Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Varjargar vyhlížel příchod nového dne jako požehnání. Veskrze jen čekal až skončí noc, aby mohl pokračovat v cestě. V noci sice viděl stejně dobře jako ve dne, ale protože se chtěl vydat k jezeru do kterého toužil skočit, bylo lepší počkat, až se nad obzor vydere slunce. Vyčkával vcelku krátce. Vlk byl tak nadšený z vyhlídky koupele, že hned vyrazil na cestu. Vůbec neměl v plánu zastavit dokud neobjeví nějaké příhodné jezero. Věru ještě neznal Gallireu tolik, aby jeho kroky směřovaly k nějakému konkrétnímu jezeru. Vlastně se mohl zase ztratit a objevit docela jiné místo a vůbec by mu to nevadilo. Varjargar byl rozený dobrodruh.
Vrtěl ocasem, jak nadšený byl z větru ve svém kožichu. Vůbec nepřemýšlel, kterým směrem běžel, jen bloudil. Víceméně si však uvědomoval, že by na nějaké jezero přeci jen narazit mohl. Vážka prolétla kolem něho a on se zarazil. Váhavě udělal krok směrem, kterým vážka letěla a nakonec se řídil směrem jejího letu. Vnímal blízkost vody, když se na chvíli zarazil a dával pozor na své okolí. Vlk pokračoval tím směrem. Vrba a její převislé větve mu zabraňovaly ve výhledu na vodu. Varjargar neváhal. Vrhl se směrem, kterým tušil cíl své cesty a aniž by si dával pozor, skočil do vody. Voda v rybníce nebyla zrovna vábná. Vlk skončil ve vodě, která byla stojatá a zapáchala. Varjargar si zamazal kožich a svého prvotního nadšení velmi litoval. Výlet to nebyl úplně dobrý, zvlášť, když viděl jak špinavá voda byla a co měl svou vlastní vinou teď v kožichu. Vidina koupele, kterou si představoval to úplně nebyla, navíc jí teď potřeboval ještě více než předtím. Vydal se zpátky na cestu a doufal, že nikoho nepotká. Věděl, že pořádně smrdí.

Varjargar se na nového přítele zazubil, jeho společnost mu byla milá a byl vlastně nesmírně rád, že to byl právě Yeter, kterého tu jako prvního potkal. Tušil, že tak jako všude i zde budou méně přátelští vlkové, v takovém případě by snad ale raději zmizel zase zpátky doma - ač nevěděl, jak by se tam vlastně dostal.
"To spíš já děkuju," ujistil ho, protože díky jeho senzační magii teď měl možnost naplnit si žaludek. A že už mu pořádně vyhládlo. Než přišel na Gallireu, už to bylo pár dní, co nejedl a další hodiny se přidávaly. Žaludek se mu už nepříjemně kroutil a čerstvé maso před ním bylo příliš lákavé, než aby váhal, když ho Yeter pobízel, aby si dal.
"Uznávám. Na kutálení se parohy zrovna dvakrát nehodí. Tak si tu lehnem a počkáme, až nám slehne," navrhl. Pláň to byla vcelku pěkná, na lov určitě vhodná a na odpočinek jim rozhodně poslouží.
Yeter si z jeho úlovku vzal jen směšně malý kus, ale Varja neváhal, protože jeho hlad byl silnější. Potřeboval se najíst a nabrat trochu sil, aby měl energii na další průzkum. Nechtěl se s Yeterem loučit a zdálo se, že ani Yeterovi se loučit nechtělo. Svou společností si navzájem vyhovovali. Varja byl rád, že tu nezůstal úplně sám. Pustil se tak do vydatné svačinky. "Byla by rozhodně škoda to tady nechat," zamručel.

Květen 10/10, Keziah

Varjargar se na ní zazubil, protože mu vlče nakonec přišlo fajn. Chvíli se sice obával toho, co s ní přijde za problémy, její rodiče se tu však neukázali, aby mu šli po krku, což pro něho znamenalo značnou úlevu. Doufal, že když jim neposednou vlčí slečnu odvede, že ho ani nezabijí při vstupu na jejich území. "Nemáš zač, Borůvko," řekl jí a vesele máchl ocasem. Líbila se mu. Klidně by tu s ní vydržel hodiny a ukazoval jí, jak by mohla vylovit ryby z jezera, ale bude lepší, když jí vrátí domů. Možná by ale zvážil hlídání. Celkem ho to bavilo.
Vlk přikývl a zvedl se, aby se vydali na cestu do Borůvkového lesa. "Ale musíš mě vést, ještě se tady úplně nevyznám, řekl jí, měl však pocit, že to pro vlče nebude takový problém, jak si původně myslel. Možná nakonec nebyla tolik ztracená. Nakonec... to on nevěděl, kde byl.

Květen 9/10, Keziah

Varjargar malou vlčici sledoval. I on sám byl přikrčený a díval se, jak se trpělivě krčí nad norou. Ocáskem nedočkavě máchala ze strany na stranu, to však byl jediný projev její netrpělivosti. Vyčkával, stejně jako ona. Prožíval to úplně stejně. I on snad nedýchal, když Kezi vystartovala na hraboše, který její útok nečekal. Přeci jen pochopila, že trpělivost se občas vyplácí více než síla. Na srnky to úplně neplatilo, tam však zase strategie byla trochu jiná.
Když padla vítězná rána a Kezi se k němu vrátila s hrabošem v tlamě, vítězně se na ní usmál. Jeho úsměv byl zrovna tak široký jako jeho. "Dobrá práce, Borůvko," pochválil jí vesele a máchl ocasem. Malá vlčice přišlápla hrabošovi ocásek, aby jí neutekl. "Když ho zabiješ, můžeš ho jít ukázat svým rodičům," navrhl jí. "Můžu tě doprovodit," dodal, protože mu to připadalo správné. Sice sem zabloudila sama, připadalo mu však, že by se měl ujistit, že dojde v pořádku domů. Jí to jistě ani nenapadlo, ale v lese jí mohlo zabít leccos. Ona však měla jen radost – a tu jí Varja nechtěl kazit.

Květen 8/10, Keziah

Varjargar kýval hlavou, když po něm Keziah opakovala vše, co jí říkal. Byla chytrá a učenlivá, a především měla touhu konečně něco ulovit. Pamatoval si, že jako vlče to měl podobně, ale věděl, že jeho sestry tak hr do lovu nebyly. Snad proto mu Kezi byla sympatičtější. Když se přestal soustředit na to, že tam možná neměla co dělat, bylo to mnohem lepší.
Věděl, že jí bude chvíli trvat, než tomu přijde na kloub, navíc hraboši byli opravdu těžkou kořistí, protože byli rychlí, on jí však věřil, že se jí to povede. A s tréninkem se bude zlepšovat. Nechal jí, aby se plížila trávou až na pláž, jakmile však rychle vystartovala, hraboš zmizel ve své noře. On se držel o kus dál, aby svým velkým stínem hlodavce neděsil. Musel se usmát, když viděl, jak se vlče čílí nespokojeností.
"To nic," ujišťoval jí. "Časem to půjde samo. Navíc jsem ti říkal, že jsou rychlí," připomínal jí. "Až se trochu zdokonalíš, hraboši na tebe budou krátcí," dodal, viděl však, že ona to tak chtěla hned. Chápal to. Byla malým, netrpělivým vlčetem. Její život byl zatím krátký a trpělivosti se teprve bude muset učit. Možná jí rozčilovalo, když jí dospělí říkali, že vše přijde s časem, jenže... tak to zkrátka bylo.

Květen 7/10, Keziah

Varja hned viděl, jak Keziah ztratila zájem o motýla. Bylo jasné, že myška jí zaujala více, protože zkrátka byly zajímavější. Lov myší pro tak velkého vlka jako byl Varja nic nebyl, protože by jí spolkl aniž by jí stihl zabít, ale pro vlčata to bylo ideální. Říkal si, že jí mohl alespoň něčemu přiučit, když už se ztratila. Její rodiče jistě nebudou proti, říkal si.
Přikývl, když ho ujistila, že jeho přezdívka je hezká. Byl si celkem jistý, že jeho skutečné jméno by jí jistě problémy dělalo. "Musíš se přikrčit, pokud chceš lovit," řekl jí a sám se přikrčil, aby jí to názorně ukázal. "Nejprve ale musíš zavětřit. Lovit jen tak naslepo je sice také možnost, ale ne příliš úspěšná. I srny nevidíš hned a je lepší mít chvilku čas na obhlídnutí stáda a vyhlídnutí jedince, který bude nejslabší a tím pádem nejlehčí na ulovení," vysvětloval. "Ale u myšek na tom nesejde. U těch musíš být jen dost rychlá, protože jakmile zmizí pod zemí, je konec," řekl jí. Ukázal jí, jak sklonil hlavu a začenichal, jestli myšku někde nevycítí. Zajíc by býval byl lepší, ale na tom už nesešlo. Nechtělo se mu po lese hledat zajíce, když břeh jezera byl provrtaný myšmi.
"A teď se musíš soustředit. Musíš být velmi pomalá a zastavovat, aby myška nepoznala, že jdeš po ní. A až budeš dost blízko, tak po ní skočíš a chramstneš," radil jí.

Květen 6/10, Keziah

Bylo zjevné, že malou Borůvku příliš nezaujal. Přeci jen se dívala po motýlovi a nechápala, že by ho jen těžko chytila. Motýli byli pro vlčata možná lákavá kořist, ale těžko dosažitelná. Myšky oproti tomu byly na trénink mnohem lepší.
Varja nemohl být uražený tím, že o jeho schopnostech pochybovala, ale také chápal její zájem o lov. On jako vlče nebyl jiný, a tak se na vlčí robě jen zazubil. "Samozřejmě, že umím, ale není to jen tak," varoval jsem jí o trochu hravěji. Pokud jsou její rodiče poblíž, jistě jí brzy najdou, říkal si a sklonil se k ní. Přátelsky mávl ocasem. "Můžeme se podívat, jestli tu třeba nějaká myška, nebo hraboš není a já bych ti to ukázal," navrhl jí.
Chvíli váhal, když zopakovala jeho jméno, ale nakonec sám věděl, že jeho jméno, a i zkratka jeho jména, mohla být pro malé vlče až příliš složitá. "Anebo, pokud ti to nejde přes jazyk, mi můžeš říkat Ari," nabídl jí, přestože to pro něho bylo těžké. Byla to jeho rodinná přezdívka, ale byl jí přivyklý a vlastně mu nevadilo, kdyby jí malé vlče používalo.

Květen 5/10, Keziah

Varjargar si udržoval od vlčete vzdálenost. Bylo alespoň natolik chytré, že si dávalo pozor na cizí vlky. Nemohla vědět, že jí nechce ublížit, přestože by mu to sotva stálo za to. Neměl důvod zabíjet cizí vlčata, nepatřil k žádné smečce, a tak pro něho vlčí děvče bylo jen starostí. Když se začala honit za motýlem, začal si říkat, jestli by jí neměl popadnout a odvést domů. Ani si nebyla jistá, jestli její rodiče ví, kde je. Nechtěl se tu střetnout s nějakým alfa vlkem, protože byl jen tulák. Každý by si to špatně vyložil.
Ani se nepohnul, jen na ní zíral, když si hrála, ale motýl jí brzy uletěl. A nebo jí to jen dříve přestalo bavit. U vlčete se to nedalo těžko určit. "Nějaká myška by se ti lovila lépe. Motýli ti uletí," řekl jí přátelsky.
"Těší mě, Keziah," kývl vlk a sedl si, aby jí ukázal, že jí nemíní nijak ublížit. "Já jsem Varja," představil se.

Květen 4/10, Keziah

Varjargar si začínal říkat, že měl opravdu velký problém, pokud se tohle vlče ztratilo a ani o tom nevědělo. Věděl, že pokud se ztratila, její rodiče jí podle pachu jistě brzy najdou, tím se alespoň uklidňoval, když vyšel z vody a jenom se trochu oklepal, aby na drobné vlče nedopadla ani kapka, protože nevypadalo, že by mělo tak hustý kožich jako on. Navíc pocházela odsud, a tak nevěděla, co byla pořádná zima. "Aha. A tvoji rodiče ví, že jsi odešla?" zeptal se jí, teď už se zamračil, ale sklonil k ní hlavu, aby neměla pocit, že s ní mluví spatra. "Borůvkový les..." zopakoval po ní. To už znělo jako jméno místa, ve kterém žila nějaká smečka. Říkala, že je to nedaleko. Aspoň něco, říkal si. "A jak se jmenuješ, ty jedna Borůvko?" zeptal se jí nakonec více přátelsky. Možná měla dovoleno sem chodit, utěšoval se, ale pochyboval o tom. Tohle přeci jen bylo místo, kam mohl přijít kdokoliv. Smrt jí tu mohla stihnout velmi snadno. Nebo se vlci na Galiree neměli čeho bát? O tom silně pochyboval, ale své obavy nedal najevo. Bylo to přeci jen mládě, které evidentně o světě příliš nevědělo.

Květen 3/10, Keziah

Varjargar si vlče prohlédl. Bylo malé a celkem nepochyboval o tom, že by se nemělo jen tak procházet lesem, rozhodně mu tak připadalo ztracené. Neměla by tu mít rodiče? Nechtěl se na vlče mračit, protože se bál, že by jí tím vyděsil, přestože se tvářila celkem klidně a neohroženě, ale pamatoval si, alespoň matně, že taková vlčata byla. Neznala svět a myslela si, že jim nic nemůže ublížit. V lese toho však bylo mnoho nebezpečí. A u jezera? Ještě více. On sám nebyl nikdy zvlášť bojácný, ale už dávno nebyl pidi vlčetem, které mu sotva dosahovalo hlavou k břichu.
Varja zůstal stát ve vodě a prohlížel si to malé vlče, než si uvědomil, že by na ní mohl přestat zírat jako na přírodní úkaz a odpovědět. Její odpověď mu totiž také vůbec nic nevyjasnila. Bydlela... v keři? Měla vůbec nějaké rodiče? Rozhodně měl mnoho otázek.
"Ale měla bys tu být sama?" zeptal se jí, protože kdyby byl otcem, jistě by chtěl vědět, kde se jeho malé vlče toulá. "Bydlíš... v borůvčí?" zeptal se ještě zmateně a naklonil hlavu na stranu, jak se tomu snažil dát smysl. Možná pocházela ze smečky, to by vysvětlovalo jeho nedorozumění, ale měl pocit, že by si všiml, kdyby cestou míjel hranice smečky. A podle toho, že vítr, který vanul proti nim mu dával najevo, že kolem nebyl žádný další vlk, bylo to zkrátka jen znepokojující.

Květen 2, Keziah

Varjargar se chvíli jen spokojeně válel v jezeře. Bylo mu dobře, nikam nespěchal. Na zimu byl zvyklý, ale tohle byl jen příjemný chlad, který pronikal na jeho kůži, která byla skrytá pod hustou vrstvou kožichu. Býval by v jezeře ještě chvíli zůstal, kdyby na jeho břehu nezahlédl vlče. Překvapeně zamrkal a chvíli jen nechápavě hleděl, protože nechápal, co tu to dítě samotné dělalo. Ztratilo se? Ptal se sám sebe a nejistě se vydal zpět ke břehu. Měl bych ho odvést domů, nebo tu možná má rodiče? Přemýšlel nad tím důkladně, protože nevěděl, jak by ztracenému vlčeti mohl hledat domov, když Gallireu sotva poznal. Už mu hlavou vířily různé scénáře. Ani jeden z nich nebyl příliš dobrý, přesto k vlčeti, jenž si klidně mylo packy, aniž by si dělalo starosti, kde se právě octlo, opatrně došel vodou, jako kdyby bylo nebezpečné.
"Ahoj. Ty jsi se... ztratila?" zeptal se nejistě. Nevěděl, co si s vlčetem počne.

Květen 1, Kezi

Varjargar na svých toulkách dospěl až k jezeru. Překvapeně zamrkal, protože i přestože viděl okraj lesa, nečekal, že narazí na tak rozlehlou vodní plochu. Vůbec to tak nevypadalo. Byl tu sám, alespoň podle pachu, ale vůbec mu to nevadilo. Nevadilo mu být sám. Protáhl se a vykročil k vodě. Jezero a jeho okolí mu připomínalo domov, kdesi v dálce totiž zahlédl hory, které byly jeho tichým společníkem skoro vždy, když se někam vydal.
Namočil si packy a spokojeně vydechl. V hustém kožichu, který byl ještě zčásti zimní mu bylo vedro. Nebyl uvyklý na tak horké počasí, zima se na Severu držela dlouho a i léto bylo mnohdy chladné, proto teď tak trochu trpěl, přesto váhal s tím se do jezera zcela ponořit, aby se vykoupal, ač to znělo celkem zábavně. Byl tu ostatně sám, kdo ho mohl soudit za to, že se vrhl do jezera? A tak udělal několik dalších kroků a obezřetně se znovu ohlédl k linii lesa. Už byl ve vodě po břicho, ale to mu vlastně perfektně stačilo. Voda ho na kůži chladila a ač mu máčela kožíšek, nevadilo mu to. Jen nevěděl, proč měl stále ten neodbytný pocit jako by na někoho čekal. Hloupost, říkal si, na koho bych asi tak čekal?

Varja neměl důvod Yeterovi nevěřit. Ani ho nenapadlo, že by trpěl ztrátou paměti. "Kdyžtak ti pomůžu," přislíbil mu, ale věděl, že to byla jen velmi naivní útěcha. Mohl by možná zahnat losici, ale Yeter vládl magiím, které si Varja mohl sotva představit. Bylo jasné, že velkou pomocí mu být nemohl. To mu došlo hned vzápětí, když se Yeter zneviditelnil. Varja překvapeně zíral na prázdné místo, kde vlk ještě před chvílí stál, ale mohl ho na rozdíl od losů pozorovat, všímal si totiž jeho pohybu v trávě, kterou procházel a které se ohýbala podle tvaru jeho těla. Mohl mhouřit oči jak chtěl, ale nespatřil ani kousek z Yeterovy srsti, proto se jen přikrčil, aby nevzbuzoval pozornost a úpěnlivě sledoval, co bude jeho nový přítel dělat dál.
Viděl trávu růst, to, co však kvůli tomu neviděl byly kořeny, které nebohé mládě spoutaly. To se pochopitelně bránilo, ale to přestalo, když k němu Yeter přiskočil a chytil mládě za krk. Jeho matku pak zahnal plamenem, který jí dostatečně vyděsil. A nebo také pochopila, že už nebylo zač bojovat. Zabít sotva novorozené mládě nebylo nic těžké, výčitkami však trpět nemohli. Co jiného by jedli, kdyby nezabíjeli? Nemohli se přeci pást.
Když stádo v panice zmizelo, Yeter se znovu zviditelnil a donesl úlovek k němu. Mládě bylo tak velké, že se oba nají a ještě jim zbyde. "Náhodou," zakroutil nad tím Varja hlavou, "to bylo něco neuvěřitelného," ujistil ho a vykročil k němu.
"To každopádně," přisvědčil Varja se smíchem. "Budeme se odsud muset odkutálet," dodal, protože i pro dva vlky to bylo více než dost masa, přesto patřilo Yeterovi a Varja to respektoval.

Varja s mláďaty mnoho soucitu neměl. Jeho otec ho naučil, že aby přežili, museli lovit. Mláďata byla snadná, ale i kdyby tomu tak nebylo, stejně museli snižovat počet laní, aby jich nebylo tolik. Varja si jako vlče představoval hotovou apokalypsu ve které by na světě nezbylo nic jiného než srny.
"I ryby jsou dobré," ujistil jsem Yetera pobaveně. "Ale myslím, že to zvládneme. I kdyby se to nepovedlo, pořád jsme dva. Svedli bychom ulovit nějaké mládě a rozprášit stádo tak, aby ho nebránilo," poznamenal. Byl sebevědomý, ale na druhou stranu celý život lovil sám pro sebe a nikdy zvlášť nehladověl. Ve smečce by se mu jistě vedlo lépe, ale nechybělo mu to.
Pro Varju bylo těžké nechat Yetera vést, ale přesně to udělal. Skrčil se a následoval tmavého vlka s parožím, aby ho vedl podle pachu směrem, kterým cítil stádo.
Yeter ho po chvíli zastavil a tiše mu sdělil, že narazili na losi. To Varju překvapilo, protože losi by tak nízko nečekal. Bylo zjevné, že na severu nebyli, protože bylo velmi horko, zvlášť Varjovi s jeho hustým kožichem, ale neměl důvod si stěžovat. Takový oběd by pro dva vlky byl více než dost. Možná by jim i zbylo, ač by patrně museli mládě nechat jiným, protože tahat sebou malého losa nebylo zrovna praktické. To však předbíhal.
"Bezpochyby," souhlasil Varja a zavětřil, mláďata však bez pochybu ležela v husté trávě, skrytá před jejich nosy. "Připravený," řekl tak jen a nechal Yetera, aby mu ukázal, co dovede. Byl nesmírně zvědavý.

Varja přitakal. "To je pravda, to by bylo vůbec nejlepší," přikývl. "To bychom se nemuseli ani snažit, prostě bychom ho jen zabili," poznamenal, přesto se mu však nezdálo, že by viděl nějakou srnu, která by se pásla kus od svého mláděte, pláň byla nesmírně rozlehlá, a tak nemohl vidět všechno. A bylo známé, že novorozená mláďata nevydávala žádný pach, a proto je bylo pro ně jako pro predátory tak těžké najít.
Varja by si býval vybral lovení. Rád si protáhl tlapky a lov ho obecně vcelku bavil, byl však také nesmírně zvědavý. A ostatně mu Yeter říkal, že mu ty magie ukáže, proto zvolil druhou možnost. "Jestli ti to nevadí, rád bych viděl, jak se loví magiemi. Nikdy mě to nenapadlo," přiznal, přestože toho uměl tak málo, že by mu to při lovu sotva pomohlo, náhle toho však litoval. Kdyby uměl vytvářet iluze, které by ovlivnily srny jeho život by byl náhle o hodně snadnější. "Pokud tedy vůbec bude co lovit," dodal pobaveně.