Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA - FM 1/5 (25)

Slunce zapadalo a barvilo svět do zlatova. Stíny se táhly a tvořily jiný svět plný věcích, které se skrývaly jen ve tmě. S tou myšlenkou Varjargar sledoval ten měnící se svět a přemýšlel nad tím, jak zvláštní to je. Skrývala noc něco víc, než jen příjemný chládek, který zvlášť v tomhle horoucím pekle nesmírně oceňoval. Seděl pod stromy, které se pomalu nořily do tmy. Samozřejmě musel přemýšlet nad tak divnými věcmi. Sice si nikdy neříkal, že by byl normální, a protože skoro celý život žil sám, asi ani nemohl být, i tak ho občas věci nad kterými přemýšlel zarážely. Smýšleli takhle i jiní vlci? Sám si nebyl jistý, protože si s nikým nikdy tak hluboce nepovídal, aby mu sděloval své náhodné myšlenky týkající se slunce, měsíce, stínů a hvězd, ale třeba to bylo běžné, utěšoval se.
Sebral se ze země a protáhl se. Seběhl ze svahu na kterém odpočíval a zamířil do údolíčka, které už stíny zcela pohltily s tím, že se vydá tam, kam ho nohy ponesou. Slunečný den už vzal za své, jak kráčel krajinou, svět pomalu pohltila tma. Stmívalo se rychle. S tou myšlenkou se začal zaobírat tím, zda už se blížil podzim. Severský vlk se však nejvíce ze všeho těšil pochopitelně hlavně na sníh. Škoda, že do zimy ještě zbývalo tolik času.

VLA - FM 1/5 (24)
Srpen 4/10 • Cyril

Varjargar svou společnost Cyrilovi nijak nevnucoval. Vešel do vody a pokrčil se, aby mu voda dosáhla co nejvýš. Příjemně chladila jeho rozpálenou kůži. "Já se setkal jen s tebou a s jednou další," řekl mu. Nemohl soudit, jestli jich tady nebylo více - možná ano, vždyť Badri přeci mluvila o svém bratrovi, který tu měl někde být. Vlk se na svého společníka ohlédl. "Jméno je jen jméno. Má takovou váhu jakou mu přisoudíš," poznamenal, vědom si toho, že Princ Severních kopců a Větrných luk to jen těžko mohl chápat. I kdyby byl princem všeho kolem sebe, nic z toho by mu ve skutečnosti nepatřilo - stromy by neoplakávaly jeho odchod a jezero by nevyschlo žalem. Příroda byla svou vlastní paní a on jí procházel jako její tichý host, vděčný za každý nádech. Sever byl krutý, připomínal si, a tituly by mu pravděpodobně žaludek nenaplnily. "K čemu jsou vůbec takové tituly dobré?" zahuhlal, zatímco se chladil.
Varja se na Cyrila ohlédl a přemítal, kdy k jeho titulům přibude i titul Pána Vlčího jezera, ale nahlas se nezeptal. Vypadal jako vlk, který potřeboval vše vlastnit. Asi si tím něco kompenzoval, napadlo ho.
"Na severu jsem zahlédl hory se sněhem na vrcholcích. Také jsem tam mířil, ale je to moc daleko a tohle horko se nedá vydržet," řekl mu. Nechtěl ho odrazovat a jeho touha po sněhu byla patrně stejná jako ta jeho, ale jeho vůle se v tom horku někam pachtit byla menší a menší s každým přibívajícím stupněm.

VLA - FM 3/5 (23)
Srpen 3/10 • Cyril

Varja naklonil hlavu na stranu a zadíval se na klidnou hladinu jezera. "Myslím, že té vodě to zase tolik nevadilo. Nedramatizoval bych to," poznamenal vlk vesele, protože zase tolik by si té vody nevšímal. Jen ho lákal její chlad, kterým ho k sobě vábila a kvůli kterému u vody strávil téměř celé léto. Co také jiného s tou jeho hustou srstí?
Varja byl rád, že narazil na dalšího krajana. Zdálo se, že všichni severští vlci se rádi trápili horkými léty, proč jinak by směřovali sem na jih, do této zvláštní země? "Vždy rád potkám krajany," řekl mu, ale musel se zasmát nad tím, jak dospěl k tomu, že byl urozenějšího původu. "Je to jen jméno," ujistil ho - a byl rád, protože se Cyril vzápětí vytasil s tituly, které on nikdy ani neslyšel. Jeho rodiče byli tuláky, a tak neměl nic jiného než to jméno, které prý znělo vznešeně.
"Já žádnými tituly nedisponuji, Cyrile, princi Severních strání a vévodo Větrných hor, ale těší mě." Zopakoval po něm všechny jeho tituly, vědom si toho, že musel zákonitě udělat pár drobných chyb - bylo to přeci jen docela dlouhé jméno, aby se jím někdo jen tak představoval.
Vlk byl oproti němu menší a drobnější. Nikdo by do něho určitě nikdy neřekl, že nebyl princem, ale pouhým tulákem. Jeho výška a mohutnost na to jistojistě nepoukazovala.
"No, rád se schladím. Kvůli tomu jsem ostatně přišel," poznamenal a ač by jindy do vody přímo skočil, udělal jen pár kroků, aby nevypadal jako rozdováděné vlče. "Jen jsem nechtěl nikoho vyrušit. zvlášť ne někoho, koho neznám," vysvětlil.

VLA - FM 2/5 (22)
Srpen 2/10 • Cyril

Vyrušil toho vlka, který zabodl pohled přímo do něho - jako by však hleděl spíše skrze něj. Varja zůstal klidný, nechystal se tomuhle cizinci brát jeho poklidnou zábavu. Nechtěl se prát, nechtěl být hrozbou.
"No právě," kývl a oplácel vlkovi pohled. "Kdyby aspoň měla pocity, bylo by pak trochu uspokojivější do ní mlátit, ne?" zeptal se ho a tázavě naklonil hlavu na stranu. Asi na tom nesešlo, v tom měl cizinec pravdu. "Ale nesejde na tom," zopakoval po něm. Nepohnul se, aby mu dal najevo, že mu nechce dělat problémy. Někdo ho mohl považovat za hrozbu, byl vysoký a mohutný a se svým hustým kožichem působil ještě trochu větší - vlk proti němu byl menší a ještě stál pod ním ve vodě. Varja by nejraději skočil do té vody za ním.
"Jsem," kývl. Bylo zřejmé, že cizinec byl zrovna tak ze zemí věčné zimy. "I ty," usoudil, protože to nebylo nijak těžké poznat. Proč by jinak stál po kolena ve vodě? "Mimochodem, jmenuji se Varjargar."

VLA - FM 1/5 (21)
Srpen 1/10 • Cyril

Varjargar se táhnul k jezeru. Zdálo se to být jako to nejrozumnější řešení nastalé situace. Bylo horko. Takové horko, že se potil tak, že za ním jistojistě musela táhnout mokrá stopa. Jeho huňatý severský kožich tomu vůbec nepomáhal. Třeba, říkal si Varja v duchu, si na to časem zvyknu. Byla to však podle něho jen naivní myšlenka.
Jezero bylo jedinou záchranou v tomto horkém dni, jak k němu ale došel, viděl, že nebyl sám, kdo tento nápad dostal. Tmavého vlka viděl stát ve vodě. A plácal do ní packou tak, až se kapičky rozlétly na všechny strany. Proč to udělal Varja nevěděl, ale zvuk toho úderu v něm probudil neodolatelnou touhu skočit do té vody za neznámým vlkem, byl však obezřetný. Vždy si dával na cizince pozor, zvlášť, když nevěděl, zda a jak se popasují s jeho náturou.
Vykročil tedy k jezeru a zastavil se na jeho okraji. "Co ti ta voda udělala?" ptal se cizince, aby navázal rozhovor a upozornil tak na sebe. Nebylo by dobré, aby za ním hned skočil do vody, ač to bylo to jediné proč sem vlastně původně přišel.

VLA - FM 1/5 (20)

Vlk se probudil. Vstal a rozhlédl se po místě, kde v noci složil hlavu, a protáhl se. Večer pršelo, a tak uchýlil do jeskyně, která mu příhodně posloužila jako úkryt. Vyhlédl ven, aby se podíval, zda je už lepší počasí, aby se vydal někam dál. Vlastně neměl žádný plán a šel tam, kam ho nohy nesly. V lese už bylo sucho, a tak vylezl z jeskyně a pořádně se rozhlédl. Včerejší bouřka stromy kolem něho pocuchala a tráva byla ještě mokrá, i tak však vyrazil na cestu. Vyrazil a vlastně nevěděl kam, v jeho kroku však byla radost z toho, že může jít někam dál a poznat zase něco nového. Varjargar byl toulavou duší, a tak ho vždy těšilo, když mohl objevit něco nového, najít nový kousek světa, který ještě neznal. Vyžíval se v tom. V lese byl po dešti příjemný vzduch. Viděl kapky, které stékaly z listů, cítil, jak mu voda ulpívá na packách. Vánek mu příjemně čechral srst. Vážil si toho, že už nebylo takové horko, to byl ostatně největší problém celého tohohle léto. Vroucí počasí, které ho vařilo zaživa. Ve vzduchu už skoro cítil podzim. Věděl, že bude ještě chvíli trvat, než se ho konečně dočká, ale on uměl být trpělivý a tohle počasí mu navíc dalo novou naději, že to bude trochu lepší. Vedla ho intuice. Vesele skočil do jedné kaluže a pokračoval v cestě.

VLA - FM 5/5 (19)
Červenec 10/10

Dobře se najedl. Olizoval si čumák, když zajíce spořádal. Už ležel v trávě v jiné části lesa a byl dokonale spokojený. Pořádně se najedl, prošel kus světa a teď byl zase na chvíli čas spočinout a strávit dobrý oběd. Bylo stále horko, ale v příjemném stínu stromů se to dalo překonat. Asi se prospí, říkal si, protože na něho náhle padla únava. To bylo určitě tím horkem, ničím jiným to dozajista být nemohlo. Vlk se tedy uvelebil pod stromem a položil si hlavu na packy. Oči se mu začaly klížit zcela samy. A to ani nebyl na nohou nijak dlouho. "Za to může to horko," zamumlal si pro sebe. Spánku se nebránil. Slunce ho nakonec ukolébalo a od se propadl do říše snů. S plným žaludkem to nebyla vůbec žádná práce.

VLA - FM 4/5 (18)
Červenec 9/10

Z jeho myšlenek ho znovu vytrhl hlad. Možná se měl opravdu vydat najít nějakého králíka. Zabloudil do lesa a přesně to také udělal. Byl to větší les než ten minule, tak snad bude mít i více štěstí. Varja přidal do kroku s hlavou u země. Zajíci. Ucítil je velmi záhy, teď je jen musel ulovit. Přikrčil se, protože je cítil blízko. To by bylo, aby něco neulovil.
Chvíli čekal. Našel noru, takže byla jen otázka času, než se něco objeví. A hle, tu byl zajíc, musel být však dost rychlý, ale on byl dobrý lovec, a tak neváhal. Když byl dost blízko a zajíc byl už příliš daleko od nory, Varja se na něj vrhl. Stiskl ho pod krkem a zakousl. O oběd bylo velmi snadno postaráno.

VLA - FM 3/5 (17)
Červenec 8/10

Jeho rodina mu scházela. Bylo to pochopitelné. Stín jeho otce ho stále pronásledoval, ale už si zvykl. Stesk po matce a sestrách byl jiný a občas ho zcela nečekaně přepadl. Třeba právě teď. Snad kdyby nebyl otcovou zkázou, bylo by to trochu méně tíživé, ale už nic změnit nemohl - a i kdyby se chtěl vracet zpět domů, na Sever, silně pochyboval, že by smečku ,ve které zanechal matku a sestry ještě kdy našel. V jeho očích byly ztracené, ale v jeho mysli žily snový život plný radosti, štěstí a vlčat. Takový život jim přál. Smečka byla něčím, co potřebovaly. Ten řád a jistota, jak měl brzy zjistit, bude přínosem i pro něho. Tak jako tak na tom nezáleželo. Soustředil se na cestu, ač teď chvíli nevnímal, kam ho nohy nesou. Možná by ještě mohl zkusit ten lov.

VLA - FM 2/5 (16)
Červenec 7/10

Varja pokračoval ve své cestě Gallireou. Pořád směřoval na sever, ale vyhýbal se horám, přestože to jediné po čem nejvíce toužil bylo vrhnout se do sněhu a vyválet se v něm. Třeba tam vůbec žádný sníh není, říkal si zatímco směřoval do dalšího lesa. Vyhýbal se územím, která obývaly smečky, ale i tak byla jeho cesta pořádně zamotaná a dlouhá. Bavilo ho to. Nejraději by takhle cestoval pořád, protože taková už byla jeho povaha. Narodil se jako tulák, ale i přesto se rozhodl vyzkoušet život ve smečce. Nebude to tak hrozné, utěšoval se. Znělo to snadně, navíc zjistil, že mu celé ty roky samoty chyběla společnost. Kdo by to byl řekl. Jediné, co ho tak trochu tížilo bylo to, že nakonec kvůli smečce nechal svou rodinu za sebou. Občas si nad tím posteskl, ale šel dál. Musel.

VLA - FM 1/5 (15)
Červenec 6/10

A tak kráčel dál kam ho jen packy byly ochotné nést. Tu na louce zahlédl květinu, která omamně voněla, tu zase v lese zahlédl houbu, která vypadala velmi nejedle. Nenašel žádné borůvky - to už se mu stýskalo po borůvkovém lese a všech modrofialových plodech, kterých byl les vždy plný, byl však příliš zvědavý na to, aby se tak rychle vracel, chtěl poznat Gallireu i se všemi jejími kouzly, ať to stojí cokoliv. Stále mu bylo horko, dalo se to však celkem přežít. Inu, nic jiného mu nezbývalo. Snažil se zvyknout na letní horkost, ale říkal si, o kolik kouzelněji bude Gallirea vypadat až se přestane péct zaživa a ač se listy zbarví do oranžova a do ruda a on do nich bude moci skákat jako by byl jen malé vlče.

Nehodnoceno pro účast Odine.

VLA - FM 3/5 (14)
Červenec 5/10

Cesta se nestáčela k vrcholkům hor, které kdesi v dálce skutečně viděl a on se rozhodl, že přeci jen pjde po cestě. Nemohl vědět, kam dojde, ale bylo to svým způsobem o to zajímavější. Co asi objeví? Snil o jezeře, nebo o nějakém pěkném keříku brusinek. Uvědomil si, že mu vyhládlo. Možná by si tedy mohl najít něco k snědku, napadlo ho. Lov zajíců se zdál být celkem dobrý plán na odpoledne, jen musí najít příhodné loviště. Zaměřil se na pachy v okolí, jak procházel krajinou s čumákem u země, ale i ty nejmenší živočichové se před ním podle všeho skrývali. No tak nic, říkal si. Prostě jen nemám štěstí, utěšoval se a šel dál. Třeba na něco k snědku narazí.

VLA - FM 2/5 (13)
Červenec 4/10

Cesta ho vedla ven z lesa. To se mu úplně nechtělo, protože les znamenal chládek, ale louka? To už neznělo tak přívětivě, přesto se nakonec vydal ven, už totiž nechtěl riskovat, že by se vydal nějakým podrostem a skončil v borůvčí. Ještě pořád si pamatoval, jak ho z toho bolely packy, ne, děkuji pěkně. Varja se tak vydal po cestě, která vedla skrz louku. Zdálo se to být jako dobrá cesta. Slunce sice žhnulo, ale šel na sever a tam ho nikdy nemohlo potkat nic zlého. Sever znamenal domov, proto byl tak klidný. Snil o bílých horách, které by mohl objevit... doma na severu býval sníh i v létě. Pamatoval si, jak když bylo v údolí zvlášť horko - tomuhle se nemohlo rovnat ani trochu - vydal se do hor vyválet se ve sněhu. Třeba bude mít štěstí i tentokrát.

VLA - FM 1/5 (12)
Červenec 3/10

Když bylo přívětivěji, Varja se rozhodl, že je čas si trochu protáhnout nožky. Říkal si, že už dlouho nikde pořádně nebyl, jen se válel a stěžoval si na horko. Nemohl tu přeci jen tak ležet, musel si trochu zvykat, jestli měla být Gallirea jeho nový domov. Ta myšlenka byla stále poněkud zvláštní, ale líbila se mu, a tak vesele máchl ocasem a vydal se do lesa. Cesta byla přívětivá, ve stínu bylo chladněji. To přeci není tak hrozné, říkal si, když cupital lesem jako by byl jen malé vlče. Byl zvědavý, co mu les přinese, nebo by se možná měl vydat někam jinam? Sám nevěděl, a tak si řekl, že uvidí, kam ho cesta zavede. Ještě nebyl obeznámen s tím, kde co je a ač byl u moře a kousek světa už viděl, byl si jist, že to není zdaleka vše.