Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4/10

Varja byl celý nejistý. Nevěděl, jak přestat myslet na hlouposti a začít se soustředit na něco pořádného. Věděl, že jeho starosti byly veskrze zbytečné, přesto se jich však nemohl zbavit, proto se rozhodl, že se musí přivést na jiné myšlenky. Obvykle to šlo celkem snadno, stačilo jít lovit, nebo se projít, proto přesně to udělal. Lovit tedy nešel, protože jeho žaludek byl ještě plný, místo toho vyrazil na průzkum. Říkal si, že mu to jistě pomůže, ale hned, jak se vydal lesní cestou mezi stromy, zdálo se mu to marné. Nevnímal modré nebe nad svou hlavou ani vysoké stromy, jejichž šelest ho na cestě doprovázel. Chyběla mu společnost, uvědomil si. Zvykl si tolik na něčí přítomnost, že se teď cítil dočista sám, i přestože tak vedl celý svůj život. Nevěděl, jak se k tomu postavit, bylo to pro něho však velmi zvláštní. Jako kdyby se s příchodem na Gallireu vše změnilo. Nechápal to, přesto však měl stále ten neodbytný pocit, že tohle místo je přesně to, kde teď měl být. Ani trochu nevěděl, jak by to měl vysvětlit, ale cítil to tak. Nakonec však ani procházka nepomohla a on se cítil stále velmi divně.

3/10

Úvahy o smečce Varja tak trochu hodil stranou. Jistě, že se tou myšlenkou pořád zaobíral, stále byl však spíše sám a připadalo mu, že se více méně stále rozhoduje. Bylo to pro něho velmi těžké, když žil celý život sám a ač toužil poznat takový život, stále se tak trochu bál. Bylo to pro něho téma se kterým si dlouhodobě lámal hlavu, ale vždy když si vzpomněl na Badri a na Kezi, vždy cítil touhu se k takovému životu obrátit a poznat, jaké to bylo. Toulání měl dost, nebo se o tom alespoň snažil přesvědčit.
"Kéž by tu byl můj otec," posteskl si tiše, protože věděl, že jeho otec by mu jistě dobře poradil. Byl moudrý a jeho rady si Varja držel blízko svému srdci, věděl však, že kdyby jeho otec žil, patrně by takové dilema nikdy neřešil. Nejspíše by zůstal s ním a se svou matkou a sestrami a jako jedna smečka by se toulali tak jako dříve. Jeho život by byl lepší. Někdo by mohl říct, že by byl stejně osamělý jako teď, ale Varjovi nikdy nevadilo, že nepoznal žádnou velkou lásku, že žil jen sám pro sebe.
Nevěděl, zda by si takový život pro něho jeho otec přál. On sám si zvolil toulání a to, že potkal jeho matku, která takový život chtěla také byla buď velká náhoda, nebo osud. Ať tak jako tak, Varja věřil tomu, že bude vést dobrý život. Ať už ve smečce, nebo jinde.

Varjargar se obezřetně rozhlížel po podpalubí do kterého se se Stínem spíše skutálely. Nárazy do lodi byly už mnohem horší a vlka, který o kocábce už od začátku pochyboval, to ani trochu neuklidnilo.
Museli postupovat čím dál tím opatrněji, protože bylo zřejmé, že ať už se s lodí dělo cokoliv, nebylo to dobré. Oba se Stínem mlčeli a snažili se balancovat, protože loď s nimi nepěkně házela ze strany na stranu. Trvalo celkem dlouho, než se dostali až k zamčeným dveřím, od začátku však bylo zřejmé, že přišli pozdě. Varja nevěděl, co čekal, ale Stín měl pravdu. Bytost, která stála před nimi byla rozhodně monstrem.
Varjovi bylo špatně, když si jí pořádně prohlédl. Byla mrtvá. Nebo tak přinejmenším vypadala.
"My... chtěli... chtěli jsme, ehm... přijít dřív," vykoktal ze sebe, ale nezdálo se, že by na tom záleželo. Nevypadala... tak nebezpečně, říkal si Varja. Jistě byla naštvaná, ale ne na ně. Oni jí tohle neudělali. Varja nějak usoudil, že tohle byla Kapitánova vina. "Chtěli jsme tě osvobodit, ale nemohli jsme, když se Kapitán díval," ujistil jí hned už s trochu větší odvahou.. Nepřipadala mu... zlá. To, že se chtěla pomstit mu připadalo spravedlivé, vždyť... už ani neměla žít! "Neubližuj nám. My za to, co se ti stalo nemůžeme," ujišťoval jí Varja na to už však bylo pozdě. Loď se převrhla a Varja i všichni ostatní v podpalubí ztratili pevné dřevo pod svýma nohama. Smýklo to s nimi na stěnu, která před chvílí byla plná Kapitánových pokladů. Varja si pořádně natloukl, to ale byl jeho nejmenší problém. Loď se rychle plnila vodou a on si byl jistý, že se utopí.

6. Snažím se přemluvit Saturnuse, že jsem jeho ztracený syn! Komedie.

Varja toho měl tak akorát dost. Když se hrabal z jezera, hlava už ho přestala bolet, což byla jediná pozitivní zpráva. Jinak byl celý mokrý, dost možná měl blechy, Stín mu pohmoždil krk a on si už toužil jen někam lehnout a doufat, že pohrom už bylo tak akorát dost. Varja měl už společnosti a vlků dost. Na smečky ho také teď přešla celkem chuť.
Zůstal ještě chvíli u jezera, rád, že může využít tu chvíli klidu k tomu, aby si vysušil kožíšek, když tu se u něho objevil někdo další. Varja hned vystřelil na nohy, spatřil však přátelsky vyhlížejícího hnědého vlka s půlměsícem na čele. Jeho srst vypadala jako políbená hvězdami a na krku mu visel stříbrný řetízek. Co více, vypadal normálně. A přátelsky. Varja na něho zíral jako na přírodní úkaz, vědom si toho, že nikoho takhle mírně vypadajícího už dlouho neviděl. Těch pár posledních dnů byl horor.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho vlk obezřetně, protože na něho asi stále příliš okatě zíral. Varja nevěděl, co říct. Možná, že ho ta černá vlčice skutečně praštila až příliš silně, protože se přistihl, jak náhle vyřkl: „Tati? Jsi to ty?“ ptal se vlka, tentokrát na něj zase na oplátku zíral on. Varja nevěděl, proč to řekl. Jeho otec… jeho otec byl dávno mrtvý a on to věděl. Co ho k tomu vedlo? Nejspíše to, že už doufal, že se vyhne všem dalším pohromám, když bude mít tátu. Vlk se však jen zasmál.
„To myslíš vážně? To bych byl spíš tvůj bratr,“ poznamenal vlk pobaveně.
„Ne, já jsem si jistý, vážně jistý, že jsi můj otec,“ trval na svém Varja s očima upřenýma do těch modrých, které patřily vlkovi, kterého evidentně hodlal adoptovat jako svého otce.
Vlk se smál dál. „Ale no tak. To tě někdo praštil do hlavy?“ ptal se ho. Varja se zamračil a nakonec přikývl.
„Vlastně ano, ale…“ nedořekl to, protože vlk znovu vyprskl smíchy.
„Tak odtud vítr vane,“ pokýval hlavou. „To nic, vážně. Tvůj otec rozhodně nejsem, ale jestli o to stojíš, tak můžeme být přátelé. Nechceš se trochu projít, aby ti vyschl ten tvůj kožich?“ ptal se vlk, který se nakonec představil jako Saturnus.
Varja nemohl být šťastnější. Saturnus možná nebyl jeho otec, ale alespoň poprvé za dlouhou dobu se setkal s někým, kdo po něm neskákal, neútočil na něho, nesnažil se ho zabít, ani mu nevyhrožoval. Varja Saturnovi vypověděl o všech svých trápeních.
„Páni, to zní jako peklo,“ poznamenal vlk vážně. Varja přisvědčil. „A jsi si jistý, že to celé nebyl jen sen?“ zeptal se.
Varja se nad tím musel zamyslet, protože si tím sám nebyl jistý. Zdálo se však, že se to vyřešilo za něj, když se probudil. Opravdu to byl sen.

8. Jak jsem se snažil dvořit Tase. Komedie.

Další ráno se Varja probudil a zdálo se, že se vůbec nic nestalo, i přestože by přísahal, že předchozího dne vykrvácel před packami té černé vlčice s červenýma očima, která na něho koukala jako na nějakou špínu, která narušila integritu jejich smečky, což… částečně udělal.
Varja tím byl unavený. Ať už udělal cokoliv, pokaždé se to nějak zvrtlo a on nevěděl, co si počít. Byl přinejmenším zoufalý. Hlava ho bolela jako střep, ale musel jít někam dál. Nevěděl, kde skončil, už byl tak zmatený z toho, jak neustále střídal místa, že už mu asi nezáleželo na tom, kterým směrem se vydal. Tak jako tak se to zdálo být jedno.
S hlavou skloněnou došel až k jezeru a tam jí spatřil. Vlčici jako žádnou jinou. A to doslova. Vlčice byla šedá, celá zjizvená a její kožich byl plný dredů a pucků. Varja z ní cítil blechy, a to stál dost daleko od ní. Když přišel blíže, slyšel, jak si povídá sama se sebou – nebo si to alespoň myslel. Rozhodně… to tak působilo.
Vlčice ho předchozího dne musela praštit do hlavy více než dost, protože Varju nenapadlo nic lepšího než se vlčici dvořit. Když došel až k ní, sám sebe přesvědčil o její neochvějné kráse.
„Dobré poledne, krásná slečno,“ začal Varja poněkud neobratně. Šedá vlčice sebou trhla a upřela na něho pohled zlatých očích, které se v odpoledním slunci krásně leskly.
„Musím říct, že vám to dnes velmi sluší. Jste rozhodně tím nejkrásnějším, co jsem dnes viděl,“ pronesl bílý vlk galantně a sklonil hlavu, aby dal najevo svou podřízenost.
„Co?“ zeptala se ho vlčice a jen na něho zírala jako kdyby mluvil nějakým jiným jazykem.
„No, ehm… dnes vám to sluší,“ začal znovu Varja.
„Proč?“ nechápala vlčice.
„Jak proč?“ vykulil oči vlk a naklonil hlavu na stranu. „Prostě vám to sluší, jste… hm, krásná, opravdu ano. Nejhezčí,“ ujišťoval jí, ale nezdálo se, že by mu to vlčice nějak zvlášť žrala.
„Ty mi chceš ukrást moje blechy, že jo?!“ nařkla ho vlčice, na což Varja jen vykulil oči.
„Ne, to ani trochu, ne, nepřeji si žádné blechy,“ ujišťoval jí, než však stihl ještě něco dodat, vlčice se už po něm chystala ohnat. Nešla pro úder daleko, Varja si však tentokrát dával pozor a uskočil včas. Bohužel pro něj skončil v jezeře. Jindy by mu to asi nevadilo a vlastně mu to nevadilo ani tentokrát. Vlčice, jejíž jméno ani neznal, se na něj dívala skoro opovržlivě. Bylo to kvůli té vodě?
„Myslel jsem to upřímně…“ říkal jí, celý mokrý a splihlý, z bezpečnostních důvodů však zůstal v jezeře.
„A já myslím upřímně, že jestli tě ještě někdy potkám, tak tě upřímně zakousnu,“ zavrčela vlčice, podrbala se zadní nohou v zacuchané srsti a zmizela.

5. Při překročení hranic Asgaarské smečky mě někdo praštil do hlavy! Tragédie.

Varja se k jeho překvapení probudil hned další den. Překvapeně se rozhlížel, stále však cítil podivnou ránu na krku. Mrkal do ranního světla. Byl přesvědčený, že byl mrtvý, přesto se díval do ranního světla a jediným pozůstatkem jeho hysterického záchvatu, který Stínovi předvedl, byla bolest krku.
„Dobře no, to nebylo úplně chytrý. Asi bych se měl teď Stínovi vyhnout,“ zabručel si Varja pro sebe.
Vstal a rozhlédl se. Zase vůbec nevěděl, kde byl a už se bál. Už teď věděl, že se bude muset vyhnout další smečce. Cítil to v kostech.
Dobře, říkal si, tentokrát nebudu hloupý a rozhodně na sebe nebudu upozorňovat. Prostě rychle přeběhnu jejich území a nikdo si ničeho nevšimne. Varja se rozhodl, že to bude vůbec nejlepší plán. Trochu se bál, když překročil hranice, ale zdálo se, že se nic nestalo. Nikdo nepřiběhl a nikdo se mu tentokrát ani nevrhl po krku. To bylo rozhodně dobré znamení.
Opatrně se pohyboval po smečkovém území odhodlaný ho prostě jen přejít. Bylo však zřejmé, že se mu smůla lepila na paty. Nevšiml si černé vlčice s červenýma očima, která ho celou dobu pronásledovala. A ani si nevšiml jezevce, který jí doprovázel. Byl hloupý a nedával si pozor, mohl však nadávat jen sám sobě, když si na něho vlčice počíhala a praštila ho klackem, který musela někde vyhrabat, po hlavě. Varja se znovu zřítil k zemi. Zakňučel bolestí a zoufalstvím nad svou vlastní hloupostí. Mohl se však proklínat, jak chtěl, byl si dobře vědom toho, co dělá, když překračoval smečkové území.
„Co si myslíš, že tady děláš?“ vrčela na něho cizí vlčice, ale Varja se nezmohl na odpověď. Vlčice si nejspíše neuvědomila, jak silnou měla ránu a jak snadno mu, tak mohla ublížit. A ublížila mu velmi. Varja cítil hutnou krev na svém zátylku. Nemohl se postavit a vlastně packy vůbec necítil. Znepokojilo ho to jen na chvíli, protože vzápětí si uvědomil, že ho vlčice praštila tak moc, že už se nejspíše nikdy nezvedne. Asi to sama nechtěla, ale přesto nad ním jen stála a mračila se a evidentně nehodlala dělat vůbec nic. Ostatně ani nemusela, byl pro ni jen cizím vlkem, nikdo podstatný. Mohl klidně umřít a mohli si z jeho srsti udělat pěknou rohožku před jeskyni. Zatímco tak Varja krvácel před jejíma nohama, hleděl na ní a doufal, že to alespoň stálo za to. Na druhou stranu… i Stín ho předchozího dne zabil a znovu se probudil. Toho se Varja bál skoro více. Magie ho očividně posledních pár dní nenáviděla a rozhodla se ho pronásledovat na každém jeho kroku. Měl skoro strach, co přijde zítra. Jeho potíže se jen stupňovaly. Nejprve to byly jen takové lehké a nepodstatné potíže. Teď to byla smrt. Znovu pro něj přišla.

2. Ztropil jsem scénu v Bukové smečce a teď mě čekají následky! Tragédie.

Po tom všem měl Varja už všech smeček až po krk, přesto zavítal do další. Měl pocit, že celá Gallirea byla plná smeček, které ho teď nenávidí. Tak proč si neudělat další nepřátele? Ptal se sám sebe, když nejistě vstupoval přes hranici další smečky. Nevěděl, co čekat, znovu však poslušně zavyl. Bylo to to nejmenší, co mohl udělat, sám si byl však vědom toho, že se to může velmi rychle zvrtnout. Podle všeho si s ním magie nepěkně zahrávala.
Na hranicích smečky se objevil Stín. Varja byl překvapený, že se tam octl zrovna on, protože neměl tušení, že by byl alfou nějaké smečky. A hlavně nečekal, že se spolu ještě někdy setkají. Nejistě na něho hleděl, zatímco šedý vlk ho pozoroval stejně jako vždy – s přezíravostí, která mu byla vlastní.
„Co tu hledáš? Neříkej, že se snad chceš přidat do mojí smečky?“ zeptal se ho. Varja vlastně nevěděl, co hledal, ale když viděl po dlouhé době někoho známého, něco se v něm zlomilo. Zakňoural a sklonil hlavu.
„Stíne, víš, já… je to hrozné. Za poslední dny jsem zažil ty nejhorší trable. Nejdřív v Cedrové smečce, pak v Borůvkové a naposledy jsem se probudil jako alfa v Sarumenské smečce. Stíne, Stíne, prosím, musíš mi pomoct! Vůbec nevím, co mám dělat. Klidně se i přidám do tvojí smečky jako otrok, Stíne, ale musíš mi nějak pomoct!“ žadonil Varja a kňoural jako raněné štěně. „No tak, prosím, Stíne! Já vím, že nejsme přátelé, ale nevím, co mám dělat,“ kňoural dál. Stín nebyl nadšený, vlastně vypadal, že ho jeho problém ani trochu nezajímá.
„Nemám ti jak pomoct. Dělej si, co chceš. A teď běž, nemám na tebe celý den,“ zabručel Stín, nejspíše si říkal, že litoval toho, že na hranice vůbec vážil cestu. Varja nelitoval. Varja byl zoufalý.
„No tak, Stíne! Stíne, musíš mi pomoct! Prosím. Prosím. Nikoho jiného tu neznám. Badri se mi někam ztratila a já vůbec nevím, co si počít. Smůla se mi lepí na paty a ty jsi jediný, kdo mi může pomoct!“ trval na svém Varja, ale to už byla na šedého vlka pravděpodobně moc.
„Dobře, tak já ti pomůžu,“ zavrčel na něj a vrhl se mu po krku. Varja ani nestihl uhnout, nestihl vlastně udělat vůbec nic, jen šokovaně hleděl na Stína, který se svůj problém, a potažmo i ten Varjův, rozhodl vyřešit vraždou.
Stínovy zuby se Varjovi zaryly do hrdla tak jako ty jeho, když on z milosti zabíjel svého otce. Varja se nestihl bránit, a tak dopadl k zemi v kaluži vlastní krve, zatímco umíral. Stín byl spokojený, protože udělal přesně to, co po něm bílý vlk chtěl – pomohl mu. Jistě ho už teď žádná magie trápit nebude, říkal si spokojeně, když mizel v lese.

1. Vzbudil jsem se jako alfa Sarumenské smečky, jaký bude můj den? Román.

Varja zase utekl. Nezbylo mu nic jiného, když ho alfa tak nevybíravě poslal pryč. S tím se však nedalo nic dělat. Našel si zase jiné místečko na spaní a mohl jen doufat, že účinky té podivné italské magie zase pominou. V tom se Varja nepletl, protože jakmile se ráno probudil a zkusil si cvičně říct pár slov, radostně seznal, že už není Italem a i ta chuť na hrozny ho přešla. To, co ho však zarazilo bylo to, že se probudil v jeskyni. A ne v ledajaké jeskyni, byla to hezká, velká prostorná jeskyně plná pohodlných kožešin. Neměl nejmenší tušení, jak se tam octl, ale magie s ním evidentně hrála nějakou hru, které možná měl a možná částečně i chtěl přijít na kloub.
Jeho pohoda skončila, jakmile do jeskyně někdo přiběhl. Varja zvedl hlavu, co bylo ale nejzvláštnější bylo, že ho ta vlčice oslovila jako alfu. Vlk na ní chvíli jen koukal, prohlížel si jí jako by se zbláznila a částečně čekal, až si uvědomí svou chybu a zavyje na poplach, to se však nestalo.
„Ehm, no… co se stalo?“ zeptal se nakonec Varja, protože očekával nějaký problém, který by měl jako alfa vyřešit.
„Na hranici jsou nějací vlci, bylo by třeba zjistit, co chtějí. Beta je pryč,“ vysvětlila vlčice. „A také bude třeba dojít na lov, v jeskyni je toho už vážně málo,“ dodala. Varja kývl jako kdyby byl alfou celý život.
„Dobře, až se vrátím, tak zorganizujeme lov. Musíme využít tohohle pěkného počasí a pohybujících se stád a zkusíme ulovit něco pořádného,“ instruoval jí a vlčice jen přikývla. K jeho překvapení ho poslouchala a on to stále nechápal. Vážně by ho někdo poslouchal, kdyby byl alfou? Jak by se to ale mohlo stát? nepamatoval by si něco takového náhodou? Ptal se sám sebe, na ty otázky však nebylo žádné odpovědi.
Vydal se tedy na hranici. Řídil se pachem, protože les ani trochu neznal. Na hranicích skutečně narazil na dva vlky, kteří mu připomněli jeho samotného, když bloudil od smečky ke smečce a hledal pomoc. Proto neváhal a přijal je, když ho o to požádali. Jako bych na to snad měl právo, říkal si cestou zpátky ke smečce.
Lov už Varja naplánovat nestihl. Ať už se stalo cokoliv, bylo zřejmé, že alfou opravdu neměl být dlouho a nestal se jí nějakým zázrakem, ale spíše nějakou hrou magie, kterou si neuměl vysvětlit. Vlčice, se kterou před chvílí řešil nutnost lovu stála u vlčice… která byla na první pohled alfou. Byla velká a pěkně naštvaná. Varja udělal krok dozadu. „Ajéje,“ zamručel a už se otáčel k útěku.
„No to si piš, že ajéje,“ zavrčela vlčice. Varja nemohl pelášit dost rychle, aby vypadl i z téhle smečky. Tohle také úplně nedopadlo.

3. Jeden den jsem se stal Italem ve Vrbové smečce, jak se alfě předvedu? Komedie.

Nic z toho, co se Varjovi zatím přihodilo, nebylo ideální. Uvědomoval si, že se neukázal nikde zrovna v tom nejlepším světle. Po vyhnání z Borůvkové smečky, a i z té Cedrové se zdálo, že ztrácí půdu pod nohama. Rozhodl se, že než bude v průzkumu pokračovat, alespoň se na to vyspí.
Když se druhého dne probudil, něco bylo jinak. Měl neutuchající chuť na hroznové víno. Co to vůbec je? Hroznové víno? Ptal se sám sebe, přesto na to měl chuť a chtěl to.
„Divné,“ zabručel s docela neznámým přízvukem. „Dio mio, co se mi to stalo?“ Nechápal Varja. Něco bylo špatně. I tak se však vlk vydal dál na cestu a pořádně nad tím dumal.
Tentokrát už cítil, když překročil hranice smečky, i tak si však říkal, že zkusí své štěstí. Možná mi poradí, co se se mnou vlastně stalo, napadlo ho.
Na hranici smečky zavyl, aby na sebe upozornil. Netrvalo dlouho a objevil se alfa smečky na kterou narazil. Měl pocit, že tentokrát udělal alespoň něco správně.
„Co tady pohledáváš?“ ptal se ho vlk, ale nevypadal, že mínil Varju vyhnat, byl jen obezřetný a měřil si ho pohledem.
„Amico mio, to, kdybych věděl,“ posteskl si Varja a sklonil hlavu. „Ráno jsem se vzbudil, ustlal jsem si tady kousek a od té doby mluvím takhle. A mám chuť na víno,“ vysvětlil mu.
„Aha, takže ty nejsi Ital?“ zeptal se ho alfa, který působil skoro smutně jako by doufal, že se setká s dalším krajanem.
„Ital? No, amico mio, nejsem Italiano,“ ujistil ho Varja hned. „Ale co s tím vínem?“ ptal se, protože ta chuť ho stále nepřešla, aniž by chápal proč. „A co vůbec se mnou? To takhle budu mluvit už pořád?“ ptal se ho, protože ten divný přízvuk ne a ne zmizet.
„Pokud se nechceš přidat k nám do naší rodiny, tak ti asi nepomůžu,“ poznamenal vlk, který si ho stále podivně měřil. „A víno tady nemáme, tady nejsme v Itálii,“ řekl mu. Varja měl pocit, že by si packou zaklepal na čelo, kdyby nestál přímo před ním. Bylo zřejmé, že ho měl alfa vlk za blázna.
„Amico mio, já o vaší rodině vůbec nic nevím, ale jestli hledáte Italy, tak to asi nejsem ten pravý,“ poznamenal. Nedostatek vína ho silně zklamal.
„Nehledáme jen Italy, hledáme ty, co budou loajální naší rodině. A ty, kteří se nebudou bát občasného násilí,“ řekl mu.
„Sí, amico mio, to asi nebude nic pro mě. Já… nejsem fanoušek násilí. Škoda toho vína, měli byste zvážit, jestli to tady nepřeměníte na vinici,“ poznamenal Varja, když se rozhlédl.
„A ven,“ zabručel vlk nespokojeně. Varja se mu nedivil. Ač začal dobře, zase to pokazil. Připadalo mu ale, že by na tom byli lépe jako vinaři.

Myslí bílého vlka se neslo jen jediné: smečka. A on samozřejmě věděl, že přidat se k někomu nebylo tak složité, ale stále si to neuměl dostatečně představit. Také se dalo říci, že měl trochu strach. Chlácholil se tím, že se zatím setkal jen s příjemnými vlky, kteří ho přijali, ale byla to jen velmi slabá útěcha. Ano, říkal si, že smečka pro něho bude znamenat ochranu, ale byl uvyklý být sám. Myslel si, že s Badri a s Kezi by pro něho vstup do smečky neměl být tak těžký, podle všeho byl pod tou svojí samotářskou povahou přátelský, ale co když vlastně ani nechtěl vstoupit zrovna k nim? Možná existovala nějaká smečka, která je lepší a kde by se mu vedlo lépe. Etapa jeho života, kterou trávil sám však tak jako tak skončila. Alespoň si to myslel, když přemýšlel nad svými možnostmi. Inu, bezpečí smečky neznělo tak špatně a on byl mladý, aby mohl být přínosem. Možná se tak trochu i těšil, ale celá ta věc pro něj byla až nesmyslně komplikovaná.
Ále, však ono to nějak dopadne, říkal si Varja se přehnaným sebevědomím. Myslel si, že věděl, jakým se jeho život bude upírat. To byla ale jen velmi naivní myšlenka. Ani by nečekal, že by se k něčemu takovému kdy upsal, myslel si, že samota je pro něho to pravé, ale když mluvil s Badri, uvědomil si, že i jemu občas společnost chyběla. A tak musel přijmout fakt, že se asi bez smečky neobejde, ač to bylo stále trochu znepokojivá myšlenka.
Asi bylo nutné nad tím přestat přemýšlet. To ničemu nepomůže. Evidentně se tím jen trápil a nic to neřešilo. Ono bude nejlepší, když se prostě k té smečce vydají a on zjistí, co vlastně takový život obnáší.

4. Vkradl jsem se do Borůvkové smečky a jedl jim borůvky, někdo mě ale načapal! Drama.

Po fiasku v Cedrové smečce se Varja rozhodl jinak. Říkal si, že vůbec nejlepší bude držet se původního plánu, který si vytyčil a tím bylo přidat se k Borůvkové smečce. Stále však měl problém především s tím, jak smečku najít. Nevyznal se tu, a to také bylo vidět, když si jen tak chtěl zabrat cizí les, což mu pochopitelně nevyšlo.
Varja nevěděl, že po návštěvě a úprku z Cedrového háje se octl Borůvkové smečce více, než by čekal. Byla to náhoda, ale občas to tak v životě chodilo. Varja však nemohl vědět, že se dostal tam, kam si celou dobu přál. Hranice téhle smečky přešel stejně lehce jako ty předchozí, snad kvůli té nesmírně silné vůni borůvek, které nemohl odolat. Asi tak na vteřinu ho napadlo, zda by to třeba nemohl být Borůvkový les, ale zase si říkal, že Borůvkový les jistě nebyl jediným lesem, ve kterém na celém světě rostly borůvky, a tak se do nich hladově pustil. Nebyl sice žádný vegetarián, ale nepohrdl plody lesa, zvlášť, když jich tady bylo tolik. Cpal se jimi až měl celý čumáček i tlamu zbarvenou do modra. Mlaskal a spokojeně si mručel, aniž by si uvědomil, že možná zase něco úplně zkazil.
„Kdo nám tady krade borůvky?“ ozvalo se za jeho zády a Varja už v tu chvíli litoval, že nedával větší pozor. „Omlouvám se?“ zkusil to, když se otočil a spatřil za sebou vlčici… s křídly? Varja na ní musel chvíli jen zírat, aby se přesvědčil, že ho nešálí zrak. Sklopil uši, protože pochopil, že prát se a hrát si na hrdinu se nevyplácelo. Ještě cítil, jak nepříjemné rány mu šišky zasadily do hlavy a ani to, jak ho ten šedý vlk vyhnal z Cedrové smečky nebylo nic příjemného. Mohl to zkusit po dobrém, ale nezdálo se, že by to fungovalo. Vlčice si ho měřila nečitelným pohledem, stála tam s křídly roztaženými a vypadala, že zatímco on lovil jejich borůvky, ona uloví jeho a sezobne ho jako malinu – tedy za předpokladu, že by měla zobák, což… neměla. Varja se musel přesvědčit, ale křídla se zjevně se zobákem nepojila.
„A co všechny ty borůvky? Těm se také omluvíš?“ ptala se ho, ale Varja jako malé dítě jen zavrtěl hlavou.
„Já už hrozně dlouho hledám Borůvkovou smečku, ale nenapadlo mě…“ začal, ale vlčice mu skočila do řeči. „Že v Borůvkovém lese budou borůvky?“ zeptala se ho pochybovačně.
Varja chvíli vůbec nevěděl, jak odpovědět, ale vlčice mu to podstatně ulehčila. „V našem lese není místo pro někoho takového. Pro někoho, kdo nám sní půlku borůvek, a ještě se tváří, že to vyřeší omluva. Tak to ne. Jestli nechceš, abych tě pořádně prohnala, tak urychleně opusť náš les!“ zavrčela na něho.
A Varja utekl.

7. Rozhodl jsem se založit smečku v Cedrovém lese, ale on už tam někdo bydlí! Drama.

Varjův nápad se smečkou ho nadchnul natolik, že se nemohl spokojit jen s tím, že by se k nějaké smečce jen připojil. Když už, říkal si, bylo by nejlepší, aby ta smečka byla moje vlastní, a pak bych si jí mohl zařídit, jak by se mi jen líbilo.
No jo, myšlenka to byla pěkná, ale Gallireu ještě zdaleka neznal tak dobře a najít vhodné místo se nezdálo být tak jednoduché. Musel pátrat. Věděl, že zakládat smečku sám bylo trochu hloupé, ale třeba by se k němu připojila Badri? Jistě by si poradili.
Najít místo nebylo nakonec tak těžké, jak se mohlo zdát – ač to bylo to první místo na které narazil. Cedrový les vypadal jako solidní místo pro život. Varja se prošel kolem stromů a zcela očividně ignoroval vyznačené hranice, anebo si prostě jen nevšiml. Pršelo, a tak byl vzduch prosycen cedrovou vůní a hranice tak byla skoro nezřetelná.
Varja musel uznat, že se mu místo líbilo. Drbal se o příjemně tvrdou kůru a pokyvoval hlavou, spokojený, že na takové hezké místo narazil. To vše by bylo skvělé, kdyby se na jeho vyhlédnutém místě neobjevil jiný vlk – lépe řečeno, vlčice. Byla drobná a bílá a tvářila se na něho přinejmenším šokovaně. Varja nechápal proč.
„Co tu děláš?“ ptala se ho zamračeně a obezřetně. Varja máchl ocasem. „Rozhodl jsem se, že tady budu bydlet. Založím si tu smečku,“ prohlásil ve vší vážnosti. Vlčice na něho jen vykulila oči.
„Ale my už tady smečku máme,“ řekla mu, ale to Varja nesvedl pochopit. „Ale já necítil žádné hranice! Když tady máte smečku, měly byste se o vaše území lépe starat,“ řekl jí. „A teď tady bydlím já,“ prohlásil tvrdošíjně, přestože se obvykle takhle nikdy nechoval, tentokrát se však odmítal nechat zastrašit. Zvlášť vlčicí, která byla dozajista mladší než on a myslela si, že ho jen tak může vyhnat z tohohle ideálně vypadajícího lesa.
„Tak to tedy ne!“ Stála si vlčice na svém, bylo však zřejmé, že bránit se mu nemohla. Varja byl oproti ní obrovský, a tak udělala jedinou rozumnou věc, která jí zbyla – zavyla na pomoc.
V tu chvíli byl už Varja znepokojený, i kdyby však chtěl utéct, nestihl by to. Veverky, které snad musely být cvičené, po něm začaly házet šišky a bílý vlk měl co dělat, aby se před nimi stihl skrýt, to však nebylo všechno. Záhy se na něho vyřítil šedý vlk a volal: „Já ti ukážu si tady zabírat náš les! Holomku jeden!“
Varja v tu chvíli neváhal. Nehodlal se nechat zabít! Nezbylo mu nic jiného než utíkat, seč mu všechny síly stačily. Šedý vlk ho proháněl dlouho, ještě za hranice té svojí smečky.
Varja si řekl, že bude lehčí se ke smečce přidat než zakládat novou.

"Ale i tak mu velíš ty, ne?" zeptal se hnědobílý vlk toho šedého, které by asi jen sotva považoval za přítele. S Badri si padli do noty, o Stínovi se totéž příliš říct nedalo. I tak ho však jeho ptačí společník zaujal, už si však všiml, že v tomhle světě bylo všechno tak nějak... jiné. I tenhle vlk s ochočeným-neochočeným krkavcem.
Varjargar si o sobě rád myslel, že je chytrý, a tak, když to Stín prohlásil tím pohrdavým tónem, jen se zamračil, protože mu to připadalo jako dobrá vlastnost. Přemýšlet nad věcmi bylo občas lepší, než je jen tak plácat do větru. K čemu takové plácání bylo dobré? "Nevím, jestli jsem chytrej," odvětil. "Ale rád o věcech přemýšlím. A je fakt, že nás má celkem v hrsti," přisvědčil, přestože to nerad přiznával, pravda však byla, že by si svůj výlet nerozmyslel. Možná by ho to však přešlo, kdyby dopředu věděl, že skončí buď jako otrok, nebo jako potrava pro nějaké exotické ryby.
Varja se rád otočil na Badri, která vypadala hladově, přestože by si asi raději počkala na ty borůvky. "Jestli nechceš jíst sama, tak si dám něco s tebou," navrhl jí, protože viděl, jak se na bedny s rybami dívala. Možná byla jen ostýchavá.
"To houpání je dost zlé," přitakal vlk s tím, jak se počasí zhoršovalo. Závětří na moři úplně nebylo, a tak mu nezbylo nic jiného než se ještě více přikrčit a sklonit uši k hlavě. "Hlavně si dávej pozor, abys nezahučela přes palubu," varoval Badri, která se rozplývala nad tím, jaké by to bylo plout z ostrova na ostrov. On se nikdy nikam neplul a ač se mu už celkem uklidnil žaludek, rozhodně se necítil být mořským vlkem. A už vůbec ne takovým, jakým naznačovala Badri. V tom musel souhlasit s Kapitánem. Vlk s ploutví? To znělo jen jako čirý nesmysl.
"A chytil jste už někdy něco tak vzácného?" zeptal se Varja Kapitána ještě předtím, než měl plné packy s tím, aby loď ukormidloval. Zdálo se, že jak se zvedal vítr, bylo to čím dál tím horší, což jim nakonec vlk i potvrdil.
V tom to Varja zaslechl. Otočil se směrem, kterým Stín vyslal svého zvěda. Bylo to dozajista volání o pomoc. Stín se sice ptal na tvora s obřími drápy, ale Varjovi nepřipadalo, že by ten hlas zněl nebezpečně. Možná to přeci jen byl ten otrok!
"Slyšeli jste to?" zeptal se Varja a ohlížel se ke vstupu do podpalubí. Bylo zjevné, že Kapitán měl co dělat, aby se jim nic nestalo a třeba by si nevšiml... "Mohl bych se tam zkusit proplížit, když odvedete pozornost. Třeba je tam opravdu někdo zraněný!" Navrhl starostlivě.

2/10

Varjargar bloumal lesem ve své náhlé touze najít Borůvkový les a spolu s ním i smečku, která ho obývala. Nebylo to tak snadné, jak by si býval přál. Nevěděl, co se v něm změnilo a ani kdy k tomu došlo, ale ten zvláštní pocit po klidu a po jistotě, kterou nikdy nepoznal pro něho byl jasným cílem. Říkal si, že se do smečky nepřidá, říkal si, že jí nepotřebuje, ale jak mohl vědět, že tomu tak nebylo, když nikdy nepoznal, jaké to skutečně je? Celý život byl sám a ač tak byl vychován, neměl pocit, že by to bylo něco, co by si jeho otec pro něho býval přál. Často přemítal nad tím, co by měl se svým životem dělat, ale nikdy nemohl jasně odpovědět, ani teď to nebylo tak snadné, ač si usmyslel, že smečka bude to pravé, nevěděl, jestli to byl ten pravý smysl jeho života. Nevěděl ani, zda na tuhle otázku existuje odpověď. Přemítal nad tím stále dokola, ale nedostávalo se mu rad, přestože sám sebe považoval za chytrého vlka, nebyl si jistý, co chce - od sebe, ba ani od svého života. Nikdy nepřemýšlel nad vlčaty, nad partnerkou, nad rodinou, vždy mu bylo dobře jako tulákovi. Možná bylo načase to změnit. A když přijde na to, že to nebyla jeho cesta, najde si jinou, tak jako to dělal už tolikrát předtím.

Lenost byla toho dne obzvlášť nepřekonatelná. Les byl pěkně vyhřátý a louka, kterou si Varja našel přímo vybízela k tomu ,aby se svalil do trávy a jen odpočíval. Leháro bylo to, co si zvolil místo lov. Lahodný oběd si už ostatně dopřál před pár dny a teď si zasloužil odpočinek. Ležení mu stejně šlo vždy ze všeho nejvíce. Líně se převaloval, až nakonec skončil na zádech, hleděl do nebe a spokojeně mručel. Les byl klidný a on nikam nespěchal. Líbilo by se mu tak trávit třeba celé týdny, možná i roky. Leda by mu tedy někdo nosil něco dobrého a nemusel by se starat vůbec o nic. Lovu by se sice vzdával nerad, říkal si Varja, nakonec by to však jistě někomu přenechal. Líbilo by se mu, kdyby ho někdo živil a staral se o něj, takové věci se však stávaly jen vlkům ve smečkách.
Lehce se překulil zpátky na břicho a zívl, vědom si toho, že to bylo jen zbožné přání. Lebedit si ve smečce sice mohl, nikdy ale asi nebude tak vysoko, aby nemusel dělat vůbec nic. Líbilo by se mu to vůbec? Lámal si nad tím hlavu jen chvíli. Lehce mohl odpovědět, že ne. Lenost neměl v krvi a to, že se jednou vyvaloval v trávě, když bylo hezké počasí, to nemohlo změnit. Lokalita mu sice vyhovovala, ale nakonec se zvedl. Ležení bylo tak akorát dost. Lekce to však byla dobrá. Lazar rozhodně nebyl. Líbilo se mu se vyvalovat na slunci, ale na konci dne chtěl prostě jen dál žít a ne se nechat živit schopnějšími. Lovení bylo to, co mu opravdu vyhovovalo a kdyby ho někde v nějaké smečce chtěli, byl by to spíše on, kdo by se staral o to, aby měli všichni plné žaludky a aby mohli spokojeně ležet na louce. Lehce s tou myšlenkou odklusal hledat nějakou jinou zábavu. Lenoch vážně nebyl.