Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Přes Středozemní pláň z Rohu hojnosti

Dva severští vlci kráčeli vedle sebe a klepali sebou, nakonec se ale vody ani ta nemohli zbavit úplně, ač se nedalo říct, že by se přestali snažit. Pořád nevěděli, kudy šli a packy je sotva nesly, chůze jim však byla milejší než plavání, a tak usoudili, že do Borůvkového lesa prostě dojdou, i kdyby to mělo být to poslední, co udělají. Nemohlo to být tak daleko… ne?
“Viď? Určitě to udělá dojem,” prohlásil Varja pobaveně a zazubil se na bílou vlčici, která hned navrhovala své vlastní rozšíření jména. “To zní skvěle,” přisvědčil. ”Ale víš co? Nebál bych se jít ještě dál. Co takhle Badri, princezna všech moří? Nebo tak něco,” poznamenal. “Koneckonců jsme prokazatelně jediní vlci, kteří kdy byli pod vodou tak dlouho. A navíc jsi mě zachránila. To je jasné princeznovské jednání,” prohlásil. Ani jednomu nebylo nejlépe, oba to však dovedli dát stranou a když se konečně napili - ač přes stálou slanost v tlamě - pokračovali v cestě.

//Přes Mathaë jih na Mathaë sever

//Z Mušličkové pláže přes Magický palouk

Varja ze srsti vytřásal slanou vodu a přemítal, jak dlouho bude jeho kožich cítit po moři. Usoudil, že dlouho, protože byl stále příliš huňatý a to už bylo léto. Naštěstí po ránu byla horka celkem snesitelná, ale byl si jist, že pokud tu stráví nějakou dobu, jistě si na tohle mírné počasí zvykne a snad i jeho ochlupení se přizpůsobí.
Srst nebyla jediné místo, které bylo cítit po soli. Celá jeho tlama byla vyprahlá jako kdyby celé to moře zhltl, ale pravda byla taková, že od toho nebyli daleko. Badri mu na to celé však dala docela jiný náhled. Její pozitivita a radost byla nakažlivá a on se i přes brnění v tlapkách, únavu a hlad musel usmát. ”To máš pravdu, něco takového nám jistě nebude nikdo věřit ani tady,” řekl jí. I přes únavu společně pokračovali k vytyčenému cíli, ač se zdálo, že uplynuly celé roky, než se vydaly zpět z pláže k lesu, kam jejich kroky vedly původně.
Byla sice pravda, že moře tak trochu spíše zachránil Stín, ale kde tomu byl konec se dalo jen těžko říct. Ať už byl kdekoliv, oni mohli s Badri vyprávět to, že to byli oni, kdo zachránili moře. ”Inu, můžu si to přidat ke svým titulům. Varja, lovec kamzíků a ochránce moře,” poznamenal pobaveně a následoval Badri, zatímco stále vyklepával z chlupů slanou vodu.

//Přes Středozemní pláň na Medvědí jezírka

Varja byl klidnější, když ho Badri ujistila, že i ona vyvázla bez následků. Pokud tedy nepočítal ploutev místo nohou, kterou byl postižen zrovna tak a o které doufal, že zmizí, jakmile se dotkne země. Bylo by přinejmenším náročné běhat po lese s ploutví, v moři se však náramně hodila. Pluli celkem rychle, byla to však Badri, kdo ho upozornil na břeh. Zvedl hlavu a zastřihal ušima, když spatřil to, co ona. Zazubil se, přestože nemohli vědět, že se ploutve zbaví a že skutečně odejdou zpátky do lesa po čtyřech. Varja se toho bál více, než by asi kdokoliv, kdo ho znal, mohl čekat, ale nebyl zrovna mořský vlk na to, aby si zvykal na takovéhle podivnosti. Pomohlo mu to přežít, ale v moři žít nechtěl. Podmořský svět byl hezký, ale jak by mu chybělo válení se v trávě uprostřed lesa!
Badri tak byla odvážnější. Před břehem se Varja zarazil a sledoval, jak byla Badri vlnou vynesena na písečnou pláž a… nevěděl, jestli mrknul, nebo co se vlastně stalo, ale Badri měla náhle nohy a jemu se nesmírně ulevilo. Už neváhal ani chvíli. Máchl ploutví a s dopomocí vln se nechal vrhnout na pláž tak jako Badri. A měl zpět svoje nohy, kterého brněly a trochu bolely, když se však zkusmo protáhl, kývl si sám pro sebe s tím, že to půjde. Jen se do toho musel zase dostat. Pláž byla prázdná, byli tu jen oni dva. Ať už byl Stín kdekoliv, opravdu se na ně vybodnul a oni tak museli Borůvkový les najít sami.
“Jestli ho najdeme,” poznamenal Varja, když udělal pár kroků za Badri. “Radši nás teď veď ty, to já nás zavedl do téhle šlamastyky a jestli máš takový hlad jako já, tak borůvky určitě vyčenicháš na sto kilometrů,” řekl jí pobaveně, ale veskrze to byla pravda. Vedl jí špatně, kdyby to tak nebylo, už by si patrně pochutnávala na borůvkách, ale zase by nezachránili mořský svět. Vše mělo svá pozitiva. Mňam, borůvky, ty bych si ale dal, říkal si hladový vlk, když následoval svou kamarádku zpátky do lesa, kam patřili.

//přes Magický palouk na Roh hojnosti

Zdálo se, že bylo po všem. Varja se skoro nevěřícně díval pod sebe a kolem sebe. Vše se zbortilo a on mohl jen hořce litovat toho, že neměli s Badri možnost podvodní město lépe prozkoumat. Bílá vlčice plula vedle něho, oba dva byli nezranění a na tom jediném záleželo.
Vypustil z tlamy vzduch a mrkl na svou společnici fialovýma očima. “Jasně,” kývl. “A ty?” zeptal se jí. Vypadala nezraněná, ale to, že jí netekla krev nebyla známka toho, že byla v pohodě, ale asi by vedle něho tak klidně neplula, kdyby se jí něco stalo. Nad nimi spatřil stín, který se nápadně podobal tmavému vlkovi, kterého hledal mezi sutinami. Bylo zřejmé, že to on tohle všechno způsobil, ale nakonec jen díky němu to monstrum zahynulo… a oni snad dostanou zpátky svoje tlapky? Tak jako tak bylo zjevné, že Stín o ně neměl žádný zájem, což jeho povaze dokonale odpovídalo. Varja pochopil, že je nechal jejich osudu a to jen oni váhali a nechtěli ho tu nechat. On se patrně vydal ke břehu a doufal, že mu na něm znovu narostou packy.
“No, Stín se na nás evidentně vybodnul,” poznamenal. “Asi si budeme muset poradit sami,” dodal a společně vyplavali na hladinu, ale podle toho kudy plul Stín se mohli zorientovat zrovna tak. A tak pluli vstříc břehu. Nevěděl, jak na tom byla Badri, on byl ale hladový a v tlamě cítil mořskou sůl. Co by tak dal za kus masa, to však vzhledem k Badřině vegetariánství nezmínil. Jistě by s ním totiž nesouhlasila.

Přihlašuji vlka: Varjargar
Hlásím se do týmové výzvy: Ano

//Moc děkuji za akci, byla suprová hvězdičky bych prosila do lovu a rychlosti - Přidáno

Varja by se býval s Badri hádal, protože mu zaprvé zachránila zadek, když ho našla a za druhé protože byl větší a silnější a jistě by se s Kostlivkou lépe popasoval, nakonec to však vůbec nemusel řešit. Stín, ať už byl do té doby kdekoliv, vyplul ze stínů a nalákal monstrum sám. No, říkal si Varja, alespoň to nemuseli řešit oni. Přihlíželi tak jen z dálky tomu, jak se Kostlivka nechala až směšně snadno chytit, jak jí okovy spoutaly a vynesly na slunce, které jí pravděpodobně, alespoň podle toho, co říkal mořský koník, uškvařilo. Varja jí neměl čas litovat, ač trochu litoval nad tím, že ani nepřišel na to, co to stvoření bylo vlastně zač… ale popravdě na žádné smutky nebyl čas, protože Kostlivka zbortila vše, co jí stálo v cestě. Město i vše kolem se začalo hroutit a on měl co dělat, aby strčil do Badri, kterou málem smetla sutina domu vedle kterého do té doby v klidu plovali a promýšleli svůj plán. Neměl čas jí ani nic říct, zatímco se obratně vyhýbali všemu, co se kolem nich bortilo, držel se ale stále u ní - nebo ona u něho? Ani nevěděl. Tak jako tak Stína nikde ani neviděli a ač se příliš neseznámili, Varja doufal, že se mu nic nestalo. Podle toho, co viděl si říkal, že by se mu Stín s jeho starostlivostí pravděpodobně vysmál, ale on byl příliš měkosrdcatý na to, aby někomu přál skon. Musel si však dávat pozor, aby nepřišel ten jeho. Síla už mu docházela, plavání, k jeho vlastnímu překvapení, ho stálo mnohem více sil, než lov někde v lese a on cítil, jak ho ploutev, která teď tvořila jeho zadní nohy, převelice bolí. Už se nemohl dočkat na souš, protože když se dostali z nebezpečí, pocítil i svíravý hlad, a to se mu zdálo, že nedávno jedl.
Společně s Badri proplavali nahoru nad bortící se město, i tak ale zůstali pod vodou, nejspíše i daleko od pláže. A Varja si tiše nadával, když se rozhlížel po Stínovi, který o to jistě ani v nejmenším nestál.

Červen 3 / Iskierka

Varja se na vlčici, která rozhodně nevypadala v dobré náladě, zadíval veskrze pobaveně. Možná to nebyla jen nálada, ale její protivnost byla prodchnutá její povahou, říkal si, ale veskrze mu na tom nezáleželo. Pokud to tak bylo, nezbylo mu nic jiného, než jí litovat. On sám nebyl velký optimista, ale vlčice, jejíž jméno vlastně ani neznal, měla naštvaný výraz vepsaný ve tváří jako by nic jiného ani neznala.
“No, to by mi určitě neupadla,” protáhl a uvolnil svůj postoj ve chvíli, kdy se tmavá vlčice napjala. Dával jí tím najevo, že jí rozhodně nemíní stát v ničem v cestě a bylo mu docela lhostejné, i kdyby ho bývala chtěla upálit. Stále se utěšoval tím, že byl ve vodě. “Ale to ty jsi přišla za mnou,” připomněl jí, protože to tak bylo. On by se tu býval byl spokojeně koupal, kdyby nepřišla tahle chodící prskavka a nerozhodla se mu tady narušit jeho poklidné odpoledne. Viděl, že provokovat jí nebylo radno. Možná byli zhruba stejně staří a on byl o něco vyšší, její jiskřivý kožich ho však varoval v tom, že jistě byla silnější v magii. Jak by také ne, když měla jistě nepřeberné množství času jí trénovat.
”Ale dobrá, těší mě, milá slečno, a přeji krásný den,” pronesl pobaveně a zazubil se na vlčici, jejíž výraz byl snad ještě kyselejší. ”Jmenuji se Varjargar, smím vědět vaše ctěné jméno?” zeptal se a býval by se jí uklonil, kdyby nestál po kolena ve vodě.

Varjargar se na Badri pochybovačně podíval, protože Stín se od nich oddělil a zjevně si s jejich osudem příliš hlavu nelámal. Nechtěl o tom vlkovi pochybovat, ale tak trochu chápal, že by si raději zachránil vlastní kůži, než aby riskoval kvůli cizinci. A právě kvůli tomu si Badri o to více cenil. “Nevím, jestli každý, ale jsem rád, že ty ano,” řekl jí. Kdyby to neudělala, už by byl mrtvý.
Bílohnědý vlk následoval Badri skulinkami. Díky ocasu se pohybovaly obratně i on si však uvědomoval, že Badri se svou bílou srstí byla až příliš nápadná. Byla jako perlička.
Varja si nebyl jistý, zda najít úkryt bylo to, co by měli dělat, ne, když jejich úkol byl jasný. Najít kostlivku a uvěznit jí. ”Náhodou… ten ocas není tak hrozný. Ale jo, i já se chci vrátit do lesa,” kývl, ač mořské dno nabízelo zajímavá místa, která by bezpochyby v lese neviděl. Velké mušle a zajímavé rostliny, které tančily v rytmu moře. Byla to jistě krása a jistě by jí obdivoval mnohem detailněji, kdyby nemuseli napravit to, co tak trochu pokazili.
Proplouvali potopeným městem a Varja musel přemýšlet nad tím, jak se tu taková krása objevila. Žili tu snad podvodní vlci, než je monstrum zabilo? Skoro to dávalo smysl. Nemohl už pochybovat o tom, že podmořští vlci existovali. Jeho ocas toho byl jasným důkazem.
Souhlasil s tím, že řetězy budou někde u dna, oba se však spletli a zjistili to vzápětí, když viděli řetězy na věži. Varja je viděl jako první a šťouchl do Badri se kterou pátrali po dně, zatímco se snažili uplavat před nebezpečím. “No, řetězy by byly. Ale co teď? Jak jí nalákáme?” zeptal se jí. Stína nikde neviděl, ale pochyboval, že by byl mrtvý. Někde tu jistě bude, ale město bylo celkem rozsáhlé. A kdo ví, jestli vůbec směřoval stejným směrem jako oni. “Jak jí chytíme Badri? Možná bych jí mohl nalákat. Šla přeci jenom po mě,” nadnesl. A co víc, nedovolil by vlčici, aby riskovala svůj život.

Varjargarovi chybělo velmi málo k tomu, aby se utopil. Monstrum se smálo, než docela zmizelo, vlk však nechápal, co se kolem něho dělo, když padal do hlubin. Badri nejprve neviděl, cítil však, jak mu přitiskla čenich na ten jeho. Bylo to zvláštní, ale když to udělala, mohl se nadechnout. S úlevou své plíce zaplnil... vzduchem? Ne, to těžko, byli stále v hlubinách moře, ale Varjovi nezáleželo na tom, co dýchá, hlavní bylo, že dýchal. Když se jeho bolavé plíce uklidnily, uvědomil si, že se jeho zadní nohy proměnily v ocas. Chvíli jen nechápavě zíral, než se zadíval na Badri, která mu zachránila život, ač ho vůbec neznala. Riskovala kvůli němu a to byl dluh, který byl pro každého seveřana nesmírně velký.
"Badri," vydechl úlevně, ač bylo podivné mluvit pod vodou, ale žil. Žili. "Děkuji," řekl vlčici, která se tvářila jako by to celé byla samozřejmost. "Zachránila jsi mi život," poznamenal nevěřícně, protože to stále nechápal.
Kolem nich se míhaly ryby a Varja slyšel i radu jakéhosi mořského tvora. Ofrau? Byla to Kostlivka? Ptal se sám sebe, ale to jediné mu dávalo smysl. Kapitán je však tak docela neposlal. Měl pocit, že to byla jejich chyba, že se jeho snaha nepodařila a že nakonec monstrum vypustili zpět do moře, ale nestihl ani rychle reagovat, protože dřív, než stihl mořského koníka najít, už ho cosi schramstlo.
"Badri, asi bychom se měli schovat." Bylo evidentní, že tu nebylo bezpečno, a tak se rychle rozhlédl po mořském dně. "Úkrytů je tu víc než dost," dodal, ale samozřejmě se od ní nehnul. Byli v téhle kaši až po uši, ale byli spolu. Určitě na něco přijdou, říkal si. A pak tu byl ten zpěv, který jim asi předával nějakou radu - na tu však už nezbývalo dost času.

Červen 2/10 | Iška

Varja se otočil hned, jak za sebou zaslechl pohyb. Nebylo to těžké, protože černá vlčice se rozhodně nechovala ani trochu tiše. Varja doufal, že zase narazí na Kezi, protože s ní byla zábava, ale vlčice, která se k němu blížila se tvářila tak kysele, že mu bylo hned jasné, že s touhle tedy jistě žádná zábava nebude. Navíc z jejího kožichu šlehaly jiskry jako kdyby se ho rozhodla podpálit - to podle jejího výrazu bylo dost klidně možné.
Vlk jí chvíli pozoroval, ale ani nešel pryč a ani nestáhl uši, ač nejspíše měl. Vlčice totiž nepůsobila, že by se chtěla přátelit. Varja měl určitou jistotu toho, že i kdyby mu chtěla vlčice ublížit, nebude to mít tak snadné, když byl ve vodě. Podle jejích rudých očí a jisker snadno usoudil, že si nejvíce rozumí s ohněm.
"No, ty se teda tváříš," prohodil Varja, protože doufal, že jí tím trochu uvolní a nebude v něm vidět žádné nebezpečí. Nechtěl se prát, a to ani i když měl fyzickou převahu. Připadalo mu, že zahrávat si s někým s magií ohně nebyl zrovna dobrý nápad. "Rozhodla ses, že mě upálíš, nebo tak?" zeptal se jí a zamával ocasem jako bílou vlajkou na znamení míru.

Varjargar nemohl dělat vůbec nic, než se bránit, bylo to však zbytečné. Monstrum bylo silnější a navíc nemuselo bojovat o tu trochu vzduchu, co mu zbyla v plicích. Vlk si už ve chvíli, kdy ho tvor táhl do hlubin uvědomoval, že je mrtvý, že tohle nemůže přežít. Zemře tak rychleji, než tenhle svět vůbec pořádně pozná a prozkoumá. Kdyby si to v tu chvíli uvědomoval, možná by ho to mrzelo, ale nevzdával se. Nemohl dýchat, ač jeho plíce zoufale řvaly o přísun vzduchu, uvědomoval si, že kdyby se přestal snažit, zpečetil by svůj osud.
Monstrum ho uvěznilo v lodi, což bylo asi vůbec to nejhorší. Loď se rozpadala a i kdyby nebyl pomlácený od monstra, zahubily by ho padající trosky. Možná bylo lepší se přestat snažit, o tu možnost volby byl však ochuzený. Když se k němu monstrum naklonilo a chtělo po něm chramstnout, Varjargar ucukl. Přestal se soustředit a vypustil zbytek kyslíku, který měl. Jeho plíce zaplnila voda a jeho rozbité tělo začalo pomalu klesat. Varjargar se ještě držel zbytku svého vědomí, bylo to však zoufale těžké.

Červen 1/10, Iška

Varja zase zabloudil k jezeru. Říkal si, jestli tu zase narazí na nějaké zatoulané vlče, ale říkal si, že tentokrát by to chtělo trochu více klidu. Úlevně si vydechl, když zjistil, že poblíž nikdo není. Mohl přestat být tolik ostražitý. Zdálo se, že Gallirea byla plná vlků a on neměl dosud čas pořádně myslet, jak byl pořád někým obklopený. Za celý život se s tolika vlky nesetkal, byla však pravda, že se tomu doma tak trochu vyhýbal. Bylo pro něho však nezvyklé tolik mluvit.
Došel až k vodě, aby se napil. Uvolněně skláněl hlavu a přemýšlel, že by bylo příjemné se trochu ochladit. Byla sice noc, ač už skoro svítalo, i tak mu v jeho huňatém kožichu bylo skoro horko. Nebyl zvyklý na tak vysoké teploty, na Severu bylo chladno vždy a přizpůsobit se mu zjevně mělo chvíli trvat.
"Už aby byla zase zima," zabručel si pro sebe a omýval své bílé přední packy na kraji jezera.

Varjargar se na Stína neohlížel. Byl přesvědčený, že o jeho radu jistě ani trochu nestál, on byl však příliš velký dobrák na to, aby ho nevaroval. Vrhnout se z průrvy pro někoho mohlo být lákavější, protože byla blíž, schody se však podle dusotu, který nakonec slyšel za sebou, i Stínovi jevily jako lepší varianta. Trochu se mu ulevilo, ač toho vlka nijak dobře neznal, nikomu by však nepřál ve vlnách - ač jim podle všeho zcela jistě hrozila. Varja si stejnou měrou dělal starosti o Badri. Nevěděl, co se s ní stalo, když však vyběhl na palubu, neviděl jí. Koho však viděl byla Kostlivka, jak děsivou vlčici ve své mysli nazval.
Litoval, že se ke schodům vrhl jako první, zvlášť, když se ta věc olízla způsobem jako by ho chtěla sníst. A co když chtěla? Varja nestihl ani stáhnout uši a ustoupit, Kostlivka s úsměvem prohlásila, že půjde s ní a on nestihl ani protestovat, prostě ho čapla za kožich a strhla ho z paluby do chladné vody.
Varja by se v tu chvíli modlil, kdyby znal nějaké modlitby, aby se raději utopil. Představa, že bude snězený, nebo že se promění ve stejně hrozivou věc ho děsila více než cokoliv jiného, jak se však zdálo, tohle jeho přání bude vyplněné jako nic. Plíce se mu naplnily vodou a on byl vláčený Kostlivkou. Tak ať, pomyslel si, teď už na tom stejně nesejde.
Byl přesvědčený o tom, že tak jako tak bude mrtvý. Žádný vlk přeci nemohl přežít pod hladinou. A přesto se mu zdálo, že zahlédl bílý kožich, jak ho Kostlivka kamsi táhla.

Získala jsem 23 bodů.
Mohla bych poprosit o 7 křišťálů (21 bodů) + 3 drahokamy (2 body)?