Gallirea - Příspěvky uživatele

Zavrtěl ocasem, když se ozvalo rolandovo "ugh". Vento se nikdy nebál o sebe, ale představa, že by mu jeho dospěláci zmrzli a on musel jít domů úplně sám a ještě pak všem říci, že jejich alfička se proměnila v hromádku sněhu, to bylo asi děsivější, než ten divočák nebo dokonce i paní Smrt. "Žiješ, to je bezvadný!" Nadšeně poskakoval kolem hnědého, hrabajícího se vlka ze sněhu a když se vynořila i Maple, oběhl dokolečka i ji. Pak si to namířil přímo k ní a vrazil ji hlavou do hrudi, div, že ji nepovalil znovu do závěje. "A ty taky, Maple. Oba jste mě vylekali. Nikde jste nebyli vidět." vysvětlil jim své nadšení z toho, že se vyhrabali ze sněhu.
"Já se vyspal skvěle, jen se mi už hůř dýchalo." Zastříhal ušila a odskočil od Maple, aby se mohl podívat konečně kolem nich. Vločky neustále padaly a skutečně byl už večer, než-li ráno. Roland měl pravdu, tady v horách bylo mnohem chladněji, ještě, že se oni vyskytovali spíš v lese, než na holých svazích. Tak byli chráněni před nepřízní počasí, ale hlavně před protivním ledovým větrem. "Asi by to bylo dobré. Možná tam už bude i Marion. A jestli ne, tak ji budu muset jít hledat."
S těmi slovy se podíval na Maple, jestli také jde a pak vyrazil za hnědým vlkem směrem k jezeru. "Ale nepolezeme na něj, že?" myslel samozřejmě, jezero. I když, ono možná už mohlo být zamrzlé i ve svém středu.

>>> VVJ přes Severní Galtavar

Sněhově bílé vločky mu, doslova, tančily před očima. Stále padající z nebes a proplétající se mezi sebou, navzájem si křížily své trajektorie v nepředvídatelných, neviditelných cestičkách. Sněžení bylo husté, až se Ventovi mohlo chvílemi zdát, že to on je ten, kdo stoupá k oblakům a samotné vločky jsou jen body ukotvené v prostoru a možná i čase. Setřást ze sebe vločky, které se mu zachytávaly v srsti, bylo skoro nemožné, neboť ty, které ze sebe otřepal, nahradily další. Srst měl tedy mladý vlček posetou bílými tečkami a jejich počet s každou další vteřinou rostl. Stát na místě nebo běžet, mohl si zvolit, co právě udělá. Stejně tak se proměnil divoký tanec vloček, dle toho, co zrovna Vento dělal. Snad by skutečně dokázal vzlétnout, kdyby to nebyl jenom pouhý klam. S narůstající rychlostí vlčkova poskakování, mu připadalo, že rychlost vloček poletujících kolem něj se také zvyšuje. Snil snad za bílého dne? Sen to přeci nebyl, to si naopak připadal Vento tak živý a vzhůru, jako nikdy. Smál se a lapal po vločkách, nebo vyskakoval do výšky s hlavou vzhůru k nebesům, ve snaze dotknout se těch peřin nad hlavou. Studený chlad jej nerušil. S nepředstavitelnou výdrží dokázal dovádět, jako malé bláznivé vlče. Stále dokola, střídal běh, skok a lov mezi vločkami. Sil měl dost a sníh mu pod tlapami připadal jako studená, ale hebká peřina.

Spal dlouho, vytrvale, úplně jako špalek. A kdo by se mu také divil. I když to byl ještě, de fakto, mladíček, zažil v posledních několika dnech tolik nového a ušel takový kus cesty, že jakmile se jim naskytla ona příležitost se zavrtat do sněhové závěje, usnul jako by ho do vody hodili. Kdo ví, jestli neprospal celý den. Zřejmě ano. Když se konečně začal probírat, zjistil, že ho zasypala vrstva sněhu, který se sypal z nebes ve velkých bílých vločkách. To byl, patrněn i důvod, proč se musel probudit. Kdyby tak neučinil, možná by se brzy začal dusit pod hromadou sněhu. Vento zvedl prudce hlavu nahoru, čímž prorazil vrstvu sněhu, která na něm ulpěla, když spal v závěji. Zalapal po vzduchu a zamžoural do závoje padajících vloček.
"Maple? Rolande?" Vedle něj se nacházely jen stejné bílé kopečky, kterým byl před krátkým okamžikem i on. Vento se postavil na tlapky, aby se protáhl a otřepal ze sebe vrstvu sněhu, která jeho kožíšek maskovala do bílé. Po otřepání byl opět černý. "No tak, vstávejte!" Vyštěkl na hromádky sněhu. Doufal, že tady s ním stále ještě jsou a neumřeli pod sněhem. Ale přišlo mu, že se hromádky přeci jen hýbou, jak oddechují.
"Rolande!" Vyštěkl znovu a s výskokem dopadl na bílý kopeček. Začal do něj hrabat, jako by měl strach, že se jeho dospělák už neprobudí a pokud ho kdy najde, bude to až na jaře, když roztaje sníh. To by se Ventovi nelíbilo. Zrovna, když si s těmito dvěma tak začal rozumět, aby mu tady umrzli.

A pořád na magie, o kterých se nedávno dozvěděl, nedokázal přestat myslet. Ty magie se mu honily myslí, jako divocí králíci, sem a tam, kamkoliv šel a nenechávaly Venta, snad, nikdy úplně bez myšlenek. Kdykoliv tedy usoudil, že nastala správná chvíle, pokoušel se znovu a znovu přijít na to, jakou magií by on mohl vládnout. Tak třeba už zkoušel ovládnout vítr, jenomže pohnout větví, nebo jenom suchým lístkem, který ještě nestačil upadnout, mu zkrátka nešlo. Ono také nebylo zrovna snadné, rozlišit, zda se lístek pohnul skutečně díky větru, vzduchu přítomném a nezkrotném všude kolem něj, nebo ten nepatrný pohyb sušiny byl způsoben jenom tím, že na něj Vento dýchl. Led mu také nedokázal napovědět, zda je schopný vládnout zimní magii, jež ho tak okouzlila. A ačkoliv si to přál, patrně nebylo jednoduché se k takové magii vůbec dostat, protože to musela být určitě ta vlčíškova magie o níž se zmínil ten staříček v horách.
Chtěl tomu však přijít na kloub. Byl odhodlaný zkoušet nové a nové věci a dokonce se vracet k těm, již odzkoušeným. Měl silný pocit, že ho něco, přímo neodolatelně, přitahuje k předmětům, které byly všude kolem něj. Jasně, to přeci dávalo smysl. Lesy, louky, jezera, hory, řeky, planiny, písčiny, to vše bylo plné různých předmětů a rozdrobenin. Nebylo jednodušší činnosti, než se postavit, případně posadit, před takový úlomek a zkusit, zda se třeba pohne.
"Ehm," končilo obvykle Ventovo snažení, když se nic nestalo, nebo když byl pokus neprůkazný, protože jej ovlivnilo prostředí, nebo jej něco vyrušilo ze soustředění. I tak se snažil a nikdy to nevzdával. Léto, jaro či podzim, by jistě byly lepšími ročními obdobími pro hledání, ale i v zimě se dalo najit něco, co mohl mladý vlček otestovat. Třeba právě ten vzduch. Chrastí také dokázal najít, pokud se nacházelo na místech, kde nebyl sníh tak hluboký, třeba kvůli hustým stromům a v neposlední řadě si mohl ulomit kdejakou suchou větvičku ze smrku či jedle.

Prosinec 10/10 | Seilah

"Možná jsi byla ještě menší, než já, že si to nepamatuješ tak dobře, ale třeba tě také někdo unesl," nechtěl ji potvrzovat, že ji její máma někde jen tak nechala. Ale co mohl on vědět? Možná, že to tak bylo. Nemělo však smysl se v tom šťourat, když ani jeden nemohli přesně určit, jak to bylo. Tak či tak, oba se ocitli zde. A tady se setkali. "Myslím, že je dobře, že tě ta Lucy našla. Stejně jako mě našla Marion. Asi bychom tu už nebyli, to máš pravdu. V tý době jsem nevěděl pořádně ani co jíst." Natož aby si to ulovil. Jediné, co měl, bylo odhodlání pro lov, ale to bylo tak vše a kdyby neměl štěstí, klidně by se mohl stát kořistí i jen lišky, pravděpodobně.
"To, zřejmě ano. Třeba jsme tady proto, abychom se setkali. Jak jinak bychom se našli, že jo?" To dávalo smysl.
Souhlasně přikývl hlavou: "To ano, má mě ráda. Myslím, že vlčata prostě miluje." Zasmál se a švihl přitom ocasem. Uvědomil si, že když ho ale Marion viděla naposledy, ještě jí nesahal ani po břicho, nyní už byl skoro tak velký jako dospělý vlk, jen byl takový nohatý, možná ještě ne tak zavalitý, pro co měl předpoklady. "To se vsaď, že jo. Nemohl bych ji tajit svoji kámošku, svoji Přízračku Seilah." Zvedl tlapku a jemně, ale také trošku neohrabaně, ji strčil do hrudi ve hravém postoji.
Po té se uklidnil a nakláněl hlavu na stranu, jak ji poslouchal co říká, ohledně Lucy a Etneyho. "Pokud ji vidíš vážně takhle, tak nemůže být jiná. Určitě si tě také oblíbila. Kdyby ses ji nelíbila, tak by tě předala někomu jinému, no ne?" Zkusil se na to dívat logicky.
"Moje smečka sídlí v Sarumenských hvozdech. A ano, je to zajímavé místo, to se musí nechat." Líbilo se mu tam. Dokonce si zvykl i na mlhu, která se v lesích vyskytovala hojně.
"Ale kdepak, ta slova mi vyskočila z hlavy už tenkrát, ale prostě tam patří, hihi. Říkal jsem ti, že jsem na tebe pořád myslel." Tohle byl důkaz, kterému mohla, ale nemusela věřit. To už nemohl ovlivnit. A záleželo na tom?
"No ano, bylo by skvělé, kdybychom je mohly oslavit společně. Tedy, pokud bys také chtěla." ovšem to bylo ještě daleko a třeba by je raději strávila se svou náhradní rodinou.
"Kontinuum? Tak to jsem zase nepotkal já. Myslím, že tady je spousta zajímavých a záhadných jevů, že budeme mít ještě mnoho co zkoumat." A že by se to parádně zkoumalo, kdyby jeden nebyl sám, že ano? "To zní jako skvělý nápad na výlet. To se mi líbí, stejně bych rád ještě tu paní Smrt viděl. Mám za to, že nebyla v dobré náladě, ale třeba, když nebude rozmrzelá, třeba bude vstřícnější. Maple říkala, že ví hodně o magiích a tak. Mohli bychom ji někdy navštívit společně." když už věděl, kde ji hledat. Nebyl by to takový problém.

Prosinec 9/10 | Seilah

"Mám sestry i brášky, ale ti jsou moc, moc, moc daleko. Ale tady jsem našel druhou rodinu. Tedy vlastně, Marion našla mě, když jsem byl moc malej." řekl Vento. Ono, to bylo takové zamotané, vlastně měli asi dost podobný osud. "Je to fakt složitý. Sem mě dotáhla nějaká vlčice, co chtěla, abych ji říkal mámo. Nevím, proč, protože už jsem mámu měl. Ale ona mě od ní odnesla pryč. Měla s sebou jakési dva vlky, ale tady mě ztratili." Mluvil o tom však, jako by říkal příběh někoho jiného. No, vždyť si to nebral tak tragicky. Kdyby ano, mohl z něj být jakýsi úzkostlivý a bázlivý vlk, ale on byl ten, kdo byl zvědavý a plný nadšení ze všeho. Samozřejmě se mu po jeho pravé rodině stýskalo, protože určitý vazby a pouta, zkrátka, vzniknou, ale přizpůsobil se poměrně rychle. "Teď už vím, že mě ti tři unesli. Jenomže domů já netrefím. Byl jsem fakt mrňavej, když se to stalo." Byl malý a najít cestu, to by musel mít fotografickou paměť. Pachy už taky dávno zmizely, takže jedině náhoda by ho mohla přivézt zpět do jeho rodné domoviny. "No a tady mě našla Marion, vzala mě k sobě domů a představila mě své mámě a že smím s nimi zůstat. Tak jsem zůstal. No a proto je Marion moje starší ségra. Jako víš jak." On tak Marion bral. Protože ona byla velká, ale zároveň se chovala jako vlče, automaticky ji přijal, jako sestru. I když nevěděl, jestli ho tak Marion také bere, nebo jestli se na něj dívá jen jako na kamaráda. Těžko říci.
"Marion je, taková nadšená, miluje kytky a zábavu, je to prostě moje ségra." Vybavil si tak asi charakteristické rysy, které na ni dokázal popsat. "Myslím, že by se ti mohla líbit." uvažoval, že kdyby tady Marion byla, určitě by měla z Přízračky taky radost. Alespoň si to tak představoval. "Určitě by byla nadšená, že jsem si našel tak úžasnou kámošku. Musím vás dvě někdy seznámit, ale to až ji najdu. Nějak se mi ztratila a doma ještě nebyla." No jo, Marion přece měla ráda úplně všechny.
Vento natočil obě uši na Seilah a starostlivě se ji zadíval do očí. "Složitý? Co se děje? Mě to můžeš říci." Možná nemá s rodinou takové vztahy, jako já. Je to možné? "Určitě se to dá nějak vyřešit, ať je to cokoliv. Při nejhorším bys mohla k nám," netušil, že to není možné (díky out pravidlům) ale napadlo jej to ve spojitosti, že kdyby měla v rodné smečce nějaké vážné problémy, Maple by ji určitě přijala s ochotou, jakou přijala i jeho, no ne?
"A jestli ti snad někdo ubližuje, Pusť mě na něj, roztrhám mu zadnici," Odhodlaně se vypjal, ochoten Přízračku bránit svým tělem. Ale když řekla, že tam je vlastně spokojená, tak se Vento uklidnil. "No dobře, ale kdyby něco..." dal najevo, že byl ochoten ji chránit.
"Jé, tys byla také u gejzírů? To je zvláštní místo, že jo? Možná trochu i děsivý, jak nevíš, odkud ta horká pára vystříkne." S nadšením se chopil dalších a dalších slov. "Tak to my jsme s naší Alfou a strejdou Rolandem uskutečnili takový supratánský výlet. Ale ty zvláštní zvyky začaly už v našem lese. Prý se tomu říká Vánoční čas. Vlci zde staví ze sněhu zvířata, koulují se sněhovými hrudkami, nebo věší na strom hračky. Taky jste něco takového dělali?" Snažil se vybavit si všechno. "Jo a taky jsme zpívali koledy. To jsou Vánoční písničky." Nikdy nic takového dříve nedělal. "Chceš slyšet tu moji?" zeptal se ji a ani nečekal na odpověď a spustil:
"Ó venku je krásně bílo,
Sarumenský hvozd je zahalený,
a my jsme stále odloučeni od sebe,
já a rodina má první,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Nezdá se se, že by měl přestat,
padat v těchto zimních dnech,
já našel útěchu, ale vzpomínky neblednou,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Ať je den bílý nebo noc šedá,
já stále čekám na tebe,
přijdeš ke mně a schoulíme se k sobě,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Já spatřil jsem tvé oči ve tmě,
a teď mě pronásledují i ve dne,
kde uleháš sama beze mne? se ptám,
padá sníh, padá sníh, padá sníh.

Až naučím se stopovat,
tak najdu si tě má krásná Přízračko
a budeme se spolu tulit a budeš mě hřát
padá sníh, padá sníh, padá sníh."
Když dozpíval, pohlédl na Přízračku, co ona na to poví. Ale ať už by řekla cokoliv, pro něj to byla významná chvíle.
Konečně zaslechl její jméno, které se spojilo s přezdívkou a jeho snová princezna byla náhle kompletní. Už nemusel pochybovat, že se mu ono setkání jenom nezdálo z hladu, ale že bylo skutečné, jako mlha v Sarumenu.
"Taky tě moc rád poznávám. Máš to nejúžasnější jméno, co jsem kdy slyšel." Moc jich sice neslyšel, ale tohle se mu líbilo. "Oh, myslíš, že jsem rozkošný?" Zavrtěl ocasem. Sice nevěděl, jestli je či není rozkošný, ale když to řekla ona, tak se mu to líbilo, byť kdyby to řekl někdo jiný, možná by nebyl tak nadšený, jako když ta slova vyšla z úst téhle mladé slečny.
"A potom jsme šli na dlouhý výlet. Normálně, věděla jsi, že existuje zlaté prase?" Kdo by uvěřil takové věci? "To prase bylo fakt zlaté a zářilo tak moc, že než jsme došli na místo, kde se nacházelo, tak jsme už z dálky viděli zlaté záblesky. Vypadalo to, jako vycházející slunce, ale v lese, chápeš?" Ještě teď nad tím dokázal žasnout. "Prý si máš něco přát, když ho uvidíš!" Nadšeně zasvědcoval svou novou kamarádku do tajů místních zvyklostí. "A taky se nám zjevil Duch vánoc. A že neuhádneš, jak se to stalo. Normálně nás k němu dovedl jezevec. Už jsi někdy viděla jezevce? To ti je legrační zvíře. Má takový bílý pruhy na těle. Má krátký nohy a je prostě legrační. A ta malá ouška." Mohl o tom mluvit do nekonečna, ale také chtěl říci všechno podstatné. "A taky jsme vysoko v horách narazili na podivína, vlka, co si říkal Vlčíšek. Takový starý pán, co žije v té zimě nahoře a prý mu zima není. No, říkám ti, zvláštní to vlk." Možná by se někdy měl podívat do těch hor, zda tam ten vlk stále je, jestli nepotřebuje pomoc. "A nakonec jsme se setkali se Smrtí. To ti je ale děsivá vlčice. Taková babizna, velká jako dva urostlí vlci a protivná. Dali jsme ji dáreček, což je další ze zdejších zvyků, prý, ale ona o něj nestála a vyhnala nás pryč. Pak jsme bruslili na ledě a málem jsme spadli do jezera, když se utrhly kry." Tak to sesumíroval a potom už nechal prostor i Seilah.
Pak se zarazil. "Počkat? Ty nevíš o magiích? No, ale nezoufej. Určitě také nějakou máš. Maple říkala, že magii tady na Gallirei může mít každý. I takový vlk, co se s ní nenarodil. A pokud ji nemáš, je řešením navštívit místní bohy. Smrt nebo Život. Jsou to bratr a sestra. Paní smrt, no, jo, ta babizna, co jsem zmínil. Tu už znám a vím kde ji najít. Ale u Života jsem ještě nebyl."

Prosinec 8/10 | Seilah

Zastříhal ušima: "Jenom hlad v tom také nebyl. Začalo sněžit, bylo to dlouho, Marion, moje starší sestřička, se někam vytratila a já si myslel, že ji najdu doma. Také jsme chtěli zajít za alfičkou, aby věděla, že teď patřím k nim, a tak se to všechno nakupilo... a co ty? Říkala jsi, že se vracíš domů, v pohodě?" Zeptal se ji a zajímal se. Snad se také dostala z těch hor domů a netrávila ty podivné vánoční svátky úplně sama.
"Stalo se toho tolik, že ani nevím, jestli jsi také zažila ty zvláštní místní zvyky." On nemohl soudit, zda šlo pouze o místní zvyklosti, nebo se takové tradice nesly po celém světě, sám byl tehda loňského roku mimino, takže takové věci si, jednoduše, nepamatoval. Všechno bylo pro něj nové a neměl s čím srovnávat, snad jen právě se zvyky její smečky o níž se zmínila, když se střetli poprvé.
"Myslím, že odpustit, bys mi měla, protože kde jinde bys sehnala skvělého kámoše?" Jemně na ni vyplázl jazýček, ale myslel to jen a pouze ve hře. Nebyl namyšlený, nebo kdo ví, spíš měl touhu ji také popíchnout, ale nechtěl, aby se otočila a zmizela mu jen proto, že by se ji nějak nevhodně slovy dotkl.
"No jo, nestihla jsi mi říci své jméno a zmizela jsi jako přízrak." Zazubil se na ni a zavrtěl ocasem. Vlastně ani netušil, jestli ona slyšela jeho jméno, když se představil. "Já se jmenuji Vento, Vento De La Nokto." Představil se proto znovu. "Věřím však, že tvá přezdívka pro mne bude mnohem lepší, než jméno, které nosím. A jak se tedy vlastně jmenuješ?" I když pro něj bude Přízračka, její jméno ho zajímalo stejně tak.
"Fakt? Myslela jsi na mě? Já na tebe myslím skoro každou noc a mnohokrát ve dne, ale nikdy ses mi nezjevila před očima, až teď. Zrovna jsem zkoušel přijít na to, jakou magii ovládám a v tom jsem tě uslyšel. Myslíš, že by to mohla být nějaká magie? " Zašvihal ocasem.
Tu se její nosík dotkl jeho tváře a Ventem projelo cosi, co nikdy nepoznal. Ale bylo to stejné, jako když zaslechl její hlas. Ten zvláštní pocit, který by dokázal popsat jako magický dotek. "Páni! Cítila jsi to taky?" Zíral ji do tváře, po těle mu běhal jakýsi neznámý náboj energie a chudáček si myslel, že se jedná o magii, kterou tak úpěnlivě hledal.

Prosinec 7/10 | Seilah

Bylo to vtipné, když si dáte ta slova dohromady. On ji nazýval "Přízrakem" protože sám si nebyl jistý, zda jím nebyla. Ale byl to on, kdo odešel. Odešel, protože měl ukrutný hlad a potřeboval ho utišit, jinak by z něj byla kostra nebo hůř.
Vento se zastavil. Bylo na mladé slečně znát, že se snaží být odměřená, ale tak jako i jemu, nešlo ji to tak dobře, aby tomu uvěřil. Zkrátka, řeč jejího těla říkala něco jiného, než-li slova, linoucí se z její sladké tlamičky. Ó, jak přenádherně zní její hlas. Uvědomoval si, že i ten její hlásek se nyní rozvinul do melodických nižších tónů, než jaký byl, když jej slyšel naposledy. Musí být skutečná. Není jen přízrakem, jako Duch vánoc, že ne? Zažil toho tolik, že by byl ochoten uvěřit i tomu, že před ním stojí ona jako skutečný přízrak.
Jemně stáhl ouška, ale ihned je natočil zase zpátky k ní. "Já... měl jsem hrozný hlad a... rozhodně bych nechtěl, abys mě viděla jako nějaké nedomrle." Zašvihal ocasem a udělal několik dalších kroků směrem k ní. "Musel jsem, zkrátka, nabrat síly." Byla, byla mu tak dobrá, že se mu usadila v té jeho hlavince a neustále ji nosil s sebou, kamkoliv šel. "Spíš naopak, byla jsi... totiž jsi, tak dokonalá, až jsem si říkal, že se musím dát do formy, abych i já byl dokonalý, až se opět setkáme, Přízračko."
Konečně se přiblížil na dosah. Čumák přitiskl na její krk a teprve když ho na nose polechtaly její jemné chloupky, uvěřil, že před ním skutečně stojí a že to není jenom sen. "Ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsem tě znovu našel." Zamumlal ji do kožíšku a odtáhl se, aby se ji mohl podívat do očí.

Prosinec 6/10 | Seilah

"No tak, pohni se! Pohni se... teď! Ne? A co takhle?" Vento se soustředil na větvičku stromku, ve snaze jí pohnout silou své vůle. Možná se ale soustředil na jiný živel, než-li na ten, kterým mohl vládnout. Od doby, co mluvil s Maple a Rolandem o magiích, měl hlavu plnou toho, jak zjistit, zda on sám magii má, či nikoliv! Chtěl tomu přijít na kloub a rozhodně se nechtěl smiřovat s tím, že by žádnou skvělou magii neměl. Kdyby nebyl tak moc soustředěný na vítr, možná by se mu podařilo odhalit magii, která mu byla dána do vínku. Ale byl na to ten správný čas?
Odfrkl si, když se nic nestalo. Naštvaně po větvičce chňapl a utrhl ji vztekle. Tu však jeho uši zachytily nějaký hlas. Pustil ulomenou větévku na zem do sněhu. Ten hlas nebyl ani daleko a co víc, jakmile hlas zaslechl, tělem mu projelo mrazení. Ten hlas znal. Slýchával jej ve snech.
"Přízračko?" Zastříhal ušima a začal větřit do vzdsuchu. Rozhlížel se, než ji konečně spatřil. Pohyb mezi stromy. "Přízračko! Ahoooj," protáhl pozdrav a přiběhl k mladé vlčici.

Ráda bych moc poděkovala za odměny a krásnou pohodovou akci a také bych ráda poděkovala spoluhráčkám, že měly s Ventem trpělivost :)

děkuji

~ Vento ~
75 mušliček
15 perel
45 drahokamů
75 kamínků
45 květinek
10 křišťálů
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Vlčecí pitíčko
Drag
50 % sleva na speciální magii
50 % sleva na modifikace
magie od Smrti bez hvězd => příkaz
vymaxování 1 magie => příkaz
2 hvězdičky do magie => Předměty
2 hvězdičky do vlastností => síla a rychlost
vymaxování 1 vlastnosti => Taktika lovu

Přidáno.

Prosinec 5/10

Jen, co si odfrkl, koutkem oka zahlédl cosi, co se zpoza stromu dalo do pohybu. Nečekaný pohyb Venta zaujal a tak svou pozornost upřel přesně tím směrem, aby zjistil, že to byl mladý ušák. Zajíc ještě nestačil vylínat a přebarvit srst na bílo a byl tak trochu strakatý. Ve Ventovi probudil ušák chuť to zvíře dohnat a ulovit ho. Jaký by to byl hrdina, kdyby se mu to podařilo? Určitě by Marion hleděla, kdyby si to nakráčel do úkrytu se svým prvním pořádným úlovkem, který by nebyl křeček nebo zmrzlá ryba.
Jenže chuť byla něco úplně jiného než um. I tak to byla lekce, kterou Vento potřeboval, aby se stal nezávislým lovcem. Ulovit zajíce nebylo jenom tak. Ani dospělý vlk nemusel mít zrovna štěstí a pokaždé ušáka ulovit. Vento vyrazil kupředu za zajícem. Nějaké plížení nebo stopování již nebylo na místě a zbýval jenom pokus omyl. Skákal ve sněhu za strakatým zajícem. Ten se snažil kličkovat a tak musel kličkovat i Vento, kterému to šlo mnohem hůř, protože skákat ve sněhu bylo něco, co nebylo vlku tak vlastní, jako zajíci. Nebylo tedy divu, že se mladému vlku nepodařilo zajíčka dohonit, protože zajíc, jednoduše vykličkoval a zmizel Ventovi ve své noře.
Vento samozřejmě zkusil hrabat. To byla jeho taktika, kterou zkoušel, snad pokaždé. Ale ne vždy byla úspěšná. Nyní už zem byla promrzlá a hloubit díru nebylo snadné.
V podstatě se mu podařilo oddrolit jen okraje díry a vyhrabat sníh, ale nějak zásadně noru nerozšířil. Spíš to, pro tentokrát vzdal, ale ne na pořád. Tak nějak tušil, že zajíc hned tak nevyleze, dokud bude cítit Ventův pach. A nebo, už dávno utekl nějakou postranní dírou - nouzovým východem a Vento si toho v zápalu hrabání ani nevšiml.

Jedlový pás >>>

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Smrt se tedy nejevila, jako vstřícná či milá vlčice. Působila spíše jako nějaká ježibaba a ten divný pocit, který Vento cítil, když se před nimi zjevila, byl skoro až nepopsatelný. Ten podivný chlad, ale ne takový jako sníh, nýbrž spíše temný, plíživý. Není divu, že mladý vlček se rozhodl uposlechnout a raději se vzdálit co nejdříve od oné podivné bytosti. Jen co se cítil trochu bezpečněji, počkal na Rolanda s Maple a potom je hnědý vlk vedl někam dál. Nápad, který Roland nadhodil zněl vlastně docela logicky a tak Vento nemohl nesouhlasit.
"A hlavně co nejdál od té nevrlé vlčice." Nezapomněl Vento dodat. Věřil, že i to je v plánu, neboť Smrt musela být nepříjemná i na dospělé vlky. "Cítili jste ten divný pocit v její blízkosti?" zeptal se obou vlků. Potřeboval to ze sebe nějak setřást.
Když se dostatečně vzdálili, Vento se cítil hned lépe, ale pravdou bylo, že byl i on dost unavený a potřeboval nabrat nových sil. Zdolávat další hory se mu rozhodně nechtělo. Ne teď. "Hele, a co támhle?" Kývl hlavou na místo, které působilo docela útulně, protože bylo v takovém malém důlku, takže v závětří. Kolem něj rostly menší mladé smrčky. Stačilo jenom trošku zahrabat do sněhu, vytvořit si takový dolíček, nebo prostě jenom díru ve sněhu, což ihned také začal dělat. "Takhle si to trošku jenom upravíme..." pokračoval ve vysvětlování. Hrabal do sněhu, dokud tam nebyl takový důleček, tak akorát pro něj. Párkrát se zatočil, jako by si ušlapával trávu a stočil se v díře do klubíčka. Zívl si, "a už stačí jenom zavřít..." usnul. Zkrátka a jednoduše, dneska už ho nikdo nikam jinam nedostane.

VVJ >>>

20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

"Najít nějaký hezký kámen by tedy nemusel být až takový problém, i když teď možná ano." Ale ten kamínek, co našel v řece, to byla taková pěkná náhoda. Kdo říká, že bude mít takové štěstí dvakrát? Rozhodně ale chtěl mít oči na šťopkách a pěkně hledat. Po té se jim přihodilo plavání na kře. Vento byl vážně neskutečně rád, že se jim nic nestalo a nikdo nezahučel do hlubiny jezera. Trochu se mu z toho ještě klepala kolena, ale hádal, že se z toho šoku vzpamatuje rychle. "Jsem v pohodě," odpověděl i když hlavou se mu na kře proháněly všelijaké děsy.
Souhlasil, když se rozhodla Maple, že od jezera půjdou raději dál. "Myslím, že ledu a ker sjme si užili dost." Snažil se vypadat nad věcí a jako, že ho to vůbec, ale vůbec nevyděsilo, ale určitě to na něm nějak znát být muselo. Přeci jenom nebyl ještě tak dobrý herec, aby zahladil každou stopu nepokoje a strachu.
Jakmile se však vydali dál od jezera, všechen ten stres opadl a Vento začal pátrat po nějakém tom dárečku. Na planině nenašel nic, ale za to mohl pozorovat velké stádo losů. Byla to majestátní zvířata. "Ó, jsou tak velcí? A ty parohy co mají, boží!" Moc se mu líbili, ale oni se raději příliš ke stádu nepřiblížili.
U lesa našli straku a hromádku pokladů, které možná někde našla a tady se ji poztrácely. "Máme štěstí!" Tu dostal za ouško od Rolanda stračí pírko. "Jé, děkuji, Rolande, je moc hezké." Zavrtěl ocasem. Moc se mu líbilo a měl radost z dárečku. Pak popadl nějaký kamínek a šli dál.
Náhle se před Ventem a skupinkou zjevila vlčice. Byla černá a Vento měl pocit, že snad z ní i vyzařuje nějaká záře. Možná i trochu chlad. "Dobrý den, přeji," začal zdvořile.
"Jaký pak dobrý den, hošku? Co tu, sakra, chcete?!" Skočila mu do řeči ona vlčice.
Vento se ohlédl na Maple s Rolandem, My, my tu hledáme paní Smrt," odpověděl.
"No to je skvělé, takže další vlci, co mě hodlají kazit tento zimní čas svým dotíráním? Jestli po mně něco chcete, tak se rovnou votočte a jděte si třeba do tramtárie!" Zavrčela na něj nevrle.
"To nejde, my jsme ji přišli navštívit, totiž, Vás a také pro Vás, máme dárek."
"To si snad děláš srandu? Vás, mi určitě poslal bratr, co? To by se mu podobalo! Posíat mi tu zástupy otrapů, co mě budou jen prudit nějakými dárečky, Tse! Zmizte!" Zavrčela a vycenila zuby.
Vento položil svůj kamínek a opravdu se rozhodl odejít. Ovšem počkal na Maple a Rolanda.

>>> Ragar

24. Projeď se na kře

Takže dokonce dva takové mocné vlky, to je velice zajímavé, těšil se vento z nových informací. Každá zmínka jej plnila větší a větší touhou je najít. "Takže Život a Smrt, a má to nějakou spojitost se skutečným životem a smrtí?" Zajímal se mladík. Znělo to totiž i docela pohádkovsky, ale jak mohl už zažít, magie pohádkou nebyla, tak mohla mít mnoho zváštních podob. Třeba ten vlk v horách. Co když to byl doopravdy nějaký Vlčíšek? Nebo měl jen tu magii zimy, kdo ví? Stejně by ho zajímalo, co by musel udělat, aby ji mohl získat.
"Jasně, navštívíme ji. To zní báječně!" Pochopil tedy, že to bude nějaká vlčice. A jestli je blízko, tak proč ji nenavštívit. "Co myslíš, Maple, že by se Smrti líbilo za dárek?" Kamínek? Možná. Nebo nějaký úlovek?
Potom ještě prohodili řeč o gejzírech a teorii proč je všechno teplé a proč a jak vzniká pára, než se konečně vydali bruslit. Vento si bruslení užíval a stejně jako Roland i on se přiblížil ke středu více, než-li by bylo jistě zdrávo. Jestli led nestačil úplně zmrznout, nebo si zde něco pohrávalo s magií, třeba, to nikdo z nich tří nevěděl, ale stalo se to, že Roland se ocitl na kře. Skoro v ten samý moment začal led praskat i kolem Venta. Vlček trochu zpanikařil a začal hrabat tlapkami do ledu ve snaze nabrat rychle akceleraci a zmizet z dosahu praskání, jenomže si to spletl a místo k silnějšímu ledu, se sklouzl na místo, kde byl tenší a pod jeho vahou se zkrátka odlomila kra, na níž Vento uvízl.
Chvíli balancoval, zatímco se houpající kra dala do pohybu a začala se vzdalovat od pevné masy. Tak se Vento pohupoval a vezl se na kře.
Pohlédl na své dva společníky, aby zjistil, že Roland už pádluje k pevnině, tedy k pevné části jejich kluziště. Hnědému se podařilo dostat na pevný led bez úhony, zatímco Vento neměl moc chuť namáčet si tlapky. Upřímně se dost bál, aby nesklouzl z té kry přímo do ledové hlubiny. Nakonec mu ale nic jiného nejspíš nezbývalo a tak se nějakým hrůzostrašným způsobem dostal k pevnému ledu i on.

>>> Jedlový pás přes S.Galvatar

Sopka přes Ainu >>>

3. Jdi bruslit

Tak se dozvěděl o dalších typech magií a začal mít tedy dojem, že magie může mít mnoho forem a hodně, možná dokonce nespočet, druhů. "Páni, říkáš, že za Životem? To je ten specifický vlk, který ovládá magie? A víš kde ho najdu? A co musím udělat, abych získal od něj magii?" Byl zvědavý. Chudák, ani netušil, jakou magii vlastně má a tak moc chtěl nějakou mít, že se upínal ke každé informaci, jako k bohu.
Zastříhal ušima. Jak Maple, tak Roland k tomuto úkazu, páře stoupající z řeky, měly docela zajímavé teorie. "Možná ano. Když dýcháme teplý vzduch z tlamy, taky se tvoří ta mlha, totiž pára, asi to bude opravdu souviset nějak s teplem, sopkou a gejzíry. Maple, a ty jiné gejzíry ve světě, jsou také v blízkosti sopek?" Možná si vlčice vzpomene a záhadu se jim podaří vyřešit.
Zavrtěl ocasem a uklonil se, podobně jako ten stařík v horách, to gesto se mu zalíbilo a tak jej zopakoval před Maple. "Nemáš zač, těší mě, že se ti líbí." z toho měl opravdu radost. Sám by si ho asi nechal, ale byla tady Maple, Roland a ta zvláštní vánoční atmosféra, kterou poslední dny všichni žili a tak měl prostě potřebu něco někomu dát. Jen ještě netušil, co by se líbilo Rolandovi. U Marion měl jasno. Ta miluje přírodu, takže něco přírodního, jako třeba šiška nebo květina, ale ta se v zimě moc nesežene.
Dorazili k jezeru. Vento se zastavil a zahleděl se do dálky, ale pomalu přejížděl zrakem i blíže až skončil před svými tlapkami. Jezero bylo pokryto vrstvou ledu. Ale ne úplně všude. Tam kde se řeka vlévala do jezera, tam byly spíše kry a led nebyl tak pevný.
"Bruslil? Ne, nikdy, jak se to dělá?" zeptal se a po té sledoval Rolandovo počínání. Vento jej sledoval, stříhal ušima a potom položil zkusmo tlapku na led. Led byl studený, no, jako led,, ale brodili se sněhem o moc horší to vlastně ani nebylo. Pomalými kroky, s roztaženými drápky se přesunul na ledovou plochu. Možná v tu chvíli připomínal opět to vlče, co se učí chodit, protože stačil jeden nevhodný pohyb a tlapky se mu rozjely jako koze když... ehm... koná potřebu.
Po několika neohrabaných krocích a pokusech pohnout se kupředu, začal Vento získávat trochu té ztracené jistoty a pohyb na ledu už mu šel o mnoho lépe a dokonce by se dalo i říci, že některé ty odpichy, skutečně mohly připomínat cílené bruslení.
Vento získával nejen rovnováhu, ale nabíral i na rychlosti. Zjistil, že pokud se chce pohybovat rychleji, nesmí vyrazit příliš razantně, ale naopak musí plynule akcelerovat.
Po mnoha minutách už byl v bruslení, skoro profík a smyky mu šly tak nějak samy od sebe, když konečně přišel na to, jak se pohybovat, aby ho tělo poslouchalo a tak i on si poprvé zabruslil na ledě.