Gallirea - Příspěvky uživatele

Leden 8/10
....................................
Chlupy byly příliš malé a bylo větší riziko, že s nimi pohne vítr nebo jeho dech. Zaměřil se proto na pírko a přemýšlivě ho pozoroval. Dokonce si k tomu i lehl a zíral na kousek pokrývky straky, která již o tento maličký díl sebe sama nestála, když jej shodila na zem. Hýbeš se, ale nelétáš. Co se mi tím snažíš říci? Že ještě nemám na to tě přimět létat nebo prostě jsem stále vedle z toho, jakého charakteru jsi? Hm? Vyfoukl vzduch tlamou a pírko odfoukl dopředu. Jistě, že mu nikdo neodpověděl. Ba, ani pírko, ani hlásek uvnitř jeho mysli. Zase se posadil a nyní se pokusil o něco jiného.
Tentokrát se soustředil na to, aby se pírko pohnulo, ale směrem, kterým chtěl on a ne jen tak ledabyle. Nejdříve si urovnal myšlenky a potom si to zkusil představit. A hle, pírko skutečně udělalo to, co si Vento usmyslel. Cítil, že mu to ubralo trochu sil, ale nebylo to zase až tak moc, jako když to zkoušel poprvé. Nejspíš se mnohem lépe soustředil na to, co dělá a tím kouzlo provedl přesněji a s menším úbytkem energie.
Tenhle pokus ho potěšil o dost více a tak spokojeně zavrtěl ocasem. Popadl pírko a zase si ho zastrčil za ucho, tam kde doteď bylo, než začal zkoušet magii.
Vrátil se na místo, kde zanechal ukousnutý kousek větvičky. Začal se na větvičku soustředit jako na pírko předtím a učinil s ní totéž! Tím si potvrdil a ověřil, že to skutečně dělá on sám. Však byl také sám a nikdo poblíž nebyl, aby si s nim třeba pohrával a dělal si z něj legraci.
S vědomím toho, že alespoň dokáže s předměty hýbat, vyrazil zpátky domů. Chtěl to někomu říci. A třeba i zjistit víc. Však se říká, že víc hlav víc ví, ne?

(85)

Kromě toho, že prase škublo ocasem se ale nic dalšího a většího nestalo. Prase ani neožilo, ba ani nepřicupitalo blíž, aby sebou fláklo přímo mezi hladové vlky a ti mohli začít hodovat na jeho mase. Stačilo to však k tomu, aby Vento cítil energii a nadšení, že se něco přeci jenom událo. Naneštěstí si toho nikdo nevšiml. Maple jej požádala o to, jestli by se nepostaral o jídlo pro ostatní, Jasnava se sice tázala, co, že se to stalo, ale také to škubnutí ocásku neviděla. No co už. Na Jasnavy otázku odpověděl: "Rozhodně se pohl, ten prasečí ocásek. Teda já s ním nějak pohnul."
Ohlédl se na Maple a zavrtěl ocasem a zastříhal ušima. "No jasně, od toho jsem tady," odpověděl ji, že se o to postará. Mezi tím, se Nicoli ujal toho, že dotáhl kus masa pro malé princezny. A také k jeho tlapkám docupitala Feline. Vento sklonil hlavu k malé princezně. "Ahoj Čiči, vidím, jak krásně ti to jde. Jsi šikulka. Ano, takhle se vrtí ocáskem, jde ti to moc, moc dobře." Měl z ní velkou radost. "Počkej, taky ti donesu jídlo, jen minutku vydrž." Bylo mu jasné, že za pomocí magie to ještě nezvládne a tak bude muset udělat to normálně, tak jako doposud. Postavil se a doběhl ke kanci, skoro tak rychle jako Nicolas a začal z něj trhat maso. Ale neutrhl jenom jeden kousek, Maso pěkně natrhal na několik kousků a ty potom nějakým cirkusovým tahem nacpal do tlamy. S masem potom přišel ke skupince a vyplivl ho na zem. Pak kousky podával ostatním. Přitom si opakoval jejich jména, aby na nikoho nezapomněl: "Marion, Jasnava, Nicoli, já a Feline." Ne, že by snad zapomněl na Nerissu, to ne, ale tam už bylo maso od Nicolase.
Lehl si před Felin a utrhl kus masa tak aby to bylo menší sousto, které ji potom nabídl tak že ho držel v tlamě, aby ho ona mohla ulovit. "Na, Feline, to je maso a je moc dobré a taky je to skvělá hračka." Vysvětloval malé vlčí slečně. Přitom vrtěl ocasem a chtěl si s mrnětem hrát.

Leden 7/10
....................................
Nedávno v úkrytu ho překvapila jeho magie. Podařilo se mu něco, co dříve nedokázal, ale pořád zůstávalo záhadou, jakou magií vládne. Už věděl, že nějakou magii má, ale jakou, to ještě nevěděl tak přesně, aby mohl s jistotou říci, co umí. Kdyby se ho tedy někdo zeptl, pravděpodobně by mohl říci nekolik možností, které ho napadaly, ale jistý by si jimi nebyl. A on chtěl vědět, co umí, aby se mohl na magii začít spoléhat jako třeba na své vlastní tlapky. Těm věřil, ale magii ještě ne! Co kdyby ho zradila, kdyby si myslel, že dokáže létat? No? To by byl malér, kdyby to nebyla levitace. Nebo co kdyby si myslel, že dokáže ovládnout vítr a hle, ono by vůbec nešlo o vzduch. Byla to zapeklitá situace. Měl ještě co testovat.
A to se také rozhodl učinit. Takže nejdříve zkusil poskočit a přitom se snažil soustředit na to, že zůstane viset ve vzduchu. To se mu ale nepovedlo. Vyskočil a normálně dopadl, jako když vyskočil kdykoliv předtím. Možná to chce udělat jinak! Zkusil na to jít znovu. Tentokrát se začal soustředit na to, co chce o něco dčíve než vyskočil. Ale jakmile vyskočil, soustředění se rozbilo a on dopadl stejně, jako před chvílí. Špatně se soustředím! pomyslil si Vento a zkusil to zopakovat. Zkoušel to několikrát a vždycky se dostal o kousek dál, ale vždycky to dopadlo stejně. Možná jsem moc těžký na začátek! Uvažoval, že by měl začít s něčím lehčím. Třeba kamenem, klacíkem nebo šiškou.
Poohlédl se tedy po něčem takovém. Nejbližší dostupná věc byl klacík, který si mohl ulomit z nejbližšího stromu. Prostě ukousl kousíček větvičky a vyplivl ji na zem, načež se začal soustředit, aby se zvedla do vzduchu. Větvička se zachvěla! Ovšem do vzduchu se nevznesla. Místo toho uskočila libovolným směrem do strany asi o centimetr. Vento narovnal hlavu, napřímil uši a upřeně sledoval větvičku. Vážně se mi to povedlo, ale nelétala, proč? Chyba v soustředění? Málo zkušeností? Špatná magie? Pořád to pro něj bylo nedostačující, aby mohl své soustředění zaměřit správným směrem a rozvíjet své magické dovednosti. Zkusil proto najít jiný předmět, který by mohl podrobit testu vznášení se. Chvíli hledal, chodil po lese, než si uvědomil, že to, co chce najít vlastně už má. Pírko, za uchem, které dostal od Rolanda. Zazubil se. Tlapkou si pírko vymotal z chlupů a nechal ho dopadnou na sníh. Pak si sedl a koukal na pírko. Znovu se soustředil na pírko a snažil se ho přimět, aby levitovalo. To se však nestalo a pírko udělalo to samé, co větvička předtím, jenom jak bylo lehoučké, tak poskočilo o mnohem dál. "No tak, co je? Proč se nevznášíš?" Ptal se pírka, ale ve skutečnosti jenom nahlas přemýšlel. "Třeba to není levitace." Podrbal se za uchem, odkud mu vypadlo několik drobných chloupků a on je se zamyšlením sledoval.
Učinil poslední pokus tentokráte s chlupem. Soustředil se na chlup a ten téměř okamžitě vystřelil dopředu a dostal se nejdál z těch tří předmětů. Ovšem nelevitoval!
Vento vyplázl jazyk a přemýšlel, proč to nefunguje. Tedy ono se něco dělo a to bylo vážně skvělé. Ale co to bylo? Levitace to nebyla. "Vítr to není!" To už věděl. Zkoušel přivolat vítr už několikrát, ale nic u větru necítil.

(83)
1/5(=8) - 22.1. Nov. loterie

Oh ano, hlad, to byl pocit, který Vento znal moc dobře a ano, hlad měl. Když sem mířili, říkal to, cítil ho a chtěl jej zahnat. Ale když vstoupili do úkrytu, všechen ten hlad byl zatlačen někam do kouta, odkud ale nyní, po jeho připomínce vylezl na povrch s ještě větší motivací pro tělo mladého vlka. Zakručelo mu v břiše tak nahlas, že to snad museli slyšet všichni. Otočil hlavu na Maple, horlivě přikývl hlavou: "Ano, ano, hlad mám veliký." Souhlasil,
"ale to má určitě i Marion a Nicol a Jasnava a Islin a ten návštěvník Regis a ty taky, no ne? No jo a taky naše malé princezny Nerissa a Feline," nechtěl na nikoho zapomenout. Wolfganie odešla zkontrolovat hranice a tak tady zbyli jen oni. Otočil se na malá vlčátka. Byla by schopná pozřít maso? Určitě ano. Alespoň on musel začít brzy, když byl odstaven od mateřského mléka dřív než by tomu bylo normálně.
Po té věnoval pozornost Nicolasovi. Mluvil něco o vznešeném jméně. Zastříhal oušky: "Asi ano." potvrdil, nicméně netušil kolik toho na jeho jméně bylo vznešeného nebo ne. Rád by se dozvěděl víc, ale musel si vystačit jen s tím, co si zapamatoval jako maličký. Pak se přesunuli k mrňatům, která se stále zvětšovala, Vento by dokonce mohl říci, že snad rovnou před očima, ale tak jim to asi jenom připadalo. Holky každopádně rostly.
Marion s Jasnavou vedly diskuzi a Vento jen kousek ucha naslouchal. Slyšel sice malou vlčici, ale nerozuměl jejím slovům, byla-li to slova. Ale ano, musela to být slova. Zazubil se na Marion v úsměvu a zavrtěl ocasem. Sám byl tak nějak vedle Nicolase z jedné strany, zatímco Jasanava seděla z té druhé. Mari a Jasnava si dál povídaly a tak Vento koukal na vlčata až mu hlava taky mírně klesla dolů. Když však zmínila Marion Života, okamžitě vystřelil hlavu zase vzhůru! "Oh, oh, vážně je pan Život takový milý a krásný a skvěle kouzlí? Jestli za ním půjdete, jdu s vámi! A tentokrát už nebudu malej na to se ztratit. Dám na vás pozor! To mi můžete věřit, že jo, Maple?" Otočil se na světlou vlčici, aby potvrdila, že jako ochránce má na jejich ochranu plné právo. I když byl ještě mlaďounký a možná viděl výš, než by měl koukat, no však to znáte, horlivé mládí a sebevědomé dospívání.
"Paní Smrt rozhodně miloučká nebyla," postěžoval si Vento holkám. Třeba je to u Života skutečně obráceně. Dávalo by to smysl.
Marion se k němu přiblížila a něco mu šeptala do ouška. Ptala se ho. Vento se zazubil a odpověděl Mari na její otázku. "Jmenuje se Nicolas, ale můžeš mu říkat Nicoli." Mrkl na vlčici. Jasně, bylo tady docela živo, není divu, že nepochytila všechna jména.
Tu si vzpomněl na to jídlo, opět. Otočil se na místo, kde bylo cítit. Kdyby to jídlo tak mělo nohy a přišlo sem! pomyslel si. Jasně, že mrtvé jídlo už nemá funkční nohy a nekromancii Vento neovládal, ale... Něco přece jenom chtěl zkusit, když se snažil přijít na to, jakou magii by mohl vládnout a tak se začal soustředit na kus flákoty. "No tak, pohni se!" Vyslovil to sice nahlas, ale bylo to spíš pro umocnění soustředění a hle? Něco se stalo! Byl to jenom klam nebo skutečně to prase škublo ocáskem? "Viděli jste to?!" Vento to cítil. Cítil ten náhlý proud energie, která mu proběhla po těle. A viděl i záškub prasečího ocásku. Ale pořád to tak úplně neříkalo, jakou magií může vládnout. Byl to snad vzduch? Nekromancie? Telekineze?

(82)
Smečkový úkolníček: 3. Poznej člena, kterého ještě neznáš.
1/5(=7) - 18.1. Nov. loterie

Zavrtěl ocasem, když ho pozdravila i Wolfganie nakonec, když vstřebala ten šok, který pro ni mohl být šokem, zatímco pro Venta to bylo jen překvapení, ale radostné. "Já to chápu, vždyť jsi Marion neviděla stejně dlouho, jako jsme byli na té procházce." Inu, již zmíněné, několika měsíční procházce. Byl rád, že Wolfganii nevadí, že se jim takto přitoulal do života a aniž by o to sama stála, stal se tak, díky její dceři, jejím dalším synem. Byl rád, že má zázemí o němž si mnoho ztracených vlčat může nechat jenom zdát.
Tu do úkrytu zavítali další vlci. Vento zachytil jejich pachy, které neznal. Ale dle reakce jejich bety a jeho 'maminky', usoudil, že se, minimálně jeden počítá do smečky. Zastříhal oušky, protože padlo jméno Islin. To je ta ochránkyně o níž mi řekla Maplička! To musí být ona, automaticky nadšeně zavětřil do vzduchu a identifikoval samičí pach, který si přiřadil do hlavy jako Islin. Pach samce neznal a byl to nejspíš návštěvník, kterého měla na starosti Islin a nyní i Wolfganie.
Dostalo se mu odpovědi na pozdrav také od Jasnavy, která se stala nově členkou Sarumenské smečky a též od černobílého vlka, který již členem byl, ale Vento ho ještě nikdy dříve nepotkal. Tak se seznámil s novým členem smečky, kterého ještě neznal. Zašvihal ocasem. "Rád tě tedy poznávám, Nicoli. doufám, že budeme skvělí kámoši. Já jsem, jak už Mari řekla, Vento De La Nokto, ale stačí Vento." Zastříhal ušima, neboť toho na něj Nicoli vrhlkl tolik, že nevěděl na co odpovědět dříve. "Když jsem byl tákhle malej," zvedl tlapku a ukázal asi zhruba jak mrňavej byl, tehdá to byly dva měsíce nebo tři? nevěděl přesně, "tak mě Našla Marion u řeky a vzala mě sem, že s ní a její mámou můžu zůstat." Odpověděl na první otázku. "Ano, líbí se mi tu." Zavrtěl ocasem a zazubil se na vlka. "Maple, Roland, Marion a Wolganie jsou skvělí!" řekl. Vybavil si i Malobora, ale nemohl soudit, protože jediné co si pamatoval, bylo to, jak se na něj Mari zlobila, že nechtěl jít s nimi na procházku, asi.
"No jasně, že jsou hodný, vždyť ještě nemají ani zuby a oči," odvětil ohledně vlčat, ale ta už oči měla taky, to ale ještě nevěděl, do chvíle, než Marion tuto novinu oznámila. Otočil hlavu na Marion aby se podíval a skutečně, malé holky měly oči. "To je paráda, takže Roland měl pravdu a nejsou vůbec pokažená!" Nadšeně zavrtěl ocasem a pro jistotu přiběhl ke kožešině také, aby si holčičky dobře prohlédl. "No vážně! Mají oči jako já, to je super!" Pak zase popoběhl k Nicolasovi a dloubl do něj čumákem, "Tak se pojď na ně taky podívat a nestůj tady tak." Vybídl vlka a popostrčil ho nosem kupředu k vlčatům.

~ Vzhled ~

~ Povaha ~

~ Vzhled ~

~ Povaha ~

Leden 6/10 | Seilah

Byl rád, že to oba vidí stejně. Jako, malá jeskyňka by byla fajn, když jeden hledá fakt nutně úkryt. Ale jestli tohle mělo být místo pro jejich schůzky a taková klubovna, jak to Seilah nazvala, tak by to místo mělo být prostorné a nejlépe s mnoha možnostmi využití a vyžití. Zavrtěl ocasem na souhlas a na Seilah mrkl.
Mluvila dál a Vento nad tím přemýšlel. "No, jednou možná. Ale to bys mě musela dát nejdříve košem ty." Vysypal to ze sebe, než si uvědomil, co, že to vlastně vypustil z úst. Kdyby mohl, asi by teď zrudl a začal možná koktat. Kdyby byl člověk a nebyl by Ventem vlkem. Takhle v panice na Seilah vyplázl jazyk, přičemž s jeho špičkou zakmital. Ihned po tom ho ale schoval do tlamy, páč byla stále zima a hrozilo, že mu jazyk ztuhne a upadne mrazem. To by nechtěl. Tak nějak se snažil to zamanévrovat do hry, ale ve skutečnosti to byla taková ta dětská upřímnost bez jakýchkoliv dospívajících záludností a podvodů.
Klusal za ní do svahu, jako nějaký kamzík. "Musí! To by v tom byl nějaký horský kozel, aby jsme žádnou jeskyni nenašli!" Přiblížili se a skutečně tu nějaké ty pukliny ve skalní stěně byly. "Vida, můžeme prozkoumávat." Vento se zaměřil na pukliny, které viděl a snažil se zhodnotit přístupnost. Některé vypadaly dobře, ale přístup k nim nebyl a jiné byly přístupné, ale zase nešlo o jeskyně. Teprve když prolezli několik takových děr, některé byly vhodné pro doupata, jistě, ale neplnili požadavky mladých vlků, konečně si povšiml, nepatrné pěšinky, která nebyla pěšinkou v pravém slova smyslu, jen, mohla by se jí stát, směřující k jedné z puklin. "Mrkneme se ještě támhle." Přístup k ní nebyl zrovna vydlážděný, jak by se dalo říci v lidské hantýrce, ale když byl jeden pozorný a všímavý, mohl se k puklině dostat.
Vento vyšplhal po nezřetelných schůdcích až k díře ve skále. Po krátké chodbičce se otevřela v jakýsi sál s dírou ve stropě, kterou do prostoru proudilo světlo. Díra nebyla přímo uprostřed, to ne, ale dostačovala tomu, aby sál byl v šeru a ne ve tmě. Někde u jedné zdi slyšel Vento kapat vodu a když ke zvuku došel, spatřil maličkaté jezírko. V tuto chvíli bylo víceméně zamrzlé, ale bylo vidět, že u stěny, kde pořád kapala voda, se tvořila maličká loužička nezamrzlé hladiny. Takový miska v ledě. V létě tu jistě bude jezírko, fontánka, nebo jak to nazvat. Ne větší než vlk. Spíš jak vlčí hlava. Takové umyvadlo.
Kromě chodby, kterou přišli, byla zde ještě jedna, která vedla opačným směrem. Ale ne přímo, byla ukryta jakoby za paprskem dopadajícího světla ze stropu. "Hele, támhle taky je nějaký vstup. Zkoukneme to?" zeptal se a otočil se na Seilah, jestli už je také v jeskyni.

~ Vzhled ~

~ Povaha ~

~ Vzhled ~

~ Povaha ~

~ Vzhled ~

~ Povaha ~