Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 4/10 • Cyril

Varja se zasmál a vesele máchl ocasem. "No, tak jestli mi přispěješ na osm nohou i na pavučiny, tak to beru," prohlásil pobaveně. Ještě, že je nikdo neposlouchal, líbilo se mu ale řešit s Cyrilem takové nesmysly. Byla to zábava - říkal si, že většina vlků byla prostě příliš suchá.
"S tou sítí pro tebe klidně lovit budu. Víš, jak lehký to bude? Prostě uděláš pavučinu, a pak jí obejdeš a získáš úlovky. Jeleny, srny, prasata. Vše na co si vzpomeneš. Myslím, že budeš mít na svém dvoře velkolepé hostiny, princi," mrkl na něj, protože být takový lovčí by ho bavilo. Proč jím ostatně nebyl? Ach, jistě, protože nebyl v žádné smečce.
"Dobře, tak na tom se shodneme," kývl Varja. "No já proti magii nakonec zase tolik nemám, ale jo, je pravda, že tolik jsem jí tady nikdy neviděl. Tolik divných věcí, tolik zvláštností, pronesl zamyšleně, ale musel souhlasit s tím, že se mu tady žilo dobře. Poznal tolik dobrých vlků ze kterých si chtěl udělat přátele jako za celý život ne. "To máš pravdu, příjemných vlků tu žije dost. Ale určitě tady bude i plno těch nepříjemných," dodal.
"Hm, to bychom mohli, ale vlastně pořádně nevím, jak se to dělá. Ty jsi to už zkoušel? zajímal se Varja. "No, já vlastně nic jiného ani nezkoušel, tak třeba něčím oplývám a ani to nevím," poznamenal a musel se zasmát, když mu Cyril prozradil jaká magie by se líbila jemu. "To mě ale vůbec nepřekvapuje, princi Cyrile," prohlásil pobaveně. "No, to já bych se postaral o to, aby to nebylo nic zlého. Jako královský lovčí.

Září 3/10 • Cyril

Varja zamyšleně pokýval hlavou, protože jejich plán s pavučinami se začínal dokonale rýsovat. Varja to přímo viděl před sebou, byl ohromený tím, jak snadné by bylo lovit, kdyby... kdyby to celé nebyla jen dětinská představa. Stejně se tomu Varja musel zasmát. "To zní dost dobře. Až se s tím bohem setkám, musím mu to navrhnout," prohlásil - a zdálo se, že to myslí naprosto a zcela vážně.
"Tak já se budu snažit, abyste mojí přítomnost překonal, princi Cyrile," prohlásil Varja strojeně a vesele na něho mrknul. "Nerad bych skončil v nějaké hladomorně, nebo tak někde," dodal, ale snažil se tomu moc nesmát. Přeci jen Cyril ty tituly a to všechno bral až příliš vážně.
"Uznávám, že bručoun asi úplně nejsem, ale to jen protože ty nejsi zlej vlk. Kdybys byl, tak já bych byl bručoun, jestli to dává smysl," prohlásil a oplatil mu veselé zazubení.
Varja se nad magiemi znovu zamyslel a nakonec přikývl. "Možná jo. Když děláš takhle divný věci, asi nemůžeš být úplně normální, ale tady to vypadá, že to je naprosto běžný. A jo, vlastně si vzpomínám, že mi jeden vlk, se kterým jsem se tady setkal, říkal, že magie se dají trénovat. Tak třeba, když budeme dost trénovat, budeme umět něco více než jen jiskry a vidění náhodných věcí koutkem oka," nadnesl. "No, nic, o čem bych věděl. A ty?" zajímal se.

Září 2/10 • Cyril

Varja se nad tím musel řádně zamyslet. Takový vlkopavouk totiž neznělo jako něco užitečného. "Mít tolik nohou by asi k něčemu bylo, ale ještě lepší mi přijde, kdybys mohl spřádat sítě. Asi
by to pro vlky nebylo úplně ono, ale třeba by ti bohové svedli i něco takového," prohlásil. Asi to bral jako žert, ale tón, kterým to řekl byl velmi vážný.
"S jednou nohou vepředu je to ale fakt na nic. To už raději těch nohou více," souhlasil.
Varja si sjel Cyrila pohledem, když mluvil o tom, že je zloun. Rozhodně mu tak nepřipadal. "Rozhodně mi nepřijdeš jako velký zlý vlk," prohlásil, ač si nebyl jistý, zda to Cyril třeba nebude brát jako urážku. Vypadal, že si na tom skoro zakládal. "Jako... minimálně jsi po mě neskočil a to si o to dost často říkám, takže za mě jsi v pohodě," dodal pobaveně.
"Že není? A jaký je teda rozdíl mezi smečkou a impériem?" ptal se Cyrila - a myslel si, že mu nedá žádnou pádnou odpověď. "Tuláctví je fajn. Na to si zvykneš," ujišťoval Cyrila a zamával ocasem, když zmínil toho medvěda. Hm, kolik takových jako on se asi po Galli potulovalo? "Abys věděl, já nejsem zase tak pozitivní," dodal, ale znělo to celkem chabě.
"No, hustější to možná je, ale zase se pak tak trochu cítíš jako blázen," prohlásil. "Jako oheň si nevymyslíš," řekl mu vesele.

Tak zkusím přihlásit ještě Varju a uvidím, jestli stihneme

1) Prozkoumat savanu a poušť (alespoň 5 herních postů) (3 body)✔
2) Poznat vlka z jiné smečky než z Borůvkové (1 bod)✔
3) Zajít za Životem a zeptat se ho na magie (nevím, jestli je to ok, kdyžtak změním) Navštívit Nárrské vršky a Jedlový pás, potkat se tam se Životem a Mrtvolkou. Min. 4 posty. (4 body)✔
4) Udělat tátovi na nějakém pěkném místě "hrobeček" alespoň na 400 slov. (2 body)✔

Září 1/10 | Cyril

S tím Varja musel více než souhlasit - nebyl tu sice nijak dlouho, ale rozhodně to stačilo na to, aby si o tomhle místě udělal dostatečný obrázek. "Očividně," souhlasil s Cyrilem a následoval ho z vody - nějak podivně se ochladilo a nehledě na to, jak moc měl vodu rád, tak tohle mu tak akorát stačilo. "Napadá mě třeba, že by se hodila zepředu. Nebo možná z boku? Ale mít dvě nohy navíc vepředu už by třeba mohlo k něčemu být - ale rozhodně o nic takového žádat nebudu," ujistil Cyrila a oklepal se. No vážně, už byla pořádná zima. Kdy se to stalo? Byl rozhodně raději, přeci jen léto bylo, jak se zdálo, jeho novým nepřítelem. "Ale kvůli tomu, aby se ze mě stal vlkopavouk to tedy rozhodně zvážím," ujistil Cyrila - byl to však pochopitelně jen žert. Nic takového rozhodně dělat nebude. Jak by asi vypadal? Ta představa mu rozhodně stačila.
"A jakou by měl mít představu, princi Cyrile?" ptal se Varjargar a zaujatě si Cyrila prohlédl jako kdyby se vše dalo odhadnout podle vzhledu. "Jsi velký zlý vlk?" ptal se ho.
Musel se zasmát, když zmínil tulácké impérium, chtěl to však brát alespoň trochu vážně - skoro se to však nedalo. "Až takové tulácké impérium vybuduješ, musíš mi dát vědět," prohlásil. "Ale... nebude takové impérium spíše smečka?" zeptal se ho a znovu se neubránil smíchu.
"Kdo ví, třeba ano. Smečky jsou velká neznámá, ale nebráním se tomu. Třeba to bude něco, co budu milovat," řekl mu. "A i ty vypadáš zatím celkem spokojeně se svým tuláctvím," dodal.
"Třeba ano, ale vůbec nevím, jak to funguje. Budu trénovat - a uvidím," prohlásil a se zájmem na Cyrila pohlédl. "Tak to je škoda, že mi to nemůžeš ukázat. Zní to mnohem zábavněji než to, co umím já," poznamenal.

A tak přišel podzim. Ani vlkovi ze severu to neuniklo. A jak byl šťastný, když se ochladilo! Ano, možná pršelo, možná byla zima, ale bylo to něco, co Varjovi v tu chvíli ani trochu nevadilo. Asi byl po všech těch vedrech konečně spokojený s tím, že bylo zase trochu chladněji. Asi by s ním ne každý souhlasil, ale když už léto zmizelo a vzalo si sebou všechny své horké dny, nemohl se dočkat, až konečně ze stromů začne padat listí a až začne pršet. Ani toho nechtěl tak moc, stačilo mu trochu chladnější počasí, nepotřeboval hned sníh, ač to bylo něco nač byl z domova zvyklý. Ačkoliv by to někomu mohlo připadat zvláštní, Varja byl prostě zimní vlk - asi to dávalo smysl, když pocházel z hor. A přeci jen se tady adaptoval překvapivě rychle. Ach, vždyť tu přežil léto! A to si na jeho začátku nemyslel, že by to vůbec bylo možné. Aura podzimu ho vábila a on se nemohl přestat těšit. Ačkoliv ještě očekával teplejší dny, viděl na slunci, na jeho pohybu i na tom, jak brzy zapadá, že sníh se z nebe snese brzy. Anebo možná ne, co on mohl vědět? Ale nechtěl toho moc, chtěl jen trochu přívětivější počasí.

Varja se obydlí lišky dlouho vyhýbal. Nebylo to však tak, že by se bál. Dobrá, tak snad trochu. Nakonec však přeci jen došel k tomu brlohu. Rozhlédl se, zvědavý, zda lištičku objeví. A kdyby náhodou ne, tak v hledání holt poleví. Liška, k jeho smůle, vystrčila nos. "Co tu chceš, vždyť je skoro noc!"
Varja se zarazil a k nebi pohlédl. "Vždyť je poledne," opáčil, když k lišce shlédl. Liška nosík nakrčila, ale jenom zamručela.
"Prostě táhni, zabručela. Varja si povzdechl, ale když už tu byl, nikam se už nechystal. Možná tím lišce trable přichystal. "Neslyšels jsi?" Prskla znovu - a Varja v ní viděl chrlící bestii.
"No dobrá, dobrá, vždyť už jdu," prohlásil v tu chvíli. Nechtěl slyšet, jak ta liška kvílí. Že sem vůbec chodil, říkal si. Příště na ni pošle vosi. Liška ho tedy vůbec nepohostila. Maximálně mu tak pohrozila. Chtěl si z ní udělat kamarádku, a takhle dopadl. Jeho zájem v tu chvíli opadl. Obával se však, že takový nápad dostane i příště. Bude se té lišky držet jako klíště. Snad ho někdy musí vzít na milost. Byla to přeci zdvořilost. Jenže liška mnoho zdvořilosti zjevně nepobrala. Div, že se s ním nepoprala!

Varja ocenil proměnu léta na podzim. Myslel si, že teď už se mu povede zase dobře podobně jako na jaře, když sem přišel. Léto odešlo se závanem chladnějšího větru v jeho kožichu a on nemohl být spokojenější. Inu, už bylo na čase, nikdo přeci nemohl chtít taková horka napořád. Dny se začínaly zkracovat a tma byla mnohem dříve - pozoroval ty změny a byl spokojený jako malé vlčátko. Ono to nebylo tak, že by byl Varja takový odpůrce léta, ale když má někdo tak huňatou srst jako měl on, nemohl se nikdo divit, že tolik toužil po podzimu, chladu a sněhu. Už se nemohl dočkat, až sněhová pokrývka napadne a on v ní bude moct dovádět. Tedy, zdálo se, že Varja byl skutečně velmi nedospělý, pravda však byla taková, že s příchodem chladnějšího počasí se mu vrátila chuť k životu a už nemyslel jen na to, kam se skryje, aby další vlnu horka přežil. Léto mělo jistě své kouzlo, on byl však vlk takzvaný zimní, a tak vyhlížel natěšeně to, co mu bylo vlastní. Inu, nemohl si pomoct. Třeba tady zima nebude tak tvrdá jako na severu, ale jak si vzpomínal na dobu, kdy tady našel domov, věděl, že jaro bylo podobné tomu, co znával. Lehce usoudil, že to tak tady bude se vším. Mohl si myslet, že to bude snadné, stále však měl vzadu v hlavě zastrčené Cyrilovo varování o magických lavinách a o kruté zimě - a to mu řekl vlk, který žil na severu. Usuzoval, že byl buď Cyril neuvyklý na pořádnou zimu, nebo ho možná zima na Galliree překvapí více, než očekával.

Autumn came suddenly and unexpectedly. Varya certainly hadn't expected it, thinking that summer had lasted all year here and never left - or so it seemed to him, despite everything Cyril had told him about magical avalanches and winters that even the Nordic wolf had trouble with. And so, even though he hadn't expected autumn, he welcomed it with a new burst of energy. It was strange how much better he felt when the heat passed and he could finally breathe in the cool air. He welcomed the rain and storms too, if it meant he could say goodbye to the heat again for a few months. He didn't mind, it didn't bother him. He was used to long winters and short, cold summers, so it didn't bother him that he could almost smell the snow in the air. He suspected there were wolves out here who wouldn't appreciate it as much as he did, who enjoyed this crazy weather, but in the end they got what they wanted while he suffered. Varja didn't wish suffering on anyone, but both he and nature needed a break from this weather. Winter would come and with winter would come snow. He reminded himself that he had promised Badri that they would go to the desert together, but if snow was around the corner, why not go? Who would mind the desert the moment he knew he would come home from the heat to winter again, where he could roll in the snow. Badri would surely roll with it like Erlend had that time at the foot of that high mountain. Badri looked like she would enjoy something like that - he enjoyed it very much. Winter, in short, was the best thing for a wolf like Varja.

Září přišlo náhle a neočekávaně. Varjargar cítil první závan podzimního větru v kožichu a považoval to za dar, který už po horkých dnech a po celém létě ani neočekával. Cítil, že zima přichází a ten pocit byl lepší, než cokoliv oč mohl žádat. Nebylo to jako doma, v horách podzim přešel v sníh hned, jak skončilo chladné léto, ale tady to bylo jiné. Měl to být jeho první skutečný podzim a on byl zvědavý na barevné listí, na příjemné plískanice – vše bylo lepší než ta strašlivá horka, o kterých si myslel, že budou jeho koncem.
Tak jako v každém ročním období i na podzim byly nejkrásnější hvězdy. To, jak zářily a osvětlovaly svět svým tlumeným světlem ho vždy fascinovalo. Kdyby mohl, říkal by si Varja hvězdopravec, protože měl pocit jako kdyby k němu hvězdy promlouvaly a tiše mu říkaly, kudy se má vydat. V noci nikdy nezabloudil, protože vídal severku, která ho vždy zavedla do hor – domů. Občas mu to toulání chybělo, vzpomínal si na dny, kdy mu společnost dělaly jen zářící hvězdy nad hlavou a kdy je odměňoval svým vitím, které bylo prodchnuté vděčností.
Jednou slyšel, že ve hvězdách žijí ti, co již zemřeli – jedna hvězda, jeden vlk, který zemřel na zemi. Přemýšlel, jestli v těch zářivých hvězdách žije jeho otec, zda se dívá dolů a zda je na něho hrdý. Byla to hloupost. Věděl, že takové naděje jen tíží jeho nitro, přesto nad tím svým vlastním snílkovským způsobem nemohl zapomenout. Vždy když zaklonil hlavu a nadechl se chladného zářijového vzduchu a viděl ty hvězdy, něco v něm, střípek dětské touhy, doufal, že ho jeho otec vidí a chápe, že se snaží žít ten nejlepší život, jaký jen mohl. Byl jen jedním nepodstatným vlkem, necítil se nijak výjimečně, ale chtěl být milosrdný, chtěl být vším, co v něm jeho otec viděl a co se ho snažil naučit. Jeho otec byl takovou hvězdou, takovým majákem, který ho vedl vpřed. Stále, i po všech těch letech doufal, že jeho otec žije v té severce, v té hvězdě, která ho mohla zavést domů, kdyby se tomu uvolil, kdyby si řekl, že je čas odejít z Gallirei, ale on sám v sobě cítil, že to se jen tak nestane. Byl tady šťastný tak moc jako nikde. Poznal tu svět, který byl docela odlišný od samoty, na kterou přivykl. Možná nebyl náturou takový tulák, jak si myslel – možná se i v tomhle jen snažil vyrovnat svému otci. A bylo to k něčemu, Varjo?
Varjargar na to odpověď neznal. Nebyl si přeci ani jistý, co vlastně chce. Díval se na nebe a sledoval hvězdy jako kdyby v nich snad mohl najít odpověď, byla to však stejně bláhová naděje jako to, že tam nahoře žije jeho mrtvý otec a usmívá se na něho – nebo jeho hvězda září jasněji jen, aby ho ujistil, že si vede dobře. Měl sám vědět, že si vede dobře. Nebyl přeci žádné malé vlče. Musel se snažit kvůli sobě a kvůli svému životu, který mu protékal mezi drápky. Musel se snažit, protože jinak zemře a stane se hvězdou a už nebude moct udělat vůbec nic. Musel se trochu uklidnit, musel přestat hledat ve hvězdách odpovědi, které mu stejně dát nemohly. Ano, snad kdyby byl skutečným hvězdopravcem a dovedl hvězdám skutečně rozumět, bylo by to něco jiného, ale on jim nerozuměl. Byly to jen zářivé tečky na obloze, které ho občas navedly domů, nic víc. Nebo ne? Nevěděl, co tahle země všechno skrývá, ale možná zde i hvězdy uměly promlouvat k vlkům, možná v nich skutečně žili ti, kteří zemřeli a možná, možná jim Varja jednou skutečně porozumí. Zatím Varja nerozuměl vůbec ničemu.

Zdravím, akce byla senzační a moc jsem si jí užila! Byla to moje první takhle náročnější akce, ale musím říct, že mě moc bavilo, jak Stařešina každému pěkně pomotal hlavičku. Byl to zajímavý nápad a myslím, že hezky sedí k celému lore a k božstvům obecně.

Co se týká odměn, ráda bych pro Varju:
sleva 75% (250 bodů), 120 mušlí (100 bodů), 3 květiny (6 bodů)

A odměny za čtvrté místo prosím takhle:
Varjargar- přívěšek (je mi líto kreslíře, který mě vyfásne, už mám docela specifický nápad xD) + vymaxování 1 vlastnosti (síla)
Odine - vymaxování 1 magie (příkaz)

A chci se zeptat jestli by bylo možné hodit mimika na char, který chystám do hry v příštích dnech? Registraci hodím někdy o víkendu/příští týden.

Přidáno, s přidáním mimika na další char osobně nemám problém, takže pak do mě pinkni. :)
Edit Maple: Mimik připsán na nový char, odměna je teda kompletně vyřízena :)

Moc děkuji

květinky bych prosila

Přidáno

Myslím, že bych měla mít 12? Napsala jsem Kayu místo Zurri, ale jinak nic nevidím? Bouři jsem napsala do závorek, protože byla smazaná :D
- Moje chyba, opraveno! :D Preferovaná odměna je? :D C.

//Středozemní pláň (přes Medvědí jezírka)

Varja přiběhl jako na zavolanou - alespoň měl ten pocit, když se objevil vedle Badri, která zrovna mrskala ocasem a tvářila se velmi nejistě. Měl pocit, že jí pomohlo, když se objevil zpátky po jejím boku - a to ani nevěděla, co všechno po té dlouhé cestě zažil! Měl pocit, že navštívil celou Gallireu a nezabralo mu to ani tak dlouho, jak by čekal. Asi by to však neměl říkat před alfou, která si ho sjížděla pohledem. "Omlouvám se," řekl vlčici a lehce sklonil hlavu. "Přepadla mě žízeň a u jezera jsem potkal Erlenda. Trochu jsem se s ním zdržel, pomohl jsem mu s lovem, a pak jsem trochu zabloudil," pronesl omluvně. "Já vím, že asi nehledáte vlky, kteří by se toulali, rád bych tu byl doma, ale pochopím, když mě nebudete chtít. Ale Badri, Badri je vážně skvělá. Sotva mě zná a zachránila mi život. Badri byste určitě vzít měli," přikývl vážně, ač alfy nejspíše jeho názor příliš nezajímal. Máchl ocáskem, ale zase raději zmlkl. Co mohl vědět? Třeba jim právě akorát uškodil!

Varja ještě chvíli čekal - na co? To nevěděl ani on sám. Nakonec se sebral a chvíli se rozhlížel, než našel ten správný směr. Došlo mu, co mu říkala Badri. Že musel jít za borůvkami. Že ho to nenapadlo dřív. Vždyť i tady jejich pach matně cítil! Ohlédl se za sebe, ale už opravdu musel jít. Musel se vrátit, jak slíbil. Cítil se špatně, že se tak zdržel, přeci jen už to byla docela dlouhá doba, co si na chvilku odběhl. Možná už v lese nebude vítán, co mohl vědět, udělal si však po cestě pár přátel a snad by u nich byl vítán, kdyby ho alfa vyhnala. Doufal, že ne, doufal, že mu jeho nové známosti pomohou, ale co mohl vědět? Byl jen obyčejný vlk, který sotva vstoupil na Gallireu. Snad by jim s Badri našel jiný domov (ač možná o Badri stát budou, co mohl vědět? Už se jednou s odmítnutím setkal a nepřekvapilo ho, kdyby to tentokrát dopadlo stejně). Sám ostatně věděl, že nebyl smečkový typ... nebo si to myslel. Nikdy přeci ve smečce nebyl.

//Borůvkový les (přes Medvědí jezírka)