Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Varjargar pokýval hlavou, když jí však měl na packách, vypadalo to spíše jako by odháněl nějakou otravnou mouchu. "Déšť ujde, ale sníh mám přeci jen raději," poznamenal, přestože to dávalo asi celkem smysl. Byl přeci jen vlkem ze Severu. Ale sníh přeci nebyl zdaleka tak otravný. Pro něho byl sníh jako nic, on měl však hustý kožíšek, na rozdíl od jiných vlků, kteří by sníh patrně nesnesli tak dobře.
"Přesně," zazubil se na Yetera a znovu se převalil na záda. Byl pořádně plný, ale tak spokojeně a klidně se už dlouho necítil. Zase skončil na břiše, ale přeci jen cítil, že by se potřeboval trochu protáhnout, musel však využít příležitosti k odpočinku. Sice zívl, ale spát se mu v tu chvíli ani trochu nechtělo. Chtěl by vidět ideálně celou Gallireu, uvědomoval si však, že to jen sotva bylo v jejich silách.
"No, to bude asi tím, že tady máte mírnější zimy," usoudil. "V horách bývá sníh skoro až do léta," řekl mu. Yeter to asi věděl, bylo však snadné zapomenout, když žil na místě, které bylo ideálním k vlčímu životu. Alespoň tak o Galiree smýšlel.
I Varjargar se nakonec pomalu zvedl a pořádně si protáhl záda. Klidně by na planině ještě zůstal, vítr byl však pořád hlasitější a bylo jasné, že v lese by jim bylo lépe.
Yeterova otázka ho trochu zaskočila, ale nakonec neměl důvod neodpovědět. "Nikdy jsem nebyl příliš plánovací typ," řekl mu. "Vždy jsem proplouval životem a bral si z něho, co jsem považoval za dobré. Neměl jsem příliš přátel, ani žádnou družku, ale nikdy mi to nechybělo. Možná, že se to tady změní, kdo ví. Nikdy jsem ani neuvažoval o žádné smečce, ale třeba i to se změní," pověděl Yeterovi, než se na chvíli odmlčel. "A ty? Víš, co chceš dělat?" Ptal se ho. Z nějakého důvodu mu připadalo, že to byla vůbec ta nejtěžší otázka.

Květen 1/10

Bylo zvláštní, jak moc se pocit samoty změnil. Stále mu nevadil, ale vnímal, že to bylo jiné. Od té doby, co měl skutečné přátele s nimi chtěl trávit čas. Nevěděl, že jeho průzkumy a věci, které ho těšily, šly dělat i ve společnosti jiných vlků. Lov s Yeterem byl třeba něco, co mu zvlášť utkvělo v paměti, přestože ani skutečně nelovili. Hostina, kterou si společně užili chutnala nějak lépe, než kdyby mládě ulovil sám. Patrně by musel svou svačinu opustit, protože by jí nikdy nesvedl spořádat sám. Obvykle se sice na jednom místě zdržoval déle než pár dní, ale takový dobrý úlovek by mu patrně uzmuli jiní predátoři se kterými by se nemohl měřit.
Smečka pro Varju nebyla odpovědí - alespoň prozatím ne. Nevěděl, kam chce svůj život na Galiree směřovat, ale říkal si, že tomu nechá volný průběh. Zatím měl pocit, že vidí úplně nový svět, kterému se bude muset přizpůsobit. Zdálo se to být vlastně celkem snadné. Přátele už měl, nehledě na to, jak zvláštní se to zdálo.

Konečně nastalo pořádné jaro a spolu s ním vše rozkvetlo. Varja, protože pocházel ze severu, květiny a jejich vůni a barvy vždy obdivoval. Po dlouhých měsících, kdy bylo vše jen pokryté sněhem se kraj zazelenal a všechny květiny ukázaly své odvážné barvy.
Nikdy neměl důvod přemýšlet nad tím, která květina je tou skutečně nejkrásnější. Na Severu a v horách sice květiny rostly, jejich výběr byl však mnohem omezenější než v údolí, kde jich rostlo mnohem více – některé samozřejmě poznával, ale jiné pro něho byly naprostou záhadou. Když tak objevil louku pokrytou různě barevnými květinami, byl naprosto u vytržení. Viděl modrou, červenou a bílou, tu zase viděl žlutou a jasně fialovou. Poskakoval po louce jako malé štěně nadšený z barev, z jara i z květin samotných. Která však byla nejkrásnější? Ptal se sám sebe, když se nad tím zamyslel. Byla to ta, která měla okvětní plátky jako rudou sukýnku, nebo snad střapatá pampeliška? Líbila se mu i vysoká modrá, která kvetla vedle úplně stejné, která však byla růžová. Rozhodnutí se zdálo být skoro nemožné. Vlk ani nevěděl, proč to bylo tak důležité, zvlášť, protože byl sám. Nevěděl, koho by tak mohl květinami potěšit, ale nebyl si ani jistý, zda na tom záleželo. Byla však pravda, že když spatřil tu modrou, tu hezky vysokou, nutně si vzpomněl na malou Borůvku, kterou onehdy učil lovit. Bylo to jen tím, že květina měla barvu, která mu zkrátka evokovala borůvčí, ale ani tak to od té chvíle nemohl vyhnat z hlavy. To vlče se mu líbilo – ne nějakým divným způsobem, ale zkrátka protože byla zábavná. Setkal se s ní sice jen jednou, ale bavilo ho to. Měl pocit, že mu Borůvka ukázala, že by se i ve smečce mohl cítit spokojeně, zvlášť, protože si nikdy neuvědomil, že mu chyběla společnost.
Nakonec si řekl, že ač to bylo přeci jen trochu divné, chtěl by přinést nějakou květinu jako dárek své malé kamarádce, která mu od jejich setkání vrtala hlavou. Doufal, že byla v pořádku, ale se svou toulavou povahou si tím nebyl tak jistý. I tím mu ostatně byla sympatická. I on se jako vlče neustále toulal.
Nakonec nebylo tak těžké vybrat vůbec tu nejkrásnější květinu. Byla to ta, která mu Borůvku nejvíce připomínala. Natrhal květin rovnou celý trs, aniž by věděl, jestli tak malé vlče květiny vůbec uvítá, v tu chvíli mu na tom nezáleželo. Říkal si, že si na nich alespoň ustele, nebo je třeba bude moci roztrhat a udělat z jejich okvětních plátků celý tmavě modrý oceán.
Věděl, že to bylo unáhlené a že to možná malé vlče neocení, možná to však byla jen záminka pro to, aby se znovu vydal k jezeru, nebo třeba k Borůvkové smečce. Nemyslel si, že by zvažoval, že se někdy k nějaké smečce přidá, ale pokud ho nějaká alespoň zaujala, pak to bylo právě kvůli Borůvce. Nevěděl, zda to bylo kvůli tomu, že mu tak trochu připomínala jeho samotného jako vlče, ale dávalo to vlastně vcelku smysl. Věděl, že Kezi měla své vlastní rodiče a jistě o ní bylo dobře postaráno, ale byla jednou z mála jeho kamarádek. Bylo to možná trochu smutné, ale nemohl to popírat. Borůvka ho zkrátka nějak dostala a on na ní nemohl přestat myslet. Cítil se jako by za ní měl jakousi bratrskou zodpovědnost, přestože s ní neměl vůbec nic společného. A i tak běžel k Borůvkovému lesu s tou nejkrásnější květinou a přemýšlel, jestli se bude Kezi líbit, nebo zda jí rozcupuje na cucky. Tak jako tak se už těšil. Možná by jí mohl vzít na menší lov zajíce, pokud jí to rodiče dovolí. Přeci jen byl pro všechny úplným cizincem.

Už zase nastal den, kdy byl Varja vinnou veden. Ač jí nechal pampelišky, líto mu bylo milé lišky. Jeho slova byla příkrá, a tak ho to stále sžírá. Vydal se tak na cestu a doufal, že se vyhne trestu. Cestu k lišce už dobře znal, ač se v lesích nevyznal. Nevěděl, zda byla liška doma, nebo byla nepřítomna, ale kráčel stále dál a vůbec se neloudal.
Čím byl k noře blíže, tím více lišku vyhlížel. Její kožich zrzavý, byl totiž pořádně žhavý. A hle, tu lišku zahlédl, v tu chvíli se nezalekl. Spěchal rychle za liškou s vidinou idylickou.
"Rád tě vidím, liško milá, ach a jak jsi spanilá!" Chválil jí vlk vemlouvavě, liška hledíc nesmlouvavě.
"Byl jsem se ti omluvit a trochu si promluvit," pronesl pokorněji, a také trochu pokojněji. "Přinesl jsem ti květiny jako formu obětiny."
Liška chvíli mlčela, pak se plácla do čele. "Ale kdeže, drahý vlku, odpusť mi tu odmlku. Byla jsem jen v jiném domě a skoro došlo k pohromě. Nemáš se zač omlouvat, vždyť jsi jen začal couvat. Já byla jen příliš mluvná, tohle je má omluva. A pampelišky byly krásné, jen tak trochu... inu, zvadlé."
A tak došlo k nápravě, říkali si chápavě. Přátelství, ač bylo křehké, kvůli lišce prostořeké, vydržet jim snadno mohlo, když se tomu dopomohlo.

Varjargar si říkal, že by se měl vydat na lov. Vidina něčeho dobrého k snědku ho celkem lákala. A aby toho nebylo málo, celkem mu kručelo v žaludku. Upřímně nevěděl, kam se vydat za nějakým dobrým úlovkem, říkal si však, že takhle z jara jistě najde nějaké mládě, které by matka nechala v trávě, zatímco by se pásla opodál. Lov by byl tím pádem sice velmi lehký, ale aspoň by si protáhl nohy, říkal si. Inu, nepřemýšlel dlouho a skutečně se vydal na obchůzku, aby našel nějaké vhodné místo. Ono o místě to zase tolik nebylo, to si uvědomoval, klíčem bylo najít nějaké stádo a nebo jen samotnou matku s mládětem. Moc dobře ještě Gallireu neznal a nevěděl s takovou jistotou, kam se vydat, ale rozhodl se, že půjde tam, kam ho nohy zavedou. Už se mu ostatně stalo, že jeho plány narušila nějaká neviditelná síla, která ho zavedla docela jiným směrem. Možná zase narazí na jezero, nebo najde zase trsy lesních plodin. Nakonec tedy nesměřoval nikam. Možná mu trochu kručelo v žaludku, ale byl krásný jarní den a nedělal si s ničím starosti. Instinktivně věděl, že když bude nejhůř, vždycky najde něco, co by mohl sníst. Tady zatím zažil jen hojnost. Tak tedy bloudil lesem, když tu něco skutečně zahlédl.
Lesním podrostem se mihl zajíc a zase v něm zmizel. Lehce se přikrčil, aby se zvíře nevylekalo a neuprchlo. Opatrně se přiblížil, ale zajíc ho neviděl. Lesní podrost ho sice příliš nechránil, ale Varja byl dobrý lovec, a tak, když usoudil, že vyčkal dostatečně dlouho, vrhl se kupředu. Ulovit zajíce nebylo nic tak složitého, když se ten zajíc ani nepohnul. Lov tak byl přesně tak snadný, jak si Varja původně představoval a nemusel se ani příliš snažit. Ten zajíc se nechal zabít a sníst a Varja tak naplnil svůj kručící žaludek.

Varjargar dojedl. Maso sice ještě zbylo, jeho žaludek už však byl tak plný, že by se do něho už nic nevešlo. "Tak třeba to bude jen přeháňka, která se rychle přežene," nadnesl, ale v kostech cítil, že to nebude jen tak. Posledních pár dní bylo krásně a úplně si to říkalo o nějaký vydatný déšť. Věděl, že přírodě to prospěje, ale protože i on byl částí přírody, rozhodně s tím nesouhlasil. Vodu měl rád, ale jen za svých vlastních pravidel. Déšť nebyl tak příjemný jako koupel v jezeru za horkého letního dne.
I Varja si spokojeně lehl do trávy kus od jejich úlovku a oblízl si tlapy. Když ukojil hlad, cítil se mnohem spokojeněji - jen byla škoda toho deště, který hrozil, že jim zkazí plány.
Sledoval, jak se Yeter snaží uvelebit se svým těžkým parožím a byl rád, že pro něj je měkká tráva příjemná i s tím větrem. Jeho kožich byl stále ještě pořádně huňatý. "I kdybychom trochu zmokli, tak se snad nerozpustíme. A v lese snad nějaký úkryt najdeme," řekl. S plným žaludkem neměl žádné starosti. "Hm, škoda. Rozhodně jí zvážím, teď by se nám hodila," zabručel a když si umyl packy, převalil se v trávě na záda a zase zpátky.
"To zní dobře. Asi bude lepší, když se vydáme do lesa," souhlasil, když si stejně jako Yeter složil hlavu na packy. "Snad to vážně bude jen přeháňka," dodal a zazubil se. "To je náhodou taky dost dobré. Tady na pláni bez stromů to přeci jen docela fouká," připustil, "ale je pravda, že bych asi přežil i sněhovou bouři."

Varjargar si pochutnával na mase, kterého bylo i pro dva vlky více než dost. Věděl, že by neměl sníst všechno, protože poprvé za velmi dlouhou dobu se najedl masa, které sám neulovil. Zdálo se však, že Yeter takový hlad nemá. Spořádal celé stehno sám. Varja by býval něco nechal na později, uvědomoval si však, že odtáhnout někam jejich kořist by bylo spíše kontraproduktivní, protože by za sebou nechali nevábné stopy a jediné, co jim zbývalo bylo pochutnat si na pořádné hostině.
I Varja v kožichu cítil silný vítr, to mu však nikdy nevadilo. Ani kdyby se přihnala sněhová bouře tak by ho to nejspíše nijak nepřekvapilo. Byl zvyklý na to, že ještě v květnu sněžilo. "Déšť asi přijde, ale mraky na to zatím nevypadají," zamručel, když spořádal přes půlku jejich úlovku. No co, vážně dlouho nejedl, což musel Yeter pochopit, když mu velkoryse nabídl tu větší část. "Tak snad nějaký čas máme. Nevládneš nějakou magií, která by ty mraky rozehnala?" zajímal se, ale silně o tom pochyboval. Ač by se nedivil, kdyby nějaká taková magie opravdu byla.
"Rozhodně bude lepší, když najdeme nějaký úkryt," souhlasil Varja. "Minimálně budeme mít jistotu, že nezmokneme, pokud se něco přižene," dodal.

Varjargar was very happy with the way his life on Gallirea was going. He had met a few new wolves and felt he had made friends. That feeling was something that had been missing his whole life without him realizing it. It was strange that he never felt the desire to bond with someone when it seemed so easy. What was he afraid of in his life? What was the obstacle that kept him from doing this? Varjargar realized that it was all his fault. His and his fear. He couldn't blame it on the one wolf he had known in the past who had driven him away, who had quite possibly lied to the family he had left behind with him after all. He'd been beating himself up for a few years, but eventually he'd come to realize that everyone was the maker of their own luck. For him, that turned out to be the real truth. He wasn't unhappy, his life had been as good as it could be after his father's death, but he was alone, and no matter that he had always made do, this new world was all he could ask for. He didn't have to be alone anymore. The hope that lit up his soul was something he had never felt.
He was lying on a warm stone, looking out over the edge of the forest. The meadow was beautiful, and he could only wonder where he would go after he had eaten a hearty lunch. He figured it would be best if he set out in search of some new company. And maybe some new friendships would come out of it again. The feeling completely excited him.

Varjargar vyhlížel příchod nového dne jako požehnání. Veskrze jen čekal až skončí noc, aby mohl pokračovat v cestě. V noci sice viděl stejně dobře jako ve dne, ale protože se chtěl vydat k jezeru do kterého toužil skočit, bylo lepší počkat, až se nad obzor vydere slunce. Vyčkával vcelku krátce. Vlk byl tak nadšený z vyhlídky koupele, že hned vyrazil na cestu. Vůbec neměl v plánu zastavit dokud neobjeví nějaké příhodné jezero. Věru ještě neznal Gallireu tolik, aby jeho kroky směřovaly k nějakému konkrétnímu jezeru. Vlastně se mohl zase ztratit a objevit docela jiné místo a vůbec by mu to nevadilo. Varjargar byl rozený dobrodruh.
Vrtěl ocasem, jak nadšený byl z větru ve svém kožichu. Vůbec nepřemýšlel, kterým směrem běžel, jen bloudil. Víceméně si však uvědomoval, že by na nějaké jezero přeci jen narazit mohl. Vážka prolétla kolem něho a on se zarazil. Váhavě udělal krok směrem, kterým vážka letěla a nakonec se řídil směrem jejího letu. Vnímal blízkost vody, když se na chvíli zarazil a dával pozor na své okolí. Vlk pokračoval tím směrem. Vrba a její převislé větve mu zabraňovaly ve výhledu na vodu. Varjargar neváhal. Vrhl se směrem, kterým tušil cíl své cesty a aniž by si dával pozor, skočil do vody. Voda v rybníce nebyla zrovna vábná. Vlk skončil ve vodě, která byla stojatá a zapáchala. Varjargar si zamazal kožich a svého prvotního nadšení velmi litoval. Výlet to nebyl úplně dobrý, zvlášť, když viděl jak špinavá voda byla a co měl svou vlastní vinou teď v kožichu. Vidina koupele, kterou si představoval to úplně nebyla, navíc jí teď potřeboval ještě více než předtím. Vydal se zpátky na cestu a doufal, že nikoho nepotká. Věděl, že pořádně smrdí.

Varjargar se na nového přítele zazubil, jeho společnost mu byla milá a byl vlastně nesmírně rád, že to byl právě Yeter, kterého tu jako prvního potkal. Tušil, že tak jako všude i zde budou méně přátelští vlkové, v takovém případě by snad ale raději zmizel zase zpátky doma - ač nevěděl, jak by se tam vlastně dostal.
"To spíš já děkuju," ujistil ho, protože díky jeho senzační magii teď měl možnost naplnit si žaludek. A že už mu pořádně vyhládlo. Než přišel na Gallireu, už to bylo pár dní, co nejedl a další hodiny se přidávaly. Žaludek se mu už nepříjemně kroutil a čerstvé maso před ním bylo příliš lákavé, než aby váhal, když ho Yeter pobízel, aby si dal.
"Uznávám. Na kutálení se parohy zrovna dvakrát nehodí. Tak si tu lehnem a počkáme, až nám slehne," navrhl. Pláň to byla vcelku pěkná, na lov určitě vhodná a na odpočinek jim rozhodně poslouží.
Yeter si z jeho úlovku vzal jen směšně malý kus, ale Varja neváhal, protože jeho hlad byl silnější. Potřeboval se najíst a nabrat trochu sil, aby měl energii na další průzkum. Nechtěl se s Yeterem loučit a zdálo se, že ani Yeterovi se loučit nechtělo. Svou společností si navzájem vyhovovali. Varja byl rád, že tu nezůstal úplně sám. Pustil se tak do vydatné svačinky. "Byla by rozhodně škoda to tady nechat," zamručel.

Květen 10/10, Keziah

Varjargar se na ní zazubil, protože mu vlče nakonec přišlo fajn. Chvíli se sice obával toho, co s ní přijde za problémy, její rodiče se tu však neukázali, aby mu šli po krku, což pro něho znamenalo značnou úlevu. Doufal, že když jim neposednou vlčí slečnu odvede, že ho ani nezabijí při vstupu na jejich území. "Nemáš zač, Borůvko," řekl jí a vesele máchl ocasem. Líbila se mu. Klidně by tu s ní vydržel hodiny a ukazoval jí, jak by mohla vylovit ryby z jezera, ale bude lepší, když jí vrátí domů. Možná by ale zvážil hlídání. Celkem ho to bavilo.
Vlk přikývl a zvedl se, aby se vydali na cestu do Borůvkového lesa. "Ale musíš mě vést, ještě se tady úplně nevyznám, řekl jí, měl však pocit, že to pro vlče nebude takový problém, jak si původně myslel. Možná nakonec nebyla tolik ztracená. Nakonec... to on nevěděl, kde byl.

Květen 9/10, Keziah

Varjargar malou vlčici sledoval. I on sám byl přikrčený a díval se, jak se trpělivě krčí nad norou. Ocáskem nedočkavě máchala ze strany na stranu, to však byl jediný projev její netrpělivosti. Vyčkával, stejně jako ona. Prožíval to úplně stejně. I on snad nedýchal, když Kezi vystartovala na hraboše, který její útok nečekal. Přeci jen pochopila, že trpělivost se občas vyplácí více než síla. Na srnky to úplně neplatilo, tam však zase strategie byla trochu jiná.
Když padla vítězná rána a Kezi se k němu vrátila s hrabošem v tlamě, vítězně se na ní usmál. Jeho úsměv byl zrovna tak široký jako jeho. "Dobrá práce, Borůvko," pochválil jí vesele a máchl ocasem. Malá vlčice přišlápla hrabošovi ocásek, aby jí neutekl. "Když ho zabiješ, můžeš ho jít ukázat svým rodičům," navrhl jí. "Můžu tě doprovodit," dodal, protože mu to připadalo správné. Sice sem zabloudila sama, připadalo mu však, že by se měl ujistit, že dojde v pořádku domů. Jí to jistě ani nenapadlo, ale v lese jí mohlo zabít leccos. Ona však měla jen radost – a tu jí Varja nechtěl kazit.

Květen 8/10, Keziah

Varjargar kýval hlavou, když po něm Keziah opakovala vše, co jí říkal. Byla chytrá a učenlivá, a především měla touhu konečně něco ulovit. Pamatoval si, že jako vlče to měl podobně, ale věděl, že jeho sestry tak hr do lovu nebyly. Snad proto mu Kezi byla sympatičtější. Když se přestal soustředit na to, že tam možná neměla co dělat, bylo to mnohem lepší.
Věděl, že jí bude chvíli trvat, než tomu přijde na kloub, navíc hraboši byli opravdu těžkou kořistí, protože byli rychlí, on jí však věřil, že se jí to povede. A s tréninkem se bude zlepšovat. Nechal jí, aby se plížila trávou až na pláž, jakmile však rychle vystartovala, hraboš zmizel ve své noře. On se držel o kus dál, aby svým velkým stínem hlodavce neděsil. Musel se usmát, když viděl, jak se vlče čílí nespokojeností.
"To nic," ujišťoval jí. "Časem to půjde samo. Navíc jsem ti říkal, že jsou rychlí," připomínal jí. "Až se trochu zdokonalíš, hraboši na tebe budou krátcí," dodal, viděl však, že ona to tak chtěla hned. Chápal to. Byla malým, netrpělivým vlčetem. Její život byl zatím krátký a trpělivosti se teprve bude muset učit. Možná jí rozčilovalo, když jí dospělí říkali, že vše přijde s časem, jenže... tak to zkrátka bylo.

Květen 7/10, Keziah

Varja hned viděl, jak Keziah ztratila zájem o motýla. Bylo jasné, že myška jí zaujala více, protože zkrátka byly zajímavější. Lov myší pro tak velkého vlka jako byl Varja nic nebyl, protože by jí spolkl aniž by jí stihl zabít, ale pro vlčata to bylo ideální. Říkal si, že jí mohl alespoň něčemu přiučit, když už se ztratila. Její rodiče jistě nebudou proti, říkal si.
Přikývl, když ho ujistila, že jeho přezdívka je hezká. Byl si celkem jistý, že jeho skutečné jméno by jí jistě problémy dělalo. "Musíš se přikrčit, pokud chceš lovit," řekl jí a sám se přikrčil, aby jí to názorně ukázal. "Nejprve ale musíš zavětřit. Lovit jen tak naslepo je sice také možnost, ale ne příliš úspěšná. I srny nevidíš hned a je lepší mít chvilku čas na obhlídnutí stáda a vyhlídnutí jedince, který bude nejslabší a tím pádem nejlehčí na ulovení," vysvětloval. "Ale u myšek na tom nesejde. U těch musíš být jen dost rychlá, protože jakmile zmizí pod zemí, je konec," řekl jí. Ukázal jí, jak sklonil hlavu a začenichal, jestli myšku někde nevycítí. Zajíc by býval byl lepší, ale na tom už nesešlo. Nechtělo se mu po lese hledat zajíce, když břeh jezera byl provrtaný myšmi.
"A teď se musíš soustředit. Musíš být velmi pomalá a zastavovat, aby myška nepoznala, že jdeš po ní. A až budeš dost blízko, tak po ní skočíš a chramstneš," radil jí.

Květen 6/10, Keziah

Bylo zjevné, že malou Borůvku příliš nezaujal. Přeci jen se dívala po motýlovi a nechápala, že by ho jen těžko chytila. Motýli byli pro vlčata možná lákavá kořist, ale těžko dosažitelná. Myšky oproti tomu byly na trénink mnohem lepší.
Varja nemohl být uražený tím, že o jeho schopnostech pochybovala, ale také chápal její zájem o lov. On jako vlče nebyl jiný, a tak se na vlčí robě jen zazubil. "Samozřejmě, že umím, ale není to jen tak," varoval jsem jí o trochu hravěji. Pokud jsou její rodiče poblíž, jistě jí brzy najdou, říkal si a sklonil se k ní. Přátelsky mávl ocasem. "Můžeme se podívat, jestli tu třeba nějaká myška, nebo hraboš není a já bych ti to ukázal," navrhl jí.
Chvíli váhal, když zopakovala jeho jméno, ale nakonec sám věděl, že jeho jméno, a i zkratka jeho jména, mohla být pro malé vlče až příliš složitá. "Anebo, pokud ti to nejde přes jazyk, mi můžeš říkat Ari," nabídl jí, přestože to pro něho bylo těžké. Byla to jeho rodinná přezdívka, ale byl jí přivyklý a vlastně mu nevadilo, kdyby jí malé vlče používalo.