Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 9/10 | Lylwelin

Varja přitakal. "Já si taky vůbec nemůžu vzpomenout na někoho, kdo by měl fialové oči. Divné. Asi se na to budu muset víc zaměřit," prohlásil zamyšleně - a další myšlenka hned směřovala tomu, jestli třeba jeho děti budou mít fialové oči. Věděl, že ještě neexistovaly, jejich plán byl s Badri však celkem přímočarý. Už je nic nebrzdilo v tom si ty prcky pořídit. "Možná. Asi je celkem jasný, že vzhledem k tomu, že už u vás pak nikdo jiný s jinou magií nebyl, tak že se prostě dědilo jen to jediné, co zbylo. Ale je to stejně zajímavé. Přeci jen nedědíš jen po rodičích," poznamenal. Ale kdoví, jak to bylo. On přeci jen o její smečce nic netušil - a o genetice ještě méně.
"Jo, přesně tak," přikývl Varja souhlasně. "Doslova můžeš vytvořit cokoliv si zamaneš. Potřebuješ na to teda trochu času, ale stačí jen chvíle na to, abys upoutala pozornost protivníka. Já to teda v souboji moc nezkoušel. Nejsem zrovna rváč, ale... umím si představit, že třeba při lovu by se to dalo celkem využít," poznamenal zamyšleně. To bude muset určitě vyzkoušet!
Musel se na Lylwelin zazubit - nebyl zkrátka schopný žádného nepřátelství. "Jsem prostě dobrák, no," pokrčil rameny. "Ale díky tomu jsem poznal už spoustu vlků, které mohu nazývat svými přáteli," řekl jí.

Varja nebyl žádný blázen, ani si nepotřeboval nic dokazovat, ale měl pocit, že to zvládnou. Armin byl možná mladý a o jeho zkušenostech mnoho nevěděl, ale byl od pohledu silný. Potřeboval se učit. A Kaya možná nebyla tak silná - byla to ostatně vlčice - ale ta zase jistě měla chybějící zkušenosti. A on? Inu, musel ukázat, že za něco stojí. Byla pravda, že losa lovil jen párkrát, když však budou mít štěstí, bude to mladá losice - z té bude pořád dost masa a nebude to pro ně tak náročné. Do samce by se asi nepustil. Nebyl úplně šílený.
"No, když to nepůjde, nebo když by to byl samec, najdeme si něco jiného. Ale nebyl bych proti to zkusit," řekl jen. Očividně všichni souhlasili, ač u Armina to možná bylo jen machrování, stejně si říkal, že to zvládnou. Kaya ho pohledem - i dloubnutím - důrazně varovala, snad proto se na Armina podíval znovu. "Kdyby něco, tak se stáhneš, jasný? Nechci tě mít na svědomí," řekl mu důrazně to, co si Kaya myslela. Varja si uvědomoval, že tenhle vlček byl něčí syn - a on sám si uvědomoval, že by nechtěl, aby jeho vlče umřelo při lovu jen protože si chtělo něco dokazovat.
Vyrazili tedy hned po čerstvé stopě. Byla by škoda tuhle příležitost nevyužít, přesvědčoval se Varja, když se krčil v houští a vyhlížel jejich budoucí úlovek.
Vystopovat losa jim netrvalo dlouho, pach byl opravdu čerstvý. A měli dokonce i pořádné štěstí. Varja hned poznal, že to byla samice, která se osaměle pásla. Neměla kolem sebe mládě, což byla ještě ta lepší varianta.
"Dobře, takže jí obklíčíme. S Arminem bychom mohli jít ze stran, Kaya by jí mohla nahnat dál od jezera. Můžeme doufat, že se zamotá do podrostu a sletí, ale nemůžeme s tím počítat," přemítal Varja, když obhlížel okolí - ale chtěl, aby všichni souhlasili.

Květen 6/10 | Lylwelin

Varja byl překvapený tím, že by Lylwelin neznala nikoho s fialovýma očima, ale byla pravda, když se nad tím tak zamyslel, že on tady asi také žádného vlka, který by měl iluze, nepotkal. Snažil se vzpomenout, ale bylo to marné, proto s vlčicí nakonec musel souhlasit. "Ty jo, máš pravdu. Už jsem tu pár vlků potkal, ale nikdo z nich neměl fialové oči. Je to vzácnější než bych býval čekal," pokýval hlavou. Byl ale překvapený, když mu Lylwelin řekla, že pochází ze smečky, kde žijí vlci jen s jeho magií. "Páni, o tom jsem nikdy neslyšel. O tom, že by nějaké smečky selektovali jen určitou magii. Je to vlastně... dost zajímavý," přitakal. "No, zní to jako že se vlci s jinou magií prostě vyhnali," přitakal, protože už byl prostě takový.
"Záleží na tom, co od toho čekáš. Můžu dělat iluze tím, že z něčeho udělám něco jiného, ale naučil jsem se i vytvářet věci, které neexistují. Teoreticky bych si mohl zachránit zadek, kdybych mezi námi udělal průrvu v zemi, kterou bys nemohla obejít a ani přeskočit. Mohl bych utéct a než by ses vzpamatovala, už bych byl pryč," řekl až příliš vesele, ale pointu nejspíše pochopila.
Varja přisvědčil. Už měl s osudem své zkušenosti. To, že se objevil tady mělo svůj význam a on nemohl být spokojenější. "S tím souhlasím," kývl. Zatím ho potkali jen ty nejlepší věci.
"No jo, já jsem už takovej. S každým jsem hned kamarád. A už jenom to, že o něm řeknu, že byl ze začátku nesnesitelnej je něco," ujistil Lylwelin. Uznával, že to znělo směšně, ale přesně tak to ale bylo!

Květen 5/10 | Lylwelin

Varja přikývl, když Lylwelin upozornila na jeho oko. "Dřív jsem měl fialové obě," poznamenal, protože si stále nezvykl na to, že byl takhle barevný. A to se týkalo i jeho druhého oka. "I za to, hádám, může Život," řekl jí. Asi to dávalo smysl, ač nevěděl, proč zrovna jemu dal Život tolik barev - nestěžoval si, vlastně se mu to líbilo, ač se na něj všichni divně dívali. Rozhodně upoutal pozornost, to jo. Ale lovec byl pořád dobrej!
"Iluze mám od narození, pak mám asi ještě pár dalších, ale iluze ovládám nejlépe. Určitě ti můžu něco ukázat," přikývl hned a zamával ocasem. Byl nadšený, protože teprve před rokem pochopil pravou sílu magií a učil se je ovládnout. A teď tu stál a učil to druhé. Byl to ale zvláštní svět! Chvíli přemítal nad tím, co by mohl Lylwelin předvést, stačilo mu jen chvíli se soustředit - magie k němu již přicházela sama - a během té chvíle Lylwelin přistál ve zlaté srsti zrovna tak zlatý motýl. "To by šlo, ne?" zazubil se. Chtěl Lylwelin trochu rozveselit, protože se ztrácela ve smutku. Nechtěl jí vyrušovat z myšlenek, ale mile se na ní usmál. "Jsem si jistý, že našli," řekl jí. Mohli v to doufat společně. Ostatně i on doufal v to, že jeho rodina byla v pořádku. Zanechal je samotné. Rozdělil je. Byla to jeho chyba - nechtěl na t o ale myslet, ne tady, ne teď.
"No, i to má něco do sebe, ne?" zeptal se. "Asi k sobě prostě patříte. Je to tak, jak to mělo být," prohlásil - zněl skoro jako by věřil v nějaké bohy. Ne, Varja jen věřil, že se vše děje z nějakého důvodu. Třeba to, že skončil tady, třeba to, že potkal Badri. Stalo se to, co se mělo stát.
"To teda," uchechtl se. "Ten stařec byl zatraceně nesnesitelnej. Ale kdybych ho potkal, asi by to nebylo špatný. Nakonec jsemsi ho i celkem oblíbil," přiznal Varja. "Hm, tak to je z něho asi obchodník. Tak třeba ho vážně ještě někdy potkám," pokýval hlavou.

Květen 5/10

Varja se zasmál a přikývl, protože s tím rozhodně souhlasil. Zdálo se, že Život měl rád prostě všechny a všechno - nebo tak mu to alespoň přišlo. Nakonec byl to Život, tak to asi dávalo i celkem smysl. "To je asi pravda. Myslím, že má rád prostě všechny. Od toho je to Život, no ne?" prohlásil a zamával ocasem. S Lylwelin se mu dobře povídalo, a tak si ani nevšiml, jak plynul čas. Zajímavé, vždycky se někde zakecal, a pak nemohl přestat. Byl jako nějaká vesnická drbna.
"Aha. No, ale třeba je možné, že tě Život obdaroval zlatou srstí aniž bys o tom věděla. Teda... nevím, jestli to jde, ale už jsem tu zažil asi divnější věci," prohlásil. Chtěl trochu odlehčit atmosféru, záhy mu však Lylwelin potvrdila svůj smutný osud. Varja zvážněl, zamračil se a chápavě přikývl. I on přeci jen ztratil někoho na kom mu moc záleželo a ač to nebyla partnerka ani vlčata, pořád dovedl pochopit ztrátu. "Tak to chápu, že hledáš zlatý kožich. Asi bych se s něčím takovým také jen tak nesmířil," přikývl. "Myslíš, že prostě odešli z Gallirei?" zeptal se jí. Asi to dávalo smysl. Doteď ho ale nenapadlo, že by jeho vlčata nemusela zůstat tady. Nemusela by zůstat s ním. Ta myšlenka mu lámala srdce a to ještě žádná vlčata neměl - jak se asi musela cítit Lylwelin?
"To je ale hezké, ne? Našli jste se," prohlásil s úsměvem a zamával ocasem. "Myslím, že si můžete být rodinou, i když ne pokrevní. Ostatně parner je také někdo, kdo není tvé krve. Myslím, že i to vlče může být tvé," řekl jí, ale nechtěl jí do toho kecat. Sám o rodičovství věděl kulový.
"No, to by sedělo," přitakal. "Celej divnej dědek," zabručel. "Loni v létě jsem na něj všude narážel a trochu mě prudil. Třeba po mě chtěl, abych s ním závodil na překážkové dráze, nebo jsme soutěžili, kdo první přeplave jezero. Bylo to fakt... divný," řekl Lylwelin.

Květen 4/10

Varja se zasmál a mávl nad jejími slovy packou jako by to, co řekla bylo jen žert. Tušil, že ne, ale nezáleželo mu na tom. "Myslím, že mě má rád. Asi. Vždy mě tedy přátelsky vítá, takže bych řekl, že ten vztah bude celkem kladný," řekl vlčici, která si to možná nemyslela, Varjovi však na těhle řečech nezáleželo. Proč by mělo? Každému se líbilo něco jiného, tak to zkrátka bylo a jemu nevadilo, že se někomu jeho nové barvy nezdály. On věřil tomu, že něco znamenají.
Zaujatě se na Lylwelin zadíval a zamyslel se nad tím, co mu říkala. "Jakože jsi se narodila bílá a časem jsi zezlátla? O tom jsem ještě neslyšel," přiznal. "Vím, že leccos je tady zvláštní, tahle země je plná magie, ale nevěděl jsem, že se ti kožich může zbarvit jen tak. Myslel jsem, že za tím vším stojí Život," vysvětlil jí. Za tím vším myslel všechny ty podivné věci, které viděl - třeba vlka s parohy, nebo třeba to, jak se před rokem setkal s mořskými vlky. Musel se nad tím usmát. Líbilo se mu tady. Všechny ty věci, které se mu staly podivně zapadaly do sebe a vytvářely velmi zvláštní obraz, který ho měnil. A jemu se líbilo, kým se stával, nehledě na pohledy, které ho odsuzovaly, ať už za jeho kožich, nebo za jeho dobráckou povahu.
"Nemyslel jsem to zle," řekl Lylwelin a trochu se zamračil. "Chtěl jsem tě jen varovat. Ztratila jsi rodinu?" ptal se jí. Dávalo to smysl, ale nechtěl vyzvídat. Jen to tak nějak vyčetl z toho, jak byla vlčice náhle smutná.
"Říkal mi to Yeter. To je vlk, který má na hlavě parohy jako jelen. Vysvětlil mi, jak to u Života funguje," vysvětlil Lylwelin. Zarazilo ho však, že mluvila o Stařešinovi. "Počkej, ty jsi Stařešinu tady někde viděla? A chtěl po tobě divný věci?" ptal se hned. Samozřejmě tomu vlkovi nemohl zapomenout to, co mu prováděl loňské léto.
"Já vím. Ale jsem rád, že až to přijde, tak mám možnost si pár let ubrat," prohlásil veseleji.

Květen 3/10 | Lylwelin

Varja netušil, jak jeho kožich jako celek vypadá, ale nepřišlo mu to špatné. Byl hodně barevný, to ano, ale veskrze se mu ty barvy líbily. Byly rozhodně neobvyklé a zvláštní a nikoho jiného takhle zbarveného neviděl. A evidentně to i přitahovalo pozornost, nepřišlo mu však, že by to bylo nějak negativní, ba dokonce naopak. "Díky," zazubil se na vlčici, která si ho poněkud kriticky prohlížela, jen aby seznala, že to vypadá v pohodě. Za její názor byl rád. "Ne, vlastně jsem si u Života neřekl o nic, byl jsem u něho však poměrně často, tak se asi rozhodl, že mi dá něco extra," vysvětlil Lylwelin, která se o Života evidentně hodně zajímala. Asi k tomu měla své vlastní důvody.
"Páni, vážně? Takže... tuhle barvu ti nedal Život? S tou jsi se narodila?" Varja byl překvapený, protože nikdy neslyšel o zlatých vlcích, rozhodně to však bylo zajímavé. Viděl vlky, co měli kožichy, které hráli všema možnýma barvama, ale že by to bylo dědičné to ještě neslyšel. "Tak to si budu pamatovat. Ale možná jsou tu i vlci, co si takovou barvu vyprosili u Života," varoval jí, aby hned neviděla příbuzného v jakémkoliv vlkovi se zlatými odznaky, který se mihne kolem.
"Neříkal jsem mu nic. Prostě jsem za ním přišel, protože o něm hodně vlků mluvilo, ale myslím, že když mu řekneš, že o nic z toho nestojíš, určitě ti vyhoví," ujistil vlčici. "Jo s těmi roky jsem to taky slyšel," přitakal. "Ale moc o tom nevím, já ještě nejsem úplně ve věku, kdy bych omlazení potřeboval," vysvětlil.

Květen 3/10 | Lylwelin

Varja si jízlivost ani urážky nikdy nebral osobně. Nikdo se ho nemohl dotknout, nějaké urážky šly prostě mimo něj - býval by se tak i zasmál, kdyby se nebál, že se tím Lylwelin nějak dotkne, nakonec však roztáhl tlamu v pořádném vlčím úsměvu. "No jo, je docela těžký mě přehlédnout," připustil, ale jemu se jeho ozdůbky v srsti líbily. Všiml si, že vlci na to reagují různě, ale nemyslel si, že by byl jediný, kdo měl v kožichu takhle zářivé barvy.
"Těší mě, Lylwelin," řekl místo toho galantně, protože skoro zoufale toužil s každým vyjít. Nepotřeboval si navíc dělat nějaké nepřátele a zlatobílá vlčice nebyla tím nejhorším s čím se na Galliree zatím setkal. Pořád tak nějak čekal, až narazí na někoho, koho by za kamaráda nechtěl, ale zatím se mu to vlastně nestalo. Dobře, dejme tomu, že Stín v něm nezanechal zrovna nejlepší dojem, jinak však se všemi, koho zatím potkal, vycházel a z většiny si udělal přátele na život a na smrt - a z Badri se dokonce stala jeho družka. Už mu chyběla. Musel si najít chvilku, kdy stráví jen s ní.
To už se ale vrátil myšlenkami zpět k Lylwelin, která se stále vracela k jeho vzhledu. "No jo," připustil pobaveně. "Život si asi řekl, že potřebuji něco extra," přikývl. "Ale tak i tvůj kožich je takový pěkně zářivý," poznamenal v domnění, že i Lylwelinin zlatý kožich je dílem Života.

Květen 2/10 | Lylwelin

Varja se nerad vnucoval, a tak, když ho minula zlatobílá vlčice, která si to štrádovala přímo k jezeru, nevyrušil jí. Vypadala zamyšleně a tomu on rozuměl - ač se to nezdálo, i on se rád a často ztrácel ve svých myšlenkách, ostatně většinu svého života strávil samotný. Možná si s ním zkrátka nechtěla povídat, a tak se nevnucoval. Chápal, že ne každému bylo hned do řeči, o to spíše s cizincem, který náhodně seděl na břehu jezera. A ano, spoustu vlků, jak už zjistil, si sem chodilo pokecat, seznámit se, navázat nové kontakty a popravdě i on sem chodil ze stejného důvodu, ale zdálo se, že vlčice se sem prostě přišla jenom vykoupat. A on to chápal - všiml si, když ho míjela, že měla pořádně hustý kožich a ač se tomu jeho nemohla rovnat, stejně z něho na první pohled čišela severská nepoddajnost. Musel se nad tím usmát. Prostě se mu jen občas zastesklo po domově. Po všem tom sněhu, po zimě, která panovala většinu roku. To tady na Galli neměli.
Když se vlčice opláchla a když ze sebe smyla závan zimy, snad teprve tehdy si ho všimla, protože nejistě stála na kraji jezera a pozdravila ho. Varja se na vlčici přátelsky usmál a zamával ocasem, aby jí dal najevo, že od něj jí žádné nebezpečí nehrozí. Vypadal rozhodně nebezpečně, velký a mohutný a jeho hustý kožich tomu nepomáhal, přesto to však byl dobrák. "Zdravím," oplatil vlčici pozdrav. "Myslím, že jsme se ještě nepotkali. Já jsem Varja," představil se přátelsky.

Květen 1/10 | Lylwelin

I Varja si po dlouhé zimě užíval teplé počasí, které už sice kraji vládlo nějakou dobu, on však jako by si toho doteď pořádně nevšiml. Ještě chvíli a vzbudím se zas až v létě, pomyslel si, měl však pocit, že tentokrát léto zvládne lépe. Doufal to. Přeci jen už to bude jeho druhé léto. Sám tomu nemohl uvěřit, ale bylo tomu tak. Už tady byl rok - a kolik se toho v jeho životě stihlo změnit! Bylo to pro něho nepochopitelné.
Jeho kroky směřovaly k jezeru, tak jako obvykle. Zvykl si sem chodit, protože obvykle tu vždy potkal někoho zajímavého. Doufal, že i tentokrát se mu v tomhle směru poštěstí, protože, jak zjistil, rád poznával nové tváře. Minule se tu setkal s Lalie, tak byl zvědavý, koho mu osud přivane tentokrát.
Napil se a v očekávání si dřepl na kraj jezera. A vyčkával.

//Borůvkový les (přes Mahtae sever)

Varja se neohlížel nalevo ani napravo, prostě se rozhodl jít směrem k pláním, kde v tuhle roční dobu dlela stáda. Mohli doufat, že po zimě jsou kusy ještě zesláblé a že se jim něco pěkného povede ulovit, ale byli jen tři a to jeden z nich byl sotva odrostlý vlček. Varja tušil, že s lovem nebude mít velkou zkušenost, ale nevadilo mu to. I kdyby se jim příliš nedařilo, nejsou jediní na koho se s jídlem spoléhalo. Awarak a druhá skupina byla silnější a podstatně větší, protože, jak se zdálo, Kezi se příliš nechtělo. Nemohl se jí divit. Lilo jako z konve a po dešti zbylo jen bláto. To se jim hodilo, protože stopy zvěře budou krásně viditelné.
Zatímco nad tím vším přemýšlel, slyšel za sebou hašteření. Že bych měl nakonec na starost ta vlčata dvě? pomyslel si a podíval se za sebe. Hašteřili se a on vlastně nechápal proč. "To je přeci jasné, že ještě nikdy pořádně nelovil, ale to nevadí, ne?" zeptal se Kayi, která vypadala, že chce být hrozně navýši. Nechápal to, vždyť přeci o nic nešlo! "Nejdřív musíme něco vystopovat. A pokusit se to nevyplašit," řekl Arminovi, který musel minimálně tušit, jak se správně loví.
Záměrně vybral jiný směr než Awarak, protože když už byli na dvě skupiny, akorát by se motali jeden druhému pod nohy.
Dovanul k němu pach, který znal, ale ulovit losa nebylo jen tak, proto se ohlédl na své dva společníky. "Troufneme si na losa?" zeptal se. "Nebo jdeme dál?" Byl si vědom toho, že lov losa není jen tak, proto to nechtěl rozhodnout sám.

Duben 8/10 | Odine

Varja se díval na Odine přinejmenším zaraženě. Měl pocit, že to s vlčaty umí – a že si prostě rozumí s každým. Nikdy ho nikdo takhle neodbyl a on si nebyl jistý, jak se postavit k tomu, že ho odbyla vlčice, které ještě sotva teklo mléko po bradě. „Aha, tak jo. Já tě nechtěl rušit, víš? Jenom jsem si myslel, že by sis třeba ráda s někým promluvila. Ale jestli nechceš, nutit tě nebudu,“ ujistil jí Varja, ale trochu čekal, že se vlčice chytí za nos, sedne si a poví mu, co jí trápilo. Odine na tohle ale asi úplně nebyla. Varja se snažil, ale Odine si zkrátka získat nemohl. Ne, když viděl, jak se ušklíbla a protočila oči v sloup.

Duben 7/10 | Odine

Varja si vlčice po chvíli všiml. Nebylo to nic těžkého, vlčice tam stála jako solný sloup a zírala na něho způsobem, který se nedal přehlédnout. Varja se usadila a vesele zamával oháňkou. „Ahoj!“ Zavolal na ní jako by snad bylo nějak nutné upoutat její pozornost – ne, nebylo. Nemusel nijak poutat její pozornost, protože se na něho dívala a pohledem neuhnula jako by ho zkoušela proklít. Vlčice k němu přišla blíž, ale tvářila se jako by kousla do citronu. Byla mladičká, to na ní Varja viděl. Byla drobná a bylo vidět, že sotva odrostla vlčecímu kožíšku, snad proto nechápal, proč se tváří takhle nepříjemně. Možná za to nemohla, říkal si, přeci jen, ne všichni byli hned na první dobrou důvěřiví.

Duben 6/10 | Odine

Varja v kostech cítil, že se blíží léto – ano, jaro sotva začalo, ale pro něho se horko zase stávalo nepřekonatelným problémem. Bylo to pochopitelné, protože to byl pořádný huňáč a měl problémy se svým pěkným kožíškem, který ho ale v létě pěkně štval. Loni to bylo nesnesitelné.
A tak se chlupáč rozvalil u jezera a doufal, že ho to trochu ochladí. Byla to jediná naděje, kterou měl. Ještě samozřejmě nevěděl, že vládne magií zimy, která mu příjemný chlad může přinést po celý rok. Inu, Varja toho ještě nevěděl hodně. Jeho i jeho malou společnici, o které zatím nevěděl, protože ho pozorovala zpovzdálí, čekalo ještě mnoho o čem ještě nevěděli.

Duben 5/10 | Lalie

Varja se nad jejími slovy zamyslel a naklonil hlavu na stranu, protože nad tím zákonitě musel přemýšlet jako nad první věcí - co se stane, když jí do chrámu nepřijmou? "Vážně jsi nad tím nikdy nepřemýšlela? Mě by to asi napadlo hned. Ale asi protože jsem celkem obezřetný, co se těhle věcí týče," připustil. Sám v Bohy nevěřil, protože věděl, že tam nahoře, na severu, ho nikdo nezachrání. Musí se spoléhat jen na své vlastní schopnosti a to nebylo vždy zrovna snadné. Pamatoval si na dny, kdy hladověl, pamatoval si dny, kdy si myslel, že se jara nedožije. Žádní Bohové mu tehdy nenaslouchali.
"To chápu, taky by mě nebavilo jen tak sedět v chrámu. A proč by ti to nedovolili? Jen protože jsi vlčice?" ptal se jí. Samozřejmě v tom viděl nějaké předsudky, ani ho nenapadlo ,že by to bylo z jiného důvodu.