Gallirea - Příspěvky uživatele

Zubatá hora přes Sněžné hory >>>

7. Udělej někomu radost dárkem

Ten stařík byl zvláštní. Maple se snažila, aby Vento nepocítil falešné naděje, že by taková magie nemusela existovat. "Ale co když existuje? Pokud jsou místa, kde vlci nemají magii, nemůžou být místa, kde jsou i jiné magie?" Proč by zrovna zimní magie nemohla existovat. Vento zavrtěl hlavou. Nechtěl se vzdát představy, že by nikdy neovládl sníh, který tak miloval. Kdyby nepocítil nikdy zimu, ani v těch nechladnějších časech roku, to by bylo žůžo.
Po té, co se rozloučili s vlkem i horou, zamířili ke zvláštní useklé hoře - sopce. Avšak na její vrchol se nepokusili vylézt, však také byli z toho zdolávání hor už ušlapaní. Místo toho zamířili k jezeru podél řeky, která ze sopky vytékala.
Vento si všiml, že se v řece, kolem které procházeli, když se začali od sopky vzdalovat, vyskytují zvláštní úkazy. Voda samotná zapáchala, takže by se z ní nenapil. I když byla zima a sníh kolem, voda nebyla zamrzlá ale místy z ní stoupala pára, jako mlha v Sarumenu. "Podívejte se, to je mlha!" radostně se na oba usmíval. "Nevěděl jsem, že je i jinde a že umí stoupat vzhůru. Obvykle se jenom převaluje po zemi," netušil, že jde o páru a ne mlhu jako takovou. I když...
a potom si všiml zvláštního kamínku. Byl černý y možná i trochu průsvitný, jak se skrze něj zalesklo světlo. Kvůli tomu kamínku dokonce ponořil čumák do smrduté vody, jen aby ho vytáhl. Voda byla skutečně teplejší než okolní vzduch. "Hele Maple, to je ale krásný kámen, chtěla bys ho? Tak tady máš zase dárek ode mne, za tu rybu a také skvělý výlet. A že jsi tak milá a přijala jsi mě do smečky." Kámen - obsidián (sopečné sklo) - podal Maple.
Po té pokračovali dál podél řeky a mířili k jezeru, které také viděli z vysoké hory, když si užívali výhled.

>>> VVJ přes Ainu

Gejzírové pole >>>

10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš

Tak či tak, gejzíry byly zaručeně fascinující, ať už byly dílem přírodních čar či vytvořeny pouze magickou mocí kohokoliv či čehokoliv. "Sopky? Můžeme se podívat na nějakou sopku blíže?" Zajímal se zvědavě. Hltal všechny nové objevy s takovým nadšením, jako hladový dorůstající vlky, kterým vlastně byl. Tenhle výlet se mu líbil velice. I když, se stoupáním do hor, pocítil větší chlad a vítr, který se do jeho těla opíral, jako by neměl v plánu nikdy ustat. Fouká zde vdycky? Nebo jsou i dny, kdy kousavý studený vítr poleví či utichne úplně? Vlastně bylo dobře, že jim hnědý vlk razil cestu, protože sníh zde v horách byl mnohem hlubší, než v nížině. Možná nikdy v horách neroztával. To Vento netušil, protože v létě byl trochu bokem, aby to mohl posoudit. Každopádně sněhu bylo tolik, že mu sahal až po břicho a běžet se v něm rozhodně nedalo.
"Jsou i na jiných místech? To je zajhímavé. Ale asi nebudou tak běžné jako lesy a louky a hory." Souhlasil Vento a uvažoval, jak jsou vzácné třeba zmíněné sopky. Zastříhal oušky. "Vážně by něco podobného dokázal udělat i vlk s magií?" Pokud ano, bylo by to úžasné, myslel si Vento. Nadšeně zavrtěl ocasem a následoval Rolanda, který se jim trochu vzdálil, ačkoliv pro něj muselo být ještě obtížnější, pohybovat se vpřed. Ale jak si Vento povídal o magiích a gejzírech a sopkách, tak přeci jenom zpomalil. "Budeme mít výhled, jako mají ptáci, že jo?" Opět tím byl nadšený.
V tom si ale všiml něajkého bílého vlka před sebou. Kdo to byl? Vypadal jako starší vlk, ale také jako by mu sníh a mráz vůbec, ale vůbec nevadily. Vento si všiml, že od vlka nevedou žádné stopy. To tam seděl tak dlouho, že zapadaly sněhem? "Vám není zima, pane?" zeptal se staříka, protože to byla záhada, jestli tady opravdu sedí tak dlouho.
"I kdepak, madíku. Vůbec mi není zima. Jak by mohla, ovládám přeci Vlčíškovu zimní magii." odpověděl stařík.
Ha! Další magie! "Aha, to je ale zajímavá magie. Povíte mi, jak bych ji mohl získat také?" zvědavě se zeptal Vento.
"Ale jistě, tu ti mohu dát já sám, když si ji zasloužíš a budeš ve mně věřit. Jsem totiž Vlčíšek. Osobně," lehce hlouběji se uklonil před Ventem, aby na něj, asi, udělal dojem.
"Vlčíšek? Já žádného Vlčíška neznám, pane, nevěřím na Vlčíška, ale jestli mi můžete dát tu magii, asi na něj začnu věřit." odvětil mladý vlček. Pokud byl duch Vánoc skutečný, možná by mohl být i Vlčíšek, ať už je to kdo je to.
"Jak už jsem řekl, když si ji zasloužíš, tak ano. Ale teď se běž bavit se svými přáteli a užívej si ten přenádherný výlet. A nezapomeň se rozhlédnout, mladíku, vždyť pro to jste sem šli, ne?"
Měl pravdu, šli sem kvůli výhledu na kraj. Vento se tedy začal rozhlížet a skutečně. Byl odtud překrásný výhled. "Děkuji, pane, máte pravdu, tak se tady mějte." rozloučil se, tedy chtěl, ale když se ohlédl zpět, Vlčíšek nikde. To už slyšel Rolandova slova, že by se měli vrátit dolů. "Máš pravdu, je tady taková zima, že by z toho mohl jeden mít i vidiny." S tím se rozešel k Rolandovi.

>>> Sopka přes Sněžné hory

Kierb >>>

14. Ohřej se u gejzírů

Vydali se podél řeky a Vento se ještě nějakou dobu olizoval po tom, co se tak pěkně nadlábl. Cítil, jak ho jídlo v břiše zahřívá a to bylo skvělé. Pocit hladu, který mladého vlčka pronásledoval několik dní před tím, byl na chvíli zase odstrčen do pozadí a on se mohl cítit jenom a jenom dobře.
Těšil se na ty Gejzíry. Netušil co to je, ale jakmile dorazili k poli, naskytl se mu pohled na výtrysk jednoho z gejzírů, až se, chudák, polekal a kecl zadkem do sněhu za sebou. Očka upíral na proud bílé páry a mohl pocítit, jak od onoho úkazu sálá teplo. "To... to byl ten gejzír?" Zeptal se a ohromen sledoval, jak Roland zkoumá otvor po bílém sloupci. Vento zavřel tlamku a sledoval další. Cítil, jak místa, kudy pára uniká jsou teplá a hřejivá, což bylo v tomto čase vlastně docela příjemné. Jen si jeden musel zvyknout na náhlý výbuch a varování Maple dávalo náhle smysl. Asi by nebylo příjemné, kdyby vám pod zadkem nějaký gejzír vybuchl.
Tam kde vytryskovaly, byl sníh i roztátý, nebylo divu.
"To nevím, ale je to vážně ohromující. Trochu děsivé, ale zároveň legrační." odpověděl vlček dospělému, když už byl z prvotního úleku vzpamatovaný. O gejzírech předtím neslyšel a tak nevěděl, co vlastně od toho čekat. Nyní měl možnost poznat přírodní živel z blízka. "Nemůže v tom být třeba taky nějaká ta nezkrocená magie?" zauvažoval nad řešením otázky.
Ještě trochu využil tepla, které po sobě gejzíry zanechávaly ve vzduchu, než hnědý navrhl další směr jejich výletu. "No jasně. Hory jsou hezké." A ano, výhled z nich bude jistě super. Alespoň bude moci vidět podobně, jako vidí ptáci, ne?

>>> Zubatá hora přes Sněžné hory

Od jezevce (přes hájek) >>>

22. Připrav si vánoční hostinu

Kráčel směrem, kterým ho navedl duch Vánoc a cestou se snažil zahlédnout kožíšky svých společníků a smeččanů. Místo hnedých fleků před sebou však uviděl keříky. Na některých dokonce byly ještě bobule. I když pravda, některé byly trochu vysušené a smrsklé a nyní i lehce zmražené, přes to všechno neunikly pozornosti Venta, který si je šel obhlédnout blíže. Bobulky, spíše takové rozinky, si očichával. I přes stav, v jakém byly, voněly pěkně. Na vůni tedy neztratily a zkažené též nebyly. Díky tomu, že se usušily, tak v nich zůstala i sladkost. Vento totiž pár bobulek ochutnal a když mu chutnaly, rozhodl se otrhat pár větviček, co se mu do tlamy vešlo.
Po té, co se zabavil s keříky, vyrazil už rychlejším krokem k řece. Když uviděl Maple s Rolandem, radostně vrtíc ocáskem k nim přiběhl. S plnou pusou volal: "Maple, Lolande, tady ste!" V tlamě svíral větvičky se sušeným ovocem, co našel v Jezevčím hájku. Položil větvičky na zem, aby nemusel huhlat skrze ně. "Taky jsem se bál, že jsem vás ztratil, ale naštěstí mi duch Vánoc ukázal cestu, kde vás najdu."
Dostal rybu: "Jé, děkuji, ta se bude hodit, mám hlad," oznámil a olízl se. "Dáš si bobuli, Maple?" nabídl ji pár větviček, bůh ví čeho. Možná to byly brusinky. "Chceš taky, Rolande?" Zeptal se ho Vento a i jemu nabídl.
Do Vánoc bylo jistě ještě pár dní času, ale to Vento nemohl tušit. Sice se něco a těchto zvycích dozvěděl, díky Maple a Rolandovi, ale že to něco konkrétního znamená a že to má, snad i nějaký termín, to netušil. Proto mu nedělalo problém si připravit vánoční hostinu už nyní, když tedy dostal jako dárek kus ryby, proč se nenabaštit, že? Do Vánoc by stejně přišla na zmar a to by byla škoda. A tak si pěkně ke své části ryby položil větvičky s "brusinkami?" a prohlédl si svou hostinu. "Dobrou chuť," řekl a pustil se do jídla.
Když byl najezený zastříhal ušima: "Gejzíry? To chci vidět, jdeme tam," zavrtěl ocasem a už zase poskakoval kolem dvou vlků.

>>> Gejzírové pole

Prosinec 4/10

Sněhu přibývalo a to se Ventovi líbilo. Ve vyšší vrstvě sněhu se totiž dalo mnohem lépe dovádět, než v nějakém poprašku. Že slunce zrovna nesvítilo mu starosti nedělalo. Až večer, s ubývajícím světlem, začal mladý vlk pociťovat větší chlad. Pohlédk o tmavší a tmavší obloze, která slibovala že by mohla být jasná, pokud by se ale rozestoupily mraky. Každopádně bude tato noc chladná, tím si byl Vento jistý. Ovšem zalézt někam se mu nechtělo a věřil, že pokud ho nezastihne silný chladivý vítr, tak mu zima nebude. Ne taková, že by se z ní měl zvencnout.
Popadl šišku a rozklusal se plání k lesu. Sníh mu od tlapek odletoval a místy se zabořil do závěje hlouběji a klopýtl. To se začal smát a pokračoval dál, jenom co získal zpět ztracenou rovnováhu.
Na otevřených pláních se necítil příliš dobře. Mnohem raději to měl v lesích. I když pláně měly výhodu, že vlk viděl daleko, stejná to byla i nevýhoda, že každý viděl jeho.
Lesy byly mnohem lepší. A tak když Vento dorazil na kraj lesa, už mezi prvními stromy si spokojeně odfrkl a utřel si tlapkou čumák. Jak ji měl ale od sněhu, sníh se mu na čumák dostal nečekaně, že musel kýchnout, aby se ho zbavil.

Řeka Kierb (přes Jezevčí hájek) >>>

15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

Stejně jako Rolanda i Venta zajímala magie Předmětů, kterou Maple zmínila, že by hnědooký vlk mohl zde mít. Všechno, co Maple nebo Roland o magií řekli, ho zajímalo. I když se zdálo, že Roland magii nemá, tedy podle toho, co tvrdil, Maple zase říkala, že by magii získat mohl i tím, že se dostal právě sem a to navzdory tomu, že ji možná dříve neměl. To jej utěšilo, protože by to znamenalo, že kdyby Vento magii neměl, mohl by ji i tak získat. Na to zavrtěl ocasem. Roland potvrdil, že jsou i místa na Zemi, kde vlci magii nemají. Možná ji však již má.
"Možná tu magii předmětů nakonec máš, Rolande," Povzbudivě na hnědého vlka mrkl. "To by bylo skvělé, Maple. už se těším, až přijdeme na kloub tomu, jakou magii mám já. A třeba zjistíme i to, jestli ji Roland má také nebo ne." zareagoval na její nabídku pomoci s hledáním magie. Už se na to moc těšil.
"A kde takoví mocní vlci žijí?" zajímal se mladý vlk. Bylo by jistě užitečné, takové informace mít. Dříve či později se mu mohou hodit.

Co stačil ještě zaznamenat, než se stalo něco zvláštního a pro Venta stejně podivného, jako bylo setkání s vílou Zuběnkou, bylo, jak na něj promluvil Roland, že tady mají jezevce. Vento to zvíře spatřil hned. Černé pruhy byly ve sněhu jasně viditelné, ale zvláštní byl spíše fakt, že se jezevec vůbec nebál. Byl menší ale cítit byl jako šelma. Ventovi přišlo, že mu jezevec kyne hlavou, jako by chtěl, aby se za ním vlk rozešel. To se také stalo. Na své dva společníky se ani neohlédl, jak byl jezevcem fascinován a následoval ho slepě na mýtinu.
Na mýtině uviděl Vento něco jiného. Byla to postava, vlka? Ale něco na ni bylo zvláštně podivného, protože částečně skrze to zjevení, protože jak jinak to nazvat, viděl stromy za ním. Zamrkal a snažil se odhalit, zda to není jenom klam jeho očí, ale ne. Postava jak se pohnula, odkryla přesně to, co Vento viděl skrze ní. Vento dal hlavu na stranu: "Ehm, co jsi zač?" Tázavě sledoval onen přízrak. Ducha asi ještě nikdy neviděl.
"Ehm," odkašlal si průhledný vlk. "Jsem duch Vánoc. Vím, že mě ještě neznáš, proto jsem se ti přišel představit a popřát ti krásné zážitky a chvíle s těmi, na kterých ti záleží, Vento." řekl duch.
Vento zamrkal. Cože? Tohle je skutečný duch? Duch Vánoc? Byl překvapený, že by onen duch, na kterého si jen tak hrál, aby pobavil své společníky, skutečně existoval. "Netušil jsem, že jste skutečný, já myslel, já myslel..." Stáhl ouška, ne, že by se bál, ale spíše si to snažil srovnat v hlavě. Nyní se teprve ohlédl, zda jsou Maple a Roland s ním, ale nebyli tady. Byl tu jenom on a ten duch Vánoc.
"Myslel sis, že sis vymyslel legraci pro zábavu. Ale to je v pořádku, Vento. Vánoční čas by měl být plný radování, lásky a her. Nikdo by se neměl bát, být vystresovaný, nebo dokonce smutný. Hrát si na ducha Vánoc v tom dobrém, je skvělé."
Vento narovnal uši a pozvedl hlavu. Uvědomil si, že neudělal nic špatného, spíš naopak a tak zavrtěl ocasem. "Bezva, ale proč jsi tak průhledný? A neviděl jsi Maple a Rolanda?" Rozhlédl se kolem sebe Vento.
"Protože jsem duch a duchové nemohou pobývat na tomhle světě mezi živými tak, aby zasahovali do záležitostí živých. Jejich čas zde strávený již pominul a tak mohou čas od času svět živých navštívit nebo ho jen neviděni pozorovat. Tady na tomhle místě, v tomhle lese můžeš s mrtvými komunikovat, ale ty máš štěstí, Vento, tvá rodina a tví přátelé jsou stále ve světě živých, ve tvém světě."
Vento chápavě pokýval hlavou.
"Ano, viděl jsem Rolanda i Maple. Čekají na tebe támhle, tak jdi a hezky je potěš. Raduj se s nimi a vesel se, mladý vlčku." Když se otočil směrem, kterým duch Vánoc ukázal a potom zase zpátky na ducha, ten už byl pryč a Vento jej už nikde nezahlédl. Zavrtěl hlavou a rozběhl se směrem, který mu duch ukázal.

>>> Řeka Kierb (přes Jezevčí hájek)

Kančí remízky (přes Travnatý oceán) >>>

11. Blbni ve sněhu

Zasmál se tomu, jak se hnědý dospělák vžil do role ducha Vánoc. "To je přece jasné. Nejsme žádní lajdáci! Dárky musejí být krásně a cenné." potvrdil vlkova slova.
Naslouchal bedlivě a snažil se pochopit to správně. Nyní u něj Maple vzbudila veliký zájem o mocné magické síly. A Vítr se mu jevil jako skvělá magie. Konec konců, ne nadarmo se jmenoval "Vento - Vánek" a tak by bylo pěkné, kdyby se i on naučil vítr ovládat. "Páni, to se chci naučit. Naučíš mě to, Maple? Prosím. A jak zjistím, jakou magii mám já? Mám vůbec nějakou?" Maple řekla, že se vrozenou magii rodí každý. Ale určitě to nemuselo být pravidlem. Zcela bez pochyby musely existovat místa, kde vlci magii nemají. A nebo ji jenom neobjevili. Kdo ví.
Však i Roland potvrdil, že magii nemá každý vlk. Trochu se tím polekal, aby nepatřil mezi ty vlky, kteří magii nemají a proto ho tak moc zajímalo, jak to může zjistit, zda magii má nebo ne. "Jsi si jistý, že magii nemáš? Třeba máš nějakou, o které nevíš," zauvažoval nad tím. Určitě jich bude spousta.
A znovu se objevil na březích první řeky, kterou našel, když ho ztratiti jeho únosci. Docela to tu i poznával, i když předtím, šel po druhé straně. Cestou si také hrál ve sněhu. Otlačoval své tlapky do míst, kde nebyly cestičky vyšlapané zvěří a občas blbl tak, že svou tlapu otiskl do otisku někoho jiného. Chvíli také blbl tak, že šel ve stopách Maple, pak Rolanda a prostě se snažil dělat tak dlouhé kroky, jako je dělali oni, aby se trefil svou tlapkou do jejich stop. Byla to švanda. Někdy zase zavrtal do sněhu čumák a jednou se pokusil ulovit myšku, která se po sněhové pokrývce promenádovala. Ta mu však utekla do díry ve břehu řeky a močit se mu znovu nechtělo.
Nakonec dorazili na místo, kde to zvláštně zapáchalo, načež dospělí prozradili, že jsou na místě.

>>> Za jezevcem (přes Jezevčí hájek)

Travnatý oceán >>>

8. Najdi zlaté prase a něco si přej

Roland měl legrační historku právě s jezevcem. Vento by nejspíš ani nepoznal, že dospělákovi se právě něco promítlo před očima, co on ani nikdo jiný nemohl spatřit, ale Maple umělá číst výrazy těla skvěle a tak onu historku z hnědého vlka přeci jenom dostala. Sice pořád nevěděl, jak si jezevce představit, ale už mu bylo jasné, že jezevec není hlodavec. To pochopil z vyprávění. "Musí to být skutečně odvážný tvor, když se dokáže postavit vlku." poznamenal Vento na odvahu či drzost jezevce z Rolandova vyprávění. Nemohl se dočkat, až ho uvidí na vlastní oči.
Maple to Ventovi schválila, že tak skutečně vypadá. Aby ne, kožich měl posetý bílými kuličkami a musel vypadat k popukání. Roland se jej ptal na to, zda vzácné dary. "Vzácné dary ještě musím najít. Aby byly opravdu vzácné a ne jenom takové obyčejné, víš?" odpověděl Vento.
Po té ucítil vánek kolem svého těla a jak ho ten vánek suší. To ho okouzlilo a tak se snažil přijít na to, kde se tu takový vánek vůbec vzal. To už mu tuto záhadu objasnila sama Maple, které vánek sušící Ventíka patřil. "Ó, magie vzduchu? Kde se tu vzala?" Vlastně toho o magiích nevěděl asi nic. Pokud mu to neříkala, Marion, což si ale v tuto chvíli vůbec nevybavoval. "Dá se taková Magie zkrotit?" Očividně ho to zaujalo velmi.
A potom se jim přihodilo něco nečekaného. Vento na to zíral s úžasem. Nikdy neviděl prase, natož takhle oslnivé. Byl tím tvorem tak fascinován, že se zastavil dokonce s tlapkou zvednutou, jako pointr. Nemusel se ani ptát, protože záhy odpověď na jeho nevyřčenou otázku přišla od obou vlků. Zlaté prase? To je ale zvláštní tvor. A jak se třpytí, jako kamínek. Je tak krásné... obdivoval zlatého kance.
Když se trochu vzpamatoval z úžasu, a také dospělí již vyřkli svá přání, Vento ze sebe vychrlil: Přeji si umět zkrotit vítr! A taky vědět, jestli se moje maminka a tatínek a bráškové a sestřičky mají dobře. Uvidím je ještě? Přeji si, aby se vrátila Marion a taky bych si přál potkat znovu Přízračku, jo a v neposlední řadě si přeji naučit se lovit a stopovat."" Přál si toho tolik, že se mu to jistě ani nemohlo všechno vyplnit. "A taky aby mě už neotravoval ten bodavý hmyz a ovládat sníh a mít spousty kamarádu a nějaké krásné dárky pro všechny, které mám rád."
Dospělí se před prasaty měli na pozoru. Vento by si je prohlédl rád z blízka, ale jakmile se jedno z těch neoslnivých prasat přihnalo blíž a výhružně zahrabalo kopýtkem, Vento se otočil a upaloval za Maple a Rolandem. To prase bylo nakonec větší, než jak se z dálky zdálo.

>>> Kierb (přes travnatý oceán)

Sarumen přes Tenebrae >>>

5. Použij v postu alespoň 3 hlášky z vánočních filmů

Opustili Sarumenský hvozd a mířili k řece. Tahle řeka a i řeka do které se vlévala, byly s Ventovým životem spjaté silně. Vlastně zde znal jenom tyto a sotva se vrátil podél jejích břehů, už si to k ní zase štrádoval. Jenomže tentokrát ji měli přejít a pokračovat do míst, kde ještě Ventík nebyl a tak nadšeně větřil do vzduchu a všechno si prohlížel.
Maple Ventovi vysvětlila, co že to je jezevčí kolonie. No, nedovedl si představit, kdo, že ti jezevci jsou, ale alespoň se dozvěděl, že jsou rozhodně zajímaví a žijí ve smečkách jako vlci. Nezbávalo, než zjistit, co jsou zač přímo na místě. Přikývl hlavou, ale to už měli před sebou přechod přes řeku. Ta byla studená a snad se mu i zdálo, že na povrchu se už vytváří i ledová krusta. Ta ovšem neměla šanci je unést. Zatím.
Překonání řeky se neobešo bez určitého zmokření Ventova kožichu, přičemž se tím však nenechal rozhodit a s myšlenkou „My nejsme jen tak někdo, my jsme mokrý banditi.” se pobaveně otřepal a vyválel ve sněhu na druhé straně řeky. To proto, aby se osušil a dostal ze srsti i poslední zbytky vlhkosti. Jestli byli jezevci mazaní, tak oni určitě taky. Když vypadal jak sněhulák, zvolal vesele na své dva dospělé společníky: "Já jsem duch přítomných Vánoc! Pohleď na mne!" Smál se a jak měl mokrou srst, sníh se na ni nalepil do takových kuliček, takže vypadal opravdu jako nějaký sněžný duch.
"Tak to, každopádně, musíme jít prozkoumat," souhlasil Vento s Rolandem. Takový zlatý záblesk, to není jenom tak samo od sebe. Za tím musí něco být.
„Pán kázal jíti za hvězdou, co svítí...” zvolal vesele Vento a zamířil i on s radostí k lesu, kam Maple s Rolandem šli.

>>> Kančí remízky

6. Naplánuj si letní dovolenou

Vše odkýval, co Roland říkal a pak se pustili do díla. Nebylo ani obrovské, ale velké bylo dost na to, aby se dalo označit za velkolepé. Tak či tak, naplnilo jejich očekávání i tužby a vyřádili se při jeho stavbě i při vytváření mnohem většího obrazce ze sněhu kolem nich.
"No jo, to je pravda. Aby každý věděl, že jsme tuhle nádheru vytvořili my a že patří nám a že má oslavovat správně tuhle krásnou zimu." Souhlasil s podpisem a jen co je objevil otisk Rolandovy a následně i Maple tlapy, přihodil tam i on svou. Když se podíval, jak hezkou stopu vytvořil, docela i žasl, že je skoro tak velká, jako stopy dospělých. Dokonce by se mohlo tvrdit, že velká jako stopa nejmenších dospěláků vlčích. A nebo si to tak jen myslel on sám. No už nebyl malinký a tak ani jeho stopy nemohly vypadat jako vlčecí.
Ta místa mu nic neříkala, ale rozhodně se mu líbilo, že pozná svět kolem sebe lépe a tak samozřejmě souhlasil a hned následoval ty dva. Nezapomněl při tom několikrát oběhnout Maple s Rolandem dokolečka, jako nějaký blázen. No energie měl dost a kdyby mu někdo řekl, že má jít spát, asi by se mu to nepodařilo. "Jezevčí kolonie? Co je to jezevec?" Zajímal se vento. Dalo by se to sníst? "Jasně, zajímavé věci! To by beze mne nešlo, to máš pravdu Maple," souhlasil energeticky s hnědou dámou.
Zimu měl fakticky rád. I přes to, co se mu přihodilo, zima byla pořád něco, co mu silně připomínalo jistoty, které ztratil, ale zase je znovu našel i když jinde na úplně jiném místě, vzdálen od rodiny, kdo ví jak, daleko. Možná by nyní byl už schopen najít domovinu, ale nepomyslel na to. Bylo zde dost věcí, které ho zaměstnávaly a výlet byla další z nich. Nápad se mu líbil a myšlenky ho přivedly i k jeho neznámé Přízračce. Můžeme ji potkat? Možná, možná, že ji potkáme. To by bylo báječné, a kdyby ji náhodou nepotkali, mohl si naplánovat výlet na léto. Potkal jsem ji v létě, no spíš na podzim, tak třeba tam do těch kopců chodí pravidelně. Však její smečky je někde tím směrem, co mi ukázala, to bych mohl v létě prochodit všechna místa kolem a najít ji. V duchu už si plánoval "dovolenou" na léto. Zahrnovalo to prozkoumání mnoha míst a to se Ventovi líbilo.
O to větší radost měl, když zamířili skoro tím směrem, kde Přízračku ztratil.

>>> Travnatý oceán (přes Tenebrae)

17. Vytvoř obraz ve sněhu

"Že jo?" zareagoval Vento nadšeně na Maple, když mu pochválila jeho sněhového ptáčka s tím, že vypadá, jako by přímo z oblohy slétl na zem, kde se možná rozplácl o sníh. Vento zavrtěl ocasem a zahihňal se. Představil si, jak legračně to mohlo vypadat, kdyby se to opravdu stalo a ten pták skutečně spadl do sněhu, tak jako Vento, když se zabořil do závěje. "A bude to určitě kámoš našeho vánočního hada," dodal ke svému otisku v závěji. Inu, proč ne. Sice to byl jen otisk, však to nemuselo ničemu vadit.
Pohlédl na Rolanda: "Sněhový obraz? A bude veliký?" Neuměl si to představit, ale když hnědý vlk začal tvořit svůj obraz ve sněhu, Vento to pochopil velmi rychle. Mělo to být něco, jako otisk, ale větší. Pobíhal kolem hnědého vlka a snažil se uhádnout, co to bude: "To bude kost." Jásal. Ale když to začalo nabírat jiných tvarů, hádal dál. "Rybí kostřička?" Nepřestával u toho vrtět ocasem a pobíhat a poskakovat pořád kolem obou vlků. Roland prozradil, že to měl být strom. "No jo, strom nebo rybí kostřička, jsou si vážně dost podobné." Konstatoval, ale jakmile tam hnědý vlk doplnil i ozdoby, bylo to hnedka jasné. "Je to náš strom! Juhů!" Vypískl radostně. Ale i když tam Maple přidala hada, něco tam přeci jenom chybělo. "Co takhle udělat hvězdou oblohu..." Zamyslel se a pustil se do díla. Tedy, v jeho podání to bylo skákání z místa na místo a všude, kam dopadl, připomínající přitom lišku lovící ve sněhu, udělal Vento do sněhu dolík, to byly jako hvězdy nad stromečkem. Vento tedy vytvořil oblohu posetou hvězdami, což bylo mnoho dolíků po dopadu jeho tlapek.
Když dohopsal, vymrštil hlavu k Maple: "To zní skvěle, jdu s vámi," rozhodl se Vento a nadšení z něj přímo sršelo.

18. Uplácej sněžného hada
Smečkový úkolníček: 1. Vyválej s dalším členem ve sněhu vlčí andílky.
Vento byla tak zabraný do plácání těch sněhových hrudek, kterým by se dalo říkat koule, kdyby byly opravdu pěkně kulaté, což ale s vlčími tlapkami moc uplácat nešlo, že si ani nevšiml, že na něj Roland hodil také jednu kouli. Ta se mu rozplácla někde na zádech a Vento se hravě zamračil na hnědého vlka, že, co že si to dovolil udělat na něj takový podraz. Všechno to ale bral pořád jako hru a tak se jal zaútočit koulí také na něj. "Hej, ty máš být na mý straně!" Zavrčel s hranou zlobou na hnědého. Chvíli ještě plácal hrudky, když si však všiml, že ti dva se válejí ve sněhu, s vrtícím ocasem je pozoroval. Pak ale vyrazil kupředu, aby na ty dva zaútočil v hravém skoku. Nedopadl však na nikoho z nich, ale přeskočil Rolanda a dopadl do závěje za ním. Pěkně se tam zabořil a znovu se začal hihňat, jak měl sníh úplně všude.
Zvedl hlavu a otřepal z ní sníh, přičemž se zadíval na ty dva: "To zní fakticky zajímavě, ale jak se takové sněhové veledílo dělá?" zeptal se se zájmem a celý se konečně vyhrabal ze závěje ven. Na to se mu dostalo odpovědi činy Maple a tak kolem ní pobíhal a sledoval, jak hrne sníh na hromadu o něco větší, než když si chytala koule na koulovačku. I on se připojil a začal dolovat sníh ze závěje. Když už ji tak hezky načal, začal z ní vytvářet něco neurčitého, co se však pod jejich tlapkami měnilo v něco, co bylo hodno pojmenování.
Když už to mělo tvar a dokonce i oči, Vento si to oběhl několikrát dokola. "Vánoční had? Hm?" Inu proč ne. Vánoce zřejmě byly silný zvyk, když se kolem nich tolik činností točilo a opěvovaly se. Dostávaly jakési důležitosti. "Tak vánoční had." Zasmál se, ten název se mu líbil. "Strážce vánočního stromu? To zní dobře. Snad ohlídá ty ozdoby, aby je někdo neukradl, hihi.
Roland se posadil, ale Vento měl stále ještě energie dost, no aby ne, vždyť byl skororoček tak co by se staral o únavu. Na Rolandova slova co dál navrhl: "A co tak se ještě válet ve sněhu?" Sám se chopil svého nápadu a s rozběhem skočil do závěje, kde byl sníh ještě neporušený od jejich řádění a začal se tam všelijak kroutit a kopat tlapkami do sněhu, že působil jako nějaká houžvička. Když skončil, posadil se a podíval se na to, co po něm zůstalo. "Jé, to vypadá jako otisk nějakého ptáka! Podívejte se!" Vybízel Maple a Rolanda, aby se podívali na jeho sněhového "andělíčka"

Prosinec 3/10

Jeho pěvecký projev, který měl možnost uskutečnit při, tak zvaném, zpívání vánočních koled, byl pro něj samotného ohromující. Nikdy dříve nevyl a nejspíš proto, že neměl potřebu, ale nyní se mu společné zpívání líbilo natolik, že si řekl, že by to měl provozovat častěji. Navíc, jak rostl a sílil, jeho hlas se stával hrubším a docela i medvídkovsky medovým. Když si vybavil onu chvíli, sám od sebe začal zpívat a to i když byl nyní sám bez přítomnosti kohokoliv jiného ze smečky. Kdo ví třeba jeho zpěv nějaký vlk uslyší a přijde za ním a zazpívá si s Ventem. To by se mu asi líbilo. A kdyby tady byla Prízračka, to by asi byl rovnou u vytržení. Moc jí sice nestihl poznat, dokonce ani neznal její jméno, snad proto mu zůstala usazená v mysli. Nějak na ni nedokázal přestat myslet a vůbec netušil proč.
Když zpíval, pochopitelně musel pustit šišku na zem, to však ničemu nemohlo uškodit. Šišky byly přeci na pády stavěné. Pozvedl hlavu k nebi, natáhl krk a spustil. Nejdříve v dolních tónech se kterými si mazlivě pohrával, až se zpěvem dopravoval do výšek. Tak moc se do toho vložil, že skoro ani nevnímal sníh padající z oblohy a ulpívající na jeho tmavé srsti. Ani vločky lechtající jeho jazyk.

Prosinec 2/10

Nesl si v tlamičce šišku, kterou našel v Sarumenském lese a chtěl ji dát jako dáreček Marion, až ji někde potká. Doufal, že ta nezabloudila a cestu domů najde stejně dobře, jako ji našel on sám.
Cítil se poměrně skvěle. Byl vyřáděný až až, že takhle si snad ještě nikdy v životě nezadováděl, jako právě teď. No, ne, že by si nikdy dříve nehrál, to samozřejmě, že ano, ale nyní měl dojem, že si to náramně užil. Společné chvíle strávené s Maple a Rolandem mu daly užitečné životní informace, které se mu jistě budou hodit. Dozvěděl se mnoho nového a to jej naplňovalo mnohem větší sebejistotou, než kdy dříve. I když kdo ví, on to možná dříve stejně ani nijak víc neřešil. Rozhodně nepatřil mezi ty uťáplé.
Nezdařené pokusy o lov ho zklamaly, ale nevzdával se a věřil, že s tréninkem se to jednoho dne zlomí. Prostě to musí zkoušet častěji. Jednoho dne dozraje a bude skvělý lovec. Ale že se dozvěděl mnoho zajímavých informací, které mu byly doposud utajeny, o zvycích vlčích, cítil se mnohem moudřejším a to mu navyšovalo sebedůvěru.

13. Kouluj se s jiným vlkem

Sám byl překvapený, jaká že to z jeho tlamky vypadla slova. V podstatě to byla směs toho co cítil. Věnoval Rolandovi úsměv a oháňka se mu vesele zakmitala ze strany na stranu. "Hm, nevím kde se ta slova vzala, ale prostě tak nějak vyšla sama," odpověděl na Rolandovu otázku. Možná by ani nebyl schopen je zopakovat. Kdo ví. Stejně vesele se zadíval i na Maple, ocásek se nepřestával kmitat. "Děkuji," pochvala jej těšila.
Na nějaké delší rozjímání nad chvílí s koledami ale nezbyl čas, neboť se Maple snažila poučit Venta o tom, co že to znamená, když se řekne koulovačka. Vento schytal jednu a Roland hned druhou kouli ze sněhu. Působilo to jako super zábava. Jakmile se mladý dosmál, zaznamenal slova hnědého a musel s nimi souhlasit. V očích mu zajiskřilo rošťáctví a on se ihned pustil do hrabání sněhu pod své tlapky, aby měl materiál na sněhovou tvorbu, přičemž ještě stihl potvrdit: "To máš pravdu, nemůžeme." co by to byli za vlky, kdyby se nechali převálcovat vlčicí. Konec konců, ta je přeci přímo vybízela k akci a to se skutečně nemohlo nechat jenom tak. A tak se Vento snažil tlapkami splácat sníh do jakési hrudky, kterou odmrštil někam do prostoru kde stála hnědá vlčice. Tedy, stála, ona tam samozřejmě nestála po celou dobu na jednom místě, ale Vento stejně neměl ponětí, jestli se svou sněhovou střelou trefí. S tou hrudkou, říkejme ji třeba koule, odlétla rovněž sprška sněhu, jak v tom mladý neměl vůbec praxi. Zasáhl-li svůj cíl, či ne, to už záleželo na osudu. On se však snažil a ze všeho nejvíce se bavil. A aby nezůstal jenom u jedné koule, pustil se s nadšením do plácání další a další sněhové hrudky, aby mohl vyslat k Maple další koule pro tu správnou koulovačku.

To, co Roland řekl před útokem Maple, ale nezapomněl. I když nestihl odpovědět nebo se dotazovat dál, uložil si do paměti, k čemu že ty svátky jsou a také, že si dávají vlci dárky. Možná by mohl tu šišku dát Marion, až ji potká, jestli ji do té doby neztratí nebo příliš neokouše.