Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3. Jeden den jsem se stal Italem ve Vrbové smečce, jak se alfě předvedu? Komedie.

Nic z toho, co se Varjovi zatím přihodilo, nebylo ideální. Uvědomoval si, že se neukázal nikde zrovna v tom nejlepším světle. Po vyhnání z Borůvkové smečky, a i z té Cedrové se zdálo, že ztrácí půdu pod nohama. Rozhodl se, že než bude v průzkumu pokračovat, alespoň se na to vyspí.
Když se druhého dne probudil, něco bylo jinak. Měl neutuchající chuť na hroznové víno. Co to vůbec je? Hroznové víno? Ptal se sám sebe, přesto na to měl chuť a chtěl to.
„Divné,“ zabručel s docela neznámým přízvukem. „Dio mio, co se mi to stalo?“ Nechápal Varja. Něco bylo špatně. I tak se však vlk vydal dál na cestu a pořádně nad tím dumal.
Tentokrát už cítil, když překročil hranice smečky, i tak si však říkal, že zkusí své štěstí. Možná mi poradí, co se se mnou vlastně stalo, napadlo ho.
Na hranici smečky zavyl, aby na sebe upozornil. Netrvalo dlouho a objevil se alfa smečky na kterou narazil. Měl pocit, že tentokrát udělal alespoň něco správně.
„Co tady pohledáváš?“ ptal se ho vlk, ale nevypadal, že mínil Varju vyhnat, byl jen obezřetný a měřil si ho pohledem.
„Amico mio, to, kdybych věděl,“ posteskl si Varja a sklonil hlavu. „Ráno jsem se vzbudil, ustlal jsem si tady kousek a od té doby mluvím takhle. A mám chuť na víno,“ vysvětlil mu.
„Aha, takže ty nejsi Ital?“ zeptal se ho alfa, který působil skoro smutně jako by doufal, že se setká s dalším krajanem.
„Ital? No, amico mio, nejsem Italiano,“ ujistil ho Varja hned. „Ale co s tím vínem?“ ptal se, protože ta chuť ho stále nepřešla, aniž by chápal proč. „A co vůbec se mnou? To takhle budu mluvit už pořád?“ ptal se ho, protože ten divný přízvuk ne a ne zmizet.
„Pokud se nechceš přidat k nám do naší rodiny, tak ti asi nepomůžu,“ poznamenal vlk, který si ho stále podivně měřil. „A víno tady nemáme, tady nejsme v Itálii,“ řekl mu. Varja měl pocit, že by si packou zaklepal na čelo, kdyby nestál přímo před ním. Bylo zřejmé, že ho měl alfa vlk za blázna.
„Amico mio, já o vaší rodině vůbec nic nevím, ale jestli hledáte Italy, tak to asi nejsem ten pravý,“ poznamenal. Nedostatek vína ho silně zklamal.
„Nehledáme jen Italy, hledáme ty, co budou loajální naší rodině. A ty, kteří se nebudou bát občasného násilí,“ řekl mu.
„Sí, amico mio, to asi nebude nic pro mě. Já… nejsem fanoušek násilí. Škoda toho vína, měli byste zvážit, jestli to tady nepřeměníte na vinici,“ poznamenal Varja, když se rozhlédl.
„A ven,“ zabručel vlk nespokojeně. Varja se mu nedivil. Ač začal dobře, zase to pokazil. Připadalo mu ale, že by na tom byli lépe jako vinaři.

Myslí bílého vlka se neslo jen jediné: smečka. A on samozřejmě věděl, že přidat se k někomu nebylo tak složité, ale stále si to neuměl dostatečně představit. Také se dalo říci, že měl trochu strach. Chlácholil se tím, že se zatím setkal jen s příjemnými vlky, kteří ho přijali, ale byla to jen velmi slabá útěcha. Ano, říkal si, že smečka pro něho bude znamenat ochranu, ale byl uvyklý být sám. Myslel si, že s Badri a s Kezi by pro něho vstup do smečky neměl být tak těžký, podle všeho byl pod tou svojí samotářskou povahou přátelský, ale co když vlastně ani nechtěl vstoupit zrovna k nim? Možná existovala nějaká smečka, která je lepší a kde by se mu vedlo lépe. Etapa jeho života, kterou trávil sám však tak jako tak skončila. Alespoň si to myslel, když přemýšlel nad svými možnostmi. Inu, bezpečí smečky neznělo tak špatně a on byl mladý, aby mohl být přínosem. Možná se tak trochu i těšil, ale celá ta věc pro něj byla až nesmyslně komplikovaná.
Ále, však ono to nějak dopadne, říkal si Varja se přehnaným sebevědomím. Myslel si, že věděl, jakým se jeho život bude upírat. To byla ale jen velmi naivní myšlenka. Ani by nečekal, že by se k něčemu takovému kdy upsal, myslel si, že samota je pro něho to pravé, ale když mluvil s Badri, uvědomil si, že i jemu občas společnost chyběla. A tak musel přijmout fakt, že se asi bez smečky neobejde, ač to bylo stále trochu znepokojivá myšlenka.
Asi bylo nutné nad tím přestat přemýšlet. To ničemu nepomůže. Evidentně se tím jen trápil a nic to neřešilo. Ono bude nejlepší, když se prostě k té smečce vydají a on zjistí, co vlastně takový život obnáší.

4. Vkradl jsem se do Borůvkové smečky a jedl jim borůvky, někdo mě ale načapal! Drama.

Po fiasku v Cedrové smečce se Varja rozhodl jinak. Říkal si, že vůbec nejlepší bude držet se původního plánu, který si vytyčil a tím bylo přidat se k Borůvkové smečce. Stále však měl problém především s tím, jak smečku najít. Nevyznal se tu, a to také bylo vidět, když si jen tak chtěl zabrat cizí les, což mu pochopitelně nevyšlo.
Varja nevěděl, že po návštěvě a úprku z Cedrového háje se octl Borůvkové smečce více, než by čekal. Byla to náhoda, ale občas to tak v životě chodilo. Varja však nemohl vědět, že se dostal tam, kam si celou dobu přál. Hranice téhle smečky přešel stejně lehce jako ty předchozí, snad kvůli té nesmírně silné vůni borůvek, které nemohl odolat. Asi tak na vteřinu ho napadlo, zda by to třeba nemohl být Borůvkový les, ale zase si říkal, že Borůvkový les jistě nebyl jediným lesem, ve kterém na celém světě rostly borůvky, a tak se do nich hladově pustil. Nebyl sice žádný vegetarián, ale nepohrdl plody lesa, zvlášť, když jich tady bylo tolik. Cpal se jimi až měl celý čumáček i tlamu zbarvenou do modra. Mlaskal a spokojeně si mručel, aniž by si uvědomil, že možná zase něco úplně zkazil.
„Kdo nám tady krade borůvky?“ ozvalo se za jeho zády a Varja už v tu chvíli litoval, že nedával větší pozor. „Omlouvám se?“ zkusil to, když se otočil a spatřil za sebou vlčici… s křídly? Varja na ní musel chvíli jen zírat, aby se přesvědčil, že ho nešálí zrak. Sklopil uši, protože pochopil, že prát se a hrát si na hrdinu se nevyplácelo. Ještě cítil, jak nepříjemné rány mu šišky zasadily do hlavy a ani to, jak ho ten šedý vlk vyhnal z Cedrové smečky nebylo nic příjemného. Mohl to zkusit po dobrém, ale nezdálo se, že by to fungovalo. Vlčice si ho měřila nečitelným pohledem, stála tam s křídly roztaženými a vypadala, že zatímco on lovil jejich borůvky, ona uloví jeho a sezobne ho jako malinu – tedy za předpokladu, že by měla zobák, což… neměla. Varja se musel přesvědčit, ale křídla se zjevně se zobákem nepojila.
„A co všechny ty borůvky? Těm se také omluvíš?“ ptala se ho, ale Varja jako malé dítě jen zavrtěl hlavou.
„Já už hrozně dlouho hledám Borůvkovou smečku, ale nenapadlo mě…“ začal, ale vlčice mu skočila do řeči. „Že v Borůvkovém lese budou borůvky?“ zeptala se ho pochybovačně.
Varja chvíli vůbec nevěděl, jak odpovědět, ale vlčice mu to podstatně ulehčila. „V našem lese není místo pro někoho takového. Pro někoho, kdo nám sní půlku borůvek, a ještě se tváří, že to vyřeší omluva. Tak to ne. Jestli nechceš, abych tě pořádně prohnala, tak urychleně opusť náš les!“ zavrčela na něho.
A Varja utekl.

7. Rozhodl jsem se založit smečku v Cedrovém lese, ale on už tam někdo bydlí! Drama.

Varjův nápad se smečkou ho nadchnul natolik, že se nemohl spokojit jen s tím, že by se k nějaké smečce jen připojil. Když už, říkal si, bylo by nejlepší, aby ta smečka byla moje vlastní, a pak bych si jí mohl zařídit, jak by se mi jen líbilo.
No jo, myšlenka to byla pěkná, ale Gallireu ještě zdaleka neznal tak dobře a najít vhodné místo se nezdálo být tak jednoduché. Musel pátrat. Věděl, že zakládat smečku sám bylo trochu hloupé, ale třeba by se k němu připojila Badri? Jistě by si poradili.
Najít místo nebylo nakonec tak těžké, jak se mohlo zdát – ač to bylo to první místo na které narazil. Cedrový les vypadal jako solidní místo pro život. Varja se prošel kolem stromů a zcela očividně ignoroval vyznačené hranice, anebo si prostě jen nevšiml. Pršelo, a tak byl vzduch prosycen cedrovou vůní a hranice tak byla skoro nezřetelná.
Varja musel uznat, že se mu místo líbilo. Drbal se o příjemně tvrdou kůru a pokyvoval hlavou, spokojený, že na takové hezké místo narazil. To vše by bylo skvělé, kdyby se na jeho vyhlédnutém místě neobjevil jiný vlk – lépe řečeno, vlčice. Byla drobná a bílá a tvářila se na něho přinejmenším šokovaně. Varja nechápal proč.
„Co tu děláš?“ ptala se ho zamračeně a obezřetně. Varja máchl ocasem. „Rozhodl jsem se, že tady budu bydlet. Založím si tu smečku,“ prohlásil ve vší vážnosti. Vlčice na něho jen vykulila oči.
„Ale my už tady smečku máme,“ řekla mu, ale to Varja nesvedl pochopit. „Ale já necítil žádné hranice! Když tady máte smečku, měly byste se o vaše území lépe starat,“ řekl jí. „A teď tady bydlím já,“ prohlásil tvrdošíjně, přestože se obvykle takhle nikdy nechoval, tentokrát se však odmítal nechat zastrašit. Zvlášť vlčicí, která byla dozajista mladší než on a myslela si, že ho jen tak může vyhnat z tohohle ideálně vypadajícího lesa.
„Tak to tedy ne!“ Stála si vlčice na svém, bylo však zřejmé, že bránit se mu nemohla. Varja byl oproti ní obrovský, a tak udělala jedinou rozumnou věc, která jí zbyla – zavyla na pomoc.
V tu chvíli byl už Varja znepokojený, i kdyby však chtěl utéct, nestihl by to. Veverky, které snad musely být cvičené, po něm začaly házet šišky a bílý vlk měl co dělat, aby se před nimi stihl skrýt, to však nebylo všechno. Záhy se na něho vyřítil šedý vlk a volal: „Já ti ukážu si tady zabírat náš les! Holomku jeden!“
Varja v tu chvíli neváhal. Nehodlal se nechat zabít! Nezbylo mu nic jiného než utíkat, seč mu všechny síly stačily. Šedý vlk ho proháněl dlouho, ještě za hranice té svojí smečky.
Varja si řekl, že bude lehčí se ke smečce přidat než zakládat novou.

"Ale i tak mu velíš ty, ne?" zeptal se hnědobílý vlk toho šedého, které by asi jen sotva považoval za přítele. S Badri si padli do noty, o Stínovi se totéž příliš říct nedalo. I tak ho však jeho ptačí společník zaujal, už si však všiml, že v tomhle světě bylo všechno tak nějak... jiné. I tenhle vlk s ochočeným-neochočeným krkavcem.
Varjargar si o sobě rád myslel, že je chytrý, a tak, když to Stín prohlásil tím pohrdavým tónem, jen se zamračil, protože mu to připadalo jako dobrá vlastnost. Přemýšlet nad věcmi bylo občas lepší, než je jen tak plácat do větru. K čemu takové plácání bylo dobré? "Nevím, jestli jsem chytrej," odvětil. "Ale rád o věcech přemýšlím. A je fakt, že nás má celkem v hrsti," přisvědčil, přestože to nerad přiznával, pravda však byla, že by si svůj výlet nerozmyslel. Možná by ho to však přešlo, kdyby dopředu věděl, že skončí buď jako otrok, nebo jako potrava pro nějaké exotické ryby.
Varja se rád otočil na Badri, která vypadala hladově, přestože by si asi raději počkala na ty borůvky. "Jestli nechceš jíst sama, tak si dám něco s tebou," navrhl jí, protože viděl, jak se na bedny s rybami dívala. Možná byla jen ostýchavá.
"To houpání je dost zlé," přitakal vlk s tím, jak se počasí zhoršovalo. Závětří na moři úplně nebylo, a tak mu nezbylo nic jiného než se ještě více přikrčit a sklonit uši k hlavě. "Hlavně si dávej pozor, abys nezahučela přes palubu," varoval Badri, která se rozplývala nad tím, jaké by to bylo plout z ostrova na ostrov. On se nikdy nikam neplul a ač se mu už celkem uklidnil žaludek, rozhodně se necítil být mořským vlkem. A už vůbec ne takovým, jakým naznačovala Badri. V tom musel souhlasit s Kapitánem. Vlk s ploutví? To znělo jen jako čirý nesmysl.
"A chytil jste už někdy něco tak vzácného?" zeptal se Varja Kapitána ještě předtím, než měl plné packy s tím, aby loď ukormidloval. Zdálo se, že jak se zvedal vítr, bylo to čím dál tím horší, což jim nakonec vlk i potvrdil.
V tom to Varja zaslechl. Otočil se směrem, kterým Stín vyslal svého zvěda. Bylo to dozajista volání o pomoc. Stín se sice ptal na tvora s obřími drápy, ale Varjovi nepřipadalo, že by ten hlas zněl nebezpečně. Možná to přeci jen byl ten otrok!
"Slyšeli jste to?" zeptal se Varja a ohlížel se ke vstupu do podpalubí. Bylo zjevné, že Kapitán měl co dělat, aby se jim nic nestalo a třeba by si nevšiml... "Mohl bych se tam zkusit proplížit, když odvedete pozornost. Třeba je tam opravdu někdo zraněný!" Navrhl starostlivě.

2/10

Varjargar bloumal lesem ve své náhlé touze najít Borůvkový les a spolu s ním i smečku, která ho obývala. Nebylo to tak snadné, jak by si býval přál. Nevěděl, co se v něm změnilo a ani kdy k tomu došlo, ale ten zvláštní pocit po klidu a po jistotě, kterou nikdy nepoznal pro něho byl jasným cílem. Říkal si, že se do smečky nepřidá, říkal si, že jí nepotřebuje, ale jak mohl vědět, že tomu tak nebylo, když nikdy nepoznal, jaké to skutečně je? Celý život byl sám a ač tak byl vychován, neměl pocit, že by to bylo něco, co by si jeho otec pro něho býval přál. Často přemítal nad tím, co by měl se svým životem dělat, ale nikdy nemohl jasně odpovědět, ani teď to nebylo tak snadné, ač si usmyslel, že smečka bude to pravé, nevěděl, jestli to byl ten pravý smysl jeho života. Nevěděl ani, zda na tuhle otázku existuje odpověď. Přemítal nad tím stále dokola, ale nedostávalo se mu rad, přestože sám sebe považoval za chytrého vlka, nebyl si jistý, co chce - od sebe, ba ani od svého života. Nikdy nepřemýšlel nad vlčaty, nad partnerkou, nad rodinou, vždy mu bylo dobře jako tulákovi. Možná bylo načase to změnit. A když přijde na to, že to nebyla jeho cesta, najde si jinou, tak jako to dělal už tolikrát předtím.

Lenost byla toho dne obzvlášť nepřekonatelná. Les byl pěkně vyhřátý a louka, kterou si Varja našel přímo vybízela k tomu ,aby se svalil do trávy a jen odpočíval. Leháro bylo to, co si zvolil místo lov. Lahodný oběd si už ostatně dopřál před pár dny a teď si zasloužil odpočinek. Ležení mu stejně šlo vždy ze všeho nejvíce. Líně se převaloval, až nakonec skončil na zádech, hleděl do nebe a spokojeně mručel. Les byl klidný a on nikam nespěchal. Líbilo by se mu tak trávit třeba celé týdny, možná i roky. Leda by mu tedy někdo nosil něco dobrého a nemusel by se starat vůbec o nic. Lovu by se sice vzdával nerad, říkal si Varja, nakonec by to však jistě někomu přenechal. Líbilo by se mu, kdyby ho někdo živil a staral se o něj, takové věci se však stávaly jen vlkům ve smečkách.
Lehce se překulil zpátky na břicho a zívl, vědom si toho, že to bylo jen zbožné přání. Lebedit si ve smečce sice mohl, nikdy ale asi nebude tak vysoko, aby nemusel dělat vůbec nic. Líbilo by se mu to vůbec? Lámal si nad tím hlavu jen chvíli. Lehce mohl odpovědět, že ne. Lenost neměl v krvi a to, že se jednou vyvaloval v trávě, když bylo hezké počasí, to nemohlo změnit. Lokalita mu sice vyhovovala, ale nakonec se zvedl. Ležení bylo tak akorát dost. Lekce to však byla dobrá. Lazar rozhodně nebyl. Líbilo se mu se vyvalovat na slunci, ale na konci dne chtěl prostě jen dál žít a ne se nechat živit schopnějšími. Lovení bylo to, co mu opravdu vyhovovalo a kdyby ho někde v nějaké smečce chtěli, byl by to spíše on, kdo by se staral o to, aby měli všichni plné žaludky a aby mohli spokojeně ležet na louce. Lehce s tou myšlenkou odklusal hledat nějakou jinou zábavu. Lenoch vážně nebyl.

Varjargar was in a very strange place. He was in the snow. Such beautiful, white snow that he felt like wrapping himself in it as if he were lying on a cloud. No, he suspected something was wrong. There was no time to rest. In the meadow... was it a meadow at all? There was no one in the meadow. All he could hear was an strange noise that shook him. He didn't know why he was so afraid, why he was trembling like a little wolf cub that had seen its shadow, but it was a terrible feeling. He had never experienced anything like it. It was a strange reality. What about the whistling in his ears? When he turned around, he saw nothing but that white, endless meadow.
He looked around for a moment before taking a step. It was strange that the snow beneath his paws wasn't getting colder like he was used to, that it wasn't crunching, and that it actually looked more like the cloud. Varya was wary, all on guard, ears pinned back against his head. He would growl, but was there an enemy here at all? Was this anything other than a mere dream at all?
He blinked. Once. Twice. And suddenly he saw blood. It wasn't everywhere, but it was at the edges of his vision. He saw it on the ground, under his paws, felt it in his mouth. It was as hot as if he'd been drinking it from a river. He tried to spit it out, but he couldn't move like he was dead.
He wanted to howl and cry for help, but not a sound came out of his throat. He was lost. And he felt like he'd been lost his whole life.
At that moment, he woke up from the hideous dream in which he had walked through the snow that had fallen on the day he had killed his father. It was his blood he could still smell in his mouth.
"Sorry, Dad," he whispered as he stood up and brushed himself off. But he wasn't going to shake that dream out of his fur easily.

Varja se po Stínovi podíval, ale nevěděl, co si o něm měl myslet. Prohlížel si ho obezřetně, ale Badri se k němu hned vrhla a vesele se mu představila. Varja byl trochu rezervovanější. Badri i Yeter si ho získali hned, Stín však působil uzavřenější a v něm to nevyvolávalo potřebu se s ním hned bratříčkovat. "Já jsem Varja," představil se mu, ač měl neodbytnou potřebu mu říct své celé jméno. Připadal si trochu jako dítě, když vyslovil svou přezdívku, ale už se utvrdil v tom, že na názoru jiných vlků mu zase tolik nesejde. Přítomnost Badri mu byla příjemná a za těch pár dní si jí oblíbil, Stín byl nedostupný a s tím k němu hodlal i přistupovat. Byla však pravda, že spolu skončili na téhle lodi. Pokud to bude nutné, asi s ním bude muset najít společnou řeč, Kapitán však vypadal, že si vystačí i bez nich. Varja neměl tušení, kam až je chtěl vzít, ale zvuky z podpalubí ho stále trochu znepokojovaly. Nebýt toho, že byl Stín rychlejší, možná by se dolů vydal sám, i přes varování, že se tam dolů rozhodně chodit nemají. Ty zvuky ostatně nezněly, že by tam byly jen nějaké vylovené poklady, ale co on mohl vědět? Třeba se Kapitán skutečně jen bál, aby mu něco neukradli. A jak bychom to asi odnesli? V tlamě by si toho asi všiml, pomyslel si skepticky, ale dál nad tím nepřemýšlel.
Badri mu řekla, že je vegetariánka. Možná se za to styděla, Varjovi to však dávalo perfektní smysl. Uchechtl se. "No jasně, proto jsi byla tak nadšená z těch Borůvek," kývl pobaveně. "Tak to na oběd budeš muset asi počkat až se vrátíme na břeh. I když ty ryby vypadají lákavě," poznamenal vlk, přesto však nechtěl Badri nutit k ničemu, co by jí bylo nepříjemné.
Stín přišel s novou myšlenkou, že by dole mohl mít Kapitán skryté otroky. Podle těch zvuků se to dalo ale jen těžko určit. "To by asi takhle moc neřičeli ne? Asi by se postaral o to, aby mu neodradili další potenciální otroky a nějak je třeba svázal," namítl Varja. Asi to bral příliš vážně. To už bylo pravděpodobnější, že tam má mořskou nestvůru. "Navíc by asi spíše chtěl, abychom šli dolů, ne? Kdyby je chtěl udělat i z nás. A vůbec, teď už mu stejně nemáme kam utéct," namítl Varja, ale i tak byl zvědavý a byl rád, že se nemusí dolů vypravit sám, což by patrně udělal, kdyby Badri dostatečně odvedla pozornost.
"A co nejcennějšího jste už našel?" zeptal se Varja, protože takhle mohl Kapitána zaměstnat, aby se nesoustředil na Spára, který si to mířil do podpalubí. Kapitán si podle všeho nevšiml, že se opeřenec dostal až dolů - vlka by si patrně všiml spíš. "A jak se dá vůbec prozkoumat mořské dno? Nebo to nějak taháte nahoru?" ptal se, než se loď rozhoupala mnohem více. Varja se přikrčil, stáhl uši a raději se vzdálil od okraje lodi, protože to poslední, co by chtěl bylo, aby mu podklouzly packy a on skončil v moři. Nevěděl, jak by se dostal zpátky nahoru, ale jistě by to nebylo snadné. I Kapitán je ostatně varoval.

Varja trochu obezřetně následoval Badri, která se nadšeně vrhla k lodi. Plavba zdarma sice zněla zábavně a jistě i zajímavě, jemu však nešlo do hlavy, že se takové monstrum nepotopí. Když spolu s dalšími vlky nastupovali schválně packou klepal do dřeva, ale zdálo se být pevné - to ho trochu uklidnilo. Badri se vůbec ničeho nebála a on měl ostatně jen strach, že se utopí uprostřed moře. Navíc, houpavý pocit, který na lodi měl byl přinejmenším zvláštní, zvlášť, když se dala do pohybu, doufal však, že si na něj nakonec zvykne.
Co si myslet o dalších pasažérech, kteří nastupovali spolu s nimi, ani v nejmenším netušil - jen si všiml, že jim na zádech sedí velcí ptáci, což mu také přišlo podivné. Nic takového ještě nikdy neviděl. Varja však neměl příležitost s nimi promluvit, protože to hned zase spustil Kapitán, který je vítal na své lodi. Jeho slova v něm vzbudila zájem, to ano, ale měl zvláštní pocit, když mluvil o podpalubí - možná to však byla jen jeho přirozená nedůvěra. Jak vzápětí zjistil, možná v tom bylo více, protože z díry, která mířila dolů se ozývaly podivné zvuky. Varja byl možná dobrodruh, ale nebyl blázen. Kapitán jim jistě z dobrého důvodu řekl, aby dolů nechodili.
"Páni," vydechl udiveně, když Kapitán zmiňoval všechno, co mohli vidět - sice si neuměl představit delfíny, rozhodně je však chtěl vidět. Protože moře nikdy ani neviděl a na lodi nikdy nejel, chvíli mu trvalo, než se přizpůsobil. Držel se poblíž Badri, jak brzy zjistil, z větší skupiny vlků byl nesvůj. "Nemáš hlad?" zeptal se Badri a kývl k dřevěným bednám. Kdyby mu bylo lépe, možná by si i dal, kdyby jeho žaludek nebyl pořád plný po vydatném obědě, který si dal předchozího dne. Houpavé pohyby ho navíc o veškerou chuť k jídlu připravily. Chtěl se však trochu porozhlédnout po lodi a možná se i seznámit s neznámými vlky. Až skončí plavba, chtěli se přeci jen vydat do Borůvky a stále ještě nevěděli kudy. Varja si říkal, že tihle by mohli cestu znát.

>> Magický palouk

Varja viděl na Badri, že by se bývala na palouku zdržela, její zvědavost byla však zrovna tak silná jako ta jeho. Museli přijít na to, co znamenala ta podivná slanost, která mu ulpívala na patře a zastínila veškeré ostatní pachy. Zvědavost jim nedala, a tak se nakonec octli na pláži. Známý travnatý pocit pod jeho packama nahradil písek na který Varja překvapivě hleděl, když se mu do něho zabořily bílé packy. Když přestal zkoumat zemi, spatřil příčinu té vůně. Obrovská vodní plocha nemohla být nic jiného než moře. "To je moře," vydechl překvapeně. Už o něm slyšel vyprávět, nikdy ho však neviděl na vlastní oči, a tak ani nemohl tušit, že ta slaná vůně patřila jemu. Naklonil hlavu na stranu - nejen kvůli moři, ale i kvůli podivné dřevěné věci, která byla na břehu. Co víc, bylo to poprvé za značnou dobu, kdy na někoho narazili. Pokud na tu dálku viděl dobře, viděl u té podivné dřevěné konstrukce dva vlky... a jeden byl nahoře? Ohlédl se na Badri, která musela být stejně zmatená jako on.
"Chceš to jít prozkoumat?" Zeptal se jí, věděl však, že to bylo naprosto zbytečné. I ona byla stejně zvědavá a jeho to až příliš lákalo, než aby se jen otočil a vydal se pryč. Navíc našli to, co hledali - našli další vlky.

<< Zrádcův remízek

Varjovi se hned ulevilo, jakmile opustili remízek. "Fuj, to bylo divné," zabručel vlk a otřepal se. Trochu to pomohlo, ten divný pocit, který se ho v remízku držel se ho naštěstí pustil, ale i tak nechápal, co to bylo za místo.
Ať už slanost ve vzduchu znamenala cokoliv, vedlo to z remízku až na tenhle palouk posetý květinami. Varjovi to nedalo a musel si k pár z nich přičichnout, měl však pocit, že tou slaností byl prosycen vzduch samotný. Bylo to matoucí. "Možná to je vůně nějakého křoví," připustil. "A nebo je to docela něco jiného. Přijde mi to zvláštní," řekl jí a zaklonil hlavu, aby prozkoumal, jestli se to byla skutečně vůně ve vzduchu. Zdálo se, že ano. Ani se nemusel ptát Badri, jestli půjdou dál. Podívali se po sobě a vydali se svižněji dál.

>> Mušličková pláž

<< Roh hojnosti

Planina se změnila v lesík. Varja jen začichal ve vzduchu, protože nechápal tu zvláštní slanost, kterou cítil. Co to mohlo být? Ptal se sám sebe, zatímco s Badri pokračovali dál. Ta s jeho plánem souhlasila, protože chtěla navrhnout úplně to samé. Ani v lesíku však nikoho nepotkali. Les tedy vypadal dost divně a Varja si nemohl vzpomenout, jestli někdy viděl tak zvláštní les. I ten tíživý pocit, který cítil, když vstoupili mezi stromy, byl více než zvláštní. Nevěděl, zda to Badri cítila také, ale Varja už chtěl být hlavně pryč.
"Tady bych se nezdržoval," poznamenal těsně předtím než narazili na kráter, který byl uprostřed lesa a důvěru v něm ani trochu nevzbudil. Stáhl uši dozadu a šťouchl do Badri, nelíbilo se mu, že by měli jít kolem, a tak jí raději zavedl hlouběji mezi stromy, aby to místo obešli. Tak jako tak pokračoval po slaném vzduchu. I Badri tím pachem byla podle všeho zmatená. "Také nevíš, co by to mohlo být, viď?" zeptal se jí. Už už se blížili konci remízku a on byl zvědavý, na co na jeho konci narazí.

>> Magický palouk

>> Středozemní pláň

Směřovali dál směrem, který jim Badri určila. Varja si byl skoro jistý, že tudy předtím nešel, ale shodli se na tom, že bude nejlepší, když najdou někoho, kdo jim poradí, než aby se pokoušeli Borůvku a potažmo celý les hledat sami. Rozhlížel se, ale žádné další vlky neviděl. Bylo to trochu frustrující a opravdu si začínal říkat, jestli je Gallirea opravdu plná vlků, nebo zda to nebyl jen nějaký jeho sen. Myslel si, že dříve či později na někoho narazí, ale připadalo mu to stále více a více nepravděpodobné.
"Můžeme jít dál stejným směrem, než někoho potkáme," navrhl Badri, která ťapkala vedle něho. Snažila se ho nepředbíhat, nejspíš protože byl v jejích očích neohroženým lovcem kamzíků, a protože tady byl o něco déle než ona, ale tady jeho místní znalost končila a šli dál vlastně naslepo. Badri souhlasila. Ač tu byl hezký vzduch, nemělo smysl se tu zastavovat. Skoro se mu však zdálo, že ve vzduchu cítí slanost, což ho zarazilo, jen ale přidal do kroku. Byl až příliš zvědavý.

>> Zrádcův remízek

Varja pohlédl směrem, kterým Badri ukázala, ale nemusel nad tím nijak dlouze přemýšlet. Všechno se zdálo být podobné, a tak se obával, že bez rady si nejspíše neporadí. "To bude asi nejlepší. Jestli se nikoho nezeptáme, budeme tady bloudit ještě pořádně dlouho," přisvědčil, protože Gallirea byla zjevně rozlehlá a on nechtěl Badri svou neznalostí vystavit nebezpečí. Už to, že jí sem vzal a byl si dobře vědom toho, že tu byl medvěd bylo celkem riskantní, bylo však možné, že se zvíře zaleklo bouřky. Nerad by znovu prchal pryč, ale zdálo se, že to nebude nutné.
Tak se tedy vydali na západ, jak navrhla Badri. Neměl tušení, jestli to byl dobrý, nebo špatný směr, nevěděl, kam směřují, ale vlastně mu to nevadilo. Jeho dobrodružná duše plesala, když se vydali cestou, která je mohla zavést úplně kamkoliv. Jistě, bylo by nejlepší, kdyby narazili na Borůvkový les, který byl jejich cílem, ale neměl pocit, že by někam spěchali. Mohli objevit nějaké docela jiné místo a Varja by se nezlobil. Věděl, že Badri byla nadšená z představy nové smečky, ale šla vedle něho s lehkostí v kroku, a tak usoudil, že ani jí by to nevadilo. Na pláni se tak dlouze nezdrželi a šli dál.

>> Roh hojnosti