Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 5/10, Keziah

Varjargar si udržoval od vlčete vzdálenost. Bylo alespoň natolik chytré, že si dávalo pozor na cizí vlky. Nemohla vědět, že jí nechce ublížit, přestože by mu to sotva stálo za to. Neměl důvod zabíjet cizí vlčata, nepatřil k žádné smečce, a tak pro něho vlčí děvče bylo jen starostí. Když se začala honit za motýlem, začal si říkat, jestli by jí neměl popadnout a odvést domů. Ani si nebyla jistá, jestli její rodiče ví, kde je. Nechtěl se tu střetnout s nějakým alfa vlkem, protože byl jen tulák. Každý by si to špatně vyložil.
Ani se nepohnul, jen na ní zíral, když si hrála, ale motýl jí brzy uletěl. A nebo jí to jen dříve přestalo bavit. U vlčete se to nedalo těžko určit. "Nějaká myška by se ti lovila lépe. Motýli ti uletí," řekl jí přátelsky.
"Těší mě, Keziah," kývl vlk a sedl si, aby jí ukázal, že jí nemíní nijak ublížit. "Já jsem Varja," představil se.

Květen 4/10, Keziah

Varjargar si začínal říkat, že měl opravdu velký problém, pokud se tohle vlče ztratilo a ani o tom nevědělo. Věděl, že pokud se ztratila, její rodiče jí podle pachu jistě brzy najdou, tím se alespoň uklidňoval, když vyšel z vody a jenom se trochu oklepal, aby na drobné vlče nedopadla ani kapka, protože nevypadalo, že by mělo tak hustý kožich jako on. Navíc pocházela odsud, a tak nevěděla, co byla pořádná zima. "Aha. A tvoji rodiče ví, že jsi odešla?" zeptal se jí, teď už se zamračil, ale sklonil k ní hlavu, aby neměla pocit, že s ní mluví spatra. "Borůvkový les..." zopakoval po ní. To už znělo jako jméno místa, ve kterém žila nějaká smečka. Říkala, že je to nedaleko. Aspoň něco, říkal si. "A jak se jmenuješ, ty jedna Borůvko?" zeptal se jí nakonec více přátelsky. Možná měla dovoleno sem chodit, utěšoval se, ale pochyboval o tom. Tohle přeci jen bylo místo, kam mohl přijít kdokoliv. Smrt jí tu mohla stihnout velmi snadno. Nebo se vlci na Galiree neměli čeho bát? O tom silně pochyboval, ale své obavy nedal najevo. Bylo to přeci jen mládě, které evidentně o světě příliš nevědělo.

Květen 3/10, Keziah

Varjargar si vlče prohlédl. Bylo malé a celkem nepochyboval o tom, že by se nemělo jen tak procházet lesem, rozhodně mu tak připadalo ztracené. Neměla by tu mít rodiče? Nechtěl se na vlče mračit, protože se bál, že by jí tím vyděsil, přestože se tvářila celkem klidně a neohroženě, ale pamatoval si, alespoň matně, že taková vlčata byla. Neznala svět a myslela si, že jim nic nemůže ublížit. V lese toho však bylo mnoho nebezpečí. A u jezera? Ještě více. On sám nebyl nikdy zvlášť bojácný, ale už dávno nebyl pidi vlčetem, které mu sotva dosahovalo hlavou k břichu.
Varja zůstal stát ve vodě a prohlížel si to malé vlče, než si uvědomil, že by na ní mohl přestat zírat jako na přírodní úkaz a odpovědět. Její odpověď mu totiž také vůbec nic nevyjasnila. Bydlela... v keři? Měla vůbec nějaké rodiče? Rozhodně měl mnoho otázek.
"Ale měla bys tu být sama?" zeptal se jí, protože kdyby byl otcem, jistě by chtěl vědět, kde se jeho malé vlče toulá. "Bydlíš... v borůvčí?" zeptal se ještě zmateně a naklonil hlavu na stranu, jak se tomu snažil dát smysl. Možná pocházela ze smečky, to by vysvětlovalo jeho nedorozumění, ale měl pocit, že by si všiml, kdyby cestou míjel hranice smečky. A podle toho, že vítr, který vanul proti nim mu dával najevo, že kolem nebyl žádný další vlk, bylo to zkrátka jen znepokojující.

Květen 2, Keziah

Varjargar se chvíli jen spokojeně válel v jezeře. Bylo mu dobře, nikam nespěchal. Na zimu byl zvyklý, ale tohle byl jen příjemný chlad, který pronikal na jeho kůži, která byla skrytá pod hustou vrstvou kožichu. Býval by v jezeře ještě chvíli zůstal, kdyby na jeho břehu nezahlédl vlče. Překvapeně zamrkal a chvíli jen nechápavě hleděl, protože nechápal, co tu to dítě samotné dělalo. Ztratilo se? Ptal se sám sebe a nejistě se vydal zpět ke břehu. Měl bych ho odvést domů, nebo tu možná má rodiče? Přemýšlel nad tím důkladně, protože nevěděl, jak by ztracenému vlčeti mohl hledat domov, když Gallireu sotva poznal. Už mu hlavou vířily různé scénáře. Ani jeden z nich nebyl příliš dobrý, přesto k vlčeti, jenž si klidně mylo packy, aniž by si dělalo starosti, kde se právě octlo, opatrně došel vodou, jako kdyby bylo nebezpečné.
"Ahoj. Ty jsi se... ztratila?" zeptal se nejistě. Nevěděl, co si s vlčetem počne.

Květen 1, Kezi

Varjargar na svých toulkách dospěl až k jezeru. Překvapeně zamrkal, protože i přestože viděl okraj lesa, nečekal, že narazí na tak rozlehlou vodní plochu. Vůbec to tak nevypadalo. Byl tu sám, alespoň podle pachu, ale vůbec mu to nevadilo. Nevadilo mu být sám. Protáhl se a vykročil k vodě. Jezero a jeho okolí mu připomínalo domov, kdesi v dálce totiž zahlédl hory, které byly jeho tichým společníkem skoro vždy, když se někam vydal.
Namočil si packy a spokojeně vydechl. V hustém kožichu, který byl ještě zčásti zimní mu bylo vedro. Nebyl uvyklý na tak horké počasí, zima se na Severu držela dlouho a i léto bylo mnohdy chladné, proto teď tak trochu trpěl, přesto váhal s tím se do jezera zcela ponořit, aby se vykoupal, ač to znělo celkem zábavně. Byl tu ostatně sám, kdo ho mohl soudit za to, že se vrhl do jezera? A tak udělal několik dalších kroků a obezřetně se znovu ohlédl k linii lesa. Už byl ve vodě po břicho, ale to mu vlastně perfektně stačilo. Voda ho na kůži chladila a ač mu máčela kožíšek, nevadilo mu to. Jen nevěděl, proč měl stále ten neodbytný pocit jako by na někoho čekal. Hloupost, říkal si, na koho bych asi tak čekal?

Varja neměl důvod Yeterovi nevěřit. Ani ho nenapadlo, že by trpěl ztrátou paměti. "Kdyžtak ti pomůžu," přislíbil mu, ale věděl, že to byla jen velmi naivní útěcha. Mohl by možná zahnat losici, ale Yeter vládl magiím, které si Varja mohl sotva představit. Bylo jasné, že velkou pomocí mu být nemohl. To mu došlo hned vzápětí, když se Yeter zneviditelnil. Varja překvapeně zíral na prázdné místo, kde vlk ještě před chvílí stál, ale mohl ho na rozdíl od losů pozorovat, všímal si totiž jeho pohybu v trávě, kterou procházel a které se ohýbala podle tvaru jeho těla. Mohl mhouřit oči jak chtěl, ale nespatřil ani kousek z Yeterovy srsti, proto se jen přikrčil, aby nevzbuzoval pozornost a úpěnlivě sledoval, co bude jeho nový přítel dělat dál.
Viděl trávu růst, to, co však kvůli tomu neviděl byly kořeny, které nebohé mládě spoutaly. To se pochopitelně bránilo, ale to přestalo, když k němu Yeter přiskočil a chytil mládě za krk. Jeho matku pak zahnal plamenem, který jí dostatečně vyděsil. A nebo také pochopila, že už nebylo zač bojovat. Zabít sotva novorozené mládě nebylo nic těžké, výčitkami však trpět nemohli. Co jiného by jedli, kdyby nezabíjeli? Nemohli se přeci pást.
Když stádo v panice zmizelo, Yeter se znovu zviditelnil a donesl úlovek k němu. Mládě bylo tak velké, že se oba nají a ještě jim zbyde. "Náhodou," zakroutil nad tím Varja hlavou, "to bylo něco neuvěřitelného," ujistil ho a vykročil k němu.
"To každopádně," přisvědčil Varja se smíchem. "Budeme se odsud muset odkutálet," dodal, protože i pro dva vlky to bylo více než dost masa, přesto patřilo Yeterovi a Varja to respektoval.

Varja s mláďaty mnoho soucitu neměl. Jeho otec ho naučil, že aby přežili, museli lovit. Mláďata byla snadná, ale i kdyby tomu tak nebylo, stejně museli snižovat počet laní, aby jich nebylo tolik. Varja si jako vlče představoval hotovou apokalypsu ve které by na světě nezbylo nic jiného než srny.
"I ryby jsou dobré," ujistil jsem Yetera pobaveně. "Ale myslím, že to zvládneme. I kdyby se to nepovedlo, pořád jsme dva. Svedli bychom ulovit nějaké mládě a rozprášit stádo tak, aby ho nebránilo," poznamenal. Byl sebevědomý, ale na druhou stranu celý život lovil sám pro sebe a nikdy zvlášť nehladověl. Ve smečce by se mu jistě vedlo lépe, ale nechybělo mu to.
Pro Varju bylo těžké nechat Yetera vést, ale přesně to udělal. Skrčil se a následoval tmavého vlka s parožím, aby ho vedl podle pachu směrem, kterým cítil stádo.
Yeter ho po chvíli zastavil a tiše mu sdělil, že narazili na losi. To Varju překvapilo, protože losi by tak nízko nečekal. Bylo zjevné, že na severu nebyli, protože bylo velmi horko, zvlášť Varjovi s jeho hustým kožichem, ale neměl důvod si stěžovat. Takový oběd by pro dva vlky byl více než dost. Možná by jim i zbylo, ač by patrně museli mládě nechat jiným, protože tahat sebou malého losa nebylo zrovna praktické. To však předbíhal.
"Bezpochyby," souhlasil Varja a zavětřil, mláďata však bez pochybu ležela v husté trávě, skrytá před jejich nosy. "Připravený," řekl tak jen a nechal Yetera, aby mu ukázal, co dovede. Byl nesmírně zvědavý.

Varja přitakal. "To je pravda, to by bylo vůbec nejlepší," přikývl. "To bychom se nemuseli ani snažit, prostě bychom ho jen zabili," poznamenal, přesto se mu však nezdálo, že by viděl nějakou srnu, která by se pásla kus od svého mláděte, pláň byla nesmírně rozlehlá, a tak nemohl vidět všechno. A bylo známé, že novorozená mláďata nevydávala žádný pach, a proto je bylo pro ně jako pro predátory tak těžké najít.
Varja by si býval vybral lovení. Rád si protáhl tlapky a lov ho obecně vcelku bavil, byl však také nesmírně zvědavý. A ostatně mu Yeter říkal, že mu ty magie ukáže, proto zvolil druhou možnost. "Jestli ti to nevadí, rád bych viděl, jak se loví magiemi. Nikdy mě to nenapadlo," přiznal, přestože toho uměl tak málo, že by mu to při lovu sotva pomohlo, náhle toho však litoval. Kdyby uměl vytvářet iluze, které by ovlivnily srny jeho život by byl náhle o hodně snadnější. "Pokud tedy vůbec bude co lovit," dodal pobaveně.

<<Esíčka

Řeka se zdála být jako dobré místo, zvlášť, protože byla plná ryb, Varja si však chtěl protáhnout packy a při pořádném lovu. Už si ani nepamatoval, kdy by lovil nějaké větší zvíře. Lovil sice dobře, sám si však nemohl troufnout na všechno. S Yeterem to však byla jiná, věděl však, že lovit tu srny pro dva vlky by bylo zbytečné. Zajíc by jim bohatě stačil.
Když se dostali na pláň, Varja následoval Yeterova příkladu a zastavil, aby prozkoumal pachy linoucí se z rozlehlé pláně. Vypadala jako ideální pastvina, ale i kdyby štěstí neměli a na žádnou svačinu tu nenarazili, mohli se přeci jen stále vrátit k řece. To ho uklidňovalo, protože si byl rád jistý tím, že se nají, zvlášť, když už pár dní hladověl.
"To ano, vypadá to jako dobré loviště," souhlasil a přikrčil se, přestože to nebylo nutné. Skrýt se tu v trávě stejně příliš nemohli. "To bychom mohli," přisvědčil. "Na nějakého zajíce bychom tady asi narazit mohli," řekl, protože podle pachu jich tu pár přebývalo. Navíc si všiml vyhrabaných nor v zemi u keřů, ale zajíci byli vychytralí a rychlí.

<<Třešňový háj přes Hadí ocas

Zastávka v Třešňovém háji byla více než příjemná. Varjovi se vůně třešní zalíbila, zvlášť, protože na divokém Severu jich tolik neviděl, natož, aby zjara tak pěkně kvetly. Být to na Varjovi, zůstal by tam, byl však příliš zvědavý. Minuli území, které bylo celé kamenité a které mu více připomínalo hornaté území, které obvykle na podzim přecházel. Yeter ho ujišťoval, že se brzy dostanou na zajímavější místa a Varja tomu rád věřil.
Doběhli společně až k řece. Varja se napil, protože když sám přecházel řeku, byl příliš obezřetný. Nevěděl, kdy bude mít další příležitost, ani zda na pláni nějaké jezírko bylo, proto toho využil teď.
Ryby zněly jako svačina lákavě, přeci jen si však mohli najít nějaké mládě jelena nebo daňka. "Kdybychom nic jiného nenašli, mohli bychom se sem vrátit," přisvědčil Varja, když zvedl hlavu. Esíčka byla hezkým místem, ale nebylo to to, co hledali, proto nakonec následoval Yetera dál na ono místo o kterém mu řekl, že by bylo ideální na nějaké ukázky magie, které ho nesmírně zajímaly.

>>Středozemní pláň

Duben 3/10

Varja bloumal lesem. Byl v jeho hlubinách, ale nenašel nic, co by stálo za to lovit, ani nic, co by ho zaujalo. Zdálo se, že to byl velmi pustý les, což průzkumu chtivého tuláka nijak nenadchlo. Nespokojeně zabručel a přidal do kroku. Propletl se mezi pár stromy v naději, že něco objeví. Něco, co by stálo za to.
Byla to jen náhoda, že narazil na jezero. Něco takového ho v lese překvapilo, ač to nebylo poprvé, co by jen tak v lese nalezl pěkné, příjemně vyhlížející jezero se skalkou nad ním. V kožichu, který byl ještě napůl zimní mu bylo horko, a tak nápad se vykoupat k němu přišel téměř přirozeně. Příliš neváhal a jako štěně se rozběhl proti vodě do které se vrhl jedním velkým skokem. Smál se, když vynořil hlavu nad hladinu, jeho kožich celý mokrý, ale opravdu se zchladil.
Doplaval až doprostřed jezera, než se vydal ke břehu. Otřepal se jako pes a protáhl se. Náhle z něho byla jedna velká koule, protože jeho kožich byl huňatý a nebyl zvyklý na tak teplé počasí. Trochu se bál, že o hustou srst tady přijde, ale bylo to to nejmenší. Věděl, že kdesi bylo chladněji a byly tu i hory, zatím se však zdržoval v lese. Řekl si, že si na chvíli odpočine, než se poohlédne po něčem k obědu.

Varjargar si vědom byl, že posledně pochybil. Liška byla přátelská a jemu přišla ďábelská. Usmíření bylo třeba, aby přišla úleva. Vlk se vydal do lesa, jedna velká noblesa. Když nabídne lišce smír, bude pravý kavalír. Hledal tedy noru lišky, v tlamě nesl pampelišky, aby jí je nabídl.
Chvíli jenom lesem bloudil, jenom aby nezabloudil. Když konečně dorazil, těžce narazil. Lišku nikde nenašel, do nory však nezašel. Nevěděl, kde lišku hledat, aby jí dar mohl předat. Květiny mu vadly v tlamě, necítil se vítaně. I přes její povídavost, měl být zkrátka slušný host. Udobřit se nechtěla, a nebo jen odběhla.
Nevěděl, zda měl čekat, nebo se zas jinam vydat. Květiny si odložil, ke stromu je položil. Rozhodl se posečkat, hodiny tam musel přečkat. Liška ta mu pěkně dala, kéž by radši povídala. Vůbec se neukázala, pěkně ho tím naštvala. Chtěl se jenom usmířit, nemínil tu zahnízdit. Už byla noc hluboká, nadechl se zhluboka. Liška domů nepřišla, omluva mu nevyšla. Mohl zůstat ještě déle, už se tvářil kysele. Rozhodl se odejít, omluvu jí odepřít. Asi nebyl dobrý čas, zkusí jindy přijít zas.

Duben 2/10

Varjargar ťapkal podrostem směrem na sever, jak si původně určil. Jeho vnitřní kompas ho vedl neomylně. Nebál se toho, že by se ztratil, protože vlastně ani nikam nemířil. Občas i cesta byla cíl, říkal si, když postupoval lesem. I přestože si říkal, že nikam nesměřoval, stejně přemýšlel nad tím, kam ho neexistující cesta vlastně vedla.
Všude byl mech a on cítil prastarost lesa, čím hlouběji se ubíral. Už věděl, že v tomto světě jsou místa, která se vymykala tomu, co znal ze svého domova po kterém však ani na vteřinu netruchlil. Neměl k tomu důvod. I zde se toulal sám, alespoň prozatím, protože ještě nevěděl, kam ho jeho kroky zavedou, ale nevadilo mu to. I kdyby měl zbytek života prožít sám, byl vlastně smířený.
Býval by pokračoval dál, kdyby mu veverka nehodila na hlavu šišku. Nespokojeně zavrčel, když se mu to zrzavé zvíře trefilo přímo mezi oči, ale smála se mu z větve vysoko nad jeho hlavou. "No počkej," zamručel a ač se o to nikdy nepokoušel - vlastně ho to nikdy ani nenapadlo - rozhodl se zkusit vylézt na strom. Byl to dost hloupý nápad, to pochopil už když zaťal drápy do kůry a zadníma nohama se odrazil. Snažil se na stromě jen udržet, bylo to však nemožné. S hlasitým buch dopadl na zem. Nebyla to sice žádná pořádná výška, ale i tak si pořádně natloukl. A zatracená veverka se mu vysmála a zmizela v koruně stromů.
Vlk si jen odfrkl a rozhlédl se. Naštěstí nikdo nespatřil jeho ponižující pokus, a tak se raději znovu vydal někam dál.

Duben 1/10

Varjargar miloval lesy. Rád prozkoumával různá zákoutí a jeho toulavá duše v tom nacházela zalíbení. Občas narazil na tajemné loučky s modrými květinami, občas třeba na zajímavý padlý strom, nebo na skrytý vodopád. Vystačil si sám se sebou, nikdy na své toulky nepotřeboval společnost. Často si říkal, že je sám sobě nejlepším přítelem. Vedl osamělý život, nikdy nad tím však nepřemýšlel, protože to byl život, který si sám vybral.
I tentokrát se vlk vydal na průzkum lesa do kterého ho jeho tlapky zavedly. S hlavou u země se vydal do nitra hustého lesa, který v něm vzbuzoval zvědavost. Mohl by si zalovit, říkal si, to však záleželo jen na jedné věci - musel najít něco, co by se dalo ulovit. Měl štěstí, že díky své matce, která měla tmavý kožich, lépe splynul s lesem, ač jeho bíle packy, ocas a hlava byly komplikací, jeho otec, který byl arktickým vlkem, by měl v tak hezkém, jarním lese mnohem větší problémy.
Varja svačinu nehledal cíleně, prostě se procházel. Světlo probleskovalo mezi lístky a on ve vzduchu cítil lehkost jarních dnů, která mu dávala novou naději. Už ztrácel svůj hustý zimní kožich, a tak za ním zůstávaly chomáče chlupů.
Hm, takhle nejsem moc nenápadný, říkal si, protože bílo hnědé chlupy byly vlastně všude. Nakonec si říkal, že lov oželí, průzkum byl ostatně vždy jeho hlavní motivací. Občas, když ho netrápil hlad, navíc zvířata jen pozoroval. Jejich chování a způsob života shledával dost zajímavým a ostatně bylo dobré takové věci poznávat. V jeho očích byli vlci vrcholem potravního řetězce, a tak si myslel, že měl právo takové věci objevovat.
Varjargar se skutečně cítil jako král tohohle lesa. Přidal do kroku a vesele zamával ocasem jako by si zabíral tohle území jako své. Samozřejmě nemohl. Byl sám a jen sotva by jakékoliv území ubránil, byla to však nesmírná škoda, říkal si.
Přemítal, kterým směrem se vydat, když se dostal na pomyslné rozcestí, nakonec však váhal jen chvíli a vydal se na sever, tak jako vždy. Jih ho od jisté doby znepokojoval, protože tam nenašel nic než utrpení. Sever byl jeho domovem od narození, a tak dávalo jen smysl, že se vydal tam.

Místo, které si Varjargar našel k odpočinku bylo perfektní. Mýtina byla rozlehlá a slunná a prohánělo se na ní plno motýlů. Myslel si, že by si tu mohl odpočinout po vydatném obědě. Musel si najít nějaké pěkné, vyhřáté místečko, ale to nebylo tak těžké. Motýlí louka, jak jí Varja nazval ve své mysli, se zdála být opravdu ideální, zvlášť, když narazil na pěkně vyhřátý kámen na kterém se mohl složit. Modré nebe nad jeho hlavou nevěstilo žádnou přeháňku, a tak po nějaké době spokojeně usnul.
Mysl se mu zatoulala do krajiny snů. Mířil ve spánku k jezeru, které měl tolik rád a ke kterému se každý rok vracel. Myšlenky se mu stáčely k minulosti a on si musel vzpomenout, jaké to bylo, když byl vlčetem a poprvé to místo objevoval se svým otcem. Místo toho, aby si vzpomínal na chlad, který z jezera vycházel lovil z paměti to, jaké to bylo tam sedávat s otcem. Moc se mu to nedařilo. Myšlenky mu i ve spánku stále unikaly. Mínil si vzpomenout a uchovat si alespoň drobnou vzpomínku na svého otce, ale bylo to marné. Minulost se nedala zvrátit, uvědomoval si, když otevřel oči, hlavu položenou na svých bílých tlapkách. Mýtina zůstala nepozměněná, musel spát nanejvýš hodinu, přesto se necítil ani trochu odpočatě. Mrzelo ho, že si nemohl vzpomenout, ač to byl jen sen, až příliš reflektoval skutečnost. Musel se smířit s tím, že jeho mysl byla zastřená a vzpomínky na bezstarostné dětství zakalené.
Mezitím, co spal, motýli z louky zmizeli. Možná přeci jen bude pršet, pomyslel si a vstal. Mlčky se rozhlédl a zívl. Moc tomu spánku nedal, a tak se vydal zpět ke svému úkrytu a doufal, že ho zastihnou lepší sny. Muselo to být tím sluníčkem, Varja se jen utvrzoval v tom, že za jeho nepříjemné pocity mohlo pěkné počasí.