Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 1/10 • Merle

Varja, spokojený s chladnějším počasím, došel až k jezeru, kde se často setkával s novými vlky. Byl zvědavý, jestli tady tentokrát na někoho natrefí a zda to natrefení bude příjemné. Přeci jen se už setkal i s vlky, kteří nebyli zrovna příjemní. Nikdo nikde. Došel tak k velké vodní ploše s tím, že se alespoň napije, když už nic. Ostatně, kdyby tak moc toužil po společnosti, vždycky se mohl vrátit domů a najít Badri. S tou se stejně cítil ze všeho nejlépe, jen se chtěl zkusit zase seznámit s někým novým. Nikdy by nečekal, že bude tak společenský, ale bylo evidentní, že si to docela užíval. Zatímco čekal na společnost, usadil se na kraji jezera a díval se na to, jak se paprsky ranního slunce odrážely na vodě. Dny se pomalu zkracovaly a on už v kostech cítil zimu.

Varjargar se zimy nemohl dočkat. Už s příchodem podzimu vyhlížel první sníh a chlad, který se prožene kožichem. Asi nebyl normální, ale to on nebyl asi nikdy. Miloval zimu – a ostatně byl vlkem ze severu, zima kolovala v jeho žilách, jeho kožich voněl jako sníh a on sám byl prostě tak trochu ekvivalentem zimy – až na jeho povahu, která byla zase veskrze hřejivá a laskavá. Byl jako hrnek kakaa v tom chladném zimním dni.
Chlad vyhlížel Varjargar jako lidské děti vyhlížely Ježíška s jeho dárky. Těšil se jako malé vlče až podzimní listí zmizí a on se konečně bude moci brodit sněhem. Varja byl sice jarní mládě, ale na severu bylo i v době, kdy přišel na svět, sněhu tolik, že byl jeho první vzpomínkou. Snad mu zima vždy přinesla kousek klidu, když viděl vločky snášející se k zemi a když viděl tvořící se závěje. A teď… teď měl domov, místo, kde přes zimu zůstat.
Protože – i přes všechno dobré, co si Varja se zimou asocioval, přežít zimu nebylo nic snadného, zvlášť pro vlka, který neměl kožich čistě bílý. Považoval to vždy za svou největší nevýhodu, ale vždy si s tím dovedl nějakým způsobem poradit. Varja byl schopný ulovit všechno možné a přežít i bez smečky, což se málokomu povedlo. Varja byl v tomhle zkrátka vážně dobrý, ale těšil se, že teď nebude jeho přežití záviset jen na jeho schopnostech. Nemyslel si, že by to bylo něco sobeckého, spíše přemítal nad tím, že si po těch letech konečně odpočine. Ta představa ho nesmírně těšila. Navíc očekával, že Gallirejské zimy byly mnohem mírnější, než to nač byl zvyklý, a tak ač se Badri nikam nechtělo chodit až napadne sníh, obával se, že jeho to nezastaví – byl zkrátka pořád trochu tulák a uvědomoval si, že to musel mít po svém otci. Ten ve smečce nikdy nezakotvil, byla však pravda, že ve Varjově mysli byl jeho otec na jakémsi piedestalu nesmírné dokonalosti. Jeho otec byl dobrý lovec, byl to laskavý pečovatel, který dohlížel na svou rodinu, dokud… dokud nezemřel. Ta vzpomínka Varju stále strašila, stejně jako první sníh, který jí sebou vždy přinesl. Byla to chvíle, kdy objevil svou magii a byla to chvíle, kdy ztratil svého otce. Chyběl mu. Tak moc mu chyběl, stejně jako jeho milované sestry. Udělal vše pro to, aby byly v bezpečí, ale nikdy nemohl přestat myslet na to, jak hrozně moc mu chyběly. Přemítal nad jejich životem, nad tím, zda ve smečce zůstaly, nebo odešly. Tolikrát se chtěl vrátit, ale nikdy to neudělal. Proč? Ptal se sám sebe. Snad protože chtěl věřit té iluzi toho, že jejich život je dobrý na místě, na kterém je zanechal. Když se nevrátil, nemusel čelit pravdě. Nemusel čelit tomu, že třeba byly nešťastné, nebo… mrtvé, jak si s hrůzou uvědomil. Ne, jeho sestry byly pryč. Jeho matka s nimi zůstala. On žije jiný život, život, který… byl dobrý. Musel být dobrý.
Prostě se těšil na zimu, na to, až vše pokryje sníh. Nechtěl se vracet do minulosti a věděl, že až nastane jaro, bude to znamenat nový začátek. Kdo tušil, co přijde po zimě? Varja ne. Soustředil se jen na to, až ukáže Badri hru, kterou v létě s Erlendem vymysleli – jo, byla to tak trochu válka, ale měl pocit, že by se Badri taková koulovačka mohla líbit.
Už aby první sníh přišel. Už ho vyhlížel s nesmírnou nedočkavostí. Zima byla za rohem, přesto se zdála být nesmírně vzdálená. Čím blíže byla, tím napjatější Varja byl. No co, těšil se už od léta! A to neměl ani nejmenší tušení o tom, co ho na Galliree v zimě čekalo. Už aby začala.

Varja se vesele zasmál, ač její zmínka o Smrti k smíchu rozhodně nebyla. "Tak jo. Proč ne! Když budu s tebou, určitě se nic nestane. Dva vlci jsou lepší, než jeden," prohlásil a mrkl na ní, načež přidal do kroku. Tak moc rád, že s ní může být. Bál se, že jí ve smečce ztratí, že se seznámí s vlky se kterými bude chtít být mnohem více, a přesto... ne, byli spolu pořád stejně a snad možná i více. Viděl kus světa a když se vrátil domů... byla tu Badri a vesele ho zvala na procházku s jejím bratrem. Nikdy si nemyslel, že by ho čekalo takové... štěstí.
"A ještě znám Kezi, ale ta si mě možná už ani nepamatuje," dodal, protože nechtěl, aby si myslela, že jí něco zatajuje. O Kezi jí ostatně říkal. "No, ale kdybys byla ve smečce jen ty, asi by mi to stačilo," zazubil se - vlastně to byla pravda. Erlend byl fajn, ale to bez Badri si to tady neuměl vůbec představit.
"No, je pravda, že pár přátel jsem si tady našel. Ale s tebou jsem strávil rozhodně nejvíce času," poznamenal a následoval jí za tím Erlendem. Badri už skoro běžela, a tak přidal - zvlášť, když zavřeštěla na svého nebohého bratra a vrhla se za ním. Musel se nad tím usmát. Badri prostě nešlo nemít rád.

>>> Ovocná tůň

Varja nad tím ani nemusel přemýšlet. Hrozně rád s Badri trávil čas a to samé i s Erlendem. Neznal ho sice tak dobře, ale němý vlk se mu zamlouval od první chvíle a asi teď už celkem dávalo smysl, že to byl bratr Badri. Zjevně si prostě s jejich rodinou sedl. Vlastně se těšil, až se i s Erlendem pořádně seznámí.
"Určitě," kývl Varja a bylo zřejmé, že už se těšil, až se zase někam vydá. Vážně nevydržel příliš dlouho na jednom místě, ale nikomu v Borůvce to zjevně nevadilo. "Ještě jsem vlastně z Borůvky pořádně nikoho nepoznal. Kromě tebe a Erlenda," dodal zamyšleně. A Kezi, uvědomil si, ale kdo ví, jestli si na něj vůbec ještě pamatovala! Pro vlčata plynul čas jinak a ona byla vážně malá, když se s ní setkal poprvé. Bylo jaro - a teď už byl skoro konec podzimu.
"No, jsi jediná o kom jsem věděl, že by mě postrádal. Takže..." vysvětlil a laskavě se na ní zadíval. Jemně do ní šťouchl a otřel se jí o bok.
"Tak dobře! Tak jdem," kývl Varja a nechal se Badri vést. "Já jsem s tebou také moc rád. Celou dobu jsem si říkal, kolik ti toho musím ukázat, až někdy půjdeme ven," řekl jí. A že toho viděl už dost.

Koukám na ní už strašně dlouho a prostě si nemůžu pomoct :D 20 oblázků

Varja doufal, že se Badri svou přímostí příliš nedotkl - ač se jí rozhodně dotýkal hodně, zdálo se však, že vlčici to nijak nevadilo. Vrtěla ocasem a střihala ušima, dloubala do něho a smála se, tak jako vždycky a on za to byl rád. Bál se, aby něco nepokazil a zdálo se, že vše bylo přesně tak, jak mělo být. Bílá vlčice se na něho nedívala jako by spadl z višně, ale vypadala... vlastně perfektně spokojeně.
"Tak tě někdy příště vezmu sebou. Není to vlastně tak daleko a cestu už znám, takže to bude snadné," ujistil se a zasmál se, Badri by si pro něho zjevně ke Smrti došla. To ho... nesmírně potěšilo. "Tak zlé to naštěstí nebylo. Ale nebylo to tak snadné. Dokonce jsem poprosil jednoho vlka, aby ti vyřídil kam jsem šel, kdybych se náhodou nevrátil, ale... jsem tady, takže asi v pořádku," zazubil se a zvědavě naklonil hlavu na stranu. "Jasně, že půjdu. Hrozně rád, ale jsi si jistá, že nechceš být s bráchou jen sama? Tak dlouho jste se neviděli, a tak," vysvětlil.

Nabídku cokoliv za 3 a 2 nutně potřebuji

Varja podzim miloval. Po krutém, příliš horkém létě přišel s osvěžujícím větrem a chladem, tkerý jeho hustému kožíšku vyhovoval mnohem více. Konečně se netrápil pod stromy a nemusel vyčkávat na alespoň jediný zachmuřený den. Mraky, které sebou přinesl podzim byly sice mnohem častější, ale Varja si nikdy neměl tendenci stěžovat.
Cítil podzim v kostech, cítil ho ve svém těle a byl tím nejspokojenějším vlkem, který po Galliree chodil. Spolu s tím, že teď měl nový domov a mezi ním a Badri rostlo něco, co se dalo nazvat láskou. Vůbec nic mu v životě nechybělo, když probíhal barevným spadaným listím, nebo když se mu kolem nohou motaly chomáče mlhy. Zima už byla cítit ve vzduchu, on však poznával taje barevného podzimu. Byla pravda, že na severu obvykle podzim netrval zvlášť dlouho, sněhová přikrývka obvykle přišla brzy. Tady to bylo něco docela jiného. Mohl poznávat úplně nový svět a popravdě se mu to pořádně zalíbilo. Všechno dobrodružství, které tento měsíc prožil ho náramně zabavilo. Postrašil pár vlků, ale s mnohými se i seznámil, navíc navštívil všechna božstva. Byl tu stále jen krátce ač se mu to zdálo skoro jako roky. Vždyť o kolik se jeho život změnil! Byl teď docela jinde, než když jeho packy poprvé vstoupily na tuhle půdu. Bylo jaro a teď, světě div se, už byl podzim. Cítil v kostech, že už se skoro, pomalu, ale jistě, blížil konec roku. Nijak zvlášť ho nevyhlížel, ale těšil se na další a další dny. Těšil se, až s Badri vyvedou vlčata, což stále zůstávalo jeho pevným rozhodnutím. Nikdy dříve by na to ani nepomýšlel, byla však pravda, že nikdy nepotkal nikoho takového jako byla Badri. Nikdy by nevěřil, že se seznámí s někým tak skvělým. A přesto na ní narazil úplnou náhodou! Nemohl být šťastnější. Měl domov a družku. Jeho otec by na něho byl určitě hrdý.
Varja objevoval svůj nový domov, běhal listím a dělal všechny ty věci, které k němu a k jeho dobrotiví povaze zkrátka nesmírně seděly. Slunečné dny střídaly deště, on však miloval ten chladný vzduch, který však cítil jen v plicích – jeho kožíšek zůstával stále stejně hustý a pěkně teplý. Byl spokojený jako nikdy dříve, i tehdy jako mladý toulavý vlk, když cestoval se svou rodinou se necítil tak naplněný. Jeho život tehdy sotva začínal, teď chápal věci kolem sebe úplně jinak, teď byl někým docela jiným. Kdyby jen tušil, že ho život zavane na tohle místo a kdyby věděl, že jeho život se odvine tímhle způsobem, byl by klidnější.
I přes krásný, barevný podzim se Varja tak trochu těšil na zimu. To bylo jeho období. Závěje plné sněhu. Vždy litoval, že nebyl po matce světlejší, protože úplně nevypadal jako pravý severský vlk – jenže se nehodil ani k podzimu. Jeho srst byla moc bílá a moc hnědá a vždy, když viděl všechny ty barevné listy mohl jen litovat, že se k nim nehodil více – rozhodně mu však jeho kožich nebránil v pořádných loveckých úspěších. Varja byl prostě lovec srdcem i duší a podzim mu celkem vyhovoval. Museli přeci jen něco nalovit do úkrytu, v zimě, jak sám věděl, to bude mnohem horší.
Jeho nový život ho nesmírně těšil. Podzim mu přinesl výzvy, které nečekal, ale které ho překvapivě těšily způsobem, jaký by nikdy nečekal. Podzim nebyl špatný, uvědomil si. Byla to zábava. To, co mu přinesou další měsíce byla otázka, na kterou neznal odpověď, ale těšil se až na to přijde, až se odvine další kapitola jeho života. Měl pocit, že Borůvka byla to jediné na čem teď záleželo.
Musel se jít podívat po Badri, určitě se jí bude chtít skákat do listí, nebo tak něco.

Akce byla boží, díky

Pro Varju: 23 bodů
21 bodů = speciální vlastnost - smysly
2 body = 10 oblázků

Pro Morgotha: 17 bodů
15 bodů = magie od Smrti - bolest
2 body = 10 oblázků

Přidáno.

Varja se na Badri usmál a jemně do ní šťouchl. "Jako ty," mrkl na ní nejistě, protože i přes jejich debatu si nebyl jistý, jestli je v pořádku, když jí bude takhle okatě skládat komplimenty. Vlastně nikdy partnerku neměl, tedy ne oficiálně, a tak nevěděl, zda je s tím Badri v pohodě, ale podle toho, jak se ošila by hádal, že se jí jeho slova líbila. To ho ještě více povzbudilo.
"Náhodou! Pořádně se lekli. Příště si musíme vymyslet nějaký kostým spolu a jít někoho postrašit," zasmál se a jemně do ní šťouchl. Bylo to dětinské? Pravděpodobně ano. Jemu na tom však ani trochu nezáleželo. "Život se mi líbil. Bylo zajímavé s ním mluvit. Myslím, že by se ti to také líbilo," kývl. "A Smrt nebyla překvapivě tak hrozná, ale... byl jsem tam jen chviličku, a pak jsem zase pelášil pryč," vysvětlil jí.
"A jo, rozhodně věřím tomu, že to je osud. Navíc jsi mi zachránila život," připomněl jí.
"Teď? Vlastně nic, chtěl jsem tě najít a... to se mi celkem povedlo, ne?" zasmál se - ač, pravda, Badri vlastně našla jeho.

Varja se na Badri vesele usmál a zavrtěl ocasem při náznaku její náklonosti. Prostě se mu skoro nechtělo věřit, že je zase s ní. Byl mnohem spokojenější, když byl tady. Samota mu nevadila, ale snad kvůli tomu, kolik let byl sám si teď tak moc užíval její blízkost.
"No, ty jsi krásná i bez náramků," ujistil jí. "Ale tahle věcička je vážně pěkná," přitakal, protože konečně mohl sdílet své nadšení ze své nové ozdoby i s někým dalším.
"To jo. Škoda, že jsi nešla se mnou. Bylo to senzační. A také jsem postrašil pár vlků, když jsem se vyválel v bahně, a pak jsem také viděl takové zvláštní, rohaté zvíře. Myslím, že by se ti líbilo," poznamenal, ale zase se odmlčel, aby si mohl vyslechnout její novinky, kterých také rozhodně nebylo málo!
"Páni! Tak to mám hroznou radost, že jste se našli!" pronesl a z jeho hlasu bylo znát nadšení. "Náhoda, že byl vážně tady," zakroutil nad tím Varja hlavou. "Ne, fakt je to vaše teta?" Vykulil Varja oči. "Tomu se mi vážně až nechce věřit, ale je to skvělé. Mám za tebe vážně radost. Jsem rád, že to tak dopadlo," řekl jí jemně. "A co ty víš, třeba to tak fakt být mělo," dodal veseleji.

Varja ani nestihl dojít k jeskyni, aby se na chvíli uložil, když už z dálky slyšel dusot Badri ke kterému se velmi záhy přidal i její nadšený hlas. Volala ho. Varja ani neváhal a otočil se na Badri, která by ho možná udupala, kdyby byl jen o trochu menší a kdyby tu rychlost nestihla zabrzdit, už by ho svalila na zem. Takhle do něj jen strčila.
Varja do ní jemně šťouchl. "Taky jsi mi chyběla," zazubil se na ní a jemně jí lízl mezi uši. Když se ho zeptala, jak se měl ukázal jí svůj nový stříbrný náramek. "Byl jsem u Života a tohle jsem u něj dostal. A pak jsem tady kolem lesa poznal pár nových vlků. A taky jsem byl u Smrti a dokonce jsem viděl i Mrtvolku. Stihl jsem toho plno," řekl jí, ani se to všechno nedalo vylíčit, navíc měl pocit, že i Badri ho chce zahltit novými informacemi. "Ale povídej, našla jsi Erlenda? A je to tvůj Erlend?" ptal se hned, protože to také potřeboval vědět. Páni a to jí ještě ani neřekl o tom koni s rohem! Neviděli se jen chvíli a měl pocit, že to bylo příliš dlouho.

//VVJ (přes Mahtae sever)

Varja doběhl až domů. To vědomí, že se nemusí ohlašovat, protože tady bydlel byl skoro opojný. Vběhl do borůvčí a pár velmi pozdních plodů si dal. Přišli mu k chuti, protože už se toho pořádně naběhal a říkal si, že bude dobře, když si na chvíli odpočine. Doma. Varja se rozhlédl, ale bylo jasné, že Badri jen tak nezahlédne. Byl to velký les a ač byla její bílá srst nepřehlédnutelná, on jí neviděl. Zachytil však její pach, byla s jiným vlkem, ale uvědomil si, že ten pach zná. Že by se nakonec přeci jen sešla s Erlendem? Varju zajímalo, jestli to nakonec byl její Erlend, ale pokud ano, nechtěl se míchat do jejich setkání, a tak se rozešel k jeskyni, že si na chvíli odpočine.

//Gejzírová pole (přes Východní hvozd)

Varja se jen na chvíli zastavil u jezera, než se rozhodl vydat se zpátky k domovu. Zastavil se jen na chvíli, ale jeho mysl už tíhla k Badri a k lesu, který si vysnil jako svůj domov. Vzpomněl si však i na Cyrila a na to, kde mu asi tak byl konec. Museli se zase setkat, Varja však nevěděl, kde by ho měl hledat. Na tom však asi nesešlo, říkal si, když vylezl ze studeného jezera jako kdyby si toho chladu ani nevšiml a protáhl se. Běžel dál. Běžel po vůni borůvek.

//Borůvkový les (přes Mahtae sever)

//Křišťálová louka (přes Sněžné velehory)

Varja odběhl od toho hezkého jezera už trochu čistý, ale cítil se vážně hrozně, že to krásné stvoření tak vyplašil a ještě mu zaprasil rybníček. No, příště se bude muset více rozhlížet. Asi. Na tom už nezáleželo. Rozhodl se spěchat domů. Už se těšil na Badri a na celý nový les, který mu teď byl skutečným domovem. Chtěl poznat pár nových vlků, nějakých, kteří jsou z jeho smečky. Znal, jak si vlastně uvědomil, že zná jen Badri (ta se asi také počítala), Erlenda a Kezi, no a pak ještě Baghý. Musel to určitě napravit, a tak mířil k jezeru, kde si chtěl domýt svůj kožíšek, no a pak už hurá domů.

//VVJ (přes Východní hvozd)