Příspěvky uživatele

Varja si nebyl jistý, co všechno mohl vlčeti říct, ale nakonec se zdálo, že Arsen chtěl prostě vědět všechno. Byl zvědavý a vlastně to nebylo zas tak překvapivé. Varja si musel připomínat, že i on byl zvědavý na to, jak tady všechno funguje. A když se to dozvěděl, mohl všechny ty informace hrdě předat dál malému vlčkovi, který chtěl všechno vědět.
"To ne, všechno z toho je pravdivé. Na mou duši. Jen Smrt neznám tak dobře a vůbec bych ti nechtěl lhát. A nenapadlo mě, že ti ještě nikdo neřekl o magiích," vysvětloval Varja, ale na druhou stranu ani netušil, jak starý Arsen je. Možná byl moc malý na to, aby o magiích věděl, ale copak on věděl, kdy se vlčatům takové věci říkají? Možná to měl zjistit dříve, než měl sám vlčata na cestě.
"Je asi možné, že jste se ještě neviděli. Trochu jsme se zdrželi na lovu," poznamenal. Asi se zdrželi víc, než se zdálo. Ani mu to nepřišlo, ale dávalo smysl, že se kvůli tomu Armin s Arsenem nesetkali dřív. Musel být... asi mladší, než si Varja dosud myslel.
"Myslím, že ti odpustí. Zvlášť, když jsi jeho mladší bráška," ujistil vlčka a usmál se na něj. Sám doufal v tak hodné vlče. "Ve smečce jsou všichni hodní, to se nemusíš bát. Až na Kayu, Kaye se vyhni," radil Arsenovi. A radil mu dobře.
"Mám rodinu. Nebo budu mít. Má partnerka bude také mít vlčata, a tak tu brzy budeš mít přátele," řekl mu. On v mládí nic takového neznal. Žili sami jako tuláci, a tak byl rád, že svým vlčatům dopřál smečku a zjevně i podobně staré přátele. "No, znám Baghý a Erlenda, to jsou naše alfy. Erlend je dobrý přítel. Pak jsou tu tvoji rodiče a sourozenci, pak je tu vlastně ještě Cyril, toho jsem sem v zimě přivedl. Pak jsem ještě potkal další vlčici, Cynthii. Jo a vlka s rohy. Noriho," vyjmenoval. Kayu už zmínil a znovu jí zmiňovat nechtěl. To aby vlčeti neutkvěla v paměti zrovna ona.

Varja musel dát vlčeti zapravdu. Sám toho o Smrti tolik nevěděl - znal Života, u toho byl tolikrát, že by ho mohl dávno považovat za kamaráda. Aby však upokojil vlčecí mysl, snažil se z paměti vydolovat všechno, co se o Smrti věděl. Moc toho však nebylo. "Vím to, že za drahokamy - to jsou takové lesklé kamínky, které se hezky třpytí - dává vlkům moc. Magie," vysvětlil. "Protože každý vlk se rodí s magií, kterou se postupně učí ovládat. Magií jsem ti vysušil kožíšek," vysvětlil vlčeti, přestože si Arsen evidentně ani nevšiml, že je suchý a ne zmoklý jako myš. Už se tolik netřásl a Varja byl spokojený, že se svedl o mládě postarat. "Ale byl jsem u ní teď poprvé, a tak ještě pořádně nevím, jaké magie ti může dát, vysvětlil mu. Vlče bylo zvědavé jak malá opička (kdyby Varja věděl, co je opička), ale statnému dobrákovi to nevadilo. Všechno by mu vysvětlil a ukázal. A těšil se, že bude moci svět podobně představit i svým vlčatům. Snad.
Když mu Arsen začal popisovat vlka, kterého potkal u tůně, Varja hned věděl o kom je řeč. Přeci jen se s Arminem před pár dny viděl a byli spolu na lovu. "Tak to musel být Arminius," řekl mu Varja. "No a jestli smrděl podobně jako ty, tak to může být třeba tvůj bratr. Já zas tak dobře neznám všechny vlky ve smečce, ale znám Aranel s Awarakem a Arminius s Kezi jsou jejich vlčata," řekl Arsenovi. Zdálo se, že tenhle vlček patřil také do jejich rodiny.

Varja viděl, že Arsen pod sebou zanechává loužičky vody. To Varju přeci jen znepokojilo, ale uvědomil si, co mu řekla Badri. Měl teď jedno oko modré - znamenalo to, že měl magii vody? Rozhodl se to vyzkoušet. Chvíli upřeně sledoval Arsenův mokrý kožich čekal, co se stane. Po chvíli se voda z vlčkova kožichu začala vsakovat do země. A dělo se to tak dlouho, dokud mu v srsti nezbyla ani kapka. Varja na sebe byl náležitě hrdý, když viděl, že z Arsena ani nekape. Vlček ale vypadal, že si toho ani nevšiml.
"Teď to bude ještě o trochu lepší," prohlásil spokojeně. Arsena však více zajímali Bohové. Asi to chápal. Muselo to pro něho být hrozně zajímavé téma. Taková pohádka, říkal si. "Poušť prostě poznáš, až jí uvidíš. Je tam fakt horko. No a co se Smrti týče, ta není vůbec přátelská. Vlastně jsem u ní teď byl, než jsem na tebe narazil. Sídlí na severu, skoro u hor. Ta zase střádá drahokamy a kamínky. Ale ještě jsem u ní nikdy dříve nebyl, tak úplně nevím, co dává," vysvětloval mu.

Varja byla rád, že dokázal najít tak rychle úkryt před deštěm. Měli štěstí, že v blízkosti vůbec něco takového bylo. Jejich druhá varianta byla, že budou někde moknout dokud se bouřka nepřežene a to bylo prostě až příliš riskantní. Jemu by to snad ani nevadilo, měl hustý kožich, ale malé vlče bylo prostě příliš náchylné na déšt a na takové extrémní počasí.
"Nic lepšího asi takhle narychlo neseženu, ale je to lepší, než zápal plic," usmál se na vlčka, který vypadal nadšeně a nakonec se i ochotně uvelebil. To Varju alespoň trochu uklidnilo. Měl tohle vlče v péči a už ho nechal promoknout. Cítil se hrozně. Přesto mu však vlček tvrdil, že mu bylo fajn, ale co když... co když se mu něco stane! Co když onemocní? Ta představa ho děsila. Vůbec nevěděl, kolik toho takové vlče vydrží. pro něho to bylo jen pár kapek, ale on byl severský vlk zvyklý na hrozné počasí, na mráz a zimu a tohle vlče... tohle vlče bylo fakt pidi.
"Jo, ten Život, vidíš to. No, Život bydlí na jihu, na takovém kopci uprostřed pouště. Poušť je velice horké místo plné písku, víš? No, tak tam bydlí, úplně nahoře. Je velice přátelský, ale má rád kytičky a mušličky a za ty ti splní skoro každé přání," vysvětlil vlčeti. "Zato Smrt, ta je mnohem horší," vysvětloval.

Varja pochopil, že do úkrytu jen tak nedojdou. Začínalo pršet čím dál tím víc a když to začalo vadit i jemu, zdálo se to být jako vážný problém. Chudák Arsen vypadal trochu jako zmoklá slepice. Tohle nešlo. Rozhlédl se a u kamene kus od nich spatřil vyhloubenou noru, kam se mohli skrýt před deštěm. "Víš co, Arsene? Pořádně nám prší, tak se schováme támhle, jo?" řekl vlčkovi a popohnal ho, aby byli co nejdříve v suchu. Tedy.. moc ne. Arsen byl zmáčený a ani si toho nevšiml, místo toho se ptal na Života jako by to bylo to nejdůležitější. Inu, Varja to chápal, ale nejdřív se museli skrýt do bezpečí.
Teprve, když zapluli pod kámen do nory, který byl příhodně vyhloubená tak, aby tam nestékala voda, mohli si povídat. "Není ti zima, Arsene? Vždyť jsi celý zmoklý," prohlásil zamračeně. Chtěl ho nějak zahřát, ale Arsen se k tomu očividně příliš neměl. Na co že se to ptal? Že chtěl vědět, co Život chtěl za všechny ty barvy? Varja ale myslel na to, zda přestane brzy pršet. Chtěl se vrátit do úkrytu za Badri. A o tohohle vlčka si jistě rodiče také dělali pořádné starosti.

Varja se snažil s vlčkem jednat jak nejlépe uměl. S Kezi mu to docela šlo a měl pocit, že stejné to bylo i s Arsenem. Doufal, že nic nekazí. Nechtěl, aby mu rodiče toho vlčete vynadali, že něco zanedbal... ale nakonec ho nechali potloukat se po lese samotného. Nemohl úplně říci, že by s tím souhlasil. Nesoudil nikoho, ale říkal si, že až bude mít svoje vlčata, musí na ně dávat větší pozor. "Těší mě, Arsene," usmál se na něho Varja. Vlček byl roztomilý a nevinný, tak jako každé vlče.
"Je to pořádně husté," ujistil Varja vlčka vesele a přidal do kroku. Nechtěl Arsena popohánět, ale zatím byl déšť mírný - to se ale také mohlo rychle změnit. Chtěl, aby byli oba co nejdříve v úkrytu, kde jim nic nehrozilo - nikomu.
"Dělá toho spoustu. Tedy... myslím. Co vím, tak kromě toho, že od něho můžeš získat různěbarevné kožíšky tak dělá i to, že ti třeba mohou narůst křídla. Nebo plno dalších věcí," vysvětlovat mu Varja. Nevěděl, jestli vlčata mají šanci tyhle věci pobrat, ale říkal si, že snad ano. Nemohl to posoudit, ale když se ptal, tak mu odpovídal.

Varja si stále nebyl jistý, co si s vlčetem počít, ale asi si bude muset rychle zvyknout. Pokud se jim narodí vlčata, pak se o ně bude muset postarat a to obnášelo i vědomí toho, co se s takovým vlčetem dělá a co potřebuje. Říkal si, že na to snad přijde. Mohl v to přinejmenším doufat. "Neomlouvej se," řekl vlčkovi mírně. Neměli by ztrácet čas, protože o sobě déšť dal vědět a ač bylo zřejmé, že je pár kapek nerozpustí, přeci jen chtěl vlče odvést jeho matce. "Tak půjdeme," zavelel. Předpokládal, že vlčkova rodina bude v úkrytu - inu, musela být, protože přímo tím směrem se Varja rozešel. Tak jako tak by se tam jistě vypravili. Varja cítil v kostech, že se ženě pořádná bouřka, ale vlčkovi podle všeho stačilo to, že mu řekl, že o nic nejde - také to nebyla vždy úplně pravda, bouřky uměly být děsivé, ale nemyslel si, že by vlčeti pomohlo, kdyby ho hned začal děsit, a tak to neudělal. "A jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Varja," představil se vlčeti, které bylo sice malé, ale... muselo mít jméno, ne? Jistě, to byl základ, pochopitelně, že mu jeho rodiče dali jméno... ne?
"Tohle? To mám od boha, který se jmenuje Život. Jsou to takové dary," vysvětloval, nejistý ,zda to vůbec vlče mohlo pochopit.

Varja se s vlčaty skoro nesetkával. Jednou u jezera se setkal s malou vlčicí, která ho přivedla do Borůvkového lesa a od té doby se odsud ani nepohnul. Nevěděl, jak s vlčaty zacházet, ale o to spíše se rozhodl pokusit se vlčeti pomoci. Asi by se neměl jít přesvědčit, kdo mu u tůně chtěl ublížit, kdyby tam vlčka přivedl, ještě by to mohlo vést k něčemu neblahému a to bylo to poslední, co by si Varja přál.
"Musíš dávat pozor na cizince. Asi by ses neměl jen tak potulovat mimo úkryt," domlouval mu mírně, protože to bylo úplně malinké vlče. Přeci na něj nespustí tak, aby se ho bál. To by bylo silně kontraproduktivní.
"To víš, že tě vezmu domů. Navíc mám tím směrem cestu," poznamenal, ale to už oblohu proťal blesk a ozval se ohlušující hrom. To bylo jasné, že se vlče k smrti vyděsilo. "To nic," utěšoval vlčka Varja konejšivě. "To je jen bouřka. Umí být pořádně děsivá, to ano, ale nic ti neudělá. Nejspíš bude pršet. Měli bychom najít úkryt," řekl mu. Mohli doufat, že to stihnou, než se přižene něco pořádného.

Varja váhal, přeci jen se chtěl vrátit do úkrytu, ale mohl vážně opustit malé vlče, které se dost možná někomu ztratilo? To by si nemohl odpustit. A Badri by s tím jistě také nesouhlasila. Vždyť se mohl vrátit i s tímhle vlčkem, jen musel doufat, že je nevezme déšť. Ale tak moc pršet nemohlo, no ne? Říkal si, když nakonec vykročil k tomu nebohému, ztracenému mláděti. Nevypadalo vyděšeně, ale Varja v tom, že se tu toulalo, neviděl nic dobrého. Byl maličký a ač nepoznal u vlčat věk, bylo evidentní, že je příliš malý na to, aby se tady v bouřce motal sám. Jen ho vrátí mámě, třeba je někde poblíž a hledá ho? On by jistě své vlče nespustil z očí.
Vlče k němu nemotorně došlo a dívalo se na něho zcela nevinným pohledem. Varja se k němu sklonil, aby ho neděsil svou výškou a zamračil se, když mu říkal, že ho někdo děsil u ovocné tůně. Varju hned napadlo, že se tam dostal nějaký cizák, ale o tom pochyboval. Musel by přijít přímo do srdce lesa a to se mu nezdálo moc pravděpodobné, proto usoudil, že to musel být někdo ze smečky. A jak tak znal vlky ve smečce, sázel na to, že to byla Kaya. Kdo jiný by měl náturu na to, hojit si ego na malém vlčeti?
"To zní jako pořádně zlý vlk," prohlásil Varja zamračeně. "A neublížil ti? Nestalo se ti nic?" ptal se drobka Varja, protože pak by měl alespoň důvod jít tomu vlkovi rozbít čenich - a to byl jindy mírný a nenásilný. Nikdy by ho nic podobného ani nenapadlo. Ale to byly ty pudy. Vlčatům se prostě neubližovalo.

//Řeka Mahtae sever

Varja se vrátil domů. A byl tak rád, že tu byl. Spokojeně se nadechl, když se otřel o stromy, které jako by ho vítaly. Jeho dobrodružná nátura už dávno vzala za své. Zdálo se, že být tátou od rodiny ho pomalu měnilo - a to ještě žádným tátou pořádně nebyl. Brzy, usmál se. Snad proto také jeho kroky mířily hned k úkrytu. Asi by ho nikdo a nic nedovedlo na jeho cestě zastavit, kdyby nespatřil vlče, které uhánělo od Ovocné tůně. Tohle vlče tu ještě neviděl - tedy... on vlastně mnoho členů neznal, ale bylo jich dost na to, že by měl alespoň tušit, ke komu tohle vlče patřilo. Měl ho zastavit, nebo ne? Do úkrytu mu zbýval ještě značný kus, ale nebyl si jistý, jestli mohl malé vlče nechat bez dozoru. Zvlášť, když si po cestě všiml, jak se nebe pomalu zatahuje. Zvedl se chladný vítr. A něco mu říkalo, že se něco žene. Možná měl na tohohle prcka dohlédnout a zkusit ho dovést do úkrytu, kde by byl určitě v bezpečí.
"Hej, hej, kam se ženeš?" ptal se vlčete.

//Severní Galvatar (přes VVJ)

Varja už cítil vůni domova. Nakonec se zase tolik nezdržel, říkal si. Už aby stanul na půdě Borůvkového lesa a cítil všechny ty plody. Už se těšil až se znovu svalí k Badri. Tenhle výlet byl vskutku trochu neplánovaný. Trochu zvláštní a jevil se zbytečně, ale byl rád, že bylo po všem. Teď už se nic nemohlo zkomplikovat, no ne? Následoval tok řeky a brzy spatřil svůj domov. Byl tak rád, že tu byl. Sice ho sotva opustil, rozhodně to však neměl v plánu. Měl o Badri obavy. Jistě se o něho bála, ale... přeci jí nechtěl nechat samotnou! Co si jen musela myslet! Musela se bát. Ještě tak, aby jí to nějak uškodilo. Zvlášť v jejím stavu, napadlo ho - Život mu přeci naznačil, že čeká vlčata. Měl by si pospíšit...

//Borůvkový les

//Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

Varja byl rád, že ho Smrt nezabila, nebo že se nevydala za ním. Zcela určitě by to byl jeho konec. Takhle byl rád, že mohl běžet směrem k domovu. Každou chvíli byl klidnější. Necítil zrychlené srdce, které mu bušilo do hrudi. Už se nemusel bát, přeci jen si však byl vědom toho, že na to úplně zapomene, až bude kilometry od Jedlového lesa. Ty vysoké stromy mu Smrt prostě neustále připomínaly. Klidnější byl až u jezera. Zhruba v tu chvíli už myslel na Badri. Jak jí tohle, sakra, vysvětlí? Jak se tohle vůbec dalo vysvětlit? Musela to být ta magie. Ta magie, která je změnila. Ani Život mu k tomu ostatně nic neřekl. Asi se takové věci prostě stávaly. Holt se s tímhle vysvětlením bude muset smířit.

//Řeka Mahtae sever (přes VVJ)

//Teleport Narrské vršky

Varja doufal, že se objeví doma. Že bude znovu ležet vedle Badri a že bude celý svět v pořádku. Jenže nebyl. A doma se také neobjevil. Stál na místě, které matně znal a které mu nebylo tak cizí, přestože uvnitř nikdy nebyl. Rychle mu zatrnulo, když mu po páteři přejel chladný vzduch. Uvědomil se, kde byl, ale ještě než se stihl otočit a zmizet, zjevila se před ním ta, o které tolik slyšel a která mnohým způsobovala strach. On sám necítil nic jiného.
„Kdo to sem zas leze?“ ozvalo se ostře a Varja věděl, že jeho chvíle k útěku už byla promarněná. Asi navíc nemohl jen tak utéct, i kdyby býval velmi chtěl.
„J-já se moc omlouvám, nechtěl jsem-,“ začal, ale Smrt ho přerušila. „Co je mi po tom, žes nechtěl. Už tady jsi, ne? Máš aspoň drahokamy, nebo toužíš po dlouhé a bolestivé smrti?“ ptala se ho bohyně, která byla přesným opakem svého bratra. Varjovi Život v tu chvíli velice chyběl, ač to byl právě on, kdo ho do tohohle vlastně namočil. To on ho sem přemístil a teď tu Varja stál, a dokonce i obr jako on se tak trochu třásl. Nemusel, ale… tváří v tvář smrti by se asi báli i mnohem otrlejší, než byl on.
„A-ano, to mám, mám spoustu drahokamů,“ ujišťoval Smrt. „Já vás nechtěl rušit, to by mě nikdy nenapadlo, ale… jsem tady vlastně omylem,“ vysvětloval Varja, ale nezdálo se, že by to Smrt nějak zvlášť zajímalo.
„A co je mi po tom? Naval šutry,“ zavrčela na něho a zaskřípala zuby. Ten zvuk byl hrozivý a pokud Varja do té chvíle nebyl k smrti vyděšený, v té chvíli se mohl zbláznit strachy. Domníval se, že Smrt by ho sprovodila ze světa jako nic – a to bylo v tuhle chvíli to nejhorší, co si uměl představit. Měl se podle Života stát otcem a nechtěl teď zemřít, snad proto se vlčici uklonil a ač nebyl na příliš vzletná slova, sklonil i hlavu v uctivém gestu a spustil:
„Mnoho jsem slyšel o vašem umění, paní Smrti, a sám jsem nevěřil tomu, jak skvělá jste. Musel jsem se zkrátka přesvědčit na vlastní oči. Prosím, vezměte si všechny mé drahokamy, budu rád, když vám poslouží,“ pronesl Varja a zadíval se z podřízené pozice Smrti do tváře.
Té se jeho pochlebování líbilo – co by ne, jistě chtěla slyšet všechny lichotky světa, ale Varja tyhle věci příliš neuměl. „Jsem rád, že jsem sem zavítal, protože jsem vás konečně mohl spatřit na vlastní oči. A je to pohled lepší než bych býval čekal,“ prohlásil.
Smrt si přejela drápy po kameni a ostře se zasmála. „Ty vážně hodně nechceš přijít o kejhák, co? Takhle moc mi nikdo nepodlejzal už dlouho. Máš strach, cítím ho až sem. Je dobře, že se bojíš. Mohla bych tě připravit o všechno, ale vůbec nejsladší by byl ten tvůj život. Tolik štěstí jsi měl a kolik bolesti by přinesla tvá smrt,“ mlaskla a pohlédla na vlka s tak velkým znechucením, že to Varju až překvapilo. Nechápal proč a jestli to bylo nutné, ale tyhle myšlenky raději hned zahlušil. Co když je svedla číst?
Smrt se ušklíbla. „Jsi ubožák,“ prohlásila. Varja nic nenamítl, jen ke Smrti postrčil své drahokamy. „Ale že jsi mi tak svolně daroval vše, co máš, nezabiju tě. Zatím,“ prohlásila. Při těch slovech Varja vycouval. A zdrhal tak rychle, jak jen mohl, kdyby si to Smrt přeci jen chtěla rozmyslet. Rozhodně to nehodlal riskovat. Nevypadala, že by ho tady viděla nějak extra ráda a jeho to nepřekvapovalo. Vždyť tam hlavně vůbec neměl být! Ne, že by Života vinil, to ne, ale tak trochu… tak trochu za to mohl. Měl se vrátit domů po svých. Smrti se raději ani nezkoušel ptát, jestli by ho vzala domů – navíc… do Borůvky to bylo ze zříceniny podstatně menší kousek. Za chvíli bude doma. Tak snad to stihne, než začne bouřka. Už už jí cítil ve vzduchu. Něco se na ně hnalo, ale bylo přeci jen teď pořád pěkně. Už to chtělo trochu deště, no ne? Zatímco Varja přemýšlel o počasí, snažil se uklidnit svůj zblázněný srdeční rytmus. Návštěva Smrti ho skoro zabila.

//Severní Galvatar (přes Jedlový pás)

Varja nechápavě zíral na Života, který se vedle něho objevil místo Badri. Byl silně zmatený a úplně tomu nerozuměl. Nejistě udělal krok vpřed. „Uhm? Co se stalo? Proč jsem tady?“ ptal se Života. Nechápal to. Bylo to dost divné. To se jako mohl jen tak teleportovat z místa na místo? Proč? Otřásl se a díval se na Života, který se na něho díval stejně zmateně. Nikdy nebyl ve svém životě udivenější. A to se divil celkem často. Magie si s ním ještě nezahrávala tolik, aby se objevil na docela jiném místě – a to už znal tyhle magické triky velmi dobře. Sám jich byl schopný, sám je zažil na vlastní kůži, ale teď stál na vrcholku Narrských kopců místo toho, aby ležel u Badri a lízal jí na čelo a tiskl se k ní. Život za to nemohl… asi. Ale díval se na něho s překvapivým nadšením.
„Varjo, co ty tady? Tobě se tady ale musí líbit!“ zasmál se vlk bodře a zamával ocasem na znamení nadšení. Varja se zamračil, protože zjevně ani Život nechápal, co se tady stalo.
„Já sem ale nepřišel s žádným záměrem…“ snažil se vlk vysvětlit, ale nevěděl, jak. Přeci jen teď ležel s Badri v jeskyni a najednou… no najednou tam nebyl. To bylo samo o sobě přeci dost divné. Nevěděl, co si s tím počít. Neměl tady vůbec být. Chtěl se vrátit domů a ač by jindy návštěvou u Život nepohrdl, byla to docela jiná situace. Uvědomoval si, jak rychlý bude muset být, pokud se chce vrátit zpátky do Borůvky. Ta cesta… ta cesta nebyla úplně krátká, to si velmi dobře uvědomoval.
„Ne? Tak proč jsi tady?“ nechápal Život. Varja se sám tvářil zmateně, ale snažil se to nějak vysvětlit, jen… nevěděl jak.
„No, já… já vlastně nevím. Byl jsem s Badri v jeskyni a vše bylo v pořádku, pak… pak jsme najednou objevily všechny ty světlušky a moje nové barvy a… oči?“ Varja nejistě koktal a díval se, jak je Život čím dál tím více hrdý. Tak to asi přeci jen byl on. Zajímavé. Byla to jeho práce, a pak se najednou objevil tady? Bylo to zajímavé kouzlo, které si vlk neuměl vysvětlit. Chvíli nad tím přemýšlel, ale doufal, že mu to Život objasní.
„Ano, ano, to je obojí moje práce. Jsou to mé dary pro vás,“ vysvětlil spokojeně. „Doufám, že se vám líbí. A že si je užijete. Myslím, že se k tobě i k Badri náramně hodí,“ prohlásil. „A co se týče tvé návštěvy… No to musí být nějaká magie. Asi jste o mě mluvili, že? Tak jsi se tu zkrátka objevil. Občas magie funguje zvláštně.“
Varja přikývl. „No, to jsem si všiml, to je pravda,“ přitakal. „Nemůžeš mě vrátit zpátky?“ zeptal se Varja, protože v to upřímně doufal, Život se hned rozzářil, jak mu toužil dát najevo, že je mu pomůže se vším. Byl to, dalo by se říci, jeho přítel. Přeci jen tu byl velmi často a nakonec mu dal dary o kterých se mu ani nesnilo.
„Můžu,“ přitakal Život. „Jistě, že můžu. Ale nechceš se přeci jen ještě chvíli zdržet?“ zajímal se Život. Varja se vždycky rád zdržel, ale tohle bylo něco jiného. Měl být jinde, ne tady, proto potřásl hlavou a omluvil se.
„Nemůžu. Slíbil jsem Badri, že jí teď neopustím a chci to dodržet. Nemůžu ji nechat samotnou,“ vysvětloval omluvně. Život se na něho díval s nakloněnou hlavou a s nevyřčenou otázkou v očích. Varja věděl na co by se býval zeptal, kdyby otevřel tlamu, a tak začal s vysvětlováním sám: „Chtěli jsme vlčata, takže… je možné, že nějaké čeká, ale protože to zatím nepoznáme, tak… jí nemůžu opustit,“ vysvětloval. Byla to přeci jen krátká doba, nikdo by nepoznal, zda se jejich snažení povedlo nebo ne. Jen Život se tak nějak vědoucně usmál. Byl to přeci jen Život a ten o takových věcech věděl trochu víc.
„To je hezké. Zrovna vy dva si takové štěstí zasloužíte. V takovém případě tě tady nemůžu zdržovat ani na chviličku, to ne,“ pokýval Život hlavou. „Musíš být u narození svých vlčátek, to nejde, abys lítal po všech čertech. Ale rád jsem tě viděl, Varjo. Doufám, že mi brzy přivedeš své dcery představit,“ prohlásil Život vědoucně – a než se Varja stihl vůbec na něco zeptat – než vůbec stihl něco vyřknout. Život ho poslal pryč. A tak Varjovi mohla zůstat jen hořkost v tlamě. Nezbylo mu nic jiného. Bohužel to znamenalo, že mu v hlavě zůstalo jen to, že má Životovi přivést své dcery představit. Budou mít dcery? Nad tím by jistě přemýšlel – a jistě by to řekl i Badri – kdyby se ocitl zpátky v jeskyni v Borůvkové smečce, takové štěstí však neměl.

//Teleport Stará zřícenina

SMĚNA:
69 květin > 23 drahokamů
30 perel > 100 drahokamů

Varjovi zbyde 1 květina a 0 perel

485

Varja nikdy nebyl šťastnější. I přes ty divné věci, které se objevily na jeho srsti, i přes ty světlušky, které kroužily kolem nich. Byla to kouzla a jemu se to všechno neskutečně líbilo. Nemohlo to být nic zlého, byl to jistě jen trochu zvláštní dar. Nepamatoval si, že by o něco žádal, ale Život si zkrátka udělal to své. A Varja ho za to nevinil, vypadalo to asi dobře. Tedy... Badri mu neřekla, že by to vypadalo blbě, a tak jí věřil.
Bývalo by bylo vše v pořádku, kdyby se Varja necítil tak zvláštně. Zamračil se. A ještě než stihl něco říct, tak prostě zmizel. Ležel s Badri v jejich improvizovaném pelíšku a najednou byl pryč, puf. Jako nic.

//Teleport na Vrchol Narrských vršků