Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sarumen >>>

Vento kráčel v patách Marion. No, ne, že by celou cestu jenom kráčel v jejích šlépějích. Takový uťáplík fakticky nebyl. A už teď byl plný zvědavosti, co nového mu svět ukáže. Jaro bylo tak živé a plné zábavy a léto tomu nemělo jinak. Měl dost energie na to, aby vlčici čas od času předběhl, nebo se někde zastavil, aby si očichal nějaký lísteček, klacík, kámen, či se rozběhl za poletujícím hmyzem. "Hele, podívej, to je legrační zvíře!" Rozběhl se za motýlem. Když mu ale ten uletěl do korun stromů, musel ho nechat být. Jenže to už se na pařízku nedaleko mihlo něco dalšího, za čím mohl běžet. "Jů, a tohle, co je to?!" vyštěkl a už skákal na pařez, aby dopadl na prázdné místo, které chvatně opustila nějaká ještěrka.
Když přišla řeč na vílu, nadšeně přikývl: "Jasně, že jo! Jen co se mi bude kývat další zub," slíbil Vento Marion. Ani si neuvědomoval, že vlastně jeho tajemné setkání se zubní vílou bylo vždycky nečekané a pro dospělé vlky nejspíš nemožné. Vždycky se to seběhlo tak nějak, jako by mimo realitu. "Zuběnka je vážně chytrá. Možná by nám mohla také hodně vysvětlit." Uvědomoval si, že mu vždycky všechno pěkně vysvětlila, jako nějaká maminka. "No, ano, bude to naše kamarádka!" už se těšil, až ji zase uvidí a že tam za ní vezme i Marion. Proč by neměl? Vždyť Mari byla super a hezky se o něj starala. "Bude to naše nejlepšovatější kamarádka! Tak to bude, že jo?" Vrtěl ocáskem a poskakoval kolem vlčice, jako by snad měl několikanásobnou dávku energie. A to byli oba hladoví. Bylo fascinující, jak dokázali běhat a skákat i když jim kručelo v bříšku.
Ocitli se na louce a Vento měl hnedka lepší rozhled. "Fíha, to je krásné místo." Ihned ho napadlo, jak báječně by se zde daly pořádat závody. "Na ozdobu?" Kámen na ozdobu bylo zvláštní, ale proč ne, že jo? "A nebo Zuběnky, ta by to mohla také vědět." Přikivoval Ventík a doplňoval slova Marion. Už nebyl tak neohrabaný a dokonce se mu dařilo požívat ty těžší zvuky, jako "R".
"To ano, to chceme!" Ta socha! Ano, ta ho zajímala opravdu moc. A taky oheň, co tam plápolal.
Vrtěl ocáskem a oušky stříhal tak bravůrně, že v tom musel být už mistr. "Líbí se mi tady. Je tu prostor na závodění," odpověděl ji a tu mu ukazovala kopretinu. Vento si přičichl, ale hned se zašklebil. Jemu tedy kopretina nevoněla. "Fůj!" posadil se na zadek a tlapičkou si utřel nos.
Tu jeho pozornost upoutalo cosi bzučivého. "Hele, chytím to!" Vyskočil rázem na tlapky a vrhl se po bambulaté chlupaté bytosti s pruhovaným tělem, která se snažila sbírat pyl z květin okolo. Byl překvapivě rychlý a jeho čelisti sklaply jako mucholapka. Vento hravě poskakoval, třepal hlavou ze strany na stranu až najednou vyjekl a otevřel pusenu dokořán. Včela vypadla uslintaná do trávy a Vento si začal packami hrabat do chřtánu.

úkryt >>>

Naslouchal Marionce, mluvila o těch kytičkách tak náramně zaujatě a nadšeně, že si dokonce i on sám začala myslet, že na květinách možná opravdu něco úžasného bude. Ale jak moc jsou úžasné, nebo nejsou, to nevěděl a musel na to přijít sám. Horlivě přikývl i když nevěděl, co si pod tím představit a následoval její kožíšek.
Téma přešlo z květin, které kolem nich začaly rozkvétat s tím, jak se příroda měnila za jarní do letní, na vílu. "No, to je takový malý vlk. Fakt malý, jako úplně malý jako, jako..." přemýšlel, jak by to nazval, k čemu by to přirovnal. Poradil mu až vrabec, který kolem zrovna prolétl. Ihned se toho Vento chytl a hlavou cukl k letícímu opeřenci: "Jako támhle ten... pták?" nebyl si jistý a už vůbec nevěděl, jak to pojmenovat. Ale takových tvorů kolem létalo poměrně dost a štěbetalo to celé dny a noci pomalu taky. "A je hodně chytrá a i docela hezká." Alespoň jemu se líbila.
Přikývl a vydal se tam, kam ona. V lese byla totiž pořád nějaká ta mlhovina. Což mu nevadilo, ale když zahlédl prosluněnou louku, nadšeně zavrtěl ocáskem a vyrazil kupředu, co mu tlapky stačily.
"Velkej kámen? K čemu je takový kámen? A proč je uprostřed louky?" Divil se. Kámen byl sice zajímavý na přemýšlení, ale jídlo, to bylo něco, co znělo mnohem lépe.

>>> Kopretinová louka

~ 5/28 ~

Byl krásný, skoro letní, den. Ne, kdepak, léto ještě nebylo, na to si zkrátka museli obyvatelé lesa ještě nějaký ten den počkat, ale den byl teplý a nádherný, že to skoro vypadalo, jako jeden z těch prosluněných letních dnů. Co však mohl Vento soudit? Nic, vůbec nic. Ne, nemohl soudit, je li to příliš teplý den či prostě jen nový den. Nikdy ještě v jeho krátkém živůtku takhle teplo nebylo. No, dneska si toho mohl užívat do sytosti a také, že si to patřičně užíval.
Šmejdil v lese mezi stromy, až se dostal na mýtinku. Snažil se procvičovat čenichání a hledání předmětů, které měl už tu čest poznat. Snažil se stopovat a číst z vůní a pachů, co tudy prošlo nebo co se ukrývá za támhle tím křovím či kapradinou. Všechno bylo tak plné života a Ventovi jen očka přecházela. Už si zvykl, že nad hlavou mu zpívají ptáčci, že mu často přeběhne před čumákem veverka nebo nějaká malá myš, či mu před nosem uskočí nějaký ten hmyz nebo dokonce žabka.
Co byla zima, nebyl les takhle plný života a všelijakých zvuků, jako nyní. Ventovi se to zjevně líbilo, neboť se mohl honit za motýly či jen nějakým čmelákem, čehož využíval téměř vždycky, pokud nebyl zrovna unavený. Ale unavený on? Vždyť toho musel tolik prozkoumat a zjistit a pochopit, že odpadával často jen tak z ničeho a zároveň se stejně tak prudce probouzel, kdykoliv příroda naznačila, že by se v jeho blízkosti mohlo dít cokoli zajímavého, co by stálo za pozornost. A že za pozornost malému vlčeti stálo vážně všechno.
Když Marion spala, Vento vyrážel na průzkumy do okolí jejich smečkového úkrytu. Zkoumal úplně všechno na co narazil. A když neměl po tlapce někoho, kdo by mu to vysvětlil, brblal si třeba i sám sobě pod fousky. Ať už to mohl kdokoliv slyšet nebo ne, malý vlk se zkoumání nevzdával.
"Copak to cítím teď? Co to je?" říkal si Vento nahlas a snažil se vyčmuchat onu záhadu, která se mu otřela o jeho černý nos, jako by jej chtěla snad škádlit a lechtat neviditelnými prsty. Zamrkal a rozhlížel se, co by mohlo vysílat onu vůni do okolí.
"To budou asi jahody, Vento," ozval se nečekaně hlásek za jeho zátylkem. Vento se až lekl a nadskočil. Přes to, že vílin hlas nebyl nijak silný, byla tak blízko, až to nečekal.
"Huh! To jsi ty. Copak to se dělá, takhle mě vylekat?" vyhuboval ji malý vlk. Už to nebyl takové prtě a nožky se mu jistojistě začaly vytahovat, ale pořád byl dost malý. Potom nasál do nosu znovu tu vůni a otočil se na malou vílu. "Jahody? To je co?" vyzvídal. No jistě, proč se nezeptat, když už to, konec konců, sama nakousla.
Víla Zuběnka se na venta zazubila, udělala jakési pukrle a potom odpověděla. "Promiň, vlčku. Nechtěla jsem se tě vylekat. I když přiznám, že to bylo trošičku legrační." Zavrtěla malinkým ocáskem a potom pokračovala: "Jahůdky, to jsou plody a jsou lahodné. Ty můžeš slupnout a mohou tě osvěžit." Opět se projevila její trpělivost. Ať už ji měla jen s Ventem nebo i s jinými vlčaty, k němu, byla zkrátka trpělivá a zodpovídala mu všechny otázky, které k ní měl.
"Aha, takže něco, co se dá sníst? To je super." To bylo dobré vědět. A konečně čumáčkem našel jahodníky. "Tohle je ono?" zeptal se a prohlížel si červené plody. Když mu to odsouhlasila jedním slovem, dotkl se jahůdky nosem a očichal si nejen plod, ale i samotnou rostlinku.
"A proč tu rostou a nerostly tu v zimě?" Ptal se zvědavý vlk. Konečně se mu dařilo vyslovovat správně a už tolik nešišlal. Možná proto, že si neustále povídal, ať už byl sám, nebo s někým.
"To proto, že v zimě příroda spí. Ať už rostliny, tedy převážná část, tak i zvířátka." zodpověděla mu s klidem jeho otázku.
"Hm, to je zajímavé. Proto tady bylo víc ticho, když byl na zemi sníh. A co je to támhle?!" Ujasnil si a hned na to se rozběhl k něčemu, co uviděl mezi stromy.
"Počkej, Vento!" zvolala víla Zuběnka. "Nechoď tam!" snažila se malé vlče varovat, ale jak se zdálo, prcek byl již v přesunu.
Hnal se za čímsi pruhovaným, co mu přišlo legrační, jaké zvuky to vyluzovalo. "Stůj, Proužku!" vyštěkl Vento a hnal se za tvorem, který byl sotva menší než Vento sám.
Jak tak utíkal, nedal si pozor a srazila ho jedna z větví nízkého křoví. Bylo sice nízké, ale urostlé do pevnosti a tloušťky, dost na to, aby malého vlka sejmula. Vento hekl a začal se kutálet kousek dál, kde se zastavil. Legrační tvor mu zmizel z dohledu a víla Zuběnka jej konečně dohnala.
"To bylo sele prasete divokého. Bylo nerozumné jej honit. Ještě, že poblíž není jeho matka."
Ano, skutečně měl Vento štěstí, protože taková víla, ta by zmizela jako švihnutím ocásku, ale co Vento? Ten se rozplynout nedokázal. V tuto chvíli měl však štěstí a také oba věděli, proč se Zuběnka opět vlčeti zjevila. Vento si vyrazil další z mléčných zoubků, který si víla vzala pro sebe a znovu se mohli na chvíli rozloučit.

(21)

Zmíněný, podivně strnulý vlk, který působil pro malého vlčka zvláštně a neobvykle, byl označen za sochu nějaké Neyteri. Vento pokrčil obočí a znovu oskenoval sochu svým zkoumavým pohledem. Kdo ale ona vlčila byla, to Mari nevěděla a tak zůstala tato otázka i nadále záhadou. Ovšem někdo, kdo by tuto záhadu objasnil tu byl. Tedy ne přímo tady, ale existoval. Hurá! "Ahá, tak se jich zeptáme," zavrtěl ocáskem a pořád sledoval, jestli se ten podivně zkamenělý vlk pohne nebo ne. Ani okem nemrkl. To bylo dost divné. Co je socha, neměl malý ani ponětí, proto tu věc neustále zkoumavě sledoval, očekávajíc od ní i nemožné. Marion Neyteri zkoumala důkladněji, jak si všiml. Poukazovala na mech. Ach ano, ta vlhká věc, co byla i venku. No ovšem. S mechem se seznámil, ale kytky? Zastříhal oušky a opatrně, co kdyby se ta socha pohnula, se přiblížil k Marion. Kytky? Je to barevné a mrňavé, to myslí tohle? Zaostřil pohled na drobná kvítečka. "Já nevím. Nikdy jsem to neviděl." Jak by mohl? Vždyť se narodil v zimě. Všude kolem něj byl sníh. Kytky vidí prve. Přesunul pohled na hruď sochy. Něco jako kytka, zřejmě, tam bylo. "To nevím, možná?" řekl tak spíše tázavě. "Jestli je to jako Víla Zuběnka, tak možná jo." Najednou zmínil něco, co dospělí netušili. Vlastně ani nevěděl, jestli by si tu bytost pamatovali, i když dospějí, nebo na ni zapomenou.
Co je lov mohl hádat, ale souhlasil. "Bžíško má hlad, ano! Jdeme lovit." Rozběhl se za Marion a cestou přemýšlel, co to lovit znamená. "musíš mi to ukázat," rozhodně to chtěl vědět. "A ty máš květinky ráda?" podařilo se mu konečně říci R.

>>> Sarumen

(20)

Sarumen >>>

Ať už hulákali, jak hulákali, Maplička je nejspíš neslyšela, nebo možná nemohla zrovna přijít, jak si na ni vlčí členové jent tak zavyli, že? Vento si s tím ale hlavinku nelámal. Neměl důvod. "Aši ne," potvrdil malý vlček. Zkusili to, ale nedovolali se. Kráčeli přitom lesem. Ventovi připadal les jako solidní bludiště. Ale to mu takhle mohlo připadat cokoliv. Vždyť byl malý a tolik toho zase neviděl, že by si mohl utvářet správné náhledy na obvyklé a obyčejné věci. Vždyť i ta mlha byla jaksi zvláštní, no ne? Přes to všechno, jak se tak prodírali mezi stromy, nějakým zázrakem se dostali tam, kam mířili. Ke skále.
Dal hlavu na stranu a do nosánku nasál vůně lesa. Bylo jich mnoho, jak se všechno postupně probouzelo. Vonělo zde snad všechno, co by se v lese nacházet mohlo. "Voní to jako domov? Cítím stromy," řekl vlček. Ale cítil toho mnohem víc, jen všechno to, co cítil, neuměl popsat. "A cítíš taky Maplišku?" Napadlo ho. Jistě tady být cítit musela i kdyby tady nebyla. Vždyť se co nevidět ocitli před skálou. Vento sledoval, jak Marion dovádí se zelenou pokrývkou chladných skal. "Mech," zopakoval a nedůvěřivě si šel očichat kus zeleného porostu. Voněl mu jako... jako mokrá tráva, možná mírně nasáklá hlínou. Ale copak on někdy něco takového viděl? Možná záblesk z minulosti. Kdo ví? "Je to vlhké," poznamenal a strčil do toho čumák, ale hned ucukl, protože mu jemné lístky mechu polechtaly chřípí. "Hepčí!" vyprskl a posadil se při tom na zadek, jak si kýchl.
Hned se však otřepal a vyskočil na tlapky. Marion mizela v nějakém otvoru a Vento se za ní rozběhl. "Poškej na mě!" Vypískl, jako by mu snad měla zmizet z očí i z dosahu.
"Ahá," pokyvoval hlavou a do nosánku nasával pachy z prostorů mísících se v celistvosti jeskyně jako takové.
Koukal, koukal, očkama přejížděl po celém prostoru a poslouchal, co mu jeho větší nová ségra říká. Bylo toho dost. Pak se zarazil: "Poškat! Není tady jídlo? Ale..." ale on měl přeci hlad. "Všechno nám to sežlali? Co budeme dělat?" Zeptal se a na tvářičce mu svítila vážná tvář. To bylo poprvé, kdy byl opravdu znepokojen. Co bude dělat, když má hlad a tady vůbec nic není?
Když se vzpamatoval z toho šoku, že zde není nic k jídlu, začal se rozhlížet. Vypadalo to tu dobře, to ano. Vypadalo to tu, jako ve velkém pelechu. To se Ventovi líbilo. "Co se stalo tomu vlku?" Zeptal se, když jeho pohled padl na sochu. Nic takového jako sochu nikdy ve svém malém životě neviděl. Pro něj to bylo, jako by to byl živý vlk, ale nehýbal se a vypadal trochu zvláštně.
Další z podivných věcí, byl oheň. Vento těkal pohledem mezi ním a sochou. Oba tyto úkazy byly zvláštní, nezvyklé a on netušil, co si o nich myslet. Nakonec se odhodlal zeptat "Co je to?!" Odvážil se přiblížit, ale ne moc blízko. Když oheň zaplápolal, ucouvl zase zpátky.

Zavrtěl ocáskem a po všem to ubezpečování, že všechno tady je prima a že tu není nikdo zlý a že tu našel domov, možná tomu i pomaloučku začal věřit. Konec konců, nikdy si hlavičku nelámal s tím, jestli je něco nebezpečné, zlé nebo tak. Měl holt štěstí, že na nikoho zlého, kromě únosců, co si ho přivlastnili, ale neublížili mu, alespoň ne fyzicky, nenarazil.
Marion jej ale ubezpečila toliko, že si s tím nemusel a vlastně ani už nepotřeboval, dělat starosti. Stejně starosti neznal. Olízl si čumáček a zakručelo mu b bříšku. Zkrátka měl hlad. A ten hlad byl s velkým "H".
"Domešek, ano," vyštěkl rozjásaně a začichal do vzduchu. Cítil zde tolik pachů. Jo, aby se nezapomnělo, nezapomněl ani on pořádně zakřičet do všech koutů lesa: "Mapliškooo!" Přece ji hledali, no ne? Bylo by nemoudré na ni zapomenout.

>>> Úkryt

To znělo jako celkem prima nápad, takže Vento přikývl, tedy zakýval hlavičkou jako čertík na pružince. Neměl důvod být proti, když mu to mělo pomoci, aby se mu nestýskalo po jeho rodině. Jestli to bude nebo nebude fungovat, to už je věc druhá, kterou teprve zjistí.
Zdálo se, že Marion zprvu nevěděla, na co přesně se ji Vento ptá. Ale potom ho ubezpečila, že nebude. Na to zavrtěl ocáskem. "Plotože se požád pžešouvat není moc plima. Je to nepžíjemné." Kdyby se mu někde líbilo, tak by se při přesouvání nemohl na tom místě zdržet tak dlouho, jak by sám chtěl a to se mu nelíbilo. Naslouchal ji dál. Stříhal oušky a snažil se porozumět. Také si v duchu opakoval slova, která říkala, aby je nějak mohl později zpracovat a naučil se komunikovat jako velcí vlci. Co říkala mu připomínalo i to, co se stalo jemu. I když jeho nenašli, ale rovnou odnesli pryč od rodiny. Snažili se na něj být hodní, ale potom byli ve výsledku spíš zlí, protože mu nedovolili se vrátit a pořád ho někam přenášeli. Olízl si nos. "Ta teta byla taky zlá. Nedovolila mi jít domů," zareagoval na její vyprávění o zlé vlčici, která se nejdříve zdála být hodná. Možná nešlo o to samé, ale jeho očích se ty příběhy podobaly.
"Možná mě taky hledají," napadlo jej a tak zavrtěl ocasem a rozhlédl se, co kdyby někde uviděl mamku, taťku, nebo starší sourozence. Ovšem neviděl ani jednoho z nich, tak zase pohlédl na Marion. Najdou ho někdy? "To je dobže, že to dobže dopadlo. Jsi doma s mámou a to je dobže." Ano, ona měla štěstí, že ji její rodina našla. A on to štěstí mohl, ale také nemusel mít. Pro něj bylo lepší, že se ztratil od svých únosaců. S nimi nemohl být v bezpečí. Byli to přece tuláci a neměli zázemí.
Opět pocítil tlapku velké vlčice za uchem. Trochu to sním zatřáslo, ale nic, co by neustál. Zkrátka, jako když se do jeho tělíčka opře silný vítr. "Možná mě najdou. A já počkám tady s tebou a tvoji moji mámou." Souhlasil malý vlček.
Opět zastříhal oušky a vykulil očka, kterými následně zamrkal. "Tak já ti tu cestu domů budu pomáhat najít," navrhl ji. "Když nebudeš vědět, kudy, tak já ti pomůži ji najít."
A pak dokonce, jak začala jásat, přidal se i on a hopsal kolem ní. "Mapliškooo!" volal vesele. "Maplíško, kde jsiii!" Pískal na celé kolo.

~ 4/28 ~

Vento se rozhodl zaútočit na ocásek Marion. Proč? Byla to legrace, byl to snadný cíl, který mu jenom tak neunikne. A tak vyrazil a chňapl po jejím ocásku. Raf! A měl ho hezky ve své tlamičce. Ocásek Marion se mu povedlo ulovit docela fajnově, skoro jako by byl profesionální lovec. Jistě, stojící, tedy spíše volně visící, cíl se chytal snadno. Pořád tu však ale byla možnost, že se nepředvídatelně pohne, to zase musíte uznat. Ale nyní se mu podařilo chňapnout ho v mezi chvíli, kdy se nehýbal a nyní byl jeho! Marionin ocásek byl jeho a on vítězně za něj zatáhl, aby si svůj úlovek přitáhl k sobě. Však si ho také sám ulovil, že jo.
Ovšem jeho úlovek mu nezůstal příliš dlouho v jeho papuli, neboť vlčice s ním švihla, až mu z pusy vyletěl. Dost možná i s nějakým mlíčnákem. Hej! To je můj ocásek! Já si ho chytil a teď patří mě! Pomyslil si a kecl na zadek do trávy. Pohlédl na Marion, ta se ale na něj usmála, jako by nic. Ventík se trošku zamračil, ale ucítil v tlamičce železitou chuť. Poznal, že mu vypadl zoubek a tak se rozhlédl, jestli se zde neobjeví víla Zuběnka. Už ji přeci párkrát potkal, kdykoliv ztratil zouběk, že ano? Ano! Měla by se proto objevit i teď. Podíval se nalevo, na pravo. Nikde nic. Kde jenom může být? pomyslil si a začal přemýšlet. Ale potom, potom se objevila. Ha, tady je. Vidíš ji taky Marion? zeptal se vlčice v duchu. Tak nějak zapomněl otevřít tlamku a vyslat hlasový signál. Tak moc byl zaměřen na zjevení droboučké vlčí dámy. Zavrtěl ocískem, až zametl zem pod sebou. Podíval se na Marion, ale ta se zdála, že vílu Zuběnku nevidí. Alespoň se nedívala na malou vílu, ale jen na něj a také na dva další vlky opodál. Nevšimla si ji? Asi proto, že byla dospělá? Už měla ty pravé vlčí zubiska, co je Vento také chtěl. A tak si drobné vlčice ve velikosti motýla sotva povšimla. Ovšem viděla ji také, když byla ona malá? Zeptá se ji.
Javorová víla Zuběnka se zjevila a mrkla na Venta. "Nazdar prcku!" pozdravila vlčka. "Vidím, že sis našel novou rodinu, to je dobře. Už nebudeš sám."
Vento zamrkal. Jak tohle ví? Tohle přeci nemůže vědět? Nebo že by tady byla a poslouchala? Ha! Tak to bude! Postavil se na tlapky a jednou přední mách k víle: "Tak ty jsi poslouchala? To se nedělá! A už jsem ti žekl, že nejsem malej!" Zapištěl, což dospělí kolem něj mohli vnímat, že nejspíš to malé vlče šláplo na trnavý klacík, nebo tak něco.
"Pravda, Vento. Dostala jsem znamení, že ti vypadne další zoubek a tak jsem přišla, abych si na něj počkala. Ale neschovávala jsem se. To jenom dospělí mě nevidí, víš?" vysvětlila mu Zuběnka.
Takže takhle to je! Marion ji nevidí, protože je velká! došlo Ventovi. A ani Boromal a Wolfganie ji nemohli vidět. "Takže tě ani neslyší a ani nevidí? Ploč?" zeptal se víly, která poletovala kolem Ventovy hlavy, než si sedla na křoví vedle něj.
"Přesně tak to je. Protože mě mohou vidět jenom nositelé mléčných zoubků. Kdo nemá mléčný chrup, ten mě vidět nemůže. To je jednoduché."
Chvíli si spolu hráli a také povídali si, patrně bez povšimnutí dospělých a jestli si někdo všiml, tak jen toho, jak se malý vlček zvedl a občas poskočil nebo chňapl po "imaginární" muše. Občas kníkl nebo vydal pro dospělé štěněčí zamručení, jak si hrál, než se připojil opět k Marion. To už i víla Zuběnka odlétla zase ke svému javoru.

Ocásek Marion se mu povedlo ulovit docela fajnově. Ovšem jeho úlovek mu nezůstal dlouho v jeho papuli, neboť vlčice s ním švihla, až mu z pusy vyletěl. Dost možná i s nějakým mlíčnákem. Vento se posadil na zadek a pak se rozhlédl, jestli se zde neobjeví víla Zuběnka. Podíval se nalevo, na pravo. Nikde nic. Ale potom, potom se objevila. Zavrtěl ocískem, až zametl zem pod sebou. Podíval se na Marion, ale ta se zdála, že vílu Zuběnku nevidí. Asi proto, že byla dospělá? Už měla ty pravé vlčí zubiska, co je Vento také chtěl. A tak si drobné vlčice ve velikosti motýla sotva povšimla. Ovšem viděla ji také, když byla ona malá? Zeptá se ji. Víla se zjevila a mrkla na Venta, chvíli si spolu hráli, patrně bez povšimnutí, a jestli si někdo všiml, tak jen toho, jak se malý vlček zvedl a občas poskočil, nebo chňapl po "imaginární" muše.
Po oslovení se otočil zase na marion. "Smutný? teď nejsem smutný. Ale když chci spát tak mi maminka chybí." Bylo to tak. Občas ho přepadl smutek, ale většinou byl zaměstnán něčím a to potom byla jeho pozornost upoutaná k tomu, co momentálně prováděl. Když pomyslel na maminku, posmutněl, ale jakmile mu řekla, že bude s ním zase zvedl ouška a zavrtěl ocáskem. "Nový domov? A nebude se přesouvat požád někam?" Co ho unesli teta a ti strejdové, tak pořád byli v pohybu. Pořád někam šli až se ocitli tady. Předtím, když byl s rodinou byli na jednom místě, ale teď ne. Tedy před tím, než ho našla Marion.
Zastříhal oušky. "Ty ses ztlatila?" Zřejmě ano. Jaké to bylo ztratit se? "A někdo tě odnesl?" Zeptal se ji. Unesli ji také? "Když je lodina plyč, tak je smutno, když nevíš kde je." Usoudil tedy. Ji našli, našli teď i jeho? "Takže jsi domů našla cestišku? A já taky najdu cestišku domů?" Zavrtěl ocáskem. Bylo tady doma? Když bylo tady doma, budou tam i maminka, tatínek a bratři a sestry? Zajímalo ho.
"Ty se stlášíš?" Zamrkal. Jak to bylo možné? Myslel si že velký vlk se neztratí. Ztratili se i teta se strejdy? Možná.
Když byla tak nadšená tou Mapličkou, Vento ji chtěl poznat a tak vrtěl ocáskem a také si vyskočil do vzduchu. Jenže si to nevypočítal a narazil do Marion. Naštěstí nebyl tak velký, aby ji porazil. Otřepal se. Rozevřel tlamičku dokořán: "Mapliškááá, jdeme ji najít!" Zavelel nadšeně. Všechno znělo báječně. Pelíšek, papání, a spousta kamarádů. Co víc si mohl přát.

Když se Wolfie na něj podívala a zeptala se ho, Vento se zamyslel. Ne u řeky byl sám. Ale sám sem nepřišel, to bylo jasné. "Maminka, tatínek a šeštry a bláškové jsou daleko. Už jsem je dlouho neviděl. Ta teta mě odnesla plyč. Už to je dlouho." Uvažoval nad otázkou malý vlček nahlas. Ta teta se mu snažila namluvit, aby ji říkal mami, jenže nebyla to jeho maminka. I když byl malý, moc dobře věděl, kdo je jeho maminka a kdo ne. "A ztlatila mě." Nevěděl, že ho unesla. Jen, že ho vzala pryč od rodiny. Dokonce ani netušil, že je zlá, nebo jen smutná, že nemůže mít vlastní vlčata. Tomuhle on prostě nerozuměl. Jemu dávalo smysl jen to, že ho odnesli a ztratili. Cestu domů neznal. "Já kutálel dolů a teta se stlejdy mě nehledali." Takhle to viděl. Nevěděl, že měli co dělat, aby je nerozsápal medvěd a co se dělo s nimi potom? To netušil. Ale vzhledem k tomu, že ho doposud nevystopovali, pravděpodobně tu již nebyli.
Následovala oprava. Vlk nebyl nikdo z jmenovaných strýčků a nebyl ani tetička. Vento přenesl pohled jantarových kukadel z Wolfganie na šedého Malobora. "Malobol," zopakoval vlastní zkomoleninu vlkova jména. Zavrtěl ocáskem a rozhodně si nedělal hlavu s tím, že to neřekl úplně korektně.
Marion se představila také a Vento zašvihal ocáskem. "Malion, ty Malion on Malobol a mamka Wolfi". Vrtěl dál ocáskem a pochopil, to jasně. Jak Marion spustila, Vento přikyvoval a dokonce si i poskočil a aby to nebylo málo, udělal malé kolečko kolem celé skupinky vlků. "Mapliška... papání... ňamky," přitom vyštěkával, co mu do oušek přilétlo.
Sice nevěděl, co proti Maloborovi Marion má, dost možná si toho ani nevšiml... ne, všiml si, ale netušil jak to chápat. Byla to asi nějaká hra a tak vyplázl jazýček na šedého, přičemž zahuhlal: "Půjdeme na lov, Malobolé," jazyk mu z tlamičky visel. Ale potom mu to přišlo nepříjemné a tak jej zase schoval. "Takhle se blbě mlufí." Zatřepal hlavičkou a přiběhl chňapnout Marion za ocásek.

Konečně zde bylo, tak dlouho očekávané jaro, období, na něž čekal každý živý tvor, který jej již měl tu čest poznat. K velkému údivu Venta, který tuhle proměnu ještě nezažil, to byla obrovská změna, jež se udála s celým světem kolem něj. Květiny začaly rašit mezi trsy zelené trávy a všechno kolem něj se probouzelo a ožívalo, až z toho šla malému vlčkovi hlava kolem. Kam se jen podíval, tam se něco hýbalo, od drobného hmyzu až po ptáčky či jiné tvorečky. Květy vyrůstaly nejen ze země, ale i na větvích některých stromů pukaly, jako popkorn, někdy doslova přes noc. Kukadly koulil vážně ohromeně na všechnu tu krásu kolem něj. Kouzlo jara bylo tak silné, že Vento cítil všechno to dění kolem nejenom svýma očima, ale také nosánkem a oušky. Kudy má jít, ptal se sám sebe, protože všechno bylo tak moc zajímavé, že netušil, čemu by měl věnovat svou pozornost dříve. Květinám, nebo spíše zvířátkům? Kdyby jenom věděl, jenomže on se nemohl rozhodnout, neboť každý bzučivý zvuk poutal jeho pozornost k sobě.
Kutálel se kamínek ze svahu přímo k jeho tlapkám a tak po něm skočil, aby ho polapil. Kapka rosy mu přitom ulpěla na nosánku, když zavadil o trs trávy při svém loveckém pokusu zastavit kutálející se kamínek. Klap, klap, klap, tu zase odtrhl Venta od jeho nynější činnosti zvuk támhle od stromu. Klap, klap, byl to čáp, který sbíral klacíky, aby si mohl postavit hnízdo.
Kukačka zase zakukala z hloubi lesa, možná právě snesla vajíčko do hnízda jiného ptáčka a těmi zvuky dávala najevo, že splnila svou úlohu. Kolik to bylo jen novinek, Ventík měl hodně na pilno, aby mu neuniklo nic z jara.
Kolibříci se vznášeli v korunách stromů, aby se napojili nektaru, no dobrá, možná ne, ale kdo ví? Kouzla přeci mohla působit kdekoliv. Kopretiny by také rády vykoukly na povrch, ovšem jejich čas ještě nepřišel. Kapradiny se však zelenaly bez ohledu, bylo-li jaro, léto nebo podzim. Koloušci se rodili a i Vento měl tu čest jednoho spatřit. K jeho smůle byl ten kolouch velký jako sám Vento a rozhodně neměl v plánu si s vlčkem hrát. Kdyby se jenom tak nebál, mohli být kamarádi, no ne? Kamarádi byli fajn, když tedy nebyli jídlo.

~ 3/28 ~

Ocitl se již ve známém lese. Dříve by si tuto skutečnost, že je nějaké místo známé, kromě toho poblíž jejich doupěte, neuvědomoval. Ale jak rostl, začínal si uvědomovat mnohem víc maličkostí a detailů jako byly třeba pachy, tvary některých stálých předmětů v jeho okolí v místech, kde se pohyboval. A také začínal vnímat celkový koncept krajiny. A právě díky tomuto uvědomní si, pochopil, že se nachází v lese, kde pravděpodobně narazí na maličkatého vlčka s křídly. Ano, přesně tak, na vlčí vílu Zuběnku. Zavrtěl ocasem a vyhlížel, kde se jeho maličká vlčice objeví. Bude to před jeho čumákem, nebo snad...
A - ano, tady je! Přímo za Ventíkovými záda. Ucítil, jak ho něco tahá za chlupy na špičce ocásku. Otočil hlavičku dozadu, aby se podíval a skutečně. Malá víla byla tam. Vento otevřel tlamičku a zazubil se svými ostrými zoubečky na vílu: "Aha, tak tady jsi! Myslel jsem si to." Zamával ocáskem, takže to s vílou škublo na jednu stranu, pak na druhou, než se pustila Ventových chloupků.
"Ahoj maličký, ano, opět se shledáváme." I víla Zuběnka měla očividně radost z jejich setkání. "Tak co podnikneme dneska, Vento? Dáme závod? Nebo by sis chtěl zahrát nějakou novou hru?" Nabídla víla možnosti, kterými by si vysloužila zoubek malého vlčete.
Zastříhal oušky. "A taky jsem tě dostal, hihi," smál se vlček. Ale potom zpozorněl. "Novou hlu? Chci lozhodně novou hlu!" O tom nebyla žádná. Honička, závod, chcete-li, byl sice moc fajn, ale vyhlídka na novou hru byla ještě zajímavější, neboť probouzela ve Ventovi zvědavost.
"Tak dobrá. Zahrajeme si na hledání konkrétních předmětů, ano?" Začala mu Zuběnka odhalovat hru, kterou si měli společně zahrát.
"Ano, ano, to zní skvěle! A jak se to hlaje?" Zeptal se Vento, již natěšený a připravený do akce.
Víla Zuběnka se snesla k zemi a zvedla klacík: "Vidíš tenhle klacík? Budeš ho hledat. Já jej schovám někde tady na pasece a ty ho budeš hledat. Ale pozor, musí to být tenhle, klacík a žádný jiný, Vento, rozumíš?" Vysvětlila mu Zuběnka.
Vento dal hlavu na stranu: "Ale ploč tenhle a ne jiný? V lese je pžece spousta klacíků!" otázal se vlček.
"Protože když najdeš tenhle konkrétní, naučíš se hledat předměty které budeš najít chtít, rozumíš mi?" O to Zuběnce šlo.
Vento se zamyslel a přikývl. "Doblá."
Víla se rozletěla a schovala klacík pod kořen jednoho stromu, tam kde Vento neviděl. Potom přiletěla k němu a vybídla ho, aby hledal. Vento vystartoval a nejdříve hledal klacík očima. Díval se sem, a tam, nacházel různé klacíky, ale víla Zuběnka vždy zavrtěla hlavou, že to není ten správný klacík, kdykoliv na nějaký narazil. Potom se zastavil a zeptal se, proč žádný není on a jak ten klacík má najít.
"Ten klacík najdeš tak, že se zaměříš na svůj nos. Nespoléhej jenom na oči. Jsi vlk a máš čich, tak jej použij. Čichni si ke mně a hledej," poučila ho víla. Vento tak učinil. Čichl si k víle a potom začal čichat. Nebylo lehké, protože vůně malé víly byla cítit nejsilněji u ni a tak musel hledat dál až konečně ucítil u jednoho stromu slaboučký odér Zuběnky. A tak našel klacík, který víla před pár okamžiky držela.
"Našel jsem ho!" Vyštěkl radostně.
Víla ho pochválila a za odměnu si vzala zoubek, který Ventovi zrovinka vypadl, když zvedal klacík, který právě našel.

To co říkala, znělo Ventíkovi docela příjemně. Takže zavrtěl ocáskem zpětně, tak jako ona mávala jemu. Měch? Byl docela malý na to, aby si uvědomoval, jestli kdy nějaký mech viděl. Když se narodil, byl venku sníh a v jejich doupěti? Nevěděl, jestli bylo něco, co ostatní dospělí nazývali mechem. Takže i kdyby se s nějakým mechem setkal, pravděpodobně by si to teď vybavit nedovedl. Třeba až mech uvidí, pozná, jestli ho už někdy viděl. "Nevím," odpověděl tedy upřímně. "Ale zní to dobže. Kobelešek zmechu." To se mu líbilo. Muselo to být pohodlné, když o tom vlčice mluvila. Proč jinak by to zmiňovala.
Zavrtěl ocáskem a probouzelo se v něm určité nadšení. Skála zněla jako fajn věc. Byl tam pelíšek a mech, určitě to něco znamenalo. A taky jídlo tam prý mělo být. Alespoň to vlčice zmínila, že tam mají jídla dost. Už to samo o sobě vyvolávalo v malém vlčeti pocit jakési dobroty - bezpečí.
Zdálo se, že je s jeho projevem jeho průvodkyně spokojená. A on se samozřejmě cítil hrdě, když ho tak hezky pochválila, jak krásně řekl jméno její mamky. Ponejprv byl poplácán po hlavě, což ho lehce připláclo k zemi, nu, ale co... Následně se zvedl a sám také vypjal hrudníček, aby ukázal, že je rád. Ovšem kdo ví, jestli si toho někdo všiml, protože, vlčata jsou taková neohrabaná, že se cokoliv v jejich podání mohlo jakkoliv zvrtnout.
Zavrtěl ocáskem, když ho druhá vlčice, teď už si tak nějak byl jistý, že je to taky vlčice, oslovila s pozdravem. "Ahoj," odpověděl on na to a ocáskem vrtěl dál. Když černobílá Wolfganie byla máma... vlastně ani nevěděl, jak si vlčice, která ho našla říká, musela to být prostě ona. Doposud mu bylo jedno, že neznal jméno své průvodkyně, protože nepotřeboval ji oslovit. Veškerou pozornost mu věnovala zcela sama od sebe, to proto neznal její jméno. Druhý vlk mohl být kdokoliv.
Horlivě přikyvoval, když vlčice vysvětlovala mámě, jak on statečně hrabal obrovitou díru. Aby pomohl vlčici, skočil před ni a začala tlapičkami hrabat do země, přičemž vrtěl ocáskem a potom začal chňapat hravě po packách Marion, protože se tak legračně hýbaly. Přestal až tehdy, když se začalo probírat, co si dají k jídlu: "Fšechno!" vyštěkl nadšeně. Inu, neměl moc zkušeností, co jak chutná, hlavně, že to bylo k jídlu, že jo.
Nemohl nesouhlasit a tak vše doprovázel neustálým vrtěním ocásku, jestli to tak půjde dál, asi se mu z něj stane vrtule. "Jo, jo, kamalád já Vento!" Zdůraznil a už se těšil že pozná také tu Maflišku.
Ale byl tady ještě ten další vlk. Vento se na něj podíval s otázkou: "Stlejda Newlin? Stlejda Nikos nebo stejda Danken?" Byl to někdo z nich? Když tady stál s mámou Wolfí pak by to měl být někdo z nich. Nebo ne? Všiml si toho výrazu jeho společnice a také to jak na šedého vyplázla jazyk. Co to dělá? Musím se ji zeptat, co to znamená. Měl to být nějaký pozdrav?

Byla vám to ale zajímavá podívaná, to vám povím, to musíte slyšet na vlastní uši. Bílá mlha se líně koulela po zemi a připomínala srst beránků nebo bílých mraků na obloze. Běžné mraky sice nevypadají jako tato mlha, ale v určité fázi ano. Bylo tomu tak i nyní, když ji malý vlček opět uzřel. Baculatá, dokonalá k nakousnutí, lákala Ventíka, aby si s ní hrál. Bedlivá očka upíral na mlhu a přemýšlel o tom, jestli tato podivná bílá mihotavá věc je či není živá. Bez pochyby mu živá přišla, ale věděl, že když po ní prve chňapnul, necítil ji ani v tlamičce ani na jazýčku a tak zvažoval, jestli by to nyní nebylo jiné. Byla přeci hustší, tahle mlha než tamta. Byl odhodlaný tomu přijít na kloub a proto pokrčil obočí, zamračil se a s důrazným vypísknutím se vrhl do bílé huňaté mlhoviny v naději, že tentokrát ji ucítí. Bum, jeho tlapky pronikly peřinou páry dopadly tvrdě na zem, jak se probořily skrze vodnatý vzduch a zoubky o sebe klaply na prázdno. Být trochu znalejší, nejspíš by se nepokusil o to, ale on byl ještě vlče a to muselo hledat odpovědi i takovým způsobem samo. Během okamžiku se Vento vzpamatoval a zaútočil na mlhu znovu a znovu a lesem se neslo klapání jeho tlamičky a škrkání zoubků o zoubky, div že při tom nějaký mlíčnák neztratil. Bláhový to byl vlček, když mu jeden pokus nestačil, hopsal znovu a znovu a klapal papšárnou sem a tam a nořil se do mlhy hlouběji a hlouběji. Bubnování tlapek o zem doprovázelo klapavé zvuky tlamky. Byl by se nejspíše ztratil, kdyby si jeho počinu nepovšiml jiný člen smečky a nerozhodl se toho malého bojovníčka s mlhou zachránit. Byla by ho přeci škoda, kdyby se ztratil!
"Běž plyč!" burácel Vento a nechtěl se nechat odnést od svého nedotknutelného protivníka. Bojoval s mlhou i s dospělým vlkem. Bez hmotného těla či bez pevného prvku byla nemožné mlhu polapit, dotkount se ji nebo ji jakkoliv jinak pocítit, než-li jako chladivou vlhkou masu obklopující les. Bát se Vento nechtěl a být odnesen také nebylo zrovna hrdinské. Bez ohledu na to, co si vlček přál, byl stejně odnesen do bezpečí nory a jen se svými myšlenkami se mohl potýkat. Beztak si tě ještě najdu, mlho a uvidíš! brousil si zoubečky ve své mysli na mlhu. Byla možná kamarádka, ale on chtěl vědět, proč je tak nedotknutelná. Brzy to snad odhalí, když bude mít štěstí a nebude zase unesen.

>>> řeka Kierb (přes Tenebrae)

Ťapkal vedle vlčice. Někdy se trošku zpomalil, no to víte, tlapičky měl krátké a byl ještě maličký, ale snažil se držet krok takovým tím typickým vlčecím či štěněcím popobíháním. Určitě si to dovedete představit. Naslouchal, stříhal oušky. Naštěstí se mu již dávno postavily, takže už neměl takové ty klapáky, co mívají ještě menší vlčátka.
Zavrtěl ocáskem, jakmile byl pochválen. To více, kdo by nebýl rád chválen? Takových moc není. A Vento k k nim rozhodně nepatřil. Líbilo se mu, když jej někdo pochválil, což dával najevo právě vrtěním ocásku. "Budu bydlet s tebou. A máš pelíšek?" Zeptal se vlčice. Zamyslel se a celkem se mu líbilo, že nějaká paní Maplička je paní celého lesa. Znělo to podobně, jako když jeho taťka s mamkou byli vládci jejich lesa.
Vlčice se jej snažila uklidnit a tak byl Vento v pohodě. Neměl potřebu panikařit a vlastně ani nevěděl, kdy panikařil naposledy. Možná, když si přisedl ocásek? Nebo když nemohl najít svůj struk? Jedna z těch událostí by to být mohla. Když se ale nějak zamotala ve své řeči, Vento se zastavil a přemýšlivě ji sledoval, co se mu to snaží říci? Moje mamka je tvoje mamka, tvoje mamka je moje mamka? Cože to? Takže ty jsi moje sestra? Určiče ano, bratříček nebudeš. Na to jsi no... taková... holčičí? Popravdě, v tomhle měl pořád trochu binec. Holky kluci, vždyť to bylo skoro to samý, ne? Jen kluci víc hryzali a holky zase pištěly.
Vlčice se odmlčela a Vento musel zase popoběhnout, aby ji dohonil, jak se před pár vteřinami zastavil v domnění, že ona dokončí svou větu, která však zůstala nedokončená a nějak zamotaná. Na to ji chvilku předběhl a zavrtěl ocáskem: "Tvoje máma moje máma, moje máma tvoje máma." Div, že se sám, nezamotal do toho, co se snažil sdělit.
Zastavil, když dorazili k lesu. Byl takový prolezlý mlhou. "Sníh leží ve vzduchu?" To bylo první, co ho napadlo, když spatřil mlhu. "kousek," zopakoval, jako reakci na vzdálenost, kterou urazili. "Ml-ha" zavrtěl ocáskem a chtěl do ní kousnout, ale asi si dovedete představit, co se stalo. Nic, mlha před ním pořád ustupovala. Leda tak na jazýčku mohl pocítit vlhko, ovšem jestli to vůbec rozpoznal od svých vlastních slin. "Líbí se mi ml-ha." Pokusil se taky mlhu pohladit. Přišlo mu to, že hladí nic, proto se podíval nechápavě na vlčici. Ta už povídala o mámě. Tu pochopil, že její máma si nebude ta jeho. "Wolf-ga-nie, moje Livela." oznámil vlčici.
Když řekla, že vidí svou mámu, podíval se tam. Stáli tam dva vlci. Tmavý a světlý. Zamrkal a přemýšlel, který z těch vlků je Wolfganie, je to ta světlá nebo ta tmavá. Tázavě se podíval ke své průvodkyni. Stál tam a sledoval, jak vlčice vyrazila ku dvojici a když doběhla k nim, asi mu tak nějak došlo, kdo z těch dvou je ta máma.
Nechtěl zůstat pozadu a tak se rozhopkal za nimi také. Běžel, hopsal a když už chtěl zastavit, zadeček si usmyslel, že poběží dál a tak se Vento zarazil až o přední tlapu bílé mámy. "Wolf-ga-nie!" vyštěkal hrdě. Vůbec si nelámal hlavu s tím, že do vlčice asi vrazil, až musela udělat krok nebo zvednout tlapku či něco takového.