Gallirea - Příspěvky uživatele

(125)

Sarumen >>>

Přikývl,, možná to tak skutečně bylo. "Jistě, že není obyčejná. Taková obyčejná sova by se k nám připojit asi nechtěla." Zauvažoval. Přeci jenom. Sovy byly ptáci a létali a obvykle, nebo vlastně zcela vždycky jim vlci nerozumněli a ony zase nerozumněly vlkům. Tahle byla jiná. Vypadala sice jako sova, ale možná to byl nějaký skřítek. Nebo magický tvor. Zavrtěl ocasem a už se blížili k úkrytu. "To, opravdu je. A já jsem rád za tebe, tati. Je to skvělý pocit vědět, že je někdo, kdo na tebe dává pozor." Tedy jistě, dávali ho nasebe oba, ale tak víme.
Zastříhal oušky a usmál se. "Lasička? Možná ano. Jsou hodně obratné, že?" A určitě budou hravé. "Jestli jsou tak hravé jako vydry, tak to s nimi je velká legrace. Máš pravdu, něco takového by byl skvělý kamarád." Zavrtěl ocasem a usmíval se od ucha k uchu.
Nepřátelé nebyli nikde v dohledu, což bylo super, protože jinak by museli vážit, zda kořist bránit či nikoliv. A Vento by se úlovku jen tak vzdát nechtěl. A také nechtěl, aby musel Roland tak brzo znovu bojovat. Bylo tedy jen dobře, že se jim podařilo v klidu dostat se až k úkrytu.
"Dobrá práce i vám oběma," věnoval vděčný pohled oběma jeho společníkům. Tedy Rolandovi i Callisto.
Když jeho taťka řekl, že se můžou najíst, Vento si vybavil milou tvář Maple jak by jim to navrhla a dokonce snad by je k tomu i pobízela, a tak přikývl se slovy: "Myslím, že to vadit nebude." A také si šel ukousnout svůj kus. Musel trochu žvýkat, ale i tak byl ohromen, jak je jeho čelist silnější a pevnější než dříve. Holt to už nebyl mimísek, ale stával se z něj velký vlk. S kusem se přiblížil k Rolandovi a lehl si kousek vedle něj, aby si také vychutnal čerstvé maso. "Snad ano. Možná, že by se také už brzy měli vrátit. Pokud to nemají těžší." Zauvažoval. Nejspíš měli plné tlapky práce.

Travnatý oceán >>>

Zastříhal ušima, protože ta možnost zněla fakticky zajímavě. Bylo skutečně možné, aby se k němu někdy nějaký zvířecí kamarád připojil? "To by bylo parádní." Jo, mít někoho, s kým si můžete povídat bylo přece prima. A co taková sova. Mohla dělat soví hlídku, třeba. "Callisto má mnoho výhod, řekl bych. Může sledovat pláň z vrchu. Může vidět v noci, že? Sovy přece létají hlavně v noci. A navíc má tak tichý let, že může nepřítele zaskočit zcela nečekaně." Přemýšlel nahlas. Inu ano, byla to skvělá společnice. Nebo mohla by být. "Ty sis ji, zkrátka zasloužil." Tedy pokud to nebylo tak, že by si ona zasloužila Rolanda, kdo ví? Možná to bylo právě naopak. "Ale potěšilo by mě najít si kamaráda. Kdo by se ale ke mně chtěl připojit? Měl by to být ptáček? Nebo nějaká šelmička? Hm?" Zajímalo ho, co si myslí jeho táta, proto na něj upřel kukadla.
Kořist se jim podařilo dostat i přes řeku. To bylo o něco těžší, ale když na to byli dva, podařilo se jim to dobře. Neztratili koloucha, takže, hurá!
"Jasně, zvládám." Ubezpečil Rolanda. Zavrtěl přitom ocasem. "Nejhorší byla ta řeka, tohle už je docela brnkačka. Jen abychom nepotkali smečku cizích vlků nebo medvěda." Raději se rozhlédl kolem sebe, jestli už někdo takový kolem neslídí, kdo by jim chtěl kořist ukrást. Potom znovu popadl koloucha a pokračovali dál společnými silami.

→ Skalisko

Sova se nezdála, že by sdílela Ventovo nadšení, to však mladému vlčkovi vůbec nevadilo. Každý přeci nemohl být pojašený, jako on, no ne? A navíc, kdo ví, jestli sovy nemají takové vystupování úplně normálně jako standard. Nezabránilo mu to však, aby se cítil nekomfortně. "Tak to je, určitě ještě lepší," odpověděl v reakci na slova sovy, že na sebe dohlížejí navzájem. "Musí být hezké, mít takového kamaráda." Vento se zamyslel a hodně vlků mělo zvířecí kamarády. Bylo to pro něj něco nového, a přišlo mu to jako fajn.
"I já jsem rád." A taky že byl. Rolanda si vážil a tohle byl výjimečný okamžik.
I Ventík zastříhal ušima. A jak už zmínil, zajímalo ho, jak na tom jsou ostatní. Podle zvuků a slov jeho nového táty, se zdálo, že lov započal. A Roland určitě věděl, co je nejlepší a proto Vento souhlasně přikývl a dodal: "Máš pravdu, tati, takhle budeme prospěšnější." Ono nebylo dobré nechávat ulovenou kořist bez dozoru. Příležitost totiž dělá zloděje a nebyl to žádný neobvyklý jev, kdy vlci lovili a nakonec i když byl lov úspěšný, o kořist přišli kvůli většímu predátorovi, třeba. Proto se chopil jedné z noh koloucha, aby Rolandovi pomohl táhnout úlovek domů.

→ Sarumen (přes Tenebrae)

"Já myslím, že to bylo skvělé." Byl to jeho první opravdový lov, ne, jako když hrabal myši nebo křečka, či se pokoušel lovit ryby. Tehdy to byly jen takové pokusy, ale nyní šlo přeci o víc. Mnohem víc. "Ale jestli vidíš velký rozdíl, tak časem nikdo nic nepozná." Vento možná neměl odhad, to se dalo pochopit, ale z jeho pohledu na tomhle lovu nebylo nic špatně.
Zajímalo ho, jak si vedou ostatní. Zazubil se na sovu a pak je Roland představil, přičemž Vento zavrtěl ocasem, netušil sice, jestli sova rozumí jeho gestům, ale to mu vlastně bylo jedno: "Rád tě poznávám, Callisto, takže ty dohlížíš na Rolanda? To je skvělé." Bylo fajn, že měl Roland někoho, kdo mu pomáhal.
Seděl a koukal na hnědého vlka. Bylo by to skvělé. Adoptivní mamku už měl ale taťka mu chyběl. A proč ne Roland? Znali se, měl ho rád a vážil si jeho slov. Když konečně Roland odpověděl, Vento zabouchal ocasem do země: "Budu velmi potěšen, když tě budu moci považovat za tátu." A pak byl zase dojatý Ventík, když mu Roland prozradil, že toužil mít syna. "A já jim můžu pro tebe být." A teď ještě kdyby se dali dohromady s Wolfi, tak by měl kompletní rodinu.

Cítil to stejně, jako on. Sarumen byl jeho rodina. Všechny, které znal měl rád. Ať už to byla Maple, Roland, Marion Wolganie, vlčata, tak i ty novější členy. Ještě nestačil poznat všechny, ale doufal, že se to změní a on bude znát celou smečku.
Dali se do práce a když Vento držel malého daňka za krk, cítil, jak se to tělíčko pod ním škube. Cítil život ve své tlamě. Vnímal každý pohyb, každý záchvěv i úder srdce. Slyšel jejich dechy i jejich vlastní údery srdcí.
A pak bylo po všem. Do nosu ho udeřil pach horké krve. Tělo, které držel ochablo a bylo náhle tak poddajné a pak zaslechl hlas Rolanda a i on pustil mládě. "Díky, i ty jsi byl výborný. Vidíš, já ti to říkal, že to nemůžeš zapomenout." Zazubil se vesele na staršího vlka a vrtěl při tom ocasem. Nakonec věnoval i uznalý pohled sově: "Díky za zásah, jinak by nám asi uteklo." Mrkl na opeřence.
Pak se posadil a díval se na hnědého vlka: "Rolande? Můžu ti říkat tati?" zeptal se ho v návaznosti na předchozí řeč.

Přesně tak to zřejmě bylo. "Asi máš pravdu. Měli bychom si vážit toho co máme. A proto, Rolande, vážím si toho, že jsme se setkali. Jsi jako můj otec." Zareagoval na hnědého vlka mladík.

Nešlo vše přesně podle plánu, ale to se dalo čekat. Vždyť existovalo tolik možností, co se stane ve kterou chvíli, že nikdy nebylo přesně jisté, že vše proběhne přesně tak, jako by jiné možnosti ani nemohly nastat. A právě možná proto se první pokus Rolandovi nepovedl, možná v důsledku, že ani Ventovi se nedařilo hnát dančí mládě přesnou dráhou, která by byla ideální. V posledním okamžiku totiž kolouch mírně uhnul.
Vento se nevzdával a běžel vedle rezavého těla, to však bylo nezvykle rychlé. Ale z oblohy se snesl stín a jak kolouch tak Vento byl lehce překvapen. Vzpomenul si, že toho ptáka již viděl u Rolanda. Byl to ten samý? Musel být.
Proto se pozdržel, neboť náhlý útok dravce Venta přimrazil na krátko, než si to srovnal v hlavě, aby se mohl opětovně rozběhnout za mládětem daňka. A tak, když už ho Roland polapil a vyzval ho ku pomoci, Vento byl téměř u dvojice.
Vrhl se na to, co bylo volné a nezalehnuté a to byl dančí krk. Tam se zahryzl a snažil se pěvně držet zuby u sebe.

Rolanda si Vento velice vážil. Tak nějak ho bral jako svého druhého taťku nebo alespoň strýčka, zkrátka ho ve svých očích viděl jako někoho velmi důležitého a zajímalo ho, jak na tom jeho kamarád je a byl na něj hrdý, že se rozhodl mu o svém zranění povědět víc. Vento nad tím přemýšlel a chápal tedy, že jsou některé věci zkrátka složitější. Z toho plynulo, že oči byly důležité a proto byly v páru. A jedno bez druhého ztrácely potenciál. Ale Roland se s touto změnou popasoval a vlastně byl nucen zaměřit se na další své smysly více. Možná proto si také dříve všiml koloucha, než Vento, že ano? "Takže dvě oči jsou vlastně něco vyjimečného, co si však neuvědomujeme, dokud jedno neztratíme." Ale pořád zrak měl, i když fungoval jinak, než jak byl zvyklý.
Vento byl Rolandem ubezpečen, že se nemusí ničeho bát a kdyby nastaly nějaké komplikace se kterými by si nedokázal poradit, nemusí se bát ozvat. Na to Vento přikývl, věnoval Rolandovi úsměv a šel na to.
Když už měl pocit, že musí být blízko, našpicoval uši. Slyšel šelest trávy, ale nepřišlo mu to, jako zvuky pohybu něčího těla. Proto zvedl hlavu nad úroveň trávy, aby lépe viděl a hle! Roland měl pravdu. Kolouch zkrátka dělal, že je pouhou sochou vymodelovanou z hlíny. Jejich pohledy se setkaly. Kořist a lovec. Chvíle napětí, kdo se pohne dříve? Kořist či lovec? Ticho, jen ševelení stébel trávy a potom se tělo malého zvířete napjalo. Vzduch prořízlo zapískání a Vento se odrazil, aby vyrazil přímo na koloucha, jenž už tak stál na svých dlouhých nožkách.
Jakmile elegantní mládě změnilo směr, Vento ho následoval v naději, že koloucha ukočíruje alespoň zhruba tím směrem, kterým měl v plánu.

~ Wolfganie, Roland ~

To chápal. Muselo to být jiné. Sice si nedokázal představit, jak přesně teď Roland vnímá svět, protože se s nikým o takovém zranění ještě nebavil, takže ani neměl představu, ale byl dost chytrý na to, aby pochopil sám od sebe, že jiné to být musí. Jen těžko hádat pro něj, jaké. Nakonec mu ale zvědavost nedala a tak se přeci jenom zeptal. "Ehm, jak jiné to je, Rolande?" Zvědavě na něj koukal, ale vážně neměl představu. Vlastně by to možná mohl zjistil, kdyby zavřel jedno oko, ale ono je docela těžké udržet oko zavřené dlouho.
Maple vlky rozdělila na skupinky a Vento byl rád, že mohl být s Rolandem a tak oba mohli uskutečnit slib, že Roland Venta naučí něco z lovu, protože každý vlky by měl umět lovit ať už ve smečce dělá jakoukoliv funkci. Alespoň takhle si to Vento myslel.
Wolfie jim poradila taktiku a kdo by co měl dělat, aby se jim podařil lov. A také pochválila Venta s jeho připomínkou, že to bude nejspíš klouzat pod tlapkami, když byla tráva mokrá.
Vento zavrtěl ocasem a promluvil: "Děkujeme, mami. Myslím, že ty víš, co je pro nás nejlepší a já ti věřím." Ubezpečil Wolfganii a pak se radostně obrátil na Rolanda: "Souhlasím s tím." Přikývl a už se těšil.
Potom se Roland rozmluvil ohledně toho, co lov obnáší a na co by si měl Vento dávat pozor a on samozřejmě pozorně naslouchal, přikyvoval, vrtěl ocasem a stříhal ušima, aby dal jasně najevo, že poslouchá každé Rolandovo slovo a nasává ho jako houbička vláhu.
"hm... aha... jasně, chápu. Takže bych ho měl teď nějak tiše obejít, aby nám neutekl někam pryč, kde by ho už nikdo nezastavil." Ujistil se a už přemýšlel, jakým způsobem se bude pohybovat, soustředit se na tlapky a tak.
Pak když si to promyslel, posoudil směr a jeden si vybral. Jestli to byl správný směr nebo ne, to asi záleželo na větru. Vento doufal, že se rozhodl jít ze správné strany a tak se snažil sklonit hlavu, možná se i lehce přikrčil a opatrně kladl jednu tlapku před druhou, aby byl co nejtišší, dokud se nedostane až za mládě. Teprve tam měl koloucha vylekat a přimět k běhu.

Sarumen >>>

Velmi jej těšilo, že se takhle sešli a měl zde skoro všechny, které měl rád. Chyběla mu tady už jenom Marion a holky. "To nevadí, Rolande, určitě se do toho zase vžiješ. To je přeci něco, co jeden nemůže jen tak zapomenout, ne?" Samozřejmě chápal, jak to Roland myslí. Ale nechtěl poukazovat na Rolandovo oko. A příroda byla někdy krutá, ale také dokázala být velice houževnatá. Vento věřil, že to není konec světa. A Roland měl jednu velkou výhodu. Měl smečku a tak se nemohlo stát, že by na něj nezbyl kus jídla. A také bylo jen dobře, že se neuzavřel a neoddělil od ostatních. Též přijal gratulace od od Wolfi, Rolanda dokonce i Tonres se na něj usmál.
Maple mu nasadila brouka do hlavy a Vento o to víc toužil se za tím hodným Životem někdy vypravit. Jestli uměl takové báječné věci, stálo za to ho navštívit. Snad na něj s tím Marion nezapomněla. Pak Maple ještě na chvilku zmizela označit hranice. Nakonec se ale všichni odhodlali vyrazit na ten velký smečkový lov.
"Bude to prima." Ani mu nevadilo, že prší. Než se dostali na místo, odkud začnou, tak pršet přestalo, ale obloha byla pořád zamračená. Možná ještě pršet bude. Kdo ví. Na nebesích to burácelo, občas se zablýsklo, zatím jenom v mračnech. Vento zastříhal ušima a zavětřil. Cítil vlhkou trávu, mokrou srst vlků a možná i jiné zvěře.
Maple je vyzívala, aby byli opatrní, Vento přikývl. "Bude to klouzat," poznamenal, protože tráva byla mokrá. Byl přidělen k Rolandovi, tak na to zavrtěl radostně ocasem a potom přihopkal k hnědému vlku. Ale ještě měli počkat na plán nebo rady od jeho mamky. Takže čekal až dospělí zavelí.

Vrtěl ocasem stejně aktivně, jako Nickó, byl nadšený, že se zde sešli v tak hojném počtu. Očima přejížděl z jednoho na druhého. Když se se ho Maple zeptala na to, jaké bylo létání, nadšeně povyskočil do vzduchu s užaslým výkřikem: "Dokonalé a neuvěřitelné! Bylo to tak opravdické, ale vážně opravdické!" Jojo, létání mu bude chybět. Byl to úžasný pocit.
Pak se dozvěděl, že Maple chce vyrazit na lov a on chtěl samozřejmě taky. Okamžitě švihl pohledem na Rolanda: "Rolande, máš příležitost mě něco naučit." Byl nadšený jako vlče. Rozhodně nehodlal přijmout, že by tady zůstal sám a všichni ostatní by šli na lov. Pak také Maple oznámila další novinky. "Vítej mezi námi Kiano, teďkom tady budeš doma." Nadšeně přivítal malou černou kuličku. Byl z toho vážně rád. A také Tonres se stal novým členem smečky. Tak mu Vento věnoval milý pohled a vrtění ocasu naznačovalo, jakou má z této informace radost.
Z něj se stala Delta a tak přihopkal k Maple, aby ji dal, jednoduše pusinku na líčko: "Děkuji, Mapličko." Byl moc rád a také musel pogratulovat Rolandovi, který povýšil na Gammu. "Gratuluji ti, Rolande," a už byl u něj a spokojeně se otřel o Rolandův bok, jako by ho tak chtěl poplácat po rameni.
Byl tu skoro nový člen Makadi, záhada a pak Maple zavelela, že vyrážejí. Nickolas udělal PUF a byl pryč. Vento jenom zamrkal, ale asi by si měl zvykat na tyhle neobvyklé události, že zde jsou nejspíš normální. Zavrtěl ocasem a vykročil za Maple.

→ Travnatý oceán (přes Tenebrae)

Mýtina >>>

~ Jasnava, Wolfganie, Kiana, Roland, Nickolas, Maple a Makadi ~

Všichni se vydali do lesa. Tedy doufal v to. Ale mohl si skutečně povšimnout Jasnavu i mamku Wolfi. Po chvilce chůze zaslechli volání Maple. Vento zastříhal oušky a přidal trochu do kroku, ale díval se, jestli jde Kiana taky. Aby nezůstala na mýtině sama, že jo.
Jasnava chtěla jít někoho hledat. Vento přikývl a díval se, jak její kožíšek odchází mezi stromy. A brzy jej zahalila mlha Sarumenského lesa. "Snad ho najdeš, Jasnavo," vyslal k ní, ještě předtím, než úplně zmizela v mlze.
Wolfi chtěla jít za Maple, což vlastně chtěl i Vento. Zavrtěl ocasem a nechal se políbit. Bylo to moc příjemné, Wolfi byla jako jeho druhá maminka. Přesně, jak Mari říkala. "My dojdeme s Kianou pomalu také!" Ubezpečil ji. Stejně se museli vrátit do lesa. A možná tam bude i Tonres.
Dorazili ke skupince několika vlků. Byla tam Maple, Nickó, nějaký vlk s křídly. Ventovi se zvýšil tep nadšením. "Ó, opravdová křídla, dívejte! Nejsou jenom v Nezemi!" Zaradoval se a máchal ocasem ze strany na stranu. Bezesporu v něm bylo pořád mnoho z vlčete.
A taky tam byl Roland. "Rolandé! Jsi v pořádku? To mám takovou radost!" a to už se utrhl a musel se s hnědým vlkem přivítat, takže se bouřlivě zastavil až u něj a jemně se mu přilepil na bok. "Jsi v pořádku, jsi v pořádku!" Radostí švihal ocasem, div že všechny kdo byli v dosahu nepokosil jako kosa luční trávu. A nakonec tam byla i Wolfi, která šla trochu napřed, aby zjistila víc.
Pak se přimotal i k Maple, aby se s ní rovněž pozdravil: "Maple, Mapličko! Viděli jsme tak úžasný věci! Fakt! A já létal! A mamka postavila most! Už jsi někdy viděla most? Bylo to tak úžasné!" Všecho na ni a všechny kolem vychrlil, že z toho někteří neznalí mohli mít zmatek.
A aby nezapomněl, přiskočil i k Nickolasovi a žďuchl mu ramenem do hrudi: "Zdárek, kámo, přivedl jsi nového kamaráda?" Pohlédl na okřídlence. U něj si ale nebyl jistý, kým vlastně vlk je? Nevoněl jako kluk ani jako holka, což nedávno řešili s malými vlčátky, a nyní měl záhadu před sebou. No nedával to najevo, jen vrtěl ocasem a vítal se se všemi přítomnými.

Byl neskutečně rád, že ty dvě našli. Chyběl akorát ten hnědý vlk. Byl tady? Nebo se sem vůbec nedostal a zůstal na mýtině? Vento se pro jistotu ještě rozhlížel kolem sebe, jestli nezahlédne ten světle hnědý kožíšek onoho vlka, ale nic nikde neviděl. Zdálo se, že jsou tady opravdu jenom oni čtyři a čtyři vydřátka. Wolfi se zajímala, co Jasnava viděla. Kdo ví, co viděla. Vento to zahlédnout nestačil.
Jak se dostanou domů se vyřešilo hnedka vzápětí, když se otevřelo to okno. Jenomže tentokrát je to okno táhlo dovnitř. Vento cítil, jak se do něj opírá vítr a táhne ho pryč. Nejdříve vcuclo okno vydřata, pak Kianu a následoval Vento.
Nakonec přistání na druhé straně na mýtině nebylo tak hrozné, jako když průchodem procházel poprvé. Dokonce se snesl do trávy jemně. Viděl vydřata a Kianu a za ním se objevily i Wolfi a Jasnava.
Vydra své ratolesti ihned kárala. Nezemě? Zajímavé. Tu se podíval na svá záda, ale křídla byla ta tam. Nejspíš se mu ze zad vytratila už když se zaměřil na krásu tamního lesa. Vento se na vydru podíval se slovy: "Ale oni zase tak moc nezlobili, nic to nebylo." Na jejich obhajobu pravil, ačkoliv měl nahnáno, když si Větřenka tak pohrávala s Kianou. Chtěl vydřatům zamávat, ale ta bleskově zmizela v dutině stromu.
"Vážně to nebylo tak složité," i když vlastně trošku ano, jenomže to by řekl spíš dospělý než mladík, který to nebezpečenstvo zase až tak neuměl vnímat. Možná měl stále ještě víc odvahy než rozumu, ale to tak v mládí bývá.
Vento naslouchal, co jim vydří máma říká a sledoval onen valounek, který byl následně posypán kouzelným prachem. Doslova. Užasle poděkoval: "Páni, to je... to je asi ten nejúžasnější dárek, děkuji paní vydro." Už teď věděl, že bude mít nad čím přemýšlet. "A ať Vás děti moc nezlobí, paní vydro." Rozloučil se i Vento.
Načež se podíval po ostatních. "Tak, teď bychom se měli podívat po Maple a Tonresovi, viď Kiano?" Zavrtěl ocasem a počkal na ostatní, než se, doufaje, že i Jasnavou, Kianou a Wolganií, vydal do lesa.

→ hvozd

//Děkuji, děkuji, byla to fajn akce a Vento si ji rozhodně užil. Hvězdičky, prosím, do vrozené magie a 20 mušliček