Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Varja se zasmál. "No jen si nemysli. Jsem obávaný lovec kamzíků," ujistil jí. Nebyla to sice tak docela pravda, ale Badri neměla žádný způsob, jak to zjistit, a tak se tímto vymyšleným titulem mohl chvástat, jak jen chtěl. Navrhl by jí, že si dají závod jako kdyby byli malá vlčata, ale nakonec to zavrhl. Usoudil, že najít nějakou skrýš bude produktivnější.
Byl překvapený, že Badri je tu ještě kratší dobu, než on. Jaro asi svědčilo příchodu nových vlků, nebo tak něco. "No, aspoň tu nejsem nejnovější," řekl jí pobaveně, protože tu evidentně byla mnohem kratší dobu.
"Tak to jsem rád" přitakal. "Ale nevím, jestli je to zase taková výhra. Vážně tě tady moc neprovedu," řekl jí omluvně. Yeter by na tohle byl lepší než on, ale s tím bohužel počítat nemohl. "Možná bych se nejprve podíval tady. Přijde mi, že bychom tu mohli najít nějakou výše položenou skrýš do které by nám nezatékalo. Tam odkud jsem přišel je jen klikatá řeka a pláni bych se asi vyhnul. Myslím, že na úkryty to bude nejlepší tady," řekl jí.

Varja se na Badri zazubil. "To máš pravdu, to nejsi. Kdybys byla, dal bych si tě jako zákusek," prohlásil, protože takový kamzík s losem zněl celkem dobře. Kamzík by mu sice také vydržel směšně dlouho, pokud jim však déšť znemožní lov, pak by to bylo lepší než nic. Jenže Badri nebyla kamzík, připomněl si jako by na to bylo nějak zvlášť snadné zapomenout.
"Podle toho, co jsem viděl, je tu hezky," řekl jí, protože toho zatím viděl vcelku málo - možná však více než ona. "Jsi tu krátce?" zeptal se jí, protože podle toho, jak se ho ptala usoudil, že ano.
"Nebylo to zrovna příjemné," souhlasil. "Naštěstí jsem stihl utéct. Velkoryse jsme mu přenechali ten úlovek, jen doufám, že je Yeter v pořádku," povzdechl si. "Já mu utekl bez zranění," dodal.
"Hostina to byla výborná, to zase jo," kývl Varja a oblízl si nos. Při vzpomínce na maso litoval, že ho tam museli nechat, bylo to však lepší, než kdyby tam zemřeli. "Doufám, že ty jsi měla o něco lepší den," řekl jí, načež vesele zamával ocasem.
"Tak super, můžeme se pustit do průzkumu. Připadá mi, že by tu mohlo být pár jeskyněk ve kterých bychom se na pár hodin mohli skrýt," řekl jí. Vypadalo to, že Badri mu bude dělat dobrou společnost, a tak byl rád, že jí potkal. Bylo by mnohem horší, kdyby zůstal sám, uvědomil si.

Varja přikývl. "To asi ano, ale může to být zrádné," varoval jí, protože sama viděla, jak snadné bylo sklouznout. A to byl jen malý vršek, z těch větších by to bylo bezpochyby mnohem bolestivější. "Rád bych pomohl, ale bohužel vím asi tolik jako ty. Nevyznám se tu, sotva jsem sem přišel a jen se toulám," vysvětlil jí, aby si nemyslela, že byl nějaký ostřílený průvodce. Ne, nevěděl vůbec nic.
"Bylo i lépe," připustil Varjargar. "Zrovna jsem na útěku před medvědem, který mě a mého kamaráda rozdělil. Zrovna jsme se dobře najedli a toho obra asi přilákalo maso," řekl jí, přestože to možná bylo něco, co slyšet nechtěla. Možná chtěla slyšet jen to, že se měl dobře. Což by byla pravda, nebýt toho medvěda. "Zrovna jsme hledali před deštěm nějaký úkryt. Jestli se tu nevyznáš, stejně jako já, můžeme se po něčem podívat společně," navrhl jí. Na další průzkum to tak jako tak nevypadalo, zvedal se vítr a bylo zřejmé, že déšť se brzy přižene. Nakonec však byli na docela dobré místě. Zdálo se, že hory by jim mohly poskytnou vcelku dobrý úkryt.

Vlčice se evidentně obešla i bez jeho pomoci. Stále se usmívala, i přestože se skutálela až k němu. Vypadala vlastně spokojeně a on ani nesvedl říct proč. Bylo to tím, že jí tu objevil? Možná byla ztracená, říkal si. V tom na tom vlastně byli stejně.
Varja se jejímu pádu smát nechtěl, přesto se však usmál, protože něco na její pozitivní náladě bylo nakažlivé. A sympatické.
"Ahoj," pozdravil a už se usmál opravdu a upřímně. "A viděla jsi něco?" ptal se jí s upřímným zájmem, protože on také nevěděl, kam směřoval. Nějak usoudil, že Badri to měla stejně. "Ahoj, Badri. Já jsem Varja," představil se jí. Bylo zvláštní nepoužít celé své jméno, rozhodl se však, že to bude snadnější. Přeci jen i Yeter s ním měl problém, a tak to nechtěl více komplikovat. Varja bylo dostatečně dobré.

>>Esíčka

Cesta na sever se Varjovi vyplatila. Došel až k horám, jejichž vrcholky mu připomínaly domov, cítil se tu tak mnohem bezpečněji a medvěd ho už tolik nestrašil, přestože se myšlenkami vracel k Yeterovi, věděl, že mu pomoci nijak nemůže. Nevěděl ani, kam běžel. Tím, že by se vracel by příliš riskoval, a tak se rozhodl jít právě sem. Nepředpokládal, že by potkal někoho dalšího, a protože Gallireu zatím neznal, rozhodl se jí prozkoumat na vlastní packu. Říkal si, že hory byly přesně tím místem, kde by měl začít.
Vydal se k jednomu z průzračných jezírek ze kterého se napil. Sníh už i tady dávno ustoupil. Nebyla tu zjevně taková zima jako na jakou byl zvyklý z domova, ale Gallirea byla zcela očividně teplejším místem než krutý Sever na kterém se narodil.
Mohl se vydat do výšin, ale to pro začátek zavrhl. Bylo zjevné, že se mohl vydat různými směry, a tak zkrátka šel. Dokud nenarazil na bílou vlčici, která šplhala na jednu z menších hůrek. Nečekal, že tady na někoho narazí, přesto zůstal obezřetný a chvíli vlčici pozoroval. Chvíli váhal, jestli jí oslovit, ale nakonec se přiblížil a vzhlédl k ní, protože byla přeci jen o něco výš, než on.
"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se jí pochybovačně, protože vypadala, že se tam dostala omylem a teď nemohla dolů. Podle kožichu však věděl, že musela být ze Severu. Nebo alespoň odněkud, kde hodně sněžilo.

<<Středozemní pláň

Varjargar běžel tím jediným směrem, který znal. Bylo by příšerně nerozumné vrhat se někam, odkud by nebylo úniku, zvlášť, když ho mohl pronásledovat medvěd. Stále nechápal, že to obrovské zvíře sešlo až do nížin a rozhodlo se je tyranizovat (ve Varjově hlavě žijí totiž medvědi jen na úpatí hor). Ještě se otřásl, když na to pomyslel a ohlédl se. Zdálo se, že medvěd se spokojil s ohlodanými kostmi a zůstal na pláni. Varja se zpět vracet nehodlal, ač to znamenalo, že se s Yeterm museli rozdělit, doufal však, že se jim podaří se znovu setkat. Nevěděl, jak těžké by to mohlo být, ale vlastně mu na tom nezáleželo. Slíbil mu, že s ním bude trénovat magie, a tak předpokládal, že to nějakým způsobem splní. I kdyby měl přiletět na obláčku a ujistit ho, že se mu nic nestalo a že ani jeho medvěd nepronásledoval - tím si totiž Varja nemohl být jistý.
Nechtěl se zdržovat ani tady, protože však neměl žádné plány, nevěděl vlastně, kam se dál vydat a kam by měl směřovat. S Yeterm se vše zdálo být jasnější, náhle byl však zase sám. Na společnost jiného vlka si snadno přivykl, ale žil sám příliš dlouho. Však si nějak poradí.
Když bylo zřejmé, že se za ním medvěd nechystá, vydal se jediným logickým směrem. Na sever.

>>Zrcadlové hory

S Yeterem by Varjargar vydržel pravděpodobně dlouhé dny. Varja byl rád, že to byl právě on, koho jako prvního na své cestě Gallireou potkal a s vidinou dalšího dobrodružství se také postavil, aby se po zahálení vydali někam do lesa ve kterém by mohli najít útočiště. Varja se v okolí nevyznal, a tak zcela spoléhal na Yeterovy znalosti. Ještě jednou se protáhl a rozhlédl se. Zvedal se vítr a opravdu to vypadalo, že byl nejvyšší čas vypadnout.
K jejich smůle však nemohli tušit, že vidina dobré svačiny v podobě losa přilákala i mnohem nebezpečnější stvoření. A zvlášť neblahé bylo, když ono stvoření ucítilo vůni krve, která se nesla plání jako pozvánka. Ani dva vlci by se medvědovi nemohli postavit. Yeter se už nadechoval, že mu odpoví a snad, že mu objasní své plány, ale to už nestihl.
Yeter seděl zády k blížícímu se nebezpečí. Varja měl sotva čas ho varovat"Pozor! Za tebou!"
Nezbývalo jim nic jiného, než utéct. Medvěda možná nalákala jejich skoro obraná kořist, ale nemohli riskovat to, že je bude pronásledovat. Stačil jim jen jeden pohled, aby se oba vlci vrhli jiným směrem. Kdyby se je medvěd rozhodl pronásledovat, měl by to mnohem těžší. Nic jiného, než útěk nepřipadalo v úvahu, zvlášť pro Varju, který měl z medvědů stále panickou hrůzu. Neuvědomil si ani, jak moc mu buší srdce, když se rychle vydal kamkoliv, kde bude v bezpečí. Přemítal, zda se s Yeterem budou moci setkat, jen matně si ve své strachem zastřené mysli uvědomoval, že to bylo silně nepravděpodobné.

>>Esíčka

Varjargar pokýval hlavou, když jí však měl na packách, vypadalo to spíše jako by odháněl nějakou otravnou mouchu. "Déšť ujde, ale sníh mám přeci jen raději," poznamenal, přestože to dávalo asi celkem smysl. Byl přeci jen vlkem ze Severu. Ale sníh přeci nebyl zdaleka tak otravný. Pro něho byl sníh jako nic, on měl však hustý kožíšek, na rozdíl od jiných vlků, kteří by sníh patrně nesnesli tak dobře.
"Přesně," zazubil se na Yetera a znovu se převalil na záda. Byl pořádně plný, ale tak spokojeně a klidně se už dlouho necítil. Zase skončil na břiše, ale přeci jen cítil, že by se potřeboval trochu protáhnout, musel však využít příležitosti k odpočinku. Sice zívl, ale spát se mu v tu chvíli ani trochu nechtělo. Chtěl by vidět ideálně celou Gallireu, uvědomoval si však, že to jen sotva bylo v jejich silách.
"No, to bude asi tím, že tady máte mírnější zimy," usoudil. "V horách bývá sníh skoro až do léta," řekl mu. Yeter to asi věděl, bylo však snadné zapomenout, když žil na místě, které bylo ideálním k vlčímu životu. Alespoň tak o Galiree smýšlel.
I Varjargar se nakonec pomalu zvedl a pořádně si protáhl záda. Klidně by na planině ještě zůstal, vítr byl však pořád hlasitější a bylo jasné, že v lese by jim bylo lépe.
Yeterova otázka ho trochu zaskočila, ale nakonec neměl důvod neodpovědět. "Nikdy jsem nebyl příliš plánovací typ," řekl mu. "Vždy jsem proplouval životem a bral si z něho, co jsem považoval za dobré. Neměl jsem příliš přátel, ani žádnou družku, ale nikdy mi to nechybělo. Možná, že se to tady změní, kdo ví. Nikdy jsem ani neuvažoval o žádné smečce, ale třeba i to se změní," pověděl Yeterovi, než se na chvíli odmlčel. "A ty? Víš, co chceš dělat?" Ptal se ho. Z nějakého důvodu mu připadalo, že to byla vůbec ta nejtěžší otázka.

Květen 1/10

Bylo zvláštní, jak moc se pocit samoty změnil. Stále mu nevadil, ale vnímal, že to bylo jiné. Od té doby, co měl skutečné přátele s nimi chtěl trávit čas. Nevěděl, že jeho průzkumy a věci, které ho těšily, šly dělat i ve společnosti jiných vlků. Lov s Yeterem byl třeba něco, co mu zvlášť utkvělo v paměti, přestože ani skutečně nelovili. Hostina, kterou si společně užili chutnala nějak lépe, než kdyby mládě ulovil sám. Patrně by musel svou svačinu opustit, protože by jí nikdy nesvedl spořádat sám. Obvykle se sice na jednom místě zdržoval déle než pár dní, ale takový dobrý úlovek by mu patrně uzmuli jiní predátoři se kterými by se nemohl měřit.
Smečka pro Varju nebyla odpovědí - alespoň prozatím ne. Nevěděl, kam chce svůj život na Galiree směřovat, ale říkal si, že tomu nechá volný průběh. Zatím měl pocit, že vidí úplně nový svět, kterému se bude muset přizpůsobit. Zdálo se to být vlastně celkem snadné. Přátele už měl, nehledě na to, jak zvláštní se to zdálo.

Konečně nastalo pořádné jaro a spolu s ním vše rozkvetlo. Varja, protože pocházel ze severu, květiny a jejich vůni a barvy vždy obdivoval. Po dlouhých měsících, kdy bylo vše jen pokryté sněhem se kraj zazelenal a všechny květiny ukázaly své odvážné barvy.
Nikdy neměl důvod přemýšlet nad tím, která květina je tou skutečně nejkrásnější. Na Severu a v horách sice květiny rostly, jejich výběr byl však mnohem omezenější než v údolí, kde jich rostlo mnohem více – některé samozřejmě poznával, ale jiné pro něho byly naprostou záhadou. Když tak objevil louku pokrytou různě barevnými květinami, byl naprosto u vytržení. Viděl modrou, červenou a bílou, tu zase viděl žlutou a jasně fialovou. Poskakoval po louce jako malé štěně nadšený z barev, z jara i z květin samotných. Která však byla nejkrásnější? Ptal se sám sebe, když se nad tím zamyslel. Byla to ta, která měla okvětní plátky jako rudou sukýnku, nebo snad střapatá pampeliška? Líbila se mu i vysoká modrá, která kvetla vedle úplně stejné, která však byla růžová. Rozhodnutí se zdálo být skoro nemožné. Vlk ani nevěděl, proč to bylo tak důležité, zvlášť, protože byl sám. Nevěděl, koho by tak mohl květinami potěšit, ale nebyl si ani jistý, zda na tom záleželo. Byla však pravda, že když spatřil tu modrou, tu hezky vysokou, nutně si vzpomněl na malou Borůvku, kterou onehdy učil lovit. Bylo to jen tím, že květina měla barvu, která mu zkrátka evokovala borůvčí, ale ani tak to od té chvíle nemohl vyhnat z hlavy. To vlče se mu líbilo – ne nějakým divným způsobem, ale zkrátka protože byla zábavná. Setkal se s ní sice jen jednou, ale bavilo ho to. Měl pocit, že mu Borůvka ukázala, že by se i ve smečce mohl cítit spokojeně, zvlášť, protože si nikdy neuvědomil, že mu chyběla společnost.
Nakonec si řekl, že ač to bylo přeci jen trochu divné, chtěl by přinést nějakou květinu jako dárek své malé kamarádce, která mu od jejich setkání vrtala hlavou. Doufal, že byla v pořádku, ale se svou toulavou povahou si tím nebyl tak jistý. I tím mu ostatně byla sympatická. I on se jako vlče neustále toulal.
Nakonec nebylo tak těžké vybrat vůbec tu nejkrásnější květinu. Byla to ta, která mu Borůvku nejvíce připomínala. Natrhal květin rovnou celý trs, aniž by věděl, jestli tak malé vlče květiny vůbec uvítá, v tu chvíli mu na tom nezáleželo. Říkal si, že si na nich alespoň ustele, nebo je třeba bude moci roztrhat a udělat z jejich okvětních plátků celý tmavě modrý oceán.
Věděl, že to bylo unáhlené a že to možná malé vlče neocení, možná to však byla jen záminka pro to, aby se znovu vydal k jezeru, nebo třeba k Borůvkové smečce. Nemyslel si, že by zvažoval, že se někdy k nějaké smečce přidá, ale pokud ho nějaká alespoň zaujala, pak to bylo právě kvůli Borůvce. Nevěděl, zda to bylo kvůli tomu, že mu tak trochu připomínala jeho samotného jako vlče, ale dávalo to vlastně vcelku smysl. Věděl, že Kezi měla své vlastní rodiče a jistě o ní bylo dobře postaráno, ale byla jednou z mála jeho kamarádek. Bylo to možná trochu smutné, ale nemohl to popírat. Borůvka ho zkrátka nějak dostala a on na ní nemohl přestat myslet. Cítil se jako by za ní měl jakousi bratrskou zodpovědnost, přestože s ní neměl vůbec nic společného. A i tak běžel k Borůvkovému lesu s tou nejkrásnější květinou a přemýšlel, jestli se bude Kezi líbit, nebo zda jí rozcupuje na cucky. Tak jako tak se už těšil. Možná by jí mohl vzít na menší lov zajíce, pokud jí to rodiče dovolí. Přeci jen byl pro všechny úplným cizincem.

Už zase nastal den, kdy byl Varja vinnou veden. Ač jí nechal pampelišky, líto mu bylo milé lišky. Jeho slova byla příkrá, a tak ho to stále sžírá. Vydal se tak na cestu a doufal, že se vyhne trestu. Cestu k lišce už dobře znal, ač se v lesích nevyznal. Nevěděl, zda byla liška doma, nebo byla nepřítomna, ale kráčel stále dál a vůbec se neloudal.
Čím byl k noře blíže, tím více lišku vyhlížel. Její kožich zrzavý, byl totiž pořádně žhavý. A hle, tu lišku zahlédl, v tu chvíli se nezalekl. Spěchal rychle za liškou s vidinou idylickou.
"Rád tě vidím, liško milá, ach a jak jsi spanilá!" Chválil jí vlk vemlouvavě, liška hledíc nesmlouvavě.
"Byl jsem se ti omluvit a trochu si promluvit," pronesl pokorněji, a také trochu pokojněji. "Přinesl jsem ti květiny jako formu obětiny."
Liška chvíli mlčela, pak se plácla do čele. "Ale kdeže, drahý vlku, odpusť mi tu odmlku. Byla jsem jen v jiném domě a skoro došlo k pohromě. Nemáš se zač omlouvat, vždyť jsi jen začal couvat. Já byla jen příliš mluvná, tohle je má omluva. A pampelišky byly krásné, jen tak trochu... inu, zvadlé."
A tak došlo k nápravě, říkali si chápavě. Přátelství, ač bylo křehké, kvůli lišce prostořeké, vydržet jim snadno mohlo, když se tomu dopomohlo.

Varjargar si říkal, že by se měl vydat na lov. Vidina něčeho dobrého k snědku ho celkem lákala. A aby toho nebylo málo, celkem mu kručelo v žaludku. Upřímně nevěděl, kam se vydat za nějakým dobrým úlovkem, říkal si však, že takhle z jara jistě najde nějaké mládě, které by matka nechala v trávě, zatímco by se pásla opodál. Lov by byl tím pádem sice velmi lehký, ale aspoň by si protáhl nohy, říkal si. Inu, nepřemýšlel dlouho a skutečně se vydal na obchůzku, aby našel nějaké vhodné místo. Ono o místě to zase tolik nebylo, to si uvědomoval, klíčem bylo najít nějaké stádo a nebo jen samotnou matku s mládětem. Moc dobře ještě Gallireu neznal a nevěděl s takovou jistotou, kam se vydat, ale rozhodl se, že půjde tam, kam ho nohy zavedou. Už se mu ostatně stalo, že jeho plány narušila nějaká neviditelná síla, která ho zavedla docela jiným směrem. Možná zase narazí na jezero, nebo najde zase trsy lesních plodin. Nakonec tedy nesměřoval nikam. Možná mu trochu kručelo v žaludku, ale byl krásný jarní den a nedělal si s ničím starosti. Instinktivně věděl, že když bude nejhůř, vždycky najde něco, co by mohl sníst. Tady zatím zažil jen hojnost. Tak tedy bloudil lesem, když tu něco skutečně zahlédl.
Lesním podrostem se mihl zajíc a zase v něm zmizel. Lehce se přikrčil, aby se zvíře nevylekalo a neuprchlo. Opatrně se přiblížil, ale zajíc ho neviděl. Lesní podrost ho sice příliš nechránil, ale Varja byl dobrý lovec, a tak, když usoudil, že vyčkal dostatečně dlouho, vrhl se kupředu. Ulovit zajíce nebylo nic tak složitého, když se ten zajíc ani nepohnul. Lov tak byl přesně tak snadný, jak si Varja původně představoval a nemusel se ani příliš snažit. Ten zajíc se nechal zabít a sníst a Varja tak naplnil svůj kručící žaludek.

Varjargar dojedl. Maso sice ještě zbylo, jeho žaludek už však byl tak plný, že by se do něho už nic nevešlo. "Tak třeba to bude jen přeháňka, která se rychle přežene," nadnesl, ale v kostech cítil, že to nebude jen tak. Posledních pár dní bylo krásně a úplně si to říkalo o nějaký vydatný déšť. Věděl, že přírodě to prospěje, ale protože i on byl částí přírody, rozhodně s tím nesouhlasil. Vodu měl rád, ale jen za svých vlastních pravidel. Déšť nebyl tak příjemný jako koupel v jezeru za horkého letního dne.
I Varja si spokojeně lehl do trávy kus od jejich úlovku a oblízl si tlapy. Když ukojil hlad, cítil se mnohem spokojeněji - jen byla škoda toho deště, který hrozil, že jim zkazí plány.
Sledoval, jak se Yeter snaží uvelebit se svým těžkým parožím a byl rád, že pro něj je měkká tráva příjemná i s tím větrem. Jeho kožich byl stále ještě pořádně huňatý. "I kdybychom trochu zmokli, tak se snad nerozpustíme. A v lese snad nějaký úkryt najdeme," řekl. S plným žaludkem neměl žádné starosti. "Hm, škoda. Rozhodně jí zvážím, teď by se nám hodila," zabručel a když si umyl packy, převalil se v trávě na záda a zase zpátky.
"To zní dobře. Asi bude lepší, když se vydáme do lesa," souhlasil, když si stejně jako Yeter složil hlavu na packy. "Snad to vážně bude jen přeháňka," dodal a zazubil se. "To je náhodou taky dost dobré. Tady na pláni bez stromů to přeci jen docela fouká," připustil, "ale je pravda, že bych asi přežil i sněhovou bouři."

Varjargar si pochutnával na mase, kterého bylo i pro dva vlky více než dost. Věděl, že by neměl sníst všechno, protože poprvé za velmi dlouhou dobu se najedl masa, které sám neulovil. Zdálo se však, že Yeter takový hlad nemá. Spořádal celé stehno sám. Varja by býval něco nechal na později, uvědomoval si však, že odtáhnout někam jejich kořist by bylo spíše kontraproduktivní, protože by za sebou nechali nevábné stopy a jediné, co jim zbývalo bylo pochutnat si na pořádné hostině.
I Varja v kožichu cítil silný vítr, to mu však nikdy nevadilo. Ani kdyby se přihnala sněhová bouře tak by ho to nejspíše nijak nepřekvapilo. Byl zvyklý na to, že ještě v květnu sněžilo. "Déšť asi přijde, ale mraky na to zatím nevypadají," zamručel, když spořádal přes půlku jejich úlovku. No co, vážně dlouho nejedl, což musel Yeter pochopit, když mu velkoryse nabídl tu větší část. "Tak snad nějaký čas máme. Nevládneš nějakou magií, která by ty mraky rozehnala?" zajímal se, ale silně o tom pochyboval. Ač by se nedivil, kdyby nějaká taková magie opravdu byla.
"Rozhodně bude lepší, když najdeme nějaký úkryt," souhlasil Varja. "Minimálně budeme mít jistotu, že nezmokneme, pokud se něco přižene," dodal.

Varjargar was very happy with the way his life on Gallirea was going. He had met a few new wolves and felt he had made friends. That feeling was something that had been missing his whole life without him realizing it. It was strange that he never felt the desire to bond with someone when it seemed so easy. What was he afraid of in his life? What was the obstacle that kept him from doing this? Varjargar realized that it was all his fault. His and his fear. He couldn't blame it on the one wolf he had known in the past who had driven him away, who had quite possibly lied to the family he had left behind with him after all. He'd been beating himself up for a few years, but eventually he'd come to realize that everyone was the maker of their own luck. For him, that turned out to be the real truth. He wasn't unhappy, his life had been as good as it could be after his father's death, but he was alone, and no matter that he had always made do, this new world was all he could ask for. He didn't have to be alone anymore. The hope that lit up his soul was something he had never felt.
He was lying on a warm stone, looking out over the edge of the forest. The meadow was beautiful, and he could only wonder where he would go after he had eaten a hearty lunch. He figured it would be best if he set out in search of some new company. And maybe some new friendships would come out of it again. The feeling completely excited him.