Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mrtvá stvůra jim nepomohla. Varjargar to ani nečekal, protože bytost, která vypadala takovým způsobem mohla být jen těžko nějak důvěryhodná. Vlk byl přesvědčen o tom, že se utopí, zachoval však klid. Loď se velmi rychle plnila vodou a se Stínem se rychle muselo dostat pryč, pokud chtěli mít alespoň nějakou šanci dostat se na hladinu - ač byli tak daleko od břehu, že by si nejspíše nijak nepomohli, mohli mít alespoň drobnou naději na záchranu. Rozhodně větší, než když se utopí.
Oživlá mrtvola jim ukázala směr, kterým se vydat, ale Varja si byl vědom toho, že je velký vlk, a tak se na otvor v lodi nedíval jako na možnost úniku. Když vyběhnou po schodech, budou v místech, kde bývala paluba a budou moct volně vyplout nahoru. Ze strany jim hrozilo, že by je mohlo něco smést.
"Ten otvor je nebezpečný," řekl Stínovi rychle, když se vzpamatoval z nárazu do stěny. Neměli mnoho času a nemohli váhat. Mohl Stínovi poradit, nakonec to však bylo na něm pro co se rozhodne i on však nebyl vůbec drobný a kdyby se pořezal o dřevo, nakonec by mu bylo k ničemu, i kdyby vyplaval na povrch. Varja proto kývl ke schodům a tak rychle, jak mohl se vrhl k nim. Loď pod ním praskala a voda se hrnula dovnitř ze všech stran, ale on nevěnoval tolik času přemýšlení, udělal zkrátka to, co považoval za nejlepší rozhodnutí a doufal, že díky němu neskončí mrtvý na dně oceánu.

Květen 10/10

Bylo sice zataženo, ale Varja si někde musel vysušit svůj kožíšek. Stále sebou třepal, voda a vlhký pocit však stále přetrvávaly, stejně jako ho svíral pocit strachu, který stále nechápal. Nechtěl ho. Neměl důvod se bát, nebylo čeho. Den, ač bylo zataženo, byl celkem pěkný, bylo teplo a on si chtěl nahradit ten svůj nepěkný sen.
Nakonec našel velmi pěknou louku na které se uvelebil. Bylo sice teplo, ale slunce nesvítilo, i tak to bylo lepší než nic. Kámen, který si našel na odpočinek byl sice stále trochu vlhký, na druhou stranu pršelo celou noc opravdu vydatně, a tak se nebylo čemu divit. Vše bylo mokré, ostatně i on sám.
Varja unaveně zívl a nakonec se rozhodl, že se znovu pokusí prospat. Tentokrát ho žádné noční můry nepronásledovaly a on se probudil pozdě odpoledne. Už měl o poznání lepší náladu. Pořádný spánek udělal své.

Květen 9/10

Varja se probudil a lapal po dechu. Hlava mu vystřelila vzhůru tak rychle až se bouchl do stropu svého provizorního úkrytu.
"Auvajs," zabručel vlk a rozhlédl se kolem sebe. Nebylo divu, že se mu zdálo, že se topil. Úkryt byl zpola vlhký, protože otvorem ze stropu dovnitř zatékalo a on měl mokrý čenich i celou tvář. Otřepal by se, ale už neriskoval. Byl to opravdu malý prostor, a tak jen zaúpěl. Zdálo se sice, že pršet přestalo, ale ač tady prospal pěkných pár hodin, vůbec se nevyspal. Cítil se vysíleně a protivil se sám sobě. Bylo to pochopitelné, ten sen, který měl stále v živé paměti byl naprosto hrozný, to však neměnilo nic na tom, že se měl cítit alespoň trochu odpočatě.
Vlk zívl a vylezl ven, kde se protáhl a konečně i otřepal. Měl už mnohem lepší pocit, když se vydal na mýtinu, kde se chtěl osušit. Raději nemyslel na to, že voda sice byla reálným důvodem toho, proč se ve svém snu utopil, ale ten strach, který byl stále hluboko v něm byl úplně stejně skutečný.

Květen 8/10

A tak také přesně to udělal. Skočil do jezera a plaval a plaval, až byl dost daleko od břehu. Když se ohlédl, nic neviděl. Ani strach, kterému se chtěl konečně podívat... do očí, ani břeh. To ho vyděsilo. Zoufale kopal nohama, ale strach ho sevřel s novou vervou. Mohl si spílat, jak chtěl, ale bál se. Bál se, že umře. Zoufale zakňoural, ale uklidnit se bylo těžké, ba spíše nemožné. Neměl kam by plaval, břeh zmizel a strach před kterým ve svém snu utíkal dlel v jeho hrudi a zabraňoval mu v dýchání. Byla jen otázka času, než mu dojdou síly.
V tom měl Varja pravdu. Když se snažil jen plout, měl pocit, že se potápí, a tak stále a stále kopal nohama a snažil se vytrvat. Měl pocit, že uplynuly celé dny - alespoň tak to podle slunce a měsíce vypadalo. Packy ho už bolely a on věděl, že o moc déle nevydrží. Když se nakonec potopil, strach mu zahltil mysl, on už však neměl sílu bojovat. Strach ho nakonec dostal, udolal a utopil, když mu plíce naplnila voda a on se potopil ke dnu.

Květen 7/10

Varja to nemohl říct s určitostí. Ať už to bylo cokoliv, bál se toho tak nesmírně moc, že se zoufale toužil probudit, ale nešlo to. Býval by vyl, tak jak měl ve zvyku, věděl však, že tenhle strach vytím nezmizí. A stejně jako věděl, že strach jen tak nezmizí, věděl, že tomu strachu nemůže čelit. Ne, ještě ne. Ještě nebyl připravený.
Nohy se mu podlamovaly, on však musel běžet dál. Doufal, že najde místo, kde se bude moct skrýt, ale to se nestalo. Nikde nebyla nora, ani žádné příhodné místečko, kraj byl rovný a posetý stromy za které by se však mohutný vlk neschoval.
K jeho vlastnímu překvapení Varja dospěl až k jezeru. Kdyby se býval mohl zastavit a zamyslet se nad tím, možná by do něho neskočil, ale neměl čas a v tu chvíli ho nic lepšího nenapadlo. Co měl dělat? Mohl se nechat zabít a rozdrtit svým strachem, nebo skočit do jezera. To se mu jevilo jako mnohem lepší nápad.

Květen 6/10

Varja ve snu byl zoufalý, ale věděl, že se nemohl zastavit. Jakoby celý život před něčím utíkal a teď ho to mělo co nevidět dohnat. Byl to strach z odpovědnosti? Nebo výčitky svědomí? To Varja nevěděl, protože se bál ohlédnout přes rameno, přesto však věděl, že ať už je to cokoliv, bylo to blízko.
Svět, kterým utíkal, byl neurčitý, brzy však začal nabývat tvarů, barev a vůní. Utíkal březovým hájkem ve kterém se narodil, ale stále se bál čelit svému strachu, který byl příliš velký. Čeho se tak moc bál? Měl pocit, že minulost nechal dávno za sebou, přesto se však zdálo, že tomu tak zdaleka nebylo.
Nevěděl, jak svému strachu čelit, protože se nikdy ničeho nebál. Nebál se svých pocitů, ač byla pravda, že výčitek kvůli tomu, co provedl měl nepřeberné množství. Bylo to právě to, co ho pronásledovalo? Výčitka?

Květen 5/10

Toho dne pořádně pršelo, a tak se Varja rozhodl zůstat ve svém úkrytu, který si příhodně našel. Byla pěkná bouřka a když si se vzpomínkou na Badri pořádně zavyl, skryl se v hezké noře pod kořenem. Bubnování deště bylo uklidňující a on si jen spokojeně oddechl, protože byl pěkně v suchu a mohl jen poslouchat kapky dopadající na měkkou zem. Vyčistil si kožíšek a uložil se ke spánku, protože co jiného by se také dalo v takovém počasí dělat?
A tak usnul. Měl pocit, že to byl tak tvrdý zimní spánek jako mají medvědi, protože se nezdálo, že by ho cokoliv mohlo probudit. Hlavu měl položenou na bílých packách a spokojeně chrupkal, sen, který se v jeho mysli však začal odvíjet byl horší, než si vůbec uměl představit.
Utíkal v něm, aniž by věděl kam a před čím, věděl jen, že měl strach. A ten strach ho dusil.

4/10

Varja byl celý nejistý. Nevěděl, jak přestat myslet na hlouposti a začít se soustředit na něco pořádného. Věděl, že jeho starosti byly veskrze zbytečné, přesto se jich však nemohl zbavit, proto se rozhodl, že se musí přivést na jiné myšlenky. Obvykle to šlo celkem snadno, stačilo jít lovit, nebo se projít, proto přesně to udělal. Lovit tedy nešel, protože jeho žaludek byl ještě plný, místo toho vyrazil na průzkum. Říkal si, že mu to jistě pomůže, ale hned, jak se vydal lesní cestou mezi stromy, zdálo se mu to marné. Nevnímal modré nebe nad svou hlavou ani vysoké stromy, jejichž šelest ho na cestě doprovázel. Chyběla mu společnost, uvědomil si. Zvykl si tolik na něčí přítomnost, že se teď cítil dočista sám, i přestože tak vedl celý svůj život. Nevěděl, jak se k tomu postavit, bylo to pro něho však velmi zvláštní. Jako kdyby se s příchodem na Gallireu vše změnilo. Nechápal to, přesto však měl stále ten neodbytný pocit, že tohle místo je přesně to, kde teď měl být. Ani trochu nevěděl, jak by to měl vysvětlit, ale cítil to tak. Nakonec však ani procházka nepomohla a on se cítil stále velmi divně.

3/10

Úvahy o smečce Varja tak trochu hodil stranou. Jistě, že se tou myšlenkou pořád zaobíral, stále byl však spíše sám a připadalo mu, že se více méně stále rozhoduje. Bylo to pro něho velmi těžké, když žil celý život sám a ač toužil poznat takový život, stále se tak trochu bál. Bylo to pro něho téma se kterým si dlouhodobě lámal hlavu, ale vždy když si vzpomněl na Badri a na Kezi, vždy cítil touhu se k takovému životu obrátit a poznat, jaké to bylo. Toulání měl dost, nebo se o tom alespoň snažil přesvědčit.
"Kéž by tu byl můj otec," posteskl si tiše, protože věděl, že jeho otec by mu jistě dobře poradil. Byl moudrý a jeho rady si Varja držel blízko svému srdci, věděl však, že kdyby jeho otec žil, patrně by takové dilema nikdy neřešil. Nejspíše by zůstal s ním a se svou matkou a sestrami a jako jedna smečka by se toulali tak jako dříve. Jeho život by byl lepší. Někdo by mohl říct, že by byl stejně osamělý jako teď, ale Varjovi nikdy nevadilo, že nepoznal žádnou velkou lásku, že žil jen sám pro sebe.
Nevěděl, zda by si takový život pro něho jeho otec přál. On sám si zvolil toulání a to, že potkal jeho matku, která takový život chtěla také byla buď velká náhoda, nebo osud. Ať tak jako tak, Varja věřil tomu, že bude vést dobrý život. Ať už ve smečce, nebo jinde.

Varjargar se obezřetně rozhlížel po podpalubí do kterého se se Stínem spíše skutálely. Nárazy do lodi byly už mnohem horší a vlka, který o kocábce už od začátku pochyboval, to ani trochu neuklidnilo.
Museli postupovat čím dál tím opatrněji, protože bylo zřejmé, že ať už se s lodí dělo cokoliv, nebylo to dobré. Oba se Stínem mlčeli a snažili se balancovat, protože loď s nimi nepěkně házela ze strany na stranu. Trvalo celkem dlouho, než se dostali až k zamčeným dveřím, od začátku však bylo zřejmé, že přišli pozdě. Varja nevěděl, co čekal, ale Stín měl pravdu. Bytost, která stála před nimi byla rozhodně monstrem.
Varjovi bylo špatně, když si jí pořádně prohlédl. Byla mrtvá. Nebo tak přinejmenším vypadala.
"My... chtěli... chtěli jsme, ehm... přijít dřív," vykoktal ze sebe, ale nezdálo se, že by na tom záleželo. Nevypadala... tak nebezpečně, říkal si Varja. Jistě byla naštvaná, ale ne na ně. Oni jí tohle neudělali. Varja nějak usoudil, že tohle byla Kapitánova vina. "Chtěli jsme tě osvobodit, ale nemohli jsme, když se Kapitán díval," ujistil jí hned už s trochu větší odvahou.. Nepřipadala mu... zlá. To, že se chtěla pomstit mu připadalo spravedlivé, vždyť... už ani neměla žít! "Neubližuj nám. My za to, co se ti stalo nemůžeme," ujišťoval jí Varja na to už však bylo pozdě. Loď se převrhla a Varja i všichni ostatní v podpalubí ztratili pevné dřevo pod svýma nohama. Smýklo to s nimi na stěnu, která před chvílí byla plná Kapitánových pokladů. Varja si pořádně natloukl, to ale byl jeho nejmenší problém. Loď se rychle plnila vodou a on si byl jistý, že se utopí.

6. Snažím se přemluvit Saturnuse, že jsem jeho ztracený syn! Komedie.

Varja toho měl tak akorát dost. Když se hrabal z jezera, hlava už ho přestala bolet, což byla jediná pozitivní zpráva. Jinak byl celý mokrý, dost možná měl blechy, Stín mu pohmoždil krk a on si už toužil jen někam lehnout a doufat, že pohrom už bylo tak akorát dost. Varja měl už společnosti a vlků dost. Na smečky ho také teď přešla celkem chuť.
Zůstal ještě chvíli u jezera, rád, že může využít tu chvíli klidu k tomu, aby si vysušil kožíšek, když tu se u něho objevil někdo další. Varja hned vystřelil na nohy, spatřil však přátelsky vyhlížejícího hnědého vlka s půlměsícem na čele. Jeho srst vypadala jako políbená hvězdami a na krku mu visel stříbrný řetízek. Co více, vypadal normálně. A přátelsky. Varja na něho zíral jako na přírodní úkaz, vědom si toho, že nikoho takhle mírně vypadajícího už dlouho neviděl. Těch pár posledních dnů byl horor.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho vlk obezřetně, protože na něho asi stále příliš okatě zíral. Varja nevěděl, co říct. Možná, že ho ta černá vlčice skutečně praštila až příliš silně, protože se přistihl, jak náhle vyřkl: „Tati? Jsi to ty?“ ptal se vlka, tentokrát na něj zase na oplátku zíral on. Varja nevěděl, proč to řekl. Jeho otec… jeho otec byl dávno mrtvý a on to věděl. Co ho k tomu vedlo? Nejspíše to, že už doufal, že se vyhne všem dalším pohromám, když bude mít tátu. Vlk se však jen zasmál.
„To myslíš vážně? To bych byl spíš tvůj bratr,“ poznamenal vlk pobaveně.
„Ne, já jsem si jistý, vážně jistý, že jsi můj otec,“ trval na svém Varja s očima upřenýma do těch modrých, které patřily vlkovi, kterého evidentně hodlal adoptovat jako svého otce.
Vlk se smál dál. „Ale no tak. To tě někdo praštil do hlavy?“ ptal se ho. Varja se zamračil a nakonec přikývl.
„Vlastně ano, ale…“ nedořekl to, protože vlk znovu vyprskl smíchy.
„Tak odtud vítr vane,“ pokýval hlavou. „To nic, vážně. Tvůj otec rozhodně nejsem, ale jestli o to stojíš, tak můžeme být přátelé. Nechceš se trochu projít, aby ti vyschl ten tvůj kožich?“ ptal se vlk, který se nakonec představil jako Saturnus.
Varja nemohl být šťastnější. Saturnus možná nebyl jeho otec, ale alespoň poprvé za dlouhou dobu se setkal s někým, kdo po něm neskákal, neútočil na něho, nesnažil se ho zabít, ani mu nevyhrožoval. Varja Saturnovi vypověděl o všech svých trápeních.
„Páni, to zní jako peklo,“ poznamenal vlk vážně. Varja přisvědčil. „A jsi si jistý, že to celé nebyl jen sen?“ zeptal se.
Varja se nad tím musel zamyslet, protože si tím sám nebyl jistý. Zdálo se však, že se to vyřešilo za něj, když se probudil. Opravdu to byl sen.

8. Jak jsem se snažil dvořit Tase. Komedie.

Další ráno se Varja probudil a zdálo se, že se vůbec nic nestalo, i přestože by přísahal, že předchozího dne vykrvácel před packami té černé vlčice s červenýma očima, která na něho koukala jako na nějakou špínu, která narušila integritu jejich smečky, což… částečně udělal.
Varja tím byl unavený. Ať už udělal cokoliv, pokaždé se to nějak zvrtlo a on nevěděl, co si počít. Byl přinejmenším zoufalý. Hlava ho bolela jako střep, ale musel jít někam dál. Nevěděl, kde skončil, už byl tak zmatený z toho, jak neustále střídal místa, že už mu asi nezáleželo na tom, kterým směrem se vydal. Tak jako tak se to zdálo být jedno.
S hlavou skloněnou došel až k jezeru a tam jí spatřil. Vlčici jako žádnou jinou. A to doslova. Vlčice byla šedá, celá zjizvená a její kožich byl plný dredů a pucků. Varja z ní cítil blechy, a to stál dost daleko od ní. Když přišel blíže, slyšel, jak si povídá sama se sebou – nebo si to alespoň myslel. Rozhodně… to tak působilo.
Vlčice ho předchozího dne musela praštit do hlavy více než dost, protože Varju nenapadlo nic lepšího než se vlčici dvořit. Když došel až k ní, sám sebe přesvědčil o její neochvějné kráse.
„Dobré poledne, krásná slečno,“ začal Varja poněkud neobratně. Šedá vlčice sebou trhla a upřela na něho pohled zlatých očích, které se v odpoledním slunci krásně leskly.
„Musím říct, že vám to dnes velmi sluší. Jste rozhodně tím nejkrásnějším, co jsem dnes viděl,“ pronesl bílý vlk galantně a sklonil hlavu, aby dal najevo svou podřízenost.
„Co?“ zeptala se ho vlčice a jen na něho zírala jako kdyby mluvil nějakým jiným jazykem.
„No, ehm… dnes vám to sluší,“ začal znovu Varja.
„Proč?“ nechápala vlčice.
„Jak proč?“ vykulil oči vlk a naklonil hlavu na stranu. „Prostě vám to sluší, jste… hm, krásná, opravdu ano. Nejhezčí,“ ujišťoval jí, ale nezdálo se, že by mu to vlčice nějak zvlášť žrala.
„Ty mi chceš ukrást moje blechy, že jo?!“ nařkla ho vlčice, na což Varja jen vykulil oči.
„Ne, to ani trochu, ne, nepřeji si žádné blechy,“ ujišťoval jí, než však stihl ještě něco dodat, vlčice se už po něm chystala ohnat. Nešla pro úder daleko, Varja si však tentokrát dával pozor a uskočil včas. Bohužel pro něj skončil v jezeře. Jindy by mu to asi nevadilo a vlastně mu to nevadilo ani tentokrát. Vlčice, jejíž jméno ani neznal, se na něj dívala skoro opovržlivě. Bylo to kvůli té vodě?
„Myslel jsem to upřímně…“ říkal jí, celý mokrý a splihlý, z bezpečnostních důvodů však zůstal v jezeře.
„A já myslím upřímně, že jestli tě ještě někdy potkám, tak tě upřímně zakousnu,“ zavrčela vlčice, podrbala se zadní nohou v zacuchané srsti a zmizela.

5. Při překročení hranic Asgaarské smečky mě někdo praštil do hlavy! Tragédie.

Varja se k jeho překvapení probudil hned další den. Překvapeně se rozhlížel, stále však cítil podivnou ránu na krku. Mrkal do ranního světla. Byl přesvědčený, že byl mrtvý, přesto se díval do ranního světla a jediným pozůstatkem jeho hysterického záchvatu, který Stínovi předvedl, byla bolest krku.
„Dobře no, to nebylo úplně chytrý. Asi bych se měl teď Stínovi vyhnout,“ zabručel si Varja pro sebe.
Vstal a rozhlédl se. Zase vůbec nevěděl, kde byl a už se bál. Už teď věděl, že se bude muset vyhnout další smečce. Cítil to v kostech.
Dobře, říkal si, tentokrát nebudu hloupý a rozhodně na sebe nebudu upozorňovat. Prostě rychle přeběhnu jejich území a nikdo si ničeho nevšimne. Varja se rozhodl, že to bude vůbec nejlepší plán. Trochu se bál, když překročil hranice, ale zdálo se, že se nic nestalo. Nikdo nepřiběhl a nikdo se mu tentokrát ani nevrhl po krku. To bylo rozhodně dobré znamení.
Opatrně se pohyboval po smečkovém území odhodlaný ho prostě jen přejít. Bylo však zřejmé, že se mu smůla lepila na paty. Nevšiml si černé vlčice s červenýma očima, která ho celou dobu pronásledovala. A ani si nevšiml jezevce, který jí doprovázel. Byl hloupý a nedával si pozor, mohl však nadávat jen sám sobě, když si na něho vlčice počíhala a praštila ho klackem, který musela někde vyhrabat, po hlavě. Varja se znovu zřítil k zemi. Zakňučel bolestí a zoufalstvím nad svou vlastní hloupostí. Mohl se však proklínat, jak chtěl, byl si dobře vědom toho, co dělá, když překračoval smečkové území.
„Co si myslíš, že tady děláš?“ vrčela na něho cizí vlčice, ale Varja se nezmohl na odpověď. Vlčice si nejspíše neuvědomila, jak silnou měla ránu a jak snadno mu, tak mohla ublížit. A ublížila mu velmi. Varja cítil hutnou krev na svém zátylku. Nemohl se postavit a vlastně packy vůbec necítil. Znepokojilo ho to jen na chvíli, protože vzápětí si uvědomil, že ho vlčice praštila tak moc, že už se nejspíše nikdy nezvedne. Asi to sama nechtěla, ale přesto nad ním jen stála a mračila se a evidentně nehodlala dělat vůbec nic. Ostatně ani nemusela, byl pro ni jen cizím vlkem, nikdo podstatný. Mohl klidně umřít a mohli si z jeho srsti udělat pěknou rohožku před jeskyni. Zatímco tak Varja krvácel před jejíma nohama, hleděl na ní a doufal, že to alespoň stálo za to. Na druhou stranu… i Stín ho předchozího dne zabil a znovu se probudil. Toho se Varja bál skoro více. Magie ho očividně posledních pár dní nenáviděla a rozhodla se ho pronásledovat na každém jeho kroku. Měl skoro strach, co přijde zítra. Jeho potíže se jen stupňovaly. Nejprve to byly jen takové lehké a nepodstatné potíže. Teď to byla smrt. Znovu pro něj přišla.

2. Ztropil jsem scénu v Bukové smečce a teď mě čekají následky! Tragédie.

Po tom všem měl Varja už všech smeček až po krk, přesto zavítal do další. Měl pocit, že celá Gallirea byla plná smeček, které ho teď nenávidí. Tak proč si neudělat další nepřátele? Ptal se sám sebe, když nejistě vstupoval přes hranici další smečky. Nevěděl, co čekat, znovu však poslušně zavyl. Bylo to to nejmenší, co mohl udělat, sám si byl však vědom toho, že se to může velmi rychle zvrtnout. Podle všeho si s ním magie nepěkně zahrávala.
Na hranicích smečky se objevil Stín. Varja byl překvapený, že se tam octl zrovna on, protože neměl tušení, že by byl alfou nějaké smečky. A hlavně nečekal, že se spolu ještě někdy setkají. Nejistě na něho hleděl, zatímco šedý vlk ho pozoroval stejně jako vždy – s přezíravostí, která mu byla vlastní.
„Co tu hledáš? Neříkej, že se snad chceš přidat do mojí smečky?“ zeptal se ho. Varja vlastně nevěděl, co hledal, ale když viděl po dlouhé době někoho známého, něco se v něm zlomilo. Zakňoural a sklonil hlavu.
„Stíne, víš, já… je to hrozné. Za poslední dny jsem zažil ty nejhorší trable. Nejdřív v Cedrové smečce, pak v Borůvkové a naposledy jsem se probudil jako alfa v Sarumenské smečce. Stíne, Stíne, prosím, musíš mi pomoct! Vůbec nevím, co mám dělat. Klidně se i přidám do tvojí smečky jako otrok, Stíne, ale musíš mi nějak pomoct!“ žadonil Varja a kňoural jako raněné štěně. „No tak, prosím, Stíne! Já vím, že nejsme přátelé, ale nevím, co mám dělat,“ kňoural dál. Stín nebyl nadšený, vlastně vypadal, že ho jeho problém ani trochu nezajímá.
„Nemám ti jak pomoct. Dělej si, co chceš. A teď běž, nemám na tebe celý den,“ zabručel Stín, nejspíše si říkal, že litoval toho, že na hranice vůbec vážil cestu. Varja nelitoval. Varja byl zoufalý.
„No tak, Stíne! Stíne, musíš mi pomoct! Prosím. Prosím. Nikoho jiného tu neznám. Badri se mi někam ztratila a já vůbec nevím, co si počít. Smůla se mi lepí na paty a ty jsi jediný, kdo mi může pomoct!“ trval na svém Varja, ale to už byla na šedého vlka pravděpodobně moc.
„Dobře, tak já ti pomůžu,“ zavrčel na něj a vrhl se mu po krku. Varja ani nestihl uhnout, nestihl vlastně udělat vůbec nic, jen šokovaně hleděl na Stína, který se svůj problém, a potažmo i ten Varjův, rozhodl vyřešit vraždou.
Stínovy zuby se Varjovi zaryly do hrdla tak jako ty jeho, když on z milosti zabíjel svého otce. Varja se nestihl bránit, a tak dopadl k zemi v kaluži vlastní krve, zatímco umíral. Stín byl spokojený, protože udělal přesně to, co po něm bílý vlk chtěl – pomohl mu. Jistě ho už teď žádná magie trápit nebude, říkal si spokojeně, když mizel v lese.

1. Vzbudil jsem se jako alfa Sarumenské smečky, jaký bude můj den? Román.

Varja zase utekl. Nezbylo mu nic jiného, když ho alfa tak nevybíravě poslal pryč. S tím se však nedalo nic dělat. Našel si zase jiné místečko na spaní a mohl jen doufat, že účinky té podivné italské magie zase pominou. V tom se Varja nepletl, protože jakmile se ráno probudil a zkusil si cvičně říct pár slov, radostně seznal, že už není Italem a i ta chuť na hrozny ho přešla. To, co ho však zarazilo bylo to, že se probudil v jeskyni. A ne v ledajaké jeskyni, byla to hezká, velká prostorná jeskyně plná pohodlných kožešin. Neměl nejmenší tušení, jak se tam octl, ale magie s ním evidentně hrála nějakou hru, které možná měl a možná částečně i chtěl přijít na kloub.
Jeho pohoda skončila, jakmile do jeskyně někdo přiběhl. Varja zvedl hlavu, co bylo ale nejzvláštnější bylo, že ho ta vlčice oslovila jako alfu. Vlk na ní chvíli jen koukal, prohlížel si jí jako by se zbláznila a částečně čekal, až si uvědomí svou chybu a zavyje na poplach, to se však nestalo.
„Ehm, no… co se stalo?“ zeptal se nakonec Varja, protože očekával nějaký problém, který by měl jako alfa vyřešit.
„Na hranici jsou nějací vlci, bylo by třeba zjistit, co chtějí. Beta je pryč,“ vysvětlila vlčice. „A také bude třeba dojít na lov, v jeskyni je toho už vážně málo,“ dodala. Varja kývl jako kdyby byl alfou celý život.
„Dobře, až se vrátím, tak zorganizujeme lov. Musíme využít tohohle pěkného počasí a pohybujících se stád a zkusíme ulovit něco pořádného,“ instruoval jí a vlčice jen přikývla. K jeho překvapení ho poslouchala a on to stále nechápal. Vážně by ho někdo poslouchal, kdyby byl alfou? Jak by se to ale mohlo stát? nepamatoval by si něco takového náhodou? Ptal se sám sebe, na ty otázky však nebylo žádné odpovědi.
Vydal se tedy na hranici. Řídil se pachem, protože les ani trochu neznal. Na hranicích skutečně narazil na dva vlky, kteří mu připomněli jeho samotného, když bloudil od smečky ke smečce a hledal pomoc. Proto neváhal a přijal je, když ho o to požádali. Jako bych na to snad měl právo, říkal si cestou zpátky ke smečce.
Lov už Varja naplánovat nestihl. Ať už se stalo cokoliv, bylo zřejmé, že alfou opravdu neměl být dlouho a nestal se jí nějakým zázrakem, ale spíše nějakou hrou magie, kterou si neuměl vysvětlit. Vlčice, se kterou před chvílí řešil nutnost lovu stála u vlčice… která byla na první pohled alfou. Byla velká a pěkně naštvaná. Varja udělal krok dozadu. „Ajéje,“ zamručel a už se otáčel k útěku.
„No to si piš, že ajéje,“ zavrčela vlčice. Varja nemohl pelášit dost rychle, aby vypadl i z téhle smečky. Tohle také úplně nedopadlo.