mocně, ale zároveň dobře, až mě to donutilo s tím přestat. Tohle by ti měl říkat někdo jiný, okřikla jsem se. "To je dobrý vědět," odpověděla jsem jen s kamennou tváří, jako vždycky a dala se do čištění druhé tlapky. Nechala jsem ho, ať se s tím nějak sám popere.

Květen 7/10 | Tomíno

Jeho další výmluva mě donutila se naivně ušklíbnout. "Kde všechny ty výmluvy bereš, to sis natrénoval?" Zeptala jsem se ho a u toho nechápavě vrtěla hlavou. Fakt si myslel, že budu tak blbá a budu mu všechny ty jeho kecy věřit?
Další poznámku jsem neokomentovala. Kdyby se staral o sebe, udělal by nejlépe a za tím jsem si stála, bylo to tak. Ať si každý žije tak, jak chce. "Wow, ty si bystrej," odpověděla jsem na jeho poznámku. Pak mě napadlo něco skvělého. Mohla bych na něm zkusit ty moje magie a všechno, napadlo mě. "Tak co, líbím se ti? Ještě si nepotkal takovou kost, jako jsem já?" Vydala jsem ze sebe, ačkoli to šlo těžko. Měla jsem oči jen pro jednoho, takže mě nějaký šmudla nezajímal, ale na trénování magií to bylo fajn.

Květen 6/10 | Tomíno

Neměla jsem na něj vůbec náladu, teda, pěkně mi ji on sám zkazil. On se ještě snažil se mnou debatovat? "Třeba proto, že i slepejš by poznal, že ten oheň je černej?" Zamračila jsem se a olízla si čenich. Snažil se mi vysvětlit, že to všechno je s tím spojené, ale nějak mi to bylo ukradené. "Kdyby ses staral sám o sebe, udělal bys nejlíp," štěkla jsem po něm zpátky a olízla si tlapku.
V tom se mi představil a snažil se se mnou normálně mluvit? Vo co mu jde? "Je mi to fuk, jak se jmenuješ. Neudělal si vůbec žádný dojem," shrnula jsem a lehce zase zavrčela, aby si už dal pohov a hodil zpátečku.

Květen 5/10 | Tomíno

Upřímně? Bylo mi to fuk, co vlastně chtěl a nechtěl. Jen tak cizí vlčici nahodit vodou? Dobře, hořela mi záda, ale i debil by viděl, že se jedná o černý oheň a že tu neskáču jak potrefená z toho, jak mě to pálí. Protočila jsem oči. "Ty si fakt pako," řekla jsem a lehce ustálila vrčení. Stále jsem se do něj však vší vahou opírala, aby zůstal ležet. Nebránil se, nijak, což mi bylo divný.
Pak z něj vypadla omluva. "Nevěřím ti." Odpověď byla prostá, ale jeho myšlenka? Co to má znamenat? Evidentně se mu moje blízkost líbila, proto jsem z něj hned slezla a oklepala ze sebe tu vodu. Stále jsem ho sledovala, aby nevyužil situace a neskočil teď po mně on.

Květen 4/10 | Tomíno

Tak tohle se mi ještě nestalo. Celá mokrá jsem stála nad vlkem a hrozila mu zabitím, ale on místo toho, aby prosil o odpuštění, mě ještě uznával? Vycenila jsem znovu pořádně tesáky a zavrčela mnohem více nahlas. "Co si o sobě sakra myslíš, ty pako? Jsi nic, tak co tu na mě zkoušíš?!" Štěkla jsem po něm a snažila se opřít více do drápů, dokud jsem nespatřila červeň kolem mých tlapek na jeho hrudi. Sklonila jsem uši ke krku a doufala, že se bude snažit z toho nějak vymotat, nechtělo se mi ho připravit o život. Mohl být užitečný. Ale zatím to vypadalo, že je úplně k ničemu a bude to snad to nejlepší, co můžu pro sebe a i pro ostatní udělat.

Květen 3/10 | Tomíno

Ten idiot ještě ke všemu začal couvat. Tak strašně mě to vytočilo, že jsem se nestihla kontrolovat. A ještě jak couval, místo toho, aby se mi postavil a řekl, proč to udělal, mě namíchlo úplně. Neváhala jsem ani sekundu a odrazila se. Skočila jsem po něm a srazila ho k zemi, měla jsem více síly, než on. Zaryla jsem mu přední tlapky do hrudníku a nečekala na to, co ze sebe dostane za výmluvu.
On se začal omlouvat a já jsem s vyceněnými tesáky chňapla vedle jeho krku. "Mohla bych tě připravit o život během sekundy," řekla jsem během vrčení a nechávala ukápnout sliny z tesáků na jeho tvář.

Květen 2/10 | Tomíno

Napila jsem se, abych smočila hrdlo a pak udělala krok předníma tlapkama do vody. Chtěla jsem se trochu osvěžit, voda byla příjemná. Černé oči, co to znamená? Přemýšlela jsem. Ale zase na druhou stranu, díky tomu vlci nemůžou zjistit, že ovládám magii myšlenek! Hehe, to je mazaný, pomyslela jsem si.
V tom jsem se otočila, že se vydám pryč odtud, jenže mě skoro povalil vlk, který na mě zároveň chrstnul vodu z jezera a něco křičel. Vycenila jsem tesáky, oheň stále plápolal a já na něj začala vrčet. "Co děláš ty imbecile?! Seš praštěnej nebo co?" Vrčela jsem a naježila kůži snad všude na těle. Měla jsem sto chutí ho srazit k zemi, vlk nevlk, nebezpečí mi bylo jedno. Co si to dovoluje?!

Květen 1/10 | Tomíno

Ještě předtím, než jsem se rozhodla vyrazit za Alfredem do Vrbového lesa, jsem se zastavila u vody. Chtěla jsem si všechno srovnat v hlavě a chvilku si i třeba odpočinout, hlavně proto, abych byla na to setkání připravená. Ani jsem netušila, na co se vlastně připravuji, prakticky o nic nešlo, ale přitom šlo o všechno. Nevěděla jsem, jaký pohled má na věc on a měla jsem z toho na jednu stranu strach, na druhou jsem se těšila.
Vydala jsem se tedy k vodě a u břehu jsem se na chvilku zastavila s tím, že se napiju a prohlédnu si můj vzhled. Kdo ví, co měl Život přesně za lubem a co se mnou provedl. Ale jak jsem se tak pozorovala, nebylo nic, co by se mi nelíbilo. Naopak. Všimla jsem si i černých očí.

Cítila jsem se fajn. Myslela jsem si, jak budu nervózní, ale naopak. Těšila jsem se, že tu budu a teď, když jsem tu byla, to byl skvělý pocit. Prostě jsem sem patřila.
Netrvalo dlouho a na moje zavytí se ukázal v dálce béžový kožíšek. Polil mne horký pocit a zároveň studený pot, mísilo se ve mně snad všechno. Za ním si to štrádovala jeho sestra, Chiara, kterou jsem byla ráda, že vidím. Když se ke mně Alf přiblížil, už z dálky křičel moje jméno. Narovnala jsem se a nekontrolovatelně rozkmitala oháňku ze strany na stranu. "Alfredo," dodala jsem a culila se. "Taky tě ráda vidím," usmála jsem se na něj a podívala se na jeho sestru. "Ahoj, Chiaro!" Nadšeně jsem pronesla. "Jasně! Lov zní skvěle. A moc ráda poznám i Pippu, s tou jsem se ještě nesetkala, ale určitě bude fajn, jako jste vy dva," oblízla jsem si čenich a pokukovala po Alfredovi. Tak, jak jsem si ho pamatovala, tak přesně vypadal. Nebyla na něm jediná chybka. Na slova jeho sestry jsem jen máchla tlapkou. "Ale jdi ty," zazubila jsem se nervózně. "Taky jsem se těšila. Jsem ráda, že tu s vámi můžu být," dodala jsem ještě a oklepala se. Plameny na zádech nebyly tak vysoké, jako doteď, ale sem tam jsem zahlédla černou jiskřičku.
Ohlédla jsem se a energicky přešlápla. "Tak vyrazíme?"