Gallirea - Příspěvky uživatele

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy
Vrtěl ocáskem, když Maple potvrdila, že se skutečně jedná o ni o té, o které mu Marion tak moc hezky snila. "Tak to je báječné. To musíš mít opravdu hodně hlídání, určitě je ve smečce hodně vlků." Tak mu to přišlo, protože i Marion přeci říkala, že má jejich alfa moc běhání sem a tam po lese a je těžké ji někde najít. Měl to tedy ale štěstí, že se mu to podařilo. I hnědý vlk se mu představil a Vento se lehce uklonil se slovy: "Také mne těší."
Roland vysvětlil Ventovi, že nejde o hračky i když i k tomu účelu se skvěle hodí a určitě není vlče, které by si nikdy nezkusilo pohrát s přesně takovými hračkami. Popravdě i Ventovi se parůžek líbil ze všeho nejvíc a trošku nad ním slintal. Ještě, že ten visel o něco výš, než mladý vlkouš dosáhl, jinak by dost možná ona ozdoba nenápadně zmizela. I když v jeho podání by to věděl snaž každý. "Aha, ozdoby musí být na očích," zopakoval Vento po Rolandovi. "rozumím, takže aby je všichni viděli." Ale co když je přeci jenom někdo ukradne? Nedalo mu to, alespoň v mysli. Kdyby mohl, asi by nad tím pokrčil rameny, ale jako vlk jen pohodil hlavou a odfrkl si. To už ho ale zaujala další slova. "Slavnostní čas? Koledy? Všichni se radují, že padá sníh?" Pro jistotu se zeptal. No, on s tím problém neměl. Sníh se mu líbil. Proto také radostně poskočil, až rozmetal sníh před packami.
Potom ho oba vlci, jak Roland tak Maple pobízeli, ať také zkusí zazpívat. Zastříhal oušky a když Maple spustila slova, pokusil se přidat k ní a snažil se zopakovat onu koledu:

"Jak jsi krásné, ty vlčátko,..." evokovalo to v něm pocit, jako by to bylo o něm před rokem. Zpívala si ta vlčice, která jej unesla to samé?
"...v noře chladné, nebožátko, před tebou padáme, dary své skládáme." Kdepak, ta mu nic nedala, naopak ho sebrala.
"Já ti nesu dvě kozičky, by nezábly tě tlapičky, já zas kus králíčka, by kvetla tvá líčka." Jeho hlásek byl trošku měkký, ale chvilkami už dosahoval dospěláckého podtónu.

Tak nějak se mu to zalíbilo, a jak ho to přivedlo na vzpomínky z dnů předešlý, najednou otevřel tlamku a začal zpívat to, co se mu samo linulo z mysli:

"Ó venku je krásně bílo,
Sarumenský hvozd je zahalený,
a my jsme stále odloučeni od sebe,
já a rodina má první,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Nezdá se se, že by měl přestat,
padat v těchto zimních dnech,
já našel útěchu, ale vzomínky neblednou,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Ať je den bílý nebo noc šedá,
já stále čekám na tebe,
přijdeš ke mně a schoulíme se k sobě,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Já spatřil jsem tvé oči ve tmě,
a teď mě pronásledují i ve dne,
kde uleháš sama beze mne? se ptám,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Až naučím se stopovat,
tak najdu si tě má krásná Přízračko
a budeme se spolu tulit a budeš mě hřát
padá sníh, padá sníh, padá sníh."

Když dozpíval, chvíli jen tak stál a po té zaslechl něco o koulování. Než stačil cokoliv říci, zasáhla ho sněhová kulička přímo do čela. Chvíli bylo ticho, ale pak se začal Vento smát.

Prosinec 1/10 | Marion

Sníh mu vůbec nevadil, ba spíše naopak. Dokonce Ventovi nebyla ani zima, neboť kožíšek mu na zimu krásně zhoustl, možná proto, že pocházel z chladnějších oblastí? Byl v tento čas poměrně veselý i když by rád něco snědl. Přišlo mu, že hlad je jeho nejlepší kámoš i když o něj Vento zrovna moc nestál.
Hrál si se šiškou, kterou našel pod jedním vysokým stromem s hustým větvovím a vesele si přitom poskakoval sněhem kupředu. Občas mu šiška vyklouzla z úst a jindy ji zase úmyslně odhodil, když zatřepal hlavou ze strany na stranu v imaginárním boji s kořistí. U toho si vrčel, občas i vyštěkl v různých škálách tónů. Jeho hlas už nebyl vlčecí, ale občas mu přeskočil do hrubších tónů, nejspíš, jak mu sílilo hrdlo.
Takto postupoval dál a dál, dokud se neocitl blízko jezera. V přibývajícím sněhu, při hraní si se šiškou, narazil na stopy větších tlap. Zastavil se, aby si je prohlédl. Bez pochyby byly vlčí a dokonce mu voněly poměrně čerstvě. Co víc, vůně mu byla známá. "Marion?" vyslovil nahlas jméno své "sestry".

23. Ozdob strom
Smečkový úkolníček: 3. Ozdob s někým jiným stromeček.
Zavrtěl ocasem a vrhl se na první šišku, kterou spatřil. Skočil po ní tak, až rozprášil tlapkami sníh, který kolem oné šišky byl. Doslova tu šišku ulovil. A že se mu to podařilo, no aby ne, když ta šiška byla nehybná jako... no jako šiška, že? Se šiškou v tlamě hravě zavrčel a dokonce i zatřepal hlavou ze strany na stranu. Po té se znovu zahleděl na dva hnědé vlky nedaleko něj, protože k jeho uším dolehly podivné zvuky, které tato dvojice vyluzovala. Co to dělají? Vyjí? Ale nějak zvláštně, ne? Dávalo by mu smysl, že vlci vyjí. Jistě, to nebylo divné, ale to, co jim vycházelo z úst a v jakých neobvyklých tónech, to rozhodně nebylo jen obyčejné vytí. Stříhal oušky a v tlamě pořád držel ulovenou šišku. V duchu si zopakoval, co za slova to hnědá vlčice vypustila a při té příležitosti se rozešel ke dvojici. Narodil se Vlčíšek, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se... Úplně zapomněl na to, že je vlastně zpočátku jen sledoval jako pozorovatel a dost možná měl být nenápadný, což ale od začátku nebyl. No, to co dělali jej přilákalo blíž.
Když došel až ke dvojici a stromečku, pustil šišku na zem před své tlapky, aby mohl říci: "Ahoj," vlčice jej vybídla, aby se připojil a to byla nabídka, kterou by jistě měl využít, neboť se konečně dozvídal, co, že to s tím stromem dělali a proč. Zavrtěl ocasem a koukal z jednoho na druhého. Maple, Maple, Maplišká... vybavilo se mu jméno, které zmínila Marion. "Alfiška Mapliška!" Vyhrkl ze sebe a začal vrtět ocasem ještě víc. "Těší mě, já jsem Vento a myslím, že mi o tobě Marion říkala. Tak to ty jsi naše Alfa? Bezva. Říkala, že tady můžu s ní zůstat a že tu můžu mít nový domov." vysypal všechno. "Jenomže se mi ztratila u řeky. Někam vyběhla a já jsem ji nedohnal." Také to už byla doba. Třeba je už zase tady, jen se minuli? "Páni, co že jste to zdobili? Strom, jo, vypadá to moc hezky, ale ty hračky jsou moc na očích, co když vám je někdo vezme, když nejsou zahrabané?" Strachoval se o jejich ozdoby. Ozdoby na stromečku v jeho očích byly bezvadné hračky, proto mu přišlo divné je věšet na strom. Když ale tak koukal na ozdobený strom, přišlo mu to i hezké. Sice ne ideální jako skrýš, ale asi to mělo mít jiný účel. "Můžu to zkusit?" Zeptal se a potom vzal zpět do tlamy šišku a přistoupil ke stromku, aby se ji pokusil umístit na jednu holou větev. Po té zkusil na stromek umístit i nějaká suchá stébla trávy, která občas vykukovala zpod sněhu, když byl poblíž trs vyšší trávy. Prostě je utrhl a položil na větve stromku. Našel i nějaký klacík a učinil s ním totéž co se šiškou. Po té poodstoupil od stromku a koukl na ty dva. "To by šlo," zhodnotil své dílo. Byl s ním celkem spokojený. Po té se znovu zadíval na ty dva. "A co jste to vyli za zvláštní slova? Asi nikdy ještě nezpíval, natož aby měl jakékoliv povědomí o nějakém Vlčíškovi či duchu Vánoc.

4. Obdivuj krásu zimy
Smečkový úkolníček: 2. Obdivuj první sníh.
Ventovi vrtalo stále hlavou, co to ti dva hnědí vlci měli s těmi stromy, i kterých hovořili, než se dali do pohybu a protože byl už od jak tě živa zvědavý, rozhodl se, že je bude sledovat. Mělo to své další výhody. Bude trénovat pozorování, jako by stopoval zvěř a něco se snad i dozví. Hlavně to s těmi stromy, co ho zajímalo. Nikdy totiž neslyšel, že by vlci měli zájem o stromy, pokud se nechtěli vyplácnout do jejich stínu. Vše to bral jako hru a hra, to byla vždycky zábava, ne? Měla by být a co by to byl Vento za Vlček, kdyby zábavu nepoznal.
Jakmile se mu tedy začali dva hnědí vlci, které neznal, ale hádal že budou ze smečky, vzdalovat z doslechu a s nástupem dne i z dohledu, okamžitě vyskočil do vzduchu a dál se do pronásledování dvojice. Příliš si nelámal hlavu s tím, jestli ho spatří nebo ne, či jestli ho uslyší, protože ačkoliv se je vydal pozorovat, vůbec se nesnažil být nenápadný, protože spíše cestou obdivoval krásu zimy. Asi ji miloval. Rozhodně ji nyní obdivoval a celý se tetelil, jak se mu náramně líbilo sněžení. První sníh, pro něj druhý v jeho životě, protože se do sněhu narodil, byl úžasný. Připadal mu jemný, křupavý, hebký i když studil, byl velice zajímavý, jak měnil svou konzistenci a vůbec. Vento do něj nořil čumák a snažil se sníh ulovit. V tlamě mu ale vždycky roztál. Nebo hrabal do závějí, to byla bžunda.
"To je paráda!" vyštěkl nadšeně mladý vlček a radoval se čile ze sněhu. "Všechno bude zase bílé, pomlaskl si spokojeně a obdivoval les, který byl pomaloučku halen do bílé pokrývky sněhu. Zima se mu líbila. Obdivoval ji a rozhodně byl mnohem radši, že ho neobtěžuje bodavý hmyz. Jak už stačil poznat, s příchodem zimy hmyz prostě někam zalezl, nebo tak něco a on se nemusel bát, že ho zase nějaká včela bodne, jako naposled.
"Zima je prostě lepší!" usoudil nahlas a nechal volný průchod nadšení. Ještě chytil pár vloček, než zaznamenal, že ti dva vlci se zastavili a něco dělali u jednoho ze stromů.
"Huh?" Zastavil se také a zíral na ty dva zpovzdálí. Sledoval jejich počínání, jak chodí kolem a sbírají různé předměty.
Tu zavrtěl ocáskem, protože mu ty předměty připomenuly hračky. Tedy myslel si, že by to byly skvělé hračky a zatoužil také najít takové věci. Přešlápl z tlapky na tlapku a nakonec mu to nedalo a začal se kolem porozhlížet, ve snaze najít cokoliv, co by mohlo posloužit ke hře. Jenomže ti dva hnědí vlci si s předměty nehráli, nýbrž je co...? "Věší je na strom? Ale proč?" ptal se sám sebe. Kdo by schovával hračky na strom? To mu nedávalo smysl. Navíc, on si chtěl s nimi hrát a ne, je někam... věšet? Přimhouřil oči a zamyšleně sledoval dvojici pozorující ověšený stromek.

Esíčka přes Tenebrae >>>

2. Chytej vločky na jazyk
S ránem se Ventovi potvrdilo, že opět přichází zima a sníh. Cítil ho už v noci, ale tehdy ještě nepadal. Za to, s prvními paprsky, které odkrývaly temnou šeď a krajinu kolem a hlavně za řekou, se začal pomaloučku snášet k zemi v podobě bílých studených a možná z počátku i nesmělých, vloček. První, které Venta zasáhly, cítil pouze na nose a na řasách, ale jak se den ujímal vlády a vloček přibývalo, tak je začal vnímat i po celém těle.
Den nevypadal nijak vesele, avšak Ventovi to náladu nemohlo pokazit. Spíš naopak. Cítil určité vzrušení ve svém těle, jako by měl náhle přemíru energie a to i přes nízké teploty. Něco mu to připomínalo. Dny, které mu nyní přišly tak vzdálené, ale zároveň tak blízké. Dny kdy procitl a začal si uvědomovat svět kolem sebe. Dny, kdy byl ještě malinkatý.
"Zima..." zamumlal nezřetelně, avšak on v těch slovech nacházel jakousi opojnou touhu skotačit. Švihl ocasem a rozhlédl se. Vedle něj se tyčil les a po druhé straně měl řeku. Zavětřil, zastříhal ušima a pozvedl svou hlavu vzhůru k obloze pokryté šedavými mraky. Frkl, jak mu vločka přistála přímo na dírce v nose a olízl si ji. Po té poskočil, odrazil se a chňapl do vzduchu po nejbližší další vločce, kterou měl v dosahu.
Příjemně to lechtalo a nacházel této činnosti jakési uspokojení. Vlastně chytat vločky na jazyk mu přišlo jako dobrý trénink koordinace těla. Musel se hodně soustředit, aby neminul a častokrát, samozřejmě minul, nebo chytil jinou vločku, kterou vůbec nelovil. Brzy měl jazyk neustále ven z tlamy, jak jej poskakování a honění se za vločkami uhánělo. Nepřestalo jej to však bavit a tak chytal vločky na jazyk ještě hodnou dobu, než se odhodlal opustit pobřeží řeky a zanořit se do útrob lesa.
Byl opět doma. Tedy tam, kde mu bylo řečeno, že je doma. Zavětřil, nic méně Marion nikde necítil. Byla pořád ještě někde v lukách? Občas, cestou do hloubi lesa, ještě chňapl po kdejaké vločce, které se podařilo propadnout skrze koruny stromů a poletovat škádlivě kolem jeho tlamy. Tak dorazil k místu, kde cítil mnoho vlčích pachů a brzy dokonce i zaslechl hlasy. Ovšem slova, která stihl zachytit mu nedávala moc smysl. Stromy? Na co chtějí vybírat stromy? pomyslil si a nenapadalo jej vůbec nic.

Zrcadlové hory (Esíčka) >>>

1. Vyruš přezimující zvíře
Rozhodl se, že se poohlédne po něčem k snědku. Jako nejlepší rozhodnutí si zvolil, že se vrátí podél řeky. Bylo to pro něj nejrozumnější, protože kdyby šel někam jinam, kamkoliv, asi by se mohl ztratit úplně a o to moc nestál. Ať už chtěl či ne, byl pořád, patrně, závislý na druhých i když se snažil, seč mohl. No, kdo ví, třeba se mohl snažit mnohem více, než-li si myslel. Tak či tak, měl pořád tentýž problém a jak se zdálo, mladá vlčice mu s ním nepomůže.
Zřejmě na tom byla podobně jako on. I když on doufal, že ve dvou se jim lov může podařit lépe, možná i věřil, že se jeden od druhého třeba i něco přiučí, nestalo se a on by dříve či později odpadl vyčerpáním.
Na to, aby umíral takhle mladý, si připadal ještě hodně, hodně mladý. Vážně nechtěl umřít. Z toho hladu už měl pomalu i mžitky před očima.
Ještě, že byla noc. Tak si alespoň nemusel vyčítat, když občas zakopl o nějaký ten šutr či kořen stromu, který se, bůh ví proč, zrovna ocitl v cestě mladíčkovi, co švidral hlady. Tu jej ale něco praštilo do nosu. Nevěděl přesně co to bylo, ale ten pach mu byl příjemný. Přinejmenším jeho žaludek na Venta začal dorážet ještě více, jakmile Ventovy smysly zachytily onu vůni.
Pach jej lehce odklonil od řeky, která se i teď líně táhla údolím. Ne moc daleko, aby mu zmizela z dohledu, ale ani ne tak blízko, aby zasáhl její tok do příbytku původce onoho pachu. Někdo nebo něco však příbytek onoho tvora přeci jenomnarušil. Přinejmenším tak, že prozradil svého obyvatele. Vento zastříhal ušima a zadíval se do jámy, která odhalovala jakousi hlodavčí chodbyčku. Právě z ní se linula vůně spícího tvora. Ten, nic netušíc, patrně proto, že jeho biorytmus byl zrovna utlumen zimním spánkem, netušil, co se s jeho příbytkem stalo. Netušil ani, že je v nebezpečí. Spal. Vento strčil čumák přímo do nory a zavětřil. Nasál pach a s vůní zmrzlé hlíny ucítil jasný pach hlodavce.
Vzpomněl si, jak se jednou už pokoušel dostat tvora zpod hlíny. Ale dnes byla situace jiná. Vento vytáhl tlamu z díry a nyní už o mnoho mohutnějšími tlapami začal do hlíny hrabat. Hlína byla pevná a možná i trochu namrzlá, ale blátivá a anu úplně zmrzlá také ne.
Proboural se do několika další chodbyček a narušil tak klid hlodavce. Ten, možná konečně pochopil, že něco není tak úplně v pořádku. Ovšem jestli se začal probírat, nebo ne, to už se asi nikdo nedoví, neboť Ventovo odhodlání křečka vyhrabat a sníst bylo tak silné, že se mu nakonec podařilo se dohrabat až do komůrky, kde drobný tvor ještě před pár minutami spal. Vento neváhal a chňapl po tělíčku křečka a jedním stiskem zubů mu přelomil páteř. Pak už si křečka několkrát převalil v tlamě ze strany na stranu, sežvýkal ho a spolkl. A tak Vento vyrušil přezimujícího tvora a na pár dalších hodin zahnal ukrutný hlad, nebo jej alespoň zmenšil na přijatelný.
Kromě křečka se neostýchal ani vyžrat mu spižírnu i když šlo o jen o semena trav a podobné 'obiloviny'.
Když s likvidací křečka a jeho zimního sídla, byl hotov, vydal se dál podél řeky a doufal, že trefí tam, kde by měl být jeho domov.

>>> Sarumen přes Tenebrae

Počasí se změnilo. Kde že bylo léto? Pryč. Vento vlastně ani moc nestačil poznat čtvero ročních období nějak blíže, příliš rychle se střídaly a už tady bylo to známé. Skoro ani okem nemrkl a už tu byla zima. Alespoň tak mu to připadalo. Období, které znal asi nejlépe. Vždyť se v zimě narodil a z jara si nese jen nepříjemný zážitek se žihadlem. Ještě teď se otřepe, když si na to vzpomene.
Netrpělivě přešlápl z tlapy na tlapu. Nepříjemné zaškručení v jeho nitru muselo být slyšet i u vlka, který by byl Ventovi na blízku. Nasál do nosu vůni sněhu. Ten by mohl začít padat každou chvílí. Cítil ho v nozdrách. Odfrkl si a zamžoural do tmy, která ho obklopovala. Co tady dělám? Mám hlad! Mám takový hlad! Měl dojem, že jeho vlastní tělo se rozhodlo ho strávit zevnitř. Bolest v břiše byla už tak nesnesitelná, že se odhodlal zakousnout i do lišejníku, který kolem rostl.
"Blé!" první sousto vyplivl, ale žaludek měl na to jiný názor a tak s velkou nevolí a sebzapřením si utrhl kus dalšího mechu a začal jej žvýkat jako horská koza. Vlčici, kterou potkal, by hrozně rád poznal blíže, ale kam se poděla? Možná ji v té tmě jenom neviděl. Nic méně do tmy pronesl zvučným hlasem, až sám sebe ohromil, jak se jeho pisklavý hlásek změnil na mnohem hrubší tón: "Hele, Přízračko, jsi tu? Moc rád bych s tebou zůstal déle, ale jestli mám přežít, musím něco sníst, to fakticky chápeš, že jo?" Neznal její jméno, páč se k tomu, aby jej zjistil nějak nedobrali. Hlad, který ho trápil byl už moc silný. Pokud se Vento nehodlal změnit na kostru potaženou kůží, musel něco pro ukojení hladu udělat I kdyby to znamenalo krádež kořisti někomu jinému.

>>> Esíčka

Byl z toho celý vzrušený, protože tohle byla první mlaďounká dušička, tak jako byl on, kterou doposud potkal. Zavrtěl ocáskem, když se nechala očichat a dokonce mu opětovala tlapku na čumák. Zazubil se, frkl a očkami se díval přímo do její tváře. Když znovu promluvila, její hlásek mu v uších zněl tak líbezně. Byl mu sympatický, z čehož vyplynulo, že i ona mu byla sympatická.
"Vento!" Vyhrkl své jméno. "Vento De La Nokto, jméno mé, ale stačí Vento," pamatoval si, jak se představovali, když byl ještě doma. I když byl maličký. Tohle se mu tak nějak do hlavičky uložilo i když si už nebyl úplně jistý, jestli by všechny své členy rodiny dokázal poznat. Možná ano možná ne, kdo ví.
"Fakticky? Tý jo, tak to je jako u mě! Skoro. Já se tedy neztratil, jako že bych se ztratil, unesla mě jakási mamka, co nebyla mamka a pak mě ztratila tady. No a našla mě moje nová ségra, ale ta mi někam utekla. No, fakt že jo. Vzala normálně čáru, že jde dom, ale místo toho zmizela v dešti kdesi támhle," kývl neurčitě hlavou do směru, kterým Marion zmizela v lučinách.
"Támhle? Já zase někde támhle, otočil hlavu tam, kde ležel Sarumen." Nechápal, proč Marion mířila tam, kam mířila. Možná to chtěla vzít oklikou, ale on netušil proč. "No, to bychom klidně mohli? A co podnikneme? Umíš lovit?" Zeptal se Vento. Třeba by jim to spolu šlo.

Toulal se údolíčkem a čichal, snažil se vypátrat původce vlčího pachu. Bylo mu tak nějak fuk, koho že to potká, ale zároveň ani nebylo, protože horší než teď to už snad ani být nemohlo. Spíš doufal, že nasnadě bude ta lepší varianta, páč měl ukrutánský hlad. Tak nějak si přál, že ten, koho najde by mu mohl zajistit jídlo mnohem lépe, než jeho větší sestřička, která byla trošku nešikovná. Ale co on? Moc umu taky nezískal. Ne, že by on byl lajdák. To vůbec ne, vždyť se tak moc snažil.
Noc se změnila v den a on konečně mohl spatřit toho, koho cítil. Před ním se zjevila, z čista jasna, no dobrá tak úplně z čista jasna ne, ale skoro to tak mohlo i vypadat, mlaďoučká vlčka. Vento si ji začal prohlížet s obrovským zájmem. Aby taky ne. Vždyť to byla první holka, kterou po tak dlouhé době viděl. Tedy, jasně, Marion byla taky holka a ty ostatní vlčice též, ale co si budeme povídat. Prostě tohle byla holka jako on. Mladá puberťačka. A tak chvíli zíral, nasával do nosu její vůni a přemýšlel, jak se vlastně s takovou holkou mluví. Jako s Marion?
Vlčka byla tmavá jako on, ale světlejší plochy na těle měla výrazně světlé, ne jako on zlatavě tmavé. Zamrkal, když ho pozdravila a tak jako ona, začal vrtět ocasem. Sebejistě vykročil k ní a když byl u ní se zaujatým: "Ahoj," si k ní čichl a potom zvedl přední tlapku, aby ji položil vlčce na čumák.

Esíčka >>>

Už to nebylo takové to maličké vlčátko, co by bylo neohrabané a batolilo se v patách své mamky. No vlastně tohle batolení se v patách mamky ani neznal. Když byl unesen, byl mu sotva měsíc. Ale nyní už mu bylo deset měsíců a byl to takový nohatý hubeňour. Pořád byl ještě naštvaný a mrzutý z toho, že se mu nezdařil lov a že to Marion takhle pokazila a všechny rybyčky jim vyplašila. Byl hladový a ted navíc i sám. Kam to jenom šla? Nechala mě tady, ale domů rozhodně nešla! Zamručel si v duchu. Občas zakopl o nějaký ten kámen a když cesta začala stoupat do kopců, skoro to ani nezaznamenal. Prostě byl zabraný do lamentování a nadávání nad nespravedlností tohoto světa, že se zarazil teprve tehdy, kdy se před ním objevilo nečekané malebné místečko.
Zastavil se zrovna na nějaké loučce, která se mu najednou vyjevila před očima a to přerušilo tok jeho stížností v hlavince. "Hm?" Vyfoukl otázku do prázdna. Ani netušil, jak se tady dostal. Prostě ho sem zavedla ona řeka. Odfrkl si, kožíšek měl stále mokrý a aby také ne, když se do něj pustilo mrholení. Vítr vůbec nepomáhal tomu, aby se mu chloupky vysušily, spíše mu bylo trochu zima, když se přestal pohybovat. Ale něco jej udeřilo do nosánku. Pach vlčí.

Marion mu chtěla pomoci, což bylo super. Ovšem nepodařilo se to v ten správný okamžik, kdy by to bylo vhodné a tak skončil vykoupaný, což také nebylo na škodu, ale po rybkách se jen zavlnila voda a vzaly to obloukem pryč od placatícího se suchozemce. Naštěstí mu pomohla a on, zíraje na ni, snažil se pobrat moudré rady starší vlčí slečny.
Našpulil tlamku a doslova se nafoukl. "To není fér! Všechno je kamarád, a všechno mě kouše!" Zahudroval naštvaně. Ještě pořád ho bolela tlama od včely a těch blbejch kytek a teď se ho snažila utopit řeka. Do jakého světa se to jenom dostal? Ještě pořád nazlobeně koukal na Marion, ale ona o něj měla strach. Teď byl zmatený, co vlastně cítil. Zlobil se, ale zároveň byl rád, že někomu na něm možná záleží. "Taky nechci, aby mě ta vodička odnesla," zahučel už trochu méně nakvašeně, přičemž stříhal oušky, jak nevěděl co by měl dělat dál nebo jak vlastně správně zareagovat.
Přikývl horlivě hlavou a pokusil se soustředit na to, co se mu snažila vlčice sdělit. No jasně, musím být jako kámen a nehýbat se. Chápu. A potom připlavou rybičky a... Zakoulel očima, když Marion zvolala své hele. Sledoval každý její pohyb a nadšeně vrtěl ocáskem, ovšem jenom do doby, než Marion zoufale řekla, že ryby nebudou, páč je vyplašila. Zamračil se zrovna mu zakručelo v břiše. "Měla jsi být rychlejší! Já mám hlad!" Odfrkl si a potom už mu byla zima, tak vylezl z vody ven na břeh a důkladně se oklepal.
Marion se rozhodla, že se vrátí a zkusí to zase zítra. Vento zabručel a vykročil za ní, jenže kam to šla? "Hej, kam..." no, nedořekl to, protože Marion se rozklusala kamsi jinam než odkud přišli. Vento se posadil na zadek a koukal do místa, kde se mu docela rychle ztratila z očí. Ke všemu mu ještě nehezky zakručelo v bříšku.
Zamračil se, zabručel a nakonec se zvedl zase na tlapky. řeky měl sice dost, ale podél jejího toku se vydal nakonec kamsi, odkud možná vytékala.

>>> Zrcadlové hory (Esíčka)

Marion si na Vílu nepamatovala, což svědčilo o tom, že ji buď neměla to štěstí potkat. Možná tu žije hodně moc vlků a víla Zuběnka je všechny nedokáže obstarat? nebo to bylo tím, že na ni zapomněla? Vento netušil, že dospělí vlci na vílu, nejspíš zapomenou. Nebo ji prostě jenom nevidí, protože je to víla pouze pro vlčata. Kdo ví jak by to dopadlo. Možná by si ji spletli s motýlem a třeba se ji pokusili sežrat. Tak či tak, Vento pustil z hlavinky další závěry a jen zakroutil neurčitě hlavičkou a doplnil slovy: "Možná jsi na ni zapomněla nebo jste se třeba nesetkali. Se ji na tebe můžu příště zeptat. nebo se ji zeptáš ty, až tě za ní zavedu." Jo, kdyby jen věděl, kde víla žije. To, pochopitelně nevěděl. Ale starost si s tím nedělal. Vždyť ona se vždycky objevila, když bylo třeba, proč by to mělo být jinak?
Vento se zasmál. "Mě teda tááákhle maličká nepřijdeš." tlamku rozevřel od ucha k uchu. Ona ukazovala něco velikosti brouka, ale tak malá fakt nebyla. Pochopitelně nepochopil, že to bylo myšleno jenom obrazně a vzal to doslova realisticky.
To se ví, že s mu nepodařilo rybu ulovit. Musela by to být naprostá náhoda, nebo by ta ryba musela být leklá, aby ji chytil hnedle na poprvé. Zastříhal oušky a pokusil se chytit další rybku, kterou sice uviděl, ale pochopitelně vůbec neodhadl, jaká vzdálenost pod vodou od ryby a jeho čumáku vlastně je. A že voda zkresluje! Pohlédl tázavě na Marion. "Jo, líbí, ale je nějaká nedotknutelná!" Zavrčel a tlapkou hrábl do vody.
Lapal dál po rybách, které se se mu mihaly kolem tlapek a tak se pomaloučku přesouval do středu, kde byla voda trochu hlubší. Tu mu podklouzla tlapka zajel pod vodu. Vypadal při tom jako nohatý dikobraz, když se hnedle vynořil a s očima dokořán se snažil získat ztracenou stabilitu. Utopit se nemohl, na to ta voda nebyla zase až tak hluboká, ale i tak se lekl.

4. onemocni nebo se zraň a nech o sebe pečovat jinými *(15 drahokamů)

1 - http://gallirea.cz/index.php?p=kopretinova-louka#post-210209
2 - http://gallirea.cz/index.php?p=kopretinova-louka#post-210301
3 - http://gallirea.cz/index.php?p=esicka#post-210495

Kopretinová louka >>>

Sarumenský úkolníček č. 4: 3/3

To víte, že to nebylo jenom tak a bolelo to tak moc, že si Ventova představivost dokázala bolest ještě přikrášlit a nechat ji narůst do obřích rozměrů. Konec konců, to přeci malé mláděcí hlavinky dokázaly snadno, představovat si věci trochu jinak. Jak se plížil za vlčící, občas si kníkl, nebo prskl, či pčikl, jak ho ta pusena bolela. Měl dokonce pocit, že má nyní tlamu dvakrát větší. No, nejspíš mu trochu otekla, ale určitě ji neměl dvakrát větší, jak to jemu připadalo.
Zamyslel se nad otázkou o zoubcích. "Vždycky přijde přesně včas. Nevím jak to dělá, ale někdy, i když se zdá, že přijde dřív, tak prostě chce jen strávit čas s vlčetem, ale vždycky zouběk vypadne." Odpověděl ji. "Ona si se mnou třeba hrála na to, kdo bude dříve na palouku," vysvětlil ji mladý vlček. No jo, Zuběnka byla prostě fajn víla. "Ty, Mari, a jak to, že ty ji neznáš, když bydlí Zuběnka někde tady?" Měla by ji přeci znát, že jo?.
"Jasně, jen co se zase objeví, houknu na tebe," slíbil.
No ano, bolelo ho to mocinky a když se mu Marion omlouvala,a říkala mu, že je jí to líto, možná Ventovi trošičku srdéčko pookřálo a přestal se na chvilku mračit. "Stejně za to mohla ta kytka!" zabrblal si pod fousy. Samo sebou, že ta za to nemohla, ale že to bylo jen nerozvážné dovádění vlčete. No a co si budeme povídat, dělají to často i dospěláci, že? Vento si olízl nosík, měl pocit, že ho má takový suchý a teplý. No, bylo to možná i z horka, kdo ví. Nebo prostě jen ten včelí jed. Kodrcal se za Marion a sledoval okolí. Občas si zakňoural, to jak se mu bolístka připomenula, ale jinak se držel statečně a následoval vlčici kupředu.
Zastavili se u potůčku. Vento se na něj zadval. Vypadal docela legračně. A i lákavě. "Jé, co to bylo?!" Vyštěkl Vento, když se nad hladinou objevila rychlá tlamka nějaké ryby, co se pokusila ulovit poletující hmyz. Voda byla skutečně asi plná ryb. Když se Vento přiblížil ke břehu, mohl je i uvidět. Blyštivá tělíčka stříbřitých rybek.
Marion se rozhodla vlézt do líného proudu vody a Vento jen zíral. Vypadalo to zajímavě. Chvíli jen stál, než k němu Marion zase došla zpět a vysvětlila mu, co by měl udělat, aby ho tlama přestala bolet.
Tlapl přední do hladiny. Bylo to mokré. Zahrábl do vody a nakonec se osmělil a ponořil do potoka i druhou přední. Ačkoliv byl proud potoku líný, i tak jej Vento cítil, jak se mu opírá do tlapek a jak ho lechtá v kožíšku. Sklonil hlavu a napil se chladivé vody. Bylo to příjemné a úlevné.
"Hm? Lepší!" zamumlal důrazně a potom se pokusil chňapnout po jedné stříbrné rybce.

Sarumenský úkolníček č. 4: 2/3

Takže ty podivně třepotavé poletující věci, které byly o něco menší než víla Zuběnka, i když kdyby narazil na nějakého toho pralesního motýla, možná by ten mohl být i větší, se nazývali motýli. Vento stihl akorát švihnout hlavou a tak nějak jedním uchem naslouchal tomu, co o motýlech Marion říká, mezi tím, co se mu ta rychle se pohybující ještěrka vytrácela z dosahu, když si ji chtěl prohlédnout. No jo, nechtěla čekat na to, až na ni dá vlče tlapku nebo dokonce by ji chtělo chytit do tlamy a oslintat. To by se ještěrce jistotjistě nelíbilo. Dozvěděl se tedy to, že se jich nemusí vůbec bát, protože nemají potenciál mu jakkoliv ublížit. To znělo suprově. Hračka, která vám neublíží je přeci skvělá zábava. "Kde je motýl tam je krásně, jasně to je dobré vědět." Vrtěl na to ocasem ale když se Marion ptala na to, co to viděl, nevěděl co říci, neb to nikdy dříve neviděl. "Já nevím, ale bylo to strášně legrační. Takový dlouhý ocásek jsem ještě u nikoho neviděl!" Ocásek byl pomalu delší, než ještěrka sama. "Třeba se to ještě objeví, tak ti to pak ukážu," zareagoval následně, když ani ona nemohla říci, co, že to Vento vlastně viděl.
"No jo, zub," nechápal, proč to Marion neví. To neměla štěstí, že by ji potkala? On ji přeci potkával tady, tak musela i ona. "Ty nevíš? Zuběnka sbírá zoubky. Ale jenom ty mléčné. Protože když nám vypadnou, už je na nic nepotřebujeme a tak ji je můžeme dát. Ona je potom nosí na krku navlečené na šňůrce." Vysvětlil ji, jako ona teď byla malé vlčátko a on velký taťka, co učí své mládě znát takovou důležitou kamarádku. "Bydlí taky v lese. Na takové mýtince. Roste tam velký strom a v něm ona bydlí. Mohl bych tě tam zavést." Jenom, kdyby si dokázal vzpomenout, kudy vede cesta. To bylo na tom zvláštní. Netušil, kde vlastně ta mýtinka je. Vždycky se tam ocitl prostě jenom tak z ničeho nic.
"Je taková světle žlutá," vysvětlil Vento Marion. Kdyby znal květiny, tak by řekl, že žlutá jako Lnice obecná, ale Vento je nemohl znát. Přikývl horlivě hlavinkou a vrtěl ocáskem vesele: "No to je, je to skvělé." Měli tak potencionální tři vlky, od kterých se mohli dozvědět mnoho. Alespoň tomu věřili.
Ne, kopretina pro něj měla takovou divně kořeněnou vůni a to mu nepřišlo extra prima, když si třel tlapkou nos. Ale co se stalo po tom, to bylo mnohem horší, než vůně oné květiny. Ať už to bylo cokoliv, rozhodně tohle od tak mrňavého tvora nečekal. Včela, jak to nazvala Marion, byla rozhodně pěkně drsná a vostrá. "Jo, jo, jo, jau to bolí!" Kvílel v odpověď. Musela přeci vidět, jak to bolí, ne? Packy v tlamě ale moc nepomáhaly. Chtěl tu bolístku vyhrabat ven z puseny, ale nešlo to, ať se snažil sebevíc. "Bolí to jako kdyby mě kousl vlk!" Tak trošku přeháněl, protože ho přeci žádný vlk nikdy nekousl. Když přestal kvílet jako malé podsvinče, zadíval se na Marion vyčítavě, jako by za to snad mohla ona, že ho nevarovala dřív. "Tak teď už to vím taky," zabrblal kňučivě a otevřel tlamu, jako by zíval.
Vento pocítil, jako by se jeho tělíčko povzneslo. Byl to pocit podobný tomu, když ho dospělý vlk chytil za kůži na zátylku a zvedl do vzduchu, ale bez toho úchopu. Měl pocit, jako by byl lehčí. To upoutalo jeho pozornost a na krátko přestal naříkat. Podíval se na Marion, "Cítíš to taky?" ale nespecifikoval blíže, co. Nakonec se zvedl na tlapky a vydal se za Marion. Ale dokud kráčel po louce, měl pocit, že se nadnáší. Tlama uvnitř ho bolela a měl pocit, že mu v ní něco roste. Cítil, jak mu patro tvrdne a jak mu něco tlačí na zoubky.

>>> Esíčka