Gallirea - Příspěvky uživatele

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 2/4

Varja byl ostražitý. Viděl už leccos, ale ještě nezažil, že by na něho mluvil kdosi neviditelný, kdo se ještě nemohl ukázat, protože nebyl čas. Vypadalo to jako pořádná blbost.
"Vylez!"
"Vždyť říkám! Vlčíškův čas ještě nenastal!"
"Vlčíškův čas? Vždyť to nedává smysl. Vlčíšek, co to je?" Varja byl silně zmatený a obcházel zářivý stromeček ze všech stran, ale nikoho tam neviděl. Většinou byl Varja velmi klidný a laskavý a většinou si i velmi užíval tyhle zábavné podlosti ze kterých nakonec vyleze něco z čeho se bude ještě za rok při vzpomínce na to smát, ale tohle mu prostě vtipné nepřišlo. Vlčíšek, takový nesmysl!
"Varjo, Varjo, copak jsi nikdy neslyšel o Vlčíškovi? Vlčíška zná každé malé vlče, neříkej mi, že tobě o něm nikdo nevyprávěl!"
Varjovi zněl Vlčíšek jako nějaký podvod – a protože si neuvědomoval, že to celé byl jen sen, nespokojeně se ošil - nechtěl si přiznat, že si přeci jen takovou pohádku matně pamatoval. Vlastně se mu asi nelíbilo, když někdo zpochybňoval jeho znalosti (nebo to, co mu říkali nebo neříkali jeho rodiče. Varjovi rodiče odvedli dobrou práci a to, že nevěděl o Vlčíškovi rozhodně nebyla jejich chyba!)
"Vážně jsem o Vlčíškovi nikdy neslyšel," zalhal Varja, když tu ho to napadlo: "jak vůbec víš, jak se jmenuji!"
Vlčíšek, nebo ta bytost, která se mu kdesi skryla, se zasmál. "Vždyť to povídám, Varjo. Vlčíšek, jméno mé. Vlčíšek zná jména všech vlků a ví, zda jsou dobří, nebo ne."
Varja o Vlčíškovi nic nevěděl a nelíbilo se mu to. "Víš, nemyslím si, že je možné, aby někdo věděl jména všech vlků," trval na svém Varja.

15. Write a post in 4 signpost territories on one day about your crazy dream about Vlčíšek 1/4

Varja was never a dreamer - in fact, he never even remembered his dreams. It was something that belonged to wolves who had big plans. Varja had never had anything like that. He was, in his own way, a simple, kind wolf who never thought about what he wanted to achieve in life. He didn't have big ambitions, but instead he enjoyed every moment of his life as if it was going to be his last - because you never knew when that real last moment would come. Varja knew this best of all from his early youth.
That's why when he had a dream, which moreover he was yet to remember, it was almost unbelievable. The dream began as dreams usually begin. Quietly. Innocently.
He found himself on a plain. A vast, snowy plain with only one thing on it - a tree. The tree glowed, glowed in a way Varja had never seen.
"Come closer, come closer everyone!" It sounded out of nowhere - for a moment Varja was convinced it was some kind of voice in his head, but it was impossible to disobey. And so he went. It was just a dream, so he didn't have much choice, did he?
Varja had no idea who was speaking or if it was just a wolf hidden behind a tree, but when he came closer, there was no one standing there. It was a little confusing.
"Hello, is anyone here?" Varja called out, looking around curiously.
"Sure, sure. I'm here, but you can't see me yet!"
"Why?" didn't Varja understand.
"Because it's not time yet!" came again.

„Ále, toho bych se nebál, Cyrile. Jsme tři, určitě nám tady nikdo neublíží,“ prohlásil Varja až příliš klidně zatímco Cyril začal halekat nějakou píseň. Erlend mu se stromkem pomohl, a tak jim šla práce pěkně od tlapek. A Cyril navíc lépe, než Vajra ovládal magie, takže byl výsledek o to lepší.
Když skončili a Cyril přestal se svou písničkou, Varja se hned přidal a sám spustil to, co ho zrovna napadlo. Hodilo se to, protože vzápětí Cyril vyjádřil přání, že by chtěl jít k Vlčíškovi. Něco o tom už slyšel, a tak ho to nepřekvapilo. Navíc tady bylo takových magických podivností, že Vlčíšek se mezi nimi snadno ztratil.
A tak si pořádně cvičil koledu:
„Vlčíšku, panáčku!
Já tě budu kolíbati,
Vlčíšku, panáčku!
Já tě budu kolíbat!“
Jeho hlas byl hluboký a celkem zvučný, ale více úderný. Znělo to spíše jako bojová píseň než jako nějaká rozmilá vánoční koleda. I tak si ale Varja říkal, že největší chudák byl Erlend, který je musel poslouchat.
„Asi bych se vyspal jinde, ale ten Vlčíšek zní dobře,“ kývl a pohlédl na Erlenda, který byl místní znalec. Nebo tak ho alespoň Varja vnímal.
Erlend, však musel nad Vlčíškem chvíli přemýšlet. To bylo celkem překvapivé. Varja si myslel, že Erlend tak nějak ví všechno. Přeci jen se však Erlendova tvář po chvíli vyjasnila a kývnul na ně, aby ho následovali. Varja našpicoval uši a vydal se za svým přítelem spolu s Cyrilem, který je následoval zrovna tak. Varja neměl ani tušení, kam je Erlend bral, ač byla pravda, že už tady také leccos prozkoumal, tenhle směr ale ještě neznal.

//Sopka přes Sviští hůrky

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Varja poslouchal, kolik hlasů se tady v horách sešlo. Bylo to skoro až fascinující. "Asi jsme nebyli tak originální," poznamenal. "Nečekal bych ale, že se nás tady sejde tolik," dodal, byl to však nesmírně hezký pocit. Ten pocit, že tu nebyli sami, že sem všichni přišli ze stejného účelu. Vzhlédl - a viděl obrysy těch vlků na různých skalkách a převisech. Bylo to kouzelné.
Společně si zavyli a přidali tak své hlasy k nekonečné symfonii. Počkali do rána, které přišlo záhy a spolu s ránem začínali vlci pomalu mizet. Půjdou i oni dál? Vlastně nevěděl, kam by se teď chtěl vydat, ale Erlend měl možná nějaký plán. Přeci jen tady z nich byl nejdéle. Varja však mezitím dostal skvělý nápad. Cestou viděl malou, takovou celkem ubohou borovičku, která se asi sotva držela při životě. No, byli v horách, stromy tady úplně nebyly v tom nejlepším prostředí ve kterém mohli žít, Varju to však nezastavilo od toho, aby se borovičku nepokusil trochu vylepšit. Nanosil si kamínky, které vyhrabal u úpatí hory, kde bylo trochu méně sněhu a dokonce našel i hezký potůček a kolem něho třpytivé zmrzlé špičky, které musel přenášet velmi rychle, ale protože se potůček točil kolem borovičky, nebylo to zase tak nemožné.
A tak stromeček vyzdobil tak, že se celá hezky třpytila. Vypadala rozhodně o poznání lépe.
"Tak co, kam půjdeme teď?" zajímal se Varja, zatímco přemítal, jestli by borovičku nemohl ještě nějak vylepšit. Nebo mu možná Erlend s Cyrilem pomohou. Oba se většinou jeho nápadů chytili, a tak byla pravda, že Varja na ně přeci jen trochu spoléhal.

//Severní Galtavar
22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Varja byl plný nadšení - ze sáňkování i z hor do kterých stoupali. Byl jako malé vlče, které nevědělo, co dělat dříve, a tak dělalo všechno a ideálně najednou. Možná Varja nikdy nedospěl, možná si jen užíval společnost příjemných vlků, pravda byla, že dlouhé osamělé roky se na něm podepsaly. Ani v jednom směru to nebylo zrovna dobré.
Cyril se nechal svézt - a Erlend by se k jejich nově nalezené, zábavné aktivitě nechal jistě přesvědčit, kdyby se už nestmívalo. Byli na úpatí hor a Erlend měl pravdu minimálně v tom, že nejlepší bude, když se tam vydají hned, než se setmí úplně a i pro severské vlky bude těžké najít cestu.
A tak už Varja žádné kraviny nevymýšlel, následoval Erlenda velice poslušně a rozhlížel se. Tady ještě nebyl, byl na opačné straně a tudy ani neprobíhal, to by si jistě pamatoval. Věděl, že tady nebyla nejvyšší hora, kterou mohli na Galliree najít, ale ani tyhle hory nebyly rozhodně něčím malým. Nebylo to takové jako doma, ale hory mu chyběly tolik, že mu na tom nezáleželo.
Tady byl konečně pořádný sníh a výšlap nebyl nic snadného, bylo však zřejmé, že tudy nešli první, protože cestičky byly příjemně vyšlapané, Erlend se však vydal směrem, kterým nikdo nebyl. A Varja s Cyrilem ho následovali až na plošinu, která jim poskytovala výhled na hory pod nimi. Měsíc nebyl vidět, ale to jim nevadilo, Erlend zavyl a Varja neváhal ani vteřinu a připojil se k němu. Pravda, Varja Erlenda trochu zastínil, ale nezdálo se, že by to nikomu z nich vadilo. Šlo hlavně o tu myšlenku.

//Mahtaë sever
11. Popovez někoho na provizorních sáních

Varja si nic z jejich odmítavých výrazů nedělal. No, tak jim jeho salát nechutnal. Jemu to nikdy tak hrozné nepřipadalo. Zahnalo to hlad, vážně! Oni ho zkrátka jen neměli dostatečný. A nebylo se čemu divit, vždyť před chvílí spořádali celou rybu.
Varja se do hor nesmírně těšil. Co by také ne, byl to jeho domov - a už věděl, že tyhle hory nebyly zdaleka tak kruté jako ty na které byl zvyklý doma. Bude to procházka růžovým sadem, ne? Samozřejmě nemohl nic tušit o lavině, kterou Erlend s Cyrilem zažili, ale o to bezstarostněji Erlenda následoval. Nečekal tam prostě vůbec nic zlého, neměl k tomu důvod.
A protože byl Varja tak trochu jako přerostlé vlče, nebylo vůbec nic divného, když přišel s dalším podivným nápadem. To protože o kus dál v lese, kterým zrovna procházeli našel velký kus zmrzlé kůry, která docela vypadala jako zajímavý povoz. Rozhodně stálo za to to vyzkoušet. Varja sáně přitáhl před Cyrila - Erlend byl totiž už moc napřed. "Našel jsem vám povoz, vaše veličenstvo? Můžete, prosím, vyzkoušet jeho kvalitu?" ptal se Cyrila velkolepě a jen čekal až se chytí. Cyril možná nebyl na první pohled tak dětinský, ale Varjou se jakýmsi zázrakem vždy nechal strhnout, a tak, když se na kůře usadil, Varja ho postrčil, odrazil se a sám naskočil. Dobrý kus popojeli - dokonce dohnali Erlenda, který se na ně ohlédl, když pochopil, že Varja zase něco vymýšlí. "Hej, Erlende, nechceš to taky zkusit?" smál se strakatý vlk a vyskočil z improvizovaných saních, aby uvolnil nemluvňátku své místo.

//Ragar

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Varja věděl, že to se svými nápady občas opravdu trochu přeháněl, ale s těmi větvičkami to myslel vážně. Věděl, že princ Cyril se na něho určitě bude dívat jako že se pomátl na rozumu, on však zažil zimy, které byly tak chladné, že chuť jehličí alespoň zaplašila hlad – anebo jim rovnou poskytlo vláhu. Když byla krutá zima, kdy nemohli jít na ryby, anebo nenarazili na žádného malého tvora, bylo to lepší než umřít hlady.
„Jestli nechceš, tak to jíst nemusíš,“ mrkl na Cyrila. „Ale není to tak hrozné, jak to vypadá,“ dodal, protože viděl, jak se na něho Erlend divně kouká. Asi vážně nezažili takovou zimu. Jemu to přišlo vlastně celkem normální a myslel si, že to zná každý, ale zjevně ne. „Nedával bych ti přeci nic špatného, Cyrile,“ pronesl Varja.
To už se Erlend pomalu sbíral k odchodu, a tak se i Varja protáhl s tím, že tedy opustí své velkolepé sněhové úkryty a vydají se do hor. „Tak jo, vyrazíme. Ty jo, vážně rád s vámi strávím nějaký čas. Mám vás oba fakt rád,“ prohlásil, protože to tak zkrátka bylo. Varja, který nikdy neměl příliš mnoho přátel, si náhle našel dva, se kterými by klidně strávil celou zimu – a se kterými by se dělil o jídlo. Kdyby se Cyril přidal do Borůvky, uvědomil si Varja, vlastně by mu už nic nechybělo. Bylo by to ideální. Mohli by dělat tyhle blbosti pořád dokola – tyhle, anebo nějaké jiné, kdo ví?
Říkal si, že si třeba po dnešku i Cyril uvědomí, že tohle bylo něco, co by chtěl. Smečku a jistý pocit soudružnosti. Ani on to ostatně nevěděl – až do té doby než se k jedné nepřidal.

//Severní Galtavar přes VVJ

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Varja miloval ty padající vločky, které se snášely k zemi v roztomilých, bílých chomáčích. Před příchodem na Gallireu by nad tím nikdy nepřemýšlel, ale teď, když vzhlížel k nebi a pozoroval padající sníh, přemítal, jestli by třeba nemohla existovat nějaká magie, která by tyhle věci ovládala. Kdyby takovou magii měl, mohl by si přivolat zimu i v ty nejteplejší letní dny. Ta myšlenka se mu velice zamlouvala, mohlo však něco takového vůbec existovat? Měl o tom své pochybnosti, ale to jen kvůli tomu, že svou vlastní magii sotva ovládal. Kdo ví, třeba už tuhle zimní magii dávno měl. K jeho původu by seděla perfektně, sotva však věděl, co by měl dělat se svými iluzemi, natož s něčím, o čem ani nevěděl, jestli to reálně existuje, přesto však Varja nikdy nebyl typem vlka, který by se snad – nedej Bože – vzdával. Ne, Varja chtěl zkusit vše, a tak se vší silou snažil najít v sobě tu magii, která by přiměla vločky padat rychleji, nebo aby se třeba ochladilo (ne snad, že by nebylo ještě dostatečně chladno, Varjovi by však ani trochu nevadily ani teploty velmi hluboko pod nulou).
Ani přes veškerou vlkovu snahu se nestalo vůbec nic. Vločky ani nepadaly rychleji, ani nebylo chladněji, jen ho začínala trochu bolet hlava. Hm, musel se přestat tak usilovně soustředit. Asi zkrátka magii zimy neměl – anebo jen fungovala docela jinak než iluze. Iluze, které by měl ovládnout spíše než fiktivní sněžnou magii, kterou si dost možná i vymyslel. Kdo to kdy slyšel, aby nějaký vlk ovlivňoval počasí?

1/10 Prosinec
25. Ochutnej padající sněhové vločky

Varjovi zima nesmírně chyběla. Jistě, jistě, nebylo to tak hrozné. Když přišel na Gallireu byl duben a na severu tou dobou bylo sněhu ještě požehnaně, on byl však zimním tvorem, kterému v horkém létě bylo ouvej. Rád by řekl, že si léto třeba časem zamiluje a že ho snad i nakonec bude mít rád, příliš to však neviděl. Obával se, že to u něho prostě nehrozí. Chtěl pořádné závěje, do kterých bude moct skákat, nějaké pěkné hory, které bude moci prozkoumat, zasněžené lesy a útulné úkryty. To zkrátka bylo jeho – zimní krajina a jistá krutost a neúprosnost, kterou znal a na kterou byl zvyklý od narození. Možná byl sadomasochista, možná se opravdu vyžíval v tom, co by jiní považovali za nesmírné utrpení. No, tak to on považoval za utrpení léto.
Varja zamyšleně procházel právě takovým svým vysněným lesem. Začalo sněžit a v kožichu se mu vločky usazovaly – a nejen v kožichu, usazovaly se mu i na jazyku, který měl schválně vyplazený, aby mohl místní vločky ochutnat. Nebyly tak dobré jako doma, ale to upřímně ani nečekal. Přeci jen, severským vločkám se nemohlo rovnat vůbec nic. Anebo z něho jen mluvila nostalgie a také trochu stesk. Chyběl mu domov – ne nijak palčivě, ale rozhodně trochu ano, byla však pravda, že tam na něho nic nečekalo. Otec byl mrtvý a kdo ví, kde byl konec jeho sestrám a matce. I kdyby je chtěl hledat, byla malá pravděpodobnost, že by je našel.
Ne. Musel jít dál, tak jako každý. Tady si našel nové přátele a snad… snad i novou rodinu. Když myslel na Badri i na to o čem spolu mluvili, říkal si, že se třeba jeho rodinou skutečně stane.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

"A nebylo by to o to lepší, princi Cyrile?" zeptal se Varja Cyrila rozverně a zamáchal ocasem. "No, ještě ti zbývá do Borůvky nejít, ale na druhou stranu si myslím, že by stálo za to to zkusit. Já si také o smečkách myslel své a jo, jsem tam krátce, ale jsou tam samí bezva vlci, teda ti, které jsem zatím potkal. A jsem tam já a Erlend. Nestačí to?" zazubil se na něho a drcnul do něho. To už však Cyril mluvil o tom, co si myslí o rybách. Varjovi to celou dobu, co stavěl iglú, vrtalo hlavou - a v tom ho to napadlo. Když prozkoumal Erlendův i Cyrilův úkryt, odskočil si velmi rychle mezi stromy dole u řeky. Byly tam hezké, vzrostlé smrčky ze kterých Varja utrhl pár větviček i se šiškami a rozběhl se zpátky ke svým přátelům - zamířil přímo k Cyrilovi. Svůj úlovek mu složil k nohám. "Tohle tě určitě po smrti neflákne," ujišťoval ho Varja a stál nad ním, protože čekal, že Cyril alespoň ochutná. "Tohle je vyhlášený šiškový salát, věř mi. Ty větvičky budou dobré," ujišťoval Varja Cyrila, který na něho koukal jako na blázna - a to už jim Erlend ukazoval to, nač Varja sám myslel - vydat se do hor. To byl samozřejmě skvělý nápad. Mohli si udělat takovou pořádnou vlčí jízdu.
"No, a až to dojíš, můžeme se vydat do hor. To je dobrý nápad, Erlende," prohlásil Varja spokojeně. Ne, že by mu chyběly kruté severské zimy, které sice miloval, byla to však spíše nostalgie, která neměla se skutečným přežitím, co dělat. Pravda byla taková, že tahle mírná zima byla mnohem příjemnější. Ulovili si ryby a dováděli ve sněhu jako vlčata. Nemuseli se bát, že umřou hlady. To mu celkem vyhovovalo. I tak se však těšil do těch vysokých hor, které odsud na severu viděl. Starého vlka zkrátka nikdo novým kouskům naučit nemohl.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Varja si udělal velmi pěkný přístřešek ze sněhu - asi toho mnoho nevydrží, pěkný však doopravdy byl. Vlk byl na sebe hrdý - a navíc svým počínáním přesvědčil i Erlenda, aby se o něco takového pokusil - i jemu se dařilo, to už však Varja ležel ve svém a rozhlížel se po okolí. No, bylo tu opravdu krásně, vybral si dobré, útulné místo. Ani tam nebylo tak chladno - a nebo to bylo tím, že měl Varja pořádně hustý kožich - ale venku krásně sněžilo, opodál proudila řeka a všechno bylo přesně tak bílé, jak měl Varja rád. No, byl to severský vlk, co se od něho asi tak dalo čekat! Pochopitelně měl rád zimu a teď jí spokojeně obdivoval. Těšil se na ní celé léto a teď tu byla. Možná se mohli vypravit do hor - všichni tři byli ze severu, a tak dávalo smysl, že to ani jednomu z nich nebude dělat problém. Ostatně to Erlend začal s tím, že chtěl někam vyrazit. No a zastavili se sotva pár metrů od Borůvky - jasně, tak trochu za to mohl Cyril, ale to vlastně evidentně nikomu nevadilo. I Erlend vypadal, že Cyrila zná. Ostatně, všiml si, jak Erlend pokukuje po jeho domku.
"Chceš na návštěvu?" zazubil se Varja a udělal Erlendovi místo. "A nebo můžeme udělat výměnu," napadlo Varju - a otázka byla, jestli se k jejich blbnutí připojí i Cyril. No, asi se to dalo čekat, přestože je na chvíli odsoudil za jejich dětinskost, rád se do jejich koulovačky zapojil. A to Varju napadaly ještě další věci - třeba... postavit vlky ze sněhu. To znělo taky zábavně! A ano, také jako něco, co bylo dobré jenom tak pro vlčata. Varja sice dávno vlčetem nebyl, ale kdo se na to ptal?

21. Zkus postavit Iglú

Varja se nadšeně uźazubil, když Cyril přemítal, že je poctí návštěvou. "No, za mě budeš rozhodně vítanou návštěvou," ujišťoval ho, než se na něho překvapeně zadíval, když prohlašoval, že je to složité a že není jako on. "Jasně, že nejsi jako já. A to je dobře. Ne, podle mě by ses i tak do Borůvky hodil. A... Erlend souhlasí!" připomněl mu vlka, který se nějak divně tvářil na ledovou vodu, no jo, byla vážně studená, to Varja chápal a Erlenda litoval, nakonec si však rybku vylovil i tak. Všichni byli spokojení (až na Cyrila, který nad jídlem stejně ohrnoval nos). "A ten převrat ještě dořešíme," slíbil mu Varja.
"Na rybách není nic špatného," zabručel Varja, jak tu svojí dojídal a pokukoval po té Cyrilově - vzal si jí ale až teprve, když ho k tomu Cyril vybídl - a on si jí přišoupl k sobě a hladově jí smlsl. Měli sice s Erlendem a Badri u tůně to divný ovoce, ale to mu zjevně nestačilo.
"Trochu se to hejbe, ale to je v pohodě. Srnka se také občas ještě cukne. To jsou ty posmrtné svaly," pronesl Varja zkušeně a oblízl si tlamu. "Tak jo, co teď?" zeptal se a rozhlédl se, co by tak mohli dělat. A Varja nedostal žádný lepší nápad než se vrhnout do sněhu - tak jako vždycky.
"Co kdybychom postavili úkryt ze sněhu?" navrhl Varja a začal k sobě hrnout čerstvě napadaný sníh a pěkně ho uplácával, aby držel. Chvíli mu to trvalo, ale pokračoval dál a hrnul sníh na hromadu. Docela se mu dařilo a ani pomyslná střecha se nezbortila - ještě jí ve svém mini úkrytu upravil. A bylo to. Byla to sice taková psí bouda, ale rozhodně dostačující. Všichni tři by se tam asi nevešli, ale dva vlci by už možná mohli.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Varja se zachechtal a pohlédl na Erlenda, který do něho přátelsky žďuchnul. "No, ale on si vážně začal," prohlásil, ale vlastně na tom nezáleželo. Byla to zábava a o to jediné jim všem šlo, no ne? Nakonec i Cyrilovi, který se bez váhání zapojil.
"Wizku neznám, ale nevím, proč by ses neměl do Borůvky hodit. Sám víš, že tam nejsem dlouho, ale musím říct, že jakmile jsem se v lese objevil, měl jsem z toho hned dobrý pocit. A jo, myslím, že je i pro prince," prohlásil. "A navíc, bude se nám lépe plánovat ten převrat," připomněl mu pobaveně. Varja na tyhle věci, které u jezera naplácali nezapomněl, a tak předpokládal, že Cyril si je pamatoval zrovna tak.
"Dobře. Ale beze mě bys o Borůvce nevěděl," prohlásil. Měl zjevně dneska náladu, kdy netoužil po ničem jiném než všechny přesvědčit o své pravdě. Hm, znělo to dost otravně, možná by s tím měl přestat.
"Ale no tak, vážně? Nemáš rád ryby? Každý seveřan musí mít rád ryby, co jiného chceš jíst v zimě?" nechápal Varja, který považoval ryby za ten nejsnadnější zdroj potravy. Bylo evidentní, že Cyril by se do toho nakonec pustil i tak, on si však stihl už z kapříka uždibnout. Už stihl trochu oschnout, když tu ho napadlo, že by mohl vyzkoušet, jak dlouho v ledové vodě vlastně vydrží. Nikdyn ad tím nepřemýšlel, ale Erlend se tvářil vážně kysele a Varja usoudil, že je to kvůli tomu, jak je ta voda zatraceně ledová. A tak, když i Erlend vytáhl svůj úlovek, šoupnul packu do vody a, aby zjistil, jak otužilý byl. Popravdě mu to tak ledové ani nepřišlo, ale po pár minutách už chlad začal být otravný a začal ztrácet cit, a tak se rozhodl vrátit se ke své rybě.
"No, jestli tu rybu nechceš, já ti od ní odpomůžu," prohlásil a zazubil se na Cyrila, který zase ohrnoval nos nad rybkou. No jo no, princ. Ti si asi žili jinak než prostý vlk, který se musel živit rybami, aby přežil tuhou zimu.

9. Ulov si kapříka

Varja byl vážně nadšený, že se tu Cyril rozhodl ukázat. Byla to náhoda, ale byl to ten druh náhod, který se mu líbil. Co bylo špatného na tom, že se tu jeho kamarád ukázal a hodlal navštívit Borůvku? Absolutně a rozhodně nic - tím také Varju upřímně zaujal. Že by se Cyril přeci jen nechal zlákat?
"Erlend si začal!" prohlásil Varja. Ještě na chvíli se oživila jejich koulovačka - dříve, než se Varja stihl zeptat Cyrila na to, co chce v Borůvce - ale jejich hra nakonec skončila stejně přirozeně jako začala. Varja nevytušil, že se i Cyril s Erlendem znali, ale nejspíše na tom tolik nezáleželo. "No, a co ty v Borůvce? Že by ses chtěl přidat?" ptal se ho a vesele zamáchal ocasem. Ta představa ho těšila, protože Cyril byl skvělý. Vážně se s ním u jezera skvěle bavil a mít ho ve smečce by ho ještě více utvrdilo v tom, že se rozhodl správně. "Netušil jsem, že na tebe budu mít takový vliv," zazubil se na Cyrila, než si všiml Erlenda u vody, který jasně naznačoval, že... měl hlad? Nebo jen chtěl ulovit rybku na chuť? Ať tak jako tak, Varja nikdy příliš neváhal zapojit se do čehokoliv, co vypadalo jen trochu zajímavě - a lov? Tomu se Varja nebránil už vůbec nikdy. Našpicoval uši a došel k řece, aby se podíval na to na co ho Erlend upozornil. Ve vodě se to jen hemžilo rybami.
"Dáme si?"
Varja byl zvyklý lovit v ledových řekách, ale nechtěl se vrhnout do ledové řeky jen tak - a tak ryby jen chvíli pozoroval, než se do ledových vod odhodlal. Rozhodně nebylo příliš o co stát, ale zkušeně chytil rybu do tlamy a vyskočil zpátky na břeh, kde kapříka zabil, aby se dlouho netrápil. Pokud chtěli chytat další, budou muset chvíli počkat, než se ryby uklidní a naženou se zpátky, nebo se budou muset trochu posunout, ale jednu rybu měli. "Tadá!" Varja se oklepal, ale snažil se tak, aby kapky (nebo spíše už rampouchy) ledové vody nedopadly na jeho přátele. Přeci jen byl asi trochu huňatější než oni, ač byli všichni ze severu.

13. Zúčastni se koulovačky
//Ovocná tůň přes Borůvku

Varja se ještě dvakrát ohlédl, jestli s nimi Badri přeci jen nepůjde, ale asi se necítila na dobrodružství ve sněhu. To Varja se nemohl dočkat! Věděl, že byl jako malé vlče, když skákal za Erlendem jako nějaký nedočkavý králík, ale nemohl si pomoct. Prostě se příliš těšil na obří sněhové závěje a když konečně přišly, nemínil se držet zpátky. No, a tak byl tady! Natěšený a připravený na cokoliv, co si pro něho Erlend vymyslel.
A že Erlend začal hned zostra tím, že po něm jako v létě v horách, mrštil sněhovou kouli. Ta se Varjovi rozplácla na hrudi. Erlend zatraceně dobře mířil - a nebo měl prostě jen hodně dobrou mušku, těžko říct.
"No, jen počkej! Já ti dám!" Zasmál se Varja nadšeně a jal se také plácat koule, to už se mu však Erlend schovával. Ještě aby čekal, až se Varja vzpamatuje a udělá si koule do zásoby. Ne, Erlend mu takovou šanci nedal.
Varja měl pocit, že tu náhle viděl, jak se Erlend mihl kolem, ale trefil se jen do stromu.
Když Erlend vyběhl, Varja se vrhl za ním. Erlend však skončil na zemi a trefil... no, Varju rozhodně netrefil - byl tam nějaký cizinec, kterému se Erlend omlouval, ale Varja neváhal po Erlendovi mrštit další kouli - a ta se mu celá rozplácla po zádech. Neměl si začínat! Varja byl však plný veselí - no, co Erlend s tím svým modrým kožichem celý zářil!
Měl pocit, že koulovačka bude pokračovat, když tu si Varja uvědomil s kým to Erlend celou dobu mluvil. Bylo to jeho veličenstvo Cyril! Toho ale Varja viděl vážně rád!
Varja překonal pár závějí (Erlend už asi bitvu ukončil) a stanul tak před Cyrilem. "Jestli tohle není princ Cyril z Větrných strání!" zazubil se na "cizince" Varja. "Co ty tady?"