Už jako malý, byl velmi zvídavý. Nikdo a nic ho neudrželo na jednom místě příliš dlouho. Sotva se naučil batolit a jakž takž udržet balanc, už se snažil objevovat svět. Malý zvědavec musel být u všeho a vidět všechno pěkně z blízka. Jakýkoliv zvuk byl signálem pro to, aby Vento vstal a šel zjistit, kdo ten hluk dělá. Byl snad tohle onen důvod, proč cizí vlčice čapla právě jeho a ne jiného z jeho sourozenců? Patrně ano. Tohle byl, přesně, ten důvod, proč se to stalo a právě Vento byl unesen. Je to velmi čilý a bystrý vlk. Už jako vlče takový byl. Rád objevuje nové věci a místa. Poznávání je něco, co ho baví a čeho si mohou všimnout i vlci pohybující se v jeho blízkosti. Mohou vidět jeho nefalšované nadšení, když se vydávají do míst, kde ještě nebyl a objeví něco zajímavého, byť by to zdánlivě mohla být naprosto obyčejná věc. Z Venta, zkrátka, pryští čistá radost z objevování. Je to dobrodruh. Kdo ví, jestli by ho strach vůbec dokázal odradit od toho objevit, co se rozhodl prozkoumat.
Miluje hračky, které mu příroda poskytne, ať už jsou to jen obyčejné klacíky, šišky, kameny nebo cokoliv, co se v jeho očích bude zdát užitečné. Možná díky jeho vrozené magii ho předměty fascinovaly vždycky.
Není bázlivý a to i přes svou minulost, kdy byl unesen a následně ztracen. Vlastně ho to ani tolik nezasáhlo. Samozřejmě se mu stýská po rodině, to by musel být z kamene, aby mu to bylo úplně jedno. Ale jako tragédii to také nevnímá. Prostě se to stalo. On byl moc malý a jeho přirozená a vrozená zvídavost a schopnost přizpůsobit se mu pomohla se s tímto traumatem vyrovnat. Není tedy strašpytel, spíše se nebojí a když ano, snaží se strach nedávat příliš najevo. Většinou jde jeho strach, tak nějak, společně se vztekem. Pokud má strach, obvykle cítí také vztek. Když však strach nemá, je to až přehnaně veselý a možná i dost ukecaný vlk.
Doposud, prakticky nebyl úplně sám. Má rád společnost vlků, takže je dost společensky založený. Nikdy smečku, do níž se dostal, nevnímal jako obrovskou i když, patrně za takovou považována je a tak ani nemá úplně představu o tom, jaký je rozdíl mezi tím být v malé či velké smečce. Zkrátka smečku vnímá, skoro jako rodinu. Vždyť to vlastně taková rodina je.
Komunikace s druhými mu nedělá problémy. Rád se pustí do hovoru a je možné, že vždycky bude mít co říci. V podstatě příliš obezřetnosti nikdy neměl. Dokonce ani jeho únos v něm neprobudil nedůvěru v cizí vlky. To sice neznamená, že by každému věřil úplně všechno, to zase ne, ale nedá se o něm říci, že by byl uťáplý. Možná záleží na tom, co přesně se za obezřetnost považuje. Nikdo ho nestihl vychovat k tomu, aby byl opatrný vůči cizím vlkům, aby je automaticky považoval za možnou hrozbu a aby z nich měl strach. Jestli se to někdy změní? Tak to zřejmě ukáže až čas a zkušenosti.
Nechybí mu bojovný duch. Pokud jej někdo rozzlobí, může se snadno stát, že se neovládne a bude jednat impulsivně. Zatím se o něm nedá říci, že by byl vyloženě zlý nebo přehnaně agresivní. Bránit se však při napadení bude. A ne jen to. Cítí silnou potřebu chránit ty, kteří jsou mu blízcí. Možná nepoužije jenom slova, ale spíše zuby. Patrně je možné, že nebude umět odpouštět jenom tak. Napadat sám od sebe druhé vlky, možná, nebude. Pokud to nebude považovat za hru.
Už když byl ještě malé vlče, bylo na něm vidět, že bude celkem robustní a silné kostry. Velikostí je průměrným vlkem. Je sice mohutný, ale ne gigantický. Ovšem, že by to byl prcek, to o něm také nelze tvrdit. Díky svému mohutnému tělu není až tak rychlý a možná nemá takovou výdrž, kdo ví. Nicméně se o něm nedá říci, že by byl podprůměrný nebo nadprůměrný. Spíše než rychlost u něj převládat síla. Ovšem ani obratnosti mu nechybí. Není to takové to silné telátko, ale spíše pružný a mohutný rarach.
Co on dokáže, různě se kroutit, protáhnout se i těsnými místy, kde je jenom možné využít naplno sílu. Nebo se dokáže vyškrábat na svah i v místech, kde by to jiný vlk vzdal. Jednoduše použije silné tlapky, aby se vytáhl až nahoru. To vše dokázal díky svému odhodlání nevzdávat i marný boj. Konec konců, každý pokus má i své světlé stránky, přes to, že konec není pozitivní a nepřinese kýžený výsledek.
Na první pohled je to tmavý vlk. Je na něm patrné, že nepatří mezi arktické vlky. Jeho kožich je sice hustý, ale není tak dlouhý a nemá tlapy uzpůsobené k tomu, aby se pohyboval po většinu roku na ledu s sněhu. A přesto sníh miluje.
Má rád lesy. Cítí se v nich bezpečně a dobře se v nich orientuje. Nerovný terén mu nevadí. Jeho tělesná stavba mu poskytuje vynikající prostředky, aby takový neschůdný terén dokázal překonat. Oproti tomu otevřené pláně příliš nemusí, protože se na nich cítí nechráněný a se svým tmavým kožichem je přímo terč.
Má rád lesní plody, brouky a zvěřinu. Miluje hračky. Nesnáší bzučivý hmyz, především včely a vosy mu nejsou příjemné, neboť jako malého ho jedna píchla do tlamy.

Tento vlček se narodil do malé rodinné smečky Noktů žijící v hlubokých lesích na svažitých kopcích. Divoká příroda a rozličný terén utvářela vlky, žijící ve zmíněné oblasti po generace, do šelem s kratší, ale hustou srstí zabraňující ulpívání nečistot v ní a s vysokou ochranou proti chladu. Počasí bylo proměnlivé a teploty se tam střídaly prakticky s východem a západem slunce. Ve dne teploty narůstaly, ale ne všude. Někde se ustálily. V noci zase klesaly a podle ročního období i pod bod mrazu.

Nokty vedl alfa Roko, otec Venta a jeho přímých sourozenců. Byl to ale také otec jeho starších polovičních sourozenců, které však měl s jinou vlčicí dříve, než se seznámil s Venty matkou. Vento neví, co se stalo s dřívější partnerkou jeho otce. Zemřela? Opustila ho? Opustil on ji? Jednoduše se rozešli a každý si šel svou vlastní cestou? Prostě se k tomu nikdy nedostali, aby si o tom s otcem nebo matkou promluvili, protože byl příliš malý. Ještě ho tyhle rodinné záležitosti nezajímaly. Stačil akorát pochytit, že starší vlci ve smečce jsou potomci Roka, rovněž jako on a jeho stejně staří sourozenci.

V tu dobu, kdy se vlčata narodila, se po okolí v blízkosti smečky pohybovala skupinka tří vlků. Cizinci se zdržovali v okolí smečky a i když byli zaháněni, vraceli se zase zpět. Zpočátku nebylo jisté, proč. Přidat se do smečky nechtěli a zabrat území Roka také nemohli. Na to neměli dost vlastních členů, aby se vůbec pokusili o nějaký útok. Vlastně vždycky utekli, jakmile byli přistiženi na hranicích nebo i na území. Nikdy se nesnažili přímo zaútočit, a proto Rokově rodině vrtalo hlavou, co tady chtějí.

Tato záhada se vyřešila, když byly vlčatům přibližně dva měsíce. Cizinci si vybrali chvíli, kdy většina smečky musela na lov, aby nasytila rodinu a v doupěti zůstala jen matka Rivera a starší bratr Trajto. Jakmile se zbytek smečky vzdálil dost daleko, cizinci vyrazili a odhodlali se vstoupit na území smečky a zamířili si to rovnou k domnělému útočišti Noktů. Nemuseli hledat příliš dlouho, protože ty dny předtím, kdy pronikali náhodně na území, pečlivě mapovali domovinu Roka a Rivery.

Domácí vylezli před doupě a Trajto neváhal zaútočit na vetřelce, aby je zastrašil. Měl cíl, odehnat je od úkrytu za každou cenu. Rivera hlídala vstup do doupěte, cenila na cizáky zuby a vrčela, připravená kdykoliv zaútočit na kohokoliv, kdo by se přiblížil. Ovšem Trajto nemohl zastavit všechny tři cizí vlky. Postupoval statečně, aby ochránil rodinu svého otce a vlastně i svou novější rodinu.

Nějakou chvíli se mu dařilo odrážet dva ze tří vlků, ale to nemohlo trvat do nekonečna a zbytek smečky byl na lovu, takže ti nemohli do dění zasáhnout. I kdyby se k nim nějak dostalo, že byli napadeni, nestihli by se vrátit včas. Stejně jako Rokův starší potomek, tak i Rivera byla statečná a bránila vchod do doupěte, co jen dokázala.

Přes veškerou snahu ubránit doupě, se stalo nevyhnutelné a jeden z cizích vlků pronikl dovnitř. Rivera jej následovala, ale druhý ze trojice ji zpomaloval svými útoky. Cizinci spolupracovali v sehraném týmu. Cizinka, která nakonec pronikla do doupěte, popadla první vlče, které ji přišlo do cesty a i s ním utekla z doupěte pryč.
Rivera nemohla pronásledovat únoskyni a nechat na pospas zbylá vlčata. Musela chránit většinu.
Jakmile byla cizí samice dost daleko i se svým úlovkem v podobě živého, zhruba dvouměsíčního vlčete, zbylí dva komplycové nechali dorážení na Nokty a ztratili se z dosahu ostrých tesáků.

Rivera se jala kontrolovat vlčata v doupěti, zda jsou v pořádku, byla a nervózně čekala na návrat svého druha. Trajto ještě pronásledoval cizince, dokud nebyli za hranicemi smečky. Dohnat únoskyni s jeho mladším bratrem se mu však nepodařilo. Takhle byl Vento odloučen od své rodiny.

Jeho únoskyní byla vlčí samice toužící po mladých, které však mít z nějakého důvodu nemohla a když se ji naskytla příležitost, neváhala a chopila se jí vší silou. Pro ni to byla příležitost, kterou musela využít. Pečlivě to plánovala po dobu několika dní (týdnů), než se rozhodla udeřit.

Doprovázeli ji dva vlci, z čehož jeden byl, patrně její partner a druhý jeho bratr. Vento opět netušil a ani nestihl poznat, jaké hlubší vztahy mezi nimi panovaly. Tak dlouho totiž s touhle skupinkou vlčích tuláků nebyl. S partičkou zůstal pouhý měsíc, než ho ztratili někde u hranic Gallirei. Ne, že byli tak nezodpovědní, že by se nedokázali postarat o jedno malé vlče. Sehrál v tom svou roli také útok vetší šelmy. Nebudu dopodrobna popisovat jak se to stalo, ale Vento se jednoduše skutálel ze svahu, šelmou nepovšimnut, protože pozornost onoho medvěda měli plně dospělí, kteří jej neohrabaně rozezlili.

Medvěd vyrušen a rozmrzelý týdny hladověním, se vrhl na dospělé a vlčice musela malého pustit, aby mohla bojovat nebo prchat. Zkrátka, aby si zachránila kůži, Venta pustila na kraji prudkého svahu. Stačila už jen neohrabanost malého vlčete, aby se osud postaral o to, že Ventovi začal další z nových životů.

Příběh Gallireiský
Den, kdy Vento započal příběh zde na Galliree, byl také dnem, kdy došlo již ke druhé velké změně v tak kraťounkém životě malého vlčka. Byla zima a místy ještě i sníh, když sem vkročily tlapy tří dospělých vlků a jednoho, poměrně malého vlčete. Samice a dva samci, kteří cestovali s Ventem, byli jeho únosci, doufající, že k nim mládě přilne, avšak jejich sny byly právě toho dne rozehnány obrovskou medvědí tlapou. Brumla byl probuzený ze zimního spánku a nejspíš vylezl z pelechu levou tlapou. A možná že byl jenom hladový a tihle vlci ho, potencionálně, obtěžovali. Zamručel rozmrzele, aby tak dal patřičně najevo, jak jej přítomnost vlků na jeho stezce vytáčí a pak zaútočil na skupinu. Vento toho ani nestačil tolik sledovat, co všechno se událo. Popravdě, tak silný řev ještě neslyšel a v jeho oušcích mu zněl i poté, co ve skutečnosti už dávno utichl. Ani se nenadál a byl položen na zem, načež s dalším medvědím řevem začal couval dál od nebezpečí. Tlapičky mu však uklouzly a on se začal kutálet ze svahu dolů. Měl štěstí, že cestou nepotkal žádný z kmenů smrků, které míjel. kopec nebyl zase až tak nebezpečný, nicméně nedovolil vlčeti se zastavit dřív, než se dokutálelo dolů. Vento si při pádu, naštěstí, nijak neublížil. Řev medvěda, doprovázen vrčením a kňučením vlků se pomalu vzdaloval a on zůstal ležet uprostřed noci na neznámém místě úplně sám.

Přešel den i noc a byl tu další podvečer. Jeho únosci se nevraceli a on se musel rozhodnout, co dál. Mohl čekat do nekonečna, obrazně řečeno, nebo mohl zahájit průzkum okolí. Vento se rozhodl, že průzkum vezme do vlastních tlapiček, což bylo v téhle situaci asi to nejlepší řešení. Nebyl ten typ vlčete, co by kníkalo a volalo rodinu do té doby, než by omdlelo vyčerpáním. Naopak byl velmi zvídavý, a právě to ho donutilo pohnout se kupředu. Kde byli velcí vlci, když je potřeboval? Nechali ho tady. Měl hlad, byl sám, bylo mu chladno, když se neměl ke komu přitulit. Musel získat alespoň trochu tepla pohybem, jinak by tady asi přirostl k půdě jako ty stromy, a to rozhodně nechtěl.

Šel kupředu a nejspíš by šel dál tím stejným směrem, kdyby nenarazil na překážku v podobě řeky. Přišla mu vhod, že mohl uhasit svou žízeň. Musel být však opatrný, protože voda v ní se zdála docela divoká a musela být i hodně studená, protože jistojistě tekla z hor. Řeka určila jeho další směr. Nemohl ji přejít, protože by ho jistě strhla s sebou, a tak se vydal podél řeky tam, kam její proud mířil také.

Docela velký kus podél řeky ušel. Hlad jej stále sužoval a když se naskytla další příležitost lovu myší, pokusil se zoufale o taktiku vyhrabej ji, když nechce vylézt sama. Kdyby jen Vento tušil, že myší nory mají povícero východů. Chudáček hrabal jako o život. U toho se vztekal a kňučel, hlínu měl na čumáčku, pravděpodobně i za ušima a dost možná působil jako malý ďáblík. A právě tam ho našla Marion, jeho spása. Rozhodla se ho vzít domů na území Sarumenské smečky. Vento ji ochotně následoval a učil se nové poznatky. V Sarumenském lese spatřil poprvé také mlhu. Líbila se mu.

V lese narazili na mámu Marion, no, jak by také ne, přeci jenom to bylo území smečky a kdyby na nikoho nenarazili, bylo by to podezřelé. Marion vše Wolfganii objasnila a pak vzala Venta na obhlídku území. Ukázala mu úkryt, kde se snažili najít jejich alfu, ta tam však zrovna nebyla, a proto se vydali na malou procházku, ze které se vyklubal dlouhý výlet. Jelikož v úkrytu nebylo nic k jídlu, museli se vydat na lov a potravu si nějak obstarat sami. Tedy přesněji, Marion musela zařídit, aby Vento měl šanci růst a vyrůst v soběstačného vlka. Cestou si povídali a Vento se tak učil poznávat svět.

Na jaře chytal motýly nebo se honil za ještěrkami či jinými tvory, kteří se stali cílem Ventových snah a her. Zatímco Marion byla okouzlena květinami, Venta spíše zajímaly jiné věci. Třeba proč je uprostřed louky postavený kámen. Kdo ho tam dal a proč? Co znamená? Tehdy ho také bodla do tlamy včela, když se ji Vento pokusil ulovit. Od té doby nemá bzučivý hmyz příliš v lásce a ani květiny, které tento hmyz lákají. Když se mu to přihodilo, zamířili s Marion k řece, kde si mohl Vento bolístku ochladit a taky dostali příležitost ulovit nějakou rybu. Ventovi to samo sebou příliš nešlo. Byl to jeho první rybolov, a tak nebylo divu, že nedokázal chytit žádnou rybu. Ani Marion neměla štěstí a chtěla to zkusit jindy, a tak se rozběhla někam na louku s tím, že půjdou domů, jenomže tím směrem domov nebyl. Ze směru, kam zamířila však nepřišli, a tak ji chtěl zastavit, ale nestihl to a nakonec ji ani nenásledoval. Tak se stalo, že se na nějaký čas rozdělili. Mari zmizela v moři trávy, kde se Ventovi nechtělo, protože mu nepřišla pláň bezpečná, a tak se on rozhodl zůstat u řeky.

Držel se řeky až jej dovedla do hor, a tak se jal stoupat po pěšince, až se dostal do jakéhosi maličkého údolíčka. Tam potkal svou Přízračku, tak ji nazval, protože se nestačil dozvědět její jméno. Byla to první holka jeho věku, kterou za celou tu dobu potkal, a tak byl jí okouzlen. Zmizela mu tak rychle jak se zjevila, proto ji také začal říkat Přízračka. Netušil, kolik času na sebe zírali nebo kolik času uběhlo, ale začala být zima, a tak se rozhodl vrátit do Sarumenu doufajíc, že tam najde i Marion.

Cestou domů se mu podařilo ulovit křečka. Jeho první lepší lov. Nic extra, ale pořád lepší než být zcela závislý na druhých. Orientační smysl ho vedl bezpečně domů. První sníh v něm vyvolal touhu polapit každou vločku, která mu tancovala před čumákem. Podařilo se mu najít Sarumen a také dva jeho členy, kteří zrovna dělali něco, pro Venta neznámého a podivného. Vybírali strom, který následně ověšovali různými předměty, které nacházeli v okolí. Marion však nenašel.

Když si ho všimli, přizvali ho k sobě a on se k jejich činnosti připojil. Vlčice byla jeho alfa Maple a vlk byl lovcem Sarumenské smečky, Roland. To, co dělali, byly prý zdejší vánoční tradice. I on přidal nějakou tu ozdobu na vánoční strom a poté zpívali zvláštní písničky, kterým Maple s Rolandem říkali koledy. Také se naučil, co to je koulovačka, válel ve sněhu otisky, které byly následně označeny za vlčí andílky a stavěl sněžného hada. Jednoduše se v ten zvláštní čas bavil až nadpozemsky krásně. A aby si tento příjemný zážitek ještě umocnili, Roland s Maple a Ventem se rozhodli udělat si zimní výlet mimo území smečky. Tak mladému vlku začal druhý větší výlet, na kterém se náramně bavil. Spatřil vzácnost nad vzácností – zlatého kance, jehož oslnivá záře je přivábila jako můry láká měsíční kotouč. Blbl ve sněhu, následoval podivínského jezevce, který jej zavedl k Duchu Vánoc a pak narazil ještě na podivnějšího vlčího stařečka žijícího vysoko v horách, který byl údajně samotný Vlčíšek. Viděl gejzíry, šel bruslit na ledovou plochu Velkého vlčího jezera, projel se na kře a setkal se s paní Smrtí.

Po tom všem dobrodružství zima přituhla a oni se vrátili domů, kde na ně konečně čekala i Marion s překvapením pro celou smečku – vlčaty. Tak to byl přehled prvního roku života Venta na Gallirei.

Zajímavosti:
• Vento - znamená "vánek"
• Celým jménem: Vento De La Nokto "vánek noci"