Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<Zrcadlové hory (přes Esíčka)

Varja vzal Badri stejnou cestou jako předchozího dne přiběhl. Po cestě se zastavily u řeky, kde se mohli oba dva pořádně napít, což rozhodně potřebovali, po celonočním vytí jim příšerně vyschlo v krku. Když ten nepříjemný pocit zaplašili, došli až na pláň. Po medvědovi alespoň podle pachu nebylo ani památky, což Varju potěšilo, problém byl, že nevěděl kudy dál. Pláň byla opravdu rozlehlá a on si nebyl jistý, kterým směrem se dál vydat. Mohli se vydat na sever, nebo pokračovat na jih. Jeho vágní představa toho, kde malá Borůvka bydlela byla však opravdu velmi abstraktní a tak se nejistě ohlédl na Badri, která ho věrně následovala.
"No, odtud jsem přiběhl," řekl jí. "Dobrá zpráva je, že medvěd už tady není. Ta horší je, že nevím, jak se odsud dostat do Borůvky. Můžeme pokračovat na jih, nebo se vydat vlastně kamkoliv jinam," přednesl jí možnosti nad kterými sám přemýšlel. "Nejsem si jistý, kterým směrem bylo to jezero," dodal omluvně, protože to jim celkem kazilo plány. Bez pachových stop, které smyl déšť to bylo příliš těžké. Myslel si, že si vzpomene, ale pláň se zdála být všude stejná.

Varja se na vlčici zazubil, nakonec ho přestalo i škrábat v krku, ale mohli se zastavit u řeky a napít se, nevěděl totiž, kde jinde by objevili další vodní tok a Gallireu neznal zdaleka tak dobře - věděl, že bude muset být Badřiným průvodcem, nebyl si však jistý, jestli to byl dobrý nápad. Přeci jen sám příliš dobře nevěděl kam směřují. "To jsem rád," řekl jí upřímně. Badri si podle všeho nevšimla ani toho, že v jednu chvíli místo deště padaly kroupy a vypadala vlastně celkem spokojeně. "Je to sice trochu náročnější způsob, ale lepší, než aby ses celou noc třásla strachy," poznamenal.
Varja se zvedl a protáhl se, přeci jen strávili v jejich úkrytu celou noc. "Pokud se tedy nebojíš, že ještě sem tam hřmí," dodal, ale zdálo se, že Badri byla náhle velmi odvážná a připravená se vydat kamkoliv jí zavede. "Tak tedy půjdeme," kývl se smíchem a jemně do ní strčil packou, když do něj drcla bokem. Společně tak vyšli ven a Varja jí vedl směrem, kterým přišel.

>> Středozemní pláň (přes Esíčka)

Varja souhlasně kývl. Byla pravda, že kdyby se jim ve smečce nelíbilo, mohli klidně o dům dál. Sám vlastně nevěděl, co od toho čekat, byl však ochotný se podívat. Odejít snad mohl vždy. A už kvůli malé Borůvce to chtěl vyzkoušet. Připadalo mu, že s Kezi mohla být zábava, ač se zároveň obával, že tím, že se přidá ke smečce přijde o svou svobodu, ač ho Yeter ujišťoval, že tak to určitě není. Zkusit to mohl a s Badri se mu to zdálo ještě o kousek jednodušší.
Spolu s Badri vyli na bouřku, která přišla v plné síle. Hřmělo a blesky projasňovaly nebe, hustý déšť dopadal do ústí jeskyně a oni mohli být rádi, že si zvolili úkryt ve výšce, protože jinak by voda vtékala dovnitř. Varja si dokonce všiml, že padaly i kroupy.
Tperve když bouřka ustávala s vytím přestali - bylo to jedině dobře, chudák Varja měl poškrábané hrdlo a chvíli mu trvalo, než našel ztracený hlas. Musel si párkrát odkašlat, ale i tak se na Badri zadíval s veškerou veselostí, které byl schopen. "No vidíš, a je po bouřce," prohlásil. Už se rozednívalo a ač bylo nebe stále kovově šedé, zdálo se, že se budou moct vydat na cestu. I vítr trochu ustal a ač ještě trochu kapalo a sem tam nebe proťal blesk, už mu to nepřipadalo tak hrozné. "Když budeme mít štěstí, tak třeba ještě dneska najdeme Borůvku," nadnesl, aby jí dal najevo, že si jejich plán nerozmyslel.

Varja ani netušil, jak rychle mu náhle bylo souzeno být v nějaké smečce. Bylo to zvláštní, protože o tom nikdy ani neuvažoval, vlastně si myslel, že je jako tulák dokonale spokojený a jeho smyslem života je právě poznávat svět sám, ale zdálo se, že osud, nebo možná Badri mu přichystal něco jiného. Ne, věděl, že kdyby mu to nevyhovovalo, bude moct odejít, ale proč odsuzovat něco, co ještě nikdy neměl možnost skutečně vyzkoušet? "Asi ano," řekl vesele a máchl ocasem. Nakonec se s tím smíří, ta představa pro něho byla stále zvláštní. Neuměl si ani představit, že by mu odpadla starost o jídlo, nebo o ochranu.
Badri byla velmi optimistická, ale on se na tu notu rád naladila. "Dobře, v tom ti rád uvěřím," kývl a zazubil se na ní. "Pravda. Bylo by to mnohem těžší, než kdybychom byli každý sám," přitakal. Nakonec měl štěstí, že na Badri narazil. Litoval sice toho, že se s Yeterem rozdělili, ale nakonec mu osud přivál pod packy právě Badri a on za ní byl rád. Její společnost byla stejně tak dobrá. Pokud s ní měl být ve smečce, určitě to nebude tak hrozné.
"Dobře, dobře. Jsme," uchechtl se a zakroutil nad tím hlavou, když do něho dloubla tlapkou. On do ní na oplátku drcnul. "Určitě budeš mít," ujistil jí, načež na ní mrknul a když Badri začala vít, připojil se k ní. Jejich společné vytí se neslo jeskyní ven až hromy ani dopadající kapky nebyly skoro vůbec slyšet. A navíc se Badri soustředila na něco jiného, to také pomohlo.

Varja přitakal. "To zní jako plán," kývl a zazubil se, protože nic jiného ho ostatně nenapadlo. Nevěděl, kde Borůvkový les hledat, a tak znělo logicky, že půjde po svých stopách, přestože netušil, kolik jezer tu tak bylo a myslel si, že se nemohli ztratit. Znělo logicky, že se vrátí tam odkud přišel, ale věděl, že déšť smyje všechny jeho stopy a on se tak bude muset řídit po paměti, nebo podle vody. Tak jako tak to neznělo jako nijak přesný plán.
Nad jejími slovy Varja musel chvíli přemýšlet a nakonec souhlasil. Kdyby skončil v nějaké smečce, dost možná by z ní nikdy neodešel, a pak by se jen těžko dostal sem. "No, takže to vlastně dopadlo nejlépe, jak mohlo. Asi to tak mělo být," pokýval hlavou. Už byl s tím, co se mu stalo smířený, ale bylo těžké se s tím vyrovnat. "Borůvka zní ostatně mnohem sympatičtěji," dodal. Pokud o nás tedy budou stát, pomyslel si trochu pesimisticky.
"V tom máš pravdu. Také proto si žádné plány nedělám a žiju tak, jak mi je dáno. Je to trochu boj ze dne na den, ale zjistil jsem, že je to nejlepší," řekl jí.
Zasmál se, protože se mu jeho vymyšlená přezdívka pro Kezi líbila. "Přišlo mi to logické. Je to malá Borůvka," řekl jí, protože to tak prostě bylo. Kezi si jeho přezdívky ani nevšimla.
"Jo, dohromady bychom byli vážně super duo," souhlasil pobaveně, ač si uvědomoval, že by vlčata nemohl učit nic o smečkách, protože toho sám věděl málo, ale lov? To bylo jeho. Doufal však už kvůli Badri, že v Borůvce žádné pečovatele neměli. I jako nováčci by jim možná nějaké povinnosti svěřili. "No, a pokud to nevyjde, tak třeba někdy budu učit alespoň tvá vlčata," řekl jí, když tu se ozvalo hřmění. Varja tím směrem natočil ucho a vesele se na Badri podíval. "Zavyjeme si?" zeptal se jí.

Varja souhlasně přikývl. "Rozhodně, ale je asi pravda, že poštvat si proti sobě Smrt nebude dobrý nápad," souhlasil. Rozházet si Smrt mu připadalo nemoudré, ostatně nejraději by se jí vyhnul, ale kdo ví? Pokud by se mu líbila nějaká její magie, třeba jí ještě rád navštíví. Neměl však žádné speciální plány, jen vyčkával a byl zvědavý, co mu Gallirea přinese.
Nad její otázkou, kde Kezi potkal se musel zamyslet, protože si nebyl úplně přesně jistý. "Bylo to u jezera, ale vlastně jsem jí odvedl jen kousek, když už jsem si byl jistý, že jí nikdo a nic neublíží. Nechtěl jsem s ní vstoupit na území její smečky. Jistě by nebyli rádi," poznamenal. Nepřiznal, že měl vážné obavy, že by ho mohli zabít. Mohl sice říkat, že Kezi potkal, ale věřil by mu to někdo? "Ale nemám pocit, že by to mělo být někde daleko. Možná bychom se pak mohli vydat oklikou na pláň ze které jsem předtím utekl a porozhlédnout se?" navrhl jí. Sám si nebyl jistý, jestli objeví správnou cestu, ale i kdyby ne, nakonec museli na nějakou smečku narazit. Nevěděl sice, jak byla Gallirea velká, ale předpokládal, že se tu jeden jen tak neztratí.
"Byl jsem tak zvyklý žít, nepřipadalo mi na tom nic špatného. Nikdy jsme nestrádali," řekl jí, přestože věděl, že život ve smečce je jednodušší. "Vyrostl jsem na Severu. Vím, že kdybych měl vlčata, musel bych se o ně postarat, protože jinak by pravděpodobně zahynula," poznamenal. Sice si nepamatoval dobu, kdy byl úplně malým vlčátkem, ale byl si jist, že matka byla vždy s nimi, zatímco jim jejich otec obstarával obživu. "To je pravda. Smečka má asi něco do sebe," připustil. "Ale tam, kam jsem přišel o mě nestáli, a tak jsem se už pak nikam přidat nepokoušel," dodal, aby chápala jeho mírný odpor ke smečkám a důvod, proč se toulal. Musela na něm však vidět, že nikdy zvlášť nehladověl. Sám si o sobě myslel, že byl vcelku ucházející lovec.
Varja se uchechtl. "To jsem si myslel. Vůbec nevypadáš jako mateřský typ," poznamenal, ale culil se, aby jí dal najevo, že to byl jen žert. Byla pravda, že jí příliš neznal, ale její optimistická povaha a radost, která z ní vyzařovala, ho o jeho slovech jen utvrdila. "To zní jako celkem dost konkrétní plány," dodal, když mu říkala, že by chtěla vlče, které by se jmenovalo po ní. On takhle nikdy neplánoval, byla však pravda, že k tomu nikdy neměl důvod. Nikdo v jeho životě nezůstal, a tak nemusel plánovat vlčata ani jejich jména. Byl to jen jakýsi sen o kterém si nebyl jistý, jestli se mu někdy splní.
"Je pravda, že mě bavilo učit malou Borůvku lovit. To by mě asi také bavilo," připustil. "Nikdy jsem se o žádná vlčata vlastně nestaral, ale vypadalo to celkem zábavně," dodal, přestože si nedělal velké naděje, že by o něj jako o pečovatele, nebo učitele někdo stál. Lovec byl dobrý, ale vychovávat vlčata bylo něco docela jiného.

Varja kývl. "Tak pokud jsi toho prošla dost, stojí za to se porozhlédnout i tady," ujistil jí, přestože o tom vlastně nic nevěděl. Byl jen vlk, který tu byl tak dva dny a už lanařil další, aby tu zůstali také. Nebyl si jistý, že na to vůbec měl právo. "Tak nespěchej. Minimálně do zimy se stejně musíš zdržet," připomněl jí. Už si ťukli, to nešlo vzít zpět.
"Tak jako tak nejspíše budeme muset. Sami se tady nevyznáme," poznamenal. Byl sice zvyklý se toulat, ale pokud tu hledala bratra, pak bylo celkem hloupé se toulat, když se prostě mohli někoho zeptat. Třeba budou mít i takové štěstí, že jejího bratra budou znát. "Smrt z nějakého důvodu nezní tak... optimisticky," zazubil se a olízl si čenich. Cítil blížící se bouřku, ale ještě nejspíše měli chvíli čas, než se přižene.
Varja znovu přikývl. "Tak to říkala. Borůvková smečka," souhlasil. Chvíli nevěděl, co si myslet, než se Badri rozkřičela na celé kolo až sebou překvapeně trhl a vykulil na ní oči. Jen se však smál. Její reakce byla dokonalá. "No, minimálně jedno tam mají," smál se a kroutil hlavou nad její upřímnou reakcí. To nic, Badri. Jasně, že tam půjdeme, to bych ti o tom přeci jinak nevyprávěl," řekl jí a vesele. "Nevím sice kudy se tam jde, ale shodli jsme se na tom, že času máme dost. Snad zatím ta vlčata nedospějí," poznamenal pobaveně.
Viděl, že jí uvedl do rozpaků, a tak se jen usmál. Byl to jen vtip, ale raději od toho opustil. Nechal se asi až příliš rychle unést. Její otázka ohledně vlčat nebyla tak podivná, vzhledem k tomu, jak nadšená z té představy byla. "Přemýšlel, nikdy jsem však nepotkal vlčici, která by to měla stejně. Je ale fakt, že jsem nikdy nechtěl do smečky. Měl jsem představu, že se o svou rodinu postarám sám," řekl jí. Asi si o něm musela myslet, že byl blázen. Ne, že by potkal vlčici se kterou by to někdy dotáhl tak daleko, aby byla jeho družkou, ale to jen protože si tvrdošíjně stál za tím, že chce být sám. Možná bylo na čase to změnit. Bylo by zvláštní se trochu uvolnit a poznat klid, který smečka poskytovala.
"No, a předpokládám, že ty žádná vlčata nechceš," poznamenal pobaveně, protože si z ní musel trochu utahovat. Zvlášť, když slyšel ten její křik.

Varja chápavě přikývl. "Tak třeba bráchu najdeš tady," řekl jí. Nemohl úplně rozumět té touze někoho najít, protože on vlastně celé roky věděl, kde jeho rodina je, jen věděl, že tak, jak se rozhodl to bylo to nejlepší. Badri by to asi nepochopila, když se svého bratra snažila tak dlouho najít. On vlastně všechny jen opustil. "A tím, že budeš pátrat tady ztrácíš čas? Já si vždy říkal, že není kam spěchat. Můžeš to tady prozkoumat, a pak se rozhodnout, jestli stojí za to tu zůstat, nebo ne," poznamenal zamyšleně. On vlastně nikdy nad časem nepřemýšlel. Byl to pro něj velmi zvláštní koncept. Byl sám, a tak si užíval každý den, aniž by nad tím přemýšlel. A dny ubíhaly, měnily se v roky. Ve své hlavě si je představoval jako řeku, ale měl pocit, že kdyby se to snažil Badri vysvětlit, asi by ho měla za blázna.
Místo toho se jen zasmál. "Třeba," kývl hlavou, načež se zazubil. "To bude vůbec nejlepší. Já ti toho sám moc neřeknu. Třeba najdeme někoho, kdo nám objasní, jak to tady chodí. A pak se můžeš rozhodnout," navrhl jí. "Nevím, jestli nás tady někdo uslyší, ale jsme docela vysoko. Možná se to bude rozléhat do celého světa," poznamenal a ještě dodal: "A vůbec nejlepší by bylo, kdyby nás slyšel Život. To bychom ho pak nemuseli hledat." Představa, že by bůh sešel za dvěma vlky, kteří se jen snažili zahnat bouřku byla sice naivní, ale Varja by jí rád věřil. "Křídla jsou ještě v řešení," máchl Varja packou a zasmál se.
Nechtěl působit smutně, ale kývl, když mu Badri řekla, že na něj jeho otec shlíží z nebe. Znělo to hezky, neznamenalo to však, že by to z jeho duše smylo tu vinu, kterou stále cítil. "O tom nepochybuji," řekl jen, protože se k tomu nechtěl vracet. Působil vyrovnaně, ta rána byla však stejně trvalá jako ta na jeho noze.
"Já vlastně, vím o smečce," vzpomněl si náhle Varja, protože by na to kvůli Yeterovi a tomu, co se stalo úpllně zapomněl. "Ještě, než jsem potkal Yetera jsem se setkal s vlčetem, které jsem učil lovit. Říkalo, že je z Borůvkové smečky," řekl Badri, která náhle vypadala nadšeněji. "Bavila mě. Chtěl jsem se tam vydat, ale vlastně pořádně nevím, kde to je. Odvedl jsem jí jen na hranice, ale kdybych se měl někam vydat, asi bych směřoval tam," připustil. Ne, že by seriózně uvažoval o smečce, ale... možná? Nakonec, proč by to nemohl zkusit? Všichni vlci, které tady zatím potkal mu přišli skvělí. Pokud by jich ve smečce bylo více, nebylo by to o to lepší? "A vlčata tam prokazatelně mají, tak by to možná stálo za to," dodal, přestože Badri asi nepotřebovala přesvědčovat. Jen se styděl, že to nezmínil dříve.
Varja se protáhl a kývl. "Chápu, mě celkem také. Jsem zvyklý být sám, tak hodně přemýšlím," vysvětlil jí. Jen ty otázky nepokládal nahlas. Kdyby mluvil sám se sebou, byla by to docela jiná diagnóza.
Jen se zasmál a zakroutil hlavou. Byl rád, že jí zbavil strachu. Zdálo se to být velmi snadné. "Ty taky," ujistil jí. "Vážně. Zatím jsem tady nepotkal nikoho, kdo by ve mě vzbuzoval touhu okamžitě zmizet," zazubil se, ač si nebyl jistý, zda to byla poklona, či urážka. Raději do ní jemně strčil, aby pochopila, že to myslel jen jako žert.

Varja neměl problém se Badri svěřit. Jeho život byl vlastně celkem nudným dobrodružstvím stvořeným z různých drobným osamělých střípků. "Myslím, že ano. Nemám důvod se vracet tam, odkud jsem přišel a myslím, že mi to tady vyhovuje vlastně více. A to jsem tady sotva pár dní," řekl jí, než se na ní zkoumavě zadíval. "A ty? Ještě váháš?" ptal se, načež se uchechtl. "Já cestoval celý svůj život," vysvětlil jí. "Nikde jsem se dlouho nezdržel, a tak je pro mě Gallirea jen další střípek."
Vlk pobaveně máchl ocasem a zazubil se na ní, načež si s ní na souhlas ťukl. "No jen počkej. Jestli ne, tak tě tam dotáhnu za ocas," varoval jí. Možná to myslel vážně, možná ne, ale podle jiskřiček v jeho očích se dalo minimálně říct, že by si s ním neměla zahrávat.
"Řekl bych, že je," přitakal. "I když jsem potkal zatím tebe a Yetera, cítil jsem na různých území mnoho dalších vlků," řekl jí, přestože to byla jen jeho domněnka - stejně jako mnoho jiných věcí, které jí navykládal. "No, podle všeho opravdu není," uchechtl se a vzhlédl k tmavému nebi. "Prý jsou to bohové, tak možná to tak je. Možná zavoláš a oni přijdou. Můžeme to zkusit třeba během té bouřky," navrhl, ale nebyl jistý na kolik bylo moudré si s bohy zahrávat. "A nebo počkáme, až nám to někdo pořádně vysvětlí," souhlasil nakonec, protože její nápad se zdál být lepší než jen tak přivolávat bohy. Yeter sice říkal, že Život je přátelský, ale zahrávat si s ním ani tak nechtěl.
"To mi taky přišlo bezva. Asi je to dost těžký, ale ta možnost někoho zachránit je až příliš dobrá," kývl, protože sám dobře věděl o čem mluvil. Kdyby tak uměl léčit...
"Nad druhým ocasem budu seriózně uvažovat. Přemýšlel jsem, že kdyby se roztočil, možná bych byl rychlejší," řekl jí vesele a zavrtěl ocasem, jak se jí snažil předvést svůj nápad, než se posadil a zavrtěl hlavou. "Ne, nikdy. Moji rodiče byli tuláci, ale můj otec... Můj otec se o nás dovedl postarat. Mě byl rok, když zemřel, a pak už to nešlo. Já zůstal tulák a matka se sestrami si našly smečku," vysvětlil jí. Bylo to něco, co nikdy nikomu nevykládal, přesto neměl důvod to tajit. Otcova smrt ho stále tížila, ale to, že se se sestrami a matkou rozdělil bylo jen logické. On se o sebe postarat svedl, ale kdyby k tomu měl pečovat ještě o tři vlčice, patrně by pošli hlady.
"Ne, to nic. Klidně se ptej," zazubil se. "Já se takhle asi ptát neumím," dodal vážněji, protože mnoho interakce s vlky za svůj život neměl. Potkával je a krátce s nimi pobyl, obvykle však z jeho života zmizeli rychleji, než si na ně stihl přivyknout. Proto s žádnou společností příliš nikdy nepočítal.
Varja se musel zasmát, protože jeho rada mu přišla jako ta nejhloupější se kterou mohl přijít - ne, že by to nedělal, ale nikdy ho nenapadlo, že by tím mohl někoho tolik potěšit. "Není zač," ujistil jí. "Jsme v tom teď přece spolu, ne? Nenechal bych tě se bát. A ve dvou budeme ještě hlasitější, takže tu bouřku určitě zaplašíme," řekl jí a vypadal o tom opravdu přesvědčeně.

Varja přikývl. "Nebylo to vůbec příjemné," ujistil jí, přestože tušil, že si to uměla domyslet. "Také jsem tam dlouho nepobyl. Ale jinak z toho, co jsem viděl, se mi tady celkem líbilo," řekl jí, aby nečekala nic zlého. Obával se, že jí mohl snadno odradit svou neznalostí. Možná se nakonec rozhodne odejít, možná na ní někde čekal někdo, kdo jí byl milý. Jeho nic nevázalo, neměl důvod odsud odcházet.
Musel se zasmát, když jejich plán odsouhlasila, protože ta vidina byla celkem zábavná. "Tak dobře," kývl. "V zimě vyrazíme na poušť, ale ne, že mě v tom necháš samotného," řekl jí, přestože jí nemínil držet. Nejspíše neměla své plány, ale nemohl vědět, jestli je osud nerozdělí. I s Yeterem měl plán trénovat magie a jak to dopadlo!
"To nevím? Asi?" zeptal se jí a pohlédl do jejích bílých očí. Yeter to poznal podle očí, ale on nebyl žádný odborník na magie. "Asi budeme muset najít někoho, kdo se v tom vyzná, aby ti poradil. Ostatně já také pořádně nevím, co dělat. Povedlo se mi to jen párkrát a to jsem si myslel, že jsem se jen silněji praštil do hlavy," přiznal jí.
"Já vlastně pořádně nevím, jak se za těmi bohy chodí, ale asi bychom mohli? Yeter říkal, že Život je celkem přátelský... Smrt zase tolik ne," řekl jí, ale měl pocit, že na to by nejspíše přišla i sama.
"No, prej má v tom paroží ducha jelena. Může díky tomu léčit zranění," vysvětlil jí. Měl pocit, že s každým dalším slovem jen přidává něco, čemu se dalo hůře a hůře věřit, ale zdálo se, že Badri hltala každé jeho slovo.
"To mě jen tak napadlo. Vlastně nemám vůbec žádné plány. S ničím. Jsem od vlčete tulákem a nikdy jsem si žádné velké plány nedělal. Čekám, jak se můj život vyvine," vysvětlil. "Možná jednou na ty křídla dojde. Nebo na druhý ocas," dodal pobaveně, ač Badri se tomu ani poprvé nesmála.
Varja se trochu zamračil, když zmínila, že se bojí, nakonec se ale jen zazubil. "Neboj. Budu tu s tebou a kdyby nejhůř bylo, tak tě ochráním," slíbil jí. "Vím, že když se bojíš, nejlepší je prostě vít. A třeba tu bouřku přehlušíme."

Nad tou otázkou Varja přemýšlel jen chvíli. Věděl, že toho zatím mnoho neviděl, ale přesto na něj některá území udělala zvláštní dojem. "Líbilo se mi na Vřesovišti, ale i močály byly celkem zajímavé místo. A pak tu je také území, kde je jen mlha. To bylo celkem nepříjemné, pořád jsem měl pocit, že za mnou někdo je," řekl jí a zamyšleně přikývl, protože navštívit poušť v zimě ho vůbec nenapadalo. Samozřejmě, že když už, tak přemýšlel nad létem, protože to bude jeho kožich méně hustý, a tudíž by mu tam nebylo takové horko - alespoň si to myslel. "To zní mnohem lépe, než se hnát na poušť v létě," přiznal pobaveně. "Ale tím pádem budeme muset počkat zase do zimy," dodal jako kdyby si už plánovali nějaký společný výlet. Badri třeba měla úplně jiné plány, nebo možná tak jako on nesměřovala vůbec nikam.
"Bylo to neuvěřitelné. Vážně. Nikdy jsem nic podobného neviděl," přitakal.
Varja nad její otázkou chvíli přemýšlel, a nakonec přikývl. "Myslím, že ano," řekl jí, ač si tím nemohl být tak docela jistý. "Yeter mi říkal, že tady vládne magií každý. Možná je to podmínka ke vstupu, nebo tak něco," nadnesl, přestože to byla jen pouhá domněnka. "No, já to nikdy netrénoval. Nemám žádné zkušenosti," vysvětlil jí. "Ale asi budu umět dělat iluze, když to budu trénovat," řekl jí. Trochu litoval, že nestihl s Yeterem trénovat, ale nedalo se nic dělat. Stejně by toho nejspíše o moc více neuměl.
Varja se zcela vážným výrazem přikývl. "A to není vše. To paroží zářilo," dodal, protože si byl jistý, že tím Badri dozajista dostane. "Korunka by ti slušela," řekl jí, oproti paroží mu to připadalo vlastně celkem v pořádku, sám však nad ničím takovým nepřemýšlel. "To ještě nevím. Na paroží to nevidím, ale nebylo by skvělý mít třeba křídla?" zeptal se jí, ale byl to jen nápad, který patrně nikdy nezrealizuje. Rád se držel při zemi.
Vlk nakonec přikývl. "To asi ano, ale jsem zvyklý hledat si úkryty. Zvlášť, když se blíží déšť," řekl jí. Nebylo to tak, že by se bál, ale rád se vyhnul mokrému kožichu.
"Nemám je nijak zvlášť rád. Nevadí mi. A ty? Máš ráda bouřky?" Třeba nakonec ten úkryt hledal zbytečně a Badri ještě bude chtít v dešti sjíždět z kopce dolů.

Varjargar přikývl. "Nedivil bych se, kdyby tu nějaká poušť byla. Tohle místo je celkem zvláštní," řekl jí, ale to už musela pochopit sama. "Poušť jsem ale nikdy neviděl, a tak, pokud tu nějaká je, mohlo by být zábavné se tam někdy vypravit," přemítal, bylo to však něco, co rozhodně neměl v nejbližší době v plánu.
Tušil, že jí tím pořádně zamotá hlavu, a tak se na ní zadíval s omluvou ve fialových očích. Možná to nevysvětlil tak dobře, jak chtěl, a tak se to pokoušel zachránit. "Ano, přesně tak. Ano, Yeter je ten můj přítel, a viděl jsem, jak se zneviditelnil, jak přinutil trávu růst do výšky a také vytvořil plamen," popisoval jí, než se uchechtl nad její poznámkou o houbách. "No, moje schopnosti nejsou tak dobré. Ty houby jsou asi v tomhle případě jistější," poznamenal pobaveně.
"Druhý ocas asi není úplně výhoda, ale prej o něj můžeš požádat, kdybys chtěla. Třeba právě Yeter má paroží jako jelen," řekl jí, což jí muselo ještě více zmást. Dělal si trochu starosti, jestli to všechno vstřebá a jestli nebude chtít prchnout zase tam odkud přišla, ale zdálo se, že vše brala s humorem. Možná na tyhle věci mohli přijít spolu. Ani on se v tom zvlášť nevyznal.
Varja se na Badri zazubil. "Tomu věřím," kývl, když ho ujišťovala, že by ho také chytila, kdyby někam padal, ač on byl pochopitelně o něco větší a mohutnější než vlčice, neměl důvod o její síle pochybovat, zvlášť pokud žila sama.
Když konečně vystoupali na vrchol, Varja spokojeně obhlédl, že se nemýlil podle toho, co viděl ze země. Úkryt jim jistě přijde vhod, nebe totiž už bylo tmavé a vítr byl jen silnější. V jejich úkrytu jim však nic nehrozilo.
"To nic není. Říkal jsem, že tu určitě bude spoustu jeskyněk a skrýší," připomněl jí. Ostatně žil v horách sám a věděl, kde co hledat. Pokud žila ve smečce, pak bylo pochopitelné, že takové zkušenosti neměla. "Spíš bych to přiřkl tomu štěstí. Ještě, že tak, protože to vypadá, že se přežene pořádná bouřka," poznamenal, když hleděl k nebi.

Varja si nebyl tak jistý, že tu není poušť. Yeter mu říkal, že Gallirea je rozlehlá a už viděl i vysoké hory i poklidné nížiny. Kdo říkal, že na jihu nebyla poušť. "Snad," řekl Badri. Tak jako tak by se na poušti nejspíše nezdržovali. Snad jen kdyby to bylo nezbytně nutné.
Vlastně příliš nevěděl, jak jí to všechno vysvětlit, ale snažil se vzpomenout si na to, co přesně mu Yeter říkal. On si byl jen matně vědom toho, že vládne nějakou magií, ale Badri vypadala dokonale zmateně. "No, Život a Smrt jsou něco jako bohové? Asi? A ty za nimi můžeš jít a žádat od nich různé věci. Magie, no, jako kouzla," vysvětloval jí. "Máš přeci magii, ne? Já občas vidím něco, co tam není, protože umím vytvářet iluze," řekl jí, přestože jeho tvorba iluzí byla velmi omezená. "Yeter by ti to býval vysvětlil lépe, já tomu sám moc dobře nerozumím. Ale podle všeho ti Smrt a Život mohou dávat i jiné výhody. Třeba druhý ocas," dodal, přestože jí nejvíce jen více mátl.
"To chápu," kývl. I on byl zvyklý na samotu. To, že jí vyděsil až spadla, byla tím pádem jeho chyba, ale Badri se tomu jen smála. "Dobře, ale kdybys přeci jen padala, tak tě chytím," ujistil jí pobaveně, když se vydali po úzké cestě k vrcholu. Chvíli jim to zabralo a Badri tak alespoň mohla chvíli přemýšlet nad tím, co jí říkal o magiích. Když vystoupali nahoru, zdálo se, že jeho odhad byl více než dobrý. Pod skalním převisem se skrývala drobná jeskyně, pro dva vlky však velká zcela dostatečně. "No vida, úkryt by byl," prohlásil Varja spokojeně.

Varja přikývl. "To je pravda. Na tyhle podmínky jsem až příliš huňatý," poznamenal, protože už měl tu čest poznat vysoké teploty Gallirejské a rozhodně mu to nebylo příjemné. Doufal, že už brzy na tom s huňatostí bude trochu lépe, nechtělo se mu přeci jen celé léto trpět.
"To ano, to ano, ale oni tady mají Život a Smrt jako bytosti, které můžeš navštívit. A za nějakou cenu můžeš získat další magie a podobné věci," vysvětloval. "Ale nic si z toho nedělej, i já to slyšel poprvé a přišlo mi to neuvěřitelné," ujistil jí, protože viděl, jak vypadá zmateně. Takhle nejspíše před pár dny musel vypadat také.
"Dobrá, když to říkáš," přikývl Varja a vykročil. Uchechtl se, když ho Badri nazvala jeho titulem, který si vymyslel. Vložila do něj tu největší důvěru, když ho následovala a on jí nemínil zradit. "Tak si dávej pozor, abys někam nesklouzla," varoval jí jen.
Chvíli hledal vhodnou cestu, nakonec však vybral jeden z větších vrcholů. Cesta nahoru vypadala vcelku snesitelně, byla sice úzká, ale vcelku plynulá a vedla k místu, které vypadalo jako drobná jeskyně, nebo jako skalní převis. Tak jako tak se zdál být chráněný před větrem i deštěm a bylo to přesně to, co hledali. Tím směrem jí tedy vedl. Přemýšlel sice nad možnými riziky, ty však převyšovaly výhody, které by z takového místa plynuly.
"Tohle není tak hrozné šplhání, ne?" zeptal se jí, když stanuli u úpatí cesty, která směřovala vzhůru trochu strměji, než si původně myslel, ale říkal si, že z té jistě nezklouzne.

Varjargar souhlasně přikývl. "Jsem," řekl jí, protože to nebylo žádné tajemství. Nebyl sice tak čistě bílý jako ona, ale to jen protože jeho matka nebyla arktický vlk tak jako jeho otec. "A podle tvého kožichu usuzuji, že ty také," dodal, protože u ní to bylo očividné. Sice nevylezla na vršek kopce, podle toho se však původ usuzoval dost těžko. I on by jistě spadl, kdyby ho někdo překvapil tak jako to udělal on Badri.
"To náhodou vím," přikývl Varja hrdě. "Co jsem tak vyrozuměl, je to docela jiný svět, kterému říkají Gallirea. Mají tu magie, dokonce Život a Smrt," řekl jí vše na co jsi vzpomněl a o čem mu řekl Yeter. Byl to sice jen střípek, ale alespoň věděla, kde je.
Varja se zazubil. Badri byla očividně velmi optimistická vlčice. To se mu svým způsobem zamlouvalo. "No, to si povíme až podle toho, jestli zmokneme," řekl jí pobaveně a rozhlédl se. "Dobře, pustíme se do toho," souhlasil. Musel se však štěkavě uchechtnout, když poukázala na vršek ze kterého si udělala klouzačku. "Dobře, ten úsek budeme považovat za dostatečně prozkoumaný," souhlasil a na slepo se vydal opačným směrem než tím, kterým přišel. Nevěděl, jestli tady na něco narazí, doufal však, že ano. Ten vítr byl čím dál tím horší.