Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Varjargar was in a very strange place. He was in the snow. Such beautiful, white snow that he felt like wrapping himself in it as if he were lying on a cloud. No, he suspected something was wrong. There was no time to rest. In the meadow... was it a meadow at all? There was no one in the meadow. All he could hear was an strange noise that shook him. He didn't know why he was so afraid, why he was trembling like a little wolf cub that had seen its shadow, but it was a terrible feeling. He had never experienced anything like it. It was a strange reality. What about the whistling in his ears? When he turned around, he saw nothing but that white, endless meadow.
He looked around for a moment before taking a step. It was strange that the snow beneath his paws wasn't getting colder like he was used to, that it wasn't crunching, and that it actually looked more like the cloud. Varya was wary, all on guard, ears pinned back against his head. He would growl, but was there an enemy here at all? Was this anything other than a mere dream at all?
He blinked. Once. Twice. And suddenly he saw blood. It wasn't everywhere, but it was at the edges of his vision. He saw it on the ground, under his paws, felt it in his mouth. It was as hot as if he'd been drinking it from a river. He tried to spit it out, but he couldn't move like he was dead.
He wanted to howl and cry for help, but not a sound came out of his throat. He was lost. And he felt like he'd been lost his whole life.
At that moment, he woke up from the hideous dream in which he had walked through the snow that had fallen on the day he had killed his father. It was his blood he could still smell in his mouth.
"Sorry, Dad," he whispered as he stood up and brushed himself off. But he wasn't going to shake that dream out of his fur easily.

Varja se po Stínovi podíval, ale nevěděl, co si o něm měl myslet. Prohlížel si ho obezřetně, ale Badri se k němu hned vrhla a vesele se mu představila. Varja byl trochu rezervovanější. Badri i Yeter si ho získali hned, Stín však působil uzavřenější a v něm to nevyvolávalo potřebu se s ním hned bratříčkovat. "Já jsem Varja," představil se mu, ač měl neodbytnou potřebu mu říct své celé jméno. Připadal si trochu jako dítě, když vyslovil svou přezdívku, ale už se utvrdil v tom, že na názoru jiných vlků mu zase tolik nesejde. Přítomnost Badri mu byla příjemná a za těch pár dní si jí oblíbil, Stín byl nedostupný a s tím k němu hodlal i přistupovat. Byla však pravda, že spolu skončili na téhle lodi. Pokud to bude nutné, asi s ním bude muset najít společnou řeč, Kapitán však vypadal, že si vystačí i bez nich. Varja neměl tušení, kam až je chtěl vzít, ale zvuky z podpalubí ho stále trochu znepokojovaly. Nebýt toho, že byl Stín rychlejší, možná by se dolů vydal sám, i přes varování, že se tam dolů rozhodně chodit nemají. Ty zvuky ostatně nezněly, že by tam byly jen nějaké vylovené poklady, ale co on mohl vědět? Třeba se Kapitán skutečně jen bál, aby mu něco neukradli. A jak bychom to asi odnesli? V tlamě by si toho asi všiml, pomyslel si skepticky, ale dál nad tím nepřemýšlel.
Badri mu řekla, že je vegetariánka. Možná se za to styděla, Varjovi to však dávalo perfektní smysl. Uchechtl se. "No jasně, proto jsi byla tak nadšená z těch Borůvek," kývl pobaveně. "Tak to na oběd budeš muset asi počkat až se vrátíme na břeh. I když ty ryby vypadají lákavě," poznamenal vlk, přesto však nechtěl Badri nutit k ničemu, co by jí bylo nepříjemné.
Stín přišel s novou myšlenkou, že by dole mohl mít Kapitán skryté otroky. Podle těch zvuků se to dalo ale jen těžko určit. "To by asi takhle moc neřičeli ne? Asi by se postaral o to, aby mu neodradili další potenciální otroky a nějak je třeba svázal," namítl Varja. Asi to bral příliš vážně. To už bylo pravděpodobnější, že tam má mořskou nestvůru. "Navíc by asi spíše chtěl, abychom šli dolů, ne? Kdyby je chtěl udělat i z nás. A vůbec, teď už mu stejně nemáme kam utéct," namítl Varja, ale i tak byl zvědavý a byl rád, že se nemusí dolů vypravit sám, což by patrně udělal, kdyby Badri dostatečně odvedla pozornost.
"A co nejcennějšího jste už našel?" zeptal se Varja, protože takhle mohl Kapitána zaměstnat, aby se nesoustředil na Spára, který si to mířil do podpalubí. Kapitán si podle všeho nevšiml, že se opeřenec dostal až dolů - vlka by si patrně všiml spíš. "A jak se dá vůbec prozkoumat mořské dno? Nebo to nějak taháte nahoru?" ptal se, než se loď rozhoupala mnohem více. Varja se přikrčil, stáhl uši a raději se vzdálil od okraje lodi, protože to poslední, co by chtěl bylo, aby mu podklouzly packy a on skončil v moři. Nevěděl, jak by se dostal zpátky nahoru, ale jistě by to nebylo snadné. I Kapitán je ostatně varoval.

Varja trochu obezřetně následoval Badri, která se nadšeně vrhla k lodi. Plavba zdarma sice zněla zábavně a jistě i zajímavě, jemu však nešlo do hlavy, že se takové monstrum nepotopí. Když spolu s dalšími vlky nastupovali schválně packou klepal do dřeva, ale zdálo se být pevné - to ho trochu uklidnilo. Badri se vůbec ničeho nebála a on měl ostatně jen strach, že se utopí uprostřed moře. Navíc, houpavý pocit, který na lodi měl byl přinejmenším zvláštní, zvlášť, když se dala do pohybu, doufal však, že si na něj nakonec zvykne.
Co si myslet o dalších pasažérech, kteří nastupovali spolu s nimi, ani v nejmenším netušil - jen si všiml, že jim na zádech sedí velcí ptáci, což mu také přišlo podivné. Nic takového ještě nikdy neviděl. Varja však neměl příležitost s nimi promluvit, protože to hned zase spustil Kapitán, který je vítal na své lodi. Jeho slova v něm vzbudila zájem, to ano, ale měl zvláštní pocit, když mluvil o podpalubí - možná to však byla jen jeho přirozená nedůvěra. Jak vzápětí zjistil, možná v tom bylo více, protože z díry, která mířila dolů se ozývaly podivné zvuky. Varja byl možná dobrodruh, ale nebyl blázen. Kapitán jim jistě z dobrého důvodu řekl, aby dolů nechodili.
"Páni," vydechl udiveně, když Kapitán zmiňoval všechno, co mohli vidět - sice si neuměl představit delfíny, rozhodně je však chtěl vidět. Protože moře nikdy ani neviděl a na lodi nikdy nejel, chvíli mu trvalo, než se přizpůsobil. Držel se poblíž Badri, jak brzy zjistil, z větší skupiny vlků byl nesvůj. "Nemáš hlad?" zeptal se Badri a kývl k dřevěným bednám. Kdyby mu bylo lépe, možná by si i dal, kdyby jeho žaludek nebyl pořád plný po vydatném obědě, který si dal předchozího dne. Houpavé pohyby ho navíc o veškerou chuť k jídlu připravily. Chtěl se však trochu porozhlédnout po lodi a možná se i seznámit s neznámými vlky. Až skončí plavba, chtěli se přeci jen vydat do Borůvky a stále ještě nevěděli kudy. Varja si říkal, že tihle by mohli cestu znát.

>> Magický palouk

Varja viděl na Badri, že by se bývala na palouku zdržela, její zvědavost byla však zrovna tak silná jako ta jeho. Museli přijít na to, co znamenala ta podivná slanost, která mu ulpívala na patře a zastínila veškeré ostatní pachy. Zvědavost jim nedala, a tak se nakonec octli na pláži. Známý travnatý pocit pod jeho packama nahradil písek na který Varja překvapivě hleděl, když se mu do něho zabořily bílé packy. Když přestal zkoumat zemi, spatřil příčinu té vůně. Obrovská vodní plocha nemohla být nic jiného než moře. "To je moře," vydechl překvapeně. Už o něm slyšel vyprávět, nikdy ho však neviděl na vlastní oči, a tak ani nemohl tušit, že ta slaná vůně patřila jemu. Naklonil hlavu na stranu - nejen kvůli moři, ale i kvůli podivné dřevěné věci, která byla na břehu. Co víc, bylo to poprvé za značnou dobu, kdy na někoho narazili. Pokud na tu dálku viděl dobře, viděl u té podivné dřevěné konstrukce dva vlky... a jeden byl nahoře? Ohlédl se na Badri, která musela být stejně zmatená jako on.
"Chceš to jít prozkoumat?" Zeptal se jí, věděl však, že to bylo naprosto zbytečné. I ona byla stejně zvědavá a jeho to až příliš lákalo, než aby se jen otočil a vydal se pryč. Navíc našli to, co hledali - našli další vlky.

<< Zrádcův remízek

Varjovi se hned ulevilo, jakmile opustili remízek. "Fuj, to bylo divné," zabručel vlk a otřepal se. Trochu to pomohlo, ten divný pocit, který se ho v remízku držel se ho naštěstí pustil, ale i tak nechápal, co to bylo za místo.
Ať už slanost ve vzduchu znamenala cokoliv, vedlo to z remízku až na tenhle palouk posetý květinami. Varjovi to nedalo a musel si k pár z nich přičichnout, měl však pocit, že tou slaností byl prosycen vzduch samotný. Bylo to matoucí. "Možná to je vůně nějakého křoví," připustil. "A nebo je to docela něco jiného. Přijde mi to zvláštní," řekl jí a zaklonil hlavu, aby prozkoumal, jestli se to byla skutečně vůně ve vzduchu. Zdálo se, že ano. Ani se nemusel ptát Badri, jestli půjdou dál. Podívali se po sobě a vydali se svižněji dál.

>> Mušličková pláž

<< Roh hojnosti

Planina se změnila v lesík. Varja jen začichal ve vzduchu, protože nechápal tu zvláštní slanost, kterou cítil. Co to mohlo být? Ptal se sám sebe, zatímco s Badri pokračovali dál. Ta s jeho plánem souhlasila, protože chtěla navrhnout úplně to samé. Ani v lesíku však nikoho nepotkali. Les tedy vypadal dost divně a Varja si nemohl vzpomenout, jestli někdy viděl tak zvláštní les. I ten tíživý pocit, který cítil, když vstoupili mezi stromy, byl více než zvláštní. Nevěděl, zda to Badri cítila také, ale Varja už chtěl být hlavně pryč.
"Tady bych se nezdržoval," poznamenal těsně předtím než narazili na kráter, který byl uprostřed lesa a důvěru v něm ani trochu nevzbudil. Stáhl uši dozadu a šťouchl do Badri, nelíbilo se mu, že by měli jít kolem, a tak jí raději zavedl hlouběji mezi stromy, aby to místo obešli. Tak jako tak pokračoval po slaném vzduchu. I Badri tím pachem byla podle všeho zmatená. "Také nevíš, co by to mohlo být, viď?" zeptal se jí. Už už se blížili konci remízku a on byl zvědavý, na co na jeho konci narazí.

>> Magický palouk

>> Středozemní pláň

Směřovali dál směrem, který jim Badri určila. Varja si byl skoro jistý, že tudy předtím nešel, ale shodli se na tom, že bude nejlepší, když najdou někoho, kdo jim poradí, než aby se pokoušeli Borůvku a potažmo celý les hledat sami. Rozhlížel se, ale žádné další vlky neviděl. Bylo to trochu frustrující a opravdu si začínal říkat, jestli je Gallirea opravdu plná vlků, nebo zda to nebyl jen nějaký jeho sen. Myslel si, že dříve či později na někoho narazí, ale připadalo mu to stále více a více nepravděpodobné.
"Můžeme jít dál stejným směrem, než někoho potkáme," navrhl Badri, která ťapkala vedle něho. Snažila se ho nepředbíhat, nejspíš protože byl v jejích očích neohroženým lovcem kamzíků, a protože tady byl o něco déle než ona, ale tady jeho místní znalost končila a šli dál vlastně naslepo. Badri souhlasila. Ač tu byl hezký vzduch, nemělo smysl se tu zastavovat. Skoro se mu však zdálo, že ve vzduchu cítí slanost, což ho zarazilo, jen ale přidal do kroku. Byl až příliš zvědavý.

>> Zrádcův remízek

Varja pohlédl směrem, kterým Badri ukázala, ale nemusel nad tím nijak dlouze přemýšlet. Všechno se zdálo být podobné, a tak se obával, že bez rady si nejspíše neporadí. "To bude asi nejlepší. Jestli se nikoho nezeptáme, budeme tady bloudit ještě pořádně dlouho," přisvědčil, protože Gallirea byla zjevně rozlehlá a on nechtěl Badri svou neznalostí vystavit nebezpečí. Už to, že jí sem vzal a byl si dobře vědom toho, že tu byl medvěd bylo celkem riskantní, bylo však možné, že se zvíře zaleklo bouřky. Nerad by znovu prchal pryč, ale zdálo se, že to nebude nutné.
Tak se tedy vydali na západ, jak navrhla Badri. Neměl tušení, jestli to byl dobrý, nebo špatný směr, nevěděl, kam směřují, ale vlastně mu to nevadilo. Jeho dobrodružná duše plesala, když se vydali cestou, která je mohla zavést úplně kamkoliv. Jistě, bylo by nejlepší, kdyby narazili na Borůvkový les, který byl jejich cílem, ale neměl pocit, že by někam spěchali. Mohli objevit nějaké docela jiné místo a Varja by se nezlobil. Věděl, že Badri byla nadšená z představy nové smečky, ale šla vedle něho s lehkostí v kroku, a tak usoudil, že ani jí by to nevadilo. Na pláni se tak dlouze nezdrželi a šli dál.

>> Roh hojnosti

<<Zrcadlové hory (přes Esíčka)

Varja vzal Badri stejnou cestou jako předchozího dne přiběhl. Po cestě se zastavily u řeky, kde se mohli oba dva pořádně napít, což rozhodně potřebovali, po celonočním vytí jim příšerně vyschlo v krku. Když ten nepříjemný pocit zaplašili, došli až na pláň. Po medvědovi alespoň podle pachu nebylo ani památky, což Varju potěšilo, problém byl, že nevěděl kudy dál. Pláň byla opravdu rozlehlá a on si nebyl jistý, kterým směrem se dál vydat. Mohli se vydat na sever, nebo pokračovat na jih. Jeho vágní představa toho, kde malá Borůvka bydlela byla však opravdu velmi abstraktní a tak se nejistě ohlédl na Badri, která ho věrně následovala.
"No, odtud jsem přiběhl," řekl jí. "Dobrá zpráva je, že medvěd už tady není. Ta horší je, že nevím, jak se odsud dostat do Borůvky. Můžeme pokračovat na jih, nebo se vydat vlastně kamkoliv jinam," přednesl jí možnosti nad kterými sám přemýšlel. "Nejsem si jistý, kterým směrem bylo to jezero," dodal omluvně, protože to jim celkem kazilo plány. Bez pachových stop, které smyl déšť to bylo příliš těžké. Myslel si, že si vzpomene, ale pláň se zdála být všude stejná.

Varja se na vlčici zazubil, nakonec ho přestalo i škrábat v krku, ale mohli se zastavit u řeky a napít se, nevěděl totiž, kde jinde by objevili další vodní tok a Gallireu neznal zdaleka tak dobře - věděl, že bude muset být Badřiným průvodcem, nebyl si však jistý, jestli to byl dobrý nápad. Přeci jen sám příliš dobře nevěděl kam směřují. "To jsem rád," řekl jí upřímně. Badri si podle všeho nevšimla ani toho, že v jednu chvíli místo deště padaly kroupy a vypadala vlastně celkem spokojeně. "Je to sice trochu náročnější způsob, ale lepší, než aby ses celou noc třásla strachy," poznamenal.
Varja se zvedl a protáhl se, přeci jen strávili v jejich úkrytu celou noc. "Pokud se tedy nebojíš, že ještě sem tam hřmí," dodal, ale zdálo se, že Badri byla náhle velmi odvážná a připravená se vydat kamkoliv jí zavede. "Tak tedy půjdeme," kývl se smíchem a jemně do ní strčil packou, když do něj drcla bokem. Společně tak vyšli ven a Varja jí vedl směrem, kterým přišel.

>> Středozemní pláň (přes Esíčka)

Varja souhlasně kývl. Byla pravda, že kdyby se jim ve smečce nelíbilo, mohli klidně o dům dál. Sám vlastně nevěděl, co od toho čekat, byl však ochotný se podívat. Odejít snad mohl vždy. A už kvůli malé Borůvce to chtěl vyzkoušet. Připadalo mu, že s Kezi mohla být zábava, ač se zároveň obával, že tím, že se přidá ke smečce přijde o svou svobodu, ač ho Yeter ujišťoval, že tak to určitě není. Zkusit to mohl a s Badri se mu to zdálo ještě o kousek jednodušší.
Spolu s Badri vyli na bouřku, která přišla v plné síle. Hřmělo a blesky projasňovaly nebe, hustý déšť dopadal do ústí jeskyně a oni mohli být rádi, že si zvolili úkryt ve výšce, protože jinak by voda vtékala dovnitř. Varja si dokonce všiml, že padaly i kroupy.
Tperve když bouřka ustávala s vytím přestali - bylo to jedině dobře, chudák Varja měl poškrábané hrdlo a chvíli mu trvalo, než našel ztracený hlas. Musel si párkrát odkašlat, ale i tak se na Badri zadíval s veškerou veselostí, které byl schopen. "No vidíš, a je po bouřce," prohlásil. Už se rozednívalo a ač bylo nebe stále kovově šedé, zdálo se, že se budou moct vydat na cestu. I vítr trochu ustal a ač ještě trochu kapalo a sem tam nebe proťal blesk, už mu to nepřipadalo tak hrozné. "Když budeme mít štěstí, tak třeba ještě dneska najdeme Borůvku," nadnesl, aby jí dal najevo, že si jejich plán nerozmyslel.

Varja ani netušil, jak rychle mu náhle bylo souzeno být v nějaké smečce. Bylo to zvláštní, protože o tom nikdy ani neuvažoval, vlastně si myslel, že je jako tulák dokonale spokojený a jeho smyslem života je právě poznávat svět sám, ale zdálo se, že osud, nebo možná Badri mu přichystal něco jiného. Ne, věděl, že kdyby mu to nevyhovovalo, bude moct odejít, ale proč odsuzovat něco, co ještě nikdy neměl možnost skutečně vyzkoušet? "Asi ano," řekl vesele a máchl ocasem. Nakonec se s tím smíří, ta představa pro něho byla stále zvláštní. Neuměl si ani představit, že by mu odpadla starost o jídlo, nebo o ochranu.
Badri byla velmi optimistická, ale on se na tu notu rád naladila. "Dobře, v tom ti rád uvěřím," kývl a zazubil se na ní. "Pravda. Bylo by to mnohem těžší, než kdybychom byli každý sám," přitakal. Nakonec měl štěstí, že na Badri narazil. Litoval sice toho, že se s Yeterem rozdělili, ale nakonec mu osud přivál pod packy právě Badri a on za ní byl rád. Její společnost byla stejně tak dobrá. Pokud s ní měl být ve smečce, určitě to nebude tak hrozné.
"Dobře, dobře. Jsme," uchechtl se a zakroutil nad tím hlavou, když do něho dloubla tlapkou. On do ní na oplátku drcnul. "Určitě budeš mít," ujistil jí, načež na ní mrknul a když Badri začala vít, připojil se k ní. Jejich společné vytí se neslo jeskyní ven až hromy ani dopadající kapky nebyly skoro vůbec slyšet. A navíc se Badri soustředila na něco jiného, to také pomohlo.

Varja přitakal. "To zní jako plán," kývl a zazubil se, protože nic jiného ho ostatně nenapadlo. Nevěděl, kde Borůvkový les hledat, a tak znělo logicky, že půjde po svých stopách, přestože netušil, kolik jezer tu tak bylo a myslel si, že se nemohli ztratit. Znělo logicky, že se vrátí tam odkud přišel, ale věděl, že déšť smyje všechny jeho stopy a on se tak bude muset řídit po paměti, nebo podle vody. Tak jako tak to neznělo jako nijak přesný plán.
Nad jejími slovy Varja musel chvíli přemýšlet a nakonec souhlasil. Kdyby skončil v nějaké smečce, dost možná by z ní nikdy neodešel, a pak by se jen těžko dostal sem. "No, takže to vlastně dopadlo nejlépe, jak mohlo. Asi to tak mělo být," pokýval hlavou. Už byl s tím, co se mu stalo smířený, ale bylo těžké se s tím vyrovnat. "Borůvka zní ostatně mnohem sympatičtěji," dodal. Pokud o nás tedy budou stát, pomyslel si trochu pesimisticky.
"V tom máš pravdu. Také proto si žádné plány nedělám a žiju tak, jak mi je dáno. Je to trochu boj ze dne na den, ale zjistil jsem, že je to nejlepší," řekl jí.
Zasmál se, protože se mu jeho vymyšlená přezdívka pro Kezi líbila. "Přišlo mi to logické. Je to malá Borůvka," řekl jí, protože to tak prostě bylo. Kezi si jeho přezdívky ani nevšimla.
"Jo, dohromady bychom byli vážně super duo," souhlasil pobaveně, ač si uvědomoval, že by vlčata nemohl učit nic o smečkách, protože toho sám věděl málo, ale lov? To bylo jeho. Doufal však už kvůli Badri, že v Borůvce žádné pečovatele neměli. I jako nováčci by jim možná nějaké povinnosti svěřili. "No, a pokud to nevyjde, tak třeba někdy budu učit alespoň tvá vlčata," řekl jí, když tu se ozvalo hřmění. Varja tím směrem natočil ucho a vesele se na Badri podíval. "Zavyjeme si?" zeptal se jí.

Varja souhlasně přikývl. "Rozhodně, ale je asi pravda, že poštvat si proti sobě Smrt nebude dobrý nápad," souhlasil. Rozházet si Smrt mu připadalo nemoudré, ostatně nejraději by se jí vyhnul, ale kdo ví? Pokud by se mu líbila nějaká její magie, třeba jí ještě rád navštíví. Neměl však žádné speciální plány, jen vyčkával a byl zvědavý, co mu Gallirea přinese.
Nad její otázkou, kde Kezi potkal se musel zamyslet, protože si nebyl úplně přesně jistý. "Bylo to u jezera, ale vlastně jsem jí odvedl jen kousek, když už jsem si byl jistý, že jí nikdo a nic neublíží. Nechtěl jsem s ní vstoupit na území její smečky. Jistě by nebyli rádi," poznamenal. Nepřiznal, že měl vážné obavy, že by ho mohli zabít. Mohl sice říkat, že Kezi potkal, ale věřil by mu to někdo? "Ale nemám pocit, že by to mělo být někde daleko. Možná bychom se pak mohli vydat oklikou na pláň ze které jsem předtím utekl a porozhlédnout se?" navrhl jí. Sám si nebyl jistý, jestli objeví správnou cestu, ale i kdyby ne, nakonec museli na nějakou smečku narazit. Nevěděl sice, jak byla Gallirea velká, ale předpokládal, že se tu jeden jen tak neztratí.
"Byl jsem tak zvyklý žít, nepřipadalo mi na tom nic špatného. Nikdy jsme nestrádali," řekl jí, přestože věděl, že život ve smečce je jednodušší. "Vyrostl jsem na Severu. Vím, že kdybych měl vlčata, musel bych se o ně postarat, protože jinak by pravděpodobně zahynula," poznamenal. Sice si nepamatoval dobu, kdy byl úplně malým vlčátkem, ale byl si jist, že matka byla vždy s nimi, zatímco jim jejich otec obstarával obživu. "To je pravda. Smečka má asi něco do sebe," připustil. "Ale tam, kam jsem přišel o mě nestáli, a tak jsem se už pak nikam přidat nepokoušel," dodal, aby chápala jeho mírný odpor ke smečkám a důvod, proč se toulal. Musela na něm však vidět, že nikdy zvlášť nehladověl. Sám si o sobě myslel, že byl vcelku ucházející lovec.
Varja se uchechtl. "To jsem si myslel. Vůbec nevypadáš jako mateřský typ," poznamenal, ale culil se, aby jí dal najevo, že to byl jen žert. Byla pravda, že jí příliš neznal, ale její optimistická povaha a radost, která z ní vyzařovala, ho o jeho slovech jen utvrdila. "To zní jako celkem dost konkrétní plány," dodal, když mu říkala, že by chtěla vlče, které by se jmenovalo po ní. On takhle nikdy neplánoval, byla však pravda, že k tomu nikdy neměl důvod. Nikdo v jeho životě nezůstal, a tak nemusel plánovat vlčata ani jejich jména. Byl to jen jakýsi sen o kterém si nebyl jistý, jestli se mu někdy splní.
"Je pravda, že mě bavilo učit malou Borůvku lovit. To by mě asi také bavilo," připustil. "Nikdy jsem se o žádná vlčata vlastně nestaral, ale vypadalo to celkem zábavně," dodal, přestože si nedělal velké naděje, že by o něj jako o pečovatele, nebo učitele někdo stál. Lovec byl dobrý, ale vychovávat vlčata bylo něco docela jiného.

Varja kývl. "Tak pokud jsi toho prošla dost, stojí za to se porozhlédnout i tady," ujistil jí, přestože o tom vlastně nic nevěděl. Byl jen vlk, který tu byl tak dva dny a už lanařil další, aby tu zůstali také. Nebyl si jistý, že na to vůbec měl právo. "Tak nespěchej. Minimálně do zimy se stejně musíš zdržet," připomněl jí. Už si ťukli, to nešlo vzít zpět.
"Tak jako tak nejspíše budeme muset. Sami se tady nevyznáme," poznamenal. Byl sice zvyklý se toulat, ale pokud tu hledala bratra, pak bylo celkem hloupé se toulat, když se prostě mohli někoho zeptat. Třeba budou mít i takové štěstí, že jejího bratra budou znát. "Smrt z nějakého důvodu nezní tak... optimisticky," zazubil se a olízl si čenich. Cítil blížící se bouřku, ale ještě nejspíše měli chvíli čas, než se přižene.
Varja znovu přikývl. "Tak to říkala. Borůvková smečka," souhlasil. Chvíli nevěděl, co si myslet, než se Badri rozkřičela na celé kolo až sebou překvapeně trhl a vykulil na ní oči. Jen se však smál. Její reakce byla dokonalá. "No, minimálně jedno tam mají," smál se a kroutil hlavou nad její upřímnou reakcí. To nic, Badri. Jasně, že tam půjdeme, to bych ti o tom přeci jinak nevyprávěl," řekl jí a vesele. "Nevím sice kudy se tam jde, ale shodli jsme se na tom, že času máme dost. Snad zatím ta vlčata nedospějí," poznamenal pobaveně.
Viděl, že jí uvedl do rozpaků, a tak se jen usmál. Byl to jen vtip, ale raději od toho opustil. Nechal se asi až příliš rychle unést. Její otázka ohledně vlčat nebyla tak podivná, vzhledem k tomu, jak nadšená z té představy byla. "Přemýšlel, nikdy jsem však nepotkal vlčici, která by to měla stejně. Je ale fakt, že jsem nikdy nechtěl do smečky. Měl jsem představu, že se o svou rodinu postarám sám," řekl jí. Asi si o něm musela myslet, že byl blázen. Ne, že by potkal vlčici se kterou by to někdy dotáhl tak daleko, aby byla jeho družkou, ale to jen protože si tvrdošíjně stál za tím, že chce být sám. Možná bylo na čase to změnit. Bylo by zvláštní se trochu uvolnit a poznat klid, který smečka poskytovala.
"No, a předpokládám, že ty žádná vlčata nechceš," poznamenal pobaveně, protože si z ní musel trochu utahovat. Zvlášť, když slyšel ten její křik.