Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA - FM 3/5 (33)

Varja stál na břehu jezera a nevěřícně se díval na místo na kterém ten starý vlk ještě před chvílí stál. Nevěděl, co si o tom všem má myslet, rozhodně ho však vyděsilo Stařešinovo tak příště. Jak příště? Kdy příště? Cyril mu vykládal, že to tady bylo divné, ale vlastně stále pořádně nevěděl, co tím myslí - alespoň do této chvále.
Když se probral ze svého šoku a zamyšlení, všiml si bíločerného vlka s kožichem, který vypadal jako vlny jezera vedle kterého postával. A na hlavě se mu třpytila korunka. Bylo to však stále méně extravagantní než Yeterovo paroží. Inu, už tady přeci jen viděl dost.
Vlk k němu přišel a přátelsky máchl ocasem. Nic neřekl, ale možná byl stydlivější povahy. To Varja se ničeho nebál. Když k němu přišel s viditelně dobrým úmyslem, i on přátelsky mávl ocasem a pohlédl na místo na které neznámý poukazoval. "Ahoj," pozdravil ho nejprve, protože oplýval slušným vychováním, než se nadechl, aby mu vypověděl svůj zážitek se Stařešinou (i když to celé možná viděl, nebylo asi tak snadné jeho fiasko přehlédnout, jak Varja doufal).
"Asi jsi viděl mou prohru," usoudil Varja a pokračoval: "Na mojí obhajobu, podváděl. Kdyby závodil férově, tak bych ho porazil," bránil se.
"Ty ho znáš?" zajímal se, protože mu to nedalo a rád by o tajemném vlkovi věděl více.

VLA - FM 2/5 (32)
7. Plavání

Vajra se mohl napít u řeky, kterou míjel (a také to udělal), ale lákalo ho jezero, které slyšel nedaleko. Bylo jasné, že se chtěl ochladit, jeho kůže přímo prahla po doteku ledové vody. Ještě však k jezeru ani nedošel a už na něho volal nějaký vlk, který vypadal, že je mu asi sto let a sotva se drží na packách. Oslovil ho jako přítele, prohlásil něco o závodě a už se hnal k jezeru.
"Co? Já se sem přišel jen napít," zavolal Varja s očima navrch hlavy na Stařešinu, kterému ale zjevně na tom, co sem přišel nebo nepřišel Varja dělat zjevně vůbec nezáleželo. A Varja se zase rozhodně nemínil nechat zahanbit, že jo, a tak se vrhl za starým vlkem, který už byl po kolena ve vodě.
Varja byl možná silnější a rychlejší, ale Stařešina měl náskok a rozhodně nevypadal, že by mínil byť jen maličko přiznat svůj věk. Hnědobílý vlk se nevzdával. Byl odhodlaný vyhrát, když už se tedy do tohohle souboje vůbec pustil. Varja byl však vlček poctivý a vůbec netušil, co na něj životem protřelý stařík kuje za pikle.
Spěchal za Stařešinou. Skočil do vody jako nic a bylo zřejmé, že nebude těžké Stařešinu dohonit, předhonit a vyhrát tím, že jako první vystoupí na druhý břeh jezera (alespoň usuzoval, že to se od něho tak nějak očekává), ale když už ho Varja skoro dostihl, zbýval opravdu jen maličký kousek - Stařešina mu kopl vodu do očí. Stačilo jediné dobře mířené kopnutí a šplouchanec ho mu ohodil celou hlavu. A ani vlk jako Varja si s něčím takovým nedovedl jen tak poradit.
"Haha! Skoro jako moře. Dávej bacha na vlny!" smál se starý vlk, když spěchal ke břehu, seč mu síly stačily.
Stařec se tomu smál jako nějaký zlomyslný skřítek, zatímco Varja měl co dělat, aby nesklouzl pod hladinu. Prskal vodu a usilovně mrkal, zatímco Stařešina jako nic vystoupil na břeh a vesele máchal ocasem. No tohle... tohle přece nebylo fér!
"Hej, to nebylo fér!" obořil se Varja na starého vlka jako by byl nějaké malé vlče, které nesnese prohru (asi to tak trochu bylo). Alespoň už viděl a nehrozilo mu utonutí.
"Příteli, já nikdy neřekl, že to bude fér!" zavolal na něho Stařešina skoro rozverně (Varjovi se náhle nezdálo, že by vypadal na stopadesát let).
"Ale, ale, ale..." koktal Varja, když se dral na břeh jako by spíše on byl tím starcem z nich dvou.
"To nich, hochu, i ten nejlepší občas prohraje," prohlásil Stařešina. Varja se na něj mračil a připadal si skutečně jako malé vlče. "No nic, hochu, tak zase příště!" mrkl na něj Stařešina a než se Varja stihl zeptat, jak to sakra myslí, už byl pryč.
"Co tohle celé mělo u všech všudy znamenat?!" Brbral si Varja nechápavě. Nu, ale dostal to pro co sem přišel. Kožich mokrý měl a cítil se mnohem lépe.

VLA - FM 1/5 (31)

Varjargarovy v úporném vedru nebylo dobře. Bylo to pochopitelné, jako severský vlk měl pořádně hustý kožich a i když Badri i Baghý měly kožich neméně hustý, a možná trpěly jako on. Baghý si jeho nepohodlí všimla, proto mu také řekla, ať odběhne a trochu se osvěží. To bylo přesně to, co potřeboval. Byl Baghý vděčný a rozhodně se mínil do Borůvkového lesa zase vrátit, měl však pocit, že se potřebuje trochu protáhnout. Měl pocit, že v lese stáli nesmírně dlouho, proto poděkoval a rozešel se směrem ze kterého cítil tekoucí vodu. Připadalo mu, že se to vůbec nedá vydržet. Měl hroznou žízeň a bylo mu horko. Potil se v tomhle přímém letním slunci a těšil se až skočí do nejbližšího jezera. To by mu nikdo nemohl mít za zlé!

>>Velké vlčí jezero (přes Řeka Mahtaë (sever))

VLA - FM 3/5 (30)
Srpen 7/10 • Cyril

Varjargar se zarazil. Občas přemýšlel nad tím, co se s jeho matkou a sestrami stalo. Možná udělal chybu, že je opustil, věděl však, že by zimu nepřežili. Tehdy mu připadalo, že měl větší šanci sám než se třemi vlčicemi, které by na něm byly závislé.
„Ne,“ řekl Cyrilovi. „Byl jsem mladý a sotva jsem se svedl postarat o sebe. A začínala zima. Chtěli jsme se přidat ke smečce, ale mě alfa vyhnal. Nevím proč,“ pověděl mu nakonec. Řekl to tak lehce jako by ho to vůbec netrápilo. A po těch letech to tak už vlastně asi bylo. Necítil se ohledně toho lehce, ale byl si jist, že všichni přežili a na tom jediném mu záleželo. Sestry už si možná ve smečce našly partnery, měly vlčata. Jistě žily šťastný život.
Varja sklonil hlavu a kývl. „Tak to rozhodně. Tvého otce bych rozhodně poznat nechtěl. Ale tak už to bývá. Ti zlí žijí, zatímco ti dobří jsou pohřbení pod vrstvami sněhu,“ poznamenal až příliš specificky. Dodnes si pamatoval, jak uhlazeně ten sníh vypadal, když otce pohřbil. Bylo to nemožné, ale přesto to viděl.
Bílohnědý vlk se nad Cyrilovými slovy pousmál. Znělo to hezky, musel mít dobrý život, říkal si. Až na ten detail, že ho otec chtěl zabít, ale rodinu si zkrátka nešlo vybrat. On měl skvělou rodinu, než jí jeho dětinské rozhodnutí zničilo. „To zní skvěle,“ řekl mu. „Ale než můj otec zemřel, vlastně se naše životy příliš nelišily. Často jsem chodil lovit s ním. Byla to ta nejlepší léta,“ přiznal. Bylo zvláštní, jak snadno Cyrilovi vše řekl, ale měl pocit, že i Cyril mu říkal věci na které by jindy řeč nepřišla. „Ale ano, zvykl jsem si,“ ujistil ho bez váhání. „Nakonec si zvykneš, ale není to snadné. Nikdy nevíš, kde budeš spát, nebo co budeš jíst. A na Severu je život těžký, ty zimy a sníh… ale miluji to,“ řekl mu. Podle lesku v jeho očích se dalo snadno poznat, že by svůj život nikdy neměnil. „Je pravda, že tady jsem cestoval s pár vlky a je to jiné. Lehčí. Smečka musí být ještě úplně jiná, ale pro mě je to něco nepředstavitelného. Ne, že bych to neměl v plánu zkusit,“ dodal a zazubil se, když mu nabízel titul o který nestál, ale… proč by ne? Lord Varjargar znělo rozhodně vznešeně.
„Tak za takový titul nemohu odmítnout, princi Cyrile,“ prohlásil a vesele máchl ocasem. „Dobrá tak Větrné stráně. Takové Stráně jistě stojí za záchranu,“ přikývl vážně, než se zase vrátili k jihu.
„No jo, jih. Já věděl, že ten je divný, vždycky jsem si to myslel. Ne, ne, jen ať si tam ty divné koně a svůj písek nechají, já jsem vlk, který patří do sněhu,“ prohlásil – a nepopiratelně to byla pravda. Na poušti by asi umřel.
Musel se Cyrilově poznámce uchechtnout. „No, možná vypadám jako medvěd, ale řečení medvědi si to rozhodně nemysleli. Potkal jsem dva a jeden mě stál otce a tuhle pěknou jizvu,“ poukázal na svou zadní zjizvenou nohu. „A toho druhého jsem potkal jen kousek tady na louce. Mám jich tak akorát dost,“ prohlásil. A ani se nezdálo, že by ho zmínka o medvědovi nějak zvlášť rozhodila. „Já tu také nejsem dlouho,“ přiznal. „Ale o žádné lavině jsem neslyšel. Hádám, že to byla magická lavina,“ poznamenal.

VLA - FM 2/5 (29)
Srpen 6/10 • Cyril

Varju vlastně překvapilo, že ho princ Severních strání (nejspíše to stále bylo špatně) neodsoudil. Jeho život nebyl vznešený a nikdy neměl pevný domov, o to jistější si však v životě byl. Věděl, že nepotřebuje nikoho a ač se mnohdy cítil osaměle, jeho přežití záviselo jen na něm samém. "Kdo ví, třeba je," přikývl Varja zamyšleně. "Ale myslím, že zní celkem seversky," dodal, než Cyrilovi odpověděl na další otázku. "Větší část života jsem se toulal sám, ale ano, ze začátku jsme cestovali spolu. Můj otec, matka a dvě sestry," řekl mu. "Můj otec byl skvělý. Byl výborný lovec a nikdy jsme nestrádali. Když pak zemřel, zůstal jsem sám. Nebyl jsem tak dobrý, abych se o rodinu postaral tak jako to dělal táta," vysvětlil mu. Bylo zvláštní, jak snadné bylo o tom mluvit, ale stalo se to tak dávno, že už to byla jen bolestivá vzpomínka, která nemohla ublížit. Nebo si to alespoň myslel.
"Vážně?" zeptal se Varja překvapeně. "Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Je pravda, že nic jiného jsem nikdy neznal, a tak mi přijde přirozené hledat si místo na spaní, nebo něco k snědku," připustil, byl tak zvyklý uvažovat a ve smečce by se měl lépe, ale nemohl to nijak posoudit. "A jo, samota je hrozná, ale sem tam na někoho narazíš. Není to tak hrozné," ujistil ho, ač bylo evidentní, že Cyril měl docela jiné zkušenosti.
Varja zmlknul, aby Cyrila vyslechl. Zamyšleně kývl hlavou. "No, dej mi vědět, kdyby sis přeci jen chtěl vzít svůj domov zpátky. Přeci bych nemohl odmítnout prince," pronesl vesele a máchl ocasem. "Ale jen pokud to místo za to vážně stojí. Nerad bych bojoval za nějaké obyčejné stráně," dodal.
"Zatím nemám důvod k tomu, aby se mi to tady nelíbilo. Vlastně... se mi tu líbí. Je tu plno vlků a zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi byl nějak nepříjemný. Ale je fakt, že jsem žádné divné koně neviděl. Možná bych změnil názor," poznamenal Varja zamyšleně. "No, s magickým neštěstím zkušenost úplně nemám. Moje neštěstí provázejí hlavně medvědi," řekl Cyrilovi. "Divní koně nebyli vrchol tvého neštěstí?" ptal se.

VLA - FM 1/5 (28)
Srpen 5/10 • Cyril

Varja nad Cyrilovými slovy chvíli přemýšlel. Vlastně ho nikdy nenapadlo přemítat nad tím, proč by mu jeho rodiče dávali zrovna takovéhle jméno - rozhodně bylo neobvyklé a zvláštní, rozhodně ne takové jako třeba Cyril a ač se nepyšnil tituly, jeho jméno o něm asi vypovídalo více, než by ho vůbec kdy napadlo. Připadalo mu, že to byla nedůležitá věc, něco, nad čím nebylo nutné přemýšlet, protože to bylo jen jméno, tenhle princ Severních strání (nebo tak nějak) ho rozhodně donutil se nad tím zamyslet.
"No, můj otec byl tulák, viděl kus světa. Nevím, jestli to jméno vymyslel, nebo jestli ho někde slyšel," řekl mu (ač to vůbec nepovažoval za důležité), čímž se v jeho očích možná ponížil, ale nezáleželo mu na tom. Už od mala byl zvyklý, že domov byl všude tam, kde jeden složí tlapky. Uměl se o sebe postarat a jen tak něco ho nezaskočilo.
Už tušil, že Cyril žil docela jiný život, než on a vlk to svými slovy i potvrdil. Asi si neuměl představit nic z toho, čím prošel, ale ani jeho život nebyl snadný. Varjovi připadalo neuvěřitelné, že by někdo jen tak vlastnil les. Věděl, že smečky si dělaly nárok na území, ale že by on, Varja, někam přišel, jmenoval se princem a tvrdil, že je to jeho? To znělo spíše jako žert než jako realita. "Já měl vždy za to, že domov můžeš mít všude. Nikdy jsem nikde na dlouho nezakotvil, bavilo mě se toulat," vysvětlil Cyrilovi, který zjevně takový život nikdy nežil. "Být vázaný k jednomu místu zní nudně," řekl upřímně. "Vezmeš si zpátky Severní stráně?" usoudil. Také usoudil, že Cyril měl problémy se svým otcem. Alespoň ho měl, napadlo vlka, který o svého otce přišel a pomalu se vytrácel z jeho mysli, jak čas plynul.
Varja otočil hlavu k horám o kterých mluvili. "Děkuji za varování," pronesl zamračeně a prohlížel si hrozivé špičky hor - nevypadaly děsivěji než jiné hory, kterých za život viděl plno. "Vlastně mě to nepřekvapuje. Magický sever," zakroutil nad tím hlavou. "Je tady vůbec něco obyčejného?" ptal se, ale tu otázku klad spíše sám sobě, než aby jí směřoval k Cyrilovi.

VLA - FM 3/5 (27)

Blížil se podzim. Minimálně si to myslel. Léto se blížilo ke svému konci. I když to byla jen myšlenka, skoro se dalo říci, že to cítí v kostech. Hnědé listí už místy nacházel na cestičkách v lesech a ač to mohlo být způsobené jen suchem, věřil tomu, že to bylo jinak. Krom toho, všichni už určitě museli mít léta až po krk. Komu by se také líbilo tohle věčné horko? Ono pár dní to bylo v pořádku a dalo se to vydržet, ale tohle horko probíhalo v kuse den za dnem, následované jen pár dny, kdy se dalo přežít. To se Varjovi zdálo dost málo. On toho nechtěl moc, jen pár dní, kdy by si mohl odpočinout a chvíli se nesmažit k smrti. I tak to asi bylo příliš. Škoda, že ta horka tady jsou tak nesnesitelná, říkal si a přemýšlel, jestli si časem na tohle všechno zvykne a jaké to asi bude až mu tohle počasí bude připadat v pořádku. Už se na ten den těšil, nehledě na to, jak nepravděpodobně to vypadalo. Očima si prohlížel koruny stromů a říkal si, že to přeci jen na ten podzim vypadá, ale bylo by to příliš hezké na to, aby to byla pravda. Asi se bude muset smířit s tím, že ještě bude horko. On se s tím smíří, věděl, že ano, ale už se těšil, až se dny ochladí a bude chladněji. Inu, podzim, říkal si, by byl vůbec nejlepší, protože byl něčím mezi létem a zimou. Už to nemohlo trvat dlouho, byl o tom skoro určitě přesvědčen. Nemohl však urychlit čas, zase si ale říkal, že to přežil doteď a jistě to ještě chvíli vydrží, vždyť přežil ta největší letní vedra. A to nemohl říct každý severský vlk, nepochyboval o tom, že měl být na co pyšný.

VLA - FM 2/5 (26)

It was dark. The wolf didn't mind, for the night was as bright as day to him. He walked through the shadows created by the ever-present moon and breathed the cool air that came with the night. He loved it.
It was as if the night made him a completely different being. Perhaps it was the fact that it was finally not so devastatingly hot, which in the summer made him a living corpse with only one desire, which was the icy water that wet his fur and chilled his skin.
What was so bad about winter? To the icy wind in his fur, to the tiny bits of ice that made the ends of his fur? How much he missed the way his breath turned into puffs of steam as if he were a dragon. If only it could be winter already, he thought, imagining the snow crunching under his paws. He knew he'd have to wait out a few more months, but he told himself he could hold out. Just a little longer, he convinced himself. Then it would be bearable.
He'd rather have this night weather for days. It was nice not to have to cook in his own skin for once. He almost thought autumn might be coming. It almost looked like it. Some of the leaves were already slowly turning yellow, and it seemed to him that it might as well have been a harbinger of autumn - or maybe they were just dying of heat like everyone else who didn't have thinning summer coats. But such an advantage did not concern him. No, he had to suffer through the summer.

VLA - FM 1/5 (25)

Slunce zapadalo a barvilo svět do zlatova. Stíny se táhly a tvořily jiný svět plný věcích, které se skrývaly jen ve tmě. S tou myšlenkou Varjargar sledoval ten měnící se svět a přemýšlel nad tím, jak zvláštní to je. Skrývala noc něco víc, než jen příjemný chládek, který zvlášť v tomhle horoucím pekle nesmírně oceňoval. Seděl pod stromy, které se pomalu nořily do tmy. Samozřejmě musel přemýšlet nad tak divnými věcmi. Sice si nikdy neříkal, že by byl normální, a protože skoro celý život žil sám, asi ani nemohl být, i tak ho občas věci nad kterými přemýšlel zarážely. Smýšleli takhle i jiní vlci? Sám si nebyl jistý, protože si s nikým nikdy tak hluboce nepovídal, aby mu sděloval své náhodné myšlenky týkající se slunce, měsíce, stínů a hvězd, ale třeba to bylo běžné, utěšoval se.
Sebral se ze země a protáhl se. Seběhl ze svahu na kterém odpočíval a zamířil do údolíčka, které už stíny zcela pohltily s tím, že se vydá tam, kam ho nohy ponesou. Slunečný den už vzal za své, jak kráčel krajinou, svět pomalu pohltila tma. Stmívalo se rychle. S tou myšlenkou se začal zaobírat tím, zda už se blížil podzim. Severský vlk se však nejvíce ze všeho těšil pochopitelně hlavně na sníh. Škoda, že do zimy ještě zbývalo tolik času.

VLA - FM 1/5 (24)
Srpen 4/10 • Cyril

Varjargar svou společnost Cyrilovi nijak nevnucoval. Vešel do vody a pokrčil se, aby mu voda dosáhla co nejvýš. Příjemně chladila jeho rozpálenou kůži. "Já se setkal jen s tebou a s jednou další," řekl mu. Nemohl soudit, jestli jich tady nebylo více - možná ano, vždyť Badri přeci mluvila o svém bratrovi, který tu měl někde být. Vlk se na svého společníka ohlédl. "Jméno je jen jméno. Má takovou váhu jakou mu přisoudíš," poznamenal, vědom si toho, že Princ Severních kopců a Větrných luk to jen těžko mohl chápat. I kdyby byl princem všeho kolem sebe, nic z toho by mu ve skutečnosti nepatřilo - stromy by neoplakávaly jeho odchod a jezero by nevyschlo žalem. Příroda byla svou vlastní paní a on jí procházel jako její tichý host, vděčný za každý nádech. Sever byl krutý, připomínal si, a tituly by mu pravděpodobně žaludek nenaplnily. "K čemu jsou vůbec takové tituly dobré?" zahuhlal, zatímco se chladil.
Varja se na Cyrila ohlédl a přemítal, kdy k jeho titulům přibude i titul Pána Vlčího jezera, ale nahlas se nezeptal. Vypadal jako vlk, který potřeboval vše vlastnit. Asi si tím něco kompenzoval, napadlo ho.
"Na severu jsem zahlédl hory se sněhem na vrcholcích. Také jsem tam mířil, ale je to moc daleko a tohle horko se nedá vydržet," řekl mu. Nechtěl ho odrazovat a jeho touha po sněhu byla patrně stejná jako ta jeho, ale jeho vůle se v tom horku někam pachtit byla menší a menší s každým přibívajícím stupněm.

VLA - FM 3/5 (23)
Srpen 3/10 • Cyril

Varja naklonil hlavu na stranu a zadíval se na klidnou hladinu jezera. "Myslím, že té vodě to zase tolik nevadilo. Nedramatizoval bych to," poznamenal vlk vesele, protože zase tolik by si té vody nevšímal. Jen ho lákal její chlad, kterým ho k sobě vábila a kvůli kterému u vody strávil téměř celé léto. Co také jiného s tou jeho hustou srstí?
Varja byl rád, že narazil na dalšího krajana. Zdálo se, že všichni severští vlci se rádi trápili horkými léty, proč jinak by směřovali sem na jih, do této zvláštní země? "Vždy rád potkám krajany," řekl mu, ale musel se zasmát nad tím, jak dospěl k tomu, že byl urozenějšího původu. "Je to jen jméno," ujistil ho - a byl rád, protože se Cyril vzápětí vytasil s tituly, které on nikdy ani neslyšel. Jeho rodiče byli tuláky, a tak neměl nic jiného než to jméno, které prý znělo vznešeně.
"Já žádnými tituly nedisponuji, Cyrile, princi Severních strání a vévodo Větrných hor, ale těší mě." Zopakoval po něm všechny jeho tituly, vědom si toho, že musel zákonitě udělat pár drobných chyb - bylo to přeci jen docela dlouhé jméno, aby se jím někdo jen tak představoval.
Vlk byl oproti němu menší a drobnější. Nikdo by do něho určitě nikdy neřekl, že nebyl princem, ale pouhým tulákem. Jeho výška a mohutnost na to jistojistě nepoukazovala.
"No, rád se schladím. Kvůli tomu jsem ostatně přišel," poznamenal a ač by jindy do vody přímo skočil, udělal jen pár kroků, aby nevypadal jako rozdováděné vlče. "Jen jsem nechtěl nikoho vyrušit. zvlášť ne někoho, koho neznám," vysvětlil.

VLA - FM 2/5 (22)
Srpen 2/10 • Cyril

Vyrušil toho vlka, který zabodl pohled přímo do něho - jako by však hleděl spíše skrze něj. Varja zůstal klidný, nechystal se tomuhle cizinci brát jeho poklidnou zábavu. Nechtěl se prát, nechtěl být hrozbou.
"No právě," kývl a oplácel vlkovi pohled. "Kdyby aspoň měla pocity, bylo by pak trochu uspokojivější do ní mlátit, ne?" zeptal se ho a tázavě naklonil hlavu na stranu. Asi na tom nesešlo, v tom měl cizinec pravdu. "Ale nesejde na tom," zopakoval po něm. Nepohnul se, aby mu dal najevo, že mu nechce dělat problémy. Někdo ho mohl považovat za hrozbu, byl vysoký a mohutný a se svým hustým kožichem působil ještě trochu větší - vlk proti němu byl menší a ještě stál pod ním ve vodě. Varja by nejraději skočil do té vody za ním.
"Jsem," kývl. Bylo zřejmé, že cizinec byl zrovna tak ze zemí věčné zimy. "I ty," usoudil, protože to nebylo nijak těžké poznat. Proč by jinak stál po kolena ve vodě? "Mimochodem, jmenuji se Varjargar."

VLA - FM 1/5 (21)
Srpen 1/10 • Cyril

Varjargar se táhnul k jezeru. Zdálo se to být jako to nejrozumnější řešení nastalé situace. Bylo horko. Takové horko, že se potil tak, že za ním jistojistě musela táhnout mokrá stopa. Jeho huňatý severský kožich tomu vůbec nepomáhal. Třeba, říkal si Varja v duchu, si na to časem zvyknu. Byla to však podle něho jen naivní myšlenka.
Jezero bylo jedinou záchranou v tomto horkém dni, jak k němu ale došel, viděl, že nebyl sám, kdo tento nápad dostal. Tmavého vlka viděl stát ve vodě. A plácal do ní packou tak, až se kapičky rozlétly na všechny strany. Proč to udělal Varja nevěděl, ale zvuk toho úderu v něm probudil neodolatelnou touhu skočit do té vody za neznámým vlkem, byl však obezřetný. Vždy si dával na cizince pozor, zvlášť, když nevěděl, zda a jak se popasují s jeho náturou.
Vykročil tedy k jezeru a zastavil se na jeho okraji. "Co ti ta voda udělala?" ptal se cizince, aby navázal rozhovor a upozornil tak na sebe. Nebylo by dobré, aby za ním hned skočil do vody, ač to bylo to jediné proč sem vlastně původně přišel.

VLA - FM 1/5 (20)

Vlk se probudil. Vstal a rozhlédl se po místě, kde v noci složil hlavu, a protáhl se. Večer pršelo, a tak uchýlil do jeskyně, která mu příhodně posloužila jako úkryt. Vyhlédl ven, aby se podíval, zda je už lepší počasí, aby se vydal někam dál. Vlastně neměl žádný plán a šel tam, kam ho nohy nesly. V lese už bylo sucho, a tak vylezl z jeskyně a pořádně se rozhlédl. Včerejší bouřka stromy kolem něho pocuchala a tráva byla ještě mokrá, i tak však vyrazil na cestu. Vyrazil a vlastně nevěděl kam, v jeho kroku však byla radost z toho, že může jít někam dál a poznat zase něco nového. Varjargar byl toulavou duší, a tak ho vždy těšilo, když mohl objevit něco nového, najít nový kousek světa, který ještě neznal. Vyžíval se v tom. V lese byl po dešti příjemný vzduch. Viděl kapky, které stékaly z listů, cítil, jak mu voda ulpívá na packách. Vánek mu příjemně čechral srst. Vážil si toho, že už nebylo takové horko, to byl ostatně největší problém celého tohohle léto. Vroucí počasí, které ho vařilo zaživa. Ve vzduchu už skoro cítil podzim. Věděl, že bude ještě chvíli trvat, než se ho konečně dočká, ale on uměl být trpělivý a tohle počasí mu navíc dalo novou naději, že to bude trochu lepší. Vedla ho intuice. Vesele skočil do jedné kaluže a pokračoval v cestě.

VLA - FM 5/5 (19)
Červenec 10/10

Dobře se najedl. Olizoval si čumák, když zajíce spořádal. Už ležel v trávě v jiné části lesa a byl dokonale spokojený. Pořádně se najedl, prošel kus světa a teď byl zase na chvíli čas spočinout a strávit dobrý oběd. Bylo stále horko, ale v příjemném stínu stromů se to dalo překonat. Asi se prospí, říkal si, protože na něho náhle padla únava. To bylo určitě tím horkem, ničím jiným to dozajista být nemohlo. Vlk se tedy uvelebil pod stromem a položil si hlavu na packy. Oči se mu začaly klížit zcela samy. A to ani nebyl na nohou nijak dlouho. "Za to může to horko," zamumlal si pro sebe. Spánku se nebránil. Slunce ho nakonec ukolébalo a od se propadl do říše snů. S plným žaludkem to nebyla vůbec žádná práce.