Příspěvky uživatele

< návrat zpět

~ Myslotvůrná zem ~

Zavrtěl ocasem. Nečekal, že tohle potřebuje vysvětlení, prostě to dávalo smysl. Jen si to ujasnili. "Jo, zkrátka Kiana neuměla říci R." A bylo to. A opravdu by nejspíš byla velká náhoda, kdyby byli dva vlci s takto podobným jménem a ještě se setkali s Kianou v tom samém čase. Ale mohlo by to být zajímavé.
Usmál se na mamku: "Snažil jsem se. Ale teďkom se nám někam ztratila." Docela ho překvapilo, jak nebojácně se vrhla do portálu, když byla předtím tak plachá. Ale vydry, to asi bylo něco jiného, než další vlk. Sváděly ku hře mnohem snadněji a bez většího strachu z ohrožení. "Snad máš pravdu, mami. V opačném případě bychom ji museli hledat, dokud ji nenajdeme." Jak dlouho se vlastně mohli pohybovat v této sféře?
Pak se bavili o mostu, který měli překonat. "Je to moc zajímavý výtvor. Vážně se mi hodně líbí. A když si ho tak prohlížím, máš pravdu, takový - most - by jistě byl velice bezpečný pro přecházení i pro malá vlčata. Je to úžasné. Myslíš, že by bylo možné, aby někdo dokázal tohle vyrobit i u nás doma? Jistě by to byl skvělý přechod i přes rozbouřenou řeku." Tato myšlenka se mu líbila tak moc, že se mu honila neustále hlavou.
Pak se snažili překonat vzdálenost mezi dvěma ostrovy, každý po svém a když se Ventovi podařilo vyvolat několik motýlů, mrkl na Wolfi šibalským okem a zazubil se od ucha k uchu. Jo, to byl jeho výtvor a dodával mostu na kráse. A ne jenom mostu.
Ventovi nastala druhá fáze s křídly. Přistát. Jak se tak snažil zbrzdit let, všiml si konečně i dvou vlčit před lesíkem. Dopád byl, překvapivě, ne tak hrubý a drsný, jak očekával. Byla tam i vydřátka a ne jenom ta dvě ale i ta další. Zdálo se, že jsou ráda, že se shledala. A Vento byl také rád, že Kianu a Jasnavu s Wolfi našli. "Kiano, Jasnavo, tak rád vás obě vidím." Začal vrtět ocasem, jakmile se vzpamatoval z přistání. Pak přišel ke Kianě a ilízl ji na hlavičce. "Našli jsme vás. A Tonres je prý v pořádku, viď mami? Jenom zůstal u nás v lese." Rozhlédl se. Pak se podíval na Wolfi. "Ale jak se my dostaneme domů?"

~ Wolfganie / vydřátka Větřenka a Jupík ~

Horlivě na slova své mamky přikývl na souhlas: "Jo, jo, Tonles, totiž..." Zastříhal ušima a zamyslel se, pak se zasmál a zavrtěla ocasem. "Tonles je Tonres? Ahaaa, no, jasně, jo to dává smysl. Takže Kiana říkala Tonres." Ano, i on ještě nedávno Maple označoval za Maplišku, protože neuměl pořádně mluvit. Zahihňal se. "Je to tak. Měl jsem ji odvést do úkrytu a hlídat, jak mě Maple požádala, tak se také stalo. Ale když už byl vlastně klid a Marion s vlčátky šla ven do lesa, tak jsme s Kianou šli taky. Ale v tom jsme zaslechli to volání a šli to zkontrolovat a proto jsme tady." Všechno v rychlosti vysvětlil a tak už Wolfi nemohla mít nejmenších pochyb o tom, co se událo.
Zatímco máchal a máchal, jeho mamka Wolfi se pokusila o něco jiného. To přimělo Venta přestat máchat a zaměřit pohled na dílo, které vlčice tvořila svou představivostí. "Tý jo, mami? Co je to?" žasl nad mostem. Vypadalo to, snově. Báječně. Zavrtěl ocasem a chtěl si to jít prohlédnout. "Teda, to je tak parádní! Famozní!" Tohle dokázala jen svou představivostí a jemu se to vážně líbilo. Očka mu jen zářila nadšením. Sledoval ji, jak své veledílo testuje a pak se na něj otočila s otázkou na kterou jí odpověděl: "Já, já bych chtěl zkusit létat, ale tohle, co jsi vytvořila, to je fakt lákavé. Tohle umět i v Sarumenu... wow!" Zavrtěl nadšeně ocasem a pak máchl křídly trochu razantněji. A ještě jednou a dvakrát a třikrát a už se zdálo, že to jde o něco lépe. Vyskočil, protože mu došlo, že by měl něco udělat víc proto, aby nebouchal křídly o zem.
A tu se vznesl. Byl z toho momentu tak rozjařený a nadšený, že zavřeštěl. "O ho hou wí ha ha ha ha ha haaa!!!" No, aby jste si to představili, znělo to jako jásání, výskot dohromady a pak do toho zapojil smích. V ten moment, kdy už byl nad zemí a mával křídly, pocítil na krátký okamžik - jak Wolfganii prolétlo myslí - závan prudkého větru a ten narazil do Venta a odsunul ho o kus dál. Ale naštěstí vítr, jak se zjevil, ihned zase zmizel. Vento se konečně dal do letu vpřed a mohutnými křídly mával, na pohled již trochu koordinovaněji a jak prolétal na mostem, mohl vidět jak ten rozkvétá. Inu i on si něco malého přihodil do díla a vedle procházející Wolfganie vylétlo z mostu několik nádherných modrých motýlů. Jeden z nich se dokonce posadil Wolfi na čelo. Vento se zadíval na vydřátka, která jim chtěla něco ukázat a když uviděla, že ti dva jejich výzvu přijali, nadšeně poskakovala na tom druhém ostrůvku.

~ Wolfganie / vydřátka Větřenka a Jupík ~

Opatrně nakukoval přes okraj a upřímně, moc blízko stát nechtěl. Měl strach, že se mu hlína rozdrolí pod tlapkami a on se zřítí z toho podivného místa, kde právě stál. Možná proto byl tak trošku zkoprnělý a ztuhlý. Avšak zvědavost mu nedala, aby si tyhle levitující ostrůvky neprohlížel pořádně a důkladně. Měl pocit, že na zádech má něco navíc a tak se pokusil protáhnout, přičemž nejspíše automaticky roztáhl křídla, načež ucítil, jak se mu do nich opřel vítr a ucouvl o krok dozadu. Křídla opět přitáhl k zádům. Neskutečně ho lechtala pírka, dotýkající se chloupků na jeho bocích.
V tom zaslechl volání malých vyder. Podíval se za voláním a uviděl, ty dva malé nezbedy, jak na ně mávají ocásky a lákají ho a mamku, aby je následovali. Ale jak? V tom mu to došlo. Vždyť měl na zádech křídla, no ne? Musely být funkční, ne? Ano. Musely! Chtěl věřit, že funkční jsou, protože jinak by z něj byla brzy placka. Natočil hlavu do boku a znovu křídla roztáhl, aby s nimi zkusil máchnout.
Svíst! Zazněl rázný zvuk když křídly mávl.
Podíval se na Wolfganii: "E... asi bychom měli za těmi mrňaty. Ať je neztratíme." Sledoval ji a přitom se snažil křídly ještě párkrát zkusmo zamávat. Ale ono to nebylo jenom tak! Bylo totiž něco zcela jiného vidět malého ptáčka, jak létá a ulétá vám před nosem a něco naprosto jiného chtít létat vy sám! Vento mával křídly legračně a snažil se je synchronizovat. Ono totiž, když kladete jednu tlapu za druhou, děláte to na střídačku, že jo? Jo? Jo, ale tohle, tohle vyžadovalo jiný pohled na pohyb. Tohle chtělo máchat křídly zaráz. Kopněte oběma zadníma naráz, hehe. Tak asi tak nějak Ventova snaha létat zpočátku vypadala.

No, nemohl je přeci nechat, aby mu zmizeli v nějakém... čem vlastně?! Zamrkal na to Vento a těsně před portálem zpomalil, než do něj nakonec přeci jenom skočil. To, co následovalo byl dost divný pocit. No, fakt, že jo. Jako by skočil a pak padal, ale ne leda jak, ještě, jako by se navíc točil. Instinktivně napnul tlapy před sebe, pak s nimi začal plavat v očekávání, že třeba skončí ve vodě. Vlastně ani nevěděl, co má dělat, ale prostě někam letěl, plaval, nebo jak to vlastně popsat, sám netušil.
Když přesun pominul, zjistil, že se ocitl kdesi neznámo kde. To co mohl vidět, byly ostrůvky a podivní velcí tvorové létající vzduchem. Ale naprosto jinak, než ptáci. Vento fascinovaně sledoval ony tvory. Ani si neuvědomil, že Kiana ani vydry tady nebyly. Tedy neviděl je.
Otočil hlavu na Wolfganii, která na něj promluvila. Na něj a na hnědého vlka. Vento si olízl čumáček a potom odpověděl: "No, jo, jsem v pořádku, ale někam se mi ztratila Kiana." Rozhlédl se, ale vážně tu nebyla. Nebo alespoň ne blízko nich. "Cestování? Kde to jsme?" Tázal se, ale jak Wolfi mluvila dál, stříhal ušima. Už tady byla. "Jako, že když si představim šišku, bude tady šiška?" A bum, bác, jedna mu přistála přesně mezi uši. "Jauvajsk." Hleděl na šišku, co se skutálela z jeho hlavy na zem. A pak si všiml stromečku, který náhle vyrostl. "Tý, jo! To jsi udělala ty? Takže tu šišku jsem přivolal já? A co by s tím všechno šlo dělat?" To už si představoval, že mu na zádech vyrostla obrovská tmavá křídla a měl náhle dojem, že je tam skutečně má.
Wolfganie se zajímala o malé vlče. "To je Kiana. Přišla s Maple a tím..." snažil se vzpomenout na jméno. "Tonlesem." vybavil si zkomolenou formu, kterou mu zvládla Kiana sdělit.
"Ehm, kam? Co se podívat, jestli je neuvidíme někde z okraje." Byl trošku nedůvěřívý k tomuto místu, ale co mohli dělat? Udělal pár váhavých kroků k okraji ostrůvku, aby se mohl rozhlédnout.

Jak se zdálo, všichni vlci, co byli na mýtině měli náhle plné tlapky práce s vydřátky a to včetně Venta. Ten byl ale ušetřen přímého útoku malých vyder. Zatím! Kdo ví, co ho ještě čekalo, že? Docela ho uklidnilo, že Větřenka poslechla a Kianu položila, docela i opatrně na zem. To si oddechl. "Výborně, Větřenko, hodná holka," vychvaloval ji, jenomže to už se mu do kožichu zavrtal ostrý nápor větru. Stáhl uši k hlavě. Podíval se na Kianu, jestli je v pořádku: "To byla magie, Kiano. Zdá se, že tahle mláďata ji umí ovládat." Přinejmenším ji umí vyvolat. Jestli ji doopravdy dokáží ovládat dobře, to netušil. Nebo to tušit mohl, ale jistý si tím být nemohl. "Zdá se, že možné to je," usoudil, když to viděli na vlastní oči.
Větřenka se rozhodla někam rozběhnout a když se Vento ohlédl, kam to jejich vydře peláší, uvědomil si tu divnou věc. Portál. "Co je to?" Vyslal do vzduchu otázku, jenomže to už Větřenka pobízela Kianu, aby běžela také a mezi tím zmizeli v portálu další vydřata, ba i vlci. "Co?!" Vento na okno trochu zmateně zíral, ale když mu tam zmizel i ocas Kiany, "počkejte na mě!" zavřískl a rozběhl se za svou drobotinou, kterou měl v péči.

→ Za vydřaty do portálu

~ vydřátko Větřenka ~

"Já věřím, že mu nic není. Pomáhá našim vlkům a asi má jen plné tlapky práce. Určitě se co nevidět vrátí, jak ti slíbil. Nesliboval by ti přece něco, co by nechtěl splnit. Neboj se o něj." snažil se Kianu uklidnit, když se strachovala o Tonrese. Podíval se po Wolfganii, ta by mohla vědět, kde Tonres je. Ale odpovědět už nestačila, protože věci kolem nabraly vysokých obrátek a všichni zde se sešlí, byli rázem zaneprázdněni hlídáním vydří drobotiny.

Vento jenom koukal, jak si mluvicí vydra balí kufry a mizí ze scény. Do čeho se to uvrtali? Momentálně měl na starost malou Kianu, která teď ke všemu levitovala ve vzduchu a k tomu navíc dostal do péče ještě vydří mladě, jenž tuto levitaci pravděpodobně způsobilo.
"Ho ho, počkej, opatrně s tím. Nechceš přece ublížit té malé vlčici, že ne?" Promluvil na malou vydru. Zcela očividně se to malé vydří holce líbilo, takhle manipulovat s Kianou, protože se tomu náramně smála. "No tak, Větřenko, opatrně Kianu dej dolů, ať nespadne, ano?" Tak nějak si tu malou uličnici pro sebe pojmenoval. Pro jistotu byl připravený použít vlastní magii, kdyby tohle přemlouvání nevyšlo a také si v hlavě připravil plán.

• Skalisko přes Sarumen >>>

Když vyrazil ven z úkrytu, zjistil, že po sněhu není ani památky. "Oh, už je venku zase jaro, Kiano, vidíš? Viděla jsi už jaro? Bude teploučko a začnou ve vzduchu poletovat hmyzáci. Ale to ti povídám, nechytej ty pruhovaný, jasný?! Jsou moc nebezpeční! Mají žihadla a fakt to moc bolí." Varoval ji ochotně Vento. Sám měl z nich hrůzu.
V lese to vonělo, celkem. Nebylo ještě takové teplo, aby si mohli výskat, ale tepleji bylo a také tu byl nějaký povyk. Něco se někde poblíž děje. Půjdeme se podívat?" Co kdyby byl některý člen smečky v ohrožení. Vento neznal vydry a tak ani neměl tušení, že ty zvuky vydávají právě ony a navíc zachytil stopu Wolfganie a Islin. "Tudy!" Zavelel na Kianu a pustil se po úplně čerstvé stopě.
Vento vedl malou Kianu lesem až na mýtinu, kde už viděl ono nadělení. Byla tam Jasnava, jejich nová členka. Wolfi a taky hnědý vlk s parožím kolem krku.
Rozběhl se k Wolfganii: "Wolfie! Ahoj a ahoj taky Jasnavo a...? A? Kdo byl onen hnědý? "A co se tady děje? Copak to je za povyk?" Zajímal se Vento zvědavě.

(106)
úkolníček: 1. Navštiv v úkrytu sochu Neyteri.

Vento se se všemi, kdo se kolem mihli, přivítal. Marion věnoval olíznutí a když se k němu tulily Feline a Nerissa, oběma to oplatil. "Ó, vy jdete ven, to je fajn. Venku je spousta zajímavých věcí, máte se na co těšit." zavrtěl ocasem, inu, byl to nyní veselý hoch. Feli chtěla, aby za nimi přišli, přikývl, že jakmile to půjde tak se opět setkají. Pak počkal, až se Kiana nají.
"Pojď, ukážu ti úkryt, aby ses tady neztratila a pak můžeme jít ven, co ty na to?" Vybídl malou černou vlčici a když se k němu připojila, ukazoval ji všechno, co v úkrytu smečky bylo. "Tady jsou místnosti pro Alfy a Bety a támhle je prostor kde se ukládají zásoby jídla pro případy jako tyto. Je zima a nedá se lovit, tak tady je jisté jídlo." Přitom, jak to Kianě všechno vysvětloval, čišelo z něj doslova nadšení. Kdo by nebyl nadšený, když mohl poučit někoho jiného. No, někdo by možná nadšený nebyl. avšak Ventík ano.
"A támhle, vidíš tu sochu? Tak to je Socha zakladatelky téhle smečky." Ukázal tlapkou na kamennou věc ve tvaru sedící vlčice. Vlastně ta socha byla dost působivá. Skoro by na ni až mohl oči nechat, ale byla tady mladá slečna a měl by ji k tomu něco říci. Něco víc než, že to je socha alfy. "Neyteri se jmenovala, myslím." Snažil se vybavit, co všechno o tom slyšel. Zas takový znalec nebyl, leč se snažil. "No, já o ní moc nevím, já tady taky nejsem tak dlouho. Přišel jsem minulou zimu, víš? Jak, to už ji přeci říkal, takže nebylo třeba to opakovat, ale aby si dokázala představit, proč jí o té soše neřekne tak úžasnou pohádku, jakou měly jistě holky a která by se mu líbila, kdyby ji mohl slyšet. Musel si vystačit s tímto: "O té soše mi řekla Marion, to je mamka těch dvou slečen," raději jí to připomenul i když to slyšela před chvilkou. Přeci jenom, malým vlčatům neuškodí věci slyšet vícekrát, ne? "víš? No a tohle je socha na její počest a má nás hlídat, nebo tak něco." Nebyl si tím zase tak úplně jistý, ale doufal, že neříká zase až takové blbosti. "Třeba nám to pak Maple vysvětlí více, někdy." Jo, třeba ještě někdy uslyší tu pohádku. Tak či tak, sám si sochu znovu prohlédl. Nyní měl možnost vidět na ni třeba něco nového nebo si všimnout něčeho, co třeba předtím neviděl. Byla zkrátka úchvatná.
Když už byli tady, i on si šel trochu uždibnout masa z prasete a i s ním se vrátil před sochu, kde ji pozoroval a přitom žvýkal maso. Hm, hm, je dobré. I teď je dobré. Pomyslel si. A když se už zdálo, že si Kiana sochu prohlédla a vlastně všechno tady a najedla se, navrhl, že se podívají ven.

>>> Mýtina přes Sarumen

2. Braň smečkové území před vetřelci. (cizí vlci/zvěř)
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-216512
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-216608
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-216813

Uznáno a připsáno.

(105)

Usmál se na na malou černou kuličku a nadšeně spustil poučení o tom co je to magie a jak je magie úžasná, protože pro něj prostě úžasná byla. Byl to svět plný možností i nemožných skutků, což Venta fascinovalo a tak svou fascinaci magií rozhodně nemínil nijak potlačovat. A navíc byl nadšený, že může poznat nové další kamarády, kdy jeho nadšení bylo ještě posíleno amorkovou magií. "Magie, to je taková neviditelní síla, která se může projevit mnoha způsoby a když se magie ukáže tak ji můžeš vidět. Magie je tajemná, záhadná a úžasná. Představ si, že chceš, aby se něco pohnulo. Třebá..." začal se nadšeně rozhlížet kolem sebe, ale nic nemohl najít v dohledu, kromě Kiany. "Třeba tvůj ocásek!" Vzpomněl si na to, jak pohnul ocáskem mrtvého prasete, co měli v úkrytu jako jídlo. Třeba to bude fungovat i s ocáskem Kiany. (Loutkař) Začal se soustředit na ocásek malé vlčice a hle, ocásek se vlčici začal sám od sebe kývat ze strany na stranu, aniž by tomu ona mohla zabránit. Vento vykulil oči, protože se mu to podařilo. Skutečně zavrtěl ocáskem vlčete. "Tý jo, ono se fakt povedlo! Viděla jsi to?" Byl z toho nadšený až sám začal vrtět ocasem. Akorát zatím nevěděl, že magie, kterou použil nyní byla jiná, než tu, kterou zkusil v úkrytu použít předtím.
"A s magií můžeš mnoho dalších věcí. Třeba zapálit oheň. Nebo vysušit si kožíšek teplým letním větrem, nebo po někom hodit vodní kouli, hihi." Bylo toho tolik, co magie dokázala, že ani nebylo možné všechno tohle vyjmenovat. "Já toho ještě tolik s magií neumím a nevím, ale zajímá mě to a chci se toho hodně naučit."
Inu, to už Vento zaslechl hlásky Nerinky a Čičinky. Na tlamě se mu rozšířil velký úsměv. "To jsou holky!" oznámil Kianě a to už jim přišla vstříc Feline. "Ahoj Feline, ahoj Nerisso," pozdravil vesele holky a to už je všechny obcházel s poskakováním vesele, jako nějaký malý rarach. "Jo, už jsem zpátky a nebezpečí, které v lese bylo, je pryč." Oznámil nadšeně. "Feline, Nerisso, tohle je Kiana a bude tady s námi. Našel ji venku jeden vlk, Tonles se jmenuje a přivedl ji sem k nám do bezpečí. Kiano, tohle jsou Nerissa a Feline o kterých jsem ti říkal. Vidíš, jsou velké jako ty. Líbí se ti? Já věřím, že ano. Mě se líbí moc a mám je rád a tebe budu mít taky rád. A všechny vás ochráním." Tlama mu jela, že musel vzbudit i Marion, kdyby náhodou spala.
"Pojďte se seznámit do tepla, jo?" Vybídl Kianu, zatímco už po několikáté je všechny oběhl. Potom popostrčil černou vlčici k té šedé a nakonec ještě řekl, že: "Přinesu vám jídlo. Kiana musí být hladová, když byla tak dlouho venku, že jo?" a to už pádil chodbou do spižírny, aby tam urval kus kančí flákoty. Když maso odtrhl, přiřítil se zase zpátky k malým vlčicím. "Tady máfe, mafo," Položil pak ten kus masa tam, kde byla vlčata.

(104)

Sarumen >>>

Nyní, alespoň, zjistil, jak, že se ten sympatický hnědý vlk jmenuje, protože mu jeho jméno sdělila malá Kiana. "Tonles, dobře." Zopakoval to, i když to zkomolil, protože nevěděl, že tam patří R a ne L. Kráčeli lesem a Kiana měla asi strach, když zmínil zlé vlky. Zastříhal ušima a sklonil k ní hlavu, aby ji lehce olízl na té její. "No..." začal, "ono jich zlých, asi moc není, ale někdy se může stát, že se zlý vlk objeví. Ale ty se nemusíš bát, protože už nejsi sama. Máš tady hodně kamarádů, kteří tě ochrání. Tonlese, Maple, Wolfganii, mě a další velké vlky. Fakt. Nemusíš se bát." Zazubil se na ni, aby ji dodal odvahy.
"Tebe také unesli? Tak to je náhoda. Mě taky unesli, když jsem byl takhle malý, jako jsi teď ty. A tady mě ztratili a našla mě Marion a teď jsem tady. Je to můj domov a určitě si ho i ty oblíbíš. No a jestli by vás mlha ochránila? Možná. Ale možná je to i tím, že v tom třeba je i magie." Vysvětlil ji, ale nevěděl, jestli ona o magii vůbec ví. "Víš, co je to magie?"
A to už došli k úkrytu, který se nacházel u skály porostlé mechem. Vento nasměroval malou vlčici k tomu správnému vstupu a když vešli dovnitř, bylo tam, docela ticho. Čekal, že uslyší hlasy, ale ne. Zastavil se v chodbě a pohlédl na Kianu: "A jsme tady. Je tady dost vlků, protože se všichni schovávají před zimou, ale nemusíš mít vůbec strach. Všichni jsou kamarádi." Dával ji čas, aby se mohla srovnat s novou situací a proto se také zastavil, jen co je ukryla chodba před venkem.

Viděl, že malá vlčí slečna k němu nemá důvěru. Dokázal si to představit a pochopit. I když on sám, byl otevřený i jako malý, chápal, že někteří vlci jsou více opatrní nebo bázlivější. Ale komunikovala s ním a to bylo dobré znamení. "Teta Maple je ta vlčice, která přišla s tebou a tím hnědým vlkem." Vysvětlil ji. On nevěděl, jak se hnědý vlk s tou zvláštní věcí na hlavě jmenuje, ale přišel mu jako sympaťák, takže nebylo asi divu, že mu malá důvěřovala. Zavrtěl na na ni ocasem.
"Vezmu tě do skrýše naší smečky. Bude se ti tam líbit. Uvidíš. Je tam tepleji než tady. A jsou tam kamarádi." Přitom, co jí to říkal, vrtěl ocasem a očima se doslova usmíval. "Tak pojď. Půjdeme. A klidně se mě můžeš ptát, na co jen budeš chtít." Vybídl malou vlčí slečnu a potom vykročil směr úkryt.
"Mlha, to je zdejší ochránkyně. Ona tady je skoro pořád. Chrání náš les před zlými vlky." No jo, sice pořádně nevěděl jak, ale Maple i Wolfganie říkaly, že je mlha varovala. Takže nějak to fungovat musí. "O té mlze by ti asi lépe pověděly více Maple a nebo moje mamka Wolfganie. Se s tou mlhou znají lépe než já." Na to by se měl zeptat taky. Moc o tom nevěděl, ale bylo to jistě zajímavé.
"No, stala se nám taková nehoda. Jedna zvláštní vlčice se rozhodla, že bude v našem lese škodit. A protože máme v úkrytu takové dvě slečny, jako jsi ty, museli jsme ji vyhnat, aby jim nemohla ublížit. Jenomže ona se nechtěla vzdát a nechtěla odejít a tak došlo ke zranění. Proto byla Maple od krve. Když se vlk zraní hodně, teče mu krev. Víš?" Snažil se jí to vysvětlit, jak nejlépe dovedl, ale tak, aby ji nevyděsil.

>>> Skalisko přes Sarumenský hvozd

Zahříval Rolanda a ani ho nenapadlo, aby někam šel. Jedině, kam se vydával, bylo v myšlenkách, kdy se pořád vracel k šedivé vlčici Styx. Proč tohle udělala? Co jí k tomu vedlo? Rozhodně by ho to zajímalo, pokud by mu byla schopna odpovědět upřímně, aby ta odpověď dávala smysl. Z myšlenek ho vytrhly zvuky. Slyšel, jak se někdo blíží a tak nastražil uši a nasál pach do nosu. Ale tady v díře se k němu nesly akorát právě tak ty zvuky. "Někdo se blíží," zašeptal ke skupince, ale určitě i Wolfi slyšela kroky. Naštěstí to byla Maple s pomocí a když se ozval její hlas, Vento si oddychl a zamával ocasem. "To je Maple," konstatoval zjevný fakt, ale měl radost, že je tady.
Jakmile jej zavolala, podíval se na Wolfganii i na Rolanda. "Všechno bude v pořádku," pochopitelně, všechno ne, nebo to už nebude stejné, ale pomoc byla tady. Vento se tedy postavil zase na tlapy. Trochu se protáhl a pohlédl na svah. S trochou snahy se mu podařilo vyškrábat se nahoru, kde stáli Maple, neznámý hnědý vlk s něčím na hlavě a malá černá kulička. Tak stará jako on, když se sem dostal. Přibližně tak nějak.
"Jé, ahoj, já jsem Vento a vůbec se nemusíš bát. Tady jsi v bezpečí." Promluvil na černou kuličku. Pak se podíval na hnědého vlka. "Doufám, že Rolandovi pomůžeš, viď že jo?" Chtěl se zeptat na tolik věcí, prostě měl potřebu se seznámit a nevěděl, s kým dříve. Ještě, že tu byla Maple a udala mu instrukce, jinak by asi vypadal jako naspeedovaná veverka, co by běhal od jednoho nového vlka k druhému a se všemi by se chtěl kamarádit. To byla Amorkova magie o níž ale on vůbec netušil.
Po té se opět vrátil pozorností k černé kuličce. "Takže ty se jmenuješ Kiana? To je hezké jméno. V našem úkrytu jsou ještě dvě stejně velké slečny, jako jsi ty, určitě se ti budou líbit. Co na to říkáš? Už ti o nich teta Maple vyprávěla? Jmenují se Nerissa a Feline." Zavrtěl ocasem a olízl malou černou kuličku na hlavě mezi oušky.

Wolfi se snažila všem vysvětlit, proč se rozhodla ohledně šedé vlčice Styx, aby ta zemřela. Mluvilo se jí špatně, takže Vento nepochyboval, že je to kvůli zranění, které získala, když čelila šedé vlčici sama. Pořád nedokázal pochopit, jak někdo tak hubený, jako byla šedá, měl tolik odvahy na to se rvát. Byla to vůbec odvaha? Nešlo prostě jen o hloupost? Žádné zvíře, pakliže není úplně hloupé, se nebude pouštět do akcí, které ho budou, zaručeně, stát život. A přes to. Byla tady. Teď ležela pod tlapami béžové a její tělo vypadalo náhle jako kus želatýny. Vypadala jako kožešina, čímž nyní vlastně i byla. Dokud se neproměnila v prach a její tělo nezmizelo.
Dál sledoval to místo, kde ještě před chvílí leželo tělo Styx a nyní po něm zbyl prach, který se ale také brzy vytratil kdo ví kam. Ze slov Wofi pochopil, že Styx sem přišla pod falešným jménem a žádala ochranu, ale protože se zdejší mlha chovala nějak neobvykle, tak té vlčici nevěřila.
Zamrkal, zastříhal ušima a pohlédl na Wolfi a pak zpět na prázdné místo. "Ublížila Marion? Tak to byla ona, o kom se mi Mari zmínila jako o zlé vlčici, která ji trápila, když byla malá?" Vzpomenul na slova, která zmínila Mari.
Vento svěsil uši dolů, když se dozvěděl, že Marion ani nebyla jediná, komu tahle vlčice ublížila. "Potom je asi správně, že bylo ublíženo jí." Přesto cítil, že kdyby to neskončilo takhle, měl chuť ji poznat ví. Ale čím to? Měl chuť poznávat další a další vlky, jako by se musel s každým seznámit.
Opětoval ji olíznutí, on Wolfganii olízl na čele, kam dosáhl, když mu položila hlavu na krk.
"Nikdo nesmí Nerisse a Feline ublížit. To nesmíme dovolit." Pronesl odhodlaně. Z celé skupiny na tom byl nejlépe, ale když viděl, co všechno si ostatní členové jeho rodiny odnesli, začal si uvědomovat, jak moc je důležité, aby zesílil a mohl je lépe chránit.
Maple se rozhodla vydat pro pomoc. "Dohlédnu na ně," zaševelil Vento. I když se chtěl rozběhnout společně s Maple, tak nějak věděl, že nechtěl opustit zraněného Rolanda. Vnímal ho totiž jako někoho důležitého. Ten hnědý vlk, ať už chtěl, nebo ne, se stal symbolem strýce či otce i když si to možná vůbec neuvědomoval.

Únor 3/10
....................................
Válel se ve sněhu, až se ten na něj nalepil, ale jakmile se Vento postavil zase na všechny čtyři, tak z něj většina sněhu opadala. Přeci jenom, tuhle báječnou křupavost zahrnoval i fakt, že sníh se nelepil. Vlastně to bylo o to víc legrační. Vento skákal do sněhu a když se vydováděl dostatečně, že musel chladit tlamku otevřením a vystrčením jazyku, rozešel se zase o kus dál. Pozoroval stromy a své okolí a nasával do nosu pachy, ale tentokrát jen tak zlehýnka. Prostě jen taková jemná filtrace. Nepátral totiž po ničem konkrétním, jen si tak protahoval nozdry.
Občas si olízl nos, aby si ho zahřál horkým jazykem a tu na něj spadla kupka sněhu z větve nad ním. Zadíval se vzhůru. Byla to sojka, co se odlepila od větve a jak se větev zhoupla, pokropila Venta sněhem. Zasmál se a otřepal. Na ptactvo stejně neměl štěstí, tak se zase vydal dál. Ani se nepokusil za ní rozběhnout, zase tak hloupý nebyl, aby se hnal za každým opeřencem, které zahlédne byť jen koutkem oka.