Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA - FM 3/5 (61)
Srpen 10/10 <3 • Cyril

Varja se musel smát, když viděl, jak Cyril kulí oči. "No vážně! Jelení paroží!" přikyvoval. "Byl to první vlk, kterého jsem tady potkal. Taky jsem asi koukal nějak podobně," ujistil ho pobaveně, protože, co si budem, vidět vlka s parohy na hlavě by znejistilo leckoho. "Také jsem říkal, že druhý ocas by mi nevadil. Pátá noha by byla dobrá jen v případě, že bych byl rychlejší, ale jo, je pravda, že šest nohou by bylo lepší. Asi by to vypadalo lépe," poznamenal pobaveně. Neuměl si představit, že by někdo něco takového opravdu mohl zařídit, ale přeci jen se tady s těmi místními bohy nesetkal. Musel nad tím chtě nechtě přemýšlet, zatím se však nikam nechystal.
Pokýval zamyšleně hlavou. "Mám v plánu se tam vydat. Ale proč by nebyla pro tebe? Nejsi zas tak nebezpečný, jak vypadáš, princi Cyrile," mrkl na něj. Rozhodně vypadal děsivě s tím svým zamračeným pohledem a krvavě rudýma očima, ale Varja ho prokoukl - nebo alespoň měl ten pocit, že ano.
"Smečka tuláků zní víc jako já, než ty," poznamenal, protože Cyril byl jasný kandidát do nějaké zavedené smečky - ne, že by nevěřil jeho vůdčím schopnostem, tak to nebylo, ale myslel si, že by mu pomohlo začít někde od začátku. A možná zapomenout na prince. "To chápu. Také to tu chci pořádně poznat - ale asi tu zůstanu. Domů mě nic netáhne," řekl mu - sám mu vysvětlil, jak to s ním bylo a že byl sám. Tady nebyl. Tady na každém kroku na někoho narazil.
Varja se zachechtal. "Jestli se budeš spoléhat na moje řečnické schopnosti, bojím se, že z toho nic nebude," poznamenal pobaveně, ale věděl, že by asi něco svedl. Jen nevěděl, jaké má Cyril opravdu plány a zda to celé myslí tak vážně - ale poptat se za něho mohl, to asi ano, zvlášť pokud rozdával tituly na potkání.
"No, ty máš alespoň magii, co je vidět," posteskl se Varja. Na vteřinu se soustředil i on, musel se hodně snažit, aby koutkem oka zahlédl pohyb srnky, která tam ale vůbec nebyla, to však bylo celé. Když se otočil tím směrem, srnka se rozplynula. "Ani já to pořádně nevidím," zabručel.

VLA - FM 2/5 (60)
8. Překážkový běh 1/5

//Sněžné velehory (přes Tundru)

Varja nemusel jít nijak zvlášť daleko. Zdálo se, že jen na Stařešinu pomyslel, už tady byl a tvářil se potměšile jako kdyby se před pár hodinami nesetkali a on ho neporazil v plavání. No jo, to prokleté plavání! Pomyslel si Varja, když staříka znovu spatřil. Líně se válel v Tajze, která byla prvním místem, které na Galliree poznal. Nebylo to příhodné? Ptal se sám sebe, ale odpověď byla jasná: Ne! Varja nebyl zrovna dobře nalazen po jejich minulém setkání, chtěl nějaké vysvětlení, ale Stařešina se s ním nepáral.
"Ale vítej, vítej, příteli!" zvolal starý vlk a vyskočil na nohy, náhle plný energie. Varjovi se to nechtělo líbit. "Říkal jsem ti, že se znovu setkáme, a hle, ten den nastal! Mám pro tebe výbornou zábavu, překážkový běh! Uvidíš, že tady si budeš moci napravit svou reputaci!" Ujišťoval ho Stařešina a Varja, hloupý dobrodruh a vlk, který byl pro každou zábavu (a také výzvu!) se podíval po lese. Inu... nebylo tohle místo podobné tomu, které znal z domova? Měl tady mnohem větší výhodu. "Dobře, tak já do toho půjdu," kývl nakonec vlk, který nemohl téhle výzvě odolat.
"Skvěle, skvěle, příteli. Trať máš tadyhle, vezmi to přes ty stromy, pak do křoví, pak proběhni támhle těma liánama, pak hop přes řeku a hurá dolů! No a tři, dva, jedna, teď!"
Varja se pořádně ani nestihl nadechnout a ještě k tomu pobrat trasu a už musel běžet - nezbylo mu vůbec nic jiného. Vydal se ke spadlým stromům, které pro něho ale nepředstavovaly tak náročnou překážku - prostě skočil a překonal je. To bylo lehčí, než čekal, vlastně se díky tomu přestal obávat celé té dráhy, kterou pro něho Stařešina připravil.

VLA - FM 1/5 (59)

Varja byl rád, že Erlend nemá jediný problém s tím se za něj Baghý a Badri omluvit. Pořád se chtěl do Borůvky vrátit a měl k tomu teď ještě o jeden drobný důvod více. S Erlendem se rozloučili a on odběhl cestou, kterou se vydali od jezera - a on se rozhodl jít cestou docela opačnou přes zmrzlé pláně. Myslel na to, jak se vrátí do Borůvky, ještě si však chtěl protáhnout svoje packy. Doufal, že když se spřátelil s Erlendem a s Kezi, že snad nakonec i alfu Borůvky přesvědčí, že vstup do smečky myslí vážně. Nemohla se na něho přeci zlobit jen kvůli tomu, že ho zlákala zvědavost. Erlend vypadal, že jeho zvědavost chápe, a proto také tak lehce máchl packou nad tím, že vyřídí, co se s ním stalo a kam se vydal.
Věděl, že Borůvku jen sotva může považovat za svůj domov, ale chtěl. Nejen kvůli Badri a Erlendovi a Kezi, ale i kvůli sobě. Měl pocit, že tam snadno zapadne, ale přeci jen si vybral opačnou cestu než Erlend. Inu, někdy byly cesty nepředvídatelné.

//Tajga (přes Tundru)

VLA - FM 4/5 (58)

Varja pokýval hlavou, protože to chápal. Erlend se pochopitelně chtěl vrátit domů - a i on se chtěl vrátit na místo, kterému toužil říkat domov, ale... chtěl to vzít oklikou. Nemohl za to, byl zkrátka trochu tulák - ale doufal, že brzy s Erlendem uloví něco dalšího. Moc ho to bavilo a i z jejich krátkého setkání usoudil, že ho může považovat za přítele. "Já to asi vezmu oklikou. Chci se podívat na to, jak je to s tím staříkem," vysvětlil mu. "Ale rozhodně se vrátím do Borůvky, to se neboj. Teď už jsem přesvědčený o tom, že se k vám všem chci přidat, ale myslíš, že bys mohl Baghý... a hlavně Badri nějak... naznačit a asi se za mě tak trochu omluvit, že jsem se na ně nevykašlal? Jen se chci mrknout po okolí," vysvětlil, ale věděl, že toho chtěl hodně. Navíc Erlendovi jen přidělával starosti s tím, jak jim bude naznačovat, že ten druhý vlk, který v lese ještě před chvíli byl si jen na chvíli zmizel. Varja počítal s tím, že to bude jen chvíle, nic více nechtěl.
"Vím, že po tobě chci moc," dodal omluvně. "A pochopím, když se ti nebude chtít," dodal.

VLA - FM 3/5 (57)

Erlend vypadal v pořádku - dokonce ani jeho korunka neutrpěla a seděla pevně na jeho čele. Varja sněhulák se na Erlenda zubil a máchal ocasem. Nejraději by tu s ním zůstal věčně, nemusel by se vůbec vracet dolů do těch horkých krajin, ale věděl, že to nejde. Oba se museli vrátit, on však tam nahoře, na Zubaté pocítil touhu se ještě trochu proběhnout, trochu to tady prozkoumat, možná se vydat za tím starým vlkem, který mu věštil, že se setkají znovu. Tu prohru mu nedaroval, chtěl se za ním vrátit a pořádně mu ukázat!
Snad proto se na Erlenda podíval skoro omluvně. "Chystáš se do Borůvky?" zeptal se ho. Mohl se omluvit - stále plánoval se do lesa voňavého po borůvkách vrátit, ale možná... možná potřeboval ještě nějakou malou okliku, možná si to chtěl ještě jednou promyslet, být v tomhle světě chvíli sám a pořádně se nadechnout. Už tak dlouho nebyl sám a to celý svůj život nezažil nic jiného! Chtěl vyzkoušet život ve smečce, ale obával se, že tím, že se nevrátí hned alfu Borůvkové smečky jen nakrkne a bude na něho koukat jako na někoho nezodpovědného - možná takový byl, ale chtěl k sobě být upřímný. Chtěl si být jistý, že neudělá chybu.

VLA - FM 2/5 (56) • souboj 4

Varja zrovna tak bojoval jak jen mohl. Máchal ocasem a házel sníh a už se ani nesnažil mířit. Nakonec sám zůstal v závěji - chvíli trvalo než mu došli síly, ale přeci jen se to nakonec stalo. Sníh přestal lítat a Varja vlastně ani nevěděl, kdo vyhrál - a zda vůbec hráli na vítěze. Byla to zkrátka jen dobrá zábava. Zahlédl, jak se i Erlend válí v závěji, celý bez dechu, zrovna tak jako on. Erlend máchal packama a zdálo se, že se vzdává. Možná přeci jen vyhrál? Ale nezáleželo na tom. Tenhle kousek zimy považoval za dostatečné vítězství.
Chvíli jen ležel v závěji, než vyskočil na nohy - skoro se mu nechtělo, ve sněhu bylo pořád mnohem lépe. "Tak tohle... tohle bylo skvělý!" smál se vlk, který byl celý od sněhu. Představoval si, jak sejdou zpět do těch horkých krajů a sníh z nich sám odtaje... snad se opravdu neotřepal kvůli tomu. Vypadali jako dva sněhuláci. Podle toho Varja musel uznat, že nevyhrál ani jeden z nich.

VLA - FM 1/5 (55) • souboj 3

I pro Varju to stále byla jen zábava, musel však oplatit Erlendovi ten sníh v očích a tlamě! Zatím se Erlendovi nepovedlo Varju povalit do závěje, ale mokří byli tak jako tak oba. Když se šedivý nakonec vyhrabal zpod toho sněhu (kterého vážně nebylo tolik! - alespoň o tom byl Varja přesvědčený), začal sebou ohánět a rozhazoval sníh všude možně. Bylo to opravdu jako za nějaké husté sněhové bouře, kterých Varja viděl nespočet, ale také je obvykle přečkal v nějaké příjemné jeskyni. Tohle však byla jen hra, a tak se zapojil také. Házeli po sobě sníh a započali jakousi vlčí koulovačku (ač nutno dodat, že ani Varjova přesnost nebyla vůbec, ale vůbec dobrá).
Smáli se však oba. Výborně se bavili touhle skvělou hrou, která neměla žádná jasná pravidla a která vypadala jako z hlavy dvou vlčat a ne dospělých, mohutných vlků, kteří se chovali právě jako mláďata. Varja v jednu chvíli cíleně skočil do závěje a rozhodl se, že sníh použije jako munici proti Erlendovi, který se stále oháněl jak jen mohl a snažil se ho zasáhnout - a dařilo se mu. Varjovi ostatně také. Už byl více bílý než hnědý a totéž se dalo říci i o jeho společníkovi.

VLA - FM 5/5 (54) • souboj 2

Varja si myslel, že mu Erlend unikne - a skoro ano, ale trefil se alespoň do jeho zadní nohy, což mělo za následek pád šedivého vlka do závěje. Inu, to bylo také podle Varji jen spravedlivé! Přeci jen on se také vyválel - ano, sice to bylo jen jeho chybou, ale neměl pocit, že by na tom záleželo. Navíc trochu sněhu v kožichu bylo zatraceně příjemných. Rozhodně to bylo lepší než to příšerné horko, které v posledních měsících zažívaly. A radost ze sněhu byla pro ně dva zvlášť jako sen dávných vlčecích let (a to Varja ani netušil, jak starý vlastně Erlend byl).
Hnědý vlk máchal ocasem a ač jistě mohl se vrhnout na vlka, když bezbranně ležel ve sněhu, byla to jen hra - nic jiného. Varjovi však na rozdíl od Erlenda přistála sprška sněhu ve tváři. Ha, takže hrátky s větrem! Varja toho bohužel se svou magií mnoho nesvedl, ale když třásl hlavou, aby si vymetl sníh z očí, už plánoval odvetu. Taky na vlka mohl hodit sníh a nepotřeboval k tomu ani tu magii.
I Varja se smál, když se Erlend válel na zádech, ale nedalo mu to. Nemohl se ze sněhu vyhrabat a Varja tomu vůbec nepomohl, když jeho směrem zadníma packama hrabal sníh - byl to však jen poprašek, žádné dramatické závěje. Přeci jen nechtěl Erlenda pod tím sněhem pohřbít, jen ho trochu potrápit.

VLA - FM 4/5 (53) • souboj 1

//Zubatá hora

Varja se bavil jako vlče. Poskakoval ve sněhu, konečně plný života a energie. Cítil se tady jako doma - to díky sněhu a chladnějšímu podnebí. Cítil se veseleji díky sklouznutí a Erlend jeho náladu zjevně sdílel, protože mával ocasem a když do něj Varja šťouchnul, dal jasně najevo, že do sebe jen tak šťouchat nenechá.
Vrhl se k němu s tím, že ho povalí do závěje - a ač to byla jen hra, Varja se rozhodně nemínil nechat jen tak porazit. Erlend se do něho pořádně opřel, on před ním však uskočil a ač v tom sněhu přeci jen svou neopatrností skončil a všude ho rozvířil, nakonec mu to vůbec nevadilo. Tohle byly ty pravé zimní radovánky! A v létě? Co více si dva seveřané mohli přát!
Varja se přikrčil spodní částí těla a zamával ocasem, aby dal Erlendovi najevo, že byl nakloněný jejich hře - a když vyskočil, vrhnul se po něm, aby si také umokřil ten svůj pěkný, barevný kožich.

VLA - FM 3/5 (52)

Erlend ticho nenarušil, částečně také protože nemohl, ale bylo zřejmé, že i on se ve svých myšlenkách zaobíral lecčíms. Varja tušil, že vlk, který nemůže mluvit se asi v myšlenkách ztrácí často, tady to však bylo něco docela jiného - každý se přeci musel ztratit trochu jinačím způsobem, když měl celý svět pod sebou.
Varjovi se dolů ještě nechtělo, díval se pod sebe a přemítal nad tím, co vlastně vidí. Gallireu ještě tak neznal, a tak se snažil si tenhle výjev uložit do paměti, ač pochyboval, že by mu to k něčemu bylo. Stejně nevěděl, kde co bylo a jen těžko mu to pomůže, kdyby se náhodou někde zatoulal až příliš.
Znovu se ponořil do svých myšlenek, když Erlendovi poděkoval, když tu náhle slyšel sešup. Nejprve se lekl, že se sune sníh a uvězní je lavina, ale ne - to jen ten mlčenlivý Erlend sjel po srázu jako kdyby snad Varju nevyděsil k smrti. Opravdu se lekl a nebylo se čemu divit, mohli skončit dost špatně, ale Erlend na něj máchal ocasem, že je v pořádku a skoro se smál - a když byla i vidina nebezpečí zažehnána, Varja se radostně sklouzl také. Neměl sice ještě v plánu odcházet, ale Erlend byl nízko a jemu se nechtělo zůstávat nahoře samotnému, a tak, když se sklouzl za ním, následoval ho tam, odkud přišli. Přidal do kroku a hravě - jako nějaké malé vlče - do něho šťouchnul, když ho dohonil. Zdálo se, že i Erlend měl hravou náladu.

//Sněžné hory

VLA - FM 2/5 (51)

Varjargar hleděl na svět pod nimi, na svět, který neznal a který ho v létě pořádně potrápil, přesto však v tu chvíli netoužil po ničem jiném než se vydat tam dolů a poznat ho blíže - poznat všechny ty vlky, jejich příběhy a začít žít jako kdyby dosud byl jeho život jen prázdným plátnem, které bylo třeba pomalovat. Chtěl vidět vše. Jeho touha po putování a poznávání v něm v tu chvíli hořela naplno. Neměl by se předtím, než se vrátí do Borůvky ještě jednou pořádně zatoulat, tak jako to dělal dříve? Cítil tu touhu v packách. Jak asi vypadal támhleten hvozd? Jak asi zněl tamten vodopád? Vše, co se před ním otevíralo skýtalo nové možnosti. Věděl, že spolu s tím do života vstupovalo i nebezpečí, ale byl si jistý, že se nakonec vrátí do Borůvky. Tam nakonec najde i Badri pro kterou byl les ideálním domovem. Musel se za ní pak vrátit, přeci jen mu zachránila život - a navíc jí slíbil, že se do smečky přidá s ní. To byl jeho plán - a stále s ním počítal, jen potřeboval vidět více. A možná se podívat po tom starci, kterého potkal u jezera. Nebylo by to zábavné? A pak... pak by se mohl vydat zpátky, packy uchozené a mysl klidnější. Znělo to správně.
Hodil očkem po Erlendovi, který se také díval na svět pod nimi. Jen těžko mohl vědět, co se mu zatím odehrávalo v hlavě a asi by pro všechny své myšlenky ani nenašel vhodná slova.
Protáhl se, ale ještě se mu nikam nechtělo. Po hodně dlouhé době - zdálo se mu to skoro jako věčnost - promluvil. "Děkuji, že jsi mě sem vzal," řekl. Měl pocit, že to bylo vše, co mohl říct. Bylo osvobozující prohlédnout si celý svět z téhle ohromující výšky. Jeden si uvědomil, že na něm zase tolik nezáleží, že byl jedním z těch malých tvorů, kteří se hemžili kdesi pod nimi.

VLA - FM 1/5 (50)

Podle toho, že si Erlend do sněhu lehl, usoudil, že do rána skutečně počkají. Ani Vajra neváhal a zabořil se do sněhu. Chyběl mu. Horké gallireiské léto mu nesvědčilo, ale sníh... to byla jiná. Spokojeně vydechl a ocasem sníh trochu rozvířil. Tady mu konečně jeho hustý kožich k něčemu byl, necítil totiž ani náznak zimy, naopak bylo úlevné konečně necítit úmorné horko.
Mlčel. Mohl asi s Erlendem začít mluvit, ale zdálo se mu skoro násilné narušovat ticho a jejich chvilku odpočinku slovy. Byl uvyklý tichu a naslouchání jen šumu přírody, a tak se i přesně k tomu uchýlil. Sledoval ze své pozice to, jak se nebe pomalu barví do zlatova. Slunce se překlenulo přes hranici světa a ozářilo svět. Bylo fascinující tomu přihlížet. Byl rád, že ho sem Erlend vzal, protože tohle byl rozhodně vrchol celého léta.
Varja se zvedl ze sněhu a sledoval, jak slunce líně kreslí svět. To, co se dříve skrývalo ve tmě bylo náhle skoro jasně viditelné. Támhle spatřil Borůvkový les a o kus vedle se třpytilo jezero. Viděli všechno. Dokonce spatřil i tu poušť, která ho teď v horkém létě ani trochu nelákala. I teď se zdálo být zbytečné něco říkat, oba vlci přihlíželi novému dni s nevěřícným uchvácením.

VLA - FM 3/5 (49) • Výšlap 5

//Sněžné hory

Varja směřoval k vrcholku hory naprosto odhodlaně. Bylo zřejmé, že výstup bude složitý, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak čekal. Po zmrzlé skále se mu šlo lépe než po rozpáleném písku. Tohle bylo místo, kam patřil.
Když stanuli na samotném okraji, mnoho toho neviděli, bylo však zjevné, že měsíc za chvíli zmizí a oni spatří úsvit nového dne právě na téhle vysoké zubaté hoře. Znělo to perfektně. Varja nakláněl hlavu na stranu a zazubil se na Erlenda, který také vypadal spokojeně. Společně se usadili a nechali svoje husté kožíšky čechrat studeným větrem. "Tady je to mnohem lepší, než tam dole," prohlásil Varja spokojeně. Napadlo ho, že sem musí zajít s Badri, určitě by se jí tady líbilo. Byla škoda, že nakonec nešla s ním, měl pocit, že by si spolu s Erlendem také... rozuměli. Inu, on určitě mohl říct, že si se svým společníkem rozuměl. Nepotřebovali k tomu ani příliš slov.
"Když už jsme tady, počkáme do rána?" zeptal se ho, ale zdálo se, že ani Erlendovi se dolů příliš nechtělo.

VLA - FM 2/5 (48) • Výšlap 4

//Gejzírové pole

Jakmile byli za gejzíry, Varjovi se ulevilo. Hory a jejich skalnatý povrch mu byl mnohem příjemnější. Znal to - a předpokládal, že Erlend také, ač už dost možná tady byl tak dlouho, že si zvykl pobývat dole v nížině, stejně na něm viděl, že sdílel stejnou radost. Bylo to jako vrátit se domů. Horko (i to, které panovalo v noci) opadlo a po cestičkách je zářivě vedl měsíc. Byla to krása.
Nemluvil, protože nechtěl poutat Erlendovu pozornost a sám se musel soustředit, aby nešlápl špatně a nezřítil se kamsi dolů. Nebyla to zrovna lehká procházka, kterou by asi dost pravděpodobně zvolili jiní vlci, ale kam jinam by měli směřovat dva seveřané než do hor?
Vrchol hory, jejíž jméno neznal (a Erlend by mu ho jen těžko mohl prozradit), se už tyčil jen kousek nad nimi, když zastavili, aby si trochu odpočinuli. Nebylo to jednoduché, ale Varja se poprvé za celé léto cítil opravdu příjemně. Jak by také ne, když se konečně dalo dýchat a necítil se na umření.
Po krátké pauze pokračovali vzhůru. V noci toho asi mnoho neuvidí, ale nikdo neřekl, že museli zase hned dolů. I Erlend byl podle všeho zvědavý, asi tam také nikdy nebyl.

//Zubatá hora

VLA - FM 1/5 (47) • Výšlap 3

//Kopce Tary

Erlendův výborný nápad Varju nesmírně nadchl. Máchal ocasem jako vlajkou a vypadal nadmíru šťastně. Hory neviděl už celé měsíce a teď se jedna tyčila proti tmavnoucímu nebi. Zdálo se, že i Erlend byl pro a souhlasil s jeho naprosto šíleným nápadem. Oba museli vědět, že je to nebezpečné, ale zdálo se, že stejně jako Varjovi, ani Erlendovi na tom zvlášť nezáleželo. Byli ze severu a na hory byli zkrátka zvyklí. Výstup na tuhle bude možná trochu náročnější, ale nic, co by předtím nedělali. A musel z ní být nádherný výhled na širé okolí. Uvidí odsud i písečné duny pouště o které slyšel? Přidal do kroku, protože byl zvědavý, Erlend ho však zastavil a záhy Varja pochopil proč. Před jeho zraky se k nebi vystřelil proud vroucí vody. Varja na to zíral celý šokovaný. Dvakrát zamrkal. Tady sebou všechno neslo pachuť nebezpečí.
"Díky za upozornění," prohodil k Erlendovi a obezřetně vykročil za ním. "Kdybych se tu potloukal bez tebe, asi by to neskončilo dobře,"" dodal - byl přirozeně obezřetný ke všemu novému, ale byla pravda, že tohle by na ledové planině rozhodně nečekal. Mohla to být jeho osudová chyba. Byl tedy opatrnější, musel však uznat, že to byla fascinující podívaná, byl však rád, když planinu překonali a dostali se do hor. Tady byl vzduch mnohem příjemnější.

//Sněžné hory