Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA - FM 3/5 (38) • Lov 3/4

Erlend se Varjovi ztratil z dohledu, ale vzhledem k tomu, že Varja měl plné packy práce s tím kamzici nahánět, nijak nad tím nepřemýšlel - jen pochopitelně doufal, že se jeho novému příteli nic nestalo, věděl, že kamzíci, zvlášť samci, umějí být pořádně otravní, ale koneckonců s nimi stále bojovali o přežití. Ani tenhle kamzík jistě nebude tak hloupý, aby riskoval vlastní život pro malou samici, která už to stejně měla skoro spočítané.
Ať už byl Erledn kdekoliv, Varja stále dorážel na vlčici zezadu. Chňapal jí po nohách a několikrát se mu podařilo jí skoro chytit a strhnout, kamzice se mu však vždy vytrhla a ač krvácela, bylo evidentní, že se jim ani trochu nemínila poddat.
Varjovi se kamzici povedlo dostihnout, už už se na ní chystal skočit, když se zboku vyřítil Erlend a skočil jí zboku na krk. Varja v tu chvíli neváhal a skočil na ní zezadu, aby jí společnými silami srazili k zemi a konečně se mohli pořádně najíst.

VLA - FM 2/5 (37) • Lov 2/4

Bylo štěstí, že malá samice ho nekopla. Kdyby dostal do čelisti, lov by jim to značně ztížilo, ale byl rád, že kamzici alespoň zranil. Spolu s Erlendem, který vyskočil z křoví jen o vteřinu později, se vrhli za prchajícím stádem. Museli tu drobnější kamzici oddělit od ostatních, ale byli dva a ač měli kamzíci ostré rohy, Varja věřil, že se jim lov podaří.
Erlend byl rychlejší, protože vystartoval přímo po jejich budoucím úlovku. Varja se trochu zdržel, ale vzápětí Erlenda i kamzíky dohnal. Musel si dávat dobrý pozor kvůli stezkám vysoké, které nebyly zrovna vhodné pro velkého vlka, a protože lesík neznal, bylo to pro něho ještě složitější.
Varja byl však dobrý lovec, a tak zatímco Erlend odděloval kamzici od stáda a zaháněl samce, který sebral dost odvahy na to, aby jejich vyhlédnutý oběd chránil, on po té samici chňapal a směřoval jí dál od ostatních tak, aby jí mohli skolit. Měl několik šancí po kamzici skočit, ona však vždy zabočila mezi stromy, které v této části hvozdu rostly až příliš blízko u sebe - museli se tak motat kolem stromů mezi kterými jim chtěla kamzice zmizet. Varja se rozhodl, že se nebude snažit běžet vedle ní, ale poběží v jejích stopách s tím, že se mu snad podaří být dost rychlý, aby zvíře chytil za zadní nohy a stáhl. Erlend byl někde vedle, patrně se mu podařilo samce zahnat. Stádo už asi nejdrobnější samici opustilo.

VLA - FM 1/5 (36) • Lov 1/4

//VVJ

Varja nakonec zmlkl. Když už ho nenapadalo nic o čem by neustále vykládal - a vypovídal se skoro ze všech svých dosavadních dobrodružství, bylo pro něho snadné sklouznout k tichu ve kterém žil většinu svého života. Erlendovi asi musel připadat upovídaný, pravdou však bylo, že byl dlouho sám, a tak mu slova sama padala z tlamy. Nemohl za to.
Teď se soustředil na lov. Erlend ho zavedl do příhodného hvozdu ve kterém ještě nebyl. Už zdálky cítil kamzíky. Varja je dobře znal, dříve je s otcem chodili lovit, byli totiž dost velcí, aby jim to na nějakou dobu stačilo. Vrátilo ho to do mládí, kdy se při přežití nemusel spoléhat jen sám na sebe.
I Erlend ta rohatá stvoření zavětřil a aniž by si museli něco říct, zamířili tím směrem. Oba byli dost velcí a huňatí, Varju znovu napadlo, zda Erlend také nebyl ze severu. Proč se ho na to vlastně nezeptal? Ne, teď nebyla vhodná chvíle.
I Varja se přikrčil, ač to u někoho tak velkého, mohutného a ještě ke všemu huňatému k ničemu nebylo. Byl sice hromotluk, uměl se však plížit, protože kdyby ne, nejspíše by velmi brzy zemřel hlady. Brzy na kamzíky narazili. Bylo jich jen pár, ale o to snadněji se budou lovit. Budou bojovat o přežití, se navzájem bránit. Větší skupina by jim dala trochu větší jistotu. A ty jejich rohy byly vážně pekelné.
Erlend ukázal na nejmenší ze skupiny a Varja přikývl. Ležela, a tak bude snadné jí odchytit. Než vyskočí na nohy, ztratí cenné vteřiny. A dva hladoví vlci si takovou pochoutku nenechají jen tak proklouznout mezi drápky.
Rozdělili se tak, aby kamzičí slečnu obešli a mohli ji tak lépe oddělit od stáda. Drželi se proti větru, takže stádo vůbec nic netušilo. Nemohli váhat dlouho, a tak se Varja po kamzíkovi vrhl jako první. Vyskočil z lesního podrostu a přesně, jak předpokládal - slečně trvalo než vyskočila na dlouhé nožky a on tak dostal příležitost stisknout její zadní nohu - zranění jí rozhodně minimálně zpomalí, zvíře se mu však v touze po životě vysmeklo a uhánělo za svým stádem. Vlci se však nevzdali.

Varja ani trošičku netušil, jak moc Erlendovi zamotal hlavu, když zmínil Badri. Byla škoda, že se na ni vlk nemohl vyptat - a ani Varja samozřejmě nemohl tušit, že Erlend je právě ten bratr, kterého Badri hledala. A tak Varja vykládal, ale Erlend zase tolik neposlouchal - ne, že by si toho Varja všiml. Vlkův úsměv si vysvětlil docela jinak a to tak, že si jeho vyprávění vlastně docela užívá. Nebo to alespoň byla Varjova zbožná myšlenka.
Erlend byl možná zamyšlený, i tak byl však stále hladový, a tak ho vedl tam, kde tušil dobré jídlo. I Varja si matně uvědomoval, že má hlad, jen ho přešla chuť. To asi ze všeho toho horka, říkal si. Snažil se vzpomenout si, kdy vlastně jedl naposledy. Nepamatoval se. Asi bylo lepší, že se nakonec vydal s Erlendem, který, ač mlčel, se ukázal být dobrou společností. Pokud je i Erlend členem Borůvkové smečky, pak se do toho lesa dozajista musel vrátit. Zatím na něj smečka dělala jen dobrý dojem. Jen škoda, že teď alfa neměla čas, ale aspoň se bude moci seznámit s Erlendem a třeba mu to nakonec i trochu pomůže, říkal si, když šel za vlkem do Východního hvozdu.

//Východní hvozd

Varja musel dávat dobrý pozor na Erlendovy pohyby, aby z nich vyčetl, co nejvíce. Zdálo se, že se mu to celkem dařilo. Hned si všiml, že ho zaujala zmínka o Borůvce, a také mu rychle došlo, že narazil na jednoho ze členů. Tedy vlastně... znovu. Byl to přeci domov Kezi, kterou tehdy potkal u jezera.
"Takže ty patříš k Borůvce?" zeptal se raději, aby něco nepomotal - ale z toho, co viděl to bylo celkem jasné. "Já se chci také přidat, ale zdejší alfa zrovna nemá tolik času, a tak se vrátím později," řekl mu. "Vlastně jsem tam odsud zrovna přišel, abych se trochu napil a osvěžil. Strávili jsme tam s mojí kamarádkou Badri docela dlouho a tenhle můj huňatý kožich není na zdejší léta evidentně tak dobře připravený. Jsem ze severu," vysvětlil Erlendovi, kterému ze všech jeho slov musela jít hlava kolem. "Vlastně o Borůvce vím díky malé Kezi. Potkal jsem jí tady u jezera a učil jsem jí lovit, než jsem jí dovedl domů," dodal, aby Erlend věděl o veškerém jeho spojení s Borůvkovou smečkou. Uvědomoval si, že vůbec, ale ani na vteřinu, nebyl schopný mlčet. Jako by nemluvil celé roky.
Erlend mu dal zcela jasně najevo, co měl v plánu. I Varja, jak si náhle uvědomil, měl hlad, proto souhlasně přikývl. "Tak se vydáme na lov. Jsi zdejší, znáš nějaké dobré místo v okolí?" zeptal se ho, aby tedy vyrazili na společný lov.

VLA - FM 5/5 (35)

Varja velmi brzy pochopil, že jeho společník mu toho dne - a patrně ani žádného jiného dne - mnoho nepoví. Pozoroval, jak horlivě kýve a i naznačuje mu packou to, co by ho samotného asi ani nenapadlo - a to, že stařec cestoval a zábavně si utahoval z více vlků než jen z něho. Tedy... zábavně... jak pro koho, že?
"Myslím, že chápu," přikývl Varja. "Takže si utahuje i z tebe. No, kdo ví, třeba si dělá dobrý den z každého. A říkáš, že po celé Gallirei? Tak to se ho možná vydám najít. Ne, že bych se nechtěl vracet do Borůvky, ale nedá mi to. Nechci mu tu prohru nechat jen tak," vysvětlil vlkovi, který sice ještě neřekl ani slovo a který byl podle toho, co mu naznačil němý, ale on byl chápavý a dovedl si podle jeho náznaků hodně věcí uvědomit. Navíc vlk opravdu věděl, co dělá. Měl výborné výrazy ze kterých se dalo leccos odvodit.
Jen jméno by Varja těžko odvozoval. To se mu však náhle zjevilo v hlavě jako by kouzlem. Chvíli jen zmateně mrkal, ale nakonec přikývl, protože pochopil. "Těší mě Erlende," řekl vesele a znovu máchl ocasem jako rozverné štěně. "Máš teď něco v plánu?"

VLA - FM 4/5 (34)

Bylo viditelné, že vlk toho příliš nenamluvil. Varja usoudil, podle toho, jak krčil rameny, že se s vlkem moc nezná, ale možná už s ním nějaké zkušenosti měl. To bylo více než mohl říct Varja. Podle všeho s ním cizí vlk soucítil, alespoň podle výrazu, který nasadil. Varja nepotřeboval slova, aby mu rozuměl, a tak moudře pokýval hlavou. "Taky tě dostal? Je to evidentně pěknej podfukář. Prej se uvidíme příště, ale pořád nechápu, co to znamená," zakroutil nad tím hlavou, protože tak trochu čekal, že mu vlk poví svoje zkušenosti. Ten však ale stále mlčel a Varja nechápal proč. To se ho tolik bál? Možná. Ale kdyby se bál, neskrýval by se více? Nesnažil by se s ním asi začít rozhovor... pokud se tomu tak vůbec dalo říkat.
"Ty toho asi moc nenamluvíš, co?" poznamenal vesele a znovu máchl ocasem. "Já jsem Varja, mimochodem," představil se jako by očekával, že mu vlk odpoví, ale vlastně mu nevadilo, i kdyby mlčel. Byl přátelský a to mu vyhovovalo.

VLA - FM 3/5 (33)

Varja stál na břehu jezera a nevěřícně se díval na místo na kterém ten starý vlk ještě před chvílí stál. Nevěděl, co si o tom všem má myslet, rozhodně ho však vyděsilo Stařešinovo tak příště. Jak příště? Kdy příště? Cyril mu vykládal, že to tady bylo divné, ale vlastně stále pořádně nevěděl, co tím myslí - alespoň do této chvále.
Když se probral ze svého šoku a zamyšlení, všiml si bíločerného vlka s kožichem, který vypadal jako vlny jezera vedle kterého postával. A na hlavě se mu třpytila korunka. Bylo to však stále méně extravagantní než Yeterovo paroží. Inu, už tady přeci jen viděl dost.
Vlk k němu přišel a přátelsky máchl ocasem. Nic neřekl, ale možná byl stydlivější povahy. To Varja se ničeho nebál. Když k němu přišel s viditelně dobrým úmyslem, i on přátelsky mávl ocasem a pohlédl na místo na které neznámý poukazoval. "Ahoj," pozdravil ho nejprve, protože oplýval slušným vychováním, než se nadechl, aby mu vypověděl svůj zážitek se Stařešinou (i když to celé možná viděl, nebylo asi tak snadné jeho fiasko přehlédnout, jak Varja doufal).
"Asi jsi viděl mou prohru," usoudil Varja a pokračoval: "Na mojí obhajobu, podváděl. Kdyby závodil férově, tak bych ho porazil," bránil se.
"Ty ho znáš?" zajímal se, protože mu to nedalo a rád by o tajemném vlkovi věděl více.

VLA - FM 2/5 (32)
7. Plavání

Vajra se mohl napít u řeky, kterou míjel (a také to udělal), ale lákalo ho jezero, které slyšel nedaleko. Bylo jasné, že se chtěl ochladit, jeho kůže přímo prahla po doteku ledové vody. Ještě však k jezeru ani nedošel a už na něho volal nějaký vlk, který vypadal, že je mu asi sto let a sotva se drží na packách. Oslovil ho jako přítele, prohlásil něco o závodě a už se hnal k jezeru.
"Co? Já se sem přišel jen napít," zavolal Varja s očima navrch hlavy na Stařešinu, kterému ale zjevně na tom, co sem přišel nebo nepřišel Varja dělat zjevně vůbec nezáleželo. A Varja se zase rozhodně nemínil nechat zahanbit, že jo, a tak se vrhl za starým vlkem, který už byl po kolena ve vodě.
Varja byl možná silnější a rychlejší, ale Stařešina měl náskok a rozhodně nevypadal, že by mínil byť jen maličko přiznat svůj věk. Hnědobílý vlk se nevzdával. Byl odhodlaný vyhrát, když už se tedy do tohohle souboje vůbec pustil. Varja byl však vlček poctivý a vůbec netušil, co na něj životem protřelý stařík kuje za pikle.
Spěchal za Stařešinou. Skočil do vody jako nic a bylo zřejmé, že nebude těžké Stařešinu dohonit, předhonit a vyhrát tím, že jako první vystoupí na druhý břeh jezera (alespoň usuzoval, že to se od něho tak nějak očekává), ale když už ho Varja skoro dostihl, zbýval opravdu jen maličký kousek - Stařešina mu kopl vodu do očí. Stačilo jediné dobře mířené kopnutí a šplouchanec ho mu ohodil celou hlavu. A ani vlk jako Varja si s něčím takovým nedovedl jen tak poradit.
"Haha! Skoro jako moře. Dávej bacha na vlny!" smál se starý vlk, když spěchal ke břehu, seč mu síly stačily.
Stařec se tomu smál jako nějaký zlomyslný skřítek, zatímco Varja měl co dělat, aby nesklouzl pod hladinu. Prskal vodu a usilovně mrkal, zatímco Stařešina jako nic vystoupil na břeh a vesele máchal ocasem. No tohle... tohle přece nebylo fér!
"Hej, to nebylo fér!" obořil se Varja na starého vlka jako by byl nějaké malé vlče, které nesnese prohru (asi to tak trochu bylo). Alespoň už viděl a nehrozilo mu utonutí.
"Příteli, já nikdy neřekl, že to bude fér!" zavolal na něho Stařešina skoro rozverně (Varjovi se náhle nezdálo, že by vypadal na stopadesát let).
"Ale, ale, ale..." koktal Varja, když se dral na břeh jako by spíše on byl tím starcem z nich dvou.
"To nich, hochu, i ten nejlepší občas prohraje," prohlásil Stařešina. Varja se na něj mračil a připadal si skutečně jako malé vlče. "No nic, hochu, tak zase příště!" mrkl na něj Stařešina a než se Varja stihl zeptat, jak to sakra myslí, už byl pryč.
"Co tohle celé mělo u všech všudy znamenat?!" Brbral si Varja nechápavě. Nu, ale dostal to pro co sem přišel. Kožich mokrý měl a cítil se mnohem lépe.

VLA - FM 1/5 (31)

Varjargarovy v úporném vedru nebylo dobře. Bylo to pochopitelné, jako severský vlk měl pořádně hustý kožich a i když Badri i Baghý měly kožich neméně hustý, a možná trpěly jako on. Baghý si jeho nepohodlí všimla, proto mu také řekla, ať odběhne a trochu se osvěží. To bylo přesně to, co potřeboval. Byl Baghý vděčný a rozhodně se mínil do Borůvkového lesa zase vrátit, měl však pocit, že se potřebuje trochu protáhnout. Měl pocit, že v lese stáli nesmírně dlouho, proto poděkoval a rozešel se směrem ze kterého cítil tekoucí vodu. Připadalo mu, že se to vůbec nedá vydržet. Měl hroznou žízeň a bylo mu horko. Potil se v tomhle přímém letním slunci a těšil se až skočí do nejbližšího jezera. To by mu nikdo nemohl mít za zlé!

>>Velké vlčí jezero (přes Řeka Mahtaë (sever))

VLA - FM 3/5 (30)
Srpen 7/10 • Cyril

Varjargar se zarazil. Občas přemýšlel nad tím, co se s jeho matkou a sestrami stalo. Možná udělal chybu, že je opustil, věděl však, že by zimu nepřežili. Tehdy mu připadalo, že měl větší šanci sám než se třemi vlčicemi, které by na něm byly závislé.
„Ne,“ řekl Cyrilovi. „Byl jsem mladý a sotva jsem se svedl postarat o sebe. A začínala zima. Chtěli jsme se přidat ke smečce, ale mě alfa vyhnal. Nevím proč,“ pověděl mu nakonec. Řekl to tak lehce jako by ho to vůbec netrápilo. A po těch letech to tak už vlastně asi bylo. Necítil se ohledně toho lehce, ale byl si jist, že všichni přežili a na tom jediném mu záleželo. Sestry už si možná ve smečce našly partnery, měly vlčata. Jistě žily šťastný život.
Varja sklonil hlavu a kývl. „Tak to rozhodně. Tvého otce bych rozhodně poznat nechtěl. Ale tak už to bývá. Ti zlí žijí, zatímco ti dobří jsou pohřbení pod vrstvami sněhu,“ poznamenal až příliš specificky. Dodnes si pamatoval, jak uhlazeně ten sníh vypadal, když otce pohřbil. Bylo to nemožné, ale přesto to viděl.
Bílohnědý vlk se nad Cyrilovými slovy pousmál. Znělo to hezky, musel mít dobrý život, říkal si. Až na ten detail, že ho otec chtěl zabít, ale rodinu si zkrátka nešlo vybrat. On měl skvělou rodinu, než jí jeho dětinské rozhodnutí zničilo. „To zní skvěle,“ řekl mu. „Ale než můj otec zemřel, vlastně se naše životy příliš nelišily. Často jsem chodil lovit s ním. Byla to ta nejlepší léta,“ přiznal. Bylo zvláštní, jak snadno Cyrilovi vše řekl, ale měl pocit, že i Cyril mu říkal věci na které by jindy řeč nepřišla. „Ale ano, zvykl jsem si,“ ujistil ho bez váhání. „Nakonec si zvykneš, ale není to snadné. Nikdy nevíš, kde budeš spát, nebo co budeš jíst. A na Severu je život těžký, ty zimy a sníh… ale miluji to,“ řekl mu. Podle lesku v jeho očích se dalo snadno poznat, že by svůj život nikdy neměnil. „Je pravda, že tady jsem cestoval s pár vlky a je to jiné. Lehčí. Smečka musí být ještě úplně jiná, ale pro mě je to něco nepředstavitelného. Ne, že bych to neměl v plánu zkusit,“ dodal a zazubil se, když mu nabízel titul o který nestál, ale… proč by ne? Lord Varjargar znělo rozhodně vznešeně.
„Tak za takový titul nemohu odmítnout, princi Cyrile,“ prohlásil a vesele máchl ocasem. „Dobrá tak Větrné stráně. Takové Stráně jistě stojí za záchranu,“ přikývl vážně, než se zase vrátili k jihu.
„No jo, jih. Já věděl, že ten je divný, vždycky jsem si to myslel. Ne, ne, jen ať si tam ty divné koně a svůj písek nechají, já jsem vlk, který patří do sněhu,“ prohlásil – a nepopiratelně to byla pravda. Na poušti by asi umřel.
Musel se Cyrilově poznámce uchechtnout. „No, možná vypadám jako medvěd, ale řečení medvědi si to rozhodně nemysleli. Potkal jsem dva a jeden mě stál otce a tuhle pěknou jizvu,“ poukázal na svou zadní zjizvenou nohu. „A toho druhého jsem potkal jen kousek tady na louce. Mám jich tak akorát dost,“ prohlásil. A ani se nezdálo, že by ho zmínka o medvědovi nějak zvlášť rozhodila. „Já tu také nejsem dlouho,“ přiznal. „Ale o žádné lavině jsem neslyšel. Hádám, že to byla magická lavina,“ poznamenal.

VLA - FM 2/5 (29)
Srpen 6/10 • Cyril

Varju vlastně překvapilo, že ho princ Severních strání (nejspíše to stále bylo špatně) neodsoudil. Jeho život nebyl vznešený a nikdy neměl pevný domov, o to jistější si však v životě byl. Věděl, že nepotřebuje nikoho a ač se mnohdy cítil osaměle, jeho přežití záviselo jen na něm samém. "Kdo ví, třeba je," přikývl Varja zamyšleně. "Ale myslím, že zní celkem seversky," dodal, než Cyrilovi odpověděl na další otázku. "Větší část života jsem se toulal sám, ale ano, ze začátku jsme cestovali spolu. Můj otec, matka a dvě sestry," řekl mu. "Můj otec byl skvělý. Byl výborný lovec a nikdy jsme nestrádali. Když pak zemřel, zůstal jsem sám. Nebyl jsem tak dobrý, abych se o rodinu postaral tak jako to dělal táta," vysvětlil mu. Bylo zvláštní, jak snadné bylo o tom mluvit, ale stalo se to tak dávno, že už to byla jen bolestivá vzpomínka, která nemohla ublížit. Nebo si to alespoň myslel.
"Vážně?" zeptal se Varja překvapeně. "Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Je pravda, že nic jiného jsem nikdy neznal, a tak mi přijde přirozené hledat si místo na spaní, nebo něco k snědku," připustil, byl tak zvyklý uvažovat a ve smečce by se měl lépe, ale nemohl to nijak posoudit. "A jo, samota je hrozná, ale sem tam na někoho narazíš. Není to tak hrozné," ujistil ho, ač bylo evidentní, že Cyril měl docela jiné zkušenosti.
Varja zmlknul, aby Cyrila vyslechl. Zamyšleně kývl hlavou. "No, dej mi vědět, kdyby sis přeci jen chtěl vzít svůj domov zpátky. Přeci bych nemohl odmítnout prince," pronesl vesele a máchl ocasem. "Ale jen pokud to místo za to vážně stojí. Nerad bych bojoval za nějaké obyčejné stráně," dodal.
"Zatím nemám důvod k tomu, aby se mi to tady nelíbilo. Vlastně... se mi tu líbí. Je tu plno vlků a zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi byl nějak nepříjemný. Ale je fakt, že jsem žádné divné koně neviděl. Možná bych změnil názor," poznamenal Varja zamyšleně. "No, s magickým neštěstím zkušenost úplně nemám. Moje neštěstí provázejí hlavně medvědi," řekl Cyrilovi. "Divní koně nebyli vrchol tvého neštěstí?" ptal se.

VLA - FM 1/5 (28)
Srpen 5/10 • Cyril

Varja nad Cyrilovými slovy chvíli přemýšlel. Vlastně ho nikdy nenapadlo přemítat nad tím, proč by mu jeho rodiče dávali zrovna takovéhle jméno - rozhodně bylo neobvyklé a zvláštní, rozhodně ne takové jako třeba Cyril a ač se nepyšnil tituly, jeho jméno o něm asi vypovídalo více, než by ho vůbec kdy napadlo. Připadalo mu, že to byla nedůležitá věc, něco, nad čím nebylo nutné přemýšlet, protože to bylo jen jméno, tenhle princ Severních strání (nebo tak nějak) ho rozhodně donutil se nad tím zamyslet.
"No, můj otec byl tulák, viděl kus světa. Nevím, jestli to jméno vymyslel, nebo jestli ho někde slyšel," řekl mu (ač to vůbec nepovažoval za důležité), čímž se v jeho očích možná ponížil, ale nezáleželo mu na tom. Už od mala byl zvyklý, že domov byl všude tam, kde jeden složí tlapky. Uměl se o sebe postarat a jen tak něco ho nezaskočilo.
Už tušil, že Cyril žil docela jiný život, než on a vlk to svými slovy i potvrdil. Asi si neuměl představit nic z toho, čím prošel, ale ani jeho život nebyl snadný. Varjovi připadalo neuvěřitelné, že by někdo jen tak vlastnil les. Věděl, že smečky si dělaly nárok na území, ale že by on, Varja, někam přišel, jmenoval se princem a tvrdil, že je to jeho? To znělo spíše jako žert než jako realita. "Já měl vždy za to, že domov můžeš mít všude. Nikdy jsem nikde na dlouho nezakotvil, bavilo mě se toulat," vysvětlil Cyrilovi, který zjevně takový život nikdy nežil. "Být vázaný k jednomu místu zní nudně," řekl upřímně. "Vezmeš si zpátky Severní stráně?" usoudil. Také usoudil, že Cyril měl problémy se svým otcem. Alespoň ho měl, napadlo vlka, který o svého otce přišel a pomalu se vytrácel z jeho mysli, jak čas plynul.
Varja otočil hlavu k horám o kterých mluvili. "Děkuji za varování," pronesl zamračeně a prohlížel si hrozivé špičky hor - nevypadaly děsivěji než jiné hory, kterých za život viděl plno. "Vlastně mě to nepřekvapuje. Magický sever," zakroutil nad tím hlavou. "Je tady vůbec něco obyčejného?" ptal se, ale tu otázku klad spíše sám sobě, než aby jí směřoval k Cyrilovi.

VLA - FM 3/5 (27)

Blížil se podzim. Minimálně si to myslel. Léto se blížilo ke svému konci. I když to byla jen myšlenka, skoro se dalo říci, že to cítí v kostech. Hnědé listí už místy nacházel na cestičkách v lesech a ač to mohlo být způsobené jen suchem, věřil tomu, že to bylo jinak. Krom toho, všichni už určitě museli mít léta až po krk. Komu by se také líbilo tohle věčné horko? Ono pár dní to bylo v pořádku a dalo se to vydržet, ale tohle horko probíhalo v kuse den za dnem, následované jen pár dny, kdy se dalo přežít. To se Varjovi zdálo dost málo. On toho nechtěl moc, jen pár dní, kdy by si mohl odpočinout a chvíli se nesmažit k smrti. I tak to asi bylo příliš. Škoda, že ta horka tady jsou tak nesnesitelná, říkal si a přemýšlel, jestli si časem na tohle všechno zvykne a jaké to asi bude až mu tohle počasí bude připadat v pořádku. Už se na ten den těšil, nehledě na to, jak nepravděpodobně to vypadalo. Očima si prohlížel koruny stromů a říkal si, že to přeci jen na ten podzim vypadá, ale bylo by to příliš hezké na to, aby to byla pravda. Asi se bude muset smířit s tím, že ještě bude horko. On se s tím smíří, věděl, že ano, ale už se těšil, až se dny ochladí a bude chladněji. Inu, podzim, říkal si, by byl vůbec nejlepší, protože byl něčím mezi létem a zimou. Už to nemohlo trvat dlouho, byl o tom skoro určitě přesvědčen. Nemohl však urychlit čas, zase si ale říkal, že to přežil doteď a jistě to ještě chvíli vydrží, vždyť přežil ta největší letní vedra. A to nemohl říct každý severský vlk, nepochyboval o tom, že měl být na co pyšný.

VLA - FM 2/5 (26)

It was dark. The wolf didn't mind, for the night was as bright as day to him. He walked through the shadows created by the ever-present moon and breathed the cool air that came with the night. He loved it.
It was as if the night made him a completely different being. Perhaps it was the fact that it was finally not so devastatingly hot, which in the summer made him a living corpse with only one desire, which was the icy water that wet his fur and chilled his skin.
What was so bad about winter? To the icy wind in his fur, to the tiny bits of ice that made the ends of his fur? How much he missed the way his breath turned into puffs of steam as if he were a dragon. If only it could be winter already, he thought, imagining the snow crunching under his paws. He knew he'd have to wait out a few more months, but he told himself he could hold out. Just a little longer, he convinced himself. Then it would be bearable.
He'd rather have this night weather for days. It was nice not to have to cook in his own skin for once. He almost thought autumn might be coming. It almost looked like it. Some of the leaves were already slowly turning yellow, and it seemed to him that it might as well have been a harbinger of autumn - or maybe they were just dying of heat like everyone else who didn't have thinning summer coats. But such an advantage did not concern him. No, he had to suffer through the summer.