Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Varja chápavě přikývl. "Tak třeba bráchu najdeš tady," řekl jí. Nemohl úplně rozumět té touze někoho najít, protože on vlastně celé roky věděl, kde jeho rodina je, jen věděl, že tak, jak se rozhodl to bylo to nejlepší. Badri by to asi nepochopila, když se svého bratra snažila tak dlouho najít. On vlastně všechny jen opustil. "A tím, že budeš pátrat tady ztrácíš čas? Já si vždy říkal, že není kam spěchat. Můžeš to tady prozkoumat, a pak se rozhodnout, jestli stojí za to tu zůstat, nebo ne," poznamenal zamyšleně. On vlastně nikdy nad časem nepřemýšlel. Byl to pro něj velmi zvláštní koncept. Byl sám, a tak si užíval každý den, aniž by nad tím přemýšlel. A dny ubíhaly, měnily se v roky. Ve své hlavě si je představoval jako řeku, ale měl pocit, že kdyby se to snažil Badri vysvětlit, asi by ho měla za blázna.
Místo toho se jen zasmál. "Třeba," kývl hlavou, načež se zazubil. "To bude vůbec nejlepší. Já ti toho sám moc neřeknu. Třeba najdeme někoho, kdo nám objasní, jak to tady chodí. A pak se můžeš rozhodnout," navrhl jí. "Nevím, jestli nás tady někdo uslyší, ale jsme docela vysoko. Možná se to bude rozléhat do celého světa," poznamenal a ještě dodal: "A vůbec nejlepší by bylo, kdyby nás slyšel Život. To bychom ho pak nemuseli hledat." Představa, že by bůh sešel za dvěma vlky, kteří se jen snažili zahnat bouřku byla sice naivní, ale Varja by jí rád věřil. "Křídla jsou ještě v řešení," máchl Varja packou a zasmál se.
Nechtěl působit smutně, ale kývl, když mu Badri řekla, že na něj jeho otec shlíží z nebe. Znělo to hezky, neznamenalo to však, že by to z jeho duše smylo tu vinu, kterou stále cítil. "O tom nepochybuji," řekl jen, protože se k tomu nechtěl vracet. Působil vyrovnaně, ta rána byla však stejně trvalá jako ta na jeho noze.
"Já vlastně, vím o smečce," vzpomněl si náhle Varja, protože by na to kvůli Yeterovi a tomu, co se stalo úpllně zapomněl. "Ještě, než jsem potkal Yetera jsem se setkal s vlčetem, které jsem učil lovit. Říkalo, že je z Borůvkové smečky," řekl Badri, která náhle vypadala nadšeněji. "Bavila mě. Chtěl jsem se tam vydat, ale vlastně pořádně nevím, kde to je. Odvedl jsem jí jen na hranice, ale kdybych se měl někam vydat, asi bych směřoval tam," připustil. Ne, že by seriózně uvažoval o smečce, ale... možná? Nakonec, proč by to nemohl zkusit? Všichni vlci, které tady zatím potkal mu přišli skvělí. Pokud by jich ve smečce bylo více, nebylo by to o to lepší? "A vlčata tam prokazatelně mají, tak by to možná stálo za to," dodal, přestože Badri asi nepotřebovala přesvědčovat. Jen se styděl, že to nezmínil dříve.
Varja se protáhl a kývl. "Chápu, mě celkem také. Jsem zvyklý být sám, tak hodně přemýšlím," vysvětlil jí. Jen ty otázky nepokládal nahlas. Kdyby mluvil sám se sebou, byla by to docela jiná diagnóza.
Jen se zasmál a zakroutil hlavou. Byl rád, že jí zbavil strachu. Zdálo se to být velmi snadné. "Ty taky," ujistil jí. "Vážně. Zatím jsem tady nepotkal nikoho, kdo by ve mě vzbuzoval touhu okamžitě zmizet," zazubil se, ač si nebyl jistý, zda to byla poklona, či urážka. Raději do ní jemně strčil, aby pochopila, že to myslel jen jako žert.

Varja neměl problém se Badri svěřit. Jeho život byl vlastně celkem nudným dobrodružstvím stvořeným z různých drobným osamělých střípků. "Myslím, že ano. Nemám důvod se vracet tam, odkud jsem přišel a myslím, že mi to tady vyhovuje vlastně více. A to jsem tady sotva pár dní," řekl jí, než se na ní zkoumavě zadíval. "A ty? Ještě váháš?" ptal se, načež se uchechtl. "Já cestoval celý svůj život," vysvětlil jí. "Nikde jsem se dlouho nezdržel, a tak je pro mě Gallirea jen další střípek."
Vlk pobaveně máchl ocasem a zazubil se na ní, načež si s ní na souhlas ťukl. "No jen počkej. Jestli ne, tak tě tam dotáhnu za ocas," varoval jí. Možná to myslel vážně, možná ne, ale podle jiskřiček v jeho očích se dalo minimálně říct, že by si s ním neměla zahrávat.
"Řekl bych, že je," přitakal. "I když jsem potkal zatím tebe a Yetera, cítil jsem na různých území mnoho dalších vlků," řekl jí, přestože to byla jen jeho domněnka - stejně jako mnoho jiných věcí, které jí navykládal. "No, podle všeho opravdu není," uchechtl se a vzhlédl k tmavému nebi. "Prý jsou to bohové, tak možná to tak je. Možná zavoláš a oni přijdou. Můžeme to zkusit třeba během té bouřky," navrhl, ale nebyl jistý na kolik bylo moudré si s bohy zahrávat. "A nebo počkáme, až nám to někdo pořádně vysvětlí," souhlasil nakonec, protože její nápad se zdál být lepší než jen tak přivolávat bohy. Yeter sice říkal, že Život je přátelský, ale zahrávat si s ním ani tak nechtěl.
"To mi taky přišlo bezva. Asi je to dost těžký, ale ta možnost někoho zachránit je až příliš dobrá," kývl, protože sám dobře věděl o čem mluvil. Kdyby tak uměl léčit...
"Nad druhým ocasem budu seriózně uvažovat. Přemýšlel jsem, že kdyby se roztočil, možná bych byl rychlejší," řekl jí vesele a zavrtěl ocasem, jak se jí snažil předvést svůj nápad, než se posadil a zavrtěl hlavou. "Ne, nikdy. Moji rodiče byli tuláci, ale můj otec... Můj otec se o nás dovedl postarat. Mě byl rok, když zemřel, a pak už to nešlo. Já zůstal tulák a matka se sestrami si našly smečku," vysvětlil jí. Bylo to něco, co nikdy nikomu nevykládal, přesto neměl důvod to tajit. Otcova smrt ho stále tížila, ale to, že se se sestrami a matkou rozdělil bylo jen logické. On se o sebe postarat svedl, ale kdyby k tomu měl pečovat ještě o tři vlčice, patrně by pošli hlady.
"Ne, to nic. Klidně se ptej," zazubil se. "Já se takhle asi ptát neumím," dodal vážněji, protože mnoho interakce s vlky za svůj život neměl. Potkával je a krátce s nimi pobyl, obvykle však z jeho života zmizeli rychleji, než si na ně stihl přivyknout. Proto s žádnou společností příliš nikdy nepočítal.
Varja se musel zasmát, protože jeho rada mu přišla jako ta nejhloupější se kterou mohl přijít - ne, že by to nedělal, ale nikdy ho nenapadlo, že by tím mohl někoho tolik potěšit. "Není zač," ujistil jí. "Jsme v tom teď přece spolu, ne? Nenechal bych tě se bát. A ve dvou budeme ještě hlasitější, takže tu bouřku určitě zaplašíme," řekl jí a vypadal o tom opravdu přesvědčeně.

Varja přikývl. "Nebylo to vůbec příjemné," ujistil jí, přestože tušil, že si to uměla domyslet. "Také jsem tam dlouho nepobyl. Ale jinak z toho, co jsem viděl, se mi tady celkem líbilo," řekl jí, aby nečekala nic zlého. Obával se, že jí mohl snadno odradit svou neznalostí. Možná se nakonec rozhodne odejít, možná na ní někde čekal někdo, kdo jí byl milý. Jeho nic nevázalo, neměl důvod odsud odcházet.
Musel se zasmát, když jejich plán odsouhlasila, protože ta vidina byla celkem zábavná. "Tak dobře," kývl. "V zimě vyrazíme na poušť, ale ne, že mě v tom necháš samotného," řekl jí, přestože jí nemínil držet. Nejspíše neměla své plány, ale nemohl vědět, jestli je osud nerozdělí. I s Yeterem měl plán trénovat magie a jak to dopadlo!
"To nevím? Asi?" zeptal se jí a pohlédl do jejích bílých očí. Yeter to poznal podle očí, ale on nebyl žádný odborník na magie. "Asi budeme muset najít někoho, kdo se v tom vyzná, aby ti poradil. Ostatně já také pořádně nevím, co dělat. Povedlo se mi to jen párkrát a to jsem si myslel, že jsem se jen silněji praštil do hlavy," přiznal jí.
"Já vlastně pořádně nevím, jak se za těmi bohy chodí, ale asi bychom mohli? Yeter říkal, že Život je celkem přátelský... Smrt zase tolik ne," řekl jí, ale měl pocit, že na to by nejspíše přišla i sama.
"No, prej má v tom paroží ducha jelena. Může díky tomu léčit zranění," vysvětlil jí. Měl pocit, že s každým dalším slovem jen přidává něco, čemu se dalo hůře a hůře věřit, ale zdálo se, že Badri hltala každé jeho slovo.
"To mě jen tak napadlo. Vlastně nemám vůbec žádné plány. S ničím. Jsem od vlčete tulákem a nikdy jsem si žádné velké plány nedělal. Čekám, jak se můj život vyvine," vysvětlil. "Možná jednou na ty křídla dojde. Nebo na druhý ocas," dodal pobaveně, ač Badri se tomu ani poprvé nesmála.
Varja se trochu zamračil, když zmínila, že se bojí, nakonec se ale jen zazubil. "Neboj. Budu tu s tebou a kdyby nejhůř bylo, tak tě ochráním," slíbil jí. "Vím, že když se bojíš, nejlepší je prostě vít. A třeba tu bouřku přehlušíme."

Nad tou otázkou Varja přemýšlel jen chvíli. Věděl, že toho zatím mnoho neviděl, ale přesto na něj některá území udělala zvláštní dojem. "Líbilo se mi na Vřesovišti, ale i močály byly celkem zajímavé místo. A pak tu je také území, kde je jen mlha. To bylo celkem nepříjemné, pořád jsem měl pocit, že za mnou někdo je," řekl jí a zamyšleně přikývl, protože navštívit poušť v zimě ho vůbec nenapadalo. Samozřejmě, že když už, tak přemýšlel nad létem, protože to bude jeho kožich méně hustý, a tudíž by mu tam nebylo takové horko - alespoň si to myslel. "To zní mnohem lépe, než se hnát na poušť v létě," přiznal pobaveně. "Ale tím pádem budeme muset počkat zase do zimy," dodal jako kdyby si už plánovali nějaký společný výlet. Badri třeba měla úplně jiné plány, nebo možná tak jako on nesměřovala vůbec nikam.
"Bylo to neuvěřitelné. Vážně. Nikdy jsem nic podobného neviděl," přitakal.
Varja nad její otázkou chvíli přemýšlel, a nakonec přikývl. "Myslím, že ano," řekl jí, ač si tím nemohl být tak docela jistý. "Yeter mi říkal, že tady vládne magií každý. Možná je to podmínka ke vstupu, nebo tak něco," nadnesl, přestože to byla jen pouhá domněnka. "No, já to nikdy netrénoval. Nemám žádné zkušenosti," vysvětlil jí. "Ale asi budu umět dělat iluze, když to budu trénovat," řekl jí. Trochu litoval, že nestihl s Yeterem trénovat, ale nedalo se nic dělat. Stejně by toho nejspíše o moc více neuměl.
Varja se zcela vážným výrazem přikývl. "A to není vše. To paroží zářilo," dodal, protože si byl jistý, že tím Badri dozajista dostane. "Korunka by ti slušela," řekl jí, oproti paroží mu to připadalo vlastně celkem v pořádku, sám však nad ničím takovým nepřemýšlel. "To ještě nevím. Na paroží to nevidím, ale nebylo by skvělý mít třeba křídla?" zeptal se jí, ale byl to jen nápad, který patrně nikdy nezrealizuje. Rád se držel při zemi.
Vlk nakonec přikývl. "To asi ano, ale jsem zvyklý hledat si úkryty. Zvlášť, když se blíží déšť," řekl jí. Nebylo to tak, že by se bál, ale rád se vyhnul mokrému kožichu.
"Nemám je nijak zvlášť rád. Nevadí mi. A ty? Máš ráda bouřky?" Třeba nakonec ten úkryt hledal zbytečně a Badri ještě bude chtít v dešti sjíždět z kopce dolů.

Varjargar přikývl. "Nedivil bych se, kdyby tu nějaká poušť byla. Tohle místo je celkem zvláštní," řekl jí, ale to už musela pochopit sama. "Poušť jsem ale nikdy neviděl, a tak, pokud tu nějaká je, mohlo by být zábavné se tam někdy vypravit," přemítal, bylo to však něco, co rozhodně neměl v nejbližší době v plánu.
Tušil, že jí tím pořádně zamotá hlavu, a tak se na ní zadíval s omluvou ve fialových očích. Možná to nevysvětlil tak dobře, jak chtěl, a tak se to pokoušel zachránit. "Ano, přesně tak. Ano, Yeter je ten můj přítel, a viděl jsem, jak se zneviditelnil, jak přinutil trávu růst do výšky a také vytvořil plamen," popisoval jí, než se uchechtl nad její poznámkou o houbách. "No, moje schopnosti nejsou tak dobré. Ty houby jsou asi v tomhle případě jistější," poznamenal pobaveně.
"Druhý ocas asi není úplně výhoda, ale prej o něj můžeš požádat, kdybys chtěla. Třeba právě Yeter má paroží jako jelen," řekl jí, což jí muselo ještě více zmást. Dělal si trochu starosti, jestli to všechno vstřebá a jestli nebude chtít prchnout zase tam odkud přišla, ale zdálo se, že vše brala s humorem. Možná na tyhle věci mohli přijít spolu. Ani on se v tom zvlášť nevyznal.
Varja se na Badri zazubil. "Tomu věřím," kývl, když ho ujišťovala, že by ho také chytila, kdyby někam padal, ač on byl pochopitelně o něco větší a mohutnější než vlčice, neměl důvod o její síle pochybovat, zvlášť pokud žila sama.
Když konečně vystoupali na vrchol, Varja spokojeně obhlédl, že se nemýlil podle toho, co viděl ze země. Úkryt jim jistě přijde vhod, nebe totiž už bylo tmavé a vítr byl jen silnější. V jejich úkrytu jim však nic nehrozilo.
"To nic není. Říkal jsem, že tu určitě bude spoustu jeskyněk a skrýší," připomněl jí. Ostatně žil v horách sám a věděl, kde co hledat. Pokud žila ve smečce, pak bylo pochopitelné, že takové zkušenosti neměla. "Spíš bych to přiřkl tomu štěstí. Ještě, že tak, protože to vypadá, že se přežene pořádná bouřka," poznamenal, když hleděl k nebi.

Varja si nebyl tak jistý, že tu není poušť. Yeter mu říkal, že Gallirea je rozlehlá a už viděl i vysoké hory i poklidné nížiny. Kdo říkal, že na jihu nebyla poušť. "Snad," řekl Badri. Tak jako tak by se na poušti nejspíše nezdržovali. Snad jen kdyby to bylo nezbytně nutné.
Vlastně příliš nevěděl, jak jí to všechno vysvětlit, ale snažil se vzpomenout si na to, co přesně mu Yeter říkal. On si byl jen matně vědom toho, že vládne nějakou magií, ale Badri vypadala dokonale zmateně. "No, Život a Smrt jsou něco jako bohové? Asi? A ty za nimi můžeš jít a žádat od nich různé věci. Magie, no, jako kouzla," vysvětloval jí. "Máš přeci magii, ne? Já občas vidím něco, co tam není, protože umím vytvářet iluze," řekl jí, přestože jeho tvorba iluzí byla velmi omezená. "Yeter by ti to býval vysvětlil lépe, já tomu sám moc dobře nerozumím. Ale podle všeho ti Smrt a Život mohou dávat i jiné výhody. Třeba druhý ocas," dodal, přestože jí nejvíce jen více mátl.
"To chápu," kývl. I on byl zvyklý na samotu. To, že jí vyděsil až spadla, byla tím pádem jeho chyba, ale Badri se tomu jen smála. "Dobře, ale kdybys přeci jen padala, tak tě chytím," ujistil jí pobaveně, když se vydali po úzké cestě k vrcholu. Chvíli jim to zabralo a Badri tak alespoň mohla chvíli přemýšlet nad tím, co jí říkal o magiích. Když vystoupali nahoru, zdálo se, že jeho odhad byl více než dobrý. Pod skalním převisem se skrývala drobná jeskyně, pro dva vlky však velká zcela dostatečně. "No vida, úkryt by byl," prohlásil Varja spokojeně.

Varja přikývl. "To je pravda. Na tyhle podmínky jsem až příliš huňatý," poznamenal, protože už měl tu čest poznat vysoké teploty Gallirejské a rozhodně mu to nebylo příjemné. Doufal, že už brzy na tom s huňatostí bude trochu lépe, nechtělo se mu přeci jen celé léto trpět.
"To ano, to ano, ale oni tady mají Život a Smrt jako bytosti, které můžeš navštívit. A za nějakou cenu můžeš získat další magie a podobné věci," vysvětloval. "Ale nic si z toho nedělej, i já to slyšel poprvé a přišlo mi to neuvěřitelné," ujistil jí, protože viděl, jak vypadá zmateně. Takhle nejspíše před pár dny musel vypadat také.
"Dobrá, když to říkáš," přikývl Varja a vykročil. Uchechtl se, když ho Badri nazvala jeho titulem, který si vymyslel. Vložila do něj tu největší důvěru, když ho následovala a on jí nemínil zradit. "Tak si dávej pozor, abys někam nesklouzla," varoval jí jen.
Chvíli hledal vhodnou cestu, nakonec však vybral jeden z větších vrcholů. Cesta nahoru vypadala vcelku snesitelně, byla sice úzká, ale vcelku plynulá a vedla k místu, které vypadalo jako drobná jeskyně, nebo jako skalní převis. Tak jako tak se zdál být chráněný před větrem i deštěm a bylo to přesně to, co hledali. Tím směrem jí tedy vedl. Přemýšlel sice nad možnými riziky, ty však převyšovaly výhody, které by z takového místa plynuly.
"Tohle není tak hrozné šplhání, ne?" zeptal se jí, když stanuli u úpatí cesty, která směřovala vzhůru trochu strměji, než si původně myslel, ale říkal si, že z té jistě nezklouzne.

Varjargar souhlasně přikývl. "Jsem," řekl jí, protože to nebylo žádné tajemství. Nebyl sice tak čistě bílý jako ona, ale to jen protože jeho matka nebyla arktický vlk tak jako jeho otec. "A podle tvého kožichu usuzuji, že ty také," dodal, protože u ní to bylo očividné. Sice nevylezla na vršek kopce, podle toho se však původ usuzoval dost těžko. I on by jistě spadl, kdyby ho někdo překvapil tak jako to udělal on Badri.
"To náhodou vím," přikývl Varja hrdě. "Co jsem tak vyrozuměl, je to docela jiný svět, kterému říkají Gallirea. Mají tu magie, dokonce Život a Smrt," řekl jí vše na co jsi vzpomněl a o čem mu řekl Yeter. Byl to sice jen střípek, ale alespoň věděla, kde je.
Varja se zazubil. Badri byla očividně velmi optimistická vlčice. To se mu svým způsobem zamlouvalo. "No, to si povíme až podle toho, jestli zmokneme," řekl jí pobaveně a rozhlédl se. "Dobře, pustíme se do toho," souhlasil. Musel se však štěkavě uchechtnout, když poukázala na vršek ze kterého si udělala klouzačku. "Dobře, ten úsek budeme považovat za dostatečně prozkoumaný," souhlasil a na slepo se vydal opačným směrem než tím, kterým přišel. Nevěděl, jestli tady na něco narazí, doufal však, že ano. Ten vítr byl čím dál tím horší.

Varja se zasmál. "No jen si nemysli. Jsem obávaný lovec kamzíků," ujistil jí. Nebyla to sice tak docela pravda, ale Badri neměla žádný způsob, jak to zjistit, a tak se tímto vymyšleným titulem mohl chvástat, jak jen chtěl. Navrhl by jí, že si dají závod jako kdyby byli malá vlčata, ale nakonec to zavrhl. Usoudil, že najít nějakou skrýš bude produktivnější.
Byl překvapený, že Badri je tu ještě kratší dobu, než on. Jaro asi svědčilo příchodu nových vlků, nebo tak něco. "No, aspoň tu nejsem nejnovější," řekl jí pobaveně, protože tu evidentně byla mnohem kratší dobu.
"Tak to jsem rád" přitakal. "Ale nevím, jestli je to zase taková výhra. Vážně tě tady moc neprovedu," řekl jí omluvně. Yeter by na tohle byl lepší než on, ale s tím bohužel počítat nemohl. "Možná bych se nejprve podíval tady. Přijde mi, že bychom tu mohli najít nějakou výše položenou skrýš do které by nám nezatékalo. Tam odkud jsem přišel je jen klikatá řeka a pláni bych se asi vyhnul. Myslím, že na úkryty to bude nejlepší tady," řekl jí.

Varja se na Badri zazubil. "To máš pravdu, to nejsi. Kdybys byla, dal bych si tě jako zákusek," prohlásil, protože takový kamzík s losem zněl celkem dobře. Kamzík by mu sice také vydržel směšně dlouho, pokud jim však déšť znemožní lov, pak by to bylo lepší než nic. Jenže Badri nebyla kamzík, připomněl si jako by na to bylo nějak zvlášť snadné zapomenout.
"Podle toho, co jsem viděl, je tu hezky," řekl jí, protože toho zatím viděl vcelku málo - možná však více než ona. "Jsi tu krátce?" zeptal se jí, protože podle toho, jak se ho ptala usoudil, že ano.
"Nebylo to zrovna příjemné," souhlasil. "Naštěstí jsem stihl utéct. Velkoryse jsme mu přenechali ten úlovek, jen doufám, že je Yeter v pořádku," povzdechl si. "Já mu utekl bez zranění," dodal.
"Hostina to byla výborná, to zase jo," kývl Varja a oblízl si nos. Při vzpomínce na maso litoval, že ho tam museli nechat, bylo to však lepší, než kdyby tam zemřeli. "Doufám, že ty jsi měla o něco lepší den," řekl jí, načež vesele zamával ocasem.
"Tak super, můžeme se pustit do průzkumu. Připadá mi, že by tu mohlo být pár jeskyněk ve kterých bychom se na pár hodin mohli skrýt," řekl jí. Vypadalo to, že Badri mu bude dělat dobrou společnost, a tak byl rád, že jí potkal. Bylo by mnohem horší, kdyby zůstal sám, uvědomil si.

Varja přikývl. "To asi ano, ale může to být zrádné," varoval jí, protože sama viděla, jak snadné bylo sklouznout. A to byl jen malý vršek, z těch větších by to bylo bezpochyby mnohem bolestivější. "Rád bych pomohl, ale bohužel vím asi tolik jako ty. Nevyznám se tu, sotva jsem sem přišel a jen se toulám," vysvětlil jí, aby si nemyslela, že byl nějaký ostřílený průvodce. Ne, nevěděl vůbec nic.
"Bylo i lépe," připustil Varjargar. "Zrovna jsem na útěku před medvědem, který mě a mého kamaráda rozdělil. Zrovna jsme se dobře najedli a toho obra asi přilákalo maso," řekl jí, přestože to možná bylo něco, co slyšet nechtěla. Možná chtěla slyšet jen to, že se měl dobře. Což by byla pravda, nebýt toho medvěda. "Zrovna jsme hledali před deštěm nějaký úkryt. Jestli se tu nevyznáš, stejně jako já, můžeme se po něčem podívat společně," navrhl jí. Na další průzkum to tak jako tak nevypadalo, zvedal se vítr a bylo zřejmé, že déšť se brzy přižene. Nakonec však byli na docela dobré místě. Zdálo se, že hory by jim mohly poskytnou vcelku dobrý úkryt.

Vlčice se evidentně obešla i bez jeho pomoci. Stále se usmívala, i přestože se skutálela až k němu. Vypadala vlastně spokojeně a on ani nesvedl říct proč. Bylo to tím, že jí tu objevil? Možná byla ztracená, říkal si. V tom na tom vlastně byli stejně.
Varja se jejímu pádu smát nechtěl, přesto se však usmál, protože něco na její pozitivní náladě bylo nakažlivé. A sympatické.
"Ahoj," pozdravil a už se usmál opravdu a upřímně. "A viděla jsi něco?" ptal se jí s upřímným zájmem, protože on také nevěděl, kam směřoval. Nějak usoudil, že Badri to měla stejně. "Ahoj, Badri. Já jsem Varja," představil se jí. Bylo zvláštní nepoužít celé své jméno, rozhodl se však, že to bude snadnější. Přeci jen i Yeter s ním měl problém, a tak to nechtěl více komplikovat. Varja bylo dostatečně dobré.

>>Esíčka

Cesta na sever se Varjovi vyplatila. Došel až k horám, jejichž vrcholky mu připomínaly domov, cítil se tu tak mnohem bezpečněji a medvěd ho už tolik nestrašil, přestože se myšlenkami vracel k Yeterovi, věděl, že mu pomoci nijak nemůže. Nevěděl ani, kam běžel. Tím, že by se vracel by příliš riskoval, a tak se rozhodl jít právě sem. Nepředpokládal, že by potkal někoho dalšího, a protože Gallireu zatím neznal, rozhodl se jí prozkoumat na vlastní packu. Říkal si, že hory byly přesně tím místem, kde by měl začít.
Vydal se k jednomu z průzračných jezírek ze kterého se napil. Sníh už i tady dávno ustoupil. Nebyla tu zjevně taková zima jako na jakou byl zvyklý z domova, ale Gallirea byla zcela očividně teplejším místem než krutý Sever na kterém se narodil.
Mohl se vydat do výšin, ale to pro začátek zavrhl. Bylo zjevné, že se mohl vydat různými směry, a tak zkrátka šel. Dokud nenarazil na bílou vlčici, která šplhala na jednu z menších hůrek. Nečekal, že tady na někoho narazí, přesto zůstal obezřetný a chvíli vlčici pozoroval. Chvíli váhal, jestli jí oslovit, ale nakonec se přiblížil a vzhlédl k ní, protože byla přeci jen o něco výš, než on.
"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se jí pochybovačně, protože vypadala, že se tam dostala omylem a teď nemohla dolů. Podle kožichu však věděl, že musela být ze Severu. Nebo alespoň odněkud, kde hodně sněžilo.

<<Středozemní pláň

Varjargar běžel tím jediným směrem, který znal. Bylo by příšerně nerozumné vrhat se někam, odkud by nebylo úniku, zvlášť, když ho mohl pronásledovat medvěd. Stále nechápal, že to obrovské zvíře sešlo až do nížin a rozhodlo se je tyranizovat (ve Varjově hlavě žijí totiž medvědi jen na úpatí hor). Ještě se otřásl, když na to pomyslel a ohlédl se. Zdálo se, že medvěd se spokojil s ohlodanými kostmi a zůstal na pláni. Varja se zpět vracet nehodlal, ač to znamenalo, že se s Yeterm museli rozdělit, doufal však, že se jim podaří se znovu setkat. Nevěděl, jak těžké by to mohlo být, ale vlastně mu na tom nezáleželo. Slíbil mu, že s ním bude trénovat magie, a tak předpokládal, že to nějakým způsobem splní. I kdyby měl přiletět na obláčku a ujistit ho, že se mu nic nestalo a že ani jeho medvěd nepronásledoval - tím si totiž Varja nemohl být jistý.
Nechtěl se zdržovat ani tady, protože však neměl žádné plány, nevěděl vlastně, kam se dál vydat a kam by měl směřovat. S Yeterm se vše zdálo být jasnější, náhle byl však zase sám. Na společnost jiného vlka si snadno přivykl, ale žil sám příliš dlouho. Však si nějak poradí.
Když bylo zřejmé, že se za ním medvěd nechystá, vydal se jediným logickým směrem. Na sever.

>>Zrcadlové hory

S Yeterem by Varjargar vydržel pravděpodobně dlouhé dny. Varja byl rád, že to byl právě on, koho jako prvního na své cestě Gallireou potkal a s vidinou dalšího dobrodružství se také postavil, aby se po zahálení vydali někam do lesa ve kterém by mohli najít útočiště. Varja se v okolí nevyznal, a tak zcela spoléhal na Yeterovy znalosti. Ještě jednou se protáhl a rozhlédl se. Zvedal se vítr a opravdu to vypadalo, že byl nejvyšší čas vypadnout.
K jejich smůle však nemohli tušit, že vidina dobré svačiny v podobě losa přilákala i mnohem nebezpečnější stvoření. A zvlášť neblahé bylo, když ono stvoření ucítilo vůni krve, která se nesla plání jako pozvánka. Ani dva vlci by se medvědovi nemohli postavit. Yeter se už nadechoval, že mu odpoví a snad, že mu objasní své plány, ale to už nestihl.
Yeter seděl zády k blížícímu se nebezpečí. Varja měl sotva čas ho varovat"Pozor! Za tebou!"
Nezbývalo jim nic jiného, než utéct. Medvěda možná nalákala jejich skoro obraná kořist, ale nemohli riskovat to, že je bude pronásledovat. Stačil jim jen jeden pohled, aby se oba vlci vrhli jiným směrem. Kdyby se je medvěd rozhodl pronásledovat, měl by to mnohem těžší. Nic jiného, než útěk nepřipadalo v úvahu, zvlášť pro Varju, který měl z medvědů stále panickou hrůzu. Neuvědomil si ani, jak moc mu buší srdce, když se rychle vydal kamkoliv, kde bude v bezpečí. Přemítal, zda se s Yeterem budou moci setkat, jen matně si ve své strachem zastřené mysli uvědomoval, že to bylo silně nepravděpodobné.

>>Esíčka