Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem se na Ciela usmát, jak strašně roztomiloučkej byl. Poslouchala jsem každé jeho slovo a přikyvovala, až do chvíle, kdy mi řekl, že mi rybu klidně taky uloví. Pak ale najednou přišel do vrby někdo a Cielo poodběhl, nicméně já jsem usnula. Asi jsem to vyloženě potřebovala.
Spala jsem celkem tvrdě, ale když jsem se vzbudila, ucítila jsem spoustu pachů. Neváhala jsem ani sekundu, vyskočila na nohy a vyrazila za hloučkem. Přeci jen, měla bych mít ještě stále situaci trochu pod kontrolou, když už tu jsem jako alfa.
Prvního jsem spatřila synka. "Broučku, co se tu děje?" Zeptala jsem se trošku starostlivě spíše o něj, aby byl v pohodě. Za ním jsem spatřila dva vlky a vlčici, která ležela a byla okolo ní spousta krve. Matně jsem si ji vybavovala, že to bude jedna z potomků Alfových sester. A hned mi bylo jasné, co se tu stalo.
Pomalu jsem došla k nim. "No panejo, to jsou drobečci. Gratuluji!" Usmála jsem se na ní a i na černo hnědého, který byl cítit podobně. Nicméně ten poslední, co tu stál, moc Vrbou načichlý nebyl. Asi otec? "Nepotřebujete s něčím pomoct? Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se vlčice, u které jsem se celou dobu snažila vzpomenout na jméno. Ale matně se mi vybavovalo něco s Alfovou sestrou Lacrimou, nicméně na jména potomků jsem si nevzpomněla.

<<< Vrba

Vrátila jsem se zpátky a pomalu došla přesně na to místo, ze kterého jsem odešla. Cielo byl stále opodál a já se na něj usmála. Hlavou mi projelo to, kde se ztratil všechen ten čas od doby, co jsem tu byla a měla je ještě v břiše. Tak rychle to všechno uteklo, tak rychle vyrostli a jsou už skoro dospělí, že z toho šel až mráz po zádech. Prohlížela jsem si svého syna a spokojeně se na něj usmívala. Byla jsem ráda, že alespoň on tady byl teď se mnou, věděla jsem, že jeho sestra je ještě někde v lese, protože tam nedávno byla, ale o zbytku jsem neměla ani tušení. A mrzelo mě to, chyběli mi. Přišlo mi, že jsme si cizí, a to jsem byla jejich matka. Takže jsem doufala, že alespoň se svým synkem prohodím pár slov, abychom se více poznali a budu mít lepší pocit.

26. 12. - Vivianne - https://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik&r=1#post-247325
Další termín 26. 2.

<<< Stará vrba

Doufala jsem, že synek na mě počká a nebude se zlobit, že si odběhnu. Ale když povinnosti volají, nedá se nic dělat a jistě to chápal. Trošku mě ale mrzelo, že třeba nešel se mnou, mohli jsme se projít a popovídat si u nějaké aktivity, to bývá ostatně vždycky lepší, než jen tak.
Vyrazila jsem z úkrytu a rozhlédla se. Mrzelo mě, jak to tu dopadlo. To, že jsem byla alfa, bylo skvělé, měla jsem z toho radost, ale představovala jsem si to jinak. V mých představách jsme tu byli šťastná rodinka, spolu s mým partnerem a dětmi, sblížení s jeho sestrami... a všechno fungovalo. Ale bohužel, bez Alfreda to tu šlo těžce a moc vlků se tu zdržovat nechtělo, takže mi to bylo líto. Tenhle les byl pro mě jediným domovem a chtěla jsem udělat všechno proto, aby to tu alespoň nějak vydrželo. Je zvláštní, že takhle před zimou vlci nehledají místa, kam se ukrýt, přemýšlela jsem. Většinou před zimou vlci nalezli do smeček, ale tady se nikdo neukázal. Zřejmě jich bude po Galli dost.
Obcházela jsem hranice a poctivě značkovala všechna zákoutí a místa tak, aby to, že tu jsme, bylo poznat pro všechny. Dlouho jsem neznačkovala, většinou to někdo stihl přede mnou, ale byla jsem ráda, že jsem teď mohla obejít les a dát i svůj pach k dílu. V hlavě jsem však byla stále ztracená z toho všeho, co se stalo. Cítila jsem se opuštěně, bylo mi smutno a stýskalo se mi po Alfím. Netušila jsem, kde je a měla jsem o něj strach, ale jít ho hledat by byla blbost. A taky mě mrzelo to, že jsme si zatím s jeho sestrami k sobě cestu nenašli. Doufala jsem, že se tu budeme alespoň vzájemně podporovat, ale zatím to vypadalo, že si tu chtějí žít na svém písečku a já jsem navíc. Ale možná jsem si to jen namlouvala, doufala jsem v to.
Pokračovala jsem dál. Šlo to celkem snadno a rychle, území bylo sice větší, ale i tak mě to bavilo a užívala jsem si toho, že se tu můžu procházet a být v pohodě. Zajímalo mě, kde jsou i ostatní děti, měla jsem taky o ně strach, ale věděla jsem, že zvědavost je silnější než rodinný čas. Takže jsem to vlastně chápala, že se snažili objevit všechno ve světě. Důležité pro mě bylo to, aby se občas vrátili a dali mi vědět, že jsou v pořádku. Ale měli moji krev, a Alfovu, takže budou vždycky v pořádku, jsou silní.
Když jsem to celé obešla, pomalu jsem se vrátila zpátky do úkrytu.

>>> Stará vrba

Lia si dala pěkně na čas, možná si to ještě rozmyslela a do úkrytu se zatím nedostala. Na chvilku jsem si lehla, ale netrvalo dlouho a k mému štěstí dorazil alespoň Cielo. Rozhoupala jsem oháňku a pomalým krokem vyrazila k němu.
Vypadalo to, že něco tvoří, takže jsem ho nechala to dokončit a posadila se. Pak jsem se jen usmála a prohlížela si ho. Měl tak pěkné zbarvení, bylo na něm jak kousek mě, tak i Alfreda, který mi tak chyběl. Byla jsem jako tělo bez duše, když nebyl nikde na blízku. Mrzelo mě to a měla jsem o něj starost, doufala jsem, že je v pořádku. Ale teď jsem tu měla svého syna, tak bylo na čase se trošku pobavit. Chyběl mi taky. "Co si to vyráběl? Vypadalo to pěkně," zeptala jsem se ho po chvilce. Žádný z mých potomků se mnou netrávil tolik času, kolik jsem si představovala, tak mě to trošku mrzelo, že jsem je vlastně tolik neznala a to už byli velicí. A kde byl vlastně zbytek? "O tátovi asi nic nevíš, viď...?" Zeptala jsem se ho ještě s lehkou nadějí v hlase, ale snažila jsem se neznít tak ustaraně.
Ucítila jsem, že pach území slábne. "Omluv mě, hned jsem tady," řekla jsem synovi a vyrazila to hned dát dopořádku.

>>> Vrba

Hlasím se 1x ^^

<<< Les

Obrovský strom nás vyzýval vstoupit, proto jsem se opatrně skrčila a srnu přitáhla až dovnitř. Chtělo to už ve smečce začít pořádně něco dělat, protože na Alfreda nebylo spolehnutí. Nevěděla jsem, kde je. Netušila jsem, jestli se mu náhodou něco nestalo? Ale nemohla jsem tu nechat povinnosti a jít ho hledat, prostě jsem to musela teď všechno zvládnout sama.
Srnu jsem zatáhla do postranního kamenného úkrytu, kde byl celkem chládek, takže maso mohlo vydržet celkem dlouho čerstvé. Pak jsem ji pustila a vrátila se do hlavní místnosti. Chtěla jsem počkat na Liu a pomoct ji, pokud to nestihne už Cielo. Ale i tak jsem na ně chtěla počkat a promluvit s nimi, nejen s mým synem, ale i s ní. Třeba bude mít nějaké novinky nebo informace o Alfredovi, kdo ví. A zlepšení vztahů vůbec nebude na škodu.

<<< z Rohu hojnosti

Pomalu jsme táhly srny směrem do Vrby. Lia byla rychlejší, Cielo na ní zřejmě trošku lpěl, ale já byla ráda, že moje vlčata jsou doma. Alespoň některá. O zbytku jsem nevěděla, kde jsou a měla jsem o ně starost, ale větší starost mi dělal Alfredo... dlouho se tu neukázal. Ani jsem netušila, kde asi je.
Dotáhli jsme srnu k úkrytu. Já jsem jim dala prostor a nechala je chvíli si povídat, když se ještě přihnal nějaký další vlk. Mladší, takže potomek taky někoho ze smečky. Tušila jsem, že to bude jedné z Alfredových sester.
Po chvíli jsem se vrátila k nim. Elisa byla stranou a já došla až k Lie, která čapla opět jednu srnu a vydala se do úkrytu. Možná by nebylo od věci s ní promluvit, napadlo mě, i když se mi vůbec nechtělo. Ale musela jsem se trošku pochlapit. Chtělo to. Čapla jsem druhou srnu a rozhodla se jí dotáhnout taky do úkrytu.

>>> Vrba

Nebyla jsem ve své kůži, primárně proto, že jsem tomu tady nevelila. Nechtěla jsem mít hlavní slovo, ale to, že Lia si to tu celé organizovala a dělala po svém se mi vůbec nelíbilo. Lov měl být týmový a já bych byla raději, kdyby se Elis s Cielem něčemu přiučili, než si to tu ulovit všechno sama. To bych dokázala taky.
Švihla jsem po ní pohledem, když se vlčata rozeběhla proti srnám. Vyběhla jsem rychlostí, co jsem mohla, když jsem viděla, jak jednu Lia trefila a druhou sejmula. Mohla bych se jen zastavit a dívat se, protože mi přišlo, jako kdybychom tu všichni ostatní byli Lie jen jako přítěž. Odfrkla jsem si, ale v té rychlosti jsem spatřila ještě jednu srnu, která byla o něco menší, ale mládě to nebylo. Neváhala jsem a vyrazila za ní. Pomocí magie bolesti jsem jí poslala nějakou dávku nepříjemného tlačení do břicha a lehce znehybnila nohy, takže jí dohnat bylo poměrně snadné. Byla menší, takže jsem se jen odrazila a po chvilce bylo po ní. Chňapla jsem ji za nohu a táhla ji směrem k lesu.
Když jsem se přiblížila ke skupince, pustila jsem ji a podívala se na Ciela, který z toho všeho byl evidentně trošku nesvůj. Máchla jsem ocasem. "Dobrá práce," řekla jsem mu a koukla na Liu, která nečekala a vydala se k lesu. Cielo jí pomohl, já čapla další srnu a pokračovala za nimi. "Příště už to půjde samo, neboj," povzbudila jsem ho ještě a podívala se i na Elis, které jsem věnovala pyšný úsměv. Byla jsem na svoje vlčata hrdá.

>>> Vrba přes Hrušku

<<< Vrba přes Hrušku

Cielo se už asi s Liou potkal, nicméně jsem doufala, že se to neslo v lepším duchu, než naše setkání. Ale nechala jsem je, byla jsem ráda, že si aspoň trošku rozumí. Chvilkami mi bylo až smutno z toho, že jsem s vlčaty tolik času nestrávila a vlastně o nich moc nevím. Musela jsem se ale začít soustředit, protože teď tu před námi byly povinnosti a na to byla potřeba největší koncentrace.
Lia byla lovkyní smečky, takže jsem přirozeně nechala lov na ní, nicméně i tak jsem do toho chtěla trochu zasáhnout, protože v tom byla i moje děcka. A těm se prostě nesmí nic stát, to bych všechny usmažila a uvařila za živa.
Ségra Alfa se dala do vysvětlování a já jsem jen přikývla. Furt se ve mně mísil ten mateřský pud toho, že bych byla nejradši, kdyby se Cielo jen díval a učil pohledem, ale věděla jsem, že už nejsou maličcí a že se takhle naučí nejvíc. "Máš dlouhý nohy a jsi rychlej, takže to pro tebe bude brnkačka. Jasný?" Chtěla jsem ho povzbudit, protože nevypadal, že by z lovu byl vyloženě nadšený. Elisa byla někde pozadu, takže jsem nevěděla, jestli na ní ještě čekat, nebo ne, ale uvidíme. "Jdeme něco najít a pak uvidíme, jestli se Elisa ukáže. Ale i kdyby ne, jsi velkej a zmákneš to. Prostě je naženeš a my ji sundáme, neboj," ujistila jsem ho ještě naposledy a podívala se na Liu, která vypadala, že je všeobecně otrávená snad ze života. Přikývla jsem k ní a doufala, že se něco najde, co nebude tak mladý a rychlý, aby to můj bobeš zvládl.

Nějak jsem tušila, že cesta mezi mnou a Liou bude trnitá. Že Alfovi sestry jsou ostré jsem věděla, ale neměla jsem ráda, když už jsme byli ve stejné smečce si tu dělat naschvály a atmosféru, kterou nikdo nechtěl. Jen jsem si odfrkla a podívala se směrem k hranicím. Chiary poznámku jsem si taky nechala pro sebe. No jo, teď jsou všichni chytří. Ale to, že váš bratr mě tady na všechno nechal samotnou, to už nikoho nezajímá, protočila jsem si rozhořčeně oči, protože mě štvalo, že Alfredo mi tady zatím vůbec nepomohl. Mrzelo mě to. Kdyby aspoň jeho sestry byly normální, šlo by to, ale takhle? No co. Bylo na čase si začít trošku dupat a říkat, kdo tady tomu velí, i když to půjde těžko.
Netrvalo dlouho a na hranicích se ukázala Elisabetta i Cielo. Radostně jsem rozvrtěla oháňku a koukla, jak vyrostli. Bylo to až k neuvěření. "Ahoj zlatíčka," řekla jsem, i když mi došlo, že asi takhle úplně už být oslovovaní nebudou chtít. "Jak jste se měli?" Musela jsem zjistit, jestli jsou v pořádku.
V tom jsem se podívala na Liu. Označkovat les jsem chtěla taky já, ale neřešila jsem to už. "Chtělo by to udělat lov, i když tu Alfredo není, šla bych alespoň takhle," řekla jsem a podívala se na moje dva potomky. Lia však nečekala na nic a vyrazila. Protočila jsem oči, ale snažila jsem se to nedávat najevo. Nebyla jsem ten typ, co by se dohadoval a musel vysvětlovat někomu dospělému, jak se má chovat. Ale kdo ví, třeba se to ještě uklidní.

>>> Roh hojnosti přes Hrušku

Září 1/10 - Machi

Všechno, co se odehrálo ve Vrbě, mi kolovalo hlavou. Nebylo to jednoduché, ať už s tím, že Alfredo byl spíše pryč než tady, nebo s tím, že jsem vlčata skoro neviděla, anebo ty jeho sestry, které mi vůbec nepomáhaly. Já je chápala, na druhou stranu - přišla jsem k tomu jak slepej k houslím a místo nějaký podpory mi připadalo, jako kdyby ještě více házely klacky pod nohy. Ale bylo mi to šumák, hodlala jsem si dupnout, když to bude potřeba. Prostě to chtělo nastolit režim a dát věci zase zpátky tak, jak mají být, jen po svém. Ne čekat na Alfreda.
Z myšlenek mě vytrhl známý hlas. Machi? Otočila jsem se, když jsem viděla béžového přibíhat s něčím v tlamě. Nemohla jsem ani uvěřit tomu, jak moc rychle vyrostl. A co teprve ostatní? "Machi, zlato," rozvrtěla jsem oháňku, když se mu prostorem mezi zuby vyvalila myš. Spadla na zem a on byl na ní tak hrdý! A já ho neskutečně ráda viděla. "Panejo, tak to si šikovnej. A bylo to na první pokus? Přiznej se," dloubla jsem do něj lehce tlapkou a prohlédla si ho. "Jen si dej. A co kdyby... nechtěl bys jít třeba na pořádný smečkový lov?" Napadlo mě. Asi bylo i na čase, no ne? Sice jsem v hlavě měla miliardu otázek na něj, kde byl, co dělal, koho potkal, jestli je v pořádku, ale co. Na to bude jistě čas.

Visela jsem zakousnutá na větvi. Vrba s sebou mlátila snad ještě víc, protože se do toho pěkně opřely i obě sestry Alfreda. Nečekaly snad ani sekundu, rozpálily pěknou parádu a díky tomu Vrba umožnila nejmladšímu z nás tam proniknout.
Černý oheň se zvětšoval a já doufala, že mi vystačí síly. Chtěla jsem ještě něco udělat, ale bez magie ohně jsem tu byla nahraná. Jedna ze sester něco vykřikla, což jsem moc nezaslechla, protože jsem dělala všechno pro to, aby Vrba ustoupila.
Najednou však začala ustupovat. Opadávala z ní ta agrese a vracela se do normálu, neschytala jsem žádný další šleh přes tlapu a tak jsem se pustila. Oheň zmizel a já viděla mladého, jak je zabořený v suku vrby. "Skvělý! Dokázal si to!" Křikla jsem na něj, když bylo už po všem. Podívala jsem se na obě sestry. "Skvělá práce, jste fakt dobrý s tím ohněm," uznale jsem přikývla. Ohořelá vrba se zcela uklidnila a já jen spokojeně vydechla. Je na čase označkovat hranice, projelo mi hlavou. Podívala jsem se na obě sestry a doufala, že se to všechno teď už uklidní. Teď se s tím značkováním nesmí otálet, projelo mi ještě hlavou. Dávala jsem to za vinu hlavně sobě, že jsem to neměla pod kontrolou.

V celém tom zmatku, který se tu děl, jsem prakticky ani nevěděla, čí jsem. Tudíž moje otázka, co budeme dělat, nebyla úplně na místě, protože jsem byla alfa. To mi došlo hned, jakmile mi to Chiara bez okolků připomněla. Došlo mi, že jsem já byla ta, co by měla přijít a říkat, co se bude a nebude dít. V hlavě jsem si to hodně rychle srovnala a jen jsem na ní přikývla. Měla pravdu.
Teď ale nebyl čas na myšlenkový pochody. Museli jsme co nejrychleji zmáčknout vystupující suk. Bylo jasné, že to vyjde na mlaďase, protože byl z nás tady nejmenší. Ale nebylo to tak jednoduché. Lia, poslední sestra, se kterou jsem se ještě úplně neseznámila, společně s Chiarou se snažily odlákat pozornost. Mlaďas souhlasil s tím, že se do toho pustí, ale chtělo to ještě více zaujmout pozornost té vrby. Bylo na čase konat. Já sice neovládala magii ohně, ale doufala jsem, že vrbu zmátnu natolik, aby tam mlaďas proklouzl.
Šlahouny mi létaly kolem hlavy a já se oháněla, co to šlo. Pár jsem jich schytala na zadní stehno, ale nezastavilo mě to. Rozeběhla jsem se plnou rychlostí na druhou stranu, směrem za Liou. "Křiknu," houkla jsem k mlaďasovi a pokračovala dál. Černý oheň mi byl k ničemu, stejně jako ostatní magie. Takže jsem musela jednat jinak. Rozběhla jsem se naopak proti vrbě a skočila po větší větvi. Netušila jsem, jestli to bude fungovat, nicméně kolem mně se udělal velký černý ohnivý kruh. A já visela na větvi. Vrba sice šlehala všude kolem, ale evidentně se jí moje tesáky nelíbily, takže to vypadalo nadějně. Já se pustila, vyhnula se dalšímu šlahounu, odrazila se a s výkřikem "teď!" se zakousla do další větve. Oheň sice nic nespaloval, ale už jenom ten pocit, že něco hoří, musel vrbu trochu zmást. A naopak chladil, takže to taky hrálo do karet. A fungovalo to. Začala se více ohánět po mně. A to dávalo o trošku větší prostor pro mlaďase tam vklouznout. Musí to fungovat. Víc jsem toho prostě vymyslet nemohla.

Červenec 10/10

Třeba to tu bylo pro mě? Třeba mi to tu nechal Život a věděl, že jsem zvědavá bába, která všechno musí prověřit a že se mi tohle stane, projelo mi hlavou. Ať už byl význam jakýkoli, začalo se mi to líbit a rozhodla jsem se, že si to nechám. Jako kdybych měla na výběr, protože dolů to fakt nešlo, ale co. Spokojila jsem se s tím, i když to v tom čenichu bylo celkem nepraktické, asi to tak mělo být. Spokojeně jsem tedy vyšla a snažila se si na to zvyknout, nejdříve při chůzi, pak při oblizování čenichu jazykem a tak. Zkoušela jsem všechno, než jsem si řekla, že je to vlastně v pohodě a že to prostě patří k mému já.