Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sopka (přes Sněžné velehory)
23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš

Varja se na Cyrila zamračeně ohlédl. "Náhodou! Moje schopnosti navigátora jsou perfektní," prohlásil vlk naoko uraženě a zamával ocasem. "Také od toho mám Vegvisír na téhle pěkné věcičce," prohlásil a zamával ve vzduchu packou na které měl přívěsek. Bylo příhodné, že na něm měl zrovna kompas - sice mu cestu asi neukáže, ale bylo to lepší než nic. A měl důkaz, že se jen tak neztratí.
To se mu ale Erlend zrovna ozval v hlavě. Bylo to pro Varju stále nové, přesto se na přítele podíval a kývl. "To je dobré přání. Také bych chtěl mít na všechny dost času," souhlasil, protože mu připadalo, že ho nebylo dost. Teď byl zrovna s nimi, ale znamenalo to, že nechal Badri u tůňky. Páni, ani si neuvědomil, jak moc mu Badri chyběla. Musí se za ní vrátit až dokončí tohle horské dobrodružství.
"Určitě jsi byl dobrý vlk, Cyrile," prohlásil Varja jako by byl sám Vlčíškem. "No, já znám Vlčíška, ale má matka mi vyprávěla o vánočních vlčatech, která nosí dárky. Asi to zní divně, ale mě to přišlo zajímavé," řekl Cyrilovi. Vlčíška znal od svého otce, snad proto mu ulpěl v paměti více. Vánoční vlčata ale byla zase z folklóru jeho matky, který mu byl blíže.
Cyrilova poklona však Varju zarazila, zmateně se na přítele podíval. "Já že vypadám sebevědomě? Nevím. Asi si prostě nic tolik neberu," řekl mu zamyšleně. "Dělám věci prostě tak, jak si myslím, že by měly být," dodal - to už se šplhali na horu, naštěstí sněžit už trochu přestalo, cesta by jistě byla nepříjemnější.
Na vrcholu je čekal Vlčíšek. Seděl tam a bylo zřejmé, že věděl, že přijdou. Podle vyšlapaných stop si sem udělalo výlet více vlků.
"Vítejte!" zvolal Vlčíšek. Varja k němu s veselou jiskrou v oku vykročil a zamával ocasem. "Ahoj, Vlčíšku! Přišel jsem sem s přáteli a chci tě ujistit, že na tebe vážně věřím," prohlásil skoro obřadně. Vlčíšek se na něho vesele usmál, protože to bylo to, co chtěl slyšet. "To rád slyším, Varjo," kývl Vlčíšek hlavou. "Snad se ti letos splní všechna tvá vánoční přání," dodal. Varja o přáních nic neřekl, ale doufal v to stejnou měrou.

//Ragarské pohoří (přes Sviští hůrky)
19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Průvodce Erlend je neomylně vedl přes hory a doly. Doslova. Velehory se sice změnily v menší kopce, ale to už byli u sopky, která se tyčila do výšin. Erlend asi prostě věděl o všem. Dokonce je i varoval, aby k sopce blíže nešli - to by samozřejmě Varju ani ve snu nenapadlo, protože vypadala dost děsivě a takhle v zimě z ní sálalo ještě intenzivnější teplo. Ne, to si raději nechá ujít. Varja se ještě vrátil k Cyrilovým nájezdníkům. "Já se teda s nájezdníky ještě nikdy nesetkal, ale je fakt, že nejsem princ. A myslím, že tady se bát nemusíš. A i kdyby, s Erlendem tě ochráníme, nebojte, Vaše Výsosti," mrkl na něho Varja a vesele pokračoval za Erlendem, který udával směr.
"Já a nájezdník? Tak to vůbec," máchl packou do vzduchu. To mu připadalo více než směšné - ne, že by neměl velikost a sílu na to se s někým rvát, ale neměl to v povaze. Byl prostě moc... hodný. Tak to bylo. Byl moc hodný. "Myslím, že Vlčíšek oceňuje dobré vlky. A já letos byl docela dobrý vlk," prohlásil. "A co byste si vůbec od Vlčíška přáli? Já bych chtěl, aby víc sněžilo. A klidně i v létě!" To se Varjovi splnilo. Začalo hustě chumelit, což mu perfektně vyhovovalo. Erlendovi, který je vedl, to asi vadilo o něco více, ale zdálo se, že stejně mířil k té vysoké hoře na kterou si udělali výlet v létě. Tu cestu znal i Varja, a tak zhruba věděl kam jdou. Nebyl ani trochu ztracený.

//Zubatá (přes Sněžné velehory)

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 4/4

„A kam bys šel?“ ptal se Vlčíšek trpělivě. „Chceš mi říct, že se mnou nechceš mluvit? Jen protože mě nevidíš?“ zajímal se, ale Varja neměl na tyhle hry příliš náladu. Mračil se a přemítal, jestli vážně nemůže prostě odejít. Býval by vážně moc rád šel pryč. Obvykle byl pro každou zábavu, ale tentokrát? Tentokrát ne. Tentokrát měl myšlenky leda na to, že mu za to nějaký tajemný vlk nestojí. Mohla to být jen hra. Asi nebyl zase tak důvěřivý, jak si o sobě myslel. Nebylo to smutné? Věřil kdekomu a teď nevěřil tomuhle někomu, kdo tvrdil, že plní přání.
„Není to tak snadné,“ pronesl Varja, ale věděl, že to byla lež.
„Proč by nebylo? Je tak těžké věřit tomu, že někdo dělá něco jen proto, aby ti druzí měli radost?“ ptal se Vlčíšek, ale Varja věděl, že to řekl správně. Vlčíšek věděl, co mu odpoví.
„Ne, i já bych to tak dělal,“ připustil.
„No vidíš, a přesto existuješ, přesto nikdo tvou existenci nezpochybňuje, tak proč děláš totéž jako jiní, Varjo?“ ptal se Vlčíšek.
„Já nevím, Vlčíšku, asi protože se mi ještě nikdy nic pořádně nesplnilo. Jako mladý vlk jsem si něco přál, a to se mi nikdy nesplnilo,“ řekl. Vlčíšek se odmlčel a Varja si už myslel, že mu ani neodpoví.
„Nikdo nesvede vrátit zpět mrtvé, Varjo, ani upřímné přání sotva odrostlého vlčete. Některá přání navždy zůstanou jen přáním, ale to neznamená, že snad nemají váhu, nebo že by nebyla důležitá. Jsou. Jen zkrátka občas musíme přijmout svět takový jaký je. Někdy nelze splnit vše,“[/color] pronesl Vlčíšek. Jeho slova na Varju silně dolehla, ale věděl, že má pravdu. Navíc… byl nesmysl se stále upínat na minulost, když měl před sebou jasnou budoucnost. Nebo alespoň tak jasnou, jak jen mohla být. Varja mlčel. Ticho znovu narušil až Vlčíšek, který znovu promluvil.
„Ale teď… teď jsi šťastný, nebo ne?“
Varja váhavě přikývl. „To jsem. Jsem šťastný.“
„Protože to je přesně to, co by měl Vlčíšek dělat. Rozdávat radost druhým. Nejde jen o věci, o magie, o všechny ty věci, o které mě vlci žádají, ale o prostou radost, kterou teď cítíš. Není to to nejlepší? Být šťastný, nedělat si starosti?“ ptal se ho.
„To ano, ale splnil jsi mi to ty?“ ptal se Varja zamyšleně.
„Potřebuješ nutně znát tu odpověď, Varjo? Kdybych ti odpověděl, změní to něco? Dohlížím nad všemi vlky, a tak vím, co kdo chce. Ty jsi chtěl být prostě šťastný. Chodil jsi světem a chodil jsi v něm sám, chytrý a laskavý vlk s dobrým srdcem. Snad by tě mohl pán zimy a sněhových vloček nasměrovat tam, kde najdeš všechno štěstí, které ti svět může dát, nebo ne?“ ptal se ho Vlčíšek, ale Varja vlastně nevěděl, co říct.
„Takže nic z toho, co se stalo, nebylo mnou?“ ptal se Varja, který si myslel, že tohle všechno byl osud. Že tohle bylo místo, kde měl být. Mohl za to Vlčíšek.
„Ale jistě, že bylo. Jen jsem si říkal, že místo magie bys zase potřeboval trochu té radosti. Byl jsi tak sám a stranil jsi se každého, koho jsi potkal. Už chápeš, že to byla chyba?“ ptal se ho Vlčíšek.
Varja nejistě přikývl. „Ano, ale… nikdy mě nenapadlo, že za tím stojí vlk, co plní přání,“ poznamenal Varja.
„A kdo jiný? Osud je občas dobré trochu popostrčit, nemyslíš?“ zeptal se ho Vlčíšek a Varja musel chtě nechtě souhlasit. Nelitoval toho, že byl tady, nehledě na to, kdo v tom měl vlastně prsty. Jestli vůbec někdo. Byl vážně šťastný.
„No, Varjo a teď mi pověz. Jak se má Badri?“
V tu chvíli se Varja probudil z toho vážně divného – a dlouhého – snu.

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 3/4

Vlčíšek se bodře zasmál a zakroutil nad Varjovými pochybnostmi hlavou. „Ale samozřejmě, že znám jména všech vlků, Varjo, proč myslíš, že by to nešlo?“ Odpověď si Varja rozmýšlel celkem dlouho. Ono přeci jen to nebylo tak snadné, když o Vlčíškovi vlastně pořádně nic nevěděl. Leccos už na Galliree zažil, viděl spoustu magie, přesto však na tomhle snu bylo něco podivného. Odpovědi se Vlčíšek přeci jen však nakonec Varju něco napadlo.
„Ono by to asi šlo, ale k čemu by taková znalost vůbec byla? Asi mi to prostě nepřijde tak užitečné a vůbec, vážně, k čemu ti to je?“ Energicky zamával ocasem a posadil se u stromku, aby si Vlčíšek nemyslel, že si na odpověď nepočká.
„Ach, Varjo, to je přeci naprosto jasné, copak jsi vážně nikdy neslyšel o vlkovi, který plní přání?“
„Inu, slyšel, ale to byla jen pohádka pro vlčata,“ prohlásil Varja, protože jak by to mohla být pravda? Ano, trochu se zdálo, že Varja pozapomněl, že v tomhle světě magie existovala a že tahle pohádka nebyla zase tak docela pohádkou, ale realitou, kterou Vlčíšek plnil každému vlkovi.
„Imaginární vlk, který plní vlčátkům jejich tajná přání, ano, to se povídá, ale není to pravda. Ano, Varjo, jsem Vlčíšek a jsem opravdový,“ pronesl ten hlas, ale Varjovi se tomu prostě věřit nechtělo.
„Ono by pro mě asi bylo jednodušší ti věřit, kdyby ses mi ukázal víš?“ špitl Varja a znovu se rozhlédl, ale Vlčíšek nikde, prostě tam nebyl.
„Lehce bys uvěřil, Varjo, to věříš jen tomu, co vidíš?“ škádlil ho Vlčíšek, ale Varja v tom slyšel jakousi výtku.
„Už abych šel,“ zabručel Varja, protože toho měl tak akorát dost. Tušil, na co Vlčíšek narážel, na to, že jeho fialové oči tvořily iluze, kterým věřil více než tomu, že si tady povídá s bytostí, která plnila přání.

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 2/4

Varja byl ostražitý. Viděl už leccos, ale ještě nezažil, že by na něho mluvil kdosi neviditelný, kdo se ještě nemohl ukázat, protože nebyl čas. Vypadalo to jako pořádná blbost.
"Vylez!"
"Vždyť říkám! Vlčíškův čas ještě nenastal!"
"Vlčíškův čas? Vždyť to nedává smysl. Vlčíšek, co to je?" Varja byl silně zmatený a obcházel zářivý stromeček ze všech stran, ale nikoho tam neviděl. Většinou byl Varja velmi klidný a laskavý a většinou si i velmi užíval tyhle zábavné podlosti ze kterých nakonec vyleze něco z čeho se bude ještě za rok při vzpomínce na to smát, ale tohle mu prostě vtipné nepřišlo. Vlčíšek, takový nesmysl!
"Varjo, Varjo, copak jsi nikdy neslyšel o Vlčíškovi? Vlčíška zná každé malé vlče, neříkej mi, že tobě o něm nikdo nevyprávěl!"
Varjovi zněl Vlčíšek jako nějaký podvod – a protože si neuvědomoval, že to celé byl jen sen, nespokojeně se ošil - nechtěl si přiznat, že si přeci jen takovou pohádku matně pamatoval. Vlastně se mu asi nelíbilo, když někdo zpochybňoval jeho znalosti (nebo to, co mu říkali nebo neříkali jeho rodiče. Varjovi rodiče odvedli dobrou práci a to, že nevěděl o Vlčíškovi rozhodně nebyla jejich chyba!)
"Vážně jsem o Vlčíškovi nikdy neslyšel," zalhal Varja, když tu ho to napadlo: "jak vůbec víš, jak se jmenuji!"
Vlčíšek, nebo ta bytost, která se mu kdesi skryla, se zasmál. "Vždyť to povídám, Varjo. Vlčíšek, jméno mé. Vlčíšek zná jména všech vlků a ví, zda jsou dobří, nebo ne."
Varja o Vlčíškovi nic nevěděl a nelíbilo se mu to. "Víš, nemyslím si, že je možné, aby někdo věděl jména všech vlků," trval na svém Varja.

15. Write a post in 4 signpost territories on one day about your crazy dream about Vlčíšek 1/4

Varja was never a dreamer - in fact, he never even remembered his dreams. It was something that belonged to wolves who had big plans. Varja had never had anything like that. He was, in his own way, a simple, kind wolf who never thought about what he wanted to achieve in life. He didn't have big ambitions, but instead he enjoyed every moment of his life as if it was going to be his last - because you never knew when that real last moment would come. Varja knew this best of all from his early youth.
That's why when he had a dream, which moreover he was yet to remember, it was almost unbelievable. The dream began as dreams usually begin. Quietly. Innocently.
He found himself on a plain. A vast, snowy plain with only one thing on it - a tree. The tree glowed, glowed in a way Varja had never seen.
"Come closer, come closer everyone!" It sounded out of nowhere - for a moment Varja was convinced it was some kind of voice in his head, but it was impossible to disobey. And so he went. It was just a dream, so he didn't have much choice, did he?
Varja had no idea who was speaking or if it was just a wolf hidden behind a tree, but when he came closer, there was no one standing there. It was a little confusing.
"Hello, is anyone here?" Varja called out, looking around curiously.
"Sure, sure. I'm here, but you can't see me yet!"
"Why?" didn't Varja understand.
"Because it's not time yet!" came again.

„Ále, toho bych se nebál, Cyrile. Jsme tři, určitě nám tady nikdo neublíží,“ prohlásil Varja až příliš klidně zatímco Cyril začal halekat nějakou píseň. Erlend mu se stromkem pomohl, a tak jim šla práce pěkně od tlapek. A Cyril navíc lépe, než Vajra ovládal magie, takže byl výsledek o to lepší.
Když skončili a Cyril přestal se svou písničkou, Varja se hned přidal a sám spustil to, co ho zrovna napadlo. Hodilo se to, protože vzápětí Cyril vyjádřil přání, že by chtěl jít k Vlčíškovi. Něco o tom už slyšel, a tak ho to nepřekvapilo. Navíc tady bylo takových magických podivností, že Vlčíšek se mezi nimi snadno ztratil.
A tak si pořádně cvičil koledu:
„Vlčíšku, panáčku!
Já tě budu kolíbati,
Vlčíšku, panáčku!
Já tě budu kolíbat!“
Jeho hlas byl hluboký a celkem zvučný, ale více úderný. Znělo to spíše jako bojová píseň než jako nějaká rozmilá vánoční koleda. I tak si ale Varja říkal, že největší chudák byl Erlend, který je musel poslouchat.
„Asi bych se vyspal jinde, ale ten Vlčíšek zní dobře,“ kývl a pohlédl na Erlenda, který byl místní znalec. Nebo tak ho alespoň Varja vnímal.
Erlend, však musel nad Vlčíškem chvíli přemýšlet. To bylo celkem překvapivé. Varja si myslel, že Erlend tak nějak ví všechno. Přeci jen se však Erlendova tvář po chvíli vyjasnila a kývnul na ně, aby ho následovali. Varja našpicoval uši a vydal se za svým přítelem spolu s Cyrilem, který je následoval zrovna tak. Varja neměl ani tušení, kam je Erlend bral, ač byla pravda, že už tady také leccos prozkoumal, tenhle směr ale ještě neznal.

//Sopka přes Sviští hůrky

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Varja poslouchal, kolik hlasů se tady v horách sešlo. Bylo to skoro až fascinující. "Asi jsme nebyli tak originální," poznamenal. "Nečekal bych ale, že se nás tady sejde tolik," dodal, byl to však nesmírně hezký pocit. Ten pocit, že tu nebyli sami, že sem všichni přišli ze stejného účelu. Vzhlédl - a viděl obrysy těch vlků na různých skalkách a převisech. Bylo to kouzelné.
Společně si zavyli a přidali tak své hlasy k nekonečné symfonii. Počkali do rána, které přišlo záhy a spolu s ránem začínali vlci pomalu mizet. Půjdou i oni dál? Vlastně nevěděl, kam by se teď chtěl vydat, ale Erlend měl možná nějaký plán. Přeci jen tady z nich byl nejdéle. Varja však mezitím dostal skvělý nápad. Cestou viděl malou, takovou celkem ubohou borovičku, která se asi sotva držela při životě. No, byli v horách, stromy tady úplně nebyly v tom nejlepším prostředí ve kterém mohli žít, Varju to však nezastavilo od toho, aby se borovičku nepokusil trochu vylepšit. Nanosil si kamínky, které vyhrabal u úpatí hory, kde bylo trochu méně sněhu a dokonce našel i hezký potůček a kolem něho třpytivé zmrzlé špičky, které musel přenášet velmi rychle, ale protože se potůček točil kolem borovičky, nebylo to zase tak nemožné.
A tak stromeček vyzdobil tak, že se celá hezky třpytila. Vypadala rozhodně o poznání lépe.
"Tak co, kam půjdeme teď?" zajímal se Varja, zatímco přemítal, jestli by borovičku nemohl ještě nějak vylepšit. Nebo mu možná Erlend s Cyrilem pomohou. Oba se většinou jeho nápadů chytili, a tak byla pravda, že Varja na ně přeci jen trochu spoléhal.

//Severní Galtavar
22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Varja byl plný nadšení - ze sáňkování i z hor do kterých stoupali. Byl jako malé vlče, které nevědělo, co dělat dříve, a tak dělalo všechno a ideálně najednou. Možná Varja nikdy nedospěl, možná si jen užíval společnost příjemných vlků, pravda byla, že dlouhé osamělé roky se na něm podepsaly. Ani v jednom směru to nebylo zrovna dobré.
Cyril se nechal svézt - a Erlend by se k jejich nově nalezené, zábavné aktivitě nechal jistě přesvědčit, kdyby se už nestmívalo. Byli na úpatí hor a Erlend měl pravdu minimálně v tom, že nejlepší bude, když se tam vydají hned, než se setmí úplně a i pro severské vlky bude těžké najít cestu.
A tak už Varja žádné kraviny nevymýšlel, následoval Erlenda velice poslušně a rozhlížel se. Tady ještě nebyl, byl na opačné straně a tudy ani neprobíhal, to by si jistě pamatoval. Věděl, že tady nebyla nejvyšší hora, kterou mohli na Galliree najít, ale ani tyhle hory nebyly rozhodně něčím malým. Nebylo to takové jako doma, ale hory mu chyběly tolik, že mu na tom nezáleželo.
Tady byl konečně pořádný sníh a výšlap nebyl nic snadného, bylo však zřejmé, že tudy nešli první, protože cestičky byly příjemně vyšlapané, Erlend se však vydal směrem, kterým nikdo nebyl. A Varja s Cyrilem ho následovali až na plošinu, která jim poskytovala výhled na hory pod nimi. Měsíc nebyl vidět, ale to jim nevadilo, Erlend zavyl a Varja neváhal ani vteřinu a připojil se k němu. Pravda, Varja Erlenda trochu zastínil, ale nezdálo se, že by to nikomu z nich vadilo. Šlo hlavně o tu myšlenku.

//Mahtaë sever
11. Popovez někoho na provizorních sáních

Varja si nic z jejich odmítavých výrazů nedělal. No, tak jim jeho salát nechutnal. Jemu to nikdy tak hrozné nepřipadalo. Zahnalo to hlad, vážně! Oni ho zkrátka jen neměli dostatečný. A nebylo se čemu divit, vždyť před chvílí spořádali celou rybu.
Varja se do hor nesmírně těšil. Co by také ne, byl to jeho domov - a už věděl, že tyhle hory nebyly zdaleka tak kruté jako ty na které byl zvyklý doma. Bude to procházka růžovým sadem, ne? Samozřejmě nemohl nic tušit o lavině, kterou Erlend s Cyrilem zažili, ale o to bezstarostněji Erlenda následoval. Nečekal tam prostě vůbec nic zlého, neměl k tomu důvod.
A protože byl Varja tak trochu jako přerostlé vlče, nebylo vůbec nic divného, když přišel s dalším podivným nápadem. To protože o kus dál v lese, kterým zrovna procházeli našel velký kus zmrzlé kůry, která docela vypadala jako zajímavý povoz. Rozhodně stálo za to to vyzkoušet. Varja sáně přitáhl před Cyrila - Erlend byl totiž už moc napřed. "Našel jsem vám povoz, vaše veličenstvo? Můžete, prosím, vyzkoušet jeho kvalitu?" ptal se Cyrila velkolepě a jen čekal až se chytí. Cyril možná nebyl na první pohled tak dětinský, ale Varjou se jakýmsi zázrakem vždy nechal strhnout, a tak, když se na kůře usadil, Varja ho postrčil, odrazil se a sám naskočil. Dobrý kus popojeli - dokonce dohnali Erlenda, který se na ně ohlédl, když pochopil, že Varja zase něco vymýšlí. "Hej, Erlende, nechceš to taky zkusit?" smál se strakatý vlk a vyskočil z improvizovaných saních, aby uvolnil nemluvňátku své místo.

//Ragar

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Varja věděl, že to se svými nápady občas opravdu trochu přeháněl, ale s těmi větvičkami to myslel vážně. Věděl, že princ Cyril se na něho určitě bude dívat jako že se pomátl na rozumu, on však zažil zimy, které byly tak chladné, že chuť jehličí alespoň zaplašila hlad – anebo jim rovnou poskytlo vláhu. Když byla krutá zima, kdy nemohli jít na ryby, anebo nenarazili na žádného malého tvora, bylo to lepší než umřít hlady.
„Jestli nechceš, tak to jíst nemusíš,“ mrkl na Cyrila. „Ale není to tak hrozné, jak to vypadá,“ dodal, protože viděl, jak se na něho Erlend divně kouká. Asi vážně nezažili takovou zimu. Jemu to přišlo vlastně celkem normální a myslel si, že to zná každý, ale zjevně ne. „Nedával bych ti přeci nic špatného, Cyrile,“ pronesl Varja.
To už se Erlend pomalu sbíral k odchodu, a tak se i Varja protáhl s tím, že tedy opustí své velkolepé sněhové úkryty a vydají se do hor. „Tak jo, vyrazíme. Ty jo, vážně rád s vámi strávím nějaký čas. Mám vás oba fakt rád,“ prohlásil, protože to tak zkrátka bylo. Varja, který nikdy neměl příliš mnoho přátel, si náhle našel dva, se kterými by klidně strávil celou zimu – a se kterými by se dělil o jídlo. Kdyby se Cyril přidal do Borůvky, uvědomil si Varja, vlastně by mu už nic nechybělo. Bylo by to ideální. Mohli by dělat tyhle blbosti pořád dokola – tyhle, anebo nějaké jiné, kdo ví?
Říkal si, že si třeba po dnešku i Cyril uvědomí, že tohle bylo něco, co by chtěl. Smečku a jistý pocit soudružnosti. Ani on to ostatně nevěděl – až do té doby než se k jedné nepřidal.

//Severní Galtavar přes VVJ

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Varja miloval ty padající vločky, které se snášely k zemi v roztomilých, bílých chomáčích. Před příchodem na Gallireu by nad tím nikdy nepřemýšlel, ale teď, když vzhlížel k nebi a pozoroval padající sníh, přemítal, jestli by třeba nemohla existovat nějaká magie, která by tyhle věci ovládala. Kdyby takovou magii měl, mohl by si přivolat zimu i v ty nejteplejší letní dny. Ta myšlenka se mu velice zamlouvala, mohlo však něco takového vůbec existovat? Měl o tom své pochybnosti, ale to jen kvůli tomu, že svou vlastní magii sotva ovládal. Kdo ví, třeba už tuhle zimní magii dávno měl. K jeho původu by seděla perfektně, sotva však věděl, co by měl dělat se svými iluzemi, natož s něčím, o čem ani nevěděl, jestli to reálně existuje, přesto však Varja nikdy nebyl typem vlka, který by se snad – nedej Bože – vzdával. Ne, Varja chtěl zkusit vše, a tak se vší silou snažil najít v sobě tu magii, která by přiměla vločky padat rychleji, nebo aby se třeba ochladilo (ne snad, že by nebylo ještě dostatečně chladno, Varjovi by však ani trochu nevadily ani teploty velmi hluboko pod nulou).
Ani přes veškerou vlkovu snahu se nestalo vůbec nic. Vločky ani nepadaly rychleji, ani nebylo chladněji, jen ho začínala trochu bolet hlava. Hm, musel se přestat tak usilovně soustředit. Asi zkrátka magii zimy neměl – anebo jen fungovala docela jinak než iluze. Iluze, které by měl ovládnout spíše než fiktivní sněžnou magii, kterou si dost možná i vymyslel. Kdo to kdy slyšel, aby nějaký vlk ovlivňoval počasí?

1/10 Prosinec
25. Ochutnej padající sněhové vločky

Varjovi zima nesmírně chyběla. Jistě, jistě, nebylo to tak hrozné. Když přišel na Gallireu byl duben a na severu tou dobou bylo sněhu ještě požehnaně, on byl však zimním tvorem, kterému v horkém létě bylo ouvej. Rád by řekl, že si léto třeba časem zamiluje a že ho snad i nakonec bude mít rád, příliš to však neviděl. Obával se, že to u něho prostě nehrozí. Chtěl pořádné závěje, do kterých bude moct skákat, nějaké pěkné hory, které bude moci prozkoumat, zasněžené lesy a útulné úkryty. To zkrátka bylo jeho – zimní krajina a jistá krutost a neúprosnost, kterou znal a na kterou byl zvyklý od narození. Možná byl sadomasochista, možná se opravdu vyžíval v tom, co by jiní považovali za nesmírné utrpení. No, tak to on považoval za utrpení léto.
Varja zamyšleně procházel právě takovým svým vysněným lesem. Začalo sněžit a v kožichu se mu vločky usazovaly – a nejen v kožichu, usazovaly se mu i na jazyku, který měl schválně vyplazený, aby mohl místní vločky ochutnat. Nebyly tak dobré jako doma, ale to upřímně ani nečekal. Přeci jen, severským vločkám se nemohlo rovnat vůbec nic. Anebo z něho jen mluvila nostalgie a také trochu stesk. Chyběl mu domov – ne nijak palčivě, ale rozhodně trochu ano, byla však pravda, že tam na něho nic nečekalo. Otec byl mrtvý a kdo ví, kde byl konec jeho sestrám a matce. I kdyby je chtěl hledat, byla malá pravděpodobnost, že by je našel.
Ne. Musel jít dál, tak jako každý. Tady si našel nové přátele a snad… snad i novou rodinu. Když myslel na Badri i na to o čem spolu mluvili, říkal si, že se třeba jeho rodinou skutečně stane.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

"A nebylo by to o to lepší, princi Cyrile?" zeptal se Varja Cyrila rozverně a zamáchal ocasem. "No, ještě ti zbývá do Borůvky nejít, ale na druhou stranu si myslím, že by stálo za to to zkusit. Já si také o smečkách myslel své a jo, jsem tam krátce, ale jsou tam samí bezva vlci, teda ti, které jsem zatím potkal. A jsem tam já a Erlend. Nestačí to?" zazubil se na něho a drcnul do něho. To už však Cyril mluvil o tom, co si myslí o rybách. Varjovi to celou dobu, co stavěl iglú, vrtalo hlavou - a v tom ho to napadlo. Když prozkoumal Erlendův i Cyrilův úkryt, odskočil si velmi rychle mezi stromy dole u řeky. Byly tam hezké, vzrostlé smrčky ze kterých Varja utrhl pár větviček i se šiškami a rozběhl se zpátky ke svým přátelům - zamířil přímo k Cyrilovi. Svůj úlovek mu složil k nohám. "Tohle tě určitě po smrti neflákne," ujišťoval ho Varja a stál nad ním, protože čekal, že Cyril alespoň ochutná. "Tohle je vyhlášený šiškový salát, věř mi. Ty větvičky budou dobré," ujišťoval Varja Cyrila, který na něho koukal jako na blázna - a to už jim Erlend ukazoval to, nač Varja sám myslel - vydat se do hor. To byl samozřejmě skvělý nápad. Mohli si udělat takovou pořádnou vlčí jízdu.
"No, a až to dojíš, můžeme se vydat do hor. To je dobrý nápad, Erlende," prohlásil Varja spokojeně. Ne, že by mu chyběly kruté severské zimy, které sice miloval, byla to však spíše nostalgie, která neměla se skutečným přežitím, co dělat. Pravda byla taková, že tahle mírná zima byla mnohem příjemnější. Ulovili si ryby a dováděli ve sněhu jako vlčata. Nemuseli se bát, že umřou hlady. To mu celkem vyhovovalo. I tak se však těšil do těch vysokých hor, které odsud na severu viděl. Starého vlka zkrátka nikdo novým kouskům naučit nemohl.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Varja si udělal velmi pěkný přístřešek ze sněhu - asi toho mnoho nevydrží, pěkný však doopravdy byl. Vlk byl na sebe hrdý - a navíc svým počínáním přesvědčil i Erlenda, aby se o něco takového pokusil - i jemu se dařilo, to už však Varja ležel ve svém a rozhlížel se po okolí. No, bylo tu opravdu krásně, vybral si dobré, útulné místo. Ani tam nebylo tak chladno - a nebo to bylo tím, že měl Varja pořádně hustý kožich - ale venku krásně sněžilo, opodál proudila řeka a všechno bylo přesně tak bílé, jak měl Varja rád. No, byl to severský vlk, co se od něho asi tak dalo čekat! Pochopitelně měl rád zimu a teď jí spokojeně obdivoval. Těšil se na ní celé léto a teď tu byla. Možná se mohli vypravit do hor - všichni tři byli ze severu, a tak dávalo smysl, že to ani jednomu z nich nebude dělat problém. Ostatně to Erlend začal s tím, že chtěl někam vyrazit. No a zastavili se sotva pár metrů od Borůvky - jasně, tak trochu za to mohl Cyril, ale to vlastně evidentně nikomu nevadilo. I Erlend vypadal, že Cyrila zná. Ostatně, všiml si, jak Erlend pokukuje po jeho domku.
"Chceš na návštěvu?" zazubil se Varja a udělal Erlendovi místo. "A nebo můžeme udělat výměnu," napadlo Varju - a otázka byla, jestli se k jejich blbnutí připojí i Cyril. No, asi se to dalo čekat, přestože je na chvíli odsoudil za jejich dětinskost, rád se do jejich koulovačky zapojil. A to Varju napadaly ještě další věci - třeba... postavit vlky ze sněhu. To znělo taky zábavně! A ano, také jako něco, co bylo dobré jenom tak pro vlčata. Varja sice dávno vlčetem nebyl, ale kdo se na to ptal?