Gallirea - Příspěvky uživatele

Promluv si s někým o Stařešinovi 1/3 (Nelly)

Varja šel po stopách vlků, kteří tudy šli před ním, když narazil na zvláštně zbarvenou vlčici. Její rychlý pohyb mu dával znát, že se ho lekla - asi šel moc potichu. Samozřejmě jí neměl v úmyslu ublížit, chápal však její nervozitu. Vypadala mladě a podle stop, které viděl tu nebyla sama. Možná jí doprovod opustil a ona se teď ve strašidelně vyhlížejícím lese bála.
"Ahoj," pozdravil vlčici, která na něj zavolala, aby jí dal najevo, že jeho se vážně bát nemusí. Zamával ocáskem na znamení míru a došel k ní jen tak blízko, aby se ho nemusela ani trochu obávat.
"Nechtěl jsem tě vylekat. Asi jsem jenom trochu zabloudil," vysvětlil vlčici a přátelsky se na ní zazubil. Neměl důvod si z ní činit nepřítele. "Směřoval jsem zrovna k Borůvkovému lesu, ale měl jsem plnou hlavu Stařešiny..." Varja nad tím máchl packou. Vlastně ani nevěděl, jestli se se Stařešinou tahle vlčice setkala. "No, prostě jsem šel špatným směrem. Ten vlk mi úplně zamotal hlavu."

VLA - FM 5/5 (68)

//VVJ (přes Severní Galvatar)

"Hm, kde jsem se to octl?" Zabručel Varja a rozhlédl se po lese, který nepoznával. Šel prostě rovně za nosem, vůbec nevěděl, jak se mu povedlo dostat se jinam, než do Borůvky. Už zase bloudil, to se mu vůbec nepodobalo. Varja na sebe byl naštvaný, ale co mohl dělat? Rozhlédl se po tomhle podivném lese a chvíli se rozhlížel. Cítil tu nějaké vlky, možná by se jich mohl zeptat na cestu? Odkdy se ptáš na cestu? Znělo mu v hlavě, když opatrně kráčel dál. Měl z toho místa neblahý pocit, ale vlastně ani nevěděl proč. Vypadalo to tady jako docela obyčejný les. Tak proč mám pocit, jako kdyby na mě dýchla smrt?
Varja se oklepal. Rozhodl se, že by možná nebylo na škodu vydat se po stopách těch vlků, které cítil. Zkazit tím nic nemohl. Přece se hned nemusel ptát na cestu, ale sám si říkal, že by se mohl vyptat na Stařešinu. Přeci nad tím sám přemýšlel a když už tady na tomhle vážně divném místě někoho objevil, proč toho nevyužít? Cestu do Borůvky přeci nakonec tak jako tak najde.

VLA - FM 4/5 (67)

//Zrcadlové hory (přes Mahtaë (sever))

Varja došel až k jezeru, kde to znal. Tady se setkal se Stařešinou. Hledal ho, ale nikde ho neviděl. Divné, říkal si vlk. Byl natolik zabraný do myšlenek, že místo toho, aby šel na jih, tam, kam měl původně namířeno, se vydal na sever. Nohy ho tam nesly úplně samy, protože to bylo něco na co byl zvyklý. Směr, který mu jediný dával smysl. To, že šel úplně, ale úplně špatně mu nedocházelo, protože byl moc ztracený ve svých myšlenkách. Přemýšlel o Stařešinovi a o tom, kde se tady vlastně vzal a co to znamenalo. Nakonec ale tohle byla magická země, a tak to jeho mizení možná bylo magií tohohle místa, říkal si. Záleží na tom vůbec? Byla to prostě zábava a je škoda, že už to bylo všechno.

//Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

VLA - FM 3/5 (66)

//Středozemní pláň (přes Esíčka)

Varja se rozhodl najít cestu zpět do Borůvky. Myslel na to, jak Stařešina podivně zmizel i na to, co říkal o tom, že se možná ještě objeví. Varja si tím lámal hlavu tak moc, že si ani nevšiml, že přes Esíčka doběhl až do hor ve kterých ještě nebyl. Zmateně se rozhlédl, ale usoudil, že se ztratit nemohl, nebo v to alespoň doufal. Mířil zpátky do nížin, protože si byl téměř jistý, že tudy se do Borůvky nedostane. Pohled ze Zubaté mu s mapou tohoto místa nakonec nepomohl tolik, jak si myslel. Bude holt muset cestu nějak najít sám, ale na to byl zvyklý. Toulal se přeci celý svůj život.

//Velké vlčí jezero (přes Mahtaë (sever))

VLA - FM 2/5 (65)
3. Hod balónem

//Ježčí mýtina (přes Ohnivé jezero)

Varja doběhl na pěknou rozlehlou pláň, kterou už znal a už zdálky slyšel hlas svého dobrého známého, který na něho volal z východní strany a něčím ho lákal. Logicky ani neváhal a vydal se ke starému vlkovi, kterého by po těch pár dnech už skoro mohl nazývat přítelem, aby se podíval, co pro něj má zajímavého tentokrát. Tlapky se mu třásly, když mu Stařešina ukázal jakousi věc, která byla kulatá a lehká a vypadalo to, že ani v nejmenším nelhal. Lehce usoudil, že ho míč pohltí a že si s ním Varja vyhraje jako malé vlče. Energicky máchal ocasem ze strany na stranu a přemýšlel, jestli ta hra bude mít zase nějaká pravidla, která by mohl obejít, nebo zda se mu Stařešina jen rozhodl dát drobnou odměnu za všechny útrapy (ač většinou to Varju prostě jen bavilo). Očka se mu rozzářila, když mu Stařešina míč kopnul, a to už si Varja nemohl pomoct a vrhl se za ním.
"Mladíku, jen se pobav do sytosti. Žádnou další zábavu už pro tebe připravenou nemám," zavolal Stařešina za Varjou, ten ho však sotva vnímal. Lehce si našel zábavu. Už během chvíle pochopil, jak má s míčkem pracovat, aby z toho něco bylo. Obloukem si ho nadhazoval a hlavou ho zase pinkal jinam, vzápětí za ním běžel, když balón odletěl do půlky pláně a Varja ho pronásledoval, aby mu náhodou neunikl. Líbilo se mu to, cítil se opravdu jako malý, snad ani jako vlče takovou zábavu nikdy neměl, s ustrašenými sestrami si totiž moc srandy neužil.
Lehce pinkal do míčku, házel ho do výšin a odrážel ho hlavou, Stařešina se mohl jen podivovat nad jeho uměním o kterém Varja ani nevěděl, že ho vůbec ovládal. Laň by se mu v pohybech nevyrovnala! A tak vlček provozoval různé skopičiny s míčem, skákal, běhal a kdyby to měl v povaze, Stařešina by býval mohl říct, že se vyloženě předváděl.
Létal po pláni sem a tam a ani na vteřinu se nezastavil, když tu náhle zavál silnější poryv větru a strhl mu míč stranou, když se ho snažil odšťouchnout nosem jako by byl spíše lachtan než vlk. K Varjově smůle s tím vlček ani trochu nepočítal, a tak skončil nosem v trávě a aby toho nebylo málo, míč poskočil a spadl mu na hlavu – muselo to vypadat vyloženě k popukání. "I mladíku, musíš dávat pozor! Řechtal se Stařešina, protože vlk ležel natažený jak dlouhý, tak široký na zemi s tupým výrazem a vedle něho vesele skákal míč. Co by se mu nesmál, Varja si za to mohl sám! Musel se sebrat ze země a oklepat se, ale podle všeho to na něm žádné větší ztráty nezanechalo. Opravdu to asi bylo vtipné, musel uznat Varja, a nakonec se sám zasmál. Leckdo by si ze sebe neuměl udělat legraci, ale Varjovi na tom nesešlo, trvalo jen chvíli, než si se Stařešinou notoval o tom, jak se ale pořádně rozplácnul a jak mu na hlavu dopadl ten míč. Což o to, zábava to byla, ale Varja měl v hlavě i jinou věc – Stařešina mu přeci řekl, že už pro něho nic jiného nemá, a to ho upřímně trápilo. On si s ním ve finále vážně užil pořádný kopec srandy a nechtělo se mu věřit, že tohle byl vážně konec.
"Co jste tím myslel, když jste řekl, že víc toho nebude?"
"Ehm, no, mladíku, myslel jsem to tak, že už další úkoly pro tebe nemám," odpověděl mu Stařešina, když se mu přestal smát.
To je ale škoda nemyslíte? A nechcete vymyslet ještě něco?"Otázal se Varja a mrkal na Stařešinu skoro prosebně, toho to však nijak neobměkčilo.
"Ono to není tak snadné, mladíku, to chce roky příprav, roky plánování, ale i já jsem se královsky bavil. Léto je u konce, ale já mám před sebou ještě spoustu let. Třeba se ještě uvidíme," mrknul na něj. Jenže než Varja stihl ještě něco říct, už byl pryč.

//Zrcadlové hory (přes Esíčka)

VLA - FM 1/5 (64)

//Mangrovy (přes Eukalyptový les)

Varja se celý mokrý vymotal z lesa. Pořád se chechtal, protože ho celá ta záležitost se Stařešinou bavila. Připravil si pro něj ten starý vlk ještě něco? Varja na to neměl odpověď, ale doufal, že ano. Byl plný elánu a měl ještě dost sil na nějakou jeho hru. Přemítal, zda ho viděli i jiní vlci - od Erlenda tušil, že tomu tak bylo, ale s nikým jiným se zatím nesetkal - ač nutno dodat, že se vlastně nesetkal zatím vůbec s nikým jiným. To bude muset napravit, říkal si, protože byl pochopitelně až nemístně zvědavý jaké zkušenosti měli se Stařešinou jiní.

//Středozemní pláň (přes Ohnivé jezero)

5. Pluj a pádluj! 3/3

Nebylo to však nic platné. Varja se vší silou, která v jeho vlčím tělíčku zbývala snažil udržet oba kusy jeho mistrovského voru u sebe, ale moře bylo nemilosrdné. Dělalo mezi oběma kusy větší a větší mezeru – Varja věděl, že to je konec, že skončí ve studené vodě pod ním, ale neměl v povaze se vzdávat. Také že ne. Držel se dlouho zuby nehty, ale nakonec stačila jen miniaturní vlnka, která ho nakonec dočista vyvedla z rovnováhy a on zcela očekávatelně skončil v moři.
Místo toho, aby se z toho hroutil, jen se smál. Proč by ne? Tak trochu to čekal. Byl snad Varja, stavitel lodí? Ne, to by neřekl. Moře viděl poprvé před pár týdny a už tu měl přežívat na voru? Ale kdeže.
Alespoň se pořádně vymáchal, když už nic – rozhodl se však, že tuhle Stařešinovu výzvu neprohraje. Měl obeplavat ostrov na voru? Tak proč ne. Stařešina přeci nespecifikoval, jestli má být ten vor vcelku, a tak se Varja chytil toho, co z jeho voru zbylo, přehodil přes klády vršek svého těla a úporně kopal nohama. Takhle to ostatně bylo stokrát jednodušší. Byl hlupák, že se vůbec pokoušel o nějakou loď.
Se smíchem obeplul jeden z ostrovů a směřoval ke břehu. Věděl, že vypadal jako hlupák, ale také viděl, jak na něj Stařešina brejlí a uznale si kýval hlavou. Snad to bylo tím, že se nevzdal a tím, že nakonec skutečně udělal to, co po něm chtěl. Splnil úkol a vypadal u toho vlastně docela nonšalantně. Ze zmáčené srsti si nic nedělal.
Vyhrabal se na břeh a oklepal se. Možná v tom bylo trochu zlomyslnosti, spoustu kapek totiž ulpělo na Stařešinovi, který stál opodál.
"No vidíš, chlapče, jak se ti dobře vedlo!" Prohlásil Stařešina hrdě. Varja měl pocit, že se opravdu tváří jako kdyby z jeho vychytralosti měl radost. Dávalo to nakonec docela smysl. Přeci jen i poprvé ho Stařešina porazil vychytralostí – a tím, že něco nespecifikoval. A tady se Varja zachoval úplně stejně.
Snad proto se na toho staříka zazubil jako kdyby byli náhle nejlepší přátelé. Nebyli, ale Varja si přátele dělal snadno, a i Stařešinu by mezi ně klidně přidal, ač se dalo jen těžko určit, jestli byl divný, nebo snad kouzelný, Varjovi na tom nezáleželo.
"Tak hádám, že se uvidíme příště, co?" zeptal se ho a Stařešina přikývl.
"Rozhodně, mladíku. Tohle byla zábava," mrknul na něho Stařešina bodře – a když Varja mrknul, už byl zase pryč.

//Ježčí plácek (přes Eucalyptový les)

5. Pluj a pádluj! 2/3

Co však mohl Varja dělat? Vymýšlel všelijaké způsoby, jak by mohl svůj vor zpevnit, ale nemohl na nic přijít. Ještě jednou vor obešel, skepticky si ho prohlížel. Mohlo to vydržet? Nebyl si tím jistý, ale Stařešina ho všemožně povzbuzoval, aby už vyplul, že to vypadá dobře a že rozhodně nebyl čas ztrácet čas. Snad měl pravdu, říkal si Varja pochybovačně, když postrkoval vor k vodě a pozoroval, jak se na ní drží. Nechápal, jak by mohl unést jeho váhu, ale nakonec si říkal, že to bude muset nějak zvládnout. A když ne? No, tak se vykoupe! To v tomhle horku vlastně neznělo zase tak špatně.
Možná se stal objetí Stařešinových výstřelků, ale na druhou stranu to alespoň byla zábava a ostatně si nenesl žádné trvalé následky. Na bolest packy si už ani nepamatoval, bolest po trnu také zmizela a ta první prohra u jezera? Ta pro Varju už dávno nic neznamenala, a tak skočil na ten vor a snažil se hned nespadnout dolů. Vše se zdálo být v pořádku, když se sklonil a zabral packami, aby se vor dal do pohybu.
Nebyl žádný kormidelník a tahle loď rozhodně nebyla jako ta, kterou měl Kapitán, ale cítil se náhle skoro hrdě. Tohle dovedl sám. Pádloval po moři na loďce, kterou vytvořil svýma vlastníma packama!
Vesele si pozpěvoval písničku, kterou slyšel právě u kapitána, zatímco pádloval. Nebylo to nic jednoduché, musel vyměřovat vzdálenosti a nesměl se točit, jinak by moc daleko nedojel. Vor zatím docela dobře držel a vlk měl stále důvod být na sebe hrdý.
Pokračoval v pádlování, ale jak moc si všímal pádlování, zapomněl si dávat pozor a přestal se rozhlížet kolem sebe. Měl jasný cíl – obeplout ostrov. To, co se však vynořilo přímo před ním a stalo se nejen potenciální překážkou, ale skutečným problémem, byla rozeklaná skála.
Varja měl plné packy práce se jí vyhnout – a dokonce se mu to i povedlo! Ještě, než si však stihl oddechnout, do voru narazila vlnka, vor narazil do skály a začal první problém. Varjovy liány a jeho nedokonalé uzly začaly povolovat. Varja si nemyslel, že by to vůbec bylo možné – když se do té liány před chvílí zamotal, rozhodně nepovolila ani zdánlivě tak snadno.
Stromky se od sebe začaly oddělovat a Varja měl jiný problém – jednu nohu měl na jedné straně a tu druhou na té, které se vinou povolující liány vzdalovala. Vlk se snažil vor udržet pohromadě. Opravdu se velmi snažil.

5. Pluj a pádluj! 1/3

Varjargar překonal hory a sešel ke zvláštnímu místu u moře, kterému by se býval raději vyhnul, ale tak docela ho nečekal – a zrovna tak nečekal Stařešinu, který se tu zničehonic ZNOVU objevil. Možná ho měl čekat? Ale vždyť se sotva rozloučili! Stařešina už stál na pláži a máchal na něho packou, po předchozím rozrušení nebylo ani památky. Už měl své brýle a všechen svůj zbývající majetek a nadšeně vrtěl ocasem – a Varja čekal, co mu zase dá za úkol. Popravdě ho ty aktivity vlastně celkem bavily, nemohl by však s určitostí říct, že to pokaždé dopadne dobře. Ostatně už skončil s trnem v pacce, natloukl si nohu v horách a zapadl v písku. Co ho ale mohlo potkat tady?
"Vor?" ptal se Varja pochybovačně. "No ano, ano, mladíku. Něco, na čem budeš moct vesele obeplout jeden z těch ostrovů tady," vysvětlil Stařešina a ukázal na různorodé ostrůvky. Varja váhal jen chvíli – už se sice v moři jednou málem utopil, tady však žádná mořská příšera nebyla, a tak neváhal a souhlasil.
Stařešina se zachechtal a vyzval ho, ať se do toho tedy směle pustí – a Varja přesně to udělal.
Začal nejprve ze všeho shromažďovat dřevo. Nepotřeboval ho zase tolik, uvědomoval si vlk, protože byl přeci jen sám a ač byl velký to, co mu dělalo větší starosti byla stabilita. To, že byl velký by se totiž ještě dalo nějak zvládnout, dalo se to nějak udělat, ale on byl ještě ke všemu těžký. Musel se postarat o to, že jeho provizorní plavidlo obstojí a udrží se na moři dostatečně dlouho, aby se stihl vrátit. Možná měl váhat trochu více, než souhlasil a pustil se do takové hlouposti, ale nakonec… v moři už jednou byl a kdyžtak se přinejmenším alespoň zchladí, ale kdo ví? Možná se mu ostrov obeplout podaří.
Když nanosil několik padlých stromů, které na pláži úhledně seřadil vedle sebe, začal se ohlížet po něčem, čím by je mohl svázat. Byl si vědom toho, že to nebude snadné, ale odpověď nalezl záhy a nebylo to zase tak těžké, jak si původně myslel. Našel liánu se kterou už měl zkušenost – dokonce nejeden pevný provazec liány. Věděl, že to muselo stačit.
Nejtěžší však bylo stromy svázat. Měl jen packy a tlamu a jak zjistil, asi ani nebyl tím nejobratnějším z vlků. Liány měl sice dost, ale musel to ještě nějak zaonačit… ano! Podařilo se mu stromky obvázat a zabezpečit. Vor nevypadal příliš stabilně.

6. Čmuchej čmuchej

Varja si myslel, že z nebezpečí, které představoval tekutý písek unikl a že už si s pouští nebude muset dělat žádné starosti. To se však objevila docela jiná starost - Stařešina. Tentokrát však vypadal politováníhodně. Opravdu, Varjovi z toho pohledu až srdce usedalo, když ho tam viděl, jak se třese a dívá se spíše vedle něho, než na něho. Potřeboval pomoc a Varja byl moc velký dobrák než aby odmítl.
"Brýle, šátek a hůl, říkáte? Tak já vám je najdu," slíbil Varja. Vykouzlil Stařešinovi na tváři úsměv - za všechny ty útrapy to stálo, říkal si, když se vypravil hledat Stařešinovy ztracené věci. Jak je vůbec mohl ztratit? Ptal se Varja v duchu, ale jen nad tím máchl packou a šel hledat, protože nic lepšího tady na tomhle místě stejně dělat nemohl. Chtěl vypadnout z pouště a to se mu povedlo - ač byla pravda, že v tom tekutém písku skončil kvůli Stařešinovi... nebo ne? Sám si tím vlastně stále nebyl jistý. Byl tam vůbec? Měl se ho zeptat, než se vydal hledat jeho věci.
Varja procházel horami, které byly skoro jako ty doma. Cítil se tady mnohem lépe než v poušti. Tady mu bylo mnohem příjemněji. Byl zvyklý na leccos, na všechny tvory hor, ale zatímco pátral po Stařešinových věcech, náhle ho vyděsila šelma - nebo cosi, co se mihlo nad ním (nebo to byl jen stín dravého ptáka, který zakryl slunce? - Kdoví!)
Varja se i přes všechny své zkušenosti lekl. Takové pochybení mohlo být v horách osudným - a pro něho také byla. Noha mu sklouzla po kameni a následoval pád. Mohl si nadávat, když skončil kousek pod skálou po které se před chvílí šplhal. Naletěl a spadl jako nějaký začátečník, nechoval se jako skutečný horal a seveřan. Vyhrabal se na všechny čtyři, ale cítil bolest v pacce, kterou si ošklivě narazil.
"Tak tohle se nesmí nikdo dozvědět," zabručel, když se oklepal. Bůhví, co vlastně viděl! Proč se lekal? Zahlédl šelmu, ale byla ta šelma vůbec nebezpečná? Žádný dráp neviděl.
Vyskákal zase zpátky nahoru - a šplhal ještě chvíli, než spatřil Stařešinův majetek, který byl pohozený u zakrslého stromku. Nevěděl, jak se tam vzal, ale posbíral ho a odnesl ho zpátky Stařešinovi, který vypadal náhle mnohem šťastněji. Děkoval mu, ale tvářil se vědoucně - jako kdyby přeci jen ještě někdo další o jeho pádu věděl. Varja však dělal jakoby nic a s mávnutím packy a se slovy: "ále, to nic nebylo," se odbelhal se svou bolavou packou dál.

//Mangrovy (přes Eukalyptový les)

//Savana

Varja došel až na tu poušť a myslel, že umře horkem. Rozhodně se sem neměl vydávat v létě, co to bylo za nápad?! Měl počkat na zimu, jak se domluvili s Badri, přesto mu to nedalo. A tak tu byl. Rozhlédl se, ale neviděl nic než písek.

Zahlédl však znenadání,
starce v dálce.
Vyšel za ním bez váhání,
myslel, že porazí ho vychytrale.

Ale vlček skončil v písku,
a stařec zmizel.
Radši by byl v křovisku,
tohle byla jiná svízel.

Musel z toho ven,
než tady umře,
než tu skončí jeho den.
Že radši nezůstal v tundře!

Varjovi toho moc nezbývalo. Musel prostě skočit. Nebyl naštěstí nijak hluboko, a tak sebral všechny zbývající síly a hop - byl prostě venku. Rozhodně mu to však z prohlídky pouště stačilo.

//Konec světa

2. Běh na dlouhou trať 15/15

//Uhelný hvozd

Takové místo Varja ještě nikdy neviděl. Překvapeně se rozhlížel, když spatřil tu pláň, která se táhla snad donekonečna. A kdesi za ní... kdesi za ní spatřil písek. Nezdá se mi to? Teď už se tam samozřejmě vydat musel, ač trpěl horkem. Měl pocit, že přímo žhne, na sníh mu už zbyly jen vzpomínky, ale přesto šel dál. Opatrně se vyhnul všemu, co mu jen zdánlivě připomínalo nějaké zvíře, protože si nebyl jistý, co od nich čekat. Zastavil se jen u říčky, aby se v tomhle horku rychle napil a zase postupoval dál, protože... to bylo jednodušší. Ne, že by neměl dobrodružnou povahu, ale tyhle zvířata neznal. Nebyly to srny ani kamzíci a nevěděl, co od nich čekat. Ne, raději přidal do kroku, až stanul na poušti.

//Poušť

2. Běh na dlouhou trať 14/15

//Ježčí plácek

Varja hned poznal, že tohle je pravý jih. Bylo mu tady mnohem tepleji a navíc spatřoval stromy a podrost, které se ani trochu nepodobaly tomu, co zažil. Byl tím trochu znepokojený. Mohl se snad blížit poušti? Nebyl si tím vůbec jistý, ale podrost byl hustý a on musel hodně zpomalit, aby jím prolezl. Sem tam zahlédl nějaké zvláštní zvíře, které však nevypadalo nebezpečně - rozhodně vždy zmizeli, jakmile se trochu neobratně dostával přes padlé stromy, nebo hustší podrost. Tak tudy také zpátky nepůjde, říkal si, když vycházel z lesa a stanul na místě, které vůbec netušil, jak by pojmenoval. Říkal si, že toho v životě viděl asi hodně málo. Narazí tady na ty pruhované koně, jak o nich mluvil Cyril?

//Savana

2. Běh na dlouhou trať 13/15

//Ohnivé jezero

Varja pokračoval ve své cestě dál. Hned si na tomhle palouku všiml spících ježku a byl si dobře vědom toho, jak snadno by jeho výlet mohl skončit dalším trnem v tlapce, a tak si dával dobrý pozor, kam šlape. Na palouku míjel všemožné květiny, ale protože jejich tajům nikdy neporozuměl, bylo by hloupé se zastavovat a snažit se je nějak blíže zkoumat. Kdo ví, co to bylo za kytky, byly rozhodně pěkné, jeho však nezajímaly. Směřoval dál, ale ulevilo se mu, když vstoupil do dalšího lesa, kde rozhodně nehrozilo, že by si zarazil ježčí bodlinu do packy. Tomuhle místu se bude muset příště vyhnout, bodlin a trnů už měl tak akorát dost.

//Uhelný hvozd

2. Běh na dlouhou trať 12/15

//Borovicová školka

A tak se Varja dostal k jezeru, které bylo rudé jako krev. Aha, tak odtud vytéká ten potok, který potkal cestou! Řekl si a zamyšleně pokýval hlavou, zatímco běžel podél jezera. Ani se nezastavil, jen si prohlížel jeho zvláštní hladinu - která nebyla rudá, samozřejmě, že ne - ale vypadala tak a tomu stačilo. To je ale báječná iluze, říkal si, škoda, že také takové neuměl. Varja si nebyl jistý k čemu by vlastně magii využil, ale chtěl se v ní zlepšit. Vlastně si byl docela jistý, že by jí dovedl využít nějak dobře, tak, aby to přineslo alespoň trochu dobra. Zatímco nad tím přemýšlel, oběhl jezero kolem dokola, překonal jeho spodní přítok a pokračoval na další planinu.

//Ježčí plácek