Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<Maharské močály

Varjargar následoval Yetera přes močál až do Třešňového háje, jehož název hovořil sám za sebe. Přemýšlel nad těmi smečkami o kterých předtím hovořili, ale Yeter nemluvil o žádné konkrétní. Varjargar nevěděl proč tomu tak bylo, ale neměl důvod se vyptávat. Yeter možná z předchozí smečky odešel se špatnými vztahy, ale zdálo se, že by se neváhal zase někam přidat. Varja nad tím nikdy nepřemýšlel, protože k tomu nikdy neměl důvod. Byla pravda, že zimy pro něho byly tvrdší než léta, která byla většinou plná hojnosti, úkryty měl asi horší než kdyby byl ve smečce, ale vzhledem k tomu, že byl vcelku mohutný vlk, nikdy neměl problém se o sebe postarat. Nevěděl, jaké to je spoléhat se na někoho dalšího. Ten pocit, který zažil jen, když byl vlče, už dávno zapomněl.
Třešňový háj ho ohromil. Bylo to nesmírně líbezné území a rád věřil tomu, že bylo jedním z nejhezčích, jak mu Yeter řekl. "Tomu věřím," přikývl a vdechl opojnou vůni třešní, které ještě bíle kvetly. Včely, které je opilovaly naštěstí byly v noci zalezlé v úlech a ani ptáčky tu nebylo slyšet. Vajra však málokdy plýtval své lovecké schopnosti na ptáky. Jeden se z nich příliš nenajedl a jako večeře pro dva už v úvahu nepřipadaly vůbec, a tak následoval Yetera dál.

>>přes Hadí ocas na Esíčka

//Pardon :D :D

Varjargar si tím nebyl tak jistý, ale Yeter působil sebevědoměji, a tak se rozhodl dát na moudrost staršího vlka. Neměl ostatně sebemenší důvod mu nevěřit. Nikdy si nemyslel, že by svou magii cíleně trénoval, protože to vlastně nikdy pořádně nepotřeboval, ale znělo to jako zábava a něco v čem se mohl zdokonalit. Ostatně nic lepší na práci stejně neměl.
"Hlavě bych se zrovna raději vyhnul," poznamenal pobaveně. Bylo evidentní, že Yeter příliš mnoho zkušeností s medvědy neměl. Mohl být rád, říkal si Varjargar a rozhlédl se, kterým směrem by se tak mohli vydat. Byl rád, že nemusí žádné místo hledat sám, protože zrovna močály nevypadaly, že by mu napověděly, kterým směrem se ubírat. Vypadalo to tam dost zrádně, a tak průvodce skutečně ocenil, ač mohl jen sotva tušit, že Yeter nevěděl o moc lépe, kam se vydat.
Varja nikdy neuvažoval o tom, že by se přidal ke smečce a měl možnost i nadále odcházet. Neměl však ani možnost na to přijít, když v té jediné, kterou zažil byl sotva pár hodin, než ho alfa vyhnal, to však samozřejmě Yeterovi neřekl. "Zvážím to," řekl nakonec, protože to přeci jen bude záležet na okolnostech. Nemohl vědět, jestli nenarazí na nějakou dobrou smečku, kde by se mu líbilo a kde by měl zázemí. Pocit jistoty nezažil už dlouho.
"Dobrá, tak se vydáme na pláň a uvidíme, jestli po cestě nenarazíme na něco k snědku," přikývl a následoval Yetera, který ho moudře varoval, aby byl opatrný, ale Varjargar byl. Našlapoval opatrně, protože viděl, že některé kameny byly vlhké a nechtěl se před Yeterem předvést jako nešika. Sice jím obvykle nebyl, ale bylo by smutné, kdyby se mu to povedlo zrovna teď. Naštěstí se nehodě vyhnul a společně tak přešli dál.

>>Třešňový háj

Varjargar se tomu musel zasmát, protože Yeter jako stařík ani v nejmenším nevypadal. "Tak to tě mohu uklidnit, že tak zcela jistě nevypadáš," ujistil ho, protože vypadal zrovna tak vitálně jako mladý vlk. Varja přikývl. "To jsem rád, nerad bych tady mezi ostatními vlky působil jako že jsem úplně neschopný," poznamenal.
Vlk se na nového přítele zazubil a přikývl. "Jo, přesně tak, jako chobotnice," přikývl. "Budu se držet druhého ocasu, alespoň dokud mě nenapadne nic lepšího," dodal, ač o tom v tu chvíli celkem pochyboval. Levitace pomocí ocasu zněla až příliš dobře, ač, pravda, trochu směšně.
Souhlasně přikývl, ač o kráse medvědů toho zrovna tolik nevěděl. Přišel mu značně děsivý a z pochopitelných důvodů je nevyhledával, ač sám dobře věděl, že někdy to nebylo možné. "O jejich kráse toho moc nevím. Možná, že kdybych ho pozoroval z patřičné vzdálenosti, bylo by to něco jiného, ale takhle mohu jen říct, že jsou dost děsivý," poznamenal a snažil se nedat najevo, jak nepříjemné mu je pomyšlení na medvěda. Raději se zaměřil na téma smeček, které ho sice zaujalo, ale sám nevěděl, jestli chtěl někam patřit. Na druhou stranu toulal se už dost a možná, že kdyby našel nějaké místo, které by bylo dostatečně zajímavé, zůstal by. Ta myšlenka byla nová a zvláštní a on jí byl sám vcelku překvapen.
"To asi má," připustil. "Já jsem nikdy ve smečce nebyl. Moji rodiče byli tuláci a když jsem odešel, zůstal jsem sám. Nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo. Poznával jsem sever, bylo to dobrodružství, které jsem vždy vyhledával," řekl mu, aby pohcopil, proč toho o smečkách mnoho nevěděl. Možná ho Yeter pochopí, možná ne, ale nevypadal jako někdo, kdo by ke smečce patřil, a tak možná měl toulání v duši tak jako on. Bylo by zvláštní, kdyby na tomto novém místě poznal někoho, kdo by mu tak dobře rozuměl hned v prvních pár hodinách, ale možná mu byla Galirea souzena. "Procházku bych upřímně uvítal," řekl mu, protože toho zatím mnoho neviděl. Máchl ocasem směrem ze kterého přišel. "Já viděl akorát támhle řeku, podivné místo plné mlhy a les," vyjmenoval. "Předpokládám, že k vidění toho je tady mnohem více, a tak uvítám mimo učitele i průvodce," řekl mu.
I Varjargar se zvedl a protáhl si packy. Všiml si, že si s Yeterm povídaly déle, než by řekl. Už byla zase skoro tma, ale trénink mu přišel jako dobrý nápad. "Ne, ty magie zní fajn," ujistil Yetera a zazubil se, když do něho dloubl. "Rozhodně mě nezdržuješ. Kdybych na tebe nenarazil, nejspíš bych tu dál zmateně bloudil. Můžeme najít nějaké lepší místo k tréninku a třeba se nám povede narazit i na něco menšího k večeři," navrhl.

Varjargar pokýval zamyšleně hlavou. Inu, dávalo vcelku smysl, že Život dovedl vlka omladit, ale ta představa byla nesmírně zvláštní. Nemohl tak snadno přivyknout všem těm neobvyklým věcem, které mu Yeter vykládal, ale vzhledem k tomu, jak klidně u toho působil, i na Varju to mělo vcelku pozitivní účinek a přestal si s tím tolik lámat hlavu. Možná tomuhle světu nerozuměl, ale nikam se nechystal. Jistě tomu všemu přijde časem na kloub. A když bude potřebovat omladit, už alespoň věděl, kam jít. "Za zkoušku nic nedáš. Ale popravdě bych si tě spletl s mnohem mladším vlkem," ujistil ho a nebyl v tom žádný kompliment. Skutečně mu tak starý nepřišel a podle způsobu, jakým s ním mluvil mu připadal jako někdo mnohem mladší.
"No vida, škoda, že jsem na tebe nenarazil dříve, to bych možná uměl více," prohlásil pobaveně a nadšeně máchl ocasem. Ta představa, že by se ve své magii zdokonalil, ač na to dosud příliš nepomýšlel ho velmi lákala. "To nevadí, já jsem se to ještě nikdy neučil," zazubil se, protože i kdyby mu Yeter nepomohl, nic by se pro něho nezměnilo.
Nad představou páté nohy Varja jen zakroutil hlavou. "Možná, že kdyby rostla z hrudníku a byla o něco delší, možná by to přidalo na rychlosti, ale vážně? Kdo by chtěl být taková zrůda?" zasmál se, protože ta představa byla skutečně už spíše děsivá. Ale ten druhý ocas zase tak špatně nezněl, pokud by se k němu pojila i nějaká zajímavá vlastnost.
"Asi jo, líbí se mi to. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Taková moudra asi přicházejí s věkem," dodal znovu, protože se zdálo, že Yeter si z jeho předchozí poznámky nic nedělal, a tak s ním dál vesele žertoval.
"No, byl jsem mladý. Teď už vím, že medvědům je lepší se vyhnout," řekl jen, protože se k minulosti, na kterou měl trvalou připomínku už nechtěl vracet. Ne, že by mu s Yeterem nebylo dobře, ale snad právě proto to nechtěl kazit.
I Varjargar se rozhlédl po močálu, který v denním světle vypadal mnohem přívětivěji. Vlastně by si i svedl představit, že s trochou snahy by se tu dobře žilo, byl však zvědavý, jaká místa ještě Gallirea nabízí a on navíc nikde příliš dlouho nezůstal. Nemyslel si, že by se to mohlo změnit, ale Yeterova slova o smečkách ho přeci jen trochu zaujala.
"Popravdě ani ne. Nejsem moc smečkový typ, vždy jsem byl tulák a vždy jsem si vystačil celkem sám. Ale kdo ví? Ty jsi v nějaké smečce?" zajímal se.

//V pohodě, to fakt vůbec nevadí, hlavně ať ti je lépe já jak ho ještě poznávám, tak je to pro mě těžší, ale nestresuj se :D jsem ráda, že se ti se mnou píše dobře, já jsem taky nadšená

Varjargar často přemýšlel nad ptačím zpěvem. V příjemných jarních dnech to byl jediný zvuk, který slýchával krom zurčení vody. Ty zvuky se prolínaly a tvořily v jeho mysli skutečný orchestr, kakofonii zvuků, která dokonale souzněla s tím, jak se zrovna cítil. Přidávalo mu to na klidu a on měl alespoň možnost nad ničím nepřemýšlet, jen ležet. A případně usnout.
Ptáci však byli něčím docela jiným – jistě, možná pěkně zpívali, to Varjargar skutečně dovedl ocenit, to bylo ale vlastně všechno. Jejich jediným přínosem byl pěkný hlas, ale občas se i ten měnil spíše v hlasitý křik než líbezný zpěv, kterým se ptactvo navzájem svádělo. Když se později zpěv měnil v agresivní výměnu názorů, už s nimi vlk dokonale ztrácel trpělivost. Měl chuť jim ty jejich malá hrdélka prokousnout, kdyby k tomu jen dostal příležitost a kdyby se mu to alespoň trochu vyplatilo. Přeci jen takový malý ptáček nebyl nic víc než drobný předkrm, po kterém jednomu akorát spíše vyhládne než cokoliv jiného. Ty malé potvory byly navíc dost rychlé a hbité a ani jeho lovecké schopnosti mnohdy nestačili k tomu, aby ukončil jejich život. Varjargar byl navíc ohledně toho stále poněkud na hraně, protože je měl vážně vcelku v oblibě. Alespoň právě do chvíle, než v ptačím roji nastala italská domácnost. V té chvíli měl pocit, že ho ptáci zkrátka jen chtějí vyprovokovat a vysmívají se mu kvůli tomu, že svedou vyletět výše, než on vyskočí. To ho přirozeně rozčilovalo, a také to ptáčkům nijak nepomáhalo. Minimálně si tím jen kopali vlastní hrob.
Jeho vyhrocený názor znovu a znovu uklidňoval akorát ten zpěv. Když se s východem slunce vzbudil a slyšel něžný ranní budíček ze zobáčku drobného skřivana, svět se zdál být lepším místem. Když ho ten samý skřivan o pár hodin později probudil z jeho odpoledního šlofíku, ideálně ještě po dobrém obědě, mohl se snadno stát zákuskem, kdyby jen Varjargar byl o něco méně línější.
Vlk často přemýšlel nad tím, jak vyřešit ptačí problém. Zkoušel domluvy i výhrůžky, ale nic nepomáhalo, ani když se pokoušel o kompromis, ptáci neměli příliš zájem ho poslouchat. Pořád znovu a znovu začínali s hádkami jako by neměli nic lepšího na práci. Varjargar dokonce zkoušel změnit na léto lokalitu, ač měl ledovcové jezero opravdu rád, ale ani to nepomohlo. Ptáci byli všude a jejich hádky se příliš nelišili. Otravné pípání, vrkání a agresivní švitoření zanechávalo ve Varjovi pocit, že by byl raději hluchý.
Zdálo se to být beznadějné. Pravda je taková, že vlk skutečně nikdy nenašel žádné řešení. Věděl, že to jediné, co zbývalo, bylo akorát to, že se musel naučit žít s ptáky v symbióze, nehledě na to, jak těžké se to zdálo být. Varjargar stále vymýšlel různé způsoby, přemýšlel, jak ptáky přesvědčit, aby se omezili jen na příjemný zpěv, který by byl líbivým podkresem, ale veškeré domluvy byly k ničemu. Dokud jednoho dne Varjovi skutečně nedošla trpělivost. Tehdy se snad hádala všechna hnízda v kraji. Rámus to byl neskutečný. Varja měl jedinou možnost. Přehlušit je.
Vlk začal vít na celé kolo. Jeho vytí bylo rozhodně hlasitější než celé ptačí hnízdo, které však umlklo jen na chvíli. Ptáci se po sobě zmateně dívali, ale vytí neutichalo. A tak se k němu přidali. Zatímco Varja vyl, ptáčci se k němu postupně přidávali až se jejich zpěv proměnil v koncert, který se nesl krajem spolu s vlčím vytím. Bylo to ohromující.
Varjargar ještě dlouho vzpomínal na ten den, kdy nad ptáky konečně vyhrál a od té doby, kdykoliv ho jejich urputnost, byť jen trochu naštve, začne výt. Málokdy se stane, že by se to znovu proměnilo v koncert, ale alespoň ptáci na chvíli utichnou a poslouchají.

Varjargar was very upset after his visit at Fox's den. It wasn't really that bad, but he felt very tired after it. Well, Fox was very vocal and Varjargar is quite a loner. He doesn't appreciated Fox's determined effort to move him to her den and just run off. The forest was suddenly pleasantly quiet. He walked slowly towards another adventure in this strangely beautiful forest, that surrounds him. Maybe I can just found some space to calm down a little. Maybe I can found something really beautiful. He didn't know much about this world, so he just went east. It was the only direction he didn't explore, but there wasn't any path. Well, Varjargar is a wolf. And wolves can't get lost, that's common knowledge.
Varjargar strolled merrily through the woods. His mind was clear just by taking a few steps through that quiet world. He was not paying attention to the non-existent road and ended up in a thorny blueberry patch.
Apparently even a wolf could get lost. He could go back by smell, but he didn't want to. With his paws full of thorns, he carefully continued on his way. It was mere luck that he find beautiful lake that reminded him his home in mountains. He found warm stone that he could lay on and just chill by the lake. He wasn't that lucky that he had to pull thorns out of his paws, but he did find the spot he was looking for.

Varjargar kráčel lesem dál, když konečně posnídal. Díky vydatné snídani měl v kroku sílu, troufl by si i na přesilu. Nevěděl, kam šel, ale něco uslyšel. Svišťové to nebyli, ti v tomhle lese nežili. A tak vlček pokračoval, až se někam dopracoval. Zahlédl lišku, v tlamě měla myšku.
„To je ale malá svačina, lepší je i jeřabina,“ řekl vlk lehce, protože ulovit myš nešlo nikdy hladce. To alespoň ta bobule, na místě si pobude.
„Ty už myslíš na svačinu a nechápeš žádnou psinu. Beru svoji kamarádku ke své noře na zahrádku,“ vysvětlila liška břitce, myška pohnula se lehce a na vlka se zazubila – liška jí nezahubila. Myšku pěkně pustila a už prudila.
„A vůbec, co tu hledáš, to nic na práci nemáš?“ zeptala se liška vlka, když nastala odmlka.
Než vlk něco řekl, ještě něco vyslechl. Liška byla povídavá a pořádně zvědavá. Náhle se jen vyptávala a pořád jenom přidávala. Vlk jen lapal po dechu, neměl chvíli oddechu. Už ho liška stěhovala, vůbec se ho nezeptala. To už vlk nevydržel, div jí za krk nepřidržel.
„Omlouvám se milá liško i vážená paní myško, trochu se to vymklo. Já do žádné nory nechci, cítil bych se jako v kleci. Zahradou je mi celý les, nejsem žádný zoufalec. Raději mám čerstvý vzduch, tam není žádný puch. Už budu muset jít, musím se s někým sejít,“ zalhal vlček statečně, uklonil se svátečně a už pryč pelášil, lišku už poslouchat neráčil. Omlouvám se, milá liško, ale jenom maličko. Nechci žít ve tvé noře, raději bych viděl tchoře. Liška byla možná milá, ale příliš ukecaná.

Lov Varjargarovi sice nevyšel tak, jak si představoval, přesto s žaludkem plným jahod pokračoval lesem dál. Lesní cestičky mizely v podrostu a zase se objevovaly o kousek jinde a Varjargar, zvědavý, co objeví, pokračoval do hlubin. Nevěděl, co za tajemství se v lese ještě mohla skrývat, to, co našel ho však v první řadě zarazilo. Očima přejížděl po louce, která se před ním rozevírala a která byla plná podivně uspořádaných šišek. K jeho údivu to však nebylo všechno. Drobní hlodavci pobíhali sem a tam a působili, že v jejich chování je nějaký smysl. Les se mu v tu chvíli zdál být ještě podivnějším místem.
"Můžeš uhnout?!" To byl svišť pod jeho nohama. Ani si neuvědomil, že jim stál v hřišti. Inu, Varjargar skutečně s tlamou otevřenou údivem ustoupil zpět do lesa. Aby toho nebylo málo, drzý svišť na něho udělal dlouhý nos. Svišť měl štěstí, že byl tak malý, jinak by si z něho Varjargar udělal svačinu. U téhle louky se mu zůstávat nechtělo, a tak se vrátil tam odkud přišel. Les byl rozhlehlý a on věřil tomu, že v něm najde mnoho jiných míst, ale sviští hřiště mu vrtalo hlavou. Udiveně přemítal nad tím, co to tam vlastně dělali. I by se možná nakonec připojil, kdyby mu hru vysvětlili, problém byl, že svišť byl malé zvířátko a oproti velkému vlkovi vznikal výrazný nepoměr. Rozdíly zkrátka nešly přehlédnout. Tak se Varjargar rozhodl, že to vzdá a vracet se nebude. Epické hry mohl zažít i jinde. Evidentně tohle byla zábava určená jen pro sviště. Expedice to byla jistě zajímavá, ale Varjargar se rozhodl jít jinou cestou. Únava ho zvlášť netrápila, a tak ťapkal vesele dál.

Lov byl pro Varjargara něčím, co vždy miloval. Lesy tady sice ještě neznal, připadalo mu však jako dobrý nápad je prozkoumat. Listy se už zelenaly a říkal si, že dnes byl dobrý den, kdy mohl protáhnout tělo a trochu si zalovit. Líně se protáhl a vstal. Lenošení ho sice v tu chvíli také lákalo, protože slunce toho dne příjemně hřálo, ale jeho žaludek protestoval. Ležel na takovém příjemném kameni, který si v lese našel, ale rozhodl se vydat se jednou z mnoha cestiček, které ho mohly zavést k úlovku. Lesní cestičky byly lemovány trsy čerstvé trávy a ve vzduchu bylo cítit jaro.
Lákal ho losos, ale neslyšel řeku a ani ve vzduchu vodu necítil, a tak pokračoval dál směrem, kterým ho cesta vedla.
Linie lesa začala řídnout, a tak přidal do kroku. Ledovcové jezero, které znal z domova, sice nečekal, ale přikrčil se. Lovecký instinkt ho rozhodně neopouštěl. Losos zněl sice fajn, ale na palouku mohl narazit třeba i na pár srn, nebo možná losů. Lesy Gallirei byly hluboké a jeden nikdy nevěděl na co v nich narazí.
Los, ba ani losos na Varjargara však nečekali. Lesní jahody tak brzy zjara se červenaly v podrostu a vlk na to mohl jen udiveně koukat. Lososa oželím, tohle je zázrak, říkal si Varjargar s plnou tlamou jahod. Lov se mu nezdařil tak, jak si myslel, ale s přeci jen naplnil svůj kručící žaludek.

Varjargar nad tím chvíli přemýšlel a musel s tím souhlasit. Byla to pravda, ač on se nikdy příliš nesvěřoval. Nikdy k tomu však neměl důvod. Možná, říkal si, že kdyby potkal někoho, kdo by mu za to stál, třeba by měl i důvod se svěřovat. Yeter vypadal přátelsky, ale Varjargarovi se tak jako tak nechtělo mluvit o minulosti. Snažil se některým vzpomínkám úplně vyhnout. Teď nebyl čas, aby jim čelil, když toho nebyl schopný za celé tři roky. "To je pravda," přitakal. Nechtěl se k tomu více vracet a měl pocit, že ani Yeter ne. "Dvanáct, páni. To je dost," poznamenal Varjargar uznale, protože dožít se tak vysokého věku bylo zkrátka obdivuhodné. "Život tě svede omladit?" zeptal se ho, protože tak to celkem vyznělo. Varjargar by se tomu ani nedivil, v tomhle světě se skutečně zdálo, že neexistovaly vůbec žádné hranice.
"Nikdy jsem neměl správného učitele," vysvětlil mu důvod toho, proč svou magii považoval za něco podružného. Možná, že kdyby ho jeho otec vedl, dopadlo by to jinak, ale už to nestihl. "Možná to tak je. Přeci jen, když už se něco naučíš jednou, podruhé je to asi snadnější," poznamenal zamyšleně, přestože měl sotva jednu magii a neměl s tím vůbec žádné zkušenosti - ale ani Yeter mu nepřipadal tak jistý, přestože to vědět měl. "Jde na něco takového vůbec zapomenout?" zeptal se, protože mu to nepřišlo pravděpodobné.
Konečně něco, čemu mohl Varjargar plně porozumět. Dobře věděl, že důvěra byla velmi cenná a že jen tak někomu věřit se ne vždy vyplácelo. "Budu si dávat pozor," ujistil ho. "Nápodobně," přikývl. Yeter působil jako někdo s kým bylo snadné se uvolnit, někdo s kým stálo za to navázat přátelství. Kdyby to tak nebylo, Varjargar by s ním patrně neztrácel čas, ale Yeter ho zaujal natolik, že se byl schopný uvolnit i v místech která neznal.
Varjargar vycenil zuby v pobaveném úsměvu, když se Yeter smál. "Já vím," uchechtl se, protože si to sám představoval. Vlka s dvěma ocasy, jak pod vodou nahání lososy. Znělo to ale vlastně celku efektivně. Jistě by byl rychlejší než s jediným ocasem. "No, druhý ocas mi přijde rozhodně užitečnější než pátá noha. Rozhodně bych ho zvážil, kdyby na to přišlo," poznamenal Varjargar, ač si nemyslel, že by na něco takového někdy došlo. Jeden ale nikdy neví.
"Varja. Nakonec proč ne. Zní to dobře," přikývl, protože by nad tím nebýt Yetera nikdy nepřemýšlel. Možná by ho to ani nenapadlo, znělo to však zábavně. Bylo to asi lepší než jeho krkolomné jméno. "Dám na tebe. Takový kmet jistě ví o čem mluví," prohlásil vesele. Jindy by se nejspíš o takový žert nepokusil, ale s mezi ním a Yeterem panovala uvolněná atmosféra, a tak neměl takové obavy si z něho trochu utahovat. Nevypadal jako někdo, kdo by se nad nevinným žertem rozčílil.
Varju trochu zarazil dotaz na jeho nohu. Na jizvu by zapomněl, byla jeho součástí už příliš dlouho. "To už mám roky," řekl mu. "Nebylo to tak vážné zranění, jak to vypadá, ale je od medvěda," vysvětlil. Byla pravda, že ho jizva tahala při změně počasí, chodit však mohl dobře. On se z toho útoku vzpamatoval, což bylo štěstí. "Naštěstí mě to nijak neomezuje. Byl jsem ještě mladý, když jsem k ní přišel a nejspíš i díky tomu se to zahojilo tak dobře. Ale děkuji za nabídku," kývl, protože pochyboval, že by Yeter své doktorské služby nabízel jen tak.

Varjargar se nad tím zamyslel. Byla pravda, že jeho život i před příchodem na Gallireu byl svobodný, nikdy ho však nenapadlo, že by si jen tak změnil jméno, nebo že by vůbec přemýšlel nad tím, že by to bylo nutné, přeci jen žil velmi samotářským ižvotem. Mělo se to v tomhle světě změnit? Možná. Zatím to tak vypadalo, a tak možná stálo za to nad tím popřemýšlet. Nechat Varjargara i Ariho za sebou a začít znovu nějak jinak. "Je to rozhodně něco nad čím bych mohl uvažovat. Čistý štít, nový začátek. Možná přesně to potřebuji," přikývl. "Nevím kolik ti je, ale nevšiml jsem si ani jednoho šedivého chlupu, jestli tě to uklidní," řekl mu. Neměl to být kompliment, ač možná byl, ale starší vlky si opravdu představoval docela jinak.
"I kdyby jsi ze cviku vyšel, mě to ani nepřijde," přiznal, protože ho patrně ohromí čímkoliv i něčím, co Yeterovi připadalo jako něco docela základního, pro něho by to bylo ohromující. Mnoho magie ve svém životě neviděl. Jeho rodina z jeho života zmizela krátce poté, co se mu oči zbarvily do fialova, a tak neměl nikoho, komu by své drobné úspěchy ukázal. Yeter mu mohl být dobrým pomocníkem. "Tomu bych věřiů. Ve světě ve kterém mohu navštívit Život i Smrt se to zdá jako užitečná věc," pokýval bílý vlk hlavou. Jeho nadšení, které Varjargarovi připomnělo malé vlče ho zrovna tak nadchlo. "Budu rád, když zvládnu jednu," zasmál se a zavrtěl ocasem. "Ale rád si prohlédnu, co umíš," souhlasil, protože on toho moc předvést nemohl.
"Vážně?" zeptal se ho Varjargar upřímně překvapeně, protože nečekal, že by si někdo jen tak troufl na tak mocného vlka. Byl vychován v tom, že respekt k silnějším je základem přežití, tady to však asi tak nebylo. Možná tu vlci žili v hojnosti, kterou skutečně nikdy nepoznal. Na Severu si vše musel tvrdě vydobýt. "To, že tu nejsou vlci jen přátelští bych čekal, ale ne, že se to může obrátit proti tobě," přiznal, protože sám se nepouštěl do bojů které nemohl vyhrát. Svého života si na to příliš cenil.
Dává celkem smysl, že v paroží žije jelen, přikývl, pokud něco v tomhle světě plném magie mohlo dávat smyslů. K jelenům patřilo paroží, a tak ho to nejspíše neudivilo tolik, kolik mělo, ale pravda byla, že se toho už dozvěděl více než dost a tohle bylo tak nějak nejméně šokující.
Varjargar ocenil, že mu Yeter potvrdil, že se se Smrtí nepletl, přesto v něm jistým způsobem vzbudil zvědavost. [mys]Možná jednou...[/mysl], říkal si.
"Jeden nikdy neví," prohlásil Varjargar pobaveně. "To mě nenapadlo, ale rozhodně to zní dobře. Budu to muset ještě promyslet, protože s druhým ocasem bych byl náhle postrachem lososů. A ty mám docela rád," řekl mu se smíchem. Musel si připomínat, že tady ta představa vlka s dvěma ocasy nebyla zase tak absurdní, jak se mu zdálo.
Varjargar nad přezdívkou přemýšlel vlastně jen chvíli. Od Ariho se rozhodl odejít, a tak si vybral jinak. Varjo zní vlastně celkem dobře. Nebo Arga," nadnesl. Obojí bylo jistě jednodušší než jeho pravé jméno.

Varjargar se nejprve zatvářil zmateně, když Yeter prohlásil, že si vybral správně. Neměl však problém mu porozumět. Zkrátka si jméno vybral, to mu na celé té věci s tajuplným světem plným magie a Smrtí a Životem přišlo to nejmenší. Ať už měl k tomu jakýkoliv důvod, Varjargar neměl důvod slídit. Yeter byl první vlk se kterým po velmi dlouhé době mluvil a byl pro něho příjemnou společností. Jakýmsi průvodce ve světě, který se velmi lišil od toho, který znal. "Možná také zvážím výběr jiného jména, když už je to takový jazykolam," poznamenal. Dal najevo, že si všiml, že mu Yeter řekl něco, co možná nechtěl, ale také, že to nemíní použít proti němu, ani se ho vyptávat. Už tak se zdálo, že Yeter měl velké problémy s mluvením, ale přičítal to jeho věku, který sám přiznal. "Na mnoho zim nevypadáš," řekl mu, protože to tak vnímal. Nepůsobil staře, ač si všímal detailů, které předtím přehlédl. Možná proto se tak zadrhává, napadlo ho, ale nic neřekl, protože mu došlo, že ať byl Yeter kýmkoliv, byl mocný. Varjargar nebyl hlupák, byl si vědom toho, že tady byl ve slabší pozici i přes svou velikost, a tak se oba vlci v jistém směru drželi v šachu, ač se nezdálo, že by na sebe chtěli zaútočit. Jejich hovor byl veskrze přátelský. Varjargar byl rád, že potkal někoho takového.
"To není zrovna málo," poznamenal Varjargar obdivně, protože on iluze ovládal jen tak lehce. O něco málo se pokoušel, ale neměl s kým trénovat ani komu se předvádět. "Já na magii nikdy příliš nedbal," přiznal. "Ale jak tě, tak poslouchám, možná bych na tom měl začít pracovat. Mít jich tolik už zní vcelku zábavně."
Varjargar chvíli přemítal o tom, kdo to byl Houdini, ale nakonec rád přikývl, protože trénink od takového mistra by mu jistě prospěl, když dosud neměl vůbec žádný. Rád se něčemu přiučím, ale jak říkám, nejsem příliš dobrý, řekl mu, protože neměl důvod přiznat své slabiny. Kdyby Yeter chtěl, už ho mohl zabít, vládl tolika magiím, že by si Varjargar smrti možná ani nestihl všimnou.
Mladý vlk přikývl, chápal, že s parohy a s jejich mocí se muselo pojit mnohem více. Nemusel tomu rozumět, ale chápal to. "Tomu věřím. Ale budí respekt a ve tmě poslouží i jako dobrá lucerna," poznamenal, aby jejich hovor zase trochu odlehčil.
Varjargar na jeho slova o Bozích jen přikývl. Možná se s nimi také setká, do té doby pro něho však Yeterova slova mohou zůstat záhadou. "Chápu, takže Smrti je lepší se vyhýbat, ale její návštěva je příliš lákavá na to, aby se tomu zcela dalo odolat," přikývl. Varjargar se Smrti hodlal vyvarovat, alespoň takové předsevzetí si dal, dokud plně nepochopí fungování tohoto světa. Život zněl však mnohem lépe, nevěděl sice, jak Bohy hledat, zjevně to však bylo možné a podle všeho i docela běžné.
Musel se znovu uchechtnout, vědom si toho, že to bylo nedospělé, rozhodl se však nechat si pro sebe, že k tomu, co ho napadlo původně by potřeboval dvě vlčice. "Kdybych si tady od Bohů vysloužil druhý ocas, nejspíš bych chtěl to, abych se vznesl, když jím budu dostatečně dlouho mávat," řekl nakonec. Měl pocit, že to tak bylo lepší. Nechtěl, aby si o něm Yeter pomyslel bůhvíco.

"Je pravda, že Yeter je tak snadné, že už to jako přezdívka zní," prohlásil Varjargar s úsměvem. Atmosféra mezi oběma vlky byla přátelská, a tak neměl důvod se bát, že by si tmavý vlk jeho poznámku vyložil špatně. Už si ani nepamatoval, kdy se naposledy cítil s někým jiným tak dobře.
Varjargar měl možnost se uvolnit, což všemu značně pomohlo. Nebyl tolik ostražitý, přestože močály nepůsobily přátelsky, on se tam vlastně nijak špatně necítil. Všiml si vyšlapaných cestiček i známek toho, že tu nejspíše musel nikdo žít, necítil však, že by poblíž žila nějaká smečka. I to ho uklidnilo.
Ani si neuvědomil, že jeho kožich velmi výmluvně prozrazoval odkud pocházel. Byl z větší části bílý jako sníh jen s drobnými detaily, které však i tak byly typicky severským znakem. Díky tomu, že na to Yeter poukázal ho však napadlo, že tady možná bude více vlků jako byl on. "A ty jsi odsud?" zajímal se, protože přemítal nad tím, zda sem všichni vstoupili nějakou tajemnou bránou, nebo zda se tady rodili.
Varjargar toho o magii mnoho nevěděl, protože neměl jak se o ní dozvědět. Jeho otec mu o ní vyprávěl jen zběžně a jeho oči se zbarvily až po jeho smrt. Pak byl příliš dlouho sám na to, aby se o kouzlech něco dozvěděl a navíc to nikdy ani pořádně nepotřeboval. "Mám, to je ale tak celé, co o tom svedu říct," přiznal. "Jen zběžně znám tu, které sám vládnu. Iluze," řekl mu. "Nikdy jsem se j ale nenaučil používat pořádně."
Uměl si představit, že paroží bylo těžké, ale Varjargar si uměl představit, že na něj byl Yeter částečně pyšný. Usuzoval to podle toho, co mu prozradil vzápětí. "V takovém případě bych takové paroží také bral, i kdyby bylo sebetěžší" přikývl. "Umím si představit, že se taková schopnost hodí," řekl, ale nedal na sobě znát, že kdyby takovou schopnost měl on sám, byl by jeho život mnohem jednodušší. Nemohl sám sobě lhát, že v sobě měl svou minulost zcela uzavřenou.
"Smrt a Život," zopakoval po něm zamyšleně. "Netušil jsem, že vlci mají bohy, kteří rozdávají schopnosti" dodal, protože mu to celé připadalo až příliš neuvěřitelné, ale nemohl si stěžovat. Jeho dobrodružná povaha přímo plesala radostí.
Varjargar se musel jeho poznámce o druhém ocasu upřímně zasmát. Nechtěl působit jako blázen, zvlášť, když tam Yeter máchal svojí oháňkou, a tak se zase uklidnil. "Umím si představit schopnost, která by se k takovému druhému ocasu hodila," poznamenal a stále se pobaveně pochechtával.

Varjargar se cítil lépe, když v kožichu cítil po dlouhém putování trochu tepla, přestože byl zvyklý na téměř nekonečné severské zimy, když mohl tomuhle neznámému světu přičíst něco k dobru, bylo to alespoň to, že i ranní slunce tu vřele hřálo.
"Vůbec ne," ujistil Yetera, protože si ani nepamatoval, kdy naposledy ho někdo oslovoval jeho plným jménem. V jejich rodině to nebylo běžné, ale bylo to dávno, přesto však stále příliš bolestivé na to, aby se k tomu vracel. Ne, Arim už dávno nebyl. "Mé jméno je vcelku jazykolam, připustil nakonec vesele, vědom si toho, že byl příliš vážný, ač k tomu patrně neměl důvod. Byl sice nedůvěřivý, ale tenhle vlk s parohy ho mohl kdykoliv napadnout - neudělal to, a tak se Varjargar alespoň trochu uklidnil.
Přivítání, kterého se Varjargarovi dostalo, bylo více než vřelé. Tak vřelé, že ho to zarazilo. S jinými vlky neměl příliš dobrých zkušeností, ale nebyl nepřátelský pokud k tomu neměl důvod. "Pocházím ze Severu, ale nesvedu říct, jak jsem se dostal sem, ani kde vlastně jsem," řekl mu, ač na tom nejspíše nezáleželo. Byl zkrátka v zemi s názvem Gallirea, ať už to bylo kdekoliv, neměl důvod odcházet. Ten pocit klidu, který cítil ve svém těle byl zvláštní.
"Magii tu cítím ve vzduchu. Už když jsem přišel, věděl jsem, že je to zvláštní místo," připustil, protože to byla jediná pravda, kterou o tomhle místě mohl zatím s určitostí říci. Varjargar nad tím vším jen zakroutil hlavou. Kde jsem se to octl? Ptal se sám sebe.
"Rozhodně to zní, že se tu nenudíte," pronesl rozvážně, protože si nebyl jistý, co si o tom myslet, vlci s křídly mu však připadali stejně podivní jako Yeter, který mu ukazoval své paroží. V tu chvíli se Varjargar cítil neobyčejně obyčejně.
"Tak pěkné je," přikývl Varjargar a obezřetně si parohy prohlédl ze všech stran. "Ale umím si představit, že z něj pořádně bolí hlava," řekl a vycenil zuby ve vlčím úsměvu.

Varjargar vlka chvíli jen mlčky pozoroval. Než se začalo rozednívat, jeho parohy zářily. Ve slabém ranním světle si ho však mohl lépe prohlédnout. Vypadal skutečně jako zcela obyčejný vlk, i jeho jméno bylo vlčí, ale pro Varjargara nebylo snadné vyrovnat se s něčím tak neobvyklým.
Yeter, jak se mu vlk představil, mu však alespoň řekl název místa, kde se octl, nebyl si však jistý, jestli mu to nějak zvlášť pomůže. Galliera znělo sice krásně a vznešeně, vůbec však nevěděl, jak se sem dostal. Varjargar sám nevěděl, zda na tom záleželo, dobrodružství se nikdy neobával, ani neměl proč se vracet tam, odkud přišel. Neměl domov, ani pro něj neměl kdo truchlit. Byl sám.
"Těší mě. Já jsem Varjargar," představil se. Dávno se nikomu nepředstavil. Při svých toulkách občas na jiného vlka narazil, nikdy spolu však nepobyli dlouho. Samota mu nikdy nepřekážela.
"Jsem tu asi..." vlk se na chvíli zamyslel, přemítal nad tím, jak dlouho mu mohla trvat cesta z okraje světa až sem, do močálů. "Asi dvě hodiny," řekl nakonec.
Varjargarovi to nedalo. Stále se díval na Yeterovo paroží. Nemohl jinak, protože nic podobně podivného ještě nikdy neviděl. "Gallirea... a to tu běžně roste vlkům z hlavy paroží?" zeptal se, sám si vědom toho, že možná překročil nějakou hranici, Varjargarovi na tom však nikdy nezáleželo. Neměl důvod se nezeptat, vlk navíc skutečně vypadal, že to bylo něco docela běžného.