Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jenom tak seděl a zíral. Jako by ten malý uličník přemýšlel. Možná pořád dumal nad tím, jak vydolovat tu malou myš, jak ji vyšťourat odněkud, kde již dávno, v oné rozhrabané noře býti nemohla, neboť by musela postrádat veškerého pudu sebezáchovy či být úplně a zcela hloupá. Jenomže takto hloupých myší nebývalo. Musely být leda tak nakažené, aby se vydaly přímo proti lovci.
Střihl oušky a pohlédl na vlčici. Něco mu povídala. Něco mi říká? Co se mi to snaží říci? Koukal na ni. Drobky? Hlínu? Hnědou hlínu na vouskách? Aha! Nadechl se a odfrkl si, načež ihned zvedl tlapičku a otřel si tou hnědou tlapkou čumáček tak, že kdo ví, jestli to spíše ještě nezhoršil, než-li zlepšil.
"To je dblý," odpověděl na nabídku její pomoci. Mohla by mu pomoci očistit jeho kožíšek, ale patrně by s tím měla moc práce. Nejjednodušší by bylo namočit ho do vody a usušit, jako se máchá prádlo. Nebo počkat až uschne a bláto opadá samo.
Napřímil havičku a zvědavě si ji prohlížel. Znělo to rozhodně lákavě. Samozřejmě, že mám hlad. A kde je teplo a jídlo, tam se taky dobře spí, že ano. A bude tam maminka? Bude tam tatínek a bráškové a sestřičky? Postavil se taky na tlapky a zavrtěl ocáskem. Líbilo se mu, co slyšel a chtěl to patřičně dát najevo. "Líbilo? Tak líbilo, když to žíkáš." Určitě to bude lepší, než být sám v tak nepříznivém počasí. Olízl si čumáček a na důkaz hladu mu zakručelo v bříšku, že to musela slyšet i ona.
Když udělala hravou pózu, Vento se k ní vydal a už už by ji skočil na hlavu, kdyby se nezvedla a neudělala otočku, čímž mu upřela onen plánovaný hravý útok.
"Mamka?" Výborně, to znělo povědomě! Jestli je tam mamka, tak to musí být určitě doma! Kde jinde! Jupí. Dal hlavinku mírně na stranu, jak poslouchal a snažil se vstřebat všechny informace. "Alfiška, Mapliška," opakoval důkladně po ní. Jasně, že to komolil, no jak by taky ne, ale bylo vidět, že se to malé vlče opravdu snaží. "Stlejda Danken," Strejda Duncan? Kdo je strejda Duncan, to je někdo nový? Pomyslel si Vento. Ono vlastně všechno, až na 'mamku' znělo nějak nově. "Nikos a stlejda Nevlin." Narovnal zase hlavičku a už se těšil, až uvidí mamku a pozná ty nové strejdy. Jakmile zavelela, vykročil, aniž by ho musela pobízet dvakrát.

>>> Sarumenský hvozd (přes Tenebrae)

Vento zaujatě hrabal. Když na jeho kožíšek dopadaly kapky deště, nijak si jich nevšímal a prostě jen hrabal a kvičel u toho vztekle s příměsí zoufalství. Do toho všeho mu ukrutánsky kručelo v břiše, že první 'Ahoj' ani neslyšel. Tak moc byl zabraný do lovu. Když konečně zaslechl další slova, posadil se a pohlédl na vlčici, které patřil hlas a slova, která si nejdříve musel znovu přehrát ve své hlavičce, aby pochopil, na co se jej vlastně ptá. "Mám hlad!" Odpověděl vlčici, k níž musel trochu zvedat hlavu, byl přeci jenom maličkej, jak zmínila. Ovšem význam oněch slov, ačkoliv byl pravdivý, se mu nelíbil. Jak by také ne, vždyť on byl přeci tak moc odvážný! A odvážní nemohli být malí. Tedy v jeho očích, že ano. No nemějte mu to zlé, ale pravdou bylo, že maličký skutečně byl.
Nahrbil vlhký hřbet a zakabonil se, což vlastně působilo ještě roztomileji, než tak, jak v očích Ventíka to působit mělo: "Nejsem mališkej!"
Když si uvědomil, že je mokrý, ano, jakmile přestal hrabat, přicházely do jeho maličkého mozečku postupně další vjemy, usoudil, že mu zima vlastně je. "Je mi zima!" Potvrdil pevným a jasným hláskem. S tímhle verdiktem s vlčicí musel souhlasit, takže se neměl důvod proč čertit.
"Ty máš jídlo?" Zeptal se vlčice, aniž by se před ní jakkoliv krčil. Jako by tohle vlče vůbec neznalo strach, jako by se cizích vlků vůbec nebálo.

~ 2/28 ~

Vento právě běžel lesem a něco na tom lese bylo zvláštní. Přemýšlel o tom, co vlastně je na tom lese divného, když vypadal jako les. Možná to byl tající sníh pod jeho packami? Nebo, že by to bylo těmi stromy, které spíše nepoznával, než poznával? Či snad les dělal zvláštním hluk, nebo spíše ticho, které nyní křičelo ze všech stran na malého vlčka sprintujícího mezi stromy?
Ať už to bylo cokoliv z těchto možností, nebo to bylo něco, co Ventíkovi stále ještě unikalo, Vento najednou zakopl a udělal kotrmelec letmo vpřed. Celičký svět se s ním zatočil a když se konečně zastavil, nejdříve popadl dech a následně se začal smát. V tom tichu to byl smích skutečně hlasitý.
Když se dosmál, postavil se na nohy a otřepal se, načež ho to hodilo zadkem dopředu a on opět přepadl na čumák. Kdo si to s ním takhle zahrával? Když se posadil, zjistil, že mu chybí zub. Ten ležel tam, kde naposledy přitiskl čumáček k zemi. Přímo před ním mezi jeho předními tlapkami.
"Oh, můj žub." Zamrkal a prohlížel si zoubeček ležící na zemi tak opuštěně.
Z pozorování ho vytrhl známý hlas. Už ho slyšel a nebylo to ani tak dávno. "Ahoj, Vento." Oslovila ho maličká víla.
Vento se hned otočil po zvuku, však bylo v lese takové ticho, že nebylo vůbec těžké zjistit, odkud slova přicházejí.
Zavrtěl oháňkou. "Ahoooj," protáhl to 'o' dlouze. "Pšišla sis plo můj žub?" Zeptal se jí malý vlček.
"To ano, přišla. Ty jsi mi ale chytrý vlček," Přiletěla blíž a vznášela se před nosánkem Venta, aby na ni dobře viděl.
"Hm, hm, to jsem si myšlel." Ale potom zastřihal oušky a rozhlédl se kolem. "Hele, Žubjenko? Nefíš ploč je ten les tak difnej?" Přece i ona musela vidět, že s lesem něco je.
"Máš pravdu, Vento, s lesem se něco děje. Myslím, že je to tím, že málo vlčků ztrácí zoubky. A nebo to je něčím úplně jiným." Víla sama nevěděla, proč je v lese ticho. Jako by všechna zvířátka spala zimním spánkem. "Možná to bude tím, že málo vlčků navštěvuje můj les. Chtěl bys navštívit můj les?"
Vento natočil hlavičku lehce na stranu, "A kde je ten tfůj les?" zeptal se malý vlček.
"Jen kousek odtud," odpověděla víla Zuběnka. "Uprostřed lesa je krásný javor a to je můj domeček," řekla.
"Tak jo," zavrtěl ocáskem a vyskočil na tlapky. "Kdo tam bude plvní!" s těmito slovy vyrazil zase tryskem kupředu.
Víla si vzala zoubeček a potom si s Ventíkem dala závod. On hezky hupkal a ona letěla, to se rozumí. Takhle maličká víla, kdyby měla běžet, to by nemohla vyhrát ani s takovým malým vlčetem. I když má nožičky v poměru ku tělíčku delší a silnější, svalnatější a vyběhanější, má totiž tak maličké nožičky oproti vlčeti, že ji nepomůže ani to, že běhat umí mnohem lépe, než malý vlček. Zkrátka měla šanci jen při letu. A také že byla kouzelná, mohla by se klidně přemístit za pomocí teleportačního kouzla, ale to by nebyla taková legrace. A kdy si víla může užít nějakou tu zábavu, když neustále létá jen pro zoubky? No? Nyní mohla proto toho také využila a nepodváděla s kouzly.
Hnali se oba lesem. Chvíli byl ve vedení malý tmavý černohnědavý vlček, chvíli zase vedla víla. Takhle se předháněli a smáli se, než se ocitli na mýtince s vysokým javorem.
Zastavili se, kdo ví, kdo z nich byl první. V ten okamžik totiž zapomněli na závod a Vento uchvácený pohledem na strom jen zíral v před. Nebylo důležité, kdo vyhrál, ale to, jak náramně se bavili, když se řítili lesem v dokonalém uvolnění a bez všech starostí.

Když konečně začal rychlému toku řeky důvěřovat, že se vlny nezdují a voda na Venta nevyskočí, aby mu, přinejmenším, ošplýchla kožíšek, přiblížil čumáček až k hladině a konečně se napil. Voda byla studená. Pořád bylo ještě poměrně chladno a tahle voda určitě tekla z hor, kde byl na svazích stále ještě sníh. Pár doušků si vzal a potom se vydal podél řeky tam, kam její proud mířil také.
Když sledoval vlnky a místy i pěnu na řece, dávalo mu to pocitu, že se pohybuje rychleji, když šel ve směru proudu. Cestou narazil na pár míst, kudy by mohl řeku překročit, kdyby však chtěl. Vento neměl cíl, takže pro tentokrát se rozhodl zůstat na té straně řeky, kde byl doposud.
Jednou nebo dvakrát dokonce spatřil myšku, za kterou se vždycky vydal, jenomže myši byly rychlejší než malé vlče a tak mu unikly. On neměl trpělivost, aby na myš číhal u nory. Prostě se nedokázal soustředit dlouho na jednu věc, která si navíc vyžadovala soustředění maximální. Po chvilce už ho přestalo bavit sedět před myší dírou a tak pokračoval dál po proudu řeky, která se mu stala vodítkem.
Docela velký kus podél řeky ušel. Hlad jej stále sužoval a když se naskytla další příležitost lovu myší, pokusil se zoufale o taktiku vyhrabej ji, když nechce vylézt sama. Kdyby jen Vento tušil, že myší nory mají povícero východů. Chudáček hrabal jako o život. U toho se vztekal a kňucel, hlínu měl na čumáčku, pravděpodobně i za ušima a dost možná působil jako malý ďáblík.

Odkud: Tajga >>>

Ťapkal zvesela kupředu. No dobrá, zase tak zvesela ne, ale ani příliš smutný nebo vystrašený nebyl. Bylo mu sice divné, kam se poděli dospělí vlci, kteří ho přivedli sem. Takže ano, chvílemi přemýšlel nad tím, kde jsou a proč se k němu nevracejí. Ztratili se snad? Zapomněli na něj? Kde je maminka, tatínek, sestry a bratři? Už se mu trochu i stýskalo. Přeci jenom to byl malý vlček, vlčátko, co potřebovalo svou rodinu. Byl z ní vytržen a už se mu nevrátí. To by musel vědět, kudy se vydat, aby ji zase našel. Jenomže to nevěděl. Stopy dávno zmizely a on je stejně neuměl ještě ani pořádně číst. Možná, že měl instinkt, který by jej naváděl, ale to nejdůležitější neměl. Zkušenosti. Ty mu chyběly a bez nich by si plně neuvědomoval, proč to dělá a jak to má provést, aby ho stopy dokázaly navést tam, kam potřeboval.
Šel kupředu a nejspíš by šel dál tím stejným směrem, kdyby nenarazil na překážku v podobě řeky. Přišla mu vhod, že mohl uhasit svou žízeň. Musel být však opatrný, protože voda v ní se zdála docela divoká, na tak malého vlka, jakým Vento byl. Ke břehu se tedy přiblížil obezřetně a chvíli oňufával tok vody, než se odhodlal sklonit k proudu hlavu, aby mohl vystrčit jazyk k tekutině.

Vítr, jenž zrovinka držel ve své moci hůlku vlády nad krajinou, v níž rodinka Noktů žila, skučel a kvíkel tak zvláštním způsobem, až to jednomu nedalo spát. Vento byl právě ten jeden, kdož nemohl v klidu zamhouřit svá jantarová kukadla, neboť jeho zvědavost rostla s každou další chvilkou, kdy nespal. Vřískot, chvílemi dokonce strašidelné skučení, mu neustále hrálo v jeho malých, leč na vlče však spíše velkých, uších. Vážně to malému Ventíkovi nedalo spát a on musel, hnán touhou po odhalení toho, kdo tyto zvuky vytváří, vstát z vyhřátého pelíšku. Vůbec nepřemýšlel o možném nebezpečí, že by se snad mohl za tmy ztratit. Více méně si nedělal ani starosti s tím, že by mohl probudit ostatní tím, jak se bude batolit ven. Vinit za zvědavost vlče by bylo jistě snadné, však Ventovi se dařilo vstát a opatrně, za tajemných zvuků přicházejících z venčí, vyplížit se z doupěte. Vůně, které s sebou vítr nesl, byly lákavé a proto, když se malý vlček zastavil ve vstupu do úkrytu, natáhl svůj nosánek vzhůru, přímo větru vstříc.
Vonělo to divoce, stejně jako to venku i vypadalo. Vlček by se teď měl bát a pěkně hezky zacouvat zpátky do doupěte. Ví bůh, že to malý nezbeda neudělal a místo, aby se schoval, vystavil se nepřízni počasí celým svým maličkým tělíčkem. Velice statečný byl, když vstříc vichru vykročil, nebál se, však ouška stáhl k hlavičce jen proto, aby mu do nich nenafoukalo.
Ve větru se ukrývaly melodie a Vento jim naslouchal, snažíc se při rom rozluštit tu směsici vůní, jež také cítil. Vůně však nemohl rozluštit tak lehce, jak by si přál, protože jich tolik ještě ani nepoznal. Vánek v jednu chvíli, vichr v té druhé. Vážně moc toužil uvidět na vlastní oči toho, kdo zvuky vytvářel. Však neviděl nikoho a přesto zvuky zůstávaly tak zřetelně, až si Vento začínal myslet, že ten kdo takhle kvílí, je snad neviditelný.
Vrčení mu vyklouzlo z tlamičky, ve snaze vyplašit onoho neznámého tvora, jenž mu nedopřál spánku klidného. Volba to nebyla dobrá, neboť tohle vrčení probudilo matku jeho a ta si pro malého průzkumníka přišla, aby ho odnesla zase zpátky do pelechu. Vír myšlenek se mu zatočil v hlavičce, nespokojeně se kroutíc v mordě své matky, protestoval hlasitě proti přerušení nočního pátrání po záhadném kvíčalovi, tam kdesi venku. Vážně? Vážně musí jeho výprava do tmy skončit právě teď? Všechna vlčata už mají dávno spát! Vento též.

Přešel den i noc a byl tu další podvečer. Zvuky, které Venta doprovázely nějaký čas před tím, než vstoupili do těchto končin, utichly. Vzdálily se nebo byly umlčeny. Netušil a zkoumat to rozhodně nehodlal. Nene, kdepák. Byl na místě, které neznal, ale vonělo mu to tady dobře. Jen co si odpočinul a že odpočíval dlouho, rozhodl se, že průzkum vezme do vlastních tlapiček. A proč taky ne. Nebyl tu žádný dospělák, který by mu to mohl vymluvit.
Nebylo to zrovna nejlepší výhrou, že po boku neměl dospěláka, protože potravu si obstarat neuměl. Ne plnohodnotnou. Jenomže co měl asi tak dělat? Co zbývalo malému vlčeti, které už den noc a další den zůstávalo na týmž místě a dospělí se neobjevili, aby mu naplnili bříško masíčkem? Jaká to nehoráznost!? Kde byli velcí vlci, když je potřeboval? Měl už trochu hlad. Byl sám, bylo mu chladno, když se neměl ke komu přitulit a musel získat alespoň trochu tepla pohybem. Jinak by tady asi přirostl k půdě, jako ty stromy a to rozhodně nechtěl.

>>> Kam: Řeka Kiërb

Zima, zima a zase zima, to bolo len jediné obdobie, ktoré Vento mohol poznať. Nebolo divu, bol to predsa malý vlk. Narodil sa do zimného obdobia a tak nespoznal nič iné ako snieh, ba ani travičku nie či udusanú hlinu. Ale blížil sa jar a on se niemohol dočkať, až konečně uzrie i on na vlastnej oči to kúzlo jari. Počul o jari od svojej mamičky i otecka. Vraj všude kvitnú farebná kvietočka a voňa z nich sa tiahne po okolí. Vtáčikovia zpievajú a všecičká zvier je ako omámená. Kto by nechcel vidieť tu krásu jari, aspoň raz. Keď o tom mamička tak rozprávala, Vento mal tak isto chuť vidieť jar. Hovorila o jari ako o niečom úžasnom a s takou láskou, ako by to bolo skutočně také kúzelné.
Lenže bola stále zima. Snieh bol sice super, dalo sa v ňom skákať a inak dovadzať, ale už ho bolo, celkom dosť. Keď že bola zima, musel sa s tým smieriť. Pribehla jeho sestra a uhryzla ho do uška. Chcela si s nim hrať. Vento sa niechal pojašiť a poblázňený sa jal jej to oplatiť. Priedsa sa nenechá takto ztrapniť, to by bola hanba, keby že vyhrála ona a ne on. To niemohol dopustiť a proto chniapol aj on po jej ušku. Jeho ihličky boly ostré dosť. A on jej to nedaroval.
A tak sa dve vlčiatá hrali a šteklili, tak ako to vlčiatá obvykle robia.

// Viem že to ne nie Boh ako skvelé, skor to je hroza, žel je to moje prvé pisanie vo slovenském jazyke. Tak dobrú zábavku.

~ 1/28 ~

Vento se probudil. Cítil se odpočatý, nebo možná nad tím ani nijak nepřemýšlel a tyto pocity nechával být. Patrně je skutečně nezkoumal tak nadšeně, jako jiné věci. Neuměl si uvědomovat své pocity, kromě těch výrazných a silných, jako když měl třeba hlad, nebo strach. Alespoň si tedy myslel, že je skutečné a opravdové ráno. Ve skutečnosti ale spal docela tvrdě a netušil, že se zrovna nachází ve svém vlastním snu.
Bylo ráno. Slunce nesvítilo, ale ani nebylo nijak pošmourně. Bylo to takové to počasí, kdy se sluníčko snaží dostat skrze mraky, které jsou spíše řídké. Takový ten okamžik, než se skutečně prodere skrze oblaka zmrzlé vody.
Vyskočil na své tlapky, aniž by se protahoval. Necítil potřebu se nějak natahovat, napínat šlachy a svaly. Vlastně se cítil lehoučký, jako nic. Neuvědomoval si však tuto podivnou lehkost bytí, které právě prožíval. Všechno se zdálo tak v pořádku, jak jenom to v pořádku mohlo být. Kolem něj byl sníh a les, který znal, což ho potěšilo. Byl zase doma!
Zavrtěl ocasem a rozběhl se zasněženým lesem. Kolem něj něco proletělo. Bylo to malinké a možná zahlédl i jakousi záři, myslel si, že to je nějaký ptáček, takže si, zpočátku, neuvědomoval, že ten tvor vypadá neobvykle. Zrovna byl zaměstnán během a tím, aby nezakopl a nezamotaly se mu tlapky do sebe. To se mu stávalo často, aby taky ne, vždyť byl ještě pořád malé vlče. Jistě, běhat mohl, ale pořád to bylo neohrabané a občas kecl na zadek nebo si přišlápl tlapku. Co byste také čekali od téměř dvou měsíčního vlčete?
Že by se měl začít zajímat o to, co kolem něj poletuje pochopil teprve tehdy, když mu ten tvoreček prolétl znovu kolem hlavy a tentokráte o hodně blíž. Téměř mu zavadil o čumák a teprve v ten okamžik Ventík zabrzdil, až mu zadeček nadskočil a zaměřil se na tvorečka.
"Huh? Co si zaš?" Skoro šilhal, když se mu maličkatý tvoreček vznášel před nosem tak, že kdyby Ventík chtěl, mohl by po něm cvaknout zoubky opravdu rychle, třeba by se mu povedlo ho ulovit. Ale víc ho zajímal fakt, že ten tvoreček vypadal jako maličkatý vlk. Malinký žlutavý, možná béžový a měl křidélka, která Ventík nikdy v životě neviděl. Jak by mohl? Vždyť se narodil v zimě! Hmyz ještě nepotkal, protože v zimě hmyz nelétá. A proto se nepokusil ani o to toho tvorečka chytit, protože byl tak moc jiný, než kdejaký drobný páček, kterých v lese bylo dost i v zimě.
"Já jsem Javorová víla Zuběnka," Odpověděl mu tvoreček, ku Ventovu překvapení. On nečekal, že odpoví, ale vlastně ani nečekal, že neodpoví. Jako vlčátko měl to štěstí, že si mohl představovat a očekávat mnohé i to, co se dospělým neděje.
"Víla? Co je víla?" Nikdy neslyšel o vílách, duších bozích ani ničemu podobnému. Byl tak malý, že nestačil pobrat všechna moudra světa. A jeho rodina buď v bohy nevěřila, nebo se jen nedostala ještě k tomu, aby o jejich existenci či jen víře, vlčatům povídala. Patrně měli dospělí víc starostí s tím, proč se kolem jejich domova ochomítá cizí skupina vlků.
"Víla je nadpřirozená bytost, maličký," řekla ta bytůstka. "Ty jsi přirozená bytost, vlčku a já jsem nadpřirozená. Nadpřirozené bytosti jsou vzácné. Není jich na světě tolik, co těch přirozených, rozumíš?" Snažila se ta maličká bytůstka, Zuběnka vysvětlit Ventíkovi.
Ten naslouchal, krabatil obočí, jak přemýšlel, co mu ten tvoreček říká. "Lozumím," odpověděl, když si to dostatečně promyslel. "Já jsem vlk a vlků je moc a ty jsi víla a víl je málo," potvrdil, že porozuměl jejím slovům. "A ploč jsi tu?"
"Přišla jsem si pro tvůj zoubek." Ani se tím netajila. Však na krčku a kolem paciček jí visely zoubečky.
Vento se snažil zaostřit pohled na ni, aby si ji důkladně prohlédl. "A ploč chčeš můj žub? Je můj." Podivoval se vlček. Zoubky mu přece narostly a tolik se s nimi natrápil, když se prořezávaly, tak proč by o ně měl přijít?
"Protože tobě už k ničemu nebude. Mléčné zoubky jsou jen na pár dní a potom místo nich narostou ty pravé vlčí zuby." Víla byla ochotná mu vše vysvětlit, jako to dělávala každému vlčeti. "Kdyby ti nevypadly, nemohly by narůst ty pevné, kterými budeš moci lámat kosti. Tyhle jsou jenom ostré na masíčko."
"Aaahaaa," Ventík přemýšlel. Takže pochopil, že když se zbaví těchto ostrých, ale tenkých jehliček, štěněčích, vlčátkovských zoubečků, bude z něj jednou silný a opravdický vlk. Očka se mu rozzářila. "Tak ši ho vem, když ho chčeš. Ale to ti povídám, ještli mi nenalošte ten plavý vlší žub, tak ši tě najdu!" Svolil tedy, aby si víla Zuběnka vzala jeho mléčný zoubek a varoval ji, kdyby ho snad oklamala. A pokud by ho oklamala, jeden zoubek by z něj chudáka neudělal, že ne?
A tak se stalo, že Ventík ucítil, jak se mu zoubeček v pusince kýve a nakonec mu doopravdy vypadl. Spadl do sněhu a maličká vlčí víla se pro něj snesla. Popadla ho a potom vyletěla zase k Ventovu čumáčku: "Děkuji ti, Vento," poděkovala mu víla. "Za tvou ochotu mi dát tvůj zoubek si něco zasloužíš. Co, to uvidíš, až se probudíš doma," prozradila mu víla Zuběnka a po té odletěla, přičemž za sebou zanechala jen jakousi třpytivou stopu, která se pomaloučku snášela vzduchem k zemi, ale než by úplně dopadla, rozplynula se. Zuběnka byla pryč a Vento měl o zoubek méně. Ani se chudáček nestačil rozloučit. Tak třeba příště.

Odkud: Odněkud >>>

Vento nepociťoval vůbec žádné starosti, které byly patrné u tří dospělých vlků. Jedna samice a dva samci, kteří s ním cestovali. No, ve skutečnosti, cestoval on s nimi. Dobrovolně, nedobrovolně. Jemu vůbec nevadilo, že byl již měsíc s těmito třemi vlky. Sice se mu stýztakolo po jeho rodině, po mamince Riveře, tatínkovi Rokovi a jeho bratrech a sestrách. Tihle vlci mu ale nechtěli říci, proč se už nevrátí ke své rodině. Vlčice mu neustále namlouvala, že od teď je jeho matkou ona a Vento, že musí na svou skutečnou rodinu zapomenout.
Na okamžik svého únosu si pamatoval dobře. Nevnímal jej však jako nějaké trauma, neboť bylo zábavné, když se do úkrytu vřítila tahle jeho nová "maminka", chňapla ho za kůži na zátylku a on jako létající veverka, se houpal sem a tam, při zběsilém úprku jeho únoskyně.
Nyní se jejich cesty měly rozdělit. Dva vlčí samci byli nervózní a nejspíš by všichni zase hezky vycouvali zpátky, kdyby je medvěd nepřekvapil. Brumla byl probuzený ze zimního spánku a nejspíš vylezl z pelechu levou tlapou, nebo byl, zkrátka, jenom hladový a tihle vlci ho, potencionálně, obtěžovali. Neudělali mu nic, ale to medvědovi zřejmě bylo u ocásku a zamručel rozmrzele, aby tak dal patřičně najevo, jak jej přítomnost vlků na jeho stezce vytáčí.
Zaútočil na skupinu a Vento toho ani nestačil tolik sledovat, co všechno se událo. Popravdě, tak silný řev ještě neslyšel a v jeho oušcích mu zněl i po té, co ve skutečnosti už dávno utichl. Ani se nenadál a byl položen na zem. Další hrozivé zabručení medvěda a Ventík ucouvl, neboť měl pocit, že na něj snad spadne některý strom.
Tlapičky mu uklouzly a on se začal kutálet ze svahu kopečku dolů. Měl štěstí, že cestou dolů nepotkal žádný z kmenů smrků, které míjel. Svah nebyl zase až tak nebezpečný, nicméně nedovolil vlčeti se zastavit dřív, než se dokutálelo dolů. Vento si při pádu nijak neublížil, ale hlavinka se mu přeci jenom chviličku točila.
Co se dělo nahoře na svahu? Netušil. Řev medvěda a vrčení či kňučení vlků se pomalu vzdalovalo a on zůstal ležet uprostřed noci na neznámém místě úplně sám.