Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA: 36 (1/5)

Chvíli tam tak Vento stál a ještě se snažil najít zrakem starého vlka, ale ať se díval sebevíc důkladněji a propátral očima snad každou píď, kam až jeho oči dohlédly, po stařešinovi nebylo vidu ani slechu. I proto se rozhodl nechat to zkrátka být a prostě se rozešel po pláži velkého jezera. Horko bylo nepříjemné, proto nebylo divu, že si smočil kožich ve vodě, jen aby získal ztracenou vláhu. Byl snad kytka? Ani ne, ale ono jednomu neuškodí se smočit, čímž se také ochladí.
No a v tom si všiml tmavého fleku nedaleko v trávě. Hlavu dal lehce na stranu, zastříhal ušima a zavětřil, nezdálo se, že by onen tmavý flek se hodlal pohnout. Venta napadlo, jestli to nebude nějaký pečený tvor a tak se šel podívat blíže. Našlapujíc opatrně, uši měl natočeny k onomu fleku, ze kterého se nakonec vyklubal tmavý vlk, podobně jako byl on sám tmavý. "Huh, žiješ?" Zeptal se neznámého.

VLA: 35 (1/5)

Horko bylo nesnesitelné, avšak Vento měl výhodu v tom, že se nacházel stále u jezera, takže kdykoliv potřeboval zchladit, stačilo se namočit. I když samozřejmě to nebylo nejideálnější řešení. Mnohem lepší by bylo zalézt někam do úkrytu. Jenže úkryt byl daleko. I když, zase tak daleko ne, a přesto se to Ventovi zdálo, jako nepřekonatelná dálka. Jako by měl překonat poušť nebo tu černou pláž, kde kdyby měl jít, by si upálil tlapy za živa. To proto se mu nechtělo vzdalovat od velkého jezera, ačkoliv zde nebylo místo, kam by se mohl schovat. Měl by se tedy přesunout jinam? Po jeho stařičkém příteli nebylo nikde ani památky. Vento stále nechápal, jak to ten starouš dělá, že se objevuje a mizí, aniž by to vlk stačil postřehnout. Prostě tu náhle byl, a pak zase ne. Pohrávala si snad jeho mysl s jeho smysly? Inu, kdo ví.

Červenec 1/10
VLA: 34 (1/5)
....................................
Vento se posadil na zadek. Musel se pořádně vydýchat, neboť ten závod, kterého se naposled účastnil, jej dost vyčerpal. Cítil, jak se mu chvějí kolena a v tu chvíli si připadal jako ten starý vlk. Ale on přeci starý nebyl. Obecně se ani staře necítil, spíše byl tak trochu vyděšený. No, kdo by nebyl, když přežil topení se a proč vlastně? Pro zábavu nějakého starého vlka, které jen neustále potkával. Vlastně to vedlo k zamyšlení, kdo vlastně onen starý vlk byl? Rozhodně to nebyl Duch Vánoc a ani Vlčíšek. Ten vlk, který sídlil ve vysokých horách, vypadal jinak. Pamatoval si, jak vypadal a tenhle to rozhodně nebyl.

VLA: 33 (1/5)

Bez všech pochybností, byl to opravdu stařešina a jakmile Venta uviděl, okamžitě mu zazářila očka. Hm? Stařík na něj volal a že prý budou jako závodit. Závodit? Že mu to jako, údajně, nedá zadarmo. Vento si myslel, že to bude jako vždycky, že prostě bude muset udělat něco sám, ale stařeček ho vyvedl z omylu. Když se vetchý vlk najednou rozběhl k jezeru, Vento chvíli užasle hleděl, než mu došo, že by vlastně měl své tělo také uvést do pohybu, jinak to nebude žádný závod, že jo. Jen, co se tedy vzpamatoval, vyrazil kupředu přímo ke břehu jezera.
Stařešina akorát ve vodě. Vento sledoval, jak stařešinovo tělo skočilo do vln. Nebo ty vlny vytvořilo právě tělo starého vlka? Tak či tak, elegantně se zanořil a pak plaval. Vento, než se také odrazil, zvolal na stařešinu: "Hej, kde bereš tolik energie?!" Vždyť bylo takové vedro. A vlastně by se ho rád zeptal na spoustu dalších otázek, které ohledně starého vlka měl, ale to se jaksi nehodilo. Ne teď, když probíhal závod.
"Vlastně ani nevím. Asi mě pohání radost z tvé přítomnosti, mladíku." Odpověděl Stařešina.
Vento měl co dělat, aby starého vlka dohnal. A kam vlastně měl v plánu plavat? Když zabral, začala se vzdálenost mězi ním a vlkem před ním zkracovat. Doháněl ho. Než si uvědomil, že vlastně plave. Že pod sebou nemá pevnou půdu pod nohama. V tom začal panikařit. Umím vůbec plavat? Vždyť jsem ještě nikdy neplaval! Vytřeštil oči a najednou mu připadalo, že všechny břehy jsou tuze daleko. Dostal záchvat strachu a začal se ve vodě zmítat, jako by náhle plavat vážně neuměl.
"Co to děláš, mladíku? Lovíš snad bubliny?" Uslyšel hlas Stařešiny a smích. Stařešina se mu smál, avšak Vento se nesmál vůbec a v jednu chvíli to opravdu vypadalo, jako, že loví bubliny. "Hele, mladíku, nestraš mě. Ty se topíš? Ty se vážně topíš? Uprostřed jezera?" ptal se Venta tak nevěřícným tónem hlasu, jako by mu teprve nyní docvaklo, že to Vento neděla proto, aby Stařešinu zastavil. "To mi nedělej. Okamžitě pádluj tlapama. Doplaval jsi až sem, tak plav dál! Plavat umíš, tak plav!"
Jak jako umím? Neumím, vždyť jsem to nikdy nedělal? Hudroval si Vento ve své mysli, ale když ho Stařešina čapl za kůži na zátylku a důrazně na něj zavrčel, ať si z něj mladý vlk nedělá legraci a ať si to topení laskavě nechá na souš, Vento tedy začal opět máchat tlapami tak jako do chvíle, než si uvědomil, že vlastně ještě nikdy neplaval.
Konečně se oba vlci dostali k druhému břehu. Kdo však vyhrál? Ke břehu dorazil jako první Vento, ale na břeh se dostal první Stařešina.

Řeka Midiam přes Východní hvozd >>>

Kráčel podél řeky, než narazil na želvy. Tato zvířata ho uchvátila a tak v němém úžasu je chvíli jen tak sledoval. Pak ho ale napadlo, že by mohl použít jejich krunýře, aby se dostal na druhou stranu řeky. To také udělal a tak se dostal do hvozdu. Hustý les plný listnatých stromů, některé musely být i stovky let staré. No, prošel se dlouze.
Tenhle les se mu neskutečně líbil. Byl plný překrásných přírodních úkazů, které by si jeden jen stěží vymyslel sám. Kochal se tou krásou hvozdu a v tom žáru mu les poskytoval i docela solidní stín. Přesně takový, jaký se hodil, když se vás snažilo sluníčko upéci za živa.
Dostal se skrze les a před sebou spatřil jezero. Byl zde v zimě a nyní se tady objevil znovu. Oh, ano a koho pak to na břehu neviděl? Při tom pohledu ho napadla jen slova: no to mě pos... zase ten dědula.

Jezevčí hájek přes Narvinijský les >>>

VLA: 32 (5/5)

Z jednoho lesa plynule přecházel do druhého, vlastně i tenhle les byl listnatý, ale teprve tehdy, když Vento překonal pás jehličnatých stromů na jeho okraji. Pohybovat se pod stromy bylo mnohem lepší, než na otevřené pláni, za což byl v tomhle žáru, vážně, rád. Cítil vodu a tak se napil, kdykoliv k tomu měl příležitost. Však musel přeci dodržovat pitný režim. Mělo to sice i své následky, ale ty mu až tak nevadily. Alespoň dával o sobě znát, kde se pohybuje a třeba najde cestu domů snadněji.
Řeka k níž se dostal, nebyla tak milá jako třeba Kierb. Kam se jenom podíval, tam viděl skály a kameny. Bylo mu docela jasné, že jestli ji bude chtít přejít, nebude to žádný med. I tak se přiblížil k jejímu břehu, aby mohl pohlédnout do nazelenalých vod. Od kamenů sálal žár. Byly vyhřáté od slunce a jen v místech, kde je omílala voda nebo byl stín, nevyzařovaly tolik tepla. Jenomže to se snadno ztratilo v tom vzdušném horku.
Když se odvážil do vody namočit přední tlapy, všiml si temných stínů, jak se na něj vrhají. Už to, bylo samo o sobě podezřelé a tak Vento rychle tlapky z vody vytáhl. A udělal dobře. Ryby, co se ve vodě vyskytovaly, po něm rozhodně šly doopravdy. Nebyl to žádný omyl. Nedávalo mu to smysl, ale bylo to tak. Tuto domněnku si ještě ověřil a kdykoliv do vody namočil tlapku, okamžitě se ty ryby přiblížily. Lovili ho. To se mu nelíbilo a tak se zamračil a raději hledal jiný způsob, jak řeku překonat.

→ Velké vlčí jezero přes Východní hvozd

Tajga přes Kierb >>>

VLA: 31 (4/5)

Vento se vydal Tajgou k řece. Jednak se chtěl schladit a druhak, docela ho bavil ten skok přes potok. I když tady se aplikovat nedal. Za to tu byly kameny, po kterých se dalo dostat na druhou stranu řeky. To byla také výzva, ne, že ne. Horko bylo jako na té poušti a to byl přitom Vento v lese a ne na poušti. Zkrátka s novým dnem bylo ještě větší parno. Netrvalo dlouho a mladý vlk měl jazyk pěkně vystrčený ven, aby se ochladil.
Překonávání řeky tak bylo osvěžující, velice vítané, co mohl Vento učinit, aby se ochladil, než se zanořil do nějakého lesa. Ne, počkat, tady už jednou byl. V zimě. V létě to tu vypadalo trochu jinak. Jak procházel listnatým lesem, pozoroval, jak mu před tlapkami blikotají mozaiky světla od slunečních paprsků, dopadajících na zem skrze koruny listnáčů.

→ Řeka Midiam přes Narvinijský les

VLA: 30 (3/5)
Překážky 5/5

A poslední překážka byla nedaleko potoka. Vlastně bylo s podivem, že onen potok nespadal ze srázu u něhož se Vento zastavil tak náhle a rychle, skoro v blesku. Přišlo mu to toiž dost blízko, jak se soustředil na ten úžasný pocit z přeskoku potoka. Doopravdy sráz nebyl hned nalepený na potok, jenom Ventovi to tak zkrátka připadalo.
Uslyšel za sebou pohyb a tak se otočil. Byl to stařík a už na něj mluvil, aby mu odhalil, že právě stojí před poslední překážkou, kterou, když překoná, vyhraje tuhle malou soutěž. A co z toho bude mladý vlk mít? Inu, přeci skvělý pocit z toho, že prošel všemi nástrahami, které si na něj stařík přichystal a to jenom pro velkou zábavu. To byla přeci úžasná cena, no ne?
Pohlédl dolů ze srázu. Vážně chtěl stařešina, aby se Vento vrhl dolů? A měl by tam lézt po hlavě, nebo raději zadkem? Byl to vůbec dobrý nápad?
"No, jen se neupejpej, mladý. Divocí koně odtud sbíhají dolů a ani okem nemrknou." Snažil se ho povzbudit.
Vento nevěřícně pohlédl na starouše. Si dělá srandu, ne?
Nedělal. A tak si musel mladý vlk dodat trochu odvahy, aby se pustil po hlavě ze srázu dolů. První skok byl trochu divoký, až si Vento myslel, že se překulí a už se dolů bude jenom kutálet, ale naštěstí to ubrzdil těsně před tím okamžikem zlomu, kdy by už tu rovnováhu mohl ztratit. Inu, co už, dal se do toho, tak už nebylo cesty zpět a tak se srázem pustil dolů, přičemž se snažil brzdit dokonce i očima, jestli to vůbec bylo možné.
Dolů se ale nakonec dostal.
Když se vedle něj zjevil stařík, Venta to trochu šokovalo. Jak se dostal dolů? Kdy? cože? Inu, starý vlk se o Venta otřel, snad aby nahradil poplácání po rameni a pak byl ten tam. Kromě doznívajících slov: Dobrá práce, po staříkovi nezbylo nic, proto se i Vento vydal svou cestou dál.

→ Jezevčí hájek přes Kierb

VLA: 29 (2/5)
Překážky 4/5

Jen, co překonal liánové pole, čekala už na Venta čtvrtá překážka. Ta se zdála celkem v pohodě. Před mladým vlčkem zurčel potok. Jako, jo, zase až tak uzoučký nebyl, ale ani nebyl tak široký, aby se dal nazývat řekou. Jen se ujistil, že to pochopil správně. To už na něj starý vlk kýval horlivě hlavou a křičel: "Skoč, skoč, skoč!" V jednu vteřinu Vento přemýšlel, zda staroušek skanduje, aby ho pobídl, nebo zda se za jejich zády neobjevila nějaká šelma, která by je ohrožovala na životě. Třeba takový medvěd, že? Nejistě zastříhal ušima, zda neuslyší, jak se lámou větve a praská křoví, při tom, co by na ně běžel velký hnědý chlupáč. Neslyšel nic takového, ale nechal se unést důrazem těch slov pobídky a rozběhl se, aby se před bystřinou odrazil a skočil přes potok. Byl to dost slušný pocit. Chvíli si připadal, jako by měl znovu křídla a ten zážitek se mu líbil. Jen ten moment byl tak kraťoučký.

VLA: 28 (1/5)
Překážky 3/5

Dráha, kterou měl Vento překonat pokračovala dále. Když se podíval na stařešinu, ten měl v očích jiskru nadšení, jako by onu dráhu překonával sám, což se však nedělo, protože ji zdolával Vento.
"Nu, ano, jen dál, chlapče, jen dál. Vidíš támhle ty liány? No nejsou úžasné? Pozor, ale jsou jako hadi, jo a taky si dávej bacha, některé mohou být skutečně hadi, hehe." Zasmál se stařík. Nadšení z něj prištilo, jako gejzír na nedalekých polích.
Vento přikývl a potom se pustil do zdolávání třetí z překážek pětiboje. Liány byl pevné a neuhýbaly tak, jak by Vento čekal. Nebyly tvrdé, to ne, ale byly takové, že se do nich dalo snadno zamotat. Některé byly kolem sebe propletené jako pavučina. A skutečně v jeden okamžik málem vrazil hlavou do hada! Tak tak uskočil. Ale jeho odhodlání bylo silné a neúnavné, na rozdíl od jeho těla a tak pokračoval skrze třetí překážku, až na její konec. Když se z lián vymotal, měl na sobě ještě zamotané, rostlinky, ale byl volný.

VLA: 27 (5/5)
Překážky 2/5

Jakmile splnil první disciplínu, stařešina už se na něj usmíval a chválil ho. Fakt byl, že tahle hra byla výborná na procvičení těla. Krásně se při plnění úkolů jeden protáhl.
Druhou disciplínou staříkova pětiboje byl průlez trnitým křovím. Tak tahle disciplína mu až tak skvělá nepřišla, ale nechtěl zklamat ani staříka ani sebe, proto se do jejího splnění vrhl, doslova po hlavě. Ono také nic moc jiného jít jako první nemohlo. Cítil jak se mu zapíchli větvičky do kožichu. A nebyly to jenom konce větví, ale též trny. Keř byl docela hustý a urostlý a Ventovi se zdálo, že jím přichází celou věčnost. Dokonce se začalo i stmívat, když se konečně keřem prodral na druhou stranu.

VLA: 26 (4/5)
Překážky 1/5

// Kierb

Jak se tak ploužil kolem řeky, vážně nikam nespěchal. Vychutnával si líné tempo, při němž mohl zároveň jít i odpočívat, došel až na místo kde se odpojil od svých únosců.
Příliš času však vzpomínkami nestrávil, když ho oslovil známý hlas staříka. Jak je možné, že na toho vlka neustále naráží, ať si jde kam jde? To byla vážně záhada. Nicméně Ventovi nevadilo, že vlka pořád potkává. Byla s ním zábava a i teď se na mladíka díval s nadšením. Okamžitě mu vyšel vstříc se slovy: "Konečně jsi dorazil. Už na tebe čekám se skvělým pětibojem. Chceš ho zkusit? Jasně, že chceš. Myslím si totiž, že ty se dobré hry nevzdaš. Takže tady máš první disciplínu pětiboje." kývl hlavou ke sladěným kmenům stromů. "Překonej tuhle dráhu tak, abys zdolal spadené stromy." Bylo jasné, co po Ventovi stařík chce a Vento souhlasil. Pustil se do přeskakování kmenů. Ty které nemohl přeskočit, tak buď podlezl, bylo-li to možné a nebo vyskočil na ně, aby je přelezl. Těmito metodami zdolal celou dráhu první disciplíny staříkova pětiboje.

VLA: 25 (3/5)

// Sarumen přes Tenebrae

Jak dlouho spal, to Vento nevěděl. Ale když se trochu vzpamatoval, nadýchal se vůně domova, zamířil k řekám, které znal.
Také večer byl ve jménu horka a dusna. Byl rád, když se mohl trochu osvěžit při přebrodění řeky a následně se držet podél jejího břehu. Dokonce se na chvilku zastavil i v místech, kde ho nalezla před rokem a půl, Marion.

// Tajga

VLA: 24 (2/5)

// Poušť přes Prstové hory

V poušti bylo pěkně hnusně, to se Vento nebál říci na plnou tlamu. Takový žár, jako na té černé pláži. Zdálo se mu, že v létě je na hodně místech příliš horko.
Ještě se musel dostat skrze ty zvláštní hory, co vypadaly jako pařátky nějakého opeřence, aby se dostal do lesa, kde bylo příjemněji. I když i tam muselo být tepleji.
Na území smečky hodlal chvíli odpočívat. Přeci jenom pořád byl tak nějak v jednom kole a běhal sem tam a tam a zase sem. Měl toho dost. Proto se složil u jednoho stromu a nechal se zahalit mlhou, která mu připadala jako máma jež ho objímala láskyplně vítala ho doma.
Zadříml. Na pár minut si dopřál úplné vypnutí, než se ještě někam vypravil.

// Kierb přes Tenebrae

VLA: 23 (1/5)
Skok do písku

// Konec světa

Celkem pěkné hory milé,
ukrývají zvíře bílé.
Na vrcholcích prý se skrývá,
do pouště se s hůry dívá.

Na písku tu vlček stojí,
v tekuté hornině tlapky trojí.
Kampak zmizel? Staříka hledá,
nesmí se však zastavit, jinak mu bude běda.

V písku zlatém se vlček zmítá,
docvakla mu realita krutá,
že to co viděl byla pouhá fata morgána,
a on musí zabrat, aby tu nebyl do rána.

• • •

Vento se vzdát nehodlal. Byl přeci mladý na to, aby jej zblajzla nějaká díra naplněna zlatým pískem! V žádném případě a proto zabral, aby se z tekutého písku dostal.
Po staříkovi nebylo ani vidu ani slechu, takže zde nejspíš vůbec nebyl a Ventova mysl a možná horký vzduch si s ním prohrály.
Brodění v písku měl už dost a tak zamířil směrem, kde očekával domov.

// Sarumen přes Prstové hory