Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 3 / Iskierka

Varja se na vlčici, která rozhodně nevypadala v dobré náladě, zadíval veskrze pobaveně. Možná to nebyla jen nálada, ale její protivnost byla prodchnutá její povahou, říkal si, ale veskrze mu na tom nezáleželo. Pokud to tak bylo, nezbylo mu nic jiného, než jí litovat. On sám nebyl velký optimista, ale vlčice, jejíž jméno vlastně ani neznal, měla naštvaný výraz vepsaný ve tváří jako by nic jiného ani neznala.
“No, to by mi určitě neupadla,” protáhl a uvolnil svůj postoj ve chvíli, kdy se tmavá vlčice napjala. Dával jí tím najevo, že jí rozhodně nemíní stát v ničem v cestě a bylo mu docela lhostejné, i kdyby ho bývala chtěla upálit. Stále se utěšoval tím, že byl ve vodě. “Ale to ty jsi přišla za mnou,” připomněl jí, protože to tak bylo. On by se tu býval byl spokojeně koupal, kdyby nepřišla tahle chodící prskavka a nerozhodla se mu tady narušit jeho poklidné odpoledne. Viděl, že provokovat jí nebylo radno. Možná byli zhruba stejně staří a on byl o něco vyšší, její jiskřivý kožich ho však varoval v tom, že jistě byla silnější v magii. Jak by také ne, když měla jistě nepřeberné množství času jí trénovat.
”Ale dobrá, těší mě, milá slečno, a přeji krásný den,” pronesl pobaveně a zazubil se na vlčici, jejíž výraz byl snad ještě kyselejší. ”Jmenuji se Varjargar, smím vědět vaše ctěné jméno?” zeptal se a býval by se jí uklonil, kdyby nestál po kolena ve vodě.

Varjargar se na Badri pochybovačně podíval, protože Stín se od nich oddělil a zjevně si s jejich osudem příliš hlavu nelámal. Nechtěl o tom vlkovi pochybovat, ale tak trochu chápal, že by si raději zachránil vlastní kůži, než aby riskoval kvůli cizinci. A právě kvůli tomu si Badri o to více cenil. “Nevím, jestli každý, ale jsem rád, že ty ano,” řekl jí. Kdyby to neudělala, už by byl mrtvý.
Bílohnědý vlk následoval Badri skulinkami. Díky ocasu se pohybovaly obratně i on si však uvědomoval, že Badri se svou bílou srstí byla až příliš nápadná. Byla jako perlička.
Varja si nebyl jistý, zda najít úkryt bylo to, co by měli dělat, ne, když jejich úkol byl jasný. Najít kostlivku a uvěznit jí. ”Náhodou… ten ocas není tak hrozný. Ale jo, i já se chci vrátit do lesa,” kývl, ač mořské dno nabízelo zajímavá místa, která by bezpochyby v lese neviděl. Velké mušle a zajímavé rostliny, které tančily v rytmu moře. Byla to jistě krása a jistě by jí obdivoval mnohem detailněji, kdyby nemuseli napravit to, co tak trochu pokazili.
Proplouvali potopeným městem a Varja musel přemýšlet nad tím, jak se tu taková krása objevila. Žili tu snad podvodní vlci, než je monstrum zabilo? Skoro to dávalo smysl. Nemohl už pochybovat o tom, že podmořští vlci existovali. Jeho ocas toho byl jasným důkazem.
Souhlasil s tím, že řetězy budou někde u dna, oba se však spletli a zjistili to vzápětí, když viděli řetězy na věži. Varja je viděl jako první a šťouchl do Badri se kterou pátrali po dně, zatímco se snažili uplavat před nebezpečím. “No, řetězy by byly. Ale co teď? Jak jí nalákáme?” zeptal se jí. Stína nikde neviděl, ale pochyboval, že by byl mrtvý. Někde tu jistě bude, ale město bylo celkem rozsáhlé. A kdo ví, jestli vůbec směřoval stejným směrem jako oni. “Jak jí chytíme Badri? Možná bych jí mohl nalákat. Šla přeci jenom po mě,” nadnesl. A co víc, nedovolil by vlčici, aby riskovala svůj život.

Varjargarovi chybělo velmi málo k tomu, aby se utopil. Monstrum se smálo, než docela zmizelo, vlk však nechápal, co se kolem něho dělo, když padal do hlubin. Badri nejprve neviděl, cítil však, jak mu přitiskla čenich na ten jeho. Bylo to zvláštní, ale když to udělala, mohl se nadechnout. S úlevou své plíce zaplnil... vzduchem? Ne, to těžko, byli stále v hlubinách moře, ale Varjovi nezáleželo na tom, co dýchá, hlavní bylo, že dýchal. Když se jeho bolavé plíce uklidnily, uvědomil si, že se jeho zadní nohy proměnily v ocas. Chvíli jen nechápavě zíral, než se zadíval na Badri, která mu zachránila život, ač ho vůbec neznala. Riskovala kvůli němu a to byl dluh, který byl pro každého seveřana nesmírně velký.
"Badri," vydechl úlevně, ač bylo podivné mluvit pod vodou, ale žil. Žili. "Děkuji," řekl vlčici, která se tvářila jako by to celé byla samozřejmost. "Zachránila jsi mi život," poznamenal nevěřícně, protože to stále nechápal.
Kolem nich se míhaly ryby a Varja slyšel i radu jakéhosi mořského tvora. Ofrau? Byla to Kostlivka? Ptal se sám sebe, ale to jediné mu dávalo smysl. Kapitán je však tak docela neposlal. Měl pocit, že to byla jejich chyba, že se jeho snaha nepodařila a že nakonec monstrum vypustili zpět do moře, ale nestihl ani rychle reagovat, protože dřív, než stihl mořského koníka najít, už ho cosi schramstlo.
"Badri, asi bychom se měli schovat." Bylo evidentní, že tu nebylo bezpečno, a tak se rychle rozhlédl po mořském dně. "Úkrytů je tu víc než dost," dodal, ale samozřejmě se od ní nehnul. Byli v téhle kaši až po uši, ale byli spolu. Určitě na něco přijdou, říkal si. A pak tu byl ten zpěv, který jim asi předával nějakou radu - na tu však už nezbývalo dost času.

Červen 2/10 | Iška

Varja se otočil hned, jak za sebou zaslechl pohyb. Nebylo to těžké, protože černá vlčice se rozhodně nechovala ani trochu tiše. Varja doufal, že zase narazí na Kezi, protože s ní byla zábava, ale vlčice, která se k němu blížila se tvářila tak kysele, že mu bylo hned jasné, že s touhle tedy jistě žádná zábava nebude. Navíc z jejího kožichu šlehaly jiskry jako kdyby se ho rozhodla podpálit - to podle jejího výrazu bylo dost klidně možné.
Vlk jí chvíli pozoroval, ale ani nešel pryč a ani nestáhl uši, ač nejspíše měl. Vlčice totiž nepůsobila, že by se chtěla přátelit. Varja měl určitou jistotu toho, že i kdyby mu chtěla vlčice ublížit, nebude to mít tak snadné, když byl ve vodě. Podle jejích rudých očí a jisker snadno usoudil, že si nejvíce rozumí s ohněm.
"No, ty se teda tváříš," prohodil Varja, protože doufal, že jí tím trochu uvolní a nebude v něm vidět žádné nebezpečí. Nechtěl se prát, a to ani i když měl fyzickou převahu. Připadalo mu, že zahrávat si s někým s magií ohně nebyl zrovna dobrý nápad. "Rozhodla ses, že mě upálíš, nebo tak?" zeptal se jí a zamával ocasem jako bílou vlajkou na znamení míru.

Varjargar nemohl dělat vůbec nic, než se bránit, bylo to však zbytečné. Monstrum bylo silnější a navíc nemuselo bojovat o tu trochu vzduchu, co mu zbyla v plicích. Vlk si už ve chvíli, kdy ho tvor táhl do hlubin uvědomoval, že je mrtvý, že tohle nemůže přežít. Zemře tak rychleji, než tenhle svět vůbec pořádně pozná a prozkoumá. Kdyby si to v tu chvíli uvědomoval, možná by ho to mrzelo, ale nevzdával se. Nemohl dýchat, ač jeho plíce zoufale řvaly o přísun vzduchu, uvědomoval si, že kdyby se přestal snažit, zpečetil by svůj osud.
Monstrum ho uvěznilo v lodi, což bylo asi vůbec to nejhorší. Loď se rozpadala a i kdyby nebyl pomlácený od monstra, zahubily by ho padající trosky. Možná bylo lepší se přestat snažit, o tu možnost volby byl však ochuzený. Když se k němu monstrum naklonilo a chtělo po něm chramstnout, Varjargar ucukl. Přestal se soustředit a vypustil zbytek kyslíku, který měl. Jeho plíce zaplnila voda a jeho rozbité tělo začalo pomalu klesat. Varjargar se ještě držel zbytku svého vědomí, bylo to však zoufale těžké.

Červen 1/10, Iška

Varja zase zabloudil k jezeru. Říkal si, jestli tu zase narazí na nějaké zatoulané vlče, ale říkal si, že tentokrát by to chtělo trochu více klidu. Úlevně si vydechl, když zjistil, že poblíž nikdo není. Mohl přestat být tolik ostražitý. Zdálo se, že Gallirea byla plná vlků a on neměl dosud čas pořádně myslet, jak byl pořád někým obklopený. Za celý život se s tolika vlky nesetkal, byla však pravda, že se tomu doma tak trochu vyhýbal. Bylo pro něho však nezvyklé tolik mluvit.
Došel až k vodě, aby se napil. Uvolněně skláněl hlavu a přemýšlel, že by bylo příjemné se trochu ochladit. Byla sice noc, ač už skoro svítalo, i tak mu v jeho huňatém kožichu bylo skoro horko. Nebyl zvyklý na tak vysoké teploty, na Severu bylo chladno vždy a přizpůsobit se mu zjevně mělo chvíli trvat.
"Už aby byla zase zima," zabručel si pro sebe a omýval své bílé přední packy na kraji jezera.

Varjargar se na Stína neohlížel. Byl přesvědčený, že o jeho radu jistě ani trochu nestál, on byl však příliš velký dobrák na to, aby ho nevaroval. Vrhnout se z průrvy pro někoho mohlo být lákavější, protože byla blíž, schody se však podle dusotu, který nakonec slyšel za sebou, i Stínovi jevily jako lepší varianta. Trochu se mu ulevilo, ač toho vlka nijak dobře neznal, nikomu by však nepřál ve vlnách - ač jim podle všeho zcela jistě hrozila. Varja si stejnou měrou dělal starosti o Badri. Nevěděl, co se s ní stalo, když však vyběhl na palubu, neviděl jí. Koho však viděl byla Kostlivka, jak děsivou vlčici ve své mysli nazval.
Litoval, že se ke schodům vrhl jako první, zvlášť, když se ta věc olízla způsobem jako by ho chtěla sníst. A co když chtěla? Varja nestihl ani stáhnout uši a ustoupit, Kostlivka s úsměvem prohlásila, že půjde s ní a on nestihl ani protestovat, prostě ho čapla za kožich a strhla ho z paluby do chladné vody.
Varja by se v tu chvíli modlil, kdyby znal nějaké modlitby, aby se raději utopil. Představa, že bude snězený, nebo že se promění ve stejně hrozivou věc ho děsila více než cokoliv jiného, jak se však zdálo, tohle jeho přání bude vyplněné jako nic. Plíce se mu naplnily vodou a on byl vláčený Kostlivkou. Tak ať, pomyslel si, teď už na tom stejně nesejde.
Byl přesvědčený o tom, že tak jako tak bude mrtvý. Žádný vlk přeci nemohl přežít pod hladinou. A přesto se mu zdálo, že zahlédl bílý kožich, jak ho Kostlivka kamsi táhla.

Získala jsem 23 bodů.
Mohla bych poprosit o 7 křišťálů (21 bodů) + 3 drahokamy (2 body)?

Mrtvá stvůra jim nepomohla. Varjargar to ani nečekal, protože bytost, která vypadala takovým způsobem mohla být jen těžko nějak důvěryhodná. Vlk byl přesvědčen o tom, že se utopí, zachoval však klid. Loď se velmi rychle plnila vodou a se Stínem se rychle muselo dostat pryč, pokud chtěli mít alespoň nějakou šanci dostat se na hladinu - ač byli tak daleko od břehu, že by si nejspíše nijak nepomohli, mohli mít alespoň drobnou naději na záchranu. Rozhodně větší, než když se utopí.
Oživlá mrtvola jim ukázala směr, kterým se vydat, ale Varja si byl vědom toho, že je velký vlk, a tak se na otvor v lodi nedíval jako na možnost úniku. Když vyběhnou po schodech, budou v místech, kde bývala paluba a budou moct volně vyplout nahoru. Ze strany jim hrozilo, že by je mohlo něco smést.
"Ten otvor je nebezpečný," řekl Stínovi rychle, když se vzpamatoval z nárazu do stěny. Neměli mnoho času a nemohli váhat. Mohl Stínovi poradit, nakonec to však bylo na něm pro co se rozhodne i on však nebyl vůbec drobný a kdyby se pořezal o dřevo, nakonec by mu bylo k ničemu, i kdyby vyplaval na povrch. Varja proto kývl ke schodům a tak rychle, jak mohl se vrhl k nim. Loď pod ním praskala a voda se hrnula dovnitř ze všech stran, ale on nevěnoval tolik času přemýšlení, udělal zkrátka to, co považoval za nejlepší rozhodnutí a doufal, že díky němu neskončí mrtvý na dně oceánu.

Květen 10/10

Bylo sice zataženo, ale Varja si někde musel vysušit svůj kožíšek. Stále sebou třepal, voda a vlhký pocit však stále přetrvávaly, stejně jako ho svíral pocit strachu, který stále nechápal. Nechtěl ho. Neměl důvod se bát, nebylo čeho. Den, ač bylo zataženo, byl celkem pěkný, bylo teplo a on si chtěl nahradit ten svůj nepěkný sen.
Nakonec našel velmi pěknou louku na které se uvelebil. Bylo sice teplo, ale slunce nesvítilo, i tak to bylo lepší než nic. Kámen, který si našel na odpočinek byl sice stále trochu vlhký, na druhou stranu pršelo celou noc opravdu vydatně, a tak se nebylo čemu divit. Vše bylo mokré, ostatně i on sám.
Varja unaveně zívl a nakonec se rozhodl, že se znovu pokusí prospat. Tentokrát ho žádné noční můry nepronásledovaly a on se probudil pozdě odpoledne. Už měl o poznání lepší náladu. Pořádný spánek udělal své.

Květen 9/10

Varja se probudil a lapal po dechu. Hlava mu vystřelila vzhůru tak rychle až se bouchl do stropu svého provizorního úkrytu.
"Auvajs," zabručel vlk a rozhlédl se kolem sebe. Nebylo divu, že se mu zdálo, že se topil. Úkryt byl zpola vlhký, protože otvorem ze stropu dovnitř zatékalo a on měl mokrý čenich i celou tvář. Otřepal by se, ale už neriskoval. Byl to opravdu malý prostor, a tak jen zaúpěl. Zdálo se sice, že pršet přestalo, ale ač tady prospal pěkných pár hodin, vůbec se nevyspal. Cítil se vysíleně a protivil se sám sobě. Bylo to pochopitelné, ten sen, který měl stále v živé paměti byl naprosto hrozný, to však neměnilo nic na tom, že se měl cítit alespoň trochu odpočatě.
Vlk zívl a vylezl ven, kde se protáhl a konečně i otřepal. Měl už mnohem lepší pocit, když se vydal na mýtinu, kde se chtěl osušit. Raději nemyslel na to, že voda sice byla reálným důvodem toho, proč se ve svém snu utopil, ale ten strach, který byl stále hluboko v něm byl úplně stejně skutečný.

Květen 8/10

A tak také přesně to udělal. Skočil do jezera a plaval a plaval, až byl dost daleko od břehu. Když se ohlédl, nic neviděl. Ani strach, kterému se chtěl konečně podívat... do očí, ani břeh. To ho vyděsilo. Zoufale kopal nohama, ale strach ho sevřel s novou vervou. Mohl si spílat, jak chtěl, ale bál se. Bál se, že umře. Zoufale zakňoural, ale uklidnit se bylo těžké, ba spíše nemožné. Neměl kam by plaval, břeh zmizel a strach před kterým ve svém snu utíkal dlel v jeho hrudi a zabraňoval mu v dýchání. Byla jen otázka času, než mu dojdou síly.
V tom měl Varja pravdu. Když se snažil jen plout, měl pocit, že se potápí, a tak stále a stále kopal nohama a snažil se vytrvat. Měl pocit, že uplynuly celé dny - alespoň tak to podle slunce a měsíce vypadalo. Packy ho už bolely a on věděl, že o moc déle nevydrží. Když se nakonec potopil, strach mu zahltil mysl, on už však neměl sílu bojovat. Strach ho nakonec dostal, udolal a utopil, když mu plíce naplnila voda a on se potopil ke dnu.

Květen 7/10

Varja to nemohl říct s určitostí. Ať už to bylo cokoliv, bál se toho tak nesmírně moc, že se zoufale toužil probudit, ale nešlo to. Býval by vyl, tak jak měl ve zvyku, věděl však, že tenhle strach vytím nezmizí. A stejně jako věděl, že strach jen tak nezmizí, věděl, že tomu strachu nemůže čelit. Ne, ještě ne. Ještě nebyl připravený.
Nohy se mu podlamovaly, on však musel běžet dál. Doufal, že najde místo, kde se bude moct skrýt, ale to se nestalo. Nikde nebyla nora, ani žádné příhodné místečko, kraj byl rovný a posetý stromy za které by se však mohutný vlk neschoval.
K jeho vlastnímu překvapení Varja dospěl až k jezeru. Kdyby se býval mohl zastavit a zamyslet se nad tím, možná by do něho neskočil, ale neměl čas a v tu chvíli ho nic lepšího nenapadlo. Co měl dělat? Mohl se nechat zabít a rozdrtit svým strachem, nebo skočit do jezera. To se mu jevilo jako mnohem lepší nápad.

Květen 6/10

Varja ve snu byl zoufalý, ale věděl, že se nemohl zastavit. Jakoby celý život před něčím utíkal a teď ho to mělo co nevidět dohnat. Byl to strach z odpovědnosti? Nebo výčitky svědomí? To Varja nevěděl, protože se bál ohlédnout přes rameno, přesto však věděl, že ať už je to cokoliv, bylo to blízko.
Svět, kterým utíkal, byl neurčitý, brzy však začal nabývat tvarů, barev a vůní. Utíkal březovým hájkem ve kterém se narodil, ale stále se bál čelit svému strachu, který byl příliš velký. Čeho se tak moc bál? Měl pocit, že minulost nechal dávno za sebou, přesto se však zdálo, že tomu tak zdaleka nebylo.
Nevěděl, jak svému strachu čelit, protože se nikdy ničeho nebál. Nebál se svých pocitů, ač byla pravda, že výčitek kvůli tomu, co provedl měl nepřeberné množství. Bylo to právě to, co ho pronásledovalo? Výčitka?

Květen 5/10

Toho dne pořádně pršelo, a tak se Varja rozhodl zůstat ve svém úkrytu, který si příhodně našel. Byla pěkná bouřka a když si se vzpomínkou na Badri pořádně zavyl, skryl se v hezké noře pod kořenem. Bubnování deště bylo uklidňující a on si jen spokojeně oddechl, protože byl pěkně v suchu a mohl jen poslouchat kapky dopadající na měkkou zem. Vyčistil si kožíšek a uložil se ke spánku, protože co jiného by se také dalo v takovém počasí dělat?
A tak usnul. Měl pocit, že to byl tak tvrdý zimní spánek jako mají medvědi, protože se nezdálo, že by ho cokoliv mohlo probudit. Hlavu měl položenou na bílých packách a spokojeně chrupkal, sen, který se v jeho mysli však začal odvíjet byl horší, než si vůbec uměl představit.
Utíkal v něm, aniž by věděl kam a před čím, věděl jen, že měl strach. A ten strach ho dusil.