Gallirea - Příspěvky uživatele

526

Holky rostly jako z vody. Byly dokonalé. Varja na ně hleděl s nesmírným údivem, protože před pár dny byly sotva narozené a ležely u maminky jako malé válečky ještě celé umazané od krve - a teď se plazily, kníkaly a snažily se o slova, zkoušely se rozhlížet a snad chtěly poznat i zbytek jeskyně. Varja tím byl uchvácený! Jeho hrdost nemohla být větší. Tohle byly jeho dcery.
"Ano, Kiwi, správně. Tak se jmenuješ. Ty jsi Kiwi," přikyvoval a jemně pročísl nosem Kiwinky rezavou srst.
"Kampak jdeš ty, Sonjičko?" ptal se druhé dcerky, která se rozhodla pustit se na výpravu z bezpečného prostoru, který pro dcery vznikal mezi jejich těly. Sunula se spíše k jejich packám směrem k velmi vzdálenému východu z jeskyně. Naštěstí si udělali provizorní ležení daleko, a tak i kdyby se Sonjička nepozorovaně vyplížila až ven, nejspíše by si toho všimli včas. Kdyby tedy Varja nedával pozor na každý jejich pohyb.
"Chceš vidět, co je venku? Na to jsi ještě malinká, víš?" říkal dcerce a snažil se jí nasměrovat zase zpátky do jejich hnízdečka, kde už si Sgaeyl sedala. Přední pacičky se jí ještě třásly, ale oči už měla rozlepené a rozhlížela se na všechny straně s udiveným výrazem. Byla to skoro první věc, co viděla, jistě to muselo být šokující.
"A co ty, ty malá šikulko? Tohle je naše jeskyně, víš?" vysvětloval jí. "Domov," dodal. A doufal, že to slovo pro ní bude mít větší smysl. Musel na vlčátka hodně mluvit, aby se učily. Tedy... alespoň si to myslel.
Bílá dcerka však nezůstala jen u sezení. Postavila se na všechny čtyři - na rozdíl od Sonjičky, která se spíše plazila a Varja musel dávat pozor, aby se neodsunula od nich až moc daleko a neublížila si. Jenže než Sgaeyl zvládla udělat krok, natloukla si čenich. Varja se k ní hned skláněl a utěšoval jí: "to nic, princezno, to bude dobré."

Zde jsou stampsky k vyrobení z excel souboru :>

Popravdě, Varjovi se na lov zase tolik nechtělo, upřímně, kdyby mohl, zůstal by s holkama doma, jenže to Arsenovi a Aranel slíbil a jako lovec smečky měl nějaké povinnosti - a mezi ty zjevně patřilo i to, učit tohle malé vlče lovit. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, Varjovi lov nikdy nevadil, byl to silák a byl schopný lovec, jen občas ho Arsenovi poznámky dovedly vyvést z míry, třeba jako právě teď. Doufal, že se přeslechl, ale ne - Arsen si ho skutečně dobíral kvůli jeho nově nabitému pocit štěstí z rodičovství. Inu, Arsen asi nebyl úplně typické vlče.
"Ehm, nic mě nepřešlo, jsem stále velmi šťastný," ujistil Arsena poněkud nejistě - no, co byste také řekli malému vlčeti na takovou poznámku? Už už chtěl pokračovat v nějaké odpovědi, ale to se mu Arsen začal omlouvat. To ho trochu uklidnilo, ale popravdě Varjovo znepokojení přetrvávalo.
"Omlouvat se nemusíš, jen mě to trochu zarazilo, víš? Sice jsem asi přehnaně nadšený z toho, že jsem teď táta, ale myslím, že je to normální. I ty to třeba jednou pochopíš, až budeš o hodně větší," pronesl. Líbilo se mu, že celou tu situaci zachránil, tedy přinejmenším si to myslel.
Les byl už oděn do podzimních barev, a protože Arsen chtěl na sviště, byla také pořádná zima. Ano, museli se vydat na sever, Varja už měl své zkušenosti, ač tedy, pravda, sviště často nelovil. Lovit sviště se totiž příliš nevyplatilo, byli totiž malincí a taková jednohubka byla dobrá tak maximálně pro vlčátko. Ono asi dávalo smysl, že museli začít něčím malým, ale stejně mu to přišla jako škoda vynaložených sil. Lov vyžadoval hodně plánování, proto tohle vadilo jeho pragmatické části, ale raději nic neřekl, nechtěl totiž kazit Arsenovo nadšení. I skoro přeslechl, jak si Arsen, chudáček, sype popel na hlavu.
"Už na to nemysli, já chápu, že jsi to tak nemyslel, vůbec nejsi hlupák. Klidně ti o holkách povím, co budeš chtít, co by tě zajímalo? Ono bude stejně nejlepší, když se pak, až se vrátíme, seznámíte sami," poznamenal Varja. "Ale jsou tři jako jste ty a tvoji sourozenci, tak to byste si všichni dohromady mohli dobře rozumět. Třeba můžete vytvořit společnou smečku, nebo tak něco," zazubil se Varja na Arsena, než pokračoval v cestě a Arsen se zajímal, kde začnou.
"Už míříme na sever, tak začneme tam. Myslím si totiž, pokud si správně pamatuji, že právě tam je svišťů nejvíce," prohlásil.

524

Kromě Kiwi obě dcerky zvedaly hlavičku a mžouraly na ně. Sgaeyl vypadala trochu vtipně, když měla jedno očko otevřené více než druhé, ale Varjovi to připadala jako ta nejroztomilejší věc na celém světě. Sklonil se k ní a poňuchal jí bělostnou srst, když se tiskla ke své stejně bíle mamince. "Ano, ano, přesně tak! To je máma," přikývl udiveně a zadíval se na Badri. "Ty jsi ale šikulka, Sgaeyl!" usmál se a nechal jí, aby se zabořila mamince k bříšku.
To už upoutala pozornost Sonjička, která se také snažila o slovíčka. Sice to byly spíše zvuky než skutečná slova, ale Varja se k ní i tak sklonil a jemně vlčici olízl. "Ty jsi také šikulka, to víš, že ano," ujišťoval dcerku a nechal jí, aby se schoulila u boku. Obě usnuly a Kiwi dál pokojně oddechovala. Tohle sunutí pro ně muselo být nesmírně náročné, Varja jim však i přes jejich spánek věnoval veškerou svou pozornost.

//Taky bych se s někým přidala :D dorazím s Gothem

Září 3/10 - Eladan

Varja přikývl. "Asi ano. Rád bych věděl, co se tím Život snažil říci, asi se ho budu muset zeptat, až k němu vezmu svá vlčátka na výpravu," prohlásil, protože to sám sobě slíbil. Život ho nějakým zvláštním způsobem vábil. Nemohl si pomoct - ale dávalo mu smysl k němu vzít i své děti, až se tedy pochopitelně narodí. "Jistě k tomu ale nějaký důvod měl, to bezpochyby," přikyvoval. Eladan mu přišel jako velmi příjemná společnost, jen byla pravda, že se možná až moc zaměřoval na Bohy. Varjovi to asi nevadilo, jen mu to přišlo lehce zvláštní. On nad žádnými Bohy nepřemýšlel dokud nepřišel na Gallireu, ale... už chápal, že někteří vlci to prostě měli jinak.
"Aha. Tak tím si tedy nejsem jistý. Tedy... neřekl bych, že Život je můj patron, ale už jsem se setkal s vlčicí, která o bozích mluvila podobně jako vy," poznamenal, protože si dobře pamatoval na Lalie a na tom, jak mu vyprávěla o svých bozích. Byla to velmi zajímavá diskuze, jen on asi nebyl příliš materiál na modlení a na víru. Věřil jen v přežití, což na severu, kde byly zimy tak tvrdé, že jen ti nejsilnější přežili, jim žádní bohové pomoct nemohli.
"Ale rád jsem pomohl. Je mi líto, že toho nevím víc, sám jsem se k Smrti příliš neodvažoval," přiznal. Slyšel o ní rozhodně hrozné věci. "Tomuhle kraji vládne magie. Ale když si na to zvyknete, je to vlastně docela zábava," poznamenal pobaveně.

522

Byla to velmi poklidná chvíle, kdy všichni společně leželi v klubku v prázdné jeskyni, kde měli příjemný klid jen na sebe. Varja myslel smrtelně vážně, že už se od své rodiny ani nepohne a skutečně to dodržoval. Uložil se tak, aby na holčičky neustále viděl a ač ležely v bělostné srsti své matky, držel se velmi těsně u nich. "Já také," přikývl a zadíval se na Badri. Byl si jist, že ani jeden na tuhle chvíli nikdy nezapomene a ač jejich dcery sotva vnímaly svět kolem sebe, o to klidnější možná vše bylo. Lízl Badri na nos a uložil se zpět k dcerám, aby si byl jist, že mu nikam nezmizí.
"Jsou nejšikovnější. Jsem si jistý, že žádná jiná vlčátka se takhle brzy nepouštěla do řeči," prohlásil hrdě a poňuchal Sonjičce tmavohnědou srst.
"Je to neuvěřitelné, viď? Že jsme je stvořili," vydechl. Pořád to nechápal. Bylo to tak zvláštní, tak úžasné, tak magické! Byly to jejich dcery a on by pro ně dýchal.

Září 2/10 - Eladan

Varja si nebyl jistý, jestli to byla čest, ale asi ano. Sám příliš v bohy nikdy nevěřil, ale ukázalo se, že Eladan asi ano. Když nad tím Varja tak přemýšlel, možná ho to mělo napadnout dávno, ale nikdo neměl na čele obvykle napsáno, že věří ve vyšší síly. Varja věřil povětšinou hlavně v přežití.
"Beru to jako dar. Nevím, co se tím snažil Život říct, ale jsem rád za to, že mě tímhle obdařil," prohlásil. Nebyl si jistý, jestli tak nad tím přemýšlel, ale znal ty runy a věděl, co znamenají. K něčemu být musely, ne? A tak mohl věřit, že ho opravdu chrání.
"Patron? To nevím, tak jsem nad tím nepřemýšlel. Vnímal jsem ho spíše jako... přítele," vysvětlil. Ani nevěděl, jestli vůbec mohl být přítelem s bohem, ale možná? Asi ano. Kdo ví?
"Určitě to můžete zkusit. Život vás jistě přivítá, ale Smrt... no, s tou je to trochu horší," prohlásil, ale to už Eladan dost možná pochopil.
"Chrámy? Ne, o žádných chrámech jsem tady neslyšel," řekl vlkovi zmateně. Nebyl si jistý, jestli vůbec kdy nějaký chrám vůbec viděl.

521

Hnědobílá kulička byla další, která o sobě dávala vědět. Dali jí jméno Sonja. Převalovala se a zvedala hlavičku a snažila se otevřít zlatá očka, ale jen pošilhávala. Nejspíše nemohla ani pořádně vidět. To nevadilo. Varja, který svým dcerám už tak věnoval až přehnanou pozornost, se k Sonjičce sklonil a přejel jí nosem po maličkých zádíčkách. Škrabala se k mamince, ale to nevadilo, byli všichni tři v pořádně těsné hromádce.
"Ty nám chceš taky něco říct, princezno?" ptal se malé vlčice, když se k ní skláněl, aby ho lépe vnímala. Když se nad ní tyčil, jen sotva si ho mohla všímat. Už pochopil, že sotva vidí, ale hlásky už měly a uměly je používat. Jen Kiwi byla trochu pozadu, ale když si vzpomněl na tu hrůzu, kterou pocítil, když si všiml, že nedýchá, byl rád, že je v pořádku. Stále malou kontroloval, ale ležela schoulená a oddechovala. To bylo dobře. Dýchala. Nevadilo, že ještě nemluvila, že nezvedala hlavičku a nesnažila se jim něco říct. "Copak, Sonjičko?" zeptal se tiše své dcerky znovu. Chtěl, aby věděla, že Sonja byla ona.

520

I Varja byl poněkud zasněný a představoval si, jak jeho dcerky rostou. Nečekal, že se jim narodí tři malé vlčice, ale když je teď sledoval, jak se batolí mezi ním a jejich maminkou, nemohl být spokojenější. Jeho srdce bušilo jen pro ně. Byly dokonalé.
"Už se nemůžu dočkat," usmál se a naklonil se k Badri. "Ne, že bych to chtěl nějak uspěchat, to ne. Jen ať v klidu rostou," pronesl tiše a sledoval, jak se kuličky chvílemi batolí a zvedají hlavičky, když poslouchaly jejich hlasy. "Běhat budou moct později," dodal. Ale těšil se, až jim ukáže celý svět.
Všiml si, že bílá kulička - Sgaeyl - otevírala očka a mrkala na ně. Měla velká zlatá kukadla jako všechna malá vlčátka, ale měl pocit, že ty Sgaeyliny byly o něco krásnější.
"Ma, Sgayel? Ty malá šikulko," zamručel k dcerce rozněžněle, když k ní sklonil hlavu. "Mama," zopakoval pomaleji, aby hlásky dobře slyšela. Nepochyboval, že teď už to po něm svede zopakovat.
Varja vzhlédl k Badri, když mu říkala, jak je dokonalý, ale jen jemně zakroutil hlavou. "Ty víc," broukl. "Dala jsi jim život, to je... neuvěřitelné," dodal, stále ohromen její silou.

Září 1/10 - Eladan

Varjovi nevadilo, že si ho Eladan prohlíží, přeci jen sám poukázal na své runy i na barevný kožíšek, a tak nebylo divu, že ve vlkovi vzbudil zájem. "Děkuji," usmál se a sám se podíval na lehce zářící runy na jeho přední noze. "Mají," přikývl. "Každá runa má svůj význam, ta první je runa nových začátků, ta druhá vyjadřuje důvěru a harmonii, třetí je runa ochrany a ta čtvrtá je spojována s cestou a hledáním správného směru," vysvětlil ochotně. "Život si asi myslí, že budu hodně ztracený, protože i na tom náramku je kompas," poznamenal. Jeho hlas zněl v tomhle případě celkem pobaveně jako by v tom neviděl žádnou symboliku. V jeho pohledu tam také žádná nebyla.
"Život žije na poušti. Tedy... na takových vysokých kopcích uprostřed pouště a Smrt zase žije na severu ve staré zřícenině. Jak jsem říkal, Život je nesmírně přátelský, klidný a... je zkrátka jako Život sám. A Smrt je... Smrt je prostě jen nepříjemná," vysvětloval Eladanovi, který byl plný touhy po informacích. Varja se tomu vlastně nedivil, i on si pamatoval, jak nové to pro něho všechno bylo.

***