Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA - FM 4/5 (53) • souboj 1

//Zubatá hora

Varja se bavil jako vlče. Poskakoval ve sněhu, konečně plný života a energie. Cítil se tady jako doma - to díky sněhu a chladnějšímu podnebí. Cítil se veseleji díky sklouznutí a Erlend jeho náladu zjevně sdílel, protože mával ocasem a když do něj Varja šťouchnul, dal jasně najevo, že do sebe jen tak šťouchat nenechá.
Vrhl se k němu s tím, že ho povalí do závěje - a ač to byla jen hra, Varja se rozhodně nemínil nechat jen tak porazit. Erlend se do něho pořádně opřel, on před ním však uskočil a ač v tom sněhu přeci jen svou neopatrností skončil a všude ho rozvířil, nakonec mu to vůbec nevadilo. Tohle byly ty pravé zimní radovánky! A v létě? Co více si dva seveřané mohli přát!
Varja se přikrčil spodní částí těla a zamával ocasem, aby dal Erlendovi najevo, že byl nakloněný jejich hře - a když vyskočil, vrhnul se po něm, aby si také umokřil ten svůj pěkný, barevný kožich.

VLA - FM 3/5 (52)

Erlend ticho nenarušil, částečně také protože nemohl, ale bylo zřejmé, že i on se ve svých myšlenkách zaobíral lecčíms. Varja tušil, že vlk, který nemůže mluvit se asi v myšlenkách ztrácí často, tady to však bylo něco docela jiného - každý se přeci musel ztratit trochu jinačím způsobem, když měl celý svět pod sebou.
Varjovi se dolů ještě nechtělo, díval se pod sebe a přemítal nad tím, co vlastně vidí. Gallireu ještě tak neznal, a tak se snažil si tenhle výjev uložit do paměti, ač pochyboval, že by mu to k něčemu bylo. Stejně nevěděl, kde co bylo a jen těžko mu to pomůže, kdyby se náhodou někde zatoulal až příliš.
Znovu se ponořil do svých myšlenek, když Erlendovi poděkoval, když tu náhle slyšel sešup. Nejprve se lekl, že se sune sníh a uvězní je lavina, ale ne - to jen ten mlčenlivý Erlend sjel po srázu jako kdyby snad Varju nevyděsil k smrti. Opravdu se lekl a nebylo se čemu divit, mohli skončit dost špatně, ale Erlend na něj máchal ocasem, že je v pořádku a skoro se smál - a když byla i vidina nebezpečí zažehnána, Varja se radostně sklouzl také. Neměl sice ještě v plánu odcházet, ale Erlend byl nízko a jemu se nechtělo zůstávat nahoře samotnému, a tak, když se sklouzl za ním, následoval ho tam, odkud přišli. Přidal do kroku a hravě - jako nějaké malé vlče - do něho šťouchnul, když ho dohonil. Zdálo se, že i Erlend měl hravou náladu.

//Sněžné hory

VLA - FM 2/5 (51)

Varjargar hleděl na svět pod nimi, na svět, který neznal a který ho v létě pořádně potrápil, přesto však v tu chvíli netoužil po ničem jiném než se vydat tam dolů a poznat ho blíže - poznat všechny ty vlky, jejich příběhy a začít žít jako kdyby dosud byl jeho život jen prázdným plátnem, které bylo třeba pomalovat. Chtěl vidět vše. Jeho touha po putování a poznávání v něm v tu chvíli hořela naplno. Neměl by se předtím, než se vrátí do Borůvky ještě jednou pořádně zatoulat, tak jako to dělal dříve? Cítil tu touhu v packách. Jak asi vypadal támhleten hvozd? Jak asi zněl tamten vodopád? Vše, co se před ním otevíralo skýtalo nové možnosti. Věděl, že spolu s tím do života vstupovalo i nebezpečí, ale byl si jistý, že se nakonec vrátí do Borůvky. Tam nakonec najde i Badri pro kterou byl les ideálním domovem. Musel se za ní pak vrátit, přeci jen mu zachránila život - a navíc jí slíbil, že se do smečky přidá s ní. To byl jeho plán - a stále s ním počítal, jen potřeboval vidět více. A možná se podívat po tom starci, kterého potkal u jezera. Nebylo by to zábavné? A pak... pak by se mohl vydat zpátky, packy uchozené a mysl klidnější. Znělo to správně.
Hodil očkem po Erlendovi, který se také díval na svět pod nimi. Jen těžko mohl vědět, co se mu zatím odehrávalo v hlavě a asi by pro všechny své myšlenky ani nenašel vhodná slova.
Protáhl se, ale ještě se mu nikam nechtělo. Po hodně dlouhé době - zdálo se mu to skoro jako věčnost - promluvil. "Děkuji, že jsi mě sem vzal," řekl. Měl pocit, že to bylo vše, co mohl říct. Bylo osvobozující prohlédnout si celý svět z téhle ohromující výšky. Jeden si uvědomil, že na něm zase tolik nezáleží, že byl jedním z těch malých tvorů, kteří se hemžili kdesi pod nimi.

VLA - FM 1/5 (50)

Podle toho, že si Erlend do sněhu lehl, usoudil, že do rána skutečně počkají. Ani Vajra neváhal a zabořil se do sněhu. Chyběl mu. Horké gallireiské léto mu nesvědčilo, ale sníh... to byla jiná. Spokojeně vydechl a ocasem sníh trochu rozvířil. Tady mu konečně jeho hustý kožich k něčemu byl, necítil totiž ani náznak zimy, naopak bylo úlevné konečně necítit úmorné horko.
Mlčel. Mohl asi s Erlendem začít mluvit, ale zdálo se mu skoro násilné narušovat ticho a jejich chvilku odpočinku slovy. Byl uvyklý tichu a naslouchání jen šumu přírody, a tak se i přesně k tomu uchýlil. Sledoval ze své pozice to, jak se nebe pomalu barví do zlatova. Slunce se překlenulo přes hranici světa a ozářilo svět. Bylo fascinující tomu přihlížet. Byl rád, že ho sem Erlend vzal, protože tohle byl rozhodně vrchol celého léta.
Varja se zvedl ze sněhu a sledoval, jak slunce líně kreslí svět. To, co se dříve skrývalo ve tmě bylo náhle skoro jasně viditelné. Támhle spatřil Borůvkový les a o kus vedle se třpytilo jezero. Viděli všechno. Dokonce spatřil i tu poušť, která ho teď v horkém létě ani trochu nelákala. I teď se zdálo být zbytečné něco říkat, oba vlci přihlíželi novému dni s nevěřícným uchvácením.

VLA - FM 3/5 (49) • Výšlap 5

//Sněžné hory

Varja směřoval k vrcholku hory naprosto odhodlaně. Bylo zřejmé, že výstup bude složitý, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak čekal. Po zmrzlé skále se mu šlo lépe než po rozpáleném písku. Tohle bylo místo, kam patřil.
Když stanuli na samotném okraji, mnoho toho neviděli, bylo však zjevné, že měsíc za chvíli zmizí a oni spatří úsvit nového dne právě na téhle vysoké zubaté hoře. Znělo to perfektně. Varja nakláněl hlavu na stranu a zazubil se na Erlenda, který také vypadal spokojeně. Společně se usadili a nechali svoje husté kožíšky čechrat studeným větrem. "Tady je to mnohem lepší, než tam dole," prohlásil Varja spokojeně. Napadlo ho, že sem musí zajít s Badri, určitě by se jí tady líbilo. Byla škoda, že nakonec nešla s ním, měl pocit, že by si spolu s Erlendem také... rozuměli. Inu, on určitě mohl říct, že si se svým společníkem rozuměl. Nepotřebovali k tomu ani příliš slov.
"Když už jsme tady, počkáme do rána?" zeptal se ho, ale zdálo se, že ani Erlendovi se dolů příliš nechtělo.

VLA - FM 2/5 (48) • Výšlap 4

//Gejzírové pole

Jakmile byli za gejzíry, Varjovi se ulevilo. Hory a jejich skalnatý povrch mu byl mnohem příjemnější. Znal to - a předpokládal, že Erlend také, ač už dost možná tady byl tak dlouho, že si zvykl pobývat dole v nížině, stejně na něm viděl, že sdílel stejnou radost. Bylo to jako vrátit se domů. Horko (i to, které panovalo v noci) opadlo a po cestičkách je zářivě vedl měsíc. Byla to krása.
Nemluvil, protože nechtěl poutat Erlendovu pozornost a sám se musel soustředit, aby nešlápl špatně a nezřítil se kamsi dolů. Nebyla to zrovna lehká procházka, kterou by asi dost pravděpodobně zvolili jiní vlci, ale kam jinam by měli směřovat dva seveřané než do hor?
Vrchol hory, jejíž jméno neznal (a Erlend by mu ho jen těžko mohl prozradit), se už tyčil jen kousek nad nimi, když zastavili, aby si trochu odpočinuli. Nebylo to jednoduché, ale Varja se poprvé za celé léto cítil opravdu příjemně. Jak by také ne, když se konečně dalo dýchat a necítil se na umření.
Po krátké pauze pokračovali vzhůru. V noci toho asi mnoho neuvidí, ale nikdo neřekl, že museli zase hned dolů. I Erlend byl podle všeho zvědavý, asi tam také nikdy nebyl.

//Zubatá hora

VLA - FM 1/5 (47) • Výšlap 3

//Kopce Tary

Erlendův výborný nápad Varju nesmírně nadchl. Máchal ocasem jako vlajkou a vypadal nadmíru šťastně. Hory neviděl už celé měsíce a teď se jedna tyčila proti tmavnoucímu nebi. Zdálo se, že i Erlend byl pro a souhlasil s jeho naprosto šíleným nápadem. Oba museli vědět, že je to nebezpečné, ale zdálo se, že stejně jako Varjovi, ani Erlendovi na tom zvlášť nezáleželo. Byli ze severu a na hory byli zkrátka zvyklí. Výstup na tuhle bude možná trochu náročnější, ale nic, co by předtím nedělali. A musel z ní být nádherný výhled na širé okolí. Uvidí odsud i písečné duny pouště o které slyšel? Přidal do kroku, protože byl zvědavý, Erlend ho však zastavil a záhy Varja pochopil proč. Před jeho zraky se k nebi vystřelil proud vroucí vody. Varja na to zíral celý šokovaný. Dvakrát zamrkal. Tady sebou všechno neslo pachuť nebezpečí.
"Díky za upozornění," prohodil k Erlendovi a obezřetně vykročil za ním. "Kdybych se tu potloukal bez tebe, asi by to neskončilo dobře,"" dodal - byl přirozeně obezřetný ke všemu novému, ale byla pravda, že tohle by na ledové planině rozhodně nečekal. Mohla to být jeho osudová chyba. Byl tedy opatrnější, musel však uznat, že to byla fascinující podívaná, byl však rád, když planinu překonali a dostali se do hor. Tady byl vzduch mnohem příjemnější.

//Sněžné hory

VLA - FM 5/5 (46)
Srpen 9/10 • Cyril

Varja se zasmál, když viděl Cyrilův nevěřícný pohled. "No vážně, tak jsem to slyšel. Už jsem tu potkal vlka, který měl na hlavě celé jelení paroží," řekl mu, ale pokračoval "a tak bych čekal, že pátá noha, nebo druhý ocas by byly také možností. Mě by se to asi nelíbilo, ale někdo by to třeba ocenil," prohlásil vlk a zazubil se. "Až budeš mít tu pátou nohu, musíš mi dát vědět. Přemýšlel jsem, kam by jí asi tak dali," poznamenal pobaveně. Utahoval si z něho, ale už pochopil, že s Cyrilem byla zábava a že se nesměl brát tak vážně. I jeho však smích přešel. jejich výměnu bral mnohem vážněji, ač se nezdálo být pravděpodobné, že by to i ti bohové svedli. "Dobře, to mě zajímá mnohem více," řekl mu. A byl si jist, že jeho také.
Varja se na Cyrila tajmně zadíval. On samozřejmě nemohl tušit, že už měl jasnou představu. "Směřuji do Borůvky," prozradil mu. "Ale uvidíme. Smečky jsou pro mě komplikované, ale jsem zvědavý," řekl mu, což už nejspíše pochopil. Ano, sice mu říkal, jak smečky nemá rád, ale to neznamenalo, že by neměl svůj vlastní plán. "A ty? Máš nějaké plány?" zajímal se, protože o těch se mnoho nedozvěděl, zatímco Cyril o jeho trablích se smečkou slyšel snad už úplně všechno.
"Vážně?" zeptal se ho překvapeně a podíval se na svůj kožíšek. "Tak to ta smečka bude důležitější, než jsem si myslel," zabručel, ale nelíbilo se mu to. Čekal by, že zimy tady budou mírné, ale asi to dávalo smysl. Léta byla utrpením a zimy kruté. Proč by tady vůbec kdo chtěl zůstávat?
Varja se znovu zasmál a zakroutil hlavou. "No, ještě by to chtělo ten titul, princi. Ale to zní jako dobrá dohoda. Na tom bychom se mohli shodnout," souhlasil Varja. "Už tu znám dost vlků, jistě je dovedu nadchnout pro naši věc, princi Cyrile," prohlásil velkolepě.
"Ano, ovládám," přikývl, když se ho ptal na magii. "Ale spíše ne, nejsem v magiích nijak zběhlý. Pořádně ani nevím, jak se to ovládá," vysvětlil mu. "Kdybys měl nějaké typy, rád se přiučím," dodal.

VLA - FM 4/5 (45) • Výšlap 2

//Jezevčí hájek

Varja se samozřejmě žádné odpovědi nedostal, ale byl by asi blázen, kdyby ji očekával. Jen Erlenda následoval směrem, kterým ho vedl, zvědavost v něm jen narůstala. Brzy stromy začaly řídnout a on se zvědavě rozhlížel. Erlend vyběhl na kopeček a ukázal na hory, které se rýsovaly na podvečerním nebi. V tu chvíli to Vajra pochopil. Erlend ho chtěl vzít do hor! Znělo to náramně. Že ho to samotného nenapadlo? Už u hor jednou s Badri byl, skrývali se tam. Připadalo mu to jako nedávno, ale už to nějaký čas byl. Proč se tam nevydal i teď? Jistě, protože chtěl do Borůvky... ale hory si ho přeci jen našly. A od koho jiného je čekat než od dalšího seveřana.
Varja se na Erledna zazubil a několikrát vesele máchl ocasem, než poskočil směrem k němu a k těm horám. "Já věděl, že to bude něco senzačního," pronesl vlk a zadíval se na nejvyšší horu, která se k nebi tyčila jako ostrý zub.
"Vyrazíme až nahoru?" ptal se Erlenda, když se připojil po jeho boku, náhle živější, jeho krok jistější. Kdyby ho teď bacil po hlavě, snad by se na něho ani nezlobil, tak moc byl nadšený z hor - ač horko rozhodně neustupovalo. A to už byl podvečer.

//Gejzírová pole

VLA - FM 3/5 (44) • Výšlap 1

//Jezevčí hájek

Varja nevěděl, co se v řece skrývá a mohl jen doufat, že ho Erlend nevaroval jen kvůli tomu, aby ho později mohl někde zabít sám. Nevěřil tomu - měl být sice možná obezřetnější, ale Erlend mu nepřišel jako zlý nebo krutý vlk. Vypadal přátelsky a i způsob jakým se na něho otočil a usmál se ho ujistil o tom, že se nemusí bát, protože nebylo čeho. Zkrátka ho tím lesem následoval. Nevěděl, na co by se Erlenda měl zeptat, aby mu mohl odpovědět. Jen těžko mu němý vlk vysvětli, kam směřuje, a tak mu prostě věřil. Neměl důvod se něčeho bát.
"Ještě to tady tak dobře neznám, tak jsem zvědavý, kam mě vedeš," řekl mu nakonec, protože opravdu zvědavý byl. Nebyl si jistý směrem, ale napadlo ho, že by mohli jít někam do chladu. Na sever nešli, to poznal, ale přemítal, co ještě Gallirea skrývá. Přeci jen z ní viděl jen malý kousek a na každém rohu se dělo něco magického.

//Kopce Tary

VLA - FM 2/5 (43)

//Východní hvozd přes Midiam

Varja následoval Erlenda, vědom si toho, že jde veskrze naslepo. Věděl, že by si pravděpodobně poradil, kdyby se s Erlendem nějak nepohodli - ač s mlčenlivým, přátelským vlkem by to šlo asi jen těžko, ale i tak byl přirozeně trochu obezřetný, i když se s vlkem cítil dobře. Nevěděl, kam ho vede, ale šel veskrze bez otázek a ještě vesele máchal ocáskem, jako kdyby právě neopouštěl Borůvku a Badri. Přeci jen se dohodli, že tam půjdou spolu, ale... vždyť nikam nespěchal! Baghý jistě pochopí, že potkal Erlenda a chtěl se s ním trochu seznámit. Bylo na tom něco špatného? To si tedy ani trochu nemyslel.
Varja se rozhlížel a přemítal, jestli mu chce Erlend něco ukázat, nebo jaký nápad dostal a kam šli. Zarazil se až u řeky, kde mu naznačoval nějaké nebezpečí. Varja ho chvíli pozoroval - a ač nechápal, rozuměl alespoň tomu, že řeka znamenala nebezpečí, a tak ji po jeho vzoru přeskákal. A následoval ho dál. Ještě pořád jasně neviděl, že ho Erlend vede na sever.

//Jezevčí hájek

VLA - FM 1/5 (42)
Srpen 8/10 • Cyril

Varja trpce přikývl. "To jsou," souhlasil. "Asi se mu líbily ségry, no. Já asi nebyl úplně cíl jeho zájmu," poznamenal. Věděl, že jeho sestry budou v pořádku. Kdyby se jim ve smečce nelíbilo, mohly na jaře odejít, on však nepředpokládal, že by se jim vedlo špatně.
"To máš pravdu, o těch už jsem také slyšel. Prý svedou leccos. Přidělat ti pátou packu, nebo třeba druhý ocas," vyjmenovával Varja vše, co se dozvěděl od Yetera. Říkal si, že to Cyrilovi třeba k něčemu bude. "Ale nevím teda, jestli dokážou takhle handlovat mezi mrtvými a živými. Bylo by to rozhodně zajímavé," dodal. Klidně by vyměnil život svého otce za život toho Cyrilova. Podle všeho se to zdálo být výhodnou nabídkou a kdyby se na tom dohodli, určitě by ho neodmítl. A kdyby to tedy také vlastně šlo.
Varja chápavě přikývl. "Chápu. Pro někoho by to asi bylo nepřekonatelné, ale mě se do žádné jiné smečky po tomhle všem nechtělo a byl jsem schopný se o sebe postarat sám. A i jako tulák objevíš sem tam někoho s kým prohodíš pár slov," ujistil ho, ale viděl na Cyrilovi, že pro o asi nebude mít tak docela pochopení. "I já vlastně tak trochu hledám, kam se uchýlit. Ale ano, ta nová zkušenost mě láká," přitakal. "Umím si představit, že zima ve smečce musí být úplně něco jiného. Ale tady? Tady musí být zima hračka. Spíše mi přijde hrozné léto," poznamenal a pobaveně přikývl. "Jo, to je přesně něco, co bych udělal. Nenechal bych ani odrostlé vlče jen tak," přikývl si pro sebe. Říkal si, že Cyril ho celkem rychle odhadl.
Musel se zasmát, když ho princ Cyril oslovil jeho novým, smyšleným titulem. "Chceš si mě pojistit titulem, princi Cyrile? Ale musím uznat, že máš pravdu. Lord Varjargar zní opravdu honosně," prohlásil. A pořád se tomu smál. "Dobře. Tak až seženeš armádu, rád budu její generál," přislíbil. Snad by mohl na chvíli s Cyrilem odejít z Gallirei a pomoct mu. Chtěl tu zůstat, ale vrátit by se nejspíše mohl vždy.
"Na mou srst? To tedy nevím. I ty máš pořádně hustou srst, i když... věřím, že na tebe by si s tvým titulem nikdo netroufl," zazubil se, ale záhy se zamračil, když se jejich hovor opět stočil k medvědům. "Bohužel ne," řekl mu. "Jedinou nejlepší obranou na kterou jsem zatím přišel je útěk. Navíc si myslím, že iluze by medvěda úplně nezastrašily," poznamenal.
"Dobrá. Vyhnu se všemu, co bude vypadat jako magický sníh, lavina i trhlina," přitakal. Více to nerozváděl, bylo očividné, že Cyril o tom nechtěl mluvit a on ho ani v nejmenším nenutil.

VLA - FM 1/5 (41)

Varja se spokojeně složil pod stromem. Odpočinek nepotřeboval nijak zvlášť dlouhý, stačila chvíle, nejhorší však bylo to úmorné vedro. Vlk měl co dělat, aby se neotočil zpět k jezeru. I po té koupeli se Stařešinou byl po lovu znovu celý vařící. A podle toho, co Erlend naznačoval se to evidentně nemělo zlepšit. Varja si povzdechl. "No co, tak tu trochu horka přežiju. Evidentně nejsem sám, kdo tu trpí," zazubil se na Erlenda, který pohledem směřoval k severu. Varja to chápal, v těchto horkých letních dnech i jemu chyběla příjemná teplota, která na severu vždy panovala, domů by se však nevrátil. Proč by to dělal, když tady na každém rohu nacházel příjemnou společnost? Připadalo mu, že by snad musel být hlupák, aby se rozhodl odejít.
Erlend se však evidentně někam chystal. Varja ho chvíli z přítmí stromů pozoroval. Kývl na něho a naznačil směr, kterým se zjevně chystal jít. Asi se projít, napadlo ho. A inu, Varja neměl nic proti. Koneckonců do Borůvky se zatím nemělo asi smysl vracet, když mu místní alfa dala najevo, že neměla příliš čas. "Procházka zní skvěle," kývl na Erlenda, vyskočil na všechny čtyři a vydal se za ním.

//Narvinij přes Midiam

VLA - FM 5/5 (40)

Varja nechal Erlenda, aby se v klidu najedl a když se vlk nakonec s plným břichem odloudal ke stromu i jemu zbyl pořádně velký kus. Hotová hostina. Varja se pustil do jídla jako by snad nejedl celé týdny. Po podvodním dobrodružství byl stále pořádně vyhladovělý, a tak nebylo divu, že zbytek kamzice zmizel velmi rychle. I on se pak svalil pod strom a spokojeně zamručel. S plným žaludkem mu hned bylo lépe. Navíc bylo horko a po tomhle vypětí si zasloužili krátký odpočinek.
"Podle tvého kožichu soudím, že jsi také ze severu. Dá se zvyknout na tyhle úmorný vedra?" zeptal se Erlenda, který okusoval nožku kamzice. Nakonec i on si jednu uzmul, protože by byla škoda nechat byť jen jediný kousek nazmar, když jim dalo takovou práci to stvoření ulovit (i když to nakonec nebyla tak hrozná práce, jak by býval čekal, vzhledem k tomu, že s Erlendem lovili poprvé).
Už se naučil klást otázky tak, aby mu na ně Erlend mohl snadněji na odpovídat - nebo se o to alespoň pokoušel. A dával dobrý pozor, aby mu z Erlendových náznaků vůbec nic neuteklo. Jedině tak spolu mohli komunikovat.

VLA - FM 4/5 (39) • Lov 4/4

Jakmile Erlend skočil po krku kamzice, Varja neváhala toho drobného zaváhání v jejím pohybu využil. Skočil po ní a dal tak znovu Erlendovi šanci jí chytit a zahubit. Sám jí pevně držel, aby se příliš necukala, protože se kolem sebe kamzice kopat, aby se osvobodila. Nedivil se jí, ale Varjovi už v žaludku pořádně kručelo a bohužel se tahle malá bojovnice měla stát jejich hlavním chodem.
Erlend jí tiskl krk zuby. Varja měl pocit, že víc není třeba, pohyby kamzice pomalu ochabovaly, až ustaly docela. Teprve tehdy jí Varja pustil, protože už nebylo nutné jí držet na zemi. Utéct jim už rozhodně nemohla.
Společný lov jim vyšel perfektně. I Erlend brzy usoudil, že bylo po všem a pustil potrhaný kamzí krk. I Varja se činil, nohy mělo zvíře samý krvavý šrám a bylo zřejmé, že kdyby se nepřiřítil Erlend, nakonec by jí uštval, až by jí začaly docházet síly - takhle to ale bylo rozhodně jednodušší a bezesporu i rychlejší. Bylo to skoro jako kdyby spolu lovili odjakživa, ale asi to bylo i tím, že Varja byl zvyklý lovit a Erlend... Erlend patrně také.
"To šlo skoro samo," zazubil se Varja na Erlenda, který měl čumák od krve. "Dorazils jí, měl by ses najíst první," řekl mu a ustoupil od jejich úlovku. Ostatně ten lov byl Erlendův nápad.