Příspěvky uživatele

Varjargar nevěděl, kam se vydat dál, záhy však pochopil, že váhal s odchodem příliš dlouho - nebo se mu jen nečekaně vyplnilo to, co si přál, ač v tu chvíli, kdy se to stalo mohl jen a pouze zpochybňovat jak svůj úsudek tak i zdravý rozum. Stál v mokré trávě s hlavou skloněnou s nedůvěrou, která byla vepsaná v celém jeho postoji i ve fialových očích a zíral na vlka, nebo si alespoň myslel, že to byl vlk. Litoval toho, že si pachu někoho dalšího nevšiml dříve, litoval toho, že neutekl, ale když se bytost přiblížila až příliš, už neměl na výběr. Musel překonat svou nedůvěru, bylo by to však mnohem jednodušší, kdyby to zvíře nemělo parohy.
To zvíře, které mělo podobu vlka, ho pozdravilo. Jako kdyby bylo běžné a zcela normální mít parohy jako jelen. Pach byl vlčí, to možná ano, ale Varjargarova nedůvěra byla už tak dost velká, přesto však jeho nenadálý společník nepůsobil nebezpečně a on se tak neměl důvod bránit, bylo to však už velmi dlouho, co se setkal s jiným vlkem. Vždy si vystačil sám, teď však tušil, že ať už je kdekoliv, odpovědi nedostane, když bude prchat před každým, koho spatří.
Varjargar si uvědomil, že váhal příliš dlouho, proto nakonec promluvil, aniž by dal najevo své vnitřní rozpoložení. Prostě se bude tvářit, že parohy jsou zcela v pořádku. Třeba skutečně zemřel a tohle je nějaká posmrtná zkouška, nebo tak něco.
"Dobrý," pokýval vlk hlavou a znovu si svého společníka prohlédl. Byl tmavý, tak jako bývali lesní vlci, Varjargar se však nemohl vyrovnat s tím parožím, které zdobilo vlčí hlavu.
Nechtěl působit slabě, nechtěl se ptát, kde se právě octl, ale měl pocit, že ta otázka byla nevyhnutelná. "Co je tohle za místo?" zeptal se nakonec neochotně, protože ze všeho nejvíce potřeboval nějakou odpověď, nějakou jistotu, když svět, který znal, byl pryč.

//Vřesoviště

Varjargar si začínal říkat, že pokud byl tenhle svět světem mrtvých, pak on byl trestán za smrt, kterou způsobil, protože jinak si neuměl vysvětlit, proč se znovu nacházel na místě tak podivném. Necítil ani stín klidu, když z Vřesoviště vstoupil do močálů. Ve vzduchu cítil jen rozklad, smrt a stojatou vodu. Vlky ani nikoho další ne, přesto se zastavil a přemítal, kterým směrem se vydat dál. Rozhlížel se kolem sebe, ale neviděl nic. Nebyl vyčerpaný, přesto ho však tahle pouť unavovala. Nevěděl, kam směřoval, ani co vlastně hledal. Nikdy se nespoléhal na nikoho dalšího, teď však potřeboval alespoň něco.
V močálech nejspíše nebylo bezpečné se zastavovat, přesto to však udělal. S přimhouřenýma očima a skloněnou hlavou pátral po cestě, kterou se mohl vydat dál, jenže kam? Kam vlastně směřoval, jaký byl jeho cíl? Tohle bylo příliš neznámé území a on nevěděl, co dělat dál.

//Řeka Kiërb

Mohutný světlý vlk dospěl až k vřesovišti. Po cestě, která trvala příliš dlouho a která v něm nezanechala žádné dobré pocity se měl možnost konečně uklidnit. Vřesy byly v pořádku, nevypadaly nijak nebezpečně, a tak měl alespoň na moment chuť se zastavit a rozhlédnout se kolem sebe, ač toho kvůli hustým stromům mnoho neviděl, vůně však byla silnější a zastřela všechny jeho smysly a dokonce i nepříjemné, vtíravé myšlenky. Varjargar sklonil hlavu a chvíli jen seděl, tiše a sám. Nevěděl, zda se kolem něho nachází nějaké nebezpečí, ale v tu chvíli mu na tom nezáleželo.
Měl však neutuchající chuť jít dál. Nevěděl, co hledal, ale potřeboval vědět, kam se vlastně dostal. Vlkům se sice vyhýbal v tu chvíli by však dal cokoliv za to, aby někoho našel. Aby našel kohokoliv, kdo ho mohl ujistit, že tohle místo je bezpečné.
Možná jsem mrtvý, napadlo ho, říkal si však, že smrt by nejspíše nepůsobila tak reálně. I kvůli tomu se nakonec zvedl, přestože vřes i jeho vůně byla příjemná, pokračoval dál.

//Maherské močály

//Dusot

Varjargar pokračoval směrem odkud cítil vodu, kterou skutečně nalezl. Dlouhá řeka se táhla dál na sever a kamsi na jih, kam ale vlk nemířil, protože jih v něm přirozeně zanechával pocit nejistoty. Začichal, ale nikde nikoho necítil ani neviděl. Přešel k vodě, ale jeho nedůvěra byla příliš silná, a tak se ani nenapil. Žízeň byla horší než hlad, zvlášť, když běhal tímhle zvláštním krajem, který ani zdánlivě nepřipomínal to, co znal. Nevěděl, co si počít. Věděl, že je daleko od domova. Byla pravda, že byl zvyklý se toulat, ten divný pocit z tohohle místa v něm však přetrvával. Měl chuť se otočit odkud přišel a hledat cestu ke svému oblíbenému jezeru, nebo k březovému háji ve kterém se narodil a který často navštěvoval, přestože v něm už dávno bylo prázdno.
Voda byla studená, nebylo to však nic nač by nebyl zvyklý. Jako vlk ze Severu byl přivyklý zimě, přesto si však na překročení řeky vybral jeden z mostů. Rozhodl se, že až přijde na to, co je tohle za místo, bude ochotný okusit zdejší vodu a možná si i uloví nějakou rybu - do té doby však raději pojde hlady.

//Vřesoviště

// Tajga

Z lesa, který Varjargarovi připadal známý se stala pustina plná mlhy. Vlk se pohyboval obezřetněji. V Tajze již získal jistou důvěru v místo, které mu připadalo alespoň zdánlivě povědomé, místo toho však hleděl do mlhové tmy, které ho obklopovala. Vlci tu nebyli žádní a ač cítil zvířata pohybující se nedaleko, neměl na lov ani pomyšlení. I přestože to bylo pár dní, co nejedl, byl uvyklý nějakou dobu nejíst. Zahnat hlad pro něho navíc v tu chvíli nebylo prioritou. Z tohohle podivného místa se mu ježila srst. Nehodlal zůstávat nijak zvlášť dlouho, neměl z toho dobrý pocit, a tak pokračoval kamkoliv, kde bude tráva zelenější a kde nebude tolik mlhy. Samota mu vyhovovala, chtěl však přijít na kloub tomu, kde vlastně byl. Nebyl si jistý, zda na tom záleželo, ale ta potřeba vědění byla silnější než cokoliv jiného.

//Řeka Kiërb

Varjargar se obezřetně rozhlédl. Pachy, které na něho ze všech stran zaútočily byly neznámé a on v tu chvíli netušil, kde se octl. Věděl, že tohle nebyl Sever, nebo možná byl, jen to nebyl jeho Sever. Nebylo to místo, které by znal, nebo které by alespoň zdánlivě poznával. Měl pocit, že jen mrkl, že se nestalo nic hrozného, přesto teď stál ve světě, který se na první pohled nelišil od toho jeho – jen to nebyl domov.
Kde to jsem? Ptal se statný vlk sám sebe. Měl pocit, že se událo něco, co nemohl ovlivnit, přesto měl v hloubi duše pocit, že to bylo správné. Pamatoval si svěží vůni jezera i květin, které se pomalu prodíraly sněhem. Tady to bylo podobné. Vysoké jehličnaté stromy zakrývaly nebe a ta podobnost ho trochu uklidnila, přesto byl obezřetný. Podle pachu poznal, že široko nebylo žádné nebezpečí, a tak sebral odvahu, kterou vždy oplýval a vydal se dál.

// Dusot