Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Kopretinová louka přes Plamínek

a) Použít magii a zkusit se kmenu zbavit
To, co liščata trápilo, byla uvězněná jejich maminka. No, to dalo rozum, že je to znepokojovalo. I když bylo zvláštní, že přišla zrovna k Sarumenským. Byli nejblíže? Nebo nejdůvěryhodnější smečkou? Kdo ví.
"Tohle nevypadá dobře," poznamenal Vento, spíše víceméně pro sebe, protože kmen stromu byl docela velký a mnohonásobně těžší, než by jeden čekal. Samozřejmě ho hned napadlo ho odstrčit, ale nato neměl jeden vlk tolik potřebných sil a dost možná s kmenem nepohne ani celá skupina vlků. Nic méně se nevzdával s vymýšlením, nápadů, jak se překážky zbavit, aniž by to ohrozilo ostatní. Zastříhal ušima a se slovy: "Magie, ano, ta by to mohla dokázat." Pamatoval si, co dokázala magie v zemi Nezemi, musela přeci existovat nějaká, která by dokázala strom odsunout.
Mamka měla nápad a poznamenala i zajímavou poznámku, ohledně magie vody. "Použít vodu jako vrstvu, po které by kmen, vlastně plul, to není špatný nápad. A nebo bychom mohli část kmene, který blokuje vstup přeměnit na něco, no, něco jiného, co by se dalo jednoduše odstranit. Něco jako, aby se to rozpadlo?" Navrhnul Vento také svůj myšlenkový pochod, který takto hodil do placu ostatním. Avšak Feline, jako by jeho myšlenky, tak trochu také zachytila. Nebo možná on zachytil její? "Jo, přesně tak! Feline, to je ono, nebo nějak takhle."

Na pořádné přivítání čas skutečně nebyl, ale takové, alespoň bujaré gesto, to si prostě Ventík odpustit nemohl. Jiskry nadšení mu blikaly v očkách a on sledoval všechny přítomné, včetně těch chumdelatých liščích mláďat. Nebýt těch velikých uší a zvláštních očiček, považoval by je s klidem za vlčata.
"Nikam jsem se nezatoulal, jen jsem se povaloval v lese. Ale už jsem v plné síle." Nebo spíše naplněn životabudičem, či energií zkoumat. Typický tok, který z tohoto mladíka dělal vlčestřeštidlo obecné. Ale také dokázal mít i rozum a využívat jej. No, třeba právě nyní, kdy bylo potřeba zjistit co se to tady děje.
"Měli bychom jít za nimi, ale opatrně na tu vodu." Kde se zase vzala taková bujará voda? Inu, jarní tání, zřejmě. Mezi tím, co se začali přesouvat za liščaty, Vento mrkl na mladičkou Feline, protože se očividně zdála zaskočená. Přišel k ní a pošeptal jí do ouška: "Ti dva se mají rádi, ale nějak se nedokáží vyjádřit." Mrkl na ni, "ale pšt." Zazubil se a sledoval, kam to vlastně jdou.
Meseli překonat řeku, která měla docela rozvodněný a silný proud. A když se dostali do lesíku, naskytl se jim pohled na problém, který liščata trápil.

→ Borovicová školka přes Plamínek

← Sarumen

Oba tedy kráčeli lesem. Tedy, Vento kráčel, zatímco malá šelma musela za vlkem hopsat. Ale zdálo se, že to Odovi vůbec nevadí, neboť to pro něj byl přirozený styl pohybu. Hop sem, hop tam a mrštná šelmička se dokázala pohybovat opravdu rychle. Jeden by to ani nečekal. Inu, potom zaslechli oba dva nějaký povyk. Byl to docela hlasitý křik! Ale kdo ho mohl vydávat? Vento musel i uši sklopit, aby náhodou z toho neohluchl, ale zvědavost jej přiměla, aby se vydal na louku a po nějaké chvíli už viděl skupinu vlků a lišky. Byly to sice malé lišky, ale i tak si Vento vzpomněl na lišáka z nory.
Kdo ho zajímal nejvíce byli Roland, Wolfganie a Feline. Roland s Wolfie měli u sebe ona liščata a něco řešili. Možná hledali, kde jsou liščí rodiče?
Vento k nim přiběhl, jo, přiběhl, protože když je viděl, probudila se jeho mláděcí stránka: "Ahoooj tati, ahoj mamí, ahoj Felinko!" Nadšeně zabrzdil u dospěláků a radostně dloubl do Rolanda čumákem, Wolfganii dal pusinku a potom se vrhl na Feline, aby ji taky opusinkoval. "Jak jste se měli a co ta liščí mláďata? Myslíte, že jsou jako ty vydřata?" Oda se zastavil opodál a sledoval Venta, jak se vítá s rodinou.

Vento se protáhl a rozkoukal se. Teploty byly mnohem vyšší, než když se vrátil z lovu. Začínalo jaro a on si povšiml i prvních náznaků v podobě prvních jarních rostlin. To bylo něco, co by se líbilo Marion, ale on na kytky zase až tak nebyl, neboť lákaly včely a ty byly nebezpečné, když se do nich dloubalo, že jo. Byl doma, tak jako to bylo obvyklé. Bylo? Nebylo? Protáhl si tlapky, aby se na ně mohl postavit a pocítil, jak mu po nich sklouzl něčí kožíšek. On totiž na něm spinkal taky jeho zvířecí společník Oda. "Hej, dávej pozor, vždyť jsi mě málem skopl!" zamručel nespokojeně a stejně jako Vento i ta šelma si protáhla tlapky a nakonec i celé tělíčko.
"No jo, tak pardon, jak jsem mohl vědět, že tam jsi?" Vento zamrkal a konečně se dal do kroku. "Porozhlédneme se kolem, jo?" Měl za to, že cítil několik známých pachů, ale i nějaké neznámé? Méně známé? Těžko říci, každopádně se rozhodl, že je na čase nohy pořádně protáhnout.
Oda si odfrkl, hlavně hlasitě, aby to vento slyšel dobře. Lehce zasyčel, otřepal si kožíšek a následoval tmavého vlka.

→ Kopretinová louka

Vento
7. - 5 křišťálů

Přidáno.

7. Zavzpomínej na svou první zimu
________________________________
← Tmavé smrčiny

Malá šelma na Venta stále zírala. Když po ní vlk cvakl zuby, sice ucukla, ale neutekla. Na místo toho, aby vzala tlapky na ramena a utekla rychle pryčPohlédla na Venta a k jeho překvapení na něj promluvila: "Nechci tě sníst. A nejsem ona ale on." Odpovědělo mu hrdě zvířátko a vypjalo se, aby působilo odvážněji a sebevědoměji. "Jmenuji se Oda a ano, jsem kluk. Už tady na tebe dohlížím nějaký ten čas, ale ty jsi pořád spal, takže o tom ani nevíš." Vento na něj vykulil oči a s otevřenou tlamou vyhrkl: "Počket! Ty jsi jeden z těch kamarádů?"
Malá šelma přikývla hlavou: "To jsem a budu tě doprovázet. Vybral jsem si tě a ty teď patříš mě." Řekl malej a vycenil tesáky do širokého úsměvu.
"Jak jako, že patřím tobě?" To si ten malý tvor dělal asi legraci ne? "Spíš ty budeš patřit mě, ne?" Vrátil mu to Vento.
"Ale kdepak! Hele, já si vybral tebe takže ty patříš, logicky, mě. Tak to je a když budu chtít, klidně můžu odejít. Záleží jsetli ty chceš, abych zůstal. Ale jestli zůstanu, tak na mě musíš být milejší, kámo." Protáhl malý tvor.
Vento přimhouřil oči, že by byl on ten, kdo někomu měl patřit s tím teda nesouhlasil, ale mohl alespoň nechat toho prcka, aby si to myslel, že jo. "A co jsi vlastně zač, Odo?" Zeptal se ho. "Vydra rozhodně nejsi." Uvažoval nad svým, nejspíš už, novým společníkem. "Já jsem Sobol asijský a pomalu a jistě se naše rodina přesouvala až jsme se ocitli zde. Ty ses mi zdál, jako rozumný společník, takže jsem si tě adoptoval a tečka, Vento," řekl zcela, jako by nebylo překvapující, že zná jméno svého majetku. Ventovi to ale zvláštní přišlo: "Počkej, jak to, že víš jak se jmenuji? Já ti to ještě neřekl." Divil se mladý vlk.
"Už jsem ti řekl, že jsem tě sledoval nějakou dobu. Jen sis mě nevšiml, když jste lovili tu srnu." Zvedl tlapičky, aby je mohl rozhodit do stran a tím dát najevo, že to je normálka.
Vento přikývl chápavě: "Jasný, takže jsi mě, nás, sledoval, fajn, dobře, budeme kámoši. Ale teď už pojď. Musím se podívat domů, jestli je všechno v pořádku. Víš?" A s těmi slovy zamířil do Sarumenu.
Cestou tam přemýšlel nad tím, jaká byla jeho zima zde. Kdyby měl myslet na tu první, moc by si z ní nepamatoval. Jen že ještě nebyl tady, byl sníh led, a pak ho unesl a ocitl se tady. Ale ta druhá zima, a ta, kterou by on rád považoval za první zimu, tak byla nádherná! Poznal Rolanda a Maple a moc je měl rád. Vzpomínal jak stavěli sněhovou sochu, jak se váleli ve sněhu, a zdobili stromeček. Jak chtěl ten parůžek a jak se vydali na výpravu. Lovili ryby, plavali na kře, hledali Vlčíška, viděli zlaté prase to všechno bylo tak skvělé. No a málem by zapomněl na koulovačku. Ta byla taky parádní! Ovšem též zpíval jakousi koledu a Maple mu vyprávěla o zvycích a Vánočních svátcích. Všechny tyhle vzpomínky se mu vyplavily na povrch, až se začal usmívat jako sluníčko. Pohlédl na Odu: "Už jsi slavil Vánoční svátky? Radoval ses ve sněhu?" Zeptal se sobola.
Ten hopkal vedla vlka a po otázce mu odpověděl: "Ne, ale rád to s tebou absolvuji." Vento se ušklíbl, nabral čumákem trochu poprašku a vyprskl ho na sobola. "Tohle je zábava! Ale ještě tu není dost sněhu, přesto, počkej až se ve sněhu budeš brodit! To bude teprve ta praví zimní atmosféra." Zasmál se a to už byli skoro doma. Vento zastavil, nasál pachy do nosu.

Po tom zásahu kopytem od srny byl trochu mimo, ale snažil se to na sobě nedat znát, že ano? Usmál se na všechny přítomné se slovy: "skvělá práce, Maple, Rolande, Tonresi," zavrtěl ocasem a už toho moc neříkal. Akorát to, že ani on Tonresovi jeho handicap nevyčítal. Popadl srnu a kus cesty pomáhal svým společníkům, dokud ho zranění nezačalo zlobit. Pak se omluvil, že se ještě podívá kolem. Potřeboval chvíli oddechu a nechtěl ukazovat, jak ho to bolí.
A tak se stalo že chvíli chodil po lese a snažil se rozchodit škubání a křeč v pleci. Pak si našel místo, kde si chtěl chvíli odpočinout. Jen se v klidu vyspat. A to také udělal.

Vento si myslel, že spal jen chvilku, ale z toho všeho běhání po Gallirei a honu na srnu byl tak utahaný, že když ho něco vzbudilo, byl chvíli překvapený. Vlastně byl překvapený vícekrát. Nejdříve si uvědomil, že se po zemi válí mnoho listí a ve vzduchu byl poletující sníh. Po té si uvědomil, že zde není sám, že na něj někdo kouká. Malá drobná šelma. "Co na mě koukáš?! Chceš mě snad sežrat? Na to jsi moc malá a já nejsem ještě mrtvý! Jasný? Jen jsem spal!" Aby dal svým slovům za pravdu, postavil se na tlapky a cvakl zuby na prázdno, aby tak šelmu přesvědčil, že skutečně není k jídlu.

// Sarumen

Roland byl připravený vyrazit, jakmile byla srna, v závěsu s mladým vlkem a alfou Sarumenské smečky, blízko a zdálo se, že to měl dobře vypočítané. Vyrazil z úkrytu a zakousl se srně do přední nohy, čímž kořist zpomalil přesně tak akorát, aby ji mohla Maple chytit za zadní nohu. Vento chňapl po druhé zadní noze. To byl jeho první plán, plán A. Ovšem srna se nehodlala vzdát jenom tak. Šlo jí přeci o život a žádný tvor nebyl tak oddaný smrti, aby se nechal jen tak zabít a ani tahle srna na tom nebyla jinak. Proto se kopytem rozmáchla, udeřila mladého vlka do plece. Ještě, že jenom tak a neskončilo mu kopyto na hlavě, že? Vlastně měl tak štěstí a ona ho zasáhla jen do zranění od kojota. Tím Venta na krátko odhodila od sebe. Strup z předchozího lovu se roztrhl. Vento měl co dělat, aby udržel rovnováhu, možná i trochu zalapal po dechu, ono takové kopnutí nebylo nic příjemného i když to byla jen srna, která byla mnohem menší než dospělý daněk, třeba. Nakonec však znovu zaútočil. Tentokrát se odrazil a skočil srně na záda. Samozřejmě tam nevyskočil, ale přední tlapy měl přes srnčí hřbet a svou váhou ji zadní část těla posla k zemi. Tak měl Tonres ideální podmínky pro svou část lovu.

Souhlasil se všemi, že si letních dnů skutečně užil dost a prožil zajímavé dobrodružství. "Ano, je to tak. Vůbec jsem se nenudil." spokojeně se na všechny usmál, švihl ocasem.
"Jsem zvědavý, jestli Vlčíška opět potkáme v zimě." jelikož v létě po něm nebylo tam horách ani stopy. Kojota ochutnal jen Tonres. "No, ano, daněk je rozhodně chutnější než kojot. Ale měli jsme hlad a ten kojot měl smůlu, že se srazil s muflonem." nebýt toho, že ho ten beran napadl, neměli by šanci ho dostat.
"To je báječné, moc ti to přeju, Maple." upřímně zamachal ocasem.
Potom se už začal soustředit na stopy. Nejdříve tedy na pachy v okolí a až ho dovedl nos na místo, kde se jejich cesta protnula se stopami na zemi od kopyt, pustil se po ní. "Tady bych řekl, že to je stopa, kterou hledáme." pohlédl na Rolanda, aby mu to potvrdil a pak se po ní vydali.
Maple rozdělila role pro lovce, Vento poslouchal, aby si zapamatoval plán a taky si ho trochu uspořádal, potom přikývl, jakmile se zdálo, že už budou stádu blízko a potřebovali se domluvit dopředu. Bylo lepší si rozvrhnout ty role hned, to mu přišlo jako moudré a za to Maple obdivoval. "Jsem připravený", řekl, jakmile se dostali ku stádu. Ještě, než vyrazili kupředu si mladý vlk zhodnotil situaci. Snažil se skenovat okolí, kvalitu terénu, a všimnout si případných možných komplikací v podobě překážek, které by jim lov mohly utnout hned ze začátku a kvůli kterému by museli, pravděpodobně hledat jiný cíl. Tomu chtěl předejít, proto se snažil si vše pečlivě načíst do hlavy a jakmile si Maple vybrala stranu, on zaujal pozici na protilehlé, aby stádo sevřeli do kleští. Nastal čas se dostat co nejblíž. Jakmile byla příležitost vyrazit a začít hon, vyrazil kupředu. Snažil se společně s Maple oddělit vybraný kus od stáda, což vyžadovalo nějaký čas, ale nakonec za pomocí vrčení a cvakání zubů se jim to povedlo. Jen co vznikl prostor mezi kusem určeným k lovu a zbytkem stáda, skočil do něj a hned jak srna začala prchat směrem, kterým oba vlci zamýšleli, odskočil zpátky na tu stranu, kde byl, aby mohl kořist štvát.

Sarumen →

Co se týkalo jestli něco zajímavého říkal, ten stařík: "Ne, jen chtěl, abych plnil úkoly." A nebyl v tom sám.
"Jestli to je Vlčíškův příbuzný, to zatím nevím, nestihl jsem se ho na to zeptat. Ale, začalo to tak, že jsem se chtěl protáhnout, jak jsi říkala," obrátil se na Maple a usmál se na ni, přičemž švihl ocasem vesele, když následoval Maple s Tonresem v závěsu vedle Rolanda. "A cestou jsem narazil na hodně starého vlka. Jenomže on byl celý natěšený a že jestli dokážu předvést nějaké kejkle s takovou barevnou věcí, které říkal míč. Byla to zábava, ne, že ne. A když jsme se rozloučili, potkal jsem ho o několik kilometrů dál znovu." Významně na všechny vlky zamrkal. "A co by jste řekli? Jak to dokázal, když vypadal tak vetchý, jak se dostal přede mne. A už na mě hulákal zvesela, že mám stavět vor a obeplout na něm ostrůvek." Teď udělal dramatickou pauzu, než spustil dál, aby to stihl přednést než dorazí na místo lovu: "Udělal jsem, co po mě chtěl, no byla to ale docela fuška, než jsem zapojil magii. A když jsme se rozloučili, byl tu zas. Objevil se v horách a že ztratil nějaké věci a tak jsem mu pomáhal je najít. Potom jsem kvůli němu skončil v písku. Ale kdo ví, to už se mi možná zdálo, neboť na té poušti bylo fakt neskutečný horko. No ale o pár kilometrů dál tam zase na mě čekal a že mám zdolat překážkovou trasu. A pak jsem ho viděl naposled u toho velkého jezera to chtěl závodit v plavání. Nakonec jsem potkal další vlky, a ti ho prý také potkávali. Chtěl po nich prakticky to samé. A tak jsme s tím jedním vlkem přemýšleli, kdo ten Stařešina může být a šli jsme se podívat na tu horu za Vlčíškem, jenomže on tam nebyl." Vydechl, nadechl se a znovu dlouze vydechl. "Nepotkali jste toho starého vlka taky?" Zvědavě sledoval jedno od druhého až po třetí.
Tonres se zeptal, co budou lovit a Maple zmínila srny a vysokou. Vento se olízl, protože dančí chutnalo skvěle. Jestli i srna bude chutnat dobře, už teď se mu sbíhaly sliny. "Oh, už jste jedli kojota?" Plácl, neboť mu lov připomenul jeho poslední pokrm, který skolili společně se Sikuem. A to měli štěstí, neboť ten kojot byl pochroumaný od muflona.
Roland se zase ptal na tu vydru, to Vento nastražil ouška. Už se s otcem bavili o tom, jaké zvířátko by se Ventovi líbilo. "To je báječné, že máš teď také společnici. Přišla k tobě jenom tak?" Zajímal se mladý vlk.
Na otázku Maple přikývl. "Moc rád si to vyzkouším. Myslím, že jsem trošku trénoval, tak by mi to mohlo jít." Natáhl do nosu pachy ze vzduchu a cítil hodně známých i neznámých pachů. "Jsou cítit ty srny podobně jako ti daňci?" Zeptal se, pro jistotu.

Děkuji moc za akci, je to první taková velká akce, které jsem se účastnila. Musím hodně poděkovat, za vstřícnost pořadatelky, že umožnila výměnu týmového spoluhráče, který nemohl svou část plnit a tudíž by tím omezil i mou postavu.. Ačkoliv chápu, že se mnozí mohou cítit dotčeni, že si tím někdo nasbíral další body navíc, protože mi dělal hráče do týmu a hrál tak 2x část, která se mohla hrát jen jednou. Možná by se pro příště dalo tyto body navíc, nahradit nějakou odměnou tak, aby to bylo fér vůči ostatním. Anebo je nezapočítávat do pořadí, když se tím pádem vyhoupne na první příčku jen díky té možnosti plnit týmovku dvakrát. Takže chápu ono rozhořčení. Já osobně jsem si akci užila a překvapilo mě, že jsem skončila tak vysoko, což jsem vůbec nečekala.

2. Vento/Wisteria - 419 bodů
2. Vento/Wisteria - lesní strážce, výjimečná magie mimika bez hvězd, vymaxování 1 vlastnosti, vymaxování 1 magie

Odměnu prosím rozdělit takto:
lesního strážce → Ventovi → sobol asijský, jméno Oda, samec ♂ (dotazník vyplněn a zaslán)
výjimečná magie mimika bez hvězd → Zacharymu
vymaxování 1 magie → Wisterii → Iluze
vymaxování 1 vlastnosti → Wisterii → rychlost

Za 330 bodů si vezmu pro Venta 396 mušlí
Za 80 bodů si vezmu pro Venta 12 křišťálů
Za 8 bodů si vezmu pro Venta 4 drahokamy

1 bod propadá
děkuji moc ♥♥♥

Přidáno

Zamávala ocasem na Tonrese: "To si musíš poslechnout! Vážně to bylo docela zajímavé dobrodružství." Ovšem uvědomil si, teprve teď, že se asi něco chystá, když se sešla taková pěkná skupinka vlků ze Sarumenu na jednom místě. Zvědavě očima prolétl všechny zúčastněné. Všiml si, že Maple doprovází nyní vydra. V první okamžik chtěl pozdravit, že Zdravím Lady Mlhahule, počkat nejsi ty trošku jiná? A potom se to vysvětlilo.
To se mu líbilo a tak přikývl a potvrdil to zamáváním ocasu. Zazubil se na všechny ve veselém stylu. "Všechno vám to řeknu." Zcela určitě to byl dobrý nápad, jak si ukrátit cestu, tam kam všichni směřovali.
"Ty jsi ale vyrostla, Nerisso, že ty jsi celé léto baštila a baštila samé dobrůtky, že jo?" Zamrkal na malou vlčici, která už rozhodně nebyla to malé, co se sotva udrželo na nožkách. "A kde máš sestru? A mámu?" Rozhlížel se, jestli ty dvě neuvidí někde opodál.
Pak už se ale skupina, kromě malé neteřinky a vydry dala do pohybu a když se Roland zařadil vedle Venta, Vento do něj láskyplně šťouchl čumákem. "Víš, jak jsme potkali nahoře v horách toho staříka, co říkal, že je Vlčíšek? Možná má bráchu. Nebo někoho takového příbuzného." Začal tedy Vento tím, co mu na mysl přišlo jako první a zároveň tím mohl navázat na to, co Roland a Maple znali, protože spolu zažili to dobrodružství v zimě.

→ Tmavé smrčiny

Esíčka přes Tenebrae →

Zbývalo urazit cestu podél řeky, která se klikatila sem a tam. Ale protože bylo teplo, bylo jednodušší mít přístup k vodě, než se courat na otevřeném slunci přes pláň, že jo. A tak to také tak Vento udělal. Jakmile se dostal k řece, která ho už dělila od domovského lesa, překonal ji a hurá do stínů stromů, které voněly jako domov.
Vento nadšeně zavyl, aby dal najevo, že je konečně doma. Byl to zkrátka oznam, nic víc nic míň. Po té se Vento, prostě, vydal do hloubi lesa, obklopený mlhou, přímo za nosem. Cítil přítomnost mnoha známých. Nakonec však zakotvil u Maple, kde už byl Roland a Vento taky slyšel nadšený pískot poblíž. To už se vynořil z mlhy Tonres s Nerrisou na zádech.
"Ahoj, Mapličko, ahoj tati, ahoj Tonlesi, totiž, Tonresi, hihi" zasmál se, jak popletl díky Kianě jeho jméno. No, nějak si zafixoval, Tonles. "Ahoj Neri," se všemi se pozdravil za svižného vrtění ocasu. "Jsem doma. Nevíte, co podivného se mi přihodilo!" Měl jim toho tolik co vyprávět, ale kde vlastně začít, že? Chudák ani netušil, že je vlastně vyrušil, protože sám vytí Maple neslyšel.

~ Vyhlídková jeskyně ~ přes Zrcadlovky →
VLA: 68 (5/5)

Cesta dolů k Esíčkům byla o něco jednodušší. Bylo to místo, kde už byla tak trochu to tu už znal. Napadlo ho, že by mohl znovu zkusit lov ryb. Inu, proč ne? Příjemně se osvěží a třeba to povede k něčemu užitečnému, že jo? Zavrtěl ocasem a vlezl celýma nohama do vodního toku. Stál a čekal. Díval se do vody a snažil se vyhledat jakýkoliv pohyb, přitom se snažil zůstat nehybným, dokud pohyb nepřiplul blíž k němu. Po té po něm chňapl. Voda se rozstříkla a čumák mu zaplul pod hladinu. Ryba mu však prokličkovala mezi tlapami a byla pryč. Musel to zkoušet znovu a znovu a znovu a znovu, než se mu konečně podařilo chytit rybu, kterou mohl na břehu vítězoslavně sníst, než se vydal podél břehu k domovu.
Ale než se skutečně pustil podél řeky, ještě si zarybařil, aby si upevnil vše, co se tímhle pokusem naučil. Takhle se mu povedlo chytit ještě jednu rybu, kterou následně také snědl, než doopravdy šel.

→ Sarumen přes Tenebrae

(200)
Zrcadlové hory →
VLA: 67 (4/5)

Brzy se konečně dostal do jednoho z mnoha drobných údolíček, do toho správného, kde přesně chtěl být. Na chvíli se zastavil, aby nasál do nosu pachy okolí. Přišlo mu, že zde dlouho nikdo nebyl. Tedy žádný vlčí pach, který by mohl prozradit, že tudy někdo procházel, nebo, že se někdo snažil najít jejich úkryt. Ale ani pach Seilah zde nebyl. Nejspíš zde také dlouho, po jejich setkání nebyla. Hm, to je zvláštní, ale kde tedy může Seilah být? Věděl, že by měla mířit domů, do své smečky, kde ji přijali jako malé vlče. Ale ještě tam nebyla. Mohli mu však vlci, kteří mu tuto informaci předali, lhát? Inu, mohli. Vento by ani nebyl schopný odhalit, zda to byla informace pravdivá či lživá. Tak či tak, pokračoval dál až k té správné jeskyni.
Byl doma. Když už zde byl, rozhodl se si odpočinout a tak se stočil na místě, kde byl pelech a nechal se odnést do říše snů. Kdo ví, o čem, že se mu to bude jenom zdát.

Co se mu však zdálo? Jak dlouho spal? Těžko říci, ale usnul, to bylo jisté. Potřeboval si odpočinout a nabrat sil. A proto také spal v úkrytu, kde měl klid od případných nezvaných hostů v podobně třeba jiné šelmy. Když se probudil, zjistil, že se nic nezměnilo a tak se protáhl a vydal se zase z úkrytu ven.

→ Esíčka přes Zrcadlovky