Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA - FM 1/5 (11)

Bylo náročné vydržet to příšerné horko. Býval by se raději stáhl někam, kde by bylo chladněji, Varjargar však musel uznat, že na to byl příliš líný - ne, ne líný, ale zmožený horkem. Byl navíc přesvědčený, že i kdyby se přesunul, vyšlo by to na stejno, horko by mu totiž bylo dozajista všude. Byla tedy otázka, co si takový severský vlk měl v létě počít. Byl přesvědčený, že vypustí duši, ale usoudil, že to je až přehnaně dramatické. Byl schopný takhle pod stromem ležet až do podzimu, co by navíc také měl dělat v tak horkých dnech? Bylo jasné, že každý rozumný vlk se někam uklidil a spal.
Bylo jasné, že s tím horkem se muselo něco udělat, jenže co? Bylo jasné, že horko a léto obecně se dalo přežít, ale zbavit se ho? Bál se, že řešení k ukončení léta neexistuje. Byla tu jen jedna možnost a tou bylo přesunout se do nějakých chladných končin. Byly tu někde hory? Byl v téhle zemi jen chvíli a vlastně to pořádně nevěděl. Bude to muset nějak zjistit. Byl si vlastně skoro jistý, že si zvládne poradit sám. Byl vždy sám, tak proč by nezvládl najít sever a vydat se tam? Bílý sníh se přeci na horách držel i v horkých létech, to si ze svého domova pamatoval, ač byla pravda, že jeho domov byl mnohem chladnější, ale i kdyby tu neměly bílé hory, nějaké tu mít musely, nebo ne? Byl připravený vydat se na cestu, a tak se zvedl ze stínu chladného stromu a vydal se na sever. Byl odhodlaný, ale musel přeci jen jít až po setmění, protože horko ho opravdu zmáhalo. Byl zvědavý, co objeví.

VLA - FM 2/5 (10)

Léto bylo nesmírně vyčerpávající. Inu, nebyl to žádný div, vždyť měl srst severského vlka. Aby toho nebylo málo, slunce nepřestávalo žhnout. Trýznivá záře ho bodala do očí a ani ve stínu nebylo bezpečno. Ono by to bylo něco jiného, kdyby bylo jen o trochu chladněji, ale Varja měl zkrátka smůlu. Unaveně se převaloval v trávě a vzpomínal na dny v místech, které kdysi bylo jeho domovem. Mimo toho horka mu tady bylo dobře, ale uvědomoval si, že léto na severu bylo docela jiné - snad měl celý sever jiný nádech, jiné světlo.
Očima přejížděl po mýtině a zívl. Letošní léto by nejraději jen prospal. Líně se převaloval a přemýšlel jen nad chladnými horami, nebo nad studeným jezerem. Možná by se mohl vydat najít nějaké chladnější místo. On na to však byl příliš líný, vstát a dávat packy před sebe? Eee, to se jevilo až příliš náročně. Eventuelně by si mohl najít nějaké jiné místečko na odpočinek - snad, možná, uvidí. Inu, prostě se mu nechtělo. Ona myšlenka mu vydržela jen chvíli, než jí zase zažehnal. Líbilo se mu tady, ano, jen tu bylo trochu moc horko. Osamění mu nevadilo, ba dokonce mu tak trochu i vyhovovalo, a tak ho skoro nic netrápilo. Oči se mu klížily a znovu zívl. Lehce se překulil na záda a chvíli se jen převaloval v trávě až jeho kožich chytil trochu zelený odstín. Nevadilo mu to. On o tom vlastně pořádně ani nevěděl. Léto možná nebylo tak špatné, říkal si. Inu, bylo horko, to ano, ale když se od toho oprostil, bylo to skoro příjemné.

VLA - FM 1/5 (9)

The weather was extremely tiring. How was such a Nordic wolf supposed to live when the summers here were so very hot? It was unbearable.
He had found a cool cave, but even though he had promised himself that he wouldn't come out until autumn, he could hardly actually keep it.
He was hungry. He hadn't eaten in days, and though he had found a nice little stream to drink from, the hunger caught up with him even in the heat.
He had no choice. In the early evening he emerged from the cave and decided to go hunting.
It took only a short time to find a nice meadow. He had to leave the coolness that the mountains provided, but the shade of the trees was familiar to him.
He discovered a rabbit's burrow. It wasn't long before one of the rabbits made its way out. Varjargar was tired from the heat, but he pounced on the tiny animal, and though the rabbit had an undeniable advantage, the wolf hunted it down like nothing. He carried it to his cave, where he ate it.
"Good," he said to himself as he lay down in a corner after eating. "Now I really won't be going out again until fall," he promised himself.

Pro Varjargara byly horké letní dny utrpením. Rád by tvrdil, že to bylo jinak, ale nebylo. Jeho hustý kožich byl v tomto počasí hendikepem a ač za tu dobu, co považoval Gallireu za svůj domov vylínal, nikdy to nemohlo být dost na horka, která tady panovala. Nikdy nečekal, že by mu mohlo být takhle horko. Bylo to skoro nesnesitelné, a to vlastně nic nedělal – ani nemohl, měl pocit, že jakákoliv aktivita ho bude stát život.
Odpoledne to bývalo nejhorší. Obvykle se buď složil pod stromem ve stínu, nebo, když se mu podařilo zavčasu dorazit k jezeru se složil u něj a nehnul se do doby, než nastal večer. Co jiného také dělat v tak úmorných dnech? Nejlepší bylo je prospat, ale protože nikdy nebyl zrovna povaleč, nejvíce si užíval právě to, kdy se mohl cachtat v jezeře, nebo třeba v řece, které skoro preferoval, protože byly chladnější a cokoliv, co bylo chladnější pro něj v těch horkých dnech vyhrávalo.
To takhle jednou, když bylo opravdu horko, ležel pod stromem. Byl sice nedaleko řeky, slunce však žhnulo tolik, že se mu nechtělo ani vystrčit čumáček – jen kdyby neměl tak obrovský hlad. Nakonec mu to nedalo, skoro neochotně se vyploužil ze stínu a plahočivě překonal nezbytně nutnou vzdálenost k řece, kterou si vybral jako zdroj své obživy. Musely tam přeci být alespoň nějaké ryby, nebo ne?
Nejraději by do ní po hlavě skočil, to však nepřipadalo v úvahu, protože by si tím potencionální úlovek akorát vyplašil. Musel zůstat na břehu a sledovat svou potenciální oběť. Ryby byly rychlé a lovit je nebylo nic snadného, nebylo to však nic, co by Varjargar nedělal. Vždy byl schopný lovec a byl ohledně lovu velmi sebevědomí. Díval se do vody a viděl, jak se mihotá i jak se na dně lesknou rybky, které nejspíše mířily do jezera. Už se viděl s nějakým tučným úlovkem, už už se oblizoval, ale vyčkával. Nebyl unáhlený, zvlášť protože světlo odrážené z hladiny bylo příliš ostré a on si chtěl být opravdu jistý, že jeho úsilí nevyjde na prázdno.
Trpělivost ho brzy přešla. Nakonec přeci jen skočil do vody, ale místo toho, aby v zubech stiskl vytouženou rybu, měl plnou tlamu lesklých oblázků. Nevěděl, jestli mu ryba uplavala, nebo zda tam vlastně nikdy žádné ryby ani nebyly (protože kolem něho vůbec žádné neplavaly, když už v té řece byl), ale bylo očividné, že jeho přehnaná sebejistota nebyla úplně na místě. Snažil se přijít na to, co se vlastně stalo? Měl přehřátý mozek? Nebo si s ním hrálo světlo, když se voda mihotala a oblázky se leskly tak, že to vypadalo jako pohyb ryb? Nebyl si tím jistý, ale alespoň jedno pozitivum to celé mělo – už mu nebylo takové horko, kožich měl totiž celý zmáčený a lepil se mu na horkou kůži. Měl sice pořád hlad, ale to bylo skoro podružné, když si lehl a nechal vodu, aby se přes něj valila. Horko trochu ustoupilo a kůže už ho tolik nežhnula, i hlava se mu pročistila, na klasický lov však neměl ani pomyšlení.
„No, asi nakonec budu muset počkat na večer,“ zabručel si pro sebe, a ještě chvíli si spokojeně ležel v řece. Jak asi musí být na poušti? Zamýšlel se, protože to bylo místo, které ho jako severského vlka velmi zajímalo, rozhodně však neměl odvahu se tam vypravit, alespoň ne teď. Navíc Badri slíbil, že se tam vypraví jedině s ní a chtěl své slovo dodržet. Navíc zima se jevila být pro návštěvu pouště mnohem vhodnějším ročním obdobím. Co by tam asi tak dělal, když sotva snesl Gallirejské lesy a louky? Pravda však byla taková, že domů se už vrátit nechtěl.

VLA - FM 1/5 (8)

Varjargar si byl jistý, že umře horkem. V minulých dnech se teplota zvedla do úmorných výšin na které z chladného severu nebyl zvyklý, vlastně si ani nepamatoval, kdy naposledy mu bylo takové horko. Vlk se snažil najít nějaký chládek, ale bylo to v podstatě nemožné, nikde nebylo chladno dostatečně. Věděl, že léta byla horká, nebyl tak hloupý, aby to nečekal, ale tady opravdu trpěl. Vyhlížel déšť, který však nepřicházel, naopak teploty stoupaly ještě výš. V lesním podrostu, kterým se plahočil, zůstávaly chomáče jeho srsti, která línala více než kdy jindy, ale nemohlo to být dost. Varjargarova srst byla stále až moc huňatá.
Vidina chládku byla jen zbožným přáním. Velice mu chyběl sever, ač se mu v Galliree líbilo, její počasí nebylo zrovna přívětivé k jeho kožichu. Vcelku litoval, že se nevydal někam do hor, přeci jen je na horizontu už viděl. V tu chvíli bylo však moc horko na to, aby se vydával na delší výpravy.
Velice by ocenil vodu. Voda byla velmi lákavá, jenže dojít k ní, aniž by se upekl se zdálo být nedosažitelné jako dojít do hor. Vždyť se chtěl jen ochladit, nic víc, ale i tak se to zdálo být nad jeho síly. Vždyť bylo tak horko! Varjargar se nakonec rozhodl, že se uloží pod stromem a počká do podzimu. Vlastně se mu to v tu chvíli jevilo jako jediné rozumné řešení.

VLA - FM 1/5 (7)

Varja chtěl udělat vše správně, proto zavyl, ještě než však stihl zavřít tlamu, už se k nim blížili dva vlci, které minuli před chvílí na louce. Varja si jich sotva všiml, ale teď jim věnoval veškerou svou pozornost. Mohl být tenhle les jejich? Ptal se sám sebe a zaujatě si vlky prohlížel. Pokud byli alfa párem, pak byli značně nesouměrní. Vlčice byla oproti vlkovi opravdu malá, říkal si však, že to, co jí chybělo na výšce jistě nahrazovaly její křídla, která ho vlastně ani trochu nepřekvapila. Už viděl paroží, takže křídla ho z míry skoro vůbec nevyvedla, byl však překvapený, že je nezmínila Badri.
I on pozdravil a kývl, když ho Badri představila. Nebyl si jistý, jestli by jim neměl říct, že je Varja jen přezdívka - třeba to byla nějaká důležitá podmínka pro přijetí do smečky, nakonec však nechal mluvit Badri. Říkal si, že na jeho jméně jistě zase tolik nezáleží. Trochu se zastyděl, když vlčice zmínila jeho návrh Badřina nového titulu. "Ta princezna... to byla jen taková legrace. Cestou sem jsme už jednou zabloudili, protože se v kraji ještě tolik nevyznáme, ale Badri se povedlo najít cestu, a proto... proto jsem řekl, že je borůvková princezna," vysvětlil, ač to možná nebylo nutné, příliš se však obával toho, že by je třeba kvůli tomu nechtěli přijmout. Samozřejmě na ně hleděli jako na potencionální nebezpečí (ač jak nebezpeční mohli ve skutečnosti být, když na sebe pořvávali o princeznách z borůvčí?), a proto je chtěl ujistit, že neměli vůbec žádné zlé úmysly.
"Zkrátka jsme velmi doufali, že bychom tu mohli najít domov," přidal se k Badri. Předpokládal, že si je budou chtít vyzkoušet a doufal, že se před alfa vlky ukáže v tom nejlepším světle.

VLA - FM 3/5 (6)
Červenec 2/10

Svou krátkou procházku by zakončil u jezera, kdyby se nebem stále neklikatily blesky, které koutkem oka spatřoval, když se stromy trochu rozestoupily a on vzhlédl ke kovově šedému nebi, které vypadalo skoro jako hladina onoho jezera.
Posbíral své vzpomínky, uložil je do nostalgického šuplíčku ve své hlavě a ujistil sám sebe, že vše je přesně tak, jak má být. Osud, nebo kdokoliv bděl nad chodem jejich životů musel nejlépe vědět, co je mělo v životě potkat. Snažil se opakovat si, že věci v jeho životě měly svůj řád a že se měly stát přesně tímhle způsobem. Kdyby si to neopakoval, možná by se zbláznil. Přeci jen jeho zjizvená noha ho mohla snadno přesvědčit o opaku, ale on se tomu nemohl poddat. Musel se soustředit na to, že dělal vše, co mohl.

VLA - FM 2/5 (5)
Červenec 2/10

A jak si to spokojeně ťapkal lesem, přemýšlel i nad jinými věcmi než jen nad Badri a nad tím, jak mu tady v tomhle lese chyběla, protože tu najednou bylo tak prázdno. Vzpomínal si na moře, které tady viděl a skoro by mu za horkých letních dní chybělo, kdyby se necítil tak slaně. Reflektovat nad tím, jaký byl jeho život tady bylo mnohem snadnější než vzpomínat na to, jak osamělý byl, než sem přišel. Bylo to zvláštní, zároveň se však nikdy necítil lépe. Jako kdyby tohle místo mělo být tím, kde měl strávit svůj život.
Byla pravda, že často myslel na matku a na své sestry, na to jaký život asi vedly, ale měl pocit, že ve smečce ve které je zanechal se jistě měly dobře. Věděl, že bylo pravděpodobné, že už je nikdy neuvidí, ale přijal to s klidnou myslí. Musely být v pořádku. Říkalo se, že když jeden něčemu tak moc věří, muselo se to stát, nebo ne?

VLA - FM 1/5 (4)
Červenec 1/10

Procházka lesem se zdála být skvělým nápadem, zvlášť teď, když po bouřce nebe křižovaly blesky. Jednu nespornou výhodu však chladnější počasí bezpochyby mělo. Bylo chladněji, což severskému vlkovi rozhodně přišlo vhod. Spokojeně pohodil ocáskem a mířil zase jiným směrem, než kudy šel naposledy. Nemusel se skrývat před horkem, i tak se však rozhlížel po nějakém pěkném místečku, kde by se uvelebil, ne snad kvůli únavě, ale kdyby se znovu rozpršelo. Ne, že by mu déšť vadil, přeci jen to byl jen mokrý sníh, ale to blesky mu dělaly starosti. Bouřky uměly být děsivé, musel si však vždy vzpomenout, jak hezká byla ve skutečnosti ta, kterou tu zažil úplně poprvé. Tehdy se seznámil s Badri a hledali společně úkryt. A tehdy se jí také společnými silami snažili přehlušit. Snad proto se slabě usmál, když si na to vzpomněl. Inu, tady s ním Badri nebyla. Škoda, říkal si, protrože se s ní vždy dobře bavil.

VLA - FM 3/5

Bylo snadné sebou jen plácnout do trávy a chvíli nic nedělat. Byl by spokojenější, kdyby k tomu bylo menší horko, ale věděl, že nemohl mít vše, co by chtěl a teď se cítil vlastně vcelku spokojeně. Bez horka by to koneckonců nebylo žádné léto. Bavil se tím, že pozoroval mraky, když ležel na zádech a broukal si, když se převaloval v trávě. Byl to líný den, kdy se mu vůbec nic nechtělo. Byl rád, že ani nic nemusí, přeci jen ještě v žádné smečce nebyl. Borůvkový les se mu však jevil jako skvělé místo a už se těšil, až se stane členem té smečky, pokud o něho tedy budou stát. Byl ohledně toho celkem nejistý, ale nemyslel si o sobě, že by se jim neměl důvod nelíbit. Byl velký a mohutný a síly měl také dost, lovit také svedl docela obstojně. Byl přesvědčený, že stál za to, aby ho ve své smečce přijali. Badri takové myšlenky neměla a on jí v tom musel jen obdivovat. Bylo zvláštní, jak moc si na její společnost zvykl a vlastně si už ani neuměl představit, že by se směrem k Borůvce nevydali spolu. Byla jeho kamarádkou a stala se jí tak snadno, až ho to samotného překvapovalo. Byl rád, že na ní narazil.

VLA - FM 2/5

Varja měl rád tyhle chvíle, kdy mohl jen ležet, nic nedělat a přemýšlet. Toulal se krajinou a když bylo moc velké horko, tak se rozhodl schovat, a tak měl spoustu času, jen tak vychutnávat ticho a rozjímat. Tolik se mu toho honilo hlavou, přeci jen, když byl sám, měl nekonečné množství času a klidu, tady to bylo všechno jinak. Kolik tu poznal nových vlků, co toho tady za tak krátký čas stihl zažít. To nemohl říct jen tak někdo. On přeci zachránil moře před zubatou potvorou. Uf, na její zuby měl stále neblahé vzpomínky ze kterých se mu ježily chlupy na krku. Upřímně řečeno to ale bylo něco na co se nezapomíná a čím se jistě bude dlouho chlubit. Teď měl pocit, že mu nic nechybí, měl přátele a měl směr, kterým se chtěl v životě ubírat. To bylo více než za celý jeho dosavadní život, kdy jen utíkal před stíny své minulosti. Inu, bylo na čase to změnit. Tentokrát měl pocit, že mu to jde a že se stává vlkem, kterým se měl stát a kterým by byl už dávno, kdyby nebyl nucen cítit krev svého otce. Evidentně bylo vše lepší, tak co to bylo za zvláštní pocit, který nesvedl pojmenovat? Tíživý pocit neustupoval, byla to nervozita, tím si byl jistý, ale nechápal její důvod. Domýšlel si, že to byla nějaká neblahá předtucha. A nebo se jen zbláznil, či na něho dolehlo to, že byl na úplně cizím místě a ač nebyl tak docela sám, přeci jen se mu celý jeho život obrátil pod packami a teď se ho znovu musel učit žít.

VLA - FM 1/5

Summer has begun. Varjargar had never been a big fan of hot summer days, but there weren't many of them in the north. Even so, back then he usually just lounged in the shade of the forest or by the cool lake, as his long, thick coat made him feel terribly hot.
He felt he had nowhere to hide here. Sure, there were many cooler places, but he felt that the shade was hot here too. Something about this air was driving him crazy. He felt like he was going to die from the heat, that's how bad it was.
The lake was his favorite place, but here the bright sun was shining down on him and even the grass around him was radiating heat. He couldn't imagine how horrible the desert must have been. The place still kind of intrigued him, he definitely dismissed his visit, at least for now. At least until the refreshing summer storms came... they had to have those here, didn't they?
Varjargar eventually found his place in the rocks where he had taken refuge. It was strange how different the weather was everywhere here, but his shaggy fur definitely welcomed the coolness. He curled up in the cool cave and vowed not to come out until at least autumn.

Červen 4/10 | Iskierka

Varjovi trvalo dlouho, než pochopil, že se s ním vlčice nechtěla přátelit, nedal na sobě však nic znát, když ho zcela očividně provokovala, jen zamrkal, ale nespouštěl z vlčice pohled. To, kdyby se náhodou rozhodla prát.
"Když už tak Varjargarovo," poznamenal netečně, ale bylo zřejmé, že Jiskra na jeho jméno brát ohled nehodlala. Z nějakého důvodu byla ve stavu permanentní naštvanosti, alespoň tak mu to po jejich krátké interakci připadalo. "Ale ne, to samozřejmě není. Chtěl jsem se jen ochladit, neměl jsem tušení, že to tady patří tobě," řekl, přestože věděl, že to tady vlčici zcela evidentně nepatřilo.
Nezastrašila ho, nehleděn a to, jak blízko k němu byla. Dívala se na něho zvrchu, ale on byl ve vodě a ona na břehu, i tak byla na vlčici překvapivě velká, on jí však nemínil ohrozit. A doufal, že ani Jiskra se nechtěla prát.
"Těší mě, Jiskro," kývl, ale věděl, že to bylo k ničemu. Jiskru evidentně netěšilo nic, nehledě na to, jak by se býval snažil kvůli vlčici, která musela být tak ohnivá, že se podle toho i jmenovala. Muselo to být kvůli těm jiskrám, které jí tančily v kožichu.
Všiml si i mývala, který se vykolébal z lesa a usoudil, že to musel být podobný společník jako měl Stín, ale neptal se jí, protože přátelit se s ním evidentně nechtěla a pochyboval, že by mu sdělovala něco tak osobního.¨
"Voda je dneska zvlášť příjemná, nechceš se taky smočit?" zeptal se jí. "Pokud to tedy neudělá něco s těma jiskrama v tvém kožichu," dodal, stále se s ní snažil jednat přátelsky, měl však určité pochybnosti, že se to setká s úspěchem.

<<Mathae

Varja svůj nově nabitý titul mínil používat a něco mu říkalo, že Badri to mínila zrovna tak vážně jako on. V tu chvíli na tom vlastně ani jednomu zase tolik nezáleželo, protože mířili přímo za nosem až k borůvkovému lesu. V tomhle směru se dalo na Badri evidentně velmi dobře spolehnout. Brzy stáli v borůvčí, které vypadalo pro dva hladové vlky až příliš lákavě, Varja však nebyl blázen, aby se pustil do borůvek, které patřily smečce.
"To jsme," přitakal a nejistě se rozhlédl, jednou, dvakrát, třikrát. Nebyl tak optimistický jako Badri a rozhodně mu nepřipadalo zalíbení se alfám jako nijak snadný úkol. Měl pocit, že se nelíbil nikdy nikomu, proto také z jediné smečky do které kdy vstoupil také hodně rychle odešel, a proto teď byl tak nejistý a nerozhodný, už tu ale byl a odejít snad mohl vždycky, říkal si, přesto nebyl tak klidný jako bílá vlčice, která máchala ocasem a působila, že není nic snadnějšího než vstupovat do smeček. Možná s tím měla větší zkušenosti než nebohý Varja, kterému se příliš čekat nechtělo.
"No... to zní náramně snadně," zabručel, protože se toho bál, Badri to však asi nepostřehla. Na druhou stranu byli oba hladoví a vyčerpaní, a tak se nebylo čemu divit. Možná je v takovém stavu alfy ani nebudou chtít vidět. Třeba jim budou připadat příliš slabí. To pomyšlení Varju neuklidnilo, spíše naopak.
V lese se mu líbilo, ale ještě si nedělal žádné velké naděje. "Neměli bychom zavýt, nebo tak něco?" zeptal se Badri, nechtěl působit nejistě, ale vlčice nemohla vědět, jak velké rozhodnutí pro něj bylo vstoupit do nějaké smečky, když takový život nikdy nepoznal. Byl samotář a tak to mělo zůstat. Badri by asi bývala jen čekala, když však zavyl, připojila se k němu. Připadalo mu to tak správně, přeci jen vběhli do lesa jako malá vlčata. Samozřejmě si ve své únavě ani nevšiml, že alfy minuli a že jejich čekání by tak jako tak bylo dosti krátké.

//Já jsem tě úplně zazdila, jsi mě měla kopnout na Discordu...

//Medvědí jezírka přes Mathae

Voda, i přes slanou pachuť jim dodala potřebnou sílu do paciček. Kráčeli tak vedle sebe dál a Varjovy nápady je udržovaly v dobré náladě. Na Stína si ani nevzpomněli a už mysleli jen na to, jak se nacpou borůvek a dost možná půjdou spát - pokud je vůbec v Borůvkovém lese (pokud ho najdou) vůbec přijmou. Byl z toho trochu nervózní, a tak to zakrýval svou až přehnaně dobrou náladou.
“To zní dobře. Tak dohodnuto, budeme princ a princezna. To se alfě bude určitě zamlouvat,” poznamenal, protože stále předpokládal, že se do lesa dostanou - a to ani netušil, že byl blíže, než vůbec myslel. Vzápětí ho Badri upozornila na vůni borůvek a teprve tehdy si jí všiml i Varja. Asi to bylo tím, že Badri byla vegetarián.
V tu chvíli šlo veškeré vyčerpání stranou. “No jo, Badri! Vidíš to! Našla jsi to!” pronesl nadšeně a klusal za ní. “Přidej si k titulu ještě princezna borůvek,” křikl za ní a mířil k lesu s nohama jako z olova a s nelehkým pocitem v žaludku. A slanou vodou to nebylo.

//Borůvkový les