Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA - FM 2/5 (5)
Červenec 2/10

A jak si to spokojeně ťapkal lesem, přemýšlel i nad jinými věcmi než jen nad Badri a nad tím, jak mu tady v tomhle lese chyběla, protože tu najednou bylo tak prázdno. Vzpomínal si na moře, které tady viděl a skoro by mu za horkých letních dní chybělo, kdyby se necítil tak slaně. Reflektovat nad tím, jaký byl jeho život tady bylo mnohem snadnější než vzpomínat na to, jak osamělý byl, než sem přišel. Bylo to zvláštní, zároveň se však nikdy necítil lépe. Jako kdyby tohle místo mělo být tím, kde měl strávit svůj život.
Byla pravda, že často myslel na matku a na své sestry, na to jaký život asi vedly, ale měl pocit, že ve smečce ve které je zanechal se jistě měly dobře. Věděl, že bylo pravděpodobné, že už je nikdy neuvidí, ale přijal to s klidnou myslí. Musely být v pořádku. Říkalo se, že když jeden něčemu tak moc věří, muselo se to stát, nebo ne?

VLA - FM 1/5 (4)
Červenec 1/10

Procházka lesem se zdála být skvělým nápadem, zvlášť teď, když po bouřce nebe křižovaly blesky. Jednu nespornou výhodu však chladnější počasí bezpochyby mělo. Bylo chladněji, což severskému vlkovi rozhodně přišlo vhod. Spokojeně pohodil ocáskem a mířil zase jiným směrem, než kudy šel naposledy. Nemusel se skrývat před horkem, i tak se však rozhlížel po nějakém pěkném místečku, kde by se uvelebil, ne snad kvůli únavě, ale kdyby se znovu rozpršelo. Ne, že by mu déšť vadil, přeci jen to byl jen mokrý sníh, ale to blesky mu dělaly starosti. Bouřky uměly být děsivé, musel si však vždy vzpomenout, jak hezká byla ve skutečnosti ta, kterou tu zažil úplně poprvé. Tehdy se seznámil s Badri a hledali společně úkryt. A tehdy se jí také společnými silami snažili přehlušit. Snad proto se slabě usmál, když si na to vzpomněl. Inu, tady s ním Badri nebyla. Škoda, říkal si, protrože se s ní vždy dobře bavil.

VLA - FM 3/5

Bylo snadné sebou jen plácnout do trávy a chvíli nic nedělat. Byl by spokojenější, kdyby k tomu bylo menší horko, ale věděl, že nemohl mít vše, co by chtěl a teď se cítil vlastně vcelku spokojeně. Bez horka by to koneckonců nebylo žádné léto. Bavil se tím, že pozoroval mraky, když ležel na zádech a broukal si, když se převaloval v trávě. Byl to líný den, kdy se mu vůbec nic nechtělo. Byl rád, že ani nic nemusí, přeci jen ještě v žádné smečce nebyl. Borůvkový les se mu však jevil jako skvělé místo a už se těšil, až se stane členem té smečky, pokud o něho tedy budou stát. Byl ohledně toho celkem nejistý, ale nemyslel si o sobě, že by se jim neměl důvod nelíbit. Byl velký a mohutný a síly měl také dost, lovit také svedl docela obstojně. Byl přesvědčený, že stál za to, aby ho ve své smečce přijali. Badri takové myšlenky neměla a on jí v tom musel jen obdivovat. Bylo zvláštní, jak moc si na její společnost zvykl a vlastně si už ani neuměl představit, že by se směrem k Borůvce nevydali spolu. Byla jeho kamarádkou a stala se jí tak snadno, až ho to samotného překvapovalo. Byl rád, že na ní narazil.

VLA - FM 2/5

Varja měl rád tyhle chvíle, kdy mohl jen ležet, nic nedělat a přemýšlet. Toulal se krajinou a když bylo moc velké horko, tak se rozhodl schovat, a tak měl spoustu času, jen tak vychutnávat ticho a rozjímat. Tolik se mu toho honilo hlavou, přeci jen, když byl sám, měl nekonečné množství času a klidu, tady to bylo všechno jinak. Kolik tu poznal nových vlků, co toho tady za tak krátký čas stihl zažít. To nemohl říct jen tak někdo. On přeci zachránil moře před zubatou potvorou. Uf, na její zuby měl stále neblahé vzpomínky ze kterých se mu ježily chlupy na krku. Upřímně řečeno to ale bylo něco na co se nezapomíná a čím se jistě bude dlouho chlubit. Teď měl pocit, že mu nic nechybí, měl přátele a měl směr, kterým se chtěl v životě ubírat. To bylo více než za celý jeho dosavadní život, kdy jen utíkal před stíny své minulosti. Inu, bylo na čase to změnit. Tentokrát měl pocit, že mu to jde a že se stává vlkem, kterým se měl stát a kterým by byl už dávno, kdyby nebyl nucen cítit krev svého otce. Evidentně bylo vše lepší, tak co to bylo za zvláštní pocit, který nesvedl pojmenovat? Tíživý pocit neustupoval, byla to nervozita, tím si byl jistý, ale nechápal její důvod. Domýšlel si, že to byla nějaká neblahá předtucha. A nebo se jen zbláznil, či na něho dolehlo to, že byl na úplně cizím místě a ač nebyl tak docela sám, přeci jen se mu celý jeho život obrátil pod packami a teď se ho znovu musel učit žít.

VLA - FM 1/5

Summer has begun. Varjargar had never been a big fan of hot summer days, but there weren't many of them in the north. Even so, back then he usually just lounged in the shade of the forest or by the cool lake, as his long, thick coat made him feel terribly hot.
He felt he had nowhere to hide here. Sure, there were many cooler places, but he felt that the shade was hot here too. Something about this air was driving him crazy. He felt like he was going to die from the heat, that's how bad it was.
The lake was his favorite place, but here the bright sun was shining down on him and even the grass around him was radiating heat. He couldn't imagine how horrible the desert must have been. The place still kind of intrigued him, he definitely dismissed his visit, at least for now. At least until the refreshing summer storms came... they had to have those here, didn't they?
Varjargar eventually found his place in the rocks where he had taken refuge. It was strange how different the weather was everywhere here, but his shaggy fur definitely welcomed the coolness. He curled up in the cool cave and vowed not to come out until at least autumn.

Červen 4/10 | Iskierka

Varjovi trvalo dlouho, než pochopil, že se s ním vlčice nechtěla přátelit, nedal na sobě však nic znát, když ho zcela očividně provokovala, jen zamrkal, ale nespouštěl z vlčice pohled. To, kdyby se náhodou rozhodla prát.
"Když už tak Varjargarovo," poznamenal netečně, ale bylo zřejmé, že Jiskra na jeho jméno brát ohled nehodlala. Z nějakého důvodu byla ve stavu permanentní naštvanosti, alespoň tak mu to po jejich krátké interakci připadalo. "Ale ne, to samozřejmě není. Chtěl jsem se jen ochladit, neměl jsem tušení, že to tady patří tobě," řekl, přestože věděl, že to tady vlčici zcela evidentně nepatřilo.
Nezastrašila ho, nehleděn a to, jak blízko k němu byla. Dívala se na něho zvrchu, ale on byl ve vodě a ona na břehu, i tak byla na vlčici překvapivě velká, on jí však nemínil ohrozit. A doufal, že ani Jiskra se nechtěla prát.
"Těší mě, Jiskro," kývl, ale věděl, že to bylo k ničemu. Jiskru evidentně netěšilo nic, nehledě na to, jak by se býval snažil kvůli vlčici, která musela být tak ohnivá, že se podle toho i jmenovala. Muselo to být kvůli těm jiskrám, které jí tančily v kožichu.
Všiml si i mývala, který se vykolébal z lesa a usoudil, že to musel být podobný společník jako měl Stín, ale neptal se jí, protože přátelit se s ním evidentně nechtěla a pochyboval, že by mu sdělovala něco tak osobního.¨
"Voda je dneska zvlášť příjemná, nechceš se taky smočit?" zeptal se jí. "Pokud to tedy neudělá něco s těma jiskrama v tvém kožichu," dodal, stále se s ní snažil jednat přátelsky, měl však určité pochybnosti, že se to setká s úspěchem.

<<Mathae

Varja svůj nově nabitý titul mínil používat a něco mu říkalo, že Badri to mínila zrovna tak vážně jako on. V tu chvíli na tom vlastně ani jednomu zase tolik nezáleželo, protože mířili přímo za nosem až k borůvkovému lesu. V tomhle směru se dalo na Badri evidentně velmi dobře spolehnout. Brzy stáli v borůvčí, které vypadalo pro dva hladové vlky až příliš lákavě, Varja však nebyl blázen, aby se pustil do borůvek, které patřily smečce.
"To jsme," přitakal a nejistě se rozhlédl, jednou, dvakrát, třikrát. Nebyl tak optimistický jako Badri a rozhodně mu nepřipadalo zalíbení se alfám jako nijak snadný úkol. Měl pocit, že se nelíbil nikdy nikomu, proto také z jediné smečky do které kdy vstoupil také hodně rychle odešel, a proto teď byl tak nejistý a nerozhodný, už tu ale byl a odejít snad mohl vždycky, říkal si, přesto nebyl tak klidný jako bílá vlčice, která máchala ocasem a působila, že není nic snadnějšího než vstupovat do smeček. Možná s tím měla větší zkušenosti než nebohý Varja, kterému se příliš čekat nechtělo.
"No... to zní náramně snadně," zabručel, protože se toho bál, Badri to však asi nepostřehla. Na druhou stranu byli oba hladoví a vyčerpaní, a tak se nebylo čemu divit. Možná je v takovém stavu alfy ani nebudou chtít vidět. Třeba jim budou připadat příliš slabí. To pomyšlení Varju neuklidnilo, spíše naopak.
V lese se mu líbilo, ale ještě si nedělal žádné velké naděje. "Neměli bychom zavýt, nebo tak něco?" zeptal se Badri, nechtěl působit nejistě, ale vlčice nemohla vědět, jak velké rozhodnutí pro něj bylo vstoupit do nějaké smečky, když takový život nikdy nepoznal. Byl samotář a tak to mělo zůstat. Badri by asi bývala jen čekala, když však zavyl, připojila se k němu. Připadalo mu to tak správně, přeci jen vběhli do lesa jako malá vlčata. Samozřejmě si ve své únavě ani nevšiml, že alfy minuli a že jejich čekání by tak jako tak bylo dosti krátké.

//Já jsem tě úplně zazdila, jsi mě měla kopnout na Discordu...

//Medvědí jezírka přes Mathae

Voda, i přes slanou pachuť jim dodala potřebnou sílu do paciček. Kráčeli tak vedle sebe dál a Varjovy nápady je udržovaly v dobré náladě. Na Stína si ani nevzpomněli a už mysleli jen na to, jak se nacpou borůvek a dost možná půjdou spát - pokud je vůbec v Borůvkovém lese (pokud ho najdou) vůbec přijmou. Byl z toho trochu nervózní, a tak to zakrýval svou až přehnaně dobrou náladou.
“To zní dobře. Tak dohodnuto, budeme princ a princezna. To se alfě bude určitě zamlouvat,” poznamenal, protože stále předpokládal, že se do lesa dostanou - a to ani netušil, že byl blíže, než vůbec myslel. Vzápětí ho Badri upozornila na vůni borůvek a teprve tehdy si jí všiml i Varja. Asi to bylo tím, že Badri byla vegetarián.
V tu chvíli šlo veškeré vyčerpání stranou. “No jo, Badri! Vidíš to! Našla jsi to!” pronesl nadšeně a klusal za ní. “Přidej si k titulu ještě princezna borůvek,” křikl za ní a mířil k lesu s nohama jako z olova a s nelehkým pocitem v žaludku. A slanou vodou to nebylo.

//Borůvkový les

//Přes Středozemní pláň z Rohu hojnosti

Dva severští vlci kráčeli vedle sebe a klepali sebou, nakonec se ale vody ani ta nemohli zbavit úplně, ač se nedalo říct, že by se přestali snažit. Pořád nevěděli, kudy šli a packy je sotva nesly, chůze jim však byla milejší než plavání, a tak usoudili, že do Borůvkového lesa prostě dojdou, i kdyby to mělo být to poslední, co udělají. Nemohlo to být tak daleko… ne?
“Viď? Určitě to udělá dojem,” prohlásil Varja pobaveně a zazubil se na bílou vlčici, která hned navrhovala své vlastní rozšíření jména. “To zní skvěle,” přisvědčil. ”Ale víš co? Nebál bych se jít ještě dál. Co takhle Badri, princezna všech moří? Nebo tak něco,” poznamenal. “Koneckonců jsme prokazatelně jediní vlci, kteří kdy byli pod vodou tak dlouho. A navíc jsi mě zachránila. To je jasné princeznovské jednání,” prohlásil. Ani jednomu nebylo nejlépe, oba to však dovedli dát stranou a když se konečně napili - ač přes stálou slanost v tlamě - pokračovali v cestě.

//Přes Mathaë jih na Mathaë sever

//Z Mušličkové pláže přes Magický palouk

Varja ze srsti vytřásal slanou vodu a přemítal, jak dlouho bude jeho kožich cítit po moři. Usoudil, že dlouho, protože byl stále příliš huňatý a to už bylo léto. Naštěstí po ránu byla horka celkem snesitelná, ale byl si jist, že pokud tu stráví nějakou dobu, jistě si na tohle mírné počasí zvykne a snad i jeho ochlupení se přizpůsobí.
Srst nebyla jediné místo, které bylo cítit po soli. Celá jeho tlama byla vyprahlá jako kdyby celé to moře zhltl, ale pravda byla taková, že od toho nebyli daleko. Badri mu na to celé však dala docela jiný náhled. Její pozitivita a radost byla nakažlivá a on se i přes brnění v tlapkách, únavu a hlad musel usmát. ”To máš pravdu, něco takového nám jistě nebude nikdo věřit ani tady,” řekl jí. I přes únavu společně pokračovali k vytyčenému cíli, ač se zdálo, že uplynuly celé roky, než se vydaly zpět z pláže k lesu, kam jejich kroky vedly původně.
Byla sice pravda, že moře tak trochu spíše zachránil Stín, ale kde tomu byl konec se dalo jen těžko říct. Ať už byl kdekoliv, oni mohli s Badri vyprávět to, že to byli oni, kdo zachránili moře. ”Inu, můžu si to přidat ke svým titulům. Varja, lovec kamzíků a ochránce moře,” poznamenal pobaveně a následoval Badri, zatímco stále vyklepával z chlupů slanou vodu.

//Přes Středozemní pláň na Medvědí jezírka

Varja byl klidnější, když ho Badri ujistila, že i ona vyvázla bez následků. Pokud tedy nepočítal ploutev místo nohou, kterou byl postižen zrovna tak a o které doufal, že zmizí, jakmile se dotkne země. Bylo by přinejmenším náročné běhat po lese s ploutví, v moři se však náramně hodila. Pluli celkem rychle, byla to však Badri, kdo ho upozornil na břeh. Zvedl hlavu a zastřihal ušima, když spatřil to, co ona. Zazubil se, přestože nemohli vědět, že se ploutve zbaví a že skutečně odejdou zpátky do lesa po čtyřech. Varja se toho bál více, než by asi kdokoliv, kdo ho znal, mohl čekat, ale nebyl zrovna mořský vlk na to, aby si zvykal na takovéhle podivnosti. Pomohlo mu to přežít, ale v moři žít nechtěl. Podmořský svět byl hezký, ale jak by mu chybělo válení se v trávě uprostřed lesa!
Badri tak byla odvážnější. Před břehem se Varja zarazil a sledoval, jak byla Badri vlnou vynesena na písečnou pláž a… nevěděl, jestli mrknul, nebo co se vlastně stalo, ale Badri měla náhle nohy a jemu se nesmírně ulevilo. Už neváhal ani chvíli. Máchl ploutví a s dopomocí vln se nechal vrhnout na pláž tak jako Badri. A měl zpět svoje nohy, kterého brněly a trochu bolely, když se však zkusmo protáhl, kývl si sám pro sebe s tím, že to půjde. Jen se do toho musel zase dostat. Pláž byla prázdná, byli tu jen oni dva. Ať už byl Stín kdekoliv, opravdu se na ně vybodnul a oni tak museli Borůvkový les najít sami.
“Jestli ho najdeme,” poznamenal Varja, když udělal pár kroků za Badri. “Radši nás teď veď ty, to já nás zavedl do téhle šlamastyky a jestli máš takový hlad jako já, tak borůvky určitě vyčenicháš na sto kilometrů,” řekl jí pobaveně, ale veskrze to byla pravda. Vedl jí špatně, kdyby to tak nebylo, už by si patrně pochutnávala na borůvkách, ale zase by nezachránili mořský svět. Vše mělo svá pozitiva. Mňam, borůvky, ty bych si ale dal, říkal si hladový vlk, když následoval svou kamarádku zpátky do lesa, kam patřili.

//přes Magický palouk na Roh hojnosti

Zdálo se, že bylo po všem. Varja se skoro nevěřícně díval pod sebe a kolem sebe. Vše se zbortilo a on mohl jen hořce litovat toho, že neměli s Badri možnost podvodní město lépe prozkoumat. Bílá vlčice plula vedle něho, oba dva byli nezranění a na tom jediném záleželo.
Vypustil z tlamy vzduch a mrkl na svou společnici fialovýma očima. “Jasně,” kývl. “A ty?” zeptal se jí. Vypadala nezraněná, ale to, že jí netekla krev nebyla známka toho, že byla v pohodě, ale asi by vedle něho tak klidně neplula, kdyby se jí něco stalo. Nad nimi spatřil stín, který se nápadně podobal tmavému vlkovi, kterého hledal mezi sutinami. Bylo zřejmé, že to on tohle všechno způsobil, ale nakonec jen díky němu to monstrum zahynulo… a oni snad dostanou zpátky svoje tlapky? Tak jako tak bylo zjevné, že Stín o ně neměl žádný zájem, což jeho povaze dokonale odpovídalo. Varja pochopil, že je nechal jejich osudu a to jen oni váhali a nechtěli ho tu nechat. On se patrně vydal ke břehu a doufal, že mu na něm znovu narostou packy.
“No, Stín se na nás evidentně vybodnul,” poznamenal. “Asi si budeme muset poradit sami,” dodal a společně vyplavali na hladinu, ale podle toho kudy plul Stín se mohli zorientovat zrovna tak. A tak pluli vstříc břehu. Nevěděl, jak na tom byla Badri, on byl ale hladový a v tlamě cítil mořskou sůl. Co by tak dal za kus masa, to však vzhledem k Badřině vegetariánství nezmínil. Jistě by s ním totiž nesouhlasila.

Přihlašuji vlka: Varjargar
Hlásím se do týmové výzvy: Ano

//Moc děkuji za akci, byla suprová hvězdičky bych prosila do lovu a rychlosti - Přidáno

Varja by se býval s Badri hádal, protože mu zaprvé zachránila zadek, když ho našla a za druhé protože byl větší a silnější a jistě by se s Kostlivkou lépe popasoval, nakonec to však vůbec nemusel řešit. Stín, ať už byl do té doby kdekoliv, vyplul ze stínů a nalákal monstrum sám. No, říkal si Varja, alespoň to nemuseli řešit oni. Přihlíželi tak jen z dálky tomu, jak se Kostlivka nechala až směšně snadno chytit, jak jí okovy spoutaly a vynesly na slunce, které jí pravděpodobně, alespoň podle toho, co říkal mořský koník, uškvařilo. Varja jí neměl čas litovat, ač trochu litoval nad tím, že ani nepřišel na to, co to stvoření bylo vlastně zač… ale popravdě na žádné smutky nebyl čas, protože Kostlivka zbortila vše, co jí stálo v cestě. Město i vše kolem se začalo hroutit a on měl co dělat, aby strčil do Badri, kterou málem smetla sutina domu vedle kterého do té doby v klidu plovali a promýšleli svůj plán. Neměl čas jí ani nic říct, zatímco se obratně vyhýbali všemu, co se kolem nich bortilo, držel se ale stále u ní - nebo ona u něho? Ani nevěděl. Tak jako tak Stína nikde ani neviděli a ač se příliš neseznámili, Varja doufal, že se mu nic nestalo. Podle toho, co viděl si říkal, že by se mu Stín s jeho starostlivostí pravděpodobně vysmál, ale on byl příliš měkosrdcatý na to, aby někomu přál skon. Musel si však dávat pozor, aby nepřišel ten jeho. Síla už mu docházela, plavání, k jeho vlastnímu překvapení, ho stálo mnohem více sil, než lov někde v lese a on cítil, jak ho ploutev, která teď tvořila jeho zadní nohy, převelice bolí. Už se nemohl dočkat na souš, protože když se dostali z nebezpečí, pocítil i svíravý hlad, a to se mu zdálo, že nedávno jedl.
Společně s Badri proplavali nahoru nad bortící se město, i tak ale zůstali pod vodou, nejspíše i daleko od pláže. A Varja si tiše nadával, když se rozhlížel po Stínovi, který o to jistě ani v nejmenším nestál.