Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<Esíčka

Řeka se zdála být jako dobré místo, zvlášť, protože byla plná ryb, Varja si však chtěl protáhnout packy a při pořádném lovu. Už si ani nepamatoval, kdy by lovil nějaké větší zvíře. Lovil sice dobře, sám si však nemohl troufnout na všechno. S Yeterem to však byla jiná, věděl však, že lovit tu srny pro dva vlky by bylo zbytečné. Zajíc by jim bohatě stačil.
Když se dostali na pláň, Varja následoval Yeterova příkladu a zastavil, aby prozkoumal pachy linoucí se z rozlehlé pláně. Vypadala jako ideální pastvina, ale i kdyby štěstí neměli a na žádnou svačinu tu nenarazili, mohli se přeci jen stále vrátit k řece. To ho uklidňovalo, protože si byl rád jistý tím, že se nají, zvlášť, když už pár dní hladověl.
"To ano, vypadá to jako dobré loviště," souhlasil a přikrčil se, přestože to nebylo nutné. Skrýt se tu v trávě stejně příliš nemohli. "To bychom mohli," přisvědčil. "Na nějakého zajíce bychom tady asi narazit mohli," řekl, protože podle pachu jich tu pár přebývalo. Navíc si všiml vyhrabaných nor v zemi u keřů, ale zajíci byli vychytralí a rychlí.

<<Třešňový háj přes Hadí ocas

Zastávka v Třešňovém háji byla více než příjemná. Varjovi se vůně třešní zalíbila, zvlášť, protože na divokém Severu jich tolik neviděl, natož, aby zjara tak pěkně kvetly. Být to na Varjovi, zůstal by tam, byl však příliš zvědavý. Minuli území, které bylo celé kamenité a které mu více připomínalo hornaté území, které obvykle na podzim přecházel. Yeter ho ujišťoval, že se brzy dostanou na zajímavější místa a Varja tomu rád věřil.
Doběhli společně až k řece. Varja se napil, protože když sám přecházel řeku, byl příliš obezřetný. Nevěděl, kdy bude mít další příležitost, ani zda na pláni nějaké jezírko bylo, proto toho využil teď.
Ryby zněly jako svačina lákavě, přeci jen si však mohli najít nějaké mládě jelena nebo daňka. "Kdybychom nic jiného nenašli, mohli bychom se sem vrátit," přisvědčil Varja, když zvedl hlavu. Esíčka byla hezkým místem, ale nebylo to to, co hledali, proto nakonec následoval Yetera dál na ono místo o kterém mu řekl, že by bylo ideální na nějaké ukázky magie, které ho nesmírně zajímaly.

>>Středozemní pláň

Duben 3/10

Varja bloumal lesem. Byl v jeho hlubinách, ale nenašel nic, co by stálo za to lovit, ani nic, co by ho zaujalo. Zdálo se, že to byl velmi pustý les, což průzkumu chtivého tuláka nijak nenadchlo. Nespokojeně zabručel a přidal do kroku. Propletl se mezi pár stromy v naději, že něco objeví. Něco, co by stálo za to.
Byla to jen náhoda, že narazil na jezero. Něco takového ho v lese překvapilo, ač to nebylo poprvé, co by jen tak v lese nalezl pěkné, příjemně vyhlížející jezero se skalkou nad ním. V kožichu, který byl ještě napůl zimní mu bylo horko, a tak nápad se vykoupat k němu přišel téměř přirozeně. Příliš neváhal a jako štěně se rozběhl proti vodě do které se vrhl jedním velkým skokem. Smál se, když vynořil hlavu nad hladinu, jeho kožich celý mokrý, ale opravdu se zchladil.
Doplaval až doprostřed jezera, než se vydal ke břehu. Otřepal se jako pes a protáhl se. Náhle z něho byla jedna velká koule, protože jeho kožich byl huňatý a nebyl zvyklý na tak teplé počasí. Trochu se bál, že o hustou srst tady přijde, ale bylo to to nejmenší. Věděl, že kdesi bylo chladněji a byly tu i hory, zatím se však zdržoval v lese. Řekl si, že si na chvíli odpočine, než se poohlédne po něčem k obědu.

Varjargar si vědom byl, že posledně pochybil. Liška byla přátelská a jemu přišla ďábelská. Usmíření bylo třeba, aby přišla úleva. Vlk se vydal do lesa, jedna velká noblesa. Když nabídne lišce smír, bude pravý kavalír. Hledal tedy noru lišky, v tlamě nesl pampelišky, aby jí je nabídl.
Chvíli jenom lesem bloudil, jenom aby nezabloudil. Když konečně dorazil, těžce narazil. Lišku nikde nenašel, do nory však nezašel. Nevěděl, kde lišku hledat, aby jí dar mohl předat. Květiny mu vadly v tlamě, necítil se vítaně. I přes její povídavost, měl být zkrátka slušný host. Udobřit se nechtěla, a nebo jen odběhla.
Nevěděl, zda měl čekat, nebo se zas jinam vydat. Květiny si odložil, ke stromu je položil. Rozhodl se posečkat, hodiny tam musel přečkat. Liška ta mu pěkně dala, kéž by radši povídala. Vůbec se neukázala, pěkně ho tím naštvala. Chtěl se jenom usmířit, nemínil tu zahnízdit. Už byla noc hluboká, nadechl se zhluboka. Liška domů nepřišla, omluva mu nevyšla. Mohl zůstat ještě déle, už se tvářil kysele. Rozhodl se odejít, omluvu jí odepřít. Asi nebyl dobrý čas, zkusí jindy přijít zas.

Duben 2/10

Varjargar ťapkal podrostem směrem na sever, jak si původně určil. Jeho vnitřní kompas ho vedl neomylně. Nebál se toho, že by se ztratil, protože vlastně ani nikam nemířil. Občas i cesta byla cíl, říkal si, když postupoval lesem. I přestože si říkal, že nikam nesměřoval, stejně přemýšlel nad tím, kam ho neexistující cesta vlastně vedla.
Všude byl mech a on cítil prastarost lesa, čím hlouběji se ubíral. Už věděl, že v tomto světě jsou místa, která se vymykala tomu, co znal ze svého domova po kterém však ani na vteřinu netruchlil. Neměl k tomu důvod. I zde se toulal sám, alespoň prozatím, protože ještě nevěděl, kam ho jeho kroky zavedou, ale nevadilo mu to. I kdyby měl zbytek života prožít sám, byl vlastně smířený.
Býval by pokračoval dál, kdyby mu veverka nehodila na hlavu šišku. Nespokojeně zavrčel, když se mu to zrzavé zvíře trefilo přímo mezi oči, ale smála se mu z větve vysoko nad jeho hlavou. "No počkej," zamručel a ač se o to nikdy nepokoušel - vlastně ho to nikdy ani nenapadlo - rozhodl se zkusit vylézt na strom. Byl to dost hloupý nápad, to pochopil už když zaťal drápy do kůry a zadníma nohama se odrazil. Snažil se na stromě jen udržet, bylo to však nemožné. S hlasitým buch dopadl na zem. Nebyla to sice žádná pořádná výška, ale i tak si pořádně natloukl. A zatracená veverka se mu vysmála a zmizela v koruně stromů.
Vlk si jen odfrkl a rozhlédl se. Naštěstí nikdo nespatřil jeho ponižující pokus, a tak se raději znovu vydal někam dál.

Duben 1/10

Varjargar miloval lesy. Rád prozkoumával různá zákoutí a jeho toulavá duše v tom nacházela zalíbení. Občas narazil na tajemné loučky s modrými květinami, občas třeba na zajímavý padlý strom, nebo na skrytý vodopád. Vystačil si sám se sebou, nikdy na své toulky nepotřeboval společnost. Často si říkal, že je sám sobě nejlepším přítelem. Vedl osamělý život, nikdy nad tím však nepřemýšlel, protože to byl život, který si sám vybral.
I tentokrát se vlk vydal na průzkum lesa do kterého ho jeho tlapky zavedly. S hlavou u země se vydal do nitra hustého lesa, který v něm vzbuzoval zvědavost. Mohl by si zalovit, říkal si, to však záleželo jen na jedné věci - musel najít něco, co by se dalo ulovit. Měl štěstí, že díky své matce, která měla tmavý kožich, lépe splynul s lesem, ač jeho bíle packy, ocas a hlava byly komplikací, jeho otec, který byl arktickým vlkem, by měl v tak hezkém, jarním lese mnohem větší problémy.
Varja svačinu nehledal cíleně, prostě se procházel. Světlo probleskovalo mezi lístky a on ve vzduchu cítil lehkost jarních dnů, která mu dávala novou naději. Už ztrácel svůj hustý zimní kožich, a tak za ním zůstávaly chomáče chlupů.
Hm, takhle nejsem moc nenápadný, říkal si, protože bílo hnědé chlupy byly vlastně všude. Nakonec si říkal, že lov oželí, průzkum byl ostatně vždy jeho hlavní motivací. Občas, když ho netrápil hlad, navíc zvířata jen pozoroval. Jejich chování a způsob života shledával dost zajímavým a ostatně bylo dobré takové věci poznávat. V jeho očích byli vlci vrcholem potravního řetězce, a tak si myslel, že měl právo takové věci objevovat.
Varjargar se skutečně cítil jako král tohohle lesa. Přidal do kroku a vesele zamával ocasem jako by si zabíral tohle území jako své. Samozřejmě nemohl. Byl sám a jen sotva by jakékoliv území ubránil, byla to však nesmírná škoda, říkal si.
Přemítal, kterým směrem se vydat, když se dostal na pomyslné rozcestí, nakonec však váhal jen chvíli a vydal se na sever, tak jako vždy. Jih ho od jisté doby znepokojoval, protože tam nenašel nic než utrpení. Sever byl jeho domovem od narození, a tak dávalo jen smysl, že se vydal tam.

Místo, které si Varjargar našel k odpočinku bylo perfektní. Mýtina byla rozlehlá a slunná a prohánělo se na ní plno motýlů. Myslel si, že by si tu mohl odpočinout po vydatném obědě. Musel si najít nějaké pěkné, vyhřáté místečko, ale to nebylo tak těžké. Motýlí louka, jak jí Varja nazval ve své mysli, se zdála být opravdu ideální, zvlášť, když narazil na pěkně vyhřátý kámen na kterém se mohl složit. Modré nebe nad jeho hlavou nevěstilo žádnou přeháňku, a tak po nějaké době spokojeně usnul.
Mysl se mu zatoulala do krajiny snů. Mířil ve spánku k jezeru, které měl tolik rád a ke kterému se každý rok vracel. Myšlenky se mu stáčely k minulosti a on si musel vzpomenout, jaké to bylo, když byl vlčetem a poprvé to místo objevoval se svým otcem. Místo toho, aby si vzpomínal na chlad, který z jezera vycházel lovil z paměti to, jaké to bylo tam sedávat s otcem. Moc se mu to nedařilo. Myšlenky mu i ve spánku stále unikaly. Mínil si vzpomenout a uchovat si alespoň drobnou vzpomínku na svého otce, ale bylo to marné. Minulost se nedala zvrátit, uvědomoval si, když otevřel oči, hlavu položenou na svých bílých tlapkách. Mýtina zůstala nepozměněná, musel spát nanejvýš hodinu, přesto se necítil ani trochu odpočatě. Mrzelo ho, že si nemohl vzpomenout, ač to byl jen sen, až příliš reflektoval skutečnost. Musel se smířit s tím, že jeho mysl byla zastřená a vzpomínky na bezstarostné dětství zakalené.
Mezitím, co spal, motýli z louky zmizeli. Možná přeci jen bude pršet, pomyslel si a vstal. Mlčky se rozhlédl a zívl. Moc tomu spánku nedal, a tak se vydal zpět ke svému úkrytu a doufal, že ho zastihnou lepší sny. Muselo to být tím sluníčkem, Varja se jen utvrzoval v tom, že za jeho nepříjemné pocity mohlo pěkné počasí.

<<Maharské močály

Varjargar následoval Yetera přes močál až do Třešňového háje, jehož název hovořil sám za sebe. Přemýšlel nad těmi smečkami o kterých předtím hovořili, ale Yeter nemluvil o žádné konkrétní. Varjargar nevěděl proč tomu tak bylo, ale neměl důvod se vyptávat. Yeter možná z předchozí smečky odešel se špatnými vztahy, ale zdálo se, že by se neváhal zase někam přidat. Varja nad tím nikdy nepřemýšlel, protože k tomu nikdy neměl důvod. Byla pravda, že zimy pro něho byly tvrdší než léta, která byla většinou plná hojnosti, úkryty měl asi horší než kdyby byl ve smečce, ale vzhledem k tomu, že byl vcelku mohutný vlk, nikdy neměl problém se o sebe postarat. Nevěděl, jaké to je spoléhat se na někoho dalšího. Ten pocit, který zažil jen, když byl vlče, už dávno zapomněl.
Třešňový háj ho ohromil. Bylo to nesmírně líbezné území a rád věřil tomu, že bylo jedním z nejhezčích, jak mu Yeter řekl. "Tomu věřím," přikývl a vdechl opojnou vůni třešní, které ještě bíle kvetly. Včely, které je opilovaly naštěstí byly v noci zalezlé v úlech a ani ptáčky tu nebylo slyšet. Vajra však málokdy plýtval své lovecké schopnosti na ptáky. Jeden se z nich příliš nenajedl a jako večeře pro dva už v úvahu nepřipadaly vůbec, a tak následoval Yetera dál.

>>přes Hadí ocas na Esíčka

//Pardon :D :D

Varjargar si tím nebyl tak jistý, ale Yeter působil sebevědoměji, a tak se rozhodl dát na moudrost staršího vlka. Neměl ostatně sebemenší důvod mu nevěřit. Nikdy si nemyslel, že by svou magii cíleně trénoval, protože to vlastně nikdy pořádně nepotřeboval, ale znělo to jako zábava a něco v čem se mohl zdokonalit. Ostatně nic lepší na práci stejně neměl.
"Hlavě bych se zrovna raději vyhnul," poznamenal pobaveně. Bylo evidentní, že Yeter příliš mnoho zkušeností s medvědy neměl. Mohl být rád, říkal si Varjargar a rozhlédl se, kterým směrem by se tak mohli vydat. Byl rád, že nemusí žádné místo hledat sám, protože zrovna močály nevypadaly, že by mu napověděly, kterým směrem se ubírat. Vypadalo to tam dost zrádně, a tak průvodce skutečně ocenil, ač mohl jen sotva tušit, že Yeter nevěděl o moc lépe, kam se vydat.
Varja nikdy neuvažoval o tom, že by se přidal ke smečce a měl možnost i nadále odcházet. Neměl však ani možnost na to přijít, když v té jediné, kterou zažil byl sotva pár hodin, než ho alfa vyhnal, to však samozřejmě Yeterovi neřekl. "Zvážím to," řekl nakonec, protože to přeci jen bude záležet na okolnostech. Nemohl vědět, jestli nenarazí na nějakou dobrou smečku, kde by se mu líbilo a kde by měl zázemí. Pocit jistoty nezažil už dlouho.
"Dobrá, tak se vydáme na pláň a uvidíme, jestli po cestě nenarazíme na něco k snědku," přikývl a následoval Yetera, který ho moudře varoval, aby byl opatrný, ale Varjargar byl. Našlapoval opatrně, protože viděl, že některé kameny byly vlhké a nechtěl se před Yeterem předvést jako nešika. Sice jím obvykle nebyl, ale bylo by smutné, kdyby se mu to povedlo zrovna teď. Naštěstí se nehodě vyhnul a společně tak přešli dál.

>>Třešňový háj

Varjargar se tomu musel zasmát, protože Yeter jako stařík ani v nejmenším nevypadal. "Tak to tě mohu uklidnit, že tak zcela jistě nevypadáš," ujistil ho, protože vypadal zrovna tak vitálně jako mladý vlk. Varja přikývl. "To jsem rád, nerad bych tady mezi ostatními vlky působil jako že jsem úplně neschopný," poznamenal.
Vlk se na nového přítele zazubil a přikývl. "Jo, přesně tak, jako chobotnice," přikývl. "Budu se držet druhého ocasu, alespoň dokud mě nenapadne nic lepšího," dodal, ač o tom v tu chvíli celkem pochyboval. Levitace pomocí ocasu zněla až příliš dobře, ač, pravda, trochu směšně.
Souhlasně přikývl, ač o kráse medvědů toho zrovna tolik nevěděl. Přišel mu značně děsivý a z pochopitelných důvodů je nevyhledával, ač sám dobře věděl, že někdy to nebylo možné. "O jejich kráse toho moc nevím. Možná, že kdybych ho pozoroval z patřičné vzdálenosti, bylo by to něco jiného, ale takhle mohu jen říct, že jsou dost děsivý," poznamenal a snažil se nedat najevo, jak nepříjemné mu je pomyšlení na medvěda. Raději se zaměřil na téma smeček, které ho sice zaujalo, ale sám nevěděl, jestli chtěl někam patřit. Na druhou stranu toulal se už dost a možná, že kdyby našel nějaké místo, které by bylo dostatečně zajímavé, zůstal by. Ta myšlenka byla nová a zvláštní a on jí byl sám vcelku překvapen.
"To asi má," připustil. "Já jsem nikdy ve smečce nebyl. Moji rodiče byli tuláci a když jsem odešel, zůstal jsem sám. Nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo. Poznával jsem sever, bylo to dobrodružství, které jsem vždy vyhledával," řekl mu, aby pohcopil, proč toho o smečkách mnoho nevěděl. Možná ho Yeter pochopí, možná ne, ale nevypadal jako někdo, kdo by ke smečce patřil, a tak možná měl toulání v duši tak jako on. Bylo by zvláštní, kdyby na tomto novém místě poznal někoho, kdo by mu tak dobře rozuměl hned v prvních pár hodinách, ale možná mu byla Galirea souzena. "Procházku bych upřímně uvítal," řekl mu, protože toho zatím mnoho neviděl. Máchl ocasem směrem ze kterého přišel. "Já viděl akorát támhle řeku, podivné místo plné mlhy a les," vyjmenoval. "Předpokládám, že k vidění toho je tady mnohem více, a tak uvítám mimo učitele i průvodce," řekl mu.
I Varjargar se zvedl a protáhl si packy. Všiml si, že si s Yeterm povídaly déle, než by řekl. Už byla zase skoro tma, ale trénink mu přišel jako dobrý nápad. "Ne, ty magie zní fajn," ujistil Yetera a zazubil se, když do něho dloubl. "Rozhodně mě nezdržuješ. Kdybych na tebe nenarazil, nejspíš bych tu dál zmateně bloudil. Můžeme najít nějaké lepší místo k tréninku a třeba se nám povede narazit i na něco menšího k večeři," navrhl.

Varjargar pokýval zamyšleně hlavou. Inu, dávalo vcelku smysl, že Život dovedl vlka omladit, ale ta představa byla nesmírně zvláštní. Nemohl tak snadno přivyknout všem těm neobvyklým věcem, které mu Yeter vykládal, ale vzhledem k tomu, jak klidně u toho působil, i na Varju to mělo vcelku pozitivní účinek a přestal si s tím tolik lámat hlavu. Možná tomuhle světu nerozuměl, ale nikam se nechystal. Jistě tomu všemu přijde časem na kloub. A když bude potřebovat omladit, už alespoň věděl, kam jít. "Za zkoušku nic nedáš. Ale popravdě bych si tě spletl s mnohem mladším vlkem," ujistil ho a nebyl v tom žádný kompliment. Skutečně mu tak starý nepřišel a podle způsobu, jakým s ním mluvil mu připadal jako někdo mnohem mladší.
"No vida, škoda, že jsem na tebe nenarazil dříve, to bych možná uměl více," prohlásil pobaveně a nadšeně máchl ocasem. Ta představa, že by se ve své magii zdokonalil, ač na to dosud příliš nepomýšlel ho velmi lákala. "To nevadí, já jsem se to ještě nikdy neučil," zazubil se, protože i kdyby mu Yeter nepomohl, nic by se pro něho nezměnilo.
Nad představou páté nohy Varja jen zakroutil hlavou. "Možná, že kdyby rostla z hrudníku a byla o něco delší, možná by to přidalo na rychlosti, ale vážně? Kdo by chtěl být taková zrůda?" zasmál se, protože ta představa byla skutečně už spíše děsivá. Ale ten druhý ocas zase tak špatně nezněl, pokud by se k němu pojila i nějaká zajímavá vlastnost.
"Asi jo, líbí se mi to. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Taková moudra asi přicházejí s věkem," dodal znovu, protože se zdálo, že Yeter si z jeho předchozí poznámky nic nedělal, a tak s ním dál vesele žertoval.
"No, byl jsem mladý. Teď už vím, že medvědům je lepší se vyhnout," řekl jen, protože se k minulosti, na kterou měl trvalou připomínku už nechtěl vracet. Ne, že by mu s Yeterem nebylo dobře, ale snad právě proto to nechtěl kazit.
I Varjargar se rozhlédl po močálu, který v denním světle vypadal mnohem přívětivěji. Vlastně by si i svedl představit, že s trochou snahy by se tu dobře žilo, byl však zvědavý, jaká místa ještě Gallirea nabízí a on navíc nikde příliš dlouho nezůstal. Nemyslel si, že by se to mohlo změnit, ale Yeterova slova o smečkách ho přeci jen trochu zaujala.
"Popravdě ani ne. Nejsem moc smečkový typ, vždy jsem byl tulák a vždy jsem si vystačil celkem sám. Ale kdo ví? Ty jsi v nějaké smečce?" zajímal se.

//V pohodě, to fakt vůbec nevadí, hlavně ať ti je lépe já jak ho ještě poznávám, tak je to pro mě těžší, ale nestresuj se :D jsem ráda, že se ti se mnou píše dobře, já jsem taky nadšená

Varjargar často přemýšlel nad ptačím zpěvem. V příjemných jarních dnech to byl jediný zvuk, který slýchával krom zurčení vody. Ty zvuky se prolínaly a tvořily v jeho mysli skutečný orchestr, kakofonii zvuků, která dokonale souzněla s tím, jak se zrovna cítil. Přidávalo mu to na klidu a on měl alespoň možnost nad ničím nepřemýšlet, jen ležet. A případně usnout.
Ptáci však byli něčím docela jiným – jistě, možná pěkně zpívali, to Varjargar skutečně dovedl ocenit, to bylo ale vlastně všechno. Jejich jediným přínosem byl pěkný hlas, ale občas se i ten měnil spíše v hlasitý křik než líbezný zpěv, kterým se ptactvo navzájem svádělo. Když se později zpěv měnil v agresivní výměnu názorů, už s nimi vlk dokonale ztrácel trpělivost. Měl chuť jim ty jejich malá hrdélka prokousnout, kdyby k tomu jen dostal příležitost a kdyby se mu to alespoň trochu vyplatilo. Přeci jen takový malý ptáček nebyl nic víc než drobný předkrm, po kterém jednomu akorát spíše vyhládne než cokoliv jiného. Ty malé potvory byly navíc dost rychlé a hbité a ani jeho lovecké schopnosti mnohdy nestačili k tomu, aby ukončil jejich život. Varjargar byl navíc ohledně toho stále poněkud na hraně, protože je měl vážně vcelku v oblibě. Alespoň právě do chvíle, než v ptačím roji nastala italská domácnost. V té chvíli měl pocit, že ho ptáci zkrátka jen chtějí vyprovokovat a vysmívají se mu kvůli tomu, že svedou vyletět výše, než on vyskočí. To ho přirozeně rozčilovalo, a také to ptáčkům nijak nepomáhalo. Minimálně si tím jen kopali vlastní hrob.
Jeho vyhrocený názor znovu a znovu uklidňoval akorát ten zpěv. Když se s východem slunce vzbudil a slyšel něžný ranní budíček ze zobáčku drobného skřivana, svět se zdál být lepším místem. Když ho ten samý skřivan o pár hodin později probudil z jeho odpoledního šlofíku, ideálně ještě po dobrém obědě, mohl se snadno stát zákuskem, kdyby jen Varjargar byl o něco méně línější.
Vlk často přemýšlel nad tím, jak vyřešit ptačí problém. Zkoušel domluvy i výhrůžky, ale nic nepomáhalo, ani když se pokoušel o kompromis, ptáci neměli příliš zájem ho poslouchat. Pořád znovu a znovu začínali s hádkami jako by neměli nic lepšího na práci. Varjargar dokonce zkoušel změnit na léto lokalitu, ač měl ledovcové jezero opravdu rád, ale ani to nepomohlo. Ptáci byli všude a jejich hádky se příliš nelišili. Otravné pípání, vrkání a agresivní švitoření zanechávalo ve Varjovi pocit, že by byl raději hluchý.
Zdálo se to být beznadějné. Pravda je taková, že vlk skutečně nikdy nenašel žádné řešení. Věděl, že to jediné, co zbývalo, bylo akorát to, že se musel naučit žít s ptáky v symbióze, nehledě na to, jak těžké se to zdálo být. Varjargar stále vymýšlel různé způsoby, přemýšlel, jak ptáky přesvědčit, aby se omezili jen na příjemný zpěv, který by byl líbivým podkresem, ale veškeré domluvy byly k ničemu. Dokud jednoho dne Varjovi skutečně nedošla trpělivost. Tehdy se snad hádala všechna hnízda v kraji. Rámus to byl neskutečný. Varja měl jedinou možnost. Přehlušit je.
Vlk začal vít na celé kolo. Jeho vytí bylo rozhodně hlasitější než celé ptačí hnízdo, které však umlklo jen na chvíli. Ptáci se po sobě zmateně dívali, ale vytí neutichalo. A tak se k němu přidali. Zatímco Varja vyl, ptáčci se k němu postupně přidávali až se jejich zpěv proměnil v koncert, který se nesl krajem spolu s vlčím vytím. Bylo to ohromující.
Varjargar ještě dlouho vzpomínal na ten den, kdy nad ptáky konečně vyhrál a od té doby, kdykoliv ho jejich urputnost, byť jen trochu naštve, začne výt. Málokdy se stane, že by se to znovu proměnilo v koncert, ale alespoň ptáci na chvíli utichnou a poslouchají.

Varjargar was very upset after his visit at Fox's den. It wasn't really that bad, but he felt very tired after it. Well, Fox was very vocal and Varjargar is quite a loner. He doesn't appreciated Fox's determined effort to move him to her den and just run off. The forest was suddenly pleasantly quiet. He walked slowly towards another adventure in this strangely beautiful forest, that surrounds him. Maybe I can just found some space to calm down a little. Maybe I can found something really beautiful. He didn't know much about this world, so he just went east. It was the only direction he didn't explore, but there wasn't any path. Well, Varjargar is a wolf. And wolves can't get lost, that's common knowledge.
Varjargar strolled merrily through the woods. His mind was clear just by taking a few steps through that quiet world. He was not paying attention to the non-existent road and ended up in a thorny blueberry patch.
Apparently even a wolf could get lost. He could go back by smell, but he didn't want to. With his paws full of thorns, he carefully continued on his way. It was mere luck that he find beautiful lake that reminded him his home in mountains. He found warm stone that he could lay on and just chill by the lake. He wasn't that lucky that he had to pull thorns out of his paws, but he did find the spot he was looking for.

Varjargar kráčel lesem dál, když konečně posnídal. Díky vydatné snídani měl v kroku sílu, troufl by si i na přesilu. Nevěděl, kam šel, ale něco uslyšel. Svišťové to nebyli, ti v tomhle lese nežili. A tak vlček pokračoval, až se někam dopracoval. Zahlédl lišku, v tlamě měla myšku.
„To je ale malá svačina, lepší je i jeřabina,“ řekl vlk lehce, protože ulovit myš nešlo nikdy hladce. To alespoň ta bobule, na místě si pobude.
„Ty už myslíš na svačinu a nechápeš žádnou psinu. Beru svoji kamarádku ke své noře na zahrádku,“ vysvětlila liška břitce, myška pohnula se lehce a na vlka se zazubila – liška jí nezahubila. Myšku pěkně pustila a už prudila.
„A vůbec, co tu hledáš, to nic na práci nemáš?“ zeptala se liška vlka, když nastala odmlka.
Než vlk něco řekl, ještě něco vyslechl. Liška byla povídavá a pořádně zvědavá. Náhle se jen vyptávala a pořád jenom přidávala. Vlk jen lapal po dechu, neměl chvíli oddechu. Už ho liška stěhovala, vůbec se ho nezeptala. To už vlk nevydržel, div jí za krk nepřidržel.
„Omlouvám se milá liško i vážená paní myško, trochu se to vymklo. Já do žádné nory nechci, cítil bych se jako v kleci. Zahradou je mi celý les, nejsem žádný zoufalec. Raději mám čerstvý vzduch, tam není žádný puch. Už budu muset jít, musím se s někým sejít,“ zalhal vlček statečně, uklonil se svátečně a už pryč pelášil, lišku už poslouchat neráčil. Omlouvám se, milá liško, ale jenom maličko. Nechci žít ve tvé noře, raději bych viděl tchoře. Liška byla možná milá, ale příliš ukecaná.

Lov Varjargarovi sice nevyšel tak, jak si představoval, přesto s žaludkem plným jahod pokračoval lesem dál. Lesní cestičky mizely v podrostu a zase se objevovaly o kousek jinde a Varjargar, zvědavý, co objeví, pokračoval do hlubin. Nevěděl, co za tajemství se v lese ještě mohla skrývat, to, co našel ho však v první řadě zarazilo. Očima přejížděl po louce, která se před ním rozevírala a která byla plná podivně uspořádaných šišek. K jeho údivu to však nebylo všechno. Drobní hlodavci pobíhali sem a tam a působili, že v jejich chování je nějaký smysl. Les se mu v tu chvíli zdál být ještě podivnějším místem.
"Můžeš uhnout?!" To byl svišť pod jeho nohama. Ani si neuvědomil, že jim stál v hřišti. Inu, Varjargar skutečně s tlamou otevřenou údivem ustoupil zpět do lesa. Aby toho nebylo málo, drzý svišť na něho udělal dlouhý nos. Svišť měl štěstí, že byl tak malý, jinak by si z něho Varjargar udělal svačinu. U téhle louky se mu zůstávat nechtělo, a tak se vrátil tam odkud přišel. Les byl rozhlehlý a on věřil tomu, že v něm najde mnoho jiných míst, ale sviští hřiště mu vrtalo hlavou. Udiveně přemítal nad tím, co to tam vlastně dělali. I by se možná nakonec připojil, kdyby mu hru vysvětlili, problém byl, že svišť byl malé zvířátko a oproti velkému vlkovi vznikal výrazný nepoměr. Rozdíly zkrátka nešly přehlédnout. Tak se Varjargar rozhodl, že to vzdá a vracet se nebude. Epické hry mohl zažít i jinde. Evidentně tohle byla zábava určená jen pro sviště. Expedice to byla jistě zajímavá, ale Varjargar se rozhodl jít jinou cestou. Únava ho zvlášť netrápila, a tak ťapkal vesele dál.