Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA - FM 4/5 (18)
Červenec 9/10

Z jeho myšlenek ho znovu vytrhl hlad. Možná se měl opravdu vydat najít nějakého králíka. Zabloudil do lesa a přesně to také udělal. Byl to větší les než ten minule, tak snad bude mít i více štěstí. Varja přidal do kroku s hlavou u země. Zajíci. Ucítil je velmi záhy, teď je jen musel ulovit. Přikrčil se, protože je cítil blízko. To by bylo, aby něco neulovil.
Chvíli čekal. Našel noru, takže byla jen otázka času, než se něco objeví. A hle, tu byl zajíc, musel být však dost rychlý, ale on byl dobrý lovec, a tak neváhal. Když byl dost blízko a zajíc byl už příliš daleko od nory, Varja se na něj vrhl. Stiskl ho pod krkem a zakousl. O oběd bylo velmi snadno postaráno.

VLA - FM 3/5 (17)
Červenec 8/10

Jeho rodina mu scházela. Bylo to pochopitelné. Stín jeho otce ho stále pronásledoval, ale už si zvykl. Stesk po matce a sestrách byl jiný a občas ho zcela nečekaně přepadl. Třeba právě teď. Snad kdyby nebyl otcovou zkázou, bylo by to trochu méně tíživé, ale už nic změnit nemohl - a i kdyby se chtěl vracet zpět domů, na Sever, silně pochyboval, že by smečku ,ve které zanechal matku a sestry ještě kdy našel. V jeho očích byly ztracené, ale v jeho mysli žily snový život plný radosti, štěstí a vlčat. Takový život jim přál. Smečka byla něčím, co potřebovaly. Ten řád a jistota, jak měl brzy zjistit, bude přínosem i pro něho. Tak jako tak na tom nezáleželo. Soustředil se na cestu, ač teď chvíli nevnímal, kam ho nohy nesou. Možná by ještě mohl zkusit ten lov.

VLA - FM 2/5 (16)
Červenec 7/10

Varja pokračoval ve své cestě Gallireou. Pořád směřoval na sever, ale vyhýbal se horám, přestože to jediné po čem nejvíce toužil bylo vrhnout se do sněhu a vyválet se v něm. Třeba tam vůbec žádný sníh není, říkal si zatímco směřoval do dalšího lesa. Vyhýbal se územím, která obývaly smečky, ale i tak byla jeho cesta pořádně zamotaná a dlouhá. Bavilo ho to. Nejraději by takhle cestoval pořád, protože taková už byla jeho povaha. Narodil se jako tulák, ale i přesto se rozhodl vyzkoušet život ve smečce. Nebude to tak hrozné, utěšoval se. Znělo to snadně, navíc zjistil, že mu celé ty roky samoty chyběla společnost. Kdo by to byl řekl. Jediné, co ho tak trochu tížilo bylo to, že nakonec kvůli smečce nechal svou rodinu za sebou. Občas si nad tím posteskl, ale šel dál. Musel.

VLA - FM 1/5 (15)
Červenec 6/10

A tak kráčel dál kam ho jen packy byly ochotné nést. Tu na louce zahlédl květinu, která omamně voněla, tu zase v lese zahlédl houbu, která vypadala velmi nejedle. Nenašel žádné borůvky - to už se mu stýskalo po borůvkovém lese a všech modrofialových plodech, kterých byl les vždy plný, byl však příliš zvědavý na to, aby se tak rychle vracel, chtěl poznat Gallireu i se všemi jejími kouzly, ať to stojí cokoliv. Stále mu bylo horko, dalo se to však celkem přežít. Inu, nic jiného mu nezbývalo. Snažil se zvyknout na letní horkost, ale říkal si, o kolik kouzelněji bude Gallirea vypadat až se přestane péct zaživa a ač se listy zbarví do oranžova a do ruda a on do nich bude moci skákat jako by byl jen malé vlče.

Nehodnoceno pro účast Odine.

VLA - FM 3/5 (14)
Červenec 5/10

Cesta se nestáčela k vrcholkům hor, které kdesi v dálce skutečně viděl a on se rozhodl, že přeci jen pjde po cestě. Nemohl vědět, kam dojde, ale bylo to svým způsobem o to zajímavější. Co asi objeví? Snil o jezeře, nebo o nějakém pěkném keříku brusinek. Uvědomil si, že mu vyhládlo. Možná by si tedy mohl najít něco k snědku, napadlo ho. Lov zajíců se zdál být celkem dobrý plán na odpoledne, jen musí najít příhodné loviště. Zaměřil se na pachy v okolí, jak procházel krajinou s čumákem u země, ale i ty nejmenší živočichové se před ním podle všeho skrývali. No tak nic, říkal si. Prostě jen nemám štěstí, utěšoval se a šel dál. Třeba na něco k snědku narazí.

VLA - FM 2/5 (13)
Červenec 4/10

Cesta ho vedla ven z lesa. To se mu úplně nechtělo, protože les znamenal chládek, ale louka? To už neznělo tak přívětivě, přesto se nakonec vydal ven, už totiž nechtěl riskovat, že by se vydal nějakým podrostem a skončil v borůvčí. Ještě pořád si pamatoval, jak ho z toho bolely packy, ne, děkuji pěkně. Varja se tak vydal po cestě, která vedla skrz louku. Zdálo se to být jako dobrá cesta. Slunce sice žhnulo, ale šel na sever a tam ho nikdy nemohlo potkat nic zlého. Sever znamenal domov, proto byl tak klidný. Snil o bílých horách, které by mohl objevit... doma na severu býval sníh i v létě. Pamatoval si, jak když bylo v údolí zvlášť horko - tomuhle se nemohlo rovnat ani trochu - vydal se do hor vyválet se ve sněhu. Třeba bude mít štěstí i tentokrát.

VLA - FM 1/5 (12)
Červenec 3/10

Když bylo přívětivěji, Varja se rozhodl, že je čas si trochu protáhnout nožky. Říkal si, že už dlouho nikde pořádně nebyl, jen se válel a stěžoval si na horko. Nemohl tu přeci jen tak ležet, musel si trochu zvykat, jestli měla být Gallirea jeho nový domov. Ta myšlenka byla stále poněkud zvláštní, ale líbila se mu, a tak vesele máchl ocasem a vydal se do lesa. Cesta byla přívětivá, ve stínu bylo chladněji. To přeci není tak hrozné, říkal si, když cupital lesem jako by byl jen malé vlče. Byl zvědavý, co mu les přinese, nebo by se možná měl vydat někam jinam? Sám nevěděl, a tak si řekl, že uvidí, kam ho cesta zavede. Ještě nebyl obeznámen s tím, kde co je a ač byl u moře a kousek světa už viděl, byl si jist, že to není zdaleka vše.

VLA - FM 1/5 (11)

Bylo náročné vydržet to příšerné horko. Býval by se raději stáhl někam, kde by bylo chladněji, Varjargar však musel uznat, že na to byl příliš líný - ne, ne líný, ale zmožený horkem. Byl navíc přesvědčený, že i kdyby se přesunul, vyšlo by to na stejno, horko by mu totiž bylo dozajista všude. Byla tedy otázka, co si takový severský vlk měl v létě počít. Byl přesvědčený, že vypustí duši, ale usoudil, že to je až přehnaně dramatické. Byl schopný takhle pod stromem ležet až do podzimu, co by navíc také měl dělat v tak horkých dnech? Bylo jasné, že každý rozumný vlk se někam uklidil a spal.
Bylo jasné, že s tím horkem se muselo něco udělat, jenže co? Bylo jasné, že horko a léto obecně se dalo přežít, ale zbavit se ho? Bál se, že řešení k ukončení léta neexistuje. Byla tu jen jedna možnost a tou bylo přesunout se do nějakých chladných končin. Byly tu někde hory? Byl v téhle zemi jen chvíli a vlastně to pořádně nevěděl. Bude to muset nějak zjistit. Byl si vlastně skoro jistý, že si zvládne poradit sám. Byl vždy sám, tak proč by nezvládl najít sever a vydat se tam? Bílý sníh se přeci na horách držel i v horkých létech, to si ze svého domova pamatoval, ač byla pravda, že jeho domov byl mnohem chladnější, ale i kdyby tu neměly bílé hory, nějaké tu mít musely, nebo ne? Byl připravený vydat se na cestu, a tak se zvedl ze stínu chladného stromu a vydal se na sever. Byl odhodlaný, ale musel přeci jen jít až po setmění, protože horko ho opravdu zmáhalo. Byl zvědavý, co objeví.

VLA - FM 2/5 (10)

Léto bylo nesmírně vyčerpávající. Inu, nebyl to žádný div, vždyť měl srst severského vlka. Aby toho nebylo málo, slunce nepřestávalo žhnout. Trýznivá záře ho bodala do očí a ani ve stínu nebylo bezpečno. Ono by to bylo něco jiného, kdyby bylo jen o trochu chladněji, ale Varja měl zkrátka smůlu. Unaveně se převaloval v trávě a vzpomínal na dny v místech, které kdysi bylo jeho domovem. Mimo toho horka mu tady bylo dobře, ale uvědomoval si, že léto na severu bylo docela jiné - snad měl celý sever jiný nádech, jiné světlo.
Očima přejížděl po mýtině a zívl. Letošní léto by nejraději jen prospal. Líně se převaloval a přemýšlel jen nad chladnými horami, nebo nad studeným jezerem. Možná by se mohl vydat najít nějaké chladnější místo. On na to však byl příliš líný, vstát a dávat packy před sebe? Eee, to se jevilo až příliš náročně. Eventuelně by si mohl najít nějaké jiné místečko na odpočinek - snad, možná, uvidí. Inu, prostě se mu nechtělo. Ona myšlenka mu vydržela jen chvíli, než jí zase zažehnal. Líbilo se mu tady, ano, jen tu bylo trochu moc horko. Osamění mu nevadilo, ba dokonce mu tak trochu i vyhovovalo, a tak ho skoro nic netrápilo. Oči se mu klížily a znovu zívl. Lehce se překulil na záda a chvíli se jen převaloval v trávě až jeho kožich chytil trochu zelený odstín. Nevadilo mu to. On o tom vlastně pořádně ani nevěděl. Léto možná nebylo tak špatné, říkal si. Inu, bylo horko, to ano, ale když se od toho oprostil, bylo to skoro příjemné.

VLA - FM 1/5 (9)

The weather was extremely tiring. How was such a Nordic wolf supposed to live when the summers here were so very hot? It was unbearable.
He had found a cool cave, but even though he had promised himself that he wouldn't come out until autumn, he could hardly actually keep it.
He was hungry. He hadn't eaten in days, and though he had found a nice little stream to drink from, the hunger caught up with him even in the heat.
He had no choice. In the early evening he emerged from the cave and decided to go hunting.
It took only a short time to find a nice meadow. He had to leave the coolness that the mountains provided, but the shade of the trees was familiar to him.
He discovered a rabbit's burrow. It wasn't long before one of the rabbits made its way out. Varjargar was tired from the heat, but he pounced on the tiny animal, and though the rabbit had an undeniable advantage, the wolf hunted it down like nothing. He carried it to his cave, where he ate it.
"Good," he said to himself as he lay down in a corner after eating. "Now I really won't be going out again until fall," he promised himself.

Pro Varjargara byly horké letní dny utrpením. Rád by tvrdil, že to bylo jinak, ale nebylo. Jeho hustý kožich byl v tomto počasí hendikepem a ač za tu dobu, co považoval Gallireu za svůj domov vylínal, nikdy to nemohlo být dost na horka, která tady panovala. Nikdy nečekal, že by mu mohlo být takhle horko. Bylo to skoro nesnesitelné, a to vlastně nic nedělal – ani nemohl, měl pocit, že jakákoliv aktivita ho bude stát život.
Odpoledne to bývalo nejhorší. Obvykle se buď složil pod stromem ve stínu, nebo, když se mu podařilo zavčasu dorazit k jezeru se složil u něj a nehnul se do doby, než nastal večer. Co jiného také dělat v tak úmorných dnech? Nejlepší bylo je prospat, ale protože nikdy nebyl zrovna povaleč, nejvíce si užíval právě to, kdy se mohl cachtat v jezeře, nebo třeba v řece, které skoro preferoval, protože byly chladnější a cokoliv, co bylo chladnější pro něj v těch horkých dnech vyhrávalo.
To takhle jednou, když bylo opravdu horko, ležel pod stromem. Byl sice nedaleko řeky, slunce však žhnulo tolik, že se mu nechtělo ani vystrčit čumáček – jen kdyby neměl tak obrovský hlad. Nakonec mu to nedalo, skoro neochotně se vyploužil ze stínu a plahočivě překonal nezbytně nutnou vzdálenost k řece, kterou si vybral jako zdroj své obživy. Musely tam přeci být alespoň nějaké ryby, nebo ne?
Nejraději by do ní po hlavě skočil, to však nepřipadalo v úvahu, protože by si tím potencionální úlovek akorát vyplašil. Musel zůstat na břehu a sledovat svou potenciální oběť. Ryby byly rychlé a lovit je nebylo nic snadného, nebylo to však nic, co by Varjargar nedělal. Vždy byl schopný lovec a byl ohledně lovu velmi sebevědomí. Díval se do vody a viděl, jak se mihotá i jak se na dně lesknou rybky, které nejspíše mířily do jezera. Už se viděl s nějakým tučným úlovkem, už už se oblizoval, ale vyčkával. Nebyl unáhlený, zvlášť protože světlo odrážené z hladiny bylo příliš ostré a on si chtěl být opravdu jistý, že jeho úsilí nevyjde na prázdno.
Trpělivost ho brzy přešla. Nakonec přeci jen skočil do vody, ale místo toho, aby v zubech stiskl vytouženou rybu, měl plnou tlamu lesklých oblázků. Nevěděl, jestli mu ryba uplavala, nebo zda tam vlastně nikdy žádné ryby ani nebyly (protože kolem něho vůbec žádné neplavaly, když už v té řece byl), ale bylo očividné, že jeho přehnaná sebejistota nebyla úplně na místě. Snažil se přijít na to, co se vlastně stalo? Měl přehřátý mozek? Nebo si s ním hrálo světlo, když se voda mihotala a oblázky se leskly tak, že to vypadalo jako pohyb ryb? Nebyl si tím jistý, ale alespoň jedno pozitivum to celé mělo – už mu nebylo takové horko, kožich měl totiž celý zmáčený a lepil se mu na horkou kůži. Měl sice pořád hlad, ale to bylo skoro podružné, když si lehl a nechal vodu, aby se přes něj valila. Horko trochu ustoupilo a kůže už ho tolik nežhnula, i hlava se mu pročistila, na klasický lov však neměl ani pomyšlení.
„No, asi nakonec budu muset počkat na večer,“ zabručel si pro sebe, a ještě chvíli si spokojeně ležel v řece. Jak asi musí být na poušti? Zamýšlel se, protože to bylo místo, které ho jako severského vlka velmi zajímalo, rozhodně však neměl odvahu se tam vypravit, alespoň ne teď. Navíc Badri slíbil, že se tam vypraví jedině s ní a chtěl své slovo dodržet. Navíc zima se jevila být pro návštěvu pouště mnohem vhodnějším ročním obdobím. Co by tam asi tak dělal, když sotva snesl Gallirejské lesy a louky? Pravda však byla taková, že domů se už vrátit nechtěl.

VLA - FM 1/5 (8)

Varjargar si byl jistý, že umře horkem. V minulých dnech se teplota zvedla do úmorných výšin na které z chladného severu nebyl zvyklý, vlastně si ani nepamatoval, kdy naposledy mu bylo takové horko. Vlk se snažil najít nějaký chládek, ale bylo to v podstatě nemožné, nikde nebylo chladno dostatečně. Věděl, že léta byla horká, nebyl tak hloupý, aby to nečekal, ale tady opravdu trpěl. Vyhlížel déšť, který však nepřicházel, naopak teploty stoupaly ještě výš. V lesním podrostu, kterým se plahočil, zůstávaly chomáče jeho srsti, která línala více než kdy jindy, ale nemohlo to být dost. Varjargarova srst byla stále až moc huňatá.
Vidina chládku byla jen zbožným přáním. Velice mu chyběl sever, ač se mu v Galliree líbilo, její počasí nebylo zrovna přívětivé k jeho kožichu. Vcelku litoval, že se nevydal někam do hor, přeci jen je na horizontu už viděl. V tu chvíli bylo však moc horko na to, aby se vydával na delší výpravy.
Velice by ocenil vodu. Voda byla velmi lákavá, jenže dojít k ní, aniž by se upekl se zdálo být nedosažitelné jako dojít do hor. Vždyť se chtěl jen ochladit, nic víc, ale i tak se to zdálo být nad jeho síly. Vždyť bylo tak horko! Varjargar se nakonec rozhodl, že se uloží pod stromem a počká do podzimu. Vlastně se mu to v tu chvíli jevilo jako jediné rozumné řešení.

VLA - FM 1/5 (7)

Varja chtěl udělat vše správně, proto zavyl, ještě než však stihl zavřít tlamu, už se k nim blížili dva vlci, které minuli před chvílí na louce. Varja si jich sotva všiml, ale teď jim věnoval veškerou svou pozornost. Mohl být tenhle les jejich? Ptal se sám sebe a zaujatě si vlky prohlížel. Pokud byli alfa párem, pak byli značně nesouměrní. Vlčice byla oproti vlkovi opravdu malá, říkal si však, že to, co jí chybělo na výšce jistě nahrazovaly její křídla, která ho vlastně ani trochu nepřekvapila. Už viděl paroží, takže křídla ho z míry skoro vůbec nevyvedla, byl však překvapený, že je nezmínila Badri.
I on pozdravil a kývl, když ho Badri představila. Nebyl si jistý, jestli by jim neměl říct, že je Varja jen přezdívka - třeba to byla nějaká důležitá podmínka pro přijetí do smečky, nakonec však nechal mluvit Badri. Říkal si, že na jeho jméně jistě zase tolik nezáleží. Trochu se zastyděl, když vlčice zmínila jeho návrh Badřina nového titulu. "Ta princezna... to byla jen taková legrace. Cestou sem jsme už jednou zabloudili, protože se v kraji ještě tolik nevyznáme, ale Badri se povedlo najít cestu, a proto... proto jsem řekl, že je borůvková princezna," vysvětlil, ač to možná nebylo nutné, příliš se však obával toho, že by je třeba kvůli tomu nechtěli přijmout. Samozřejmě na ně hleděli jako na potencionální nebezpečí (ač jak nebezpeční mohli ve skutečnosti být, když na sebe pořvávali o princeznách z borůvčí?), a proto je chtěl ujistit, že neměli vůbec žádné zlé úmysly.
"Zkrátka jsme velmi doufali, že bychom tu mohli najít domov," přidal se k Badri. Předpokládal, že si je budou chtít vyzkoušet a doufal, že se před alfa vlky ukáže v tom nejlepším světle.

VLA - FM 3/5 (6)
Červenec 2/10

Svou krátkou procházku by zakončil u jezera, kdyby se nebem stále neklikatily blesky, které koutkem oka spatřoval, když se stromy trochu rozestoupily a on vzhlédl ke kovově šedému nebi, které vypadalo skoro jako hladina onoho jezera.
Posbíral své vzpomínky, uložil je do nostalgického šuplíčku ve své hlavě a ujistil sám sebe, že vše je přesně tak, jak má být. Osud, nebo kdokoliv bděl nad chodem jejich životů musel nejlépe vědět, co je mělo v životě potkat. Snažil se opakovat si, že věci v jeho životě měly svůj řád a že se měly stát přesně tímhle způsobem. Kdyby si to neopakoval, možná by se zbláznil. Přeci jen jeho zjizvená noha ho mohla snadno přesvědčit o opaku, ale on se tomu nemohl poddat. Musel se soustředit na to, že dělal vše, co mohl.