Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lov byl pro Varjargara něčím, co vždy miloval. Lesy tady sice ještě neznal, připadalo mu však jako dobrý nápad je prozkoumat. Listy se už zelenaly a říkal si, že dnes byl dobrý den, kdy mohl protáhnout tělo a trochu si zalovit. Líně se protáhl a vstal. Lenošení ho sice v tu chvíli také lákalo, protože slunce toho dne příjemně hřálo, ale jeho žaludek protestoval. Ležel na takovém příjemném kameni, který si v lese našel, ale rozhodl se vydat se jednou z mnoha cestiček, které ho mohly zavést k úlovku. Lesní cestičky byly lemovány trsy čerstvé trávy a ve vzduchu bylo cítit jaro.
Lákal ho losos, ale neslyšel řeku a ani ve vzduchu vodu necítil, a tak pokračoval dál směrem, kterým ho cesta vedla.
Linie lesa začala řídnout, a tak přidal do kroku. Ledovcové jezero, které znal z domova, sice nečekal, ale přikrčil se. Lovecký instinkt ho rozhodně neopouštěl. Losos zněl sice fajn, ale na palouku mohl narazit třeba i na pár srn, nebo možná losů. Lesy Gallirei byly hluboké a jeden nikdy nevěděl na co v nich narazí.
Los, ba ani losos na Varjargara však nečekali. Lesní jahody tak brzy zjara se červenaly v podrostu a vlk na to mohl jen udiveně koukat. Lososa oželím, tohle je zázrak, říkal si Varjargar s plnou tlamou jahod. Lov se mu nezdařil tak, jak si myslel, ale s přeci jen naplnil svůj kručící žaludek.

Varjargar nad tím chvíli přemýšlel a musel s tím souhlasit. Byla to pravda, ač on se nikdy příliš nesvěřoval. Nikdy k tomu však neměl důvod. Možná, říkal si, že kdyby potkal někoho, kdo by mu za to stál, třeba by měl i důvod se svěřovat. Yeter vypadal přátelsky, ale Varjargarovi se tak jako tak nechtělo mluvit o minulosti. Snažil se některým vzpomínkám úplně vyhnout. Teď nebyl čas, aby jim čelil, když toho nebyl schopný za celé tři roky. "To je pravda," přitakal. Nechtěl se k tomu více vracet a měl pocit, že ani Yeter ne. "Dvanáct, páni. To je dost," poznamenal Varjargar uznale, protože dožít se tak vysokého věku bylo zkrátka obdivuhodné. "Život tě svede omladit?" zeptal se ho, protože tak to celkem vyznělo. Varjargar by se tomu ani nedivil, v tomhle světě se skutečně zdálo, že neexistovaly vůbec žádné hranice.
"Nikdy jsem neměl správného učitele," vysvětlil mu důvod toho, proč svou magii považoval za něco podružného. Možná, že kdyby ho jeho otec vedl, dopadlo by to jinak, ale už to nestihl. "Možná to tak je. Přeci jen, když už se něco naučíš jednou, podruhé je to asi snadnější," poznamenal zamyšleně, přestože měl sotva jednu magii a neměl s tím vůbec žádné zkušenosti - ale ani Yeter mu nepřipadal tak jistý, přestože to vědět měl. "Jde na něco takového vůbec zapomenout?" zeptal se, protože mu to nepřišlo pravděpodobné.
Konečně něco, čemu mohl Varjargar plně porozumět. Dobře věděl, že důvěra byla velmi cenná a že jen tak někomu věřit se ne vždy vyplácelo. "Budu si dávat pozor," ujistil ho. "Nápodobně," přikývl. Yeter působil jako někdo s kým bylo snadné se uvolnit, někdo s kým stálo za to navázat přátelství. Kdyby to tak nebylo, Varjargar by s ním patrně neztrácel čas, ale Yeter ho zaujal natolik, že se byl schopný uvolnit i v místech která neznal.
Varjargar vycenil zuby v pobaveném úsměvu, když se Yeter smál. "Já vím," uchechtl se, protože si to sám představoval. Vlka s dvěma ocasy, jak pod vodou nahání lososy. Znělo to ale vlastně celku efektivně. Jistě by byl rychlejší než s jediným ocasem. "No, druhý ocas mi přijde rozhodně užitečnější než pátá noha. Rozhodně bych ho zvážil, kdyby na to přišlo," poznamenal Varjargar, ač si nemyslel, že by na něco takového někdy došlo. Jeden ale nikdy neví.
"Varja. Nakonec proč ne. Zní to dobře," přikývl, protože by nad tím nebýt Yetera nikdy nepřemýšlel. Možná by ho to ani nenapadlo, znělo to však zábavně. Bylo to asi lepší než jeho krkolomné jméno. "Dám na tebe. Takový kmet jistě ví o čem mluví," prohlásil vesele. Jindy by se nejspíš o takový žert nepokusil, ale s mezi ním a Yeterem panovala uvolněná atmosféra, a tak neměl takové obavy si z něho trochu utahovat. Nevypadal jako někdo, kdo by se nad nevinným žertem rozčílil.
Varju trochu zarazil dotaz na jeho nohu. Na jizvu by zapomněl, byla jeho součástí už příliš dlouho. "To už mám roky," řekl mu. "Nebylo to tak vážné zranění, jak to vypadá, ale je od medvěda," vysvětlil. Byla pravda, že ho jizva tahala při změně počasí, chodit však mohl dobře. On se z toho útoku vzpamatoval, což bylo štěstí. "Naštěstí mě to nijak neomezuje. Byl jsem ještě mladý, když jsem k ní přišel a nejspíš i díky tomu se to zahojilo tak dobře. Ale děkuji za nabídku," kývl, protože pochyboval, že by Yeter své doktorské služby nabízel jen tak.

Varjargar se nad tím zamyslel. Byla pravda, že jeho život i před příchodem na Gallireu byl svobodný, nikdy ho však nenapadlo, že by si jen tak změnil jméno, nebo že by vůbec přemýšlel nad tím, že by to bylo nutné, přeci jen žil velmi samotářským ižvotem. Mělo se to v tomhle světě změnit? Možná. Zatím to tak vypadalo, a tak možná stálo za to nad tím popřemýšlet. Nechat Varjargara i Ariho za sebou a začít znovu nějak jinak. "Je to rozhodně něco nad čím bych mohl uvažovat. Čistý štít, nový začátek. Možná přesně to potřebuji," přikývl. "Nevím kolik ti je, ale nevšiml jsem si ani jednoho šedivého chlupu, jestli tě to uklidní," řekl mu. Neměl to být kompliment, ač možná byl, ale starší vlky si opravdu představoval docela jinak.
"I kdyby jsi ze cviku vyšel, mě to ani nepřijde," přiznal, protože ho patrně ohromí čímkoliv i něčím, co Yeterovi připadalo jako něco docela základního, pro něho by to bylo ohromující. Mnoho magie ve svém životě neviděl. Jeho rodina z jeho života zmizela krátce poté, co se mu oči zbarvily do fialova, a tak neměl nikoho, komu by své drobné úspěchy ukázal. Yeter mu mohl být dobrým pomocníkem. "Tomu bych věřiů. Ve světě ve kterém mohu navštívit Život i Smrt se to zdá jako užitečná věc," pokýval bílý vlk hlavou. Jeho nadšení, které Varjargarovi připomnělo malé vlče ho zrovna tak nadchlo. "Budu rád, když zvládnu jednu," zasmál se a zavrtěl ocasem. "Ale rád si prohlédnu, co umíš," souhlasil, protože on toho moc předvést nemohl.
"Vážně?" zeptal se ho Varjargar upřímně překvapeně, protože nečekal, že by si někdo jen tak troufl na tak mocného vlka. Byl vychován v tom, že respekt k silnějším je základem přežití, tady to však asi tak nebylo. Možná tu vlci žili v hojnosti, kterou skutečně nikdy nepoznal. Na Severu si vše musel tvrdě vydobýt. "To, že tu nejsou vlci jen přátelští bych čekal, ale ne, že se to může obrátit proti tobě," přiznal, protože sám se nepouštěl do bojů které nemohl vyhrát. Svého života si na to příliš cenil.
Dává celkem smysl, že v paroží žije jelen, přikývl, pokud něco v tomhle světě plném magie mohlo dávat smyslů. K jelenům patřilo paroží, a tak ho to nejspíše neudivilo tolik, kolik mělo, ale pravda byla, že se toho už dozvěděl více než dost a tohle bylo tak nějak nejméně šokující.
Varjargar ocenil, že mu Yeter potvrdil, že se se Smrtí nepletl, přesto v něm jistým způsobem vzbudil zvědavost. [mys]Možná jednou...[/mysl], říkal si.
"Jeden nikdy neví," prohlásil Varjargar pobaveně. "To mě nenapadlo, ale rozhodně to zní dobře. Budu to muset ještě promyslet, protože s druhým ocasem bych byl náhle postrachem lososů. A ty mám docela rád," řekl mu se smíchem. Musel si připomínat, že tady ta představa vlka s dvěma ocasy nebyla zase tak absurdní, jak se mu zdálo.
Varjargar nad přezdívkou přemýšlel vlastně jen chvíli. Od Ariho se rozhodl odejít, a tak si vybral jinak. Varjo zní vlastně celkem dobře. Nebo Arga," nadnesl. Obojí bylo jistě jednodušší než jeho pravé jméno.

Varjargar se nejprve zatvářil zmateně, když Yeter prohlásil, že si vybral správně. Neměl však problém mu porozumět. Zkrátka si jméno vybral, to mu na celé té věci s tajuplným světem plným magie a Smrtí a Životem přišlo to nejmenší. Ať už měl k tomu jakýkoliv důvod, Varjargar neměl důvod slídit. Yeter byl první vlk se kterým po velmi dlouhé době mluvil a byl pro něho příjemnou společností. Jakýmsi průvodce ve světě, který se velmi lišil od toho, který znal. "Možná také zvážím výběr jiného jména, když už je to takový jazykolam," poznamenal. Dal najevo, že si všiml, že mu Yeter řekl něco, co možná nechtěl, ale také, že to nemíní použít proti němu, ani se ho vyptávat. Už tak se zdálo, že Yeter měl velké problémy s mluvením, ale přičítal to jeho věku, který sám přiznal. "Na mnoho zim nevypadáš," řekl mu, protože to tak vnímal. Nepůsobil staře, ač si všímal detailů, které předtím přehlédl. Možná proto se tak zadrhává, napadlo ho, ale nic neřekl, protože mu došlo, že ať byl Yeter kýmkoliv, byl mocný. Varjargar nebyl hlupák, byl si vědom toho, že tady byl ve slabší pozici i přes svou velikost, a tak se oba vlci v jistém směru drželi v šachu, ač se nezdálo, že by na sebe chtěli zaútočit. Jejich hovor byl veskrze přátelský. Varjargar byl rád, že potkal někoho takového.
"To není zrovna málo," poznamenal Varjargar obdivně, protože on iluze ovládal jen tak lehce. O něco málo se pokoušel, ale neměl s kým trénovat ani komu se předvádět. "Já na magii nikdy příliš nedbal," přiznal. "Ale jak tě, tak poslouchám, možná bych na tom měl začít pracovat. Mít jich tolik už zní vcelku zábavně."
Varjargar chvíli přemítal o tom, kdo to byl Houdini, ale nakonec rád přikývl, protože trénink od takového mistra by mu jistě prospěl, když dosud neměl vůbec žádný. Rád se něčemu přiučím, ale jak říkám, nejsem příliš dobrý, řekl mu, protože neměl důvod přiznat své slabiny. Kdyby Yeter chtěl, už ho mohl zabít, vládl tolika magiím, že by si Varjargar smrti možná ani nestihl všimnou.
Mladý vlk přikývl, chápal, že s parohy a s jejich mocí se muselo pojit mnohem více. Nemusel tomu rozumět, ale chápal to. "Tomu věřím. Ale budí respekt a ve tmě poslouží i jako dobrá lucerna," poznamenal, aby jejich hovor zase trochu odlehčil.
Varjargar na jeho slova o Bozích jen přikývl. Možná se s nimi také setká, do té doby pro něho však Yeterova slova mohou zůstat záhadou. "Chápu, takže Smrti je lepší se vyhýbat, ale její návštěva je příliš lákavá na to, aby se tomu zcela dalo odolat," přikývl. Varjargar se Smrti hodlal vyvarovat, alespoň takové předsevzetí si dal, dokud plně nepochopí fungování tohoto světa. Život zněl však mnohem lépe, nevěděl sice, jak Bohy hledat, zjevně to však bylo možné a podle všeho i docela běžné.
Musel se znovu uchechtnout, vědom si toho, že to bylo nedospělé, rozhodl se však nechat si pro sebe, že k tomu, co ho napadlo původně by potřeboval dvě vlčice. "Kdybych si tady od Bohů vysloužil druhý ocas, nejspíš bych chtěl to, abych se vznesl, když jím budu dostatečně dlouho mávat," řekl nakonec. Měl pocit, že to tak bylo lepší. Nechtěl, aby si o něm Yeter pomyslel bůhvíco.

"Je pravda, že Yeter je tak snadné, že už to jako přezdívka zní," prohlásil Varjargar s úsměvem. Atmosféra mezi oběma vlky byla přátelská, a tak neměl důvod se bát, že by si tmavý vlk jeho poznámku vyložil špatně. Už si ani nepamatoval, kdy se naposledy cítil s někým jiným tak dobře.
Varjargar měl možnost se uvolnit, což všemu značně pomohlo. Nebyl tolik ostražitý, přestože močály nepůsobily přátelsky, on se tam vlastně nijak špatně necítil. Všiml si vyšlapaných cestiček i známek toho, že tu nejspíše musel nikdo žít, necítil však, že by poblíž žila nějaká smečka. I to ho uklidnilo.
Ani si neuvědomil, že jeho kožich velmi výmluvně prozrazoval odkud pocházel. Byl z větší části bílý jako sníh jen s drobnými detaily, které však i tak byly typicky severským znakem. Díky tomu, že na to Yeter poukázal ho však napadlo, že tady možná bude více vlků jako byl on. "A ty jsi odsud?" zajímal se, protože přemítal nad tím, zda sem všichni vstoupili nějakou tajemnou bránou, nebo zda se tady rodili.
Varjargar toho o magii mnoho nevěděl, protože neměl jak se o ní dozvědět. Jeho otec mu o ní vyprávěl jen zběžně a jeho oči se zbarvily až po jeho smrt. Pak byl příliš dlouho sám na to, aby se o kouzlech něco dozvěděl a navíc to nikdy ani pořádně nepotřeboval. "Mám, to je ale tak celé, co o tom svedu říct," přiznal. "Jen zběžně znám tu, které sám vládnu. Iluze," řekl mu. "Nikdy jsem se j ale nenaučil používat pořádně."
Uměl si představit, že paroží bylo těžké, ale Varjargar si uměl představit, že na něj byl Yeter částečně pyšný. Usuzoval to podle toho, co mu prozradil vzápětí. "V takovém případě bych takové paroží také bral, i kdyby bylo sebetěžší" přikývl. "Umím si představit, že se taková schopnost hodí," řekl, ale nedal na sobě znát, že kdyby takovou schopnost měl on sám, byl by jeho život mnohem jednodušší. Nemohl sám sobě lhát, že v sobě měl svou minulost zcela uzavřenou.
"Smrt a Život," zopakoval po něm zamyšleně. "Netušil jsem, že vlci mají bohy, kteří rozdávají schopnosti" dodal, protože mu to celé připadalo až příliš neuvěřitelné, ale nemohl si stěžovat. Jeho dobrodružná povaha přímo plesala radostí.
Varjargar se musel jeho poznámce o druhém ocasu upřímně zasmát. Nechtěl působit jako blázen, zvlášť, když tam Yeter máchal svojí oháňkou, a tak se zase uklidnil. "Umím si představit schopnost, která by se k takovému druhému ocasu hodila," poznamenal a stále se pobaveně pochechtával.

Varjargar se cítil lépe, když v kožichu cítil po dlouhém putování trochu tepla, přestože byl zvyklý na téměř nekonečné severské zimy, když mohl tomuhle neznámému světu přičíst něco k dobru, bylo to alespoň to, že i ranní slunce tu vřele hřálo.
"Vůbec ne," ujistil Yetera, protože si ani nepamatoval, kdy naposledy ho někdo oslovoval jeho plným jménem. V jejich rodině to nebylo běžné, ale bylo to dávno, přesto však stále příliš bolestivé na to, aby se k tomu vracel. Ne, Arim už dávno nebyl. "Mé jméno je vcelku jazykolam, připustil nakonec vesele, vědom si toho, že byl příliš vážný, ač k tomu patrně neměl důvod. Byl sice nedůvěřivý, ale tenhle vlk s parohy ho mohl kdykoliv napadnout - neudělal to, a tak se Varjargar alespoň trochu uklidnil.
Přivítání, kterého se Varjargarovi dostalo, bylo více než vřelé. Tak vřelé, že ho to zarazilo. S jinými vlky neměl příliš dobrých zkušeností, ale nebyl nepřátelský pokud k tomu neměl důvod. "Pocházím ze Severu, ale nesvedu říct, jak jsem se dostal sem, ani kde vlastně jsem," řekl mu, ač na tom nejspíše nezáleželo. Byl zkrátka v zemi s názvem Gallirea, ať už to bylo kdekoliv, neměl důvod odcházet. Ten pocit klidu, který cítil ve svém těle byl zvláštní.
"Magii tu cítím ve vzduchu. Už když jsem přišel, věděl jsem, že je to zvláštní místo," připustil, protože to byla jediná pravda, kterou o tomhle místě mohl zatím s určitostí říci. Varjargar nad tím vším jen zakroutil hlavou. Kde jsem se to octl? Ptal se sám sebe.
"Rozhodně to zní, že se tu nenudíte," pronesl rozvážně, protože si nebyl jistý, co si o tom myslet, vlci s křídly mu však připadali stejně podivní jako Yeter, který mu ukazoval své paroží. V tu chvíli se Varjargar cítil neobyčejně obyčejně.
"Tak pěkné je," přikývl Varjargar a obezřetně si parohy prohlédl ze všech stran. "Ale umím si představit, že z něj pořádně bolí hlava," řekl a vycenil zuby ve vlčím úsměvu.

Varjargar vlka chvíli jen mlčky pozoroval. Než se začalo rozednívat, jeho parohy zářily. Ve slabém ranním světle si ho však mohl lépe prohlédnout. Vypadal skutečně jako zcela obyčejný vlk, i jeho jméno bylo vlčí, ale pro Varjargara nebylo snadné vyrovnat se s něčím tak neobvyklým.
Yeter, jak se mu vlk představil, mu však alespoň řekl název místa, kde se octl, nebyl si však jistý, jestli mu to nějak zvlášť pomůže. Galliera znělo sice krásně a vznešeně, vůbec však nevěděl, jak se sem dostal. Varjargar sám nevěděl, zda na tom záleželo, dobrodružství se nikdy neobával, ani neměl proč se vracet tam, odkud přišel. Neměl domov, ani pro něj neměl kdo truchlit. Byl sám.
"Těší mě. Já jsem Varjargar," představil se. Dávno se nikomu nepředstavil. Při svých toulkách občas na jiného vlka narazil, nikdy spolu však nepobyli dlouho. Samota mu nikdy nepřekážela.
"Jsem tu asi..." vlk se na chvíli zamyslel, přemítal nad tím, jak dlouho mu mohla trvat cesta z okraje světa až sem, do močálů. "Asi dvě hodiny," řekl nakonec.
Varjargarovi to nedalo. Stále se díval na Yeterovo paroží. Nemohl jinak, protože nic podobně podivného ještě nikdy neviděl. "Gallirea... a to tu běžně roste vlkům z hlavy paroží?" zeptal se, sám si vědom toho, že možná překročil nějakou hranici, Varjargarovi na tom však nikdy nezáleželo. Neměl důvod se nezeptat, vlk navíc skutečně vypadal, že to bylo něco docela běžného.

Varjargar nevěděl, kam se vydat dál, záhy však pochopil, že váhal s odchodem příliš dlouho - nebo se mu jen nečekaně vyplnilo to, co si přál, ač v tu chvíli, kdy se to stalo mohl jen a pouze zpochybňovat jak svůj úsudek tak i zdravý rozum. Stál v mokré trávě s hlavou skloněnou s nedůvěrou, která byla vepsaná v celém jeho postoji i ve fialových očích a zíral na vlka, nebo si alespoň myslel, že to byl vlk. Litoval toho, že si pachu někoho dalšího nevšiml dříve, litoval toho, že neutekl, ale když se bytost přiblížila až příliš, už neměl na výběr. Musel překonat svou nedůvěru, bylo by to však mnohem jednodušší, kdyby to zvíře nemělo parohy.
To zvíře, které mělo podobu vlka, ho pozdravilo. Jako kdyby bylo běžné a zcela normální mít parohy jako jelen. Pach byl vlčí, to možná ano, ale Varjargarova nedůvěra byla už tak dost velká, přesto však jeho nenadálý společník nepůsobil nebezpečně a on se tak neměl důvod bránit, bylo to však už velmi dlouho, co se setkal s jiným vlkem. Vždy si vystačil sám, teď však tušil, že ať už je kdekoliv, odpovědi nedostane, když bude prchat před každým, koho spatří.
Varjargar si uvědomil, že váhal příliš dlouho, proto nakonec promluvil, aniž by dal najevo své vnitřní rozpoložení. Prostě se bude tvářit, že parohy jsou zcela v pořádku. Třeba skutečně zemřel a tohle je nějaká posmrtná zkouška, nebo tak něco.
"Dobrý," pokýval vlk hlavou a znovu si svého společníka prohlédl. Byl tmavý, tak jako bývali lesní vlci, Varjargar se však nemohl vyrovnat s tím parožím, které zdobilo vlčí hlavu.
Nechtěl působit slabě, nechtěl se ptát, kde se právě octl, ale měl pocit, že ta otázka byla nevyhnutelná. "Co je tohle za místo?" zeptal se nakonec neochotně, protože ze všeho nejvíce potřeboval nějakou odpověď, nějakou jistotu, když svět, který znal, byl pryč.

//Vřesoviště

Varjargar si začínal říkat, že pokud byl tenhle svět světem mrtvých, pak on byl trestán za smrt, kterou způsobil, protože jinak si neuměl vysvětlit, proč se znovu nacházel na místě tak podivném. Necítil ani stín klidu, když z Vřesoviště vstoupil do močálů. Ve vzduchu cítil jen rozklad, smrt a stojatou vodu. Vlky ani nikoho další ne, přesto se zastavil a přemítal, kterým směrem se vydat dál. Rozhlížel se kolem sebe, ale neviděl nic. Nebyl vyčerpaný, přesto ho však tahle pouť unavovala. Nevěděl, kam směřoval, ani co vlastně hledal. Nikdy se nespoléhal na nikoho dalšího, teď však potřeboval alespoň něco.
V močálech nejspíše nebylo bezpečné se zastavovat, přesto to však udělal. S přimhouřenýma očima a skloněnou hlavou pátral po cestě, kterou se mohl vydat dál, jenže kam? Kam vlastně směřoval, jaký byl jeho cíl? Tohle bylo příliš neznámé území a on nevěděl, co dělat dál.

//Řeka Kiërb

Mohutný světlý vlk dospěl až k vřesovišti. Po cestě, která trvala příliš dlouho a která v něm nezanechala žádné dobré pocity se měl možnost konečně uklidnit. Vřesy byly v pořádku, nevypadaly nijak nebezpečně, a tak měl alespoň na moment chuť se zastavit a rozhlédnout se kolem sebe, ač toho kvůli hustým stromům mnoho neviděl, vůně však byla silnější a zastřela všechny jeho smysly a dokonce i nepříjemné, vtíravé myšlenky. Varjargar sklonil hlavu a chvíli jen seděl, tiše a sám. Nevěděl, zda se kolem něho nachází nějaké nebezpečí, ale v tu chvíli mu na tom nezáleželo.
Měl však neutuchající chuť jít dál. Nevěděl, co hledal, ale potřeboval vědět, kam se vlastně dostal. Vlkům se sice vyhýbal v tu chvíli by však dal cokoliv za to, aby někoho našel. Aby našel kohokoliv, kdo ho mohl ujistit, že tohle místo je bezpečné.
Možná jsem mrtvý, napadlo ho, říkal si však, že smrt by nejspíše nepůsobila tak reálně. I kvůli tomu se nakonec zvedl, přestože vřes i jeho vůně byla příjemná, pokračoval dál.

//Maherské močály

//Dusot

Varjargar pokračoval směrem odkud cítil vodu, kterou skutečně nalezl. Dlouhá řeka se táhla dál na sever a kamsi na jih, kam ale vlk nemířil, protože jih v něm přirozeně zanechával pocit nejistoty. Začichal, ale nikde nikoho necítil ani neviděl. Přešel k vodě, ale jeho nedůvěra byla příliš silná, a tak se ani nenapil. Žízeň byla horší než hlad, zvlášť, když běhal tímhle zvláštním krajem, který ani zdánlivě nepřipomínal to, co znal. Nevěděl, co si počít. Věděl, že je daleko od domova. Byla pravda, že byl zvyklý se toulat, ten divný pocit z tohohle místa v něm však přetrvával. Měl chuť se otočit odkud přišel a hledat cestu ke svému oblíbenému jezeru, nebo k březovému háji ve kterém se narodil a který často navštěvoval, přestože v něm už dávno bylo prázdno.
Voda byla studená, nebylo to však nic nač by nebyl zvyklý. Jako vlk ze Severu byl přivyklý zimě, přesto si však na překročení řeky vybral jeden z mostů. Rozhodl se, že až přijde na to, co je tohle za místo, bude ochotný okusit zdejší vodu a možná si i uloví nějakou rybu - do té doby však raději pojde hlady.

//Vřesoviště

// Tajga

Z lesa, který Varjargarovi připadal známý se stala pustina plná mlhy. Vlk se pohyboval obezřetněji. V Tajze již získal jistou důvěru v místo, které mu připadalo alespoň zdánlivě povědomé, místo toho však hleděl do mlhové tmy, které ho obklopovala. Vlci tu nebyli žádní a ač cítil zvířata pohybující se nedaleko, neměl na lov ani pomyšlení. I přestože to bylo pár dní, co nejedl, byl uvyklý nějakou dobu nejíst. Zahnat hlad pro něho navíc v tu chvíli nebylo prioritou. Z tohohle podivného místa se mu ježila srst. Nehodlal zůstávat nijak zvlášť dlouho, neměl z toho dobrý pocit, a tak pokračoval kamkoliv, kde bude tráva zelenější a kde nebude tolik mlhy. Samota mu vyhovovala, chtěl však přijít na kloub tomu, kde vlastně byl. Nebyl si jistý, zda na tom záleželo, ale ta potřeba vědění byla silnější než cokoliv jiného.

//Řeka Kiërb

Varjargar se obezřetně rozhlédl. Pachy, které na něho ze všech stran zaútočily byly neznámé a on v tu chvíli netušil, kde se octl. Věděl, že tohle nebyl Sever, nebo možná byl, jen to nebyl jeho Sever. Nebylo to místo, které by znal, nebo které by alespoň zdánlivě poznával. Měl pocit, že jen mrkl, že se nestalo nic hrozného, přesto teď stál ve světě, který se na první pohled nelišil od toho jeho – jen to nebyl domov.
Kde to jsem? Ptal se statný vlk sám sebe. Měl pocit, že se událo něco, co nemohl ovlivnit, přesto měl v hloubi duše pocit, že to bylo správné. Pamatoval si svěží vůni jezera i květin, které se pomalu prodíraly sněhem. Tady to bylo podobné. Vysoké jehličnaté stromy zakrývaly nebe a ta podobnost ho trochu uklidnila, přesto byl obezřetný. Podle pachu poznal, že široko nebylo žádné nebezpečí, a tak sebral odvahu, kterou vždy oplýval a vydal se dál.

// Dusot