Gallirea - Příspěvky uživatele

Varja miloval vodu. Vlastně vůbec nechápal, jak bylo možné, že nebyla jeho magií, protože voda byla přesně jeho elementem. A on měl vládnout iluzím? Nebylo to divné? Varja každopádně nejvíce ocenil přítomnost tolika vodních toků až při pořádném Gallirejském létě. Nikdo neuměl plně pochopit, jak úmornému počasí čelil jako severský vlk, který poprvé okusil pořádné horko. Tohle totiž pochopitelně doma nezažil – tam, vysoko v horách, které se tyčily až k mrakům mu nikdy takové horko nebylo. Tady z toho se mu skoro vařila krev, nedalo se to skoro vydržet. Nejraději by strávil celé léto v tom největším jezeře, které našel.
Inu, nakonec to skoro udělal. Když ho objevil, myslel si, že mu horkem pukne srdce. Čenich měl úplně suchý. Voda byla darem a když tam to jezero viděl (býval by přísahal, že se muselo tím horkem vypařit, to přeci nebylo možné!), myslel si, že sní, nebo, že je to fata morgana, nějaký přelud, co zmizí, jakmile k němu dojde, ale – ne! Byla to opravdová voda.
Hltavě se napil a vzápětí skočil do vody úplně celý. Jeho huňatý kožich nasákl vodou a on spokojeně vydechl, když plaval doprostřed jezera. Byl jako ryba ve vodě, když plul kolem dokola. Náhle byl nejspokojenějším vlkem v celé Galliree. Už se z něho minimálně přestalo kouřit. Pro vlky jako byl on s masivní podsadou, vlci, kteří byli uvyknutí na chladné severské zimy v létě museli trpět. Od Cyrila, kterého shodou náhod také poznal u takového jezera, se dozvěděl, že zimy tu nebývají mírné, ale nechápal pak, co tahle země tedy byla zač. Krutá léta, kruté zimy (ač on samozřejmě pochyboval, že by pro něho jakákoliv zima mohla být krutá), ale přesto mu Cyril vykládal o tom, jak těžké období to pro něho bylo. Musel na to asi přijít sám, říkal si zamyšleně, když dělal asi pátý okruh kolem jezírka. Nakonec se i potopil. Byl opravdu jako takový hodně chlupatý lachtan, když si hrál jako maličké vlče, rád, že mu studená voda (tedy… voda byla horká jako kafe, ale co se dalo dělat, musel si zvykat), vlila novou energii do žil.
Nechtělo se mu vůbec ven, opravdu by v té vodě nejraději strávil celé léto, ale věděl, že to zkrátka nebylo možné, i kdyby sebevíce chtěl. Přeci jen také musel někdy jíst, musel někdy spát, musel žít a ač by Varja dramaticky tvrdil, že žít v tomhle horku není vůbec žádný život, pak by lhal. Varja měl svůj život velmi rád a ač byl tohle léto velmi úzce spjat s vodou, nezlobil se. Vyhovovalo mu to, byl spokojený. Proč by nebyl? Po dlouhých letech samoty objevil na tomhle místě přátele. A objevil jich spoustu. Tolik, že ho to samotného překvapovalo. I kdyby se tak měl koupat během následujících let celé dny, i kdyby mu hrozil úžeh, úpal i všechny ostatní a jiné nemoci z horka, přežil by to, protože už nikdy nechtěl být sám, ne tak jako celý svůj dosavadní život. Věděl, že si neměl nač stěžovat, protože měl dobrý život, nikdy však nevěděl, že může žít i jinak, že by snad mohl žít život ve smečce, že by mohl potkávat tolik vlků a činit z nich své přátele. Pro něho to byl celý nový svět.
A tak, ano, celé to horko bylo nepříjemné, ale dokud existovala voda a on v ní mohl trávit kolik času jen chtěl, bylo to v pořádku, protože Gallirea pro něho znamenala přátelství. A to, že tu bylo tolik jezírek, jezer, řek a tůní mu bylo jen k dobru. Alespoň nebude muset trpět a bude moci zůstat s těmi, které už směle nazýval přáteli, ač to bylo jen přání.

VLA - FM 5/5 (76)

Nakonec spánek vzdal docela. Vstal a protáhl se, ale necítil se ani trochu odpočatě. Tak co teď? Ptal se sám sebe. Měl by se vydat dál, nebo tu ještě chvíli zůstane? A co kdyby si tady ulovil něco k jídlu, než se vydá dál? To znělo jako docela dobrý nápad. Krom náhlé únavy totiž dosud na hlad ani nepomyslel, ale to asi kvůli tomu, že byl ještě plný toho kamzíka, kterého ulovili s Erlendem, něco menšího si však dát mohl. Třeba zajíce, nebo třeba koroptev, jestli tady něco takového mají. Věděl, že naposledy tady jeho lov nedopadl úplně nejklidněji, ale říkal si, že to tady s medvědy jistě nebylo tak hrozné. Cyril vypadal vyloženě překvapeně, když o něm mluvil, a tak věřil tomu, že tentokrát už ho vůbec nic nepřekvapí.

VLA - FM 4/5 (75)

Stařešina mu prostě vrtal hlavou. Když usnul po druhé, objevil se v jeho snu právě on se svými divnými obroučkami na očích i s houbičkami na kožichu. Už to samotné mělo být divné. Na jakém vlkovi rostly houbičky! Musel si však připomínat, že byl kouzelný. Tedy asi? Myslel si, že ano. Dávalo to smysl. Asi. Přeci jen, jak by mohl tak plynule mizet? Jak by se mohl přesouvat z místa na místo a potkávat tolik vlků? Zdálo se, že pro každého měl stejné, nebo minimálně podobné úkoly. Stále mu to vrtalo hlavou. Byla to nějaká hra, nebo soutěž? Testovali je snad místní bohové? Varja nevěděl vůbec nic a začínal si uvědomovat, že ho možná dohánějí nedostatečné znalosti tohohle místa. Asi by s tím měl něco začít dělat, říkal si. Už tady žil dlouho a chtěl tady zůstávat, a přesto ničemu nerozuměl.

VLA - FM 3/5 (74)

Sen by to byl jistě pěkný, kdyby vedl skutečně k nějakému jezeru, nebo k nějakému ohlazení, ale Varja se trhavě probouzel, protože pro něho nebylo lehké usnout v takovém horku, ne skutečně, nehledě na to, jak moc se mu klížily oči. Cítil, jak je mokrý potem, přesto znovu nechal svojí hlavu dopadnout na packy a zavřel oči. Chtěl si jen trochu odpočinout, aby vstřebal všechny ty nové zážitky, všechno o Stařešinovi, a tak dále. Stařešina pro něho byl opravdu velké téma, nemohl si pomoci. Zkrátka v něm vzbudil nějakou zvláštní zvědavost a do jisté míry ho i zajímalo, kdo to vlastně byl. Od ostatních se kterými o něm mluvil se toho mnoho nedozvěděl, ale ani v to nedoufal.

VLA - FM 2/5 (73)

Usnul velice rychle. oči se mu zavřely snad ještě dříve, než mu hlava dopadla na packy. Zdálo se mu o sněhu. Zdálo se mu o krásných, hlubokých závějích. Proč nemohla být zima? Komu by to ublížilo. Tohle horko bylo únavné. I v tom snu ho cítil. Když se proháněl po zasněžených loukách, cítil horkost, která byla ve sněhu neobvyklá, nemohl jí však uprchnout nehledě na to, jak dlouho běžel. Nejraději by našel nějakou příjemnou velkou vodní plochu do které by se naložil a zůstal v ní až do podzimu. To chtěl vážně tak moc? Ani sen nebyl únik, ale i ve snu pobíhal po stráních. To ostatně byly vůbec ty nejlepší sny. Říkal si, že zima bude příjemnější, ale horké léto pro něho nebylo důvodem odsud odcházet. Uvědomoval si, že je tu spokojený.

VLA - FM 1/5 (73)

Varja váhal. Viděl dva vlky opodál, ale rozhodl se je nevyrušovat, přesto se však do Borůvky ještě vydat nechtěl - zaprvé nevěděl kudy, za druhé už bylo zase moc horko. Co kdyby si někde lehnul a odpočinul si a třeba se mu díky tomu přestanou zavařovat mozkové buňky. Říkal si, že nemohlo být na škodu, když si najde nějaký příjemný stín a třeba si na chvíli zdřímne. Jistě mu pak bude lépe. Navíc na něho šla únava. Nikdo se na něho přeci nebude zlobit, když si trochu zdřímne, nebo ano? Pomalu se rozešel směrem k přítmí, které tvořily vyšší keře. Stromů tu bylo pomálu a hlavně na okrajích a už se mu nechtělo ploužit se v tomhle horku.
Jistě, že byl unavený, vždyť toho tolik naběhal! Nebyl div, že se mu zavírala očka, navíc ještě v tomhle pro severské vlky naprosto krutém počasí. Když si lehnul, ani netrvalo dlouho a usnul.

VLA - FM 5/5 (73)

Varja si během léta našel spoustu přátel. Líbilo se mu, jak rychle se v tomto novém světě zabydlel a že se mu tady vlastně vedlo lépe než když sám putoval severem. Možná to bylo tím, že tady na každém kroku na někoho narazil, ale doma to bylo o poznání těžší, protože sever byl zkrátka obří. Inu, zkrátka byl teď doma tady - ta myšlenka byla zvláštní a přišla náhle, protože tady vlastně nestrávil tolik času a ani si doteď nebyl jistý, že tu chce zůstat, měl však pocit, že v jeho srdci už o tom bylo rozhodnuto. Ono to asi nebylo tak zvláštní, zpátky na mrazivý sever ho nic netáhlo a tady byl rád. Dostalo se mu možnosti poznat skvělé vlky, které neměl problém během pár chvil považovat za přátele - cítil se více naživu, než za celé ty roky tam za bránou. Už se tam vracet nechtěl. Litoval toho, že tam nechal sestry a matku, ale ty byly dávno pryč. Co mohl dělat? Teď byl cizincem a byl cizincem i na tomhle místě, ale byl tu pořád více doma. Ano, bylo to stále matoucí, ale nikdo neříkal, že na to musel přijít teď hned. Domov se vytvářel delší dobu než pár dní, ale přesto se stále hodlal vydat do Borůvkového lesa. Ano, byl to stále jeho směr, protože měl pocit, že to bylo místo, kam by mohl skutečně patřit. Třeba tam zapadne. Erlend vypadal sympaticky a pokud takoví byli všichni vlci v té smečce, netoužil po ničem jiném, než se tam vydat. Tedy... kdyby si toik nedělal starosti s tím, že vlastně ještě ve smečce nikdy nebyl. Lehce ho to děsilo, protože by měl vědět, jak se chovat a jak se vůbec do takové smečky dostat, byl na to už starý dost, ale vlastně nevěděl vůbec nic. Cítil se jako docela malé vlče.

VLA - FM 4/5 (72)

//Zrcadlové hory (přes Esíčka)

Tak se konečně vrátil tam odkud přišel. Vůbec neměl chodit na sever a mířit do hor, říkal si však, že to byl dobrý směr, který ho nikdy nenechal v úzkých. No, to se tedy pěkně pletl. Varja se rozhlédl, jestli tady ještě přeci jen znovu nezahlédne Stařešinu, po tom však nebylo ani památky. Pláň však byla rozlehlá, kdo víc, co se skrývalo na jejím druhém konci. Bylo tu jistě spoustu vlků, ale Varja měl pocit, že některé věci nebylo moudré narušovat, a tak se rozhlížel, kterým směrem by se tak asi vydal. Kudy by měl jít? Ta otázka ho pálila už pár hodin a on věděl, že už se zdržel dost. Měl by se více snažit, ale bylo to zatraceně těžké, když nikdy nepotřeboval znát přesný směr. Neměl přeci v hlavě mapu. Uměl samozřejmě stopovat, ale těžko vystopuje les. Jak vůbec někdo mohl ztratit les! Pro sebe si odfrkl a pustil se do toho s novou vervou.

VLA - FM 3/5 (71)

//Velké vlčí jezero (přes Řeka Mahtaë (sever))

A tak se vrátil do hor. Tady se mu stejně vždycky dařilo nejlépe. Možná, že kdyby našel nějaký vysoký výběžek, nakonec by se z výšky nejlépe zorientoval, ale nakonec si řekl, že nejlepší stejně bude se vrátit na pláň. To byla jistota, protože z té alespoň zhruba tušil kudy se vydal. Možná si to nalhával, ale myslel si, že cestu najde snadněji. No a když ne, tak už se konečně zeptá někoho na cestu. Jak mohl takhle bloudit? Evidentně chodil v kruzích, a přesto se zdálo, že vůbec nemůže narazit na tu správnou cestu. To jsem teda tulák, spílal si, ale pravda byla, že on se vždy toulal, nikdy nebyl na žádném místě dvakrát, a tak bylo jasné, že i tady tápe v tom, jak se zorientovat.

//Středozemní pláň (přes Esíčka)

VLA - FM 2/5 (70)

//Jedlový pás (přes Severní Galvatar)

Tady už byl. Pomyslel si, ale říkal si, že nejlepší bude se od jezera vrátit cestou, kterou přišel. Borůvkový les musel být někde u té pláně... ne? Sám si už nebyl jistý vůbec ničím. Také se mohl Nageshe a Nelly zeptat na cestu, ale už tak se cítil jako trouba. Byla vážně tak hloupý, že jediný směr, který uznával byl sever? Z nějakého důvodu se nevydal dolů po řece, která by ho zavedla přímo k Borůvce, protože byl přesvědčený, že tudy nešel. Zapomněl, že ta cesta tam vede, a tak se vrátil zase nahoru do hor.

//Zrcadlové hory (přes Řeka Mahtaë (sever))

VLA - FM 1/5 (69)
Promluv si s někým o Stařešinovi 3/3 (Nagesh)

Varja byl rád, že jim trochu poradil. Nakonec byl rád, že sem zabloudil a mohl se s nimi setkat a trochu si protřídit myšlenky. Zdálo se, že Stařešina letos v létě potrápil více vlků a podle všeho to nebylo úplně obvyklé. "Rád jsem poradil," zazubil se. "Podle toho, co jsem zjistil se zdržuje hlavně na jihu, takže jestli tam budete mít cestu, asi na něj narazíte," řekl jim, ale byla pravda, že vlastně příliš nevěděl, jestli tam opravdu byl. Měl pocit, že na něj narazil spíše náhodou, ale kdo ví? Třeba budou mít štěstí.
"To ano. Poznal jsem díky němu pár zajímavých vlků. Doufám, že ho ještě někde objevím. Nakonec to vážně byla docela zábava," poznamenal a přikývl na to, že už musí jít. I on by se asi měl vydat na cestu zpátky. Nebo by se mohl ještě zdržet? Nechtěl nikoho v Borůvce nechat čekat déle, než bylo nutné, ale... poslal tam Erlenda a když se trochu zdrží, snad ho nikdo nepřizabije.
"Už bych měl také jít," přikývl. "A rád se za vámi zastavím, Nelly už mě také tak trochu pozvala, tak když se mi na váš les povede nějak narazit, rád přijdu na návštěvu," slíbil Varja a s oběma se rozloučil. Měli asi své starosti a on přemýšlel, kam by se vydal dál. Jeho kroky měly být zřejmé, ale opravdu byly? Na to neměl odpověď.

//VVJ přes Severní Galvatar

Promluv si s někým o Stařešinovi 2/3 (Nagesh)

Varja se také usadil, Nagesh s Nelly se ukázali být příjemnou společností. Vlastně se tady od chvíle, co přišel, ještě nesetkal s nikým, kdo by nebyl - až na Stína a toho vlastně sotva poznal, a tak se o něm nedalo mnoho soudit. "Jasně, Nagesh," přikývl, aby dal najevo, že bere na vědomí vlkovu preferenci jména - přeci jen jeho jméno bylo docela jednoduché, ne takové jako Varjargar, nepotřeboval zdrobnělinu.
"Měl jsem stejný pocit," ujistil Nageshe. "Taky mě zezačátku pěkně potrápil, ale nakonec je třeba na ty jeho hry trochu vyzrát, nesmíte se bát ho podfouknout. Mám pocit, že to tak trochu čeká," radil jim Varja. "No, nepoctivě. Pravda je, že nikdy neurčil pravidla, čímž mě pěkně napálil. Ale já mu to vrátil," řekl Nageshovi, ale měl pocit, že oba mladí si zakládali na poctivosti - a to bylo vlastně dobře, schvaloval jim to, neměl však e sebe pocit, že by byl nějak méně poctivý, když hrál se Stařešinou ty jeho hry.
"Já ho našel náhodou, ale potkal jsem díky němu bezva společníka. A vlastně i vás dva, takže k něčemu to přeci jen bylo," zazubil se Varja a máchl ocasem. "Jo, moc toho nepoví, je pořádně tajemnej," pokýval hlavou. Stále mu všechna jeho magie a jiné věci vrtaly hlavou. A zjevně nebyl jediný.

Promluv si s někým o Stařešinovi 1/3 (Nagesh)

Bylo vidět, že nebyl jediný, kdo měl pořádnou vyřídilku. Když Nelly spustila, tak jí asi bylo těžké zastavit, ale Varja se o to ani nesnažil. "Nelly a Nagi. To se k sobě perfektně hodí," řekl jí vesele a bylo zřejmé, že to Nelly nadchlo. Asi byla nadšená, že se setkala s někým, kdo jí nešel po krku. Nebylo to smutné? Vypadala roztomile a jako někdo, kdo by potřeboval pořádně chránit. Mohlo se jí stát něco zlého, a proto se ho původně hned bála? Jakmile ale zjistila, že jí nechce ublížit, otevřela se a mávala ocáskem jako kdyby ho znala odjakživa - to ale Varja ostatně také. "Žil jsem všude možně. Byl jsem... a pořád vlastně jsem, tulák," vysvětlil Nelly. "Aha! Takže jsi tady vyrostla? Já ne, přišel jsem na Gallireu nedávno," řekl jí, protože měl pocit, že možná nevěděla, že existuje i jiný svět než tenhle, Kezi by z toho jistě byla zmatená zrovna tak, kdyby se jí to pokoušel vysvětlit.
"Chcete si založit smečku?" zeptal se překvapeně. Asi v životě vážně dělám něco špatně... napadlo ho, protože ho to v jeho věku ani nenapadlo - a to nebyl zase tak starý, na druhou stranu jako tulák na smečky moc nebyl, ale tihle dva asi ano. Nakonec proč by ne? Nebyl zlý a přál jim to. "Rád se podívám, ještě jsem toho tady tolik neviděl. Teda... byl jsem se trochu proběhnout a prozkoumal jsem pár území, ale klidně se porozhlédnu i po téhle části. Je to daleko?" ptal se, protože byl upřímně zvědavý.
Když dorazil i onen partner o kterém Nelly mluvila jako o Nageshovi, trochu se obával, aby nebyl trochu tvrdší a nerozhodl se ho vyhnat. Věděl, že někteří vlci nebyli rádi, když se jejich partnerky vybavovaly s cizími vlky, byl však klidnější, když ho Nagesh celkem přátelsky pozdravil. Varja na něj kývl a máchl ocasem. "Zdravím," pronesl slušně. "Já jsem Varja," představil se a pokračoval: "Trochu jsem se ztratil cestou do Borůvkového lesa a narazil jsem na váš pach, tak jsem vás následoval," vysvětloval Nageshovi, než se pustil do hovoru o Stařešinovi. "No, podle toho, co o něm vím, tak mizí, jak se mu zlíbí, ale viděl jsem ho hlavně na jihu. I tu pláň nemůžete minout, když půjdete na jih," řekl jim. "Já ho nijak cíleně nehledal, prostě jsem šel a sem tam na něj narazil," vysvětlil mu. "Ale kdo to je, nebo co přesně chce, tak o tom nemám tušení. Ale celkem jsem si ty jeho srandy užil."

Promluv si s někým o Stařešinovi 3/3 (Nelly)

Varja znovu zamával ocasem. Bylo zřejmé, že si s Nelly budou dobře rozumět. Zdálo se, že oba měli podobný přístup k životu - nebo minimálně k přátelství. "Můžu tě ujistit, že kamarádi jsou rozhodně lepší," prohlásil vesele.
"Nelly. To je také moc pěkné jméno. Jednoduché a moc pěkné," pokýval hlavou. "Já? Já tady jsem jen chvíli, teprve to tady pořádně objevuji," vysvětlil, ač už tady byl možná déle, než by sám býval čekal. Nijak zvlášť to ale nepočítal, ani nehlídal. "Jinak jsem ze severu, žil jsem v horách. A ty? Ty jsi tady odsud?" ptal se jí. Když už na ní v tomhle lese narazil, přeci nebudou jen tak mlčet!
"Jo, nic si z toho nedělej. Je trochu divnej, ale je s ním sranda," ujišťoval jí. "Jo, naposledy jsem ho viděl na pláni, ale nebylo to naše první setkání. Už předtím jsem ho potkal kousek na jihu u takových divných ostrůvků, pak v horách, na poušti, v tajze," vyjmenovával. "Ale ta pláň není zas tak daleko, myslím, že se jmenuje Středozemní?" nadnesl nejistě, ale nepamatoval si, kde a od koho to slyšel. Mohl mu to říct Yeter? Pravděpodobně ano. Kdo jiný?

Promluv si s někým o Stařešinovi 2/3 (Nelly)

Varja se na vlčici přátelsky zazubil. "To chápu, opatrnosti není nazbyt. Ale já nejsem zlej. Asi spíš naopak," řekl jí vesele. "Prostě si raději dělám přátele než nepřátele," vysvětlil jí. Věděl, že to nebyl zrovna nejlepší důvod k tomu, aby se s ním hned začala přátelsky vybavovat, ale to přesně se vlastně stalo. Jemu to nevadilo, byl stejný dobrák, a tak měl pocit, že v tomhle případě vlčice narazila na toho pravého. "Já jsem Varja, mimochodem," představil se vlčí slečně, aby to měli komplet. Uvědomil si totiž, že to ještě neudělal.
Zvedl uši, když vlčice začala o tom, že Stařešinu znala - také ho zarazilo, že měla partnera. Páni, já nikdy žádnou partnerku neměl a to jsem určitě o pár let starší, napadlo ho, nebyla v tom závist, spíše jen upřímně překvapení. "Jo, u jezera jsem ho potkal taky. A to, že v půlce zmizel, z toho si nic nedělej. On to má tak nějak ve zvyku," řekl jí. "Potkal jsem ho na více místech, naposledy na takové velké, rozlehlé pláni. Pořádně nevím, co si o něm myslet, ale když to přestaneš brát vážně, je to sranda," ujistil jí, protože úplně chápal, jak se vlčice musela cítit. I on se s ním setkal u jezera a zůstala mu po tom jen hořkost v tlamě, ale z pláně odcházel vyloženě smutný.