Příspěvky uživatele

// Tajga

Z lesa, který Varjargarovi připadal známý se stala pustina plná mlhy. Vlk se pohyboval obezřetněji. V Tajze již získal jistou důvěru v místo, které mu připadalo alespoň zdánlivě povědomé, místo toho však hleděl do mlhové tmy, které ho obklopovala. Vlci tu nebyli žádní a ač cítil zvířata pohybující se nedaleko, neměl na lov ani pomyšlení. I přestože to bylo pár dní, co nejedl, byl uvyklý nějakou dobu nejíst. Zahnat hlad pro něho navíc v tu chvíli nebylo prioritou. Z tohohle podivného místa se mu ježila srst. Nehodlal zůstávat nijak zvlášť dlouho, neměl z toho dobrý pocit, a tak pokračoval kamkoliv, kde bude tráva zelenější a kde nebude tolik mlhy. Samota mu vyhovovala, chtěl však přijít na kloub tomu, kde vlastně byl. Nebyl si jistý, zda na tom záleželo, ale ta potřeba vědění byla silnější než cokoliv jiného.

//Řeka Kiërb

Varjargar se obezřetně rozhlédl. Pachy, které na něho ze všech stran zaútočily byly neznámé a on v tu chvíli netušil, kde se octl. Věděl, že tohle nebyl Sever, nebo možná byl, jen to nebyl jeho Sever. Nebylo to místo, které by znal, nebo které by alespoň zdánlivě poznával. Měl pocit, že jen mrkl, že se nestalo nic hrozného, přesto teď stál ve světě, který se na první pohled nelišil od toho jeho – jen to nebyl domov.
Kde to jsem? Ptal se statný vlk sám sebe. Měl pocit, že se událo něco, co nemohl ovlivnit, přesto měl v hloubi duše pocit, že to bylo správné. Pamatoval si svěží vůni jezera i květin, které se pomalu prodíraly sněhem. Tady to bylo podobné. Vysoké jehličnaté stromy zakrývaly nebe a ta podobnost ho trochu uklidnila, přesto byl obezřetný. Podle pachu poznal, že široko nebylo žádné nebezpečí, a tak sebral odvahu, kterou vždy oplýval a vydal se dál.

// Dusot