Gallirea - Příspěvky uživatele

Autumn came suddenly and unexpectedly. Varya certainly hadn't expected it, thinking that summer had lasted all year here and never left - or so it seemed to him, despite everything Cyril had told him about magical avalanches and winters that even the Nordic wolf had trouble with. And so, even though he hadn't expected autumn, he welcomed it with a new burst of energy. It was strange how much better he felt when the heat passed and he could finally breathe in the cool air. He welcomed the rain and storms too, if it meant he could say goodbye to the heat again for a few months. He didn't mind, it didn't bother him. He was used to long winters and short, cold summers, so it didn't bother him that he could almost smell the snow in the air. He suspected there were wolves out here who wouldn't appreciate it as much as he did, who enjoyed this crazy weather, but in the end they got what they wanted while he suffered. Varja didn't wish suffering on anyone, but both he and nature needed a break from this weather. Winter would come and with winter would come snow. He reminded himself that he had promised Badri that they would go to the desert together, but if snow was around the corner, why not go? Who would mind the desert the moment he knew he would come home from the heat to winter again, where he could roll in the snow. Badri would surely roll with it like Erlend had that time at the foot of that high mountain. Badri looked like she would enjoy something like that - he enjoyed it very much. Winter, in short, was the best thing for a wolf like Varja.

Září přišlo náhle a neočekávaně. Varjargar cítil první závan podzimního větru v kožichu a považoval to za dar, který už po horkých dnech a po celém létě ani neočekával. Cítil, že zima přichází a ten pocit byl lepší, než cokoliv oč mohl žádat. Nebylo to jako doma, v horách podzim přešel v sníh hned, jak skončilo chladné léto, ale tady to bylo jiné. Měl to být jeho první skutečný podzim a on byl zvědavý na barevné listí, na příjemné plískanice – vše bylo lepší než ta strašlivá horka, o kterých si myslel, že budou jeho koncem.
Tak jako v každém ročním období i na podzim byly nejkrásnější hvězdy. To, jak zářily a osvětlovaly svět svým tlumeným světlem ho vždy fascinovalo. Kdyby mohl, říkal by si Varja hvězdopravec, protože měl pocit jako kdyby k němu hvězdy promlouvaly a tiše mu říkaly, kudy se má vydat. V noci nikdy nezabloudil, protože vídal severku, která ho vždy zavedla do hor – domů. Občas mu to toulání chybělo, vzpomínal si na dny, kdy mu společnost dělaly jen zářící hvězdy nad hlavou a kdy je odměňoval svým vitím, které bylo prodchnuté vděčností.
Jednou slyšel, že ve hvězdách žijí ti, co již zemřeli – jedna hvězda, jeden vlk, který zemřel na zemi. Přemýšlel, jestli v těch zářivých hvězdách žije jeho otec, zda se dívá dolů a zda je na něho hrdý. Byla to hloupost. Věděl, že takové naděje jen tíží jeho nitro, přesto nad tím svým vlastním snílkovským způsobem nemohl zapomenout. Vždy když zaklonil hlavu a nadechl se chladného zářijového vzduchu a viděl ty hvězdy, něco v něm, střípek dětské touhy, doufal, že ho jeho otec vidí a chápe, že se snaží žít ten nejlepší život, jaký jen mohl. Byl jen jedním nepodstatným vlkem, necítil se nijak výjimečně, ale chtěl být milosrdný, chtěl být vším, co v něm jeho otec viděl a co se ho snažil naučit. Jeho otec byl takovou hvězdou, takovým majákem, který ho vedl vpřed. Stále, i po všech těch letech doufal, že jeho otec žije v té severce, v té hvězdě, která ho mohla zavést domů, kdyby se tomu uvolil, kdyby si řekl, že je čas odejít z Gallirei, ale on sám v sobě cítil, že to se jen tak nestane. Byl tady šťastný tak moc jako nikde. Poznal tu svět, který byl docela odlišný od samoty, na kterou přivykl. Možná nebyl náturou takový tulák, jak si myslel – možná se i v tomhle jen snažil vyrovnat svému otci. A bylo to k něčemu, Varjo?
Varjargar na to odpověď neznal. Nebyl si přeci ani jistý, co vlastně chce. Díval se na nebe a sledoval hvězdy jako kdyby v nich snad mohl najít odpověď, byla to však stejně bláhová naděje jako to, že tam nahoře žije jeho mrtvý otec a usmívá se na něho – nebo jeho hvězda září jasněji jen, aby ho ujistil, že si vede dobře. Měl sám vědět, že si vede dobře. Nebyl přeci žádné malé vlče. Musel se snažit kvůli sobě a kvůli svému životu, který mu protékal mezi drápky. Musel se snažit, protože jinak zemře a stane se hvězdou a už nebude moct udělat vůbec nic. Musel se trochu uklidnit, musel přestat hledat ve hvězdách odpovědi, které mu stejně dát nemohly. Ano, snad kdyby byl skutečným hvězdopravcem a dovedl hvězdám skutečně rozumět, bylo by to něco jiného, ale on jim nerozuměl. Byly to jen zářivé tečky na obloze, které ho občas navedly domů, nic víc. Nebo ne? Nevěděl, co tahle země všechno skrývá, ale možná zde i hvězdy uměly promlouvat k vlkům, možná v nich skutečně žili ti, kteří zemřeli a možná, možná jim Varja jednou skutečně porozumí. Zatím Varja nerozuměl vůbec ničemu.

Zdravím, akce byla senzační a moc jsem si jí užila! Byla to moje první takhle náročnější akce, ale musím říct, že mě moc bavilo, jak Stařešina každému pěkně pomotal hlavičku. Byl to zajímavý nápad a myslím, že hezky sedí k celému lore a k božstvům obecně.

Co se týká odměn, ráda bych pro Varju:
sleva 75% (250 bodů), 120 mušlí (100 bodů), 3 květiny (6 bodů)

A odměny za čtvrté místo prosím takhle:
Varjargar- přívěšek (je mi líto kreslíře, který mě vyfásne, už mám docela specifický nápad xD) + vymaxování 1 vlastnosti (síla)
Odine - vymaxování 1 magie (příkaz)

A chci se zeptat jestli by bylo možné hodit mimika na char, který chystám do hry v příštích dnech? Registraci hodím někdy o víkendu/příští týden.

Přidáno, s přidáním mimika na další char osobně nemám problém, takže pak do mě pinkni. :)
Edit Maple: Mimik připsán na nový char, odměna je teda kompletně vyřízena :)

Moc děkuji

květinky bych prosila

Přidáno

Myslím, že bych měla mít 12? Napsala jsem Kayu místo Zurri, ale jinak nic nevidím? Bouři jsem napsala do závorek, protože byla smazaná :D
- Moje chyba, opraveno! :D Preferovaná odměna je? :D C.

//Středozemní pláň (přes Medvědí jezírka)

Varja přiběhl jako na zavolanou - alespoň měl ten pocit, když se objevil vedle Badri, která zrovna mrskala ocasem a tvářila se velmi nejistě. Měl pocit, že jí pomohlo, když se objevil zpátky po jejím boku - a to ani nevěděla, co všechno po té dlouhé cestě zažil! Měl pocit, že navštívil celou Gallireu a nezabralo mu to ani tak dlouho, jak by čekal. Asi by to však neměl říkat před alfou, která si ho sjížděla pohledem. "Omlouvám se," řekl vlčici a lehce sklonil hlavu. "Přepadla mě žízeň a u jezera jsem potkal Erlenda. Trochu jsem se s ním zdržel, pomohl jsem mu s lovem, a pak jsem trochu zabloudil," pronesl omluvně. "Já vím, že asi nehledáte vlky, kteří by se toulali, rád bych tu byl doma, ale pochopím, když mě nebudete chtít. Ale Badri, Badri je vážně skvělá. Sotva mě zná a zachránila mi život. Badri byste určitě vzít měli," přikývl vážně, ač alfy nejspíše jeho názor příliš nezajímal. Máchl ocáskem, ale zase raději zmlkl. Co mohl vědět? Třeba jim právě akorát uškodil!

Varja ještě chvíli čekal - na co? To nevěděl ani on sám. Nakonec se sebral a chvíli se rozhlížel, než našel ten správný směr. Došlo mu, co mu říkala Badri. Že musel jít za borůvkami. Že ho to nenapadlo dřív. Vždyť i tady jejich pach matně cítil! Ohlédl se za sebe, ale už opravdu musel jít. Musel se vrátit, jak slíbil. Cítil se špatně, že se tak zdržel, přeci jen už to byla docela dlouhá doba, co si na chvilku odběhl. Možná už v lese nebude vítán, co mohl vědět, udělal si však po cestě pár přátel a snad by u nich byl vítán, kdyby ho alfa vyhnala. Doufal, že ne, doufal, že mu jeho nové známosti pomohou, ale co mohl vědět? Byl jen obyčejný vlk, který sotva vstoupil na Gallireu. Snad by jim s Badri našel jiný domov (ač možná o Badri stát budou, co mohl vědět? Už se jednou s odmítnutím setkal a nepřekvapilo ho, kdyby to tentokrát dopadlo stejně). Sám ostatně věděl, že nebyl smečkový typ... nebo si to myslel. Nikdy přeci ve smečce nebyl.

//Borůvkový les (přes Medvědí jezírka)

Varja miloval vodu. Vlastně vůbec nechápal, jak bylo možné, že nebyla jeho magií, protože voda byla přesně jeho elementem. A on měl vládnout iluzím? Nebylo to divné? Varja každopádně nejvíce ocenil přítomnost tolika vodních toků až při pořádném Gallirejském létě. Nikdo neuměl plně pochopit, jak úmornému počasí čelil jako severský vlk, který poprvé okusil pořádné horko. Tohle totiž pochopitelně doma nezažil – tam, vysoko v horách, které se tyčily až k mrakům mu nikdy takové horko nebylo. Tady z toho se mu skoro vařila krev, nedalo se to skoro vydržet. Nejraději by strávil celé léto v tom největším jezeře, které našel.
Inu, nakonec to skoro udělal. Když ho objevil, myslel si, že mu horkem pukne srdce. Čenich měl úplně suchý. Voda byla darem a když tam to jezero viděl (býval by přísahal, že se muselo tím horkem vypařit, to přeci nebylo možné!), myslel si, že sní, nebo, že je to fata morgana, nějaký přelud, co zmizí, jakmile k němu dojde, ale – ne! Byla to opravdová voda.
Hltavě se napil a vzápětí skočil do vody úplně celý. Jeho huňatý kožich nasákl vodou a on spokojeně vydechl, když plaval doprostřed jezera. Byl jako ryba ve vodě, když plul kolem dokola. Náhle byl nejspokojenějším vlkem v celé Galliree. Už se z něho minimálně přestalo kouřit. Pro vlky jako byl on s masivní podsadou, vlci, kteří byli uvyknutí na chladné severské zimy v létě museli trpět. Od Cyrila, kterého shodou náhod také poznal u takového jezera, se dozvěděl, že zimy tu nebývají mírné, ale nechápal pak, co tahle země tedy byla zač. Krutá léta, kruté zimy (ač on samozřejmě pochyboval, že by pro něho jakákoliv zima mohla být krutá), ale přesto mu Cyril vykládal o tom, jak těžké období to pro něho bylo. Musel na to asi přijít sám, říkal si zamyšleně, když dělal asi pátý okruh kolem jezírka. Nakonec se i potopil. Byl opravdu jako takový hodně chlupatý lachtan, když si hrál jako maličké vlče, rád, že mu studená voda (tedy… voda byla horká jako kafe, ale co se dalo dělat, musel si zvykat), vlila novou energii do žil.
Nechtělo se mu vůbec ven, opravdu by v té vodě nejraději strávil celé léto, ale věděl, že to zkrátka nebylo možné, i kdyby sebevíce chtěl. Přeci jen také musel někdy jíst, musel někdy spát, musel žít a ač by Varja dramaticky tvrdil, že žít v tomhle horku není vůbec žádný život, pak by lhal. Varja měl svůj život velmi rád a ač byl tohle léto velmi úzce spjat s vodou, nezlobil se. Vyhovovalo mu to, byl spokojený. Proč by nebyl? Po dlouhých letech samoty objevil na tomhle místě přátele. A objevil jich spoustu. Tolik, že ho to samotného překvapovalo. I kdyby se tak měl koupat během následujících let celé dny, i kdyby mu hrozil úžeh, úpal i všechny ostatní a jiné nemoci z horka, přežil by to, protože už nikdy nechtěl být sám, ne tak jako celý svůj dosavadní život. Věděl, že si neměl nač stěžovat, protože měl dobrý život, nikdy však nevěděl, že může žít i jinak, že by snad mohl žít život ve smečce, že by mohl potkávat tolik vlků a činit z nich své přátele. Pro něho to byl celý nový svět.
A tak, ano, celé to horko bylo nepříjemné, ale dokud existovala voda a on v ní mohl trávit kolik času jen chtěl, bylo to v pořádku, protože Gallirea pro něho znamenala přátelství. A to, že tu bylo tolik jezírek, jezer, řek a tůní mu bylo jen k dobru. Alespoň nebude muset trpět a bude moci zůstat s těmi, které už směle nazýval přáteli, ač to bylo jen přání.

VLA - FM 5/5 (76)

Nakonec spánek vzdal docela. Vstal a protáhl se, ale necítil se ani trochu odpočatě. Tak co teď? Ptal se sám sebe. Měl by se vydat dál, nebo tu ještě chvíli zůstane? A co kdyby si tady ulovil něco k jídlu, než se vydá dál? To znělo jako docela dobrý nápad. Krom náhlé únavy totiž dosud na hlad ani nepomyslel, ale to asi kvůli tomu, že byl ještě plný toho kamzíka, kterého ulovili s Erlendem, něco menšího si však dát mohl. Třeba zajíce, nebo třeba koroptev, jestli tady něco takového mají. Věděl, že naposledy tady jeho lov nedopadl úplně nejklidněji, ale říkal si, že to tady s medvědy jistě nebylo tak hrozné. Cyril vypadal vyloženě překvapeně, když o něm mluvil, a tak věřil tomu, že tentokrát už ho vůbec nic nepřekvapí.

VLA - FM 4/5 (75)

Stařešina mu prostě vrtal hlavou. Když usnul po druhé, objevil se v jeho snu právě on se svými divnými obroučkami na očích i s houbičkami na kožichu. Už to samotné mělo být divné. Na jakém vlkovi rostly houbičky! Musel si však připomínat, že byl kouzelný. Tedy asi? Myslel si, že ano. Dávalo to smysl. Asi. Přeci jen, jak by mohl tak plynule mizet? Jak by se mohl přesouvat z místa na místo a potkávat tolik vlků? Zdálo se, že pro každého měl stejné, nebo minimálně podobné úkoly. Stále mu to vrtalo hlavou. Byla to nějaká hra, nebo soutěž? Testovali je snad místní bohové? Varja nevěděl vůbec nic a začínal si uvědomovat, že ho možná dohánějí nedostatečné znalosti tohohle místa. Asi by s tím měl něco začít dělat, říkal si. Už tady žil dlouho a chtěl tady zůstávat, a přesto ničemu nerozuměl.

VLA - FM 3/5 (74)

Sen by to byl jistě pěkný, kdyby vedl skutečně k nějakému jezeru, nebo k nějakému ohlazení, ale Varja se trhavě probouzel, protože pro něho nebylo lehké usnout v takovém horku, ne skutečně, nehledě na to, jak moc se mu klížily oči. Cítil, jak je mokrý potem, přesto znovu nechal svojí hlavu dopadnout na packy a zavřel oči. Chtěl si jen trochu odpočinout, aby vstřebal všechny ty nové zážitky, všechno o Stařešinovi, a tak dále. Stařešina pro něho byl opravdu velké téma, nemohl si pomoci. Zkrátka v něm vzbudil nějakou zvláštní zvědavost a do jisté míry ho i zajímalo, kdo to vlastně byl. Od ostatních se kterými o něm mluvil se toho mnoho nedozvěděl, ale ani v to nedoufal.

VLA - FM 2/5 (73)

Usnul velice rychle. oči se mu zavřely snad ještě dříve, než mu hlava dopadla na packy. Zdálo se mu o sněhu. Zdálo se mu o krásných, hlubokých závějích. Proč nemohla být zima? Komu by to ublížilo. Tohle horko bylo únavné. I v tom snu ho cítil. Když se proháněl po zasněžených loukách, cítil horkost, která byla ve sněhu neobvyklá, nemohl jí však uprchnout nehledě na to, jak dlouho běžel. Nejraději by našel nějakou příjemnou velkou vodní plochu do které by se naložil a zůstal v ní až do podzimu. To chtěl vážně tak moc? Ani sen nebyl únik, ale i ve snu pobíhal po stráních. To ostatně byly vůbec ty nejlepší sny. Říkal si, že zima bude příjemnější, ale horké léto pro něho nebylo důvodem odsud odcházet. Uvědomoval si, že je tu spokojený.

VLA - FM 1/5 (73)

Varja váhal. Viděl dva vlky opodál, ale rozhodl se je nevyrušovat, přesto se však do Borůvky ještě vydat nechtěl - zaprvé nevěděl kudy, za druhé už bylo zase moc horko. Co kdyby si někde lehnul a odpočinul si a třeba se mu díky tomu přestanou zavařovat mozkové buňky. Říkal si, že nemohlo být na škodu, když si najde nějaký příjemný stín a třeba si na chvíli zdřímne. Jistě mu pak bude lépe. Navíc na něho šla únava. Nikdo se na něho přeci nebude zlobit, když si trochu zdřímne, nebo ano? Pomalu se rozešel směrem k přítmí, které tvořily vyšší keře. Stromů tu bylo pomálu a hlavně na okrajích a už se mu nechtělo ploužit se v tomhle horku.
Jistě, že byl unavený, vždyť toho tolik naběhal! Nebyl div, že se mu zavírala očka, navíc ještě v tomhle pro severské vlky naprosto krutém počasí. Když si lehnul, ani netrvalo dlouho a usnul.

VLA - FM 5/5 (73)

Varja si během léta našel spoustu přátel. Líbilo se mu, jak rychle se v tomto novém světě zabydlel a že se mu tady vlastně vedlo lépe než když sám putoval severem. Možná to bylo tím, že tady na každém kroku na někoho narazil, ale doma to bylo o poznání těžší, protože sever byl zkrátka obří. Inu, zkrátka byl teď doma tady - ta myšlenka byla zvláštní a přišla náhle, protože tady vlastně nestrávil tolik času a ani si doteď nebyl jistý, že tu chce zůstat, měl však pocit, že v jeho srdci už o tom bylo rozhodnuto. Ono to asi nebylo tak zvláštní, zpátky na mrazivý sever ho nic netáhlo a tady byl rád. Dostalo se mu možnosti poznat skvělé vlky, které neměl problém během pár chvil považovat za přátele - cítil se více naživu, než za celé ty roky tam za bránou. Už se tam vracet nechtěl. Litoval toho, že tam nechal sestry a matku, ale ty byly dávno pryč. Co mohl dělat? Teď byl cizincem a byl cizincem i na tomhle místě, ale byl tu pořád více doma. Ano, bylo to stále matoucí, ale nikdo neříkal, že na to musel přijít teď hned. Domov se vytvářel delší dobu než pár dní, ale přesto se stále hodlal vydat do Borůvkového lesa. Ano, byl to stále jeho směr, protože měl pocit, že to bylo místo, kam by mohl skutečně patřit. Třeba tam zapadne. Erlend vypadal sympaticky a pokud takoví byli všichni vlci v té smečce, netoužil po ničem jiném, než se tam vydat. Tedy... kdyby si toik nedělal starosti s tím, že vlastně ještě ve smečce nikdy nebyl. Lehce ho to děsilo, protože by měl vědět, jak se chovat a jak se vůbec do takové smečky dostat, byl na to už starý dost, ale vlastně nevěděl vůbec nic. Cítil se jako docela malé vlče.

VLA - FM 4/5 (72)

//Zrcadlové hory (přes Esíčka)

Tak se konečně vrátil tam odkud přišel. Vůbec neměl chodit na sever a mířit do hor, říkal si však, že to byl dobrý směr, který ho nikdy nenechal v úzkých. No, to se tedy pěkně pletl. Varja se rozhlédl, jestli tady ještě přeci jen znovu nezahlédne Stařešinu, po tom však nebylo ani památky. Pláň však byla rozlehlá, kdo víc, co se skrývalo na jejím druhém konci. Bylo tu jistě spoustu vlků, ale Varja měl pocit, že některé věci nebylo moudré narušovat, a tak se rozhlížel, kterým směrem by se tak asi vydal. Kudy by měl jít? Ta otázka ho pálila už pár hodin a on věděl, že už se zdržel dost. Měl by se více snažit, ale bylo to zatraceně těžké, když nikdy nepotřeboval znát přesný směr. Neměl přeci v hlavě mapu. Uměl samozřejmě stopovat, ale těžko vystopuje les. Jak vůbec někdo mohl ztratit les! Pro sebe si odfrkl a pustil se do toho s novou vervou.