Gallirea - Příspěvky uživatele

Ahoj,

je možné platit úkryt na půl s někým?
Chápu, že "technicky" správcem toho úkrytu by byl jenom jeden vlk, ale jde mi o to, jestli lze rozdělit poplatek na půl a odečíst ty půlky dvěma hráčům.

Leden 5/10 | Seilah

I Vento se cítil se Seilah skvěle. Byla v jeho věku a tak si mohli rozumět dobře. Co dobře, jemu přišlo, že si rozuměli přímo skvěle. Takže ani nelitoval toho, že se kdy vydal pátrat po okolí na vlastní pěst.
Střihl ouškem k ní. "Nemyslím si, že bych ji měl vždycky, ale v tomhle ji jistě mám." Zazubil se na vlčku. Prostě to takhle vycházelo a on by se nenechal přesvědčit o opaku. Aby to mohlo být jinak, musely by okolnosti být jiné.
Seilah tedy začala snít o jejich místečku a Vento souhlasně vrtěl ocasem. "To jo, to by bylo super. Čistá voda je vždycky skvělá." A pravda, kdo by se chtěl potácet bůh ví jak daleko, když dostane žízeň. "Jo, prostor by to chtělo, to je taky pravda. Abychom tam mohli dělat, co nás jenom napadne. Běhat, když se nám bude chtít, skákat," nebo dělat kotrmelce, kdyby to uměli a přišlo by na to.
"Když se zamiluji?" Naslouchal dál, jak se mu mladá vlčice snažila vysvětlit cit zvaný láska. "Aha, už chápu," pohlédl kolem sebe ve snaze najít nějaké místo, kdyby třeba bylo někde poblíž. "Tak třeba jo, ale myslím, že holku nepotřebuji. Mám přece tebe a Marion." Zřejmě si to ještě neuměl představit. Netušil, kdy ho láska překvapí v plné síle a jestli se to třeba už nestalo, aniž by si dokázal uvědomit plně, co prožívá.
"No jo, ale Marion je moje velká ségra, to je úplně něco jiného, než jsi ty. Ty jsi jediná moje kamarádka, víš? A skvělý pocit to je. S tím souhlasím." Zavrtěl ocasem. To už dorazili na místo, kde se potkali poprvé. "Vypadá to tady docela prázdně. Asi, že je zima." Rozhlédl se, jestli třeba nenarazí na nějakou jeskyňku.
"Co kdybychom se podívali támhle výš, třeba na tom svahu něco bude a možná i hezký výhled." navrhl a čekal, co na to Seilah.

(78)
1/5(=5) - 4.1. Nov. loterie

Když se Ventovi dostalo ujištění od Rolanda, že vlčátka pokažená nejsou, že jsou jenom malá na to, aby měla oči, tak si mladík oddechl. "Uf, tak to je dobře, že nejsou pokažení." To by asi měla včata horší, kdyby byla pokažená, že jo. No, tak či tak, byla Marion a on by je měl rád stejně. Ať s očima nebo bez. Zavrtěl ocasem a zachichotal se, neboť ho lechtalo, jak malé kuličky rejdí v jeho srsti ve snaze najít mléko. "Hej, já jsem váš velkej brácha, nemám... hihihi... mlíko." Snažil se vysvětlit prckům, kteří ho stejně nemohli ještě chápat.
Maple zatím promlouvala k Marion a snažila se ji vysvětlit, jak tahle situace může být naopak skvělou, oproti tomu, co si Mari, nejspíš, doposud zažila o samotě. Vento vlastně pevný vztah se svou maminkou neměl, protože byl malý, když ho unesla cizí vlčice k níž si však ale také nevybudoval nějaký vztah. První pevnější svazek měl právě s Marion. Ovšem ani to se nedalo považovat za vztah mezi matkou a dcerou či matkou a synem. Zkrátka tomu nerozumněl a tak nechal veškeré vysvětlování na Maple a jen jedním ouškem se snažil naslouchat a možná i pochopit, jak by to mělo správně být. Kdyby měl Marion označit za důležitou bytost v rámci rodiny a zařadit ji tak na konkrétní místo, asi by nejblíže bylo označení "sestra". Marion bral jako takovou starší ségru. Neuměl si ji představit jako cokoliv jiného.
Roland se tedy ujal zjišťování, kterého pohlaví vlčátka jsou, aby mohla dostat správná jména. Odhadl to na dvě holky, ale ještě si to nechal ověřit Maple. I Roland se snažil Marion povzbudit, že jakmile mrňata povyrostou, bude to s nimi jednodušší. Fakt byl, že ani Vento si moc nepamatoval období, kdy se jen přicucával na zdroj mléka. Vždyť to byl čas, kdy nedělal nic jiného než že se snažil posunout těžké tělo a ukojit hlad. Až když otevřel oči, začal svět být zajímavý a jeho mozek lačnil po všem novém a také teprve tehdy začal lépe vnímat své okolí.
"Takže holky, dobrá." No jo, tak to byly holky, když to oba dospěláci tvrdili, určitě v tom měli víc znalostí, než on. Maple navrla, aby třeba jedna nesla jméno začínající na písmeno, kterým začínalo jméno Marion otce. Pohlédl na Marion, co na to říká. Líbilo se ji. Takže měli jedno jméno. "Má-li být Nerri jako ty Mari, tak co třeba pro tuhle, co vypadá jako ty?" To by dávalo smysl.
"No a co ty?" Převrátil druhou světlou kuličku na záda, aby si ji mohl lépe prohlédnout. "Hm... jsi hezká," uvažoval, ale nikdy nevymýšlel jména. Vlčka se zdála jemňounká, ale co si budeme povídat. Každé mimino je takové kulaťoučké a roztomiloučké, že se jen těžko určuje, jak bude vypadat, až doroste do svých tvarů. "Určitě budeš pěkná jako je i Mari nebo Wolfganie, to dá rozum. Takže, co kdyby ses jmenovala... Feline? Jako kočička. moje malá Čiči." Navrhl jméno. Taky by se mohla jmenovat Šedivka, Stříbrnka, Mlženka nebo cokoliv jiného. Ale jemu připadala jako kočka.
Z rozplývání se nad malými vlčátky jej vyrušila jedna vtíravá a neodbytná myšlenka: "Ty, Rolande? Co když se tohle stane i mně?" Lehce vytřeštil oči a stáhl uši. "Co když se jednoho dne vzbudím a vypadnou ze mně mrňavá vlčata?" Tahle představa byla trošku děsivá. Ne, že by nebyl rád otcem, kdyby věděl, co to obnáší a jak přesně ten princip funguje. Ale představa, že se vzbudí a vypadnou z něj malé kuličky, byla, přeci jen, trošku děsivá. "Jak se to vlastně stane, že se tady objeví?" Na to neměl možnost se nikdy nikoho zeptat. A Marion už je tu měla, než přišli, takže?

Leden 4/10 | Seilah

Vážně jej těšilo, že si vzala jeho slova k srdci a hned působila o mnoho sebejistějším dojmem. Na to Vento zavrtěl ocasem a přikývl. "Možná ses předtím bála, ale teď už nemusíš. Všechno, co potřebuješ už máš." Měla zázemí a co víc si může jeden přát. Na to, aby se mu žilo pohodlně to stačí. To jak nyní z ní sebevědomí jen zářilo, bylo mnohem lepší. Byl to sice zvláštní obrat, ale Vento si s ním také hlavu nelámal. Proč by měl? Vždyť to byl dobrý obrat.
"Asi jo, asi je jedno jestli to budou hory nebo lesy. Však ty hory nemusí být bez stromů." Vlastně i kdyby šlo jen o kopce, Ventovi by to vůbec nevadilo. Neměl problém s nerovným terénem. Na to se tedy vydali k horám, které vlastně ani nebyly tak daleko. Byly, naopak, docela blízko. A co bylo důležitější, byly docela rozmanité. "Přesně tak. Důležité je, že to bude naše místečko." S tím souhlasil. "A jaké by se ti líbilo? Co by tam mělo třeba růst nebo naopak, co by nemělo?" Zajímal se Vento. Jemu by třeba vůbec nevadilo, kdyby to místo nebylo lákadlem pro včely. S těmy měl blbou zkušenost a tak, ačkoliv Marion květinky zbožňovala, jemu zase až tak úchvatné nepřišly.
Zastříhal ušima: "Aha, tak to je potom vše v cajku. Počkej, jak jsi to myslela? Jak bych se měl trápit kvůli holce?" Tomu nerozuměl ještě. Jediná holka, kterou znal, nepočítal-li dospělé, byla tady Přízračka. "Holky jsou přece stejný jako kluci, ne?" Dal hlavu mírně na stranu. No jo, on ten blbounek to zase až tak nerozlišoval. Vždyť byl malej ještě. I když... kdo ví, co se za pár dní může změnit a jak!
"Ale samozřejmě si budeme říkat všechno, to jo. Já nevidím problém v tom ti říci, jak věci skutečně jsou. Problém vidím spíš v tom, proč si vůbec vymejšlet nějaký okliky." Snažil se to vyjasnit, ale nevěděl, jestli se v tom spíš nějak nezamotal.
"Tak to je skvělé. Mě taky můžeš říci cokoliv." Měl pocit, že ona mu stejně řekla všechno tak jako on ji. "Jo, myslím si, že od toho kamarádi jsou. Aby si pomáhali. Dělali tě šťastným a prostě se bavili s tebou a ty s nimi." Tak nějak by to být přece mělo.

Leden 3/10 | Seilah

"No, to jo, to uvidíme. A rozhodně bude dobré se nechat překvapit.". Jakože, mohli by o tom debatovat dlouho. Mohli by si navymýšlet mnoho a mnoho možností, ale potom by mohli také být zklamaní tím, že se jim třeba nevyplní to, co si jen nasnili. Kdežto užívat si toho, co se dělo právě teď, to bylo lepší. Pak nemusel nebo naopak mohl, být jeden překvapený a spíše mile, protože neměl nesplněná očekávání.
"Aha, bojíš se, že by tě nemuseli přijmout? Jako, že jsi vetřelec v jejich rodině? Pokud by tomu tak bylo, tak by se určitě oni sami báli mnohem víc. Znamenalo by to, že by se totiž obávali, že by tě mohli mít rodiče raději, než je. Ale to je asi pitomost. Rodiče přece mají rádi všechna vlčata." Tedy tak si to myslel. Neměl důvod myslet si něco jiného. Za ten krátký čas ani neměl možnost, aby si třeba mohl všimnout nějakých preferencí. Zkrátka tohle nemohl vnímat. "Prostě si s tím nelam hlavu. Buď tě přijmou nebo ne a tak jako tak, tohle tě nezabije, Seilah. Může tě to jenom posílit." Mrkl na ni a oplatil ji šťouchnutí. "A ty to zvládneš! Jako jsi zvládla všechno do teď. Jsi dost silná a určitě i chytrá." řekl ji s takovou jistotou a přesvědčením, že tomu snad musela uvěřit i ona sama. Možná dokonce mohla pocítit jakýsi příval sebevědomí, nebo prostě jako by se nemohla vzpírat slovům, které Vento pronesl. Aniž by to Vento sám tušil, použil magii příkazu, snad poprvé. To co pocítil on, bylo jakési divné vyčerpání. Nevěděl, že se soustředil tak moc, až se v něm probudila magie. Trošku se mu, jakoby zamotala hlava a tak jí zatřepal. Jen co se mu podařilo získat rovnováhu zamrkal a souhlasně přikyvoval na další slova mladé vlčky: "To je možné. Možná se tak dá poznat, co tě přitahuje. Já myslím, že lesy mám moc rád, ale pár hor jsem už zdolal a myslím, že to nebyl špatný výkon. Byl z nich i hezký výhled. Možná proto mě ten výhled napadl, že se mi vyhlídka líbí." I on zauvažoval nahlas.
"To zní docela dobře. Ale nebudeme prozrazovat nic, co by mohlo ohrozit naše členy smeček," řekl s takovým určitým zodpovědným podtónem. Možná proto, že také získal svou funkci a tak nějak se s ní sžíval docela slibně. Alespoň si myslel. "Ale ano, tajemství mít nepotřebujeme. Jen to přináší komplikace. Taková tajemství."

Leden 2/10 | Seilah

"Zcela určitě a já jsem i docela spokojený.". Nemohl si vyloženě stěžovat. Měl místo ve smečce a někoho, kdo se o něj staral a tak nemohl říci, že by jeho život byl nějak tragický. A nyní se mu zde začínalo líbit ještě víc, když taky konečně narazil na někoho jeho věku. "Byl to náš osud, to je jistý," souhlasně pokýval hlavou. Seilah mu vysvětlila, že už dvakrát utekla, protože měla strach. Vento pokrčil obočí. Nechápal, proč by se měl kdokoliv bát nějaké adopce. Zvláště, když tvrdila, že ji mají rádi a považují ji za svou dceru. "To je - zvláštní. No, nevím, čeho se bojíš, ale jednou to vyjít musí, takže do toho." Každý asi potřeboval prostě svůj čas.
"Hory zní jako dobrý nápad. Z nich bude výhled zaručený." Souhlasil se Seilah. "Máš ráda hory?" zeptal se ji na její názor. On proti horám si nic moc neměl. Miloval lesy ale výhled bude jistě lepší z kopců nebo hor. Ale co preferovala ona? "Noru, jako úkryt? Možná nějaký pěkný úkryt najdeme i v těch horách," soudil. V horách byl větší výskyt jeskyní nebo roklí nebo tak. V lesích se zase vyskytovaly spadlé stromy, dutiny v korytech řek a tak. "Něco si určitě najdeme." Ten nápad se mu líbil. Byl jím nadšen a ohromen.
"To můžeme. Tak se pojďme poohlédnout po nějakém tom pěkném místečku a mezi tím můžeme přemýšlet nad nějakým novým naším zvykem." Navrhl.

(74)
1/5(=4) - 3.1. Nov. loterie

Roland potvrdil, že lov ryb je různý podle toho v jakém prostředí je praktikován. V jezeře je chytat ještě nezkoušel, takže to nemohl posoudit jinak, než-li se domnívat, sám si to vydedukovat a dát na zkušenosti dospělého vlka, který tyto dva způsoby znal, jako své tlapy. "To jo. Proud je taky někdy dost zrádný." Ale stejné úskalí bylo i v jezeře. Tedy proud spíš ne tak prudký, avšak zase mohly tlapy sklouznout po blátitém dně.
"Ano, Maple má pravdu, nejsi sama!" ozval se Vento od kožešiny. Zatím si ani neuměl představit, jaké to je starat se o vlčata, nedokázal vidět věci tak, jako dospělí vlci a nejlépe ti se zkušenostmi při výchově vlčat. Sám byl ještě nedávno vlčetem, ale jednoduše v tom problém neviděl. Marion přece měla všechno. Mámu, smečku, úkryt a spoutu kamarádů, ne?
Otočil se na hnědého dospěláka, který se zajímal, jestli jsou vlčátka v pořádku. Vento jemně dloubl nosem do jednoho z nich a to se překulilo na zádička. "Hm," prohlížel si je. "Mají čtyři nohy, uši a ocas, jo, vypadají v pořád...Ne, počkej, kde mají oči?!" Jako, že ony je měla. Jenomže zavřené. Vento olízl tvářičku přetočeného mrňěte, ještě než se stihlo obrátit zpět na bříško, neboť se mu poloha na zádech nelíbila, což dala také najevo vykníknutím. Oči zůstaly zavřené. "Rolande! Nejsou pokažené, že ne?" ujišťoval se mladík.
Mezitím, co se tak snažil zjistit, zda jsou vlčátka v pořádku, Roland přitáhl čistou kožešinu se slovy, že je tam přendají. Oči pro ten okamžik tedy nechal stranou a čumákem vlčátka, jedno po druhém, odkulil na nový teplý a hlavně suchý kožíšek. Když je tam přemístil, sám si přelezl k protestujícím mrňatům, kterým se transport nelíbil. Ale jakmile jim začalo být teploučko, uklidnila se. Vlčátka se mu zavrtala do srsti, asi hledala teplo a mléko, které ale Vento, logicky, mít nemohl. Pohlédl k Marion, která řekla, že ještě nemají jména a chtěla, aby jim je dali ostatní. Zastříhal ušima a všechny přítomné přejel pohledem. Od Marion přes Maple až k Rolandovi. Co na tom, že neměla oči, jména si zasloužila i tak, no ne? "Jestli mají mít jména, musíme zjistit jestli jsou to holky nebo kluci, že jo?" Tuto podstatnou část ještě nikdo asi z nich nezjišťoval. Bylo skvělé, že vzduch v jeskyni se vyčistil a osvěžil čerstvým, to byla úžasná a obdivovaná magie Maple, která se Ventovi zdála tak suprová. Začal zkoumat kuličky. "Jsi holka nebo kluk?" Očichával postupně jednu, pak druhou. U takhle malých vlčat to podle pachu nebylo tak jednoduché, jako u velkých vlků. Sklopil uši a bezradně se podíval po Rolandovi, Maple i Marion. Věděl někdo z nich, co jsou vlčata zač? Obě voněla jako mlíko a to, co vyprodukovaly víc, než-li nějaké esence hormonů, které možná ještě ani neměly??? Pakliže nějaké měly, tak asi jen získané z mléka Marion. Fakt je, že pohlaví ještě nijak zvlášť a extra nikdy pořádně nezkoumal. Věděl, že Marion je holka, Maple že je holka a Roland, že je kluk, jako on je kluk, ale co si počít u těch malých kuliček? Vždyť voněla úplně jinak než dospělí nebo vetší vlci. "Jsou mrňaví, jak se to pozná?" vyslovil tedy ke všem.

(73)
1/5(=3) - 2.1. Nov. loterie

I Vento se těšil na loveckou výpravu v níž bude Roland jako učitel. A i když si vybral funkci ochránce a ne lovce, tak si byl jistý, že k smečkovému lovu se hodí každý člen smečky a tudíž dozvědět se něco o lovu dřív, než se zůčastní toho smečkového, bylo to nejlepší rozhodnutí. Konec konců, Roland mu může říci, na co být připravený a čeho se vyvarovat, aby byl lov úspěšný a nikdo nepřišel k úrazu. Roland mu vysvětlil, že lov ryb vyžaduje hodně trpělivosti a cviku, takže se alespoň mladý vlk nemusel cítit tak zahanbeně, že se jim to s Marion nepodařilo hnedka. "Tak to zkusíme příště znovu, teda až bude zase jaro nebo léto." Do ledové vody by se mu tedy nechtělo. To by moc trpělivý nebyl, kdyby mu tlapy ve vodě, chladné zimní nebo brzy z jara, umrzaly. "Lovit ryby v jezeře bude asi trochu jiné, než je chytat v řece," přemýšlel nad tím Vento. "V jezeře asi mají víc možností zdrhnout a vlk má zase komplikovanější lov kvůli hloubce, ne?" Možná se snažil Rolanda uchlácholit, možná jen nad tím přemýšlel opravdu bystře, neboť to byl vlček zvídavý.
Jak Roland, tak i Maple, byli rozhodnutím Venta stát se ochráncem, spokojeni. Oba mu sdělili, že si vybral dobře, což jej ještě povzbudilo a cítil se důležitějším, než kdyby na to neřekli takřka nic nebo by se ho snažili přesvědčit o jiné funkci. Že si Roland myslel, že by v této funkci mohl být Vento dobrý, jej velmi těšilo a tak zavrtěl ocasem se slovy: "Díky, Rolande, vynasnažím se být opravdu užitečný." I Maple věnoval Vento vřelý úsměv, když prozradila, že ona také byla ochráncem a tak kdyby si s něčím nevěděl rady, může se na ni obrátit. Dokonce se dozvěděl i užitečné informace, ne jenom o mlze, ale i o členech smečky vykonávající funkci ochránce. Přikývl, že rozumí a zastříhal ušima, přičemž si tiše zopakoval jména, aby je nezapomněl: "zrzavý Nicos a šdočerná Islin."
Už ve vstupu Vento cítil přítomnost Marion. Její pach byl silný a čerstvý, takže prostě musela být v úkrytu. Jistě, mohla i odejít, ale musela tu být před velmi malou chvílí. Proto taky na ní zavolal. Po té vešli do jeskyně a Vento stříhal ušima, natahoval nos a pátral po Marion. Než ji však zaregistroval, Maple zapálila oheň v jeskyni. "Páni, to je něco," žasl nad ohněm v úkrytu. Vlastně oheň v jeskyni viděl jen jednou, tady když byl malý. Chvíli fascinovaně pozoroval oranžové jazýčky olizující dřevo, ale po té jeho pozornost upoutala Maple a Marion.
"Marion? Kde jsi je našla?" Vypadlo z něj a popošel blíž. Předpokládal, že je musela někde najít, stejně jako našla, téměř, před rokem jeho. Zastavil se však kousek opodál a zíral na dvě malé kuličky. Jako by se bál přijít úplně na dosah. Větřil a do nosu nasával vůni linoucí se celým prostorem úkrytu. Ty dvě malé kuličky byly cítit po Marion, stejně jako Marion byla cítit po nich. A to nebylo všchno. Marion byla cítit jinak. Po mléce. "To jsou tvoje vlčátka?" Došlo mu, dle toho, co dokázal vyčíst ze vzduchu a pachů líně se roztahujících po celém prostoru jeskyně. Cítil všechny směsi dohromady, avšak ze zkušenosti je dokázal roztřídit. Mléko, krev i zbytky plodové vody, která ulpěla a nasákla se do kožešiny, včetně stop moči a výkalů těch dvou vlčátek. To jsem teďkom brácha nebo strejda? prolétlo Ventovi hlavou.
Naštěstí Marion nečekala a vyrazila Ventovi vstříc, aby ho uvítala, což tedy nakonec rozehnalo Ventovy myšlenky, ale i nejistý postoj, kterým nepokračoval ku kožešině, protože nevěděl, jak zareagovat a co se bude dít dál a jak bude reagovat Marion. Vždyť když ho viděla naposledy, on ji sahal - možná kousek nad břicho. Nyní byl ale velký, skoro jako dospělý vlk. S vrtícím ocasem Marion se rozkmital i Ventův ocas a hlavu trochu sklonil níž v jakémsi podřízeném gestu. "To, ano, nějak jsi mi utekla a já jsem byl naštvaný, že jsem měl hlad a ty ryby jsme nechytili, ale jsem moc rád, že jsi doma. Když jsem se totiž vrátil, nebyla jsi tady a já si dělal obavy, kdepak jsi zabloudila." Nevyčítal ji, že mu frnkla. On se také mohl snažit a jít po jejích stopách. Měl na tom stejný podíl. Ale kdyby se nerozdělili, on by nepotkal Přízračku. A nejdůležitější bylo, že byla konečně doma a v pořádku.
Konečně ji zabořil hlavu do hrudi. "Ztratila jsi se, ale našla jsi cestu domů a to je to nejdůležitější." Po té se odtáhl a zadíval se na Maple s Rolandem. "A navíc jsem tady našel Maple a Rolanda a užívali si těch zvláštních vánočních svátků." Užil si jich dost, ale co Marion? Otočil hlavu opět na ni. "Ale co ty? Kdepak ses toulala? Měl jsem pro tebe dárek, ale nějak jsem ho cestou ztratil." Uvědomil si, že šišku někde po cestě opravdu ztratil.
No jo, Marion si uvědomila přítomnost Maple a Rolanda a tak nějak ji to vzalo, až Vento nechápal, proč se Marion bojí, že by ji snad Maple vyhodila ze smečky? Nejistě pohlédl na Maple. Po té se podíval na vlčata, nakonec přistoupil k Marion a něžně se o ni otřel. "To bude jistě dobré, Mari, Maplička tě přece nevyhodí, proč by to dělala? Vždyť je to ta nejmilejší vlčice, kterou po tobě znám." Snažil se ji uklidnit. Pohled přesunul z Marion na Maple, "že ne?" Co by dělal bez Marion? Hlavou opět žďuchl Marion pod bradou a nadzvedl tak její hlavu vzhůru. "Vždyť ty, vlčata miluješ a teď máš taky mě a mamku." Ani mu nedocházelo, že by vlčata také měla mít otce. Ten v tuto chvíli stejně nebyl důležitý. Tedy pro Venta ne. Fakt, že vlčata se jen tak bez přičinění nějakého otce z vlčice nevysypou, si zatím vůbec neuvědomoval, takže on nebyl ten, kdo by si kladl tuhle zásadní otázku, kdo je vlastně otcem vlčat. Ani ji tedy nemohl vyslovit nahlas. Po té, byla na řadě Maple, aby odpověděla na Marion otázky. Vento ji nechal, aby se vyjádřila, on sám se otočil na vlčata a nakonec k nim došel, aby k nim sklonil hlavu a důkladně si ty dvě kuličky očichal. Vážně voněly jako Marion, ale i svou specifickou vůní, přičemž to vše bylo smíchané s vůní mléka a toho, co sama vyprodukovala.
Vento si k vlčatům lehl a začal je olizovat.

Leden 1/10 | Seilah

Vento se naklonil a čumákem dloubl Seilah do tváře. "Je dobře, že se tím netrápíš. Trápit se něčím, co stejně nedokážeš změnit? To by bylo hloupé a to ty, zcela očividně nejsi." Zavrtěl ocasem. "Také se tím netrápím, i když, občas na ně myslím. Vím, že mě měli rádi. Cítil jsem to. Ale tohle je také dobrodružství. A život je už takový." Tím to, nejspíš uzavřel, protože mluvit o tom mohli jak chtěli, ale nic by se tím nezměnilo.
"Určitě se to s tou adopcí brzy vysvětlí. A víš ty co? I kdyby tě, jakože, neadoptovali, tak si z toho taky nemusíš dělat hlavu. Ve smečce jsi, no ne?" Když se nad tím zamyslel, tak vlastně ani nevěděl, jestli se na něj Marion dívá jako na kámoše nebo brášku nebo snad své dítě? Zavrtěl hlavou. Ne, jako na své dítě, se na něj určitě nedívala. To by se chovala jinak.
Zachichital se, "Jasně, že mou, čí jinou." Přízračka byla a je jeho, ať si kdo chce co chce myslí. Uskočil po tom šťouchnutí a potom nahrabal malou hromádku sněhu, utlapkal ji do nedokonalé kuličky a odpinkl ji na Seilah. "Koulovačka!"
Přikývl na její slova. "Přesně tak. Cedr, to zní taky dobře." Všechny lesy byly pro Venta líbivější, než louky. "To si piš, že se musíme ještě sejít. A vlastně, to je skvělý nápad s tím místem na scházení se." Rozhlédl se. "Co třeba se poohlédnout tady kolem? Určitě najdeme nějaké super místo, které bude jen naše!" Olízl si tlamu a zahleděl se mezi stromy. "Líbila by se ti třeba nějaká vyvýšenina?" Uvažoval. Možností bylo mnoho.
"Mohli bychom si dávat nějaké dárky, jako vánoční zvyk. Anebo se prostě na vánoce scházet." Přemýšlel nahlas nad otázkou, zda ho nějaký jejich zvyk napadá. "A nebo nás ještě něco napadne později."

(71)
2/5 - 1.1. Nov. loterie

Tenebrae přes Sarumenský hvozd >>>

"Snad ano," tak či tak, rozhodně to bylo něco, co si moc přál. Ani nestačil poznat pořádně jaká je a neznal ani její jméno, ovšem to jej neodradilo od toho, aby se mu zaryla pod kůži a on na ni neustále musel myslet. "Rád bych ji poznal mnohem lépe. A doufám, že je teď pěkně v teplíčku, tak jako budeme brzy i my." Jestli byla výjimečná, to nevěděl, ale něco ho k ní táhlo a zcela určitě se tomu nedokázal, prozatím, ubránit.
Když Roland zmínil možnost, že by některá zvířata mohla být v křovinách, Vento se snažil nějaké zahlédnout cestou, ale buď byla tak důkladně schovaná, že vůbec nebyla vidět, ani cítit, to by musel prohlížet kde jaké křoví důkladně a domů by se nedostali, raději to odložil na příznivější podmínky. "Máš pravdu, ale hned jak bude počasí přijatelnější, tak vyrazíme, že jo?" Maple mu nabídla dokonce, že by se mohl účastnit smečkového lovu, což ho nadchlo. Zašvihal ocasem radostně a s nadšením se na ni obrátil: "To by šlo? To by bylo úžasné. Moc rád se připojím k lovu a něco se konečně naučím, pořádně." Taková příležitost je přeci tou nejlepší školou, no ne?
"To je pravda. Marion stála v té řece opravdu dlouho, ale ty rybky byly moc hbité." Ani jemu ani jí se nepodařilo rybu ulovit, ale není všem dnům konec a určitě se to jednoho dne podaří. Jenom to musí zkoušet znovu a znovu.
Roland souhlasil, že Venta něco přiučí a tak byl Vento nadšený a plný nadějí. I Maple potvrdila, že vybrat si hnědého vlka jako učitele lovu byla nejlepší volba.
Po té se Maple rozhovořila o funkcích a Vento pozorně naslouchal, než se nad tím zamyslel, jak jej vlčice vybízela a odpověděl: "Protože toho sám ještě neumím tolik, myslím, že učitelem být, alespoň teď, nemohu. Hrát si s vlčaty, no, proč ne, ale sám se musím ještě pořádně učit." Rozhodně se necítil na to, že by měl být on učitelem, když byl ještě mladý a nezkušený. "Pečovatel, to také není funkce pro mne, to by to dopadlo, hihi," zkrátka učitel a pečovatel šly skoro tlapka vedle tlapky. "Až se naučím lovit, tak snad, ale teď bych to viděl na ochránce," hrdě vypjal hruď a vycenil bílé zuby.
Když překonali řeku, čekala je už jenom náruč jejich lesa a Vento cestou nasával pachy. "Takže, mým úkolem bude důkladně obcházet naše území a buď přivádět nebo vyprovázet vlky, podle toho, jak se budou chovat?" ujišťoval se o své nové funkci. Zajímal se, co bude dělat, aby mohl dokázat, že je plnohodnotný člen smečky. "Marion bude koukat, jak jsem vyrostl," Zazubil se vesele na Maple a Rolanda.
Když se dostali do úkrytu, ucítil známý pach. Ale i mnoho jiných pachů. "Marion!" Zahalekal do jeskyně, očekávajíc odpověď své "sestřičky" nebo "sestromamky"?

1/5 - 1.1. Nov. loterie

Zrcadlové hory přes Esíčka >>>

"Ano, ano, to je ona, z té písničky. Potkal jsem ji tady v horách a bydlí prý nedaleko." Zasněně o ní hovořil a nadšeně přitom vrtěl ocasem. "Myslím, že je tak stejně stará, jako já. A má moc pěkné oči." Zavzpomínal na mladou vlčí slečnu.
Čím více den postupoval kupředu, tím větší byla zima. Každý mohl cítit, jak chlad narůstá. Muselo být hodně pod nulou, protože řeka, podél které šli, měla na sobě vrstvu ledu. Vento se dlouho neodvažoval na led vstoupit, protože nechtěl riskovat, že se pod ním prolomí a tak kráčel se svými společníky dál po březích, pěkně v bezpečí a dokud to nebylo nutné, k ledové stužce se moc nepřibližoval.
"No, asi máš pravdu, Rolande. Je tady nějak ticho, že?" Zareagoval na slova hnědého. "Poslyš, Rolande...?" Oslovil Vento staršího vlka. "Nenaučil bys mě trošku lovit?" Zeptal se. Hádal, že dospělý vlk lovit přeci musí umět a ať už byl či nebyl lovcem, k přežití to jistě potřeboval znát, přinejmenším musel být schopen obstarat si alespoň tu nejmenší potravu. "Marion mě chtěla naučit lovit ryby, ale nepodařilo se nám žádnou chytit." Postěžoval si na ty, docela chutný, ale mrštný potvůrky. "A ty jsi veliký a určitě lovit umíš, že jo?" uvažoval nahlas.
Po té se otočil na Maple. "Marion říkala, že je ve smečce učitelkou. Mohl bych také něčím být?" zajímal se mladý vlček.
Představa dobrého jídla, tepla úkrytu a společnosti dalších členů smečky jej vedla dál a když uviděl jejich les, nadšeně vyštěkl: "Podívejte, jsme skoro doma!" V tu chvíli museli zamrzlou řeku přejít. Tak si led chvíli prohlížel, očichal ho a potom zkusmo na něj položil jednu tlapku, aby posoudil pevnost, až nakonec přes zledovatělou řeku opatrně přešel na druhou stranu.

>>> Skalisko přes Sarumenský hvozd

Smečkový úkolníček - Prosinec:

1. Vyválej s dalším členem ve sněhu vlčí andílky.
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-213109

2. Obdivuj první sníh. (již, asi, odměněno, ale píšu pro pořádek, tedy)
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-212861

3. Ozdob s někým jiným stromeček.
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-212933

Uznáno a připsáno.

VVJ přes Východní hvozd >>>

Natočil ucho k Maple, jejich vytrvalý krok je nesl dál kupředu. Všude kolem nich bylo ticho. Noc byla bílá a jak již Vento mohl říci, nebýt svých smyslů, mohli by se klidně ztratit. "To je dobře a doufám, že máš pravdu." Trochu si vyčítal, že se ji pořádně nedržel. No, měl hlad a jim se tehdy nepodařilo ulovit ryby. Musel to zkusit znovu, ovšem ne teď. Teď byly řeky, až na vyjímky těch skutečně velkých, zamrzlé. Vento byl docela rád, když se od jezera dostali do lesa. Les je, přeci jenom chránil lépe, než otevřené prostranství a i kdyby ne, Vento měl lepší pocit z lesa, než z plání.
S ránem přišla i mnohem větší zima. Vento cítil, jak mu sníh křupe pod tlapkami. Cítil, jak mu jeho vlastní dech, téměř ihned, co opustí jeho nos a tlamu, přimrzá na čumáku. Otřepal se i když chumelení velkých vloček v průběhu noci ustalo.
Aby se dostali nejkratší cestou domů, museli opět do hor. Jinak by je museli obcházet. "Já se těším, že doma bude Marion. A i Wolfganie. Možná že tam bude i Maloboro," vybavil si tmavošedý vlk i jméno toho vlka, který tak zlobil Marion. "A taky doufám, že tam bude jídlo." Už zase měl hlad.
Když procházeli určitou částí hor k řece, poznal, že tady už byl. A co víc, zavrtěl ocasem a zavětřil do vzduchu. Ten byl ale moc chladný a zima ho v nose štípala. "Tady! Tady jsem potkal Přízračku!" Poskočil si a oběhl dokolečka Maple a Rolanda. Snažil se zahlédnout kožíšek mladé vlčice, ale nebyla tady. No jistě, musela jít přece také domů! Jinak by tady mohla umrznout. Snad tady ale neumrzla? Zastříhal ušila a znovu nasál do nosu vzduch. Potom popoběhl kousek od Maple a Rolanda, aby nakoukl do maličkého údolíčka, avšak to bylo prázdné a tiché. Dokonce ani stopy zde ve sněhu nikdo nezanechal. I kdyby ano, přes noc by stejně zapadly sněhem. Zklamaně se vrátil k Maple s Rolandem a pokračoval dál podél řeky.

>>> Tenebrae přes Esíčka

Ragarské pohoří přes Severní Galtavar >>>

"To je dobře, jinak by nám už dávno byla zima, ale stejně, to počasí je nějaké divné." Něco mu napovídalo, že zima, ta skutečná, ještě teprve udeří. Tak nějak to bylo cítit ve vzduchu, který byl docela mrazivý při nádechu. Zastříhal ušima. "Najíst se? Jo, to by bylo fajn." Takový mladý vlček potřeboval dost jíst a on toho zrovna moc ještě nepojedl. "Třeba budeme mít štěstí a ještě cestou na něco narazíme." Ovšem ryby to asi už nebudou. Podle té zimy, nejspíš všechny řeky už zamrzly také. A i kdyby ne, jemu by se do té ledové vody tedy rozhodně nechtělo. Ne teď.
Sníh neustále padal na jejich záda a tak se čas od času musel Vento otřepat, aby ze sebe shodil vrstvičku sněhu. Naštěstí měl srst uzpůsobenou tak dobře, že stačilo se otřepat a sníh z něj odlétl, aniž by se na něm rozpouštěl nebo se mu zamotával do chlupů. Chumelení však bylo husté a tak mohli být rádi, že jim dobře sloužil čich a orientační smysl. Jinak by se mohli někde ztratit a sejít z cesty.
"To je pravda. Sice to byla zábava, ale to plavení na kře bych nerad opakoval. Myslím, že kdyby se to stalo dneska, asi by mi umrzly tlapky, když bych je musel strčit do vody," usuzoval.
"Doufám, že bude doma. Však už to je taky několik lun zpátky, kdy se mi ztratila na té velké louce." Jo, nechala ho u řeky a s jakýmsi nadšením se rozklusala do moře trávy. Doufal, že je Marion v pořádku doma. Snad ho nehledá u řeky, kde ho nechala.
"Očividně ano." Sníh se mu líbil, to ano, ale respekt ze zimy by měl mít každý rozumný tvor.

>>> Zrcadlové hory přes Východní hvozd