Příspěvky uživatele

Varja se s vlčaty skoro nesetkával. Jednou u jezera se setkal s malou vlčicí, která ho přivedla do Borůvkového lesa a od té doby se odsud ani nepohnul. Nevěděl, jak s vlčaty zacházet, ale o to spíše se rozhodl pokusit se vlčeti pomoci. Asi by se neměl jít přesvědčit, kdo mu u tůně chtěl ublížit, kdyby tam vlčka přivedl, ještě by to mohlo vést k něčemu neblahému a to bylo to poslední, co by si Varja přál.
"Musíš dávat pozor na cizince. Asi by ses neměl jen tak potulovat mimo úkryt," domlouval mu mírně, protože to bylo úplně malinké vlče. Přeci na něj nespustí tak, aby se ho bál. To by bylo silně kontraproduktivní.
"To víš, že tě vezmu domů. Navíc mám tím směrem cestu," poznamenal, ale to už oblohu proťal blesk a ozval se ohlušující hrom. To bylo jasné, že se vlče k smrti vyděsilo. "To nic," utěšoval vlčka Varja konejšivě. "To je jen bouřka. Umí být pořádně děsivá, to ano, ale nic ti neudělá. Nejspíš bude pršet. Měli bychom najít úkryt," řekl mu. Mohli doufat, že to stihnou, než se přižene něco pořádného.

Varja váhal, přeci jen se chtěl vrátit do úkrytu, ale mohl vážně opustit malé vlče, které se dost možná někomu ztratilo? To by si nemohl odpustit. A Badri by s tím jistě také nesouhlasila. Vždyť se mohl vrátit i s tímhle vlčkem, jen musel doufat, že je nevezme déšť. Ale tak moc pršet nemohlo, no ne? Říkal si, když nakonec vykročil k tomu nebohému, ztracenému mláděti. Nevypadalo vyděšeně, ale Varja v tom, že se tu toulalo, neviděl nic dobrého. Byl maličký a ač nepoznal u vlčat věk, bylo evidentní, že je příliš malý na to, aby se tady v bouřce motal sám. Jen ho vrátí mámě, třeba je někde poblíž a hledá ho? On by jistě své vlče nespustil z očí.
Vlče k němu nemotorně došlo a dívalo se na něho zcela nevinným pohledem. Varja se k němu sklonil, aby ho neděsil svou výškou a zamračil se, když mu říkal, že ho někdo děsil u ovocné tůně. Varju hned napadlo, že se tam dostal nějaký cizák, ale o tom pochyboval. Musel by přijít přímo do srdce lesa a to se mu nezdálo moc pravděpodobné, proto usoudil, že to musel být někdo ze smečky. A jak tak znal vlky ve smečce, sázel na to, že to byla Kaya. Kdo jiný by měl náturu na to, hojit si ego na malém vlčeti?
"To zní jako pořádně zlý vlk," prohlásil Varja zamračeně. "A neublížil ti? Nestalo se ti nic?" ptal se drobka Varja, protože pak by měl alespoň důvod jít tomu vlkovi rozbít čenich - a to byl jindy mírný a nenásilný. Nikdy by ho nic podobného ani nenapadlo. Ale to byly ty pudy. Vlčatům se prostě neubližovalo.

//Řeka Mahtae sever

Varja se vrátil domů. A byl tak rád, že tu byl. Spokojeně se nadechl, když se otřel o stromy, které jako by ho vítaly. Jeho dobrodružná nátura už dávno vzala za své. Zdálo se, že být tátou od rodiny ho pomalu měnilo - a to ještě žádným tátou pořádně nebyl. Brzy, usmál se. Snad proto také jeho kroky mířily hned k úkrytu. Asi by ho nikdo a nic nedovedlo na jeho cestě zastavit, kdyby nespatřil vlče, které uhánělo od Ovocné tůně. Tohle vlče tu ještě neviděl - tedy... on vlastně mnoho členů neznal, ale bylo jich dost na to, že by měl alespoň tušit, ke komu tohle vlče patřilo. Měl ho zastavit, nebo ne? Do úkrytu mu zbýval ještě značný kus, ale nebyl si jistý, jestli mohl malé vlče nechat bez dozoru. Zvlášť, když si po cestě všiml, jak se nebe pomalu zatahuje. Zvedl se chladný vítr. A něco mu říkalo, že se něco žene. Možná měl na tohohle prcka dohlédnout a zkusit ho dovést do úkrytu, kde by byl určitě v bezpečí.
"Hej, hej, kam se ženeš?" ptal se vlčete.

//Severní Galvatar (přes VVJ)

Varja už cítil vůni domova. Nakonec se zase tolik nezdržel, říkal si. Už aby stanul na půdě Borůvkového lesa a cítil všechny ty plody. Už se těšil až se znovu svalí k Badri. Tenhle výlet byl vskutku trochu neplánovaný. Trochu zvláštní a jevil se zbytečně, ale byl rád, že bylo po všem. Teď už se nic nemohlo zkomplikovat, no ne? Následoval tok řeky a brzy spatřil svůj domov. Byl tak rád, že tu byl. Sice ho sotva opustil, rozhodně to však neměl v plánu. Měl o Badri obavy. Jistě se o něho bála, ale... přeci jí nechtěl nechat samotnou! Co si jen musela myslet! Musela se bát. Ještě tak, aby jí to nějak uškodilo. Zvlášť v jejím stavu, napadlo ho - Život mu přeci naznačil, že čeká vlčata. Měl by si pospíšit...

//Borůvkový les

//Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

Varja byl rád, že ho Smrt nezabila, nebo že se nevydala za ním. Zcela určitě by to byl jeho konec. Takhle byl rád, že mohl běžet směrem k domovu. Každou chvíli byl klidnější. Necítil zrychlené srdce, které mu bušilo do hrudi. Už se nemusel bát, přeci jen si však byl vědom toho, že na to úplně zapomene, až bude kilometry od Jedlového lesa. Ty vysoké stromy mu Smrt prostě neustále připomínaly. Klidnější byl až u jezera. Zhruba v tu chvíli už myslel na Badri. Jak jí tohle, sakra, vysvětlí? Jak se tohle vůbec dalo vysvětlit? Musela to být ta magie. Ta magie, která je změnila. Ani Život mu k tomu ostatně nic neřekl. Asi se takové věci prostě stávaly. Holt se s tímhle vysvětlením bude muset smířit.

//Řeka Mahtae sever (přes VVJ)

//Teleport Narrské vršky

Varja doufal, že se objeví doma. Že bude znovu ležet vedle Badri a že bude celý svět v pořádku. Jenže nebyl. A doma se také neobjevil. Stál na místě, které matně znal a které mu nebylo tak cizí, přestože uvnitř nikdy nebyl. Rychle mu zatrnulo, když mu po páteři přejel chladný vzduch. Uvědomil se, kde byl, ale ještě než se stihl otočit a zmizet, zjevila se před ním ta, o které tolik slyšel a která mnohým způsobovala strach. On sám necítil nic jiného.
„Kdo to sem zas leze?“ ozvalo se ostře a Varja věděl, že jeho chvíle k útěku už byla promarněná. Asi navíc nemohl jen tak utéct, i kdyby býval velmi chtěl.
„J-já se moc omlouvám, nechtěl jsem-,“ začal, ale Smrt ho přerušila. „Co je mi po tom, žes nechtěl. Už tady jsi, ne? Máš aspoň drahokamy, nebo toužíš po dlouhé a bolestivé smrti?“ ptala se ho bohyně, která byla přesným opakem svého bratra. Varjovi Život v tu chvíli velice chyběl, ač to byl právě on, kdo ho do tohohle vlastně namočil. To on ho sem přemístil a teď tu Varja stál, a dokonce i obr jako on se tak trochu třásl. Nemusel, ale… tváří v tvář smrti by se asi báli i mnohem otrlejší, než byl on.
„A-ano, to mám, mám spoustu drahokamů,“ ujišťoval Smrt. „Já vás nechtěl rušit, to by mě nikdy nenapadlo, ale… jsem tady vlastně omylem,“ vysvětloval Varja, ale nezdálo se, že by to Smrt nějak zvlášť zajímalo.
„A co je mi po tom? Naval šutry,“ zavrčela na něho a zaskřípala zuby. Ten zvuk byl hrozivý a pokud Varja do té chvíle nebyl k smrti vyděšený, v té chvíli se mohl zbláznit strachy. Domníval se, že Smrt by ho sprovodila ze světa jako nic – a to bylo v tuhle chvíli to nejhorší, co si uměl představit. Měl se podle Života stát otcem a nechtěl teď zemřít, snad proto se vlčici uklonil a ač nebyl na příliš vzletná slova, sklonil i hlavu v uctivém gestu a spustil:
„Mnoho jsem slyšel o vašem umění, paní Smrti, a sám jsem nevěřil tomu, jak skvělá jste. Musel jsem se zkrátka přesvědčit na vlastní oči. Prosím, vezměte si všechny mé drahokamy, budu rád, když vám poslouží,“ pronesl Varja a zadíval se z podřízené pozice Smrti do tváře.
Té se jeho pochlebování líbilo – co by ne, jistě chtěla slyšet všechny lichotky světa, ale Varja tyhle věci příliš neuměl. „Jsem rád, že jsem sem zavítal, protože jsem vás konečně mohl spatřit na vlastní oči. A je to pohled lepší než bych býval čekal,“ prohlásil.
Smrt si přejela drápy po kameni a ostře se zasmála. „Ty vážně hodně nechceš přijít o kejhák, co? Takhle moc mi nikdo nepodlejzal už dlouho. Máš strach, cítím ho až sem. Je dobře, že se bojíš. Mohla bych tě připravit o všechno, ale vůbec nejsladší by byl ten tvůj život. Tolik štěstí jsi měl a kolik bolesti by přinesla tvá smrt,“ mlaskla a pohlédla na vlka s tak velkým znechucením, že to Varju až překvapilo. Nechápal proč a jestli to bylo nutné, ale tyhle myšlenky raději hned zahlušil. Co když je svedla číst?
Smrt se ušklíbla. „Jsi ubožák,“ prohlásila. Varja nic nenamítl, jen ke Smrti postrčil své drahokamy. „Ale že jsi mi tak svolně daroval vše, co máš, nezabiju tě. Zatím,“ prohlásila. Při těch slovech Varja vycouval. A zdrhal tak rychle, jak jen mohl, kdyby si to Smrt přeci jen chtěla rozmyslet. Rozhodně to nehodlal riskovat. Nevypadala, že by ho tady viděla nějak extra ráda a jeho to nepřekvapovalo. Vždyť tam hlavně vůbec neměl být! Ne, že by Života vinil, to ne, ale tak trochu… tak trochu za to mohl. Měl se vrátit domů po svých. Smrti se raději ani nezkoušel ptát, jestli by ho vzala domů – navíc… do Borůvky to bylo ze zříceniny podstatně menší kousek. Za chvíli bude doma. Tak snad to stihne, než začne bouřka. Už už jí cítil ve vzduchu. Něco se na ně hnalo, ale bylo přeci jen teď pořád pěkně. Už to chtělo trochu deště, no ne? Zatímco Varja přemýšlel o počasí, snažil se uklidnit svůj zblázněný srdeční rytmus. Návštěva Smrti ho skoro zabila.

//Severní Galvatar (přes Jedlový pás)

Varja nechápavě zíral na Života, který se vedle něho objevil místo Badri. Byl silně zmatený a úplně tomu nerozuměl. Nejistě udělal krok vpřed. „Uhm? Co se stalo? Proč jsem tady?“ ptal se Života. Nechápal to. Bylo to dost divné. To se jako mohl jen tak teleportovat z místa na místo? Proč? Otřásl se a díval se na Života, který se na něho díval stejně zmateně. Nikdy nebyl ve svém životě udivenější. A to se divil celkem často. Magie si s ním ještě nezahrávala tolik, aby se objevil na docela jiném místě – a to už znal tyhle magické triky velmi dobře. Sám jich byl schopný, sám je zažil na vlastní kůži, ale teď stál na vrcholku Narrských kopců místo toho, aby ležel u Badri a lízal jí na čelo a tiskl se k ní. Život za to nemohl… asi. Ale díval se na něho s překvapivým nadšením.
„Varjo, co ty tady? Tobě se tady ale musí líbit!“ zasmál se vlk bodře a zamával ocasem na znamení nadšení. Varja se zamračil, protože zjevně ani Život nechápal, co se tady stalo.
„Já sem ale nepřišel s žádným záměrem…“ snažil se vlk vysvětlit, ale nevěděl, jak. Přeci jen teď ležel s Badri v jeskyni a najednou… no najednou tam nebyl. To bylo samo o sobě přeci dost divné. Nevěděl, co si s tím počít. Neměl tady vůbec být. Chtěl se vrátit domů a ač by jindy návštěvou u Život nepohrdl, byla to docela jiná situace. Uvědomoval si, jak rychlý bude muset být, pokud se chce vrátit zpátky do Borůvky. Ta cesta… ta cesta nebyla úplně krátká, to si velmi dobře uvědomoval.
„Ne? Tak proč jsi tady?“ nechápal Život. Varja se sám tvářil zmateně, ale snažil se to nějak vysvětlit, jen… nevěděl jak.
„No, já… já vlastně nevím. Byl jsem s Badri v jeskyni a vše bylo v pořádku, pak… pak jsme najednou objevily všechny ty světlušky a moje nové barvy a… oči?“ Varja nejistě koktal a díval se, jak je Život čím dál tím více hrdý. Tak to asi přeci jen byl on. Zajímavé. Byla to jeho práce, a pak se najednou objevil tady? Bylo to zajímavé kouzlo, které si vlk neuměl vysvětlit. Chvíli nad tím přemýšlel, ale doufal, že mu to Život objasní.
„Ano, ano, to je obojí moje práce. Jsou to mé dary pro vás,“ vysvětlil spokojeně. „Doufám, že se vám líbí. A že si je užijete. Myslím, že se k tobě i k Badri náramně hodí,“ prohlásil. „A co se týče tvé návštěvy… No to musí být nějaká magie. Asi jste o mě mluvili, že? Tak jsi se tu zkrátka objevil. Občas magie funguje zvláštně.“
Varja přikývl. „No, to jsem si všiml, to je pravda,“ přitakal. „Nemůžeš mě vrátit zpátky?“ zeptal se Varja, protože v to upřímně doufal, Život se hned rozzářil, jak mu toužil dát najevo, že je mu pomůže se vším. Byl to, dalo by se říci, jeho přítel. Přeci jen tu byl velmi často a nakonec mu dal dary o kterých se mu ani nesnilo.
„Můžu,“ přitakal Život. „Jistě, že můžu. Ale nechceš se přeci jen ještě chvíli zdržet?“ zajímal se Život. Varja se vždycky rád zdržel, ale tohle bylo něco jiného. Měl být jinde, ne tady, proto potřásl hlavou a omluvil se.
„Nemůžu. Slíbil jsem Badri, že jí teď neopustím a chci to dodržet. Nemůžu ji nechat samotnou,“ vysvětloval omluvně. Život se na něho díval s nakloněnou hlavou a s nevyřčenou otázkou v očích. Varja věděl na co by se býval zeptal, kdyby otevřel tlamu, a tak začal s vysvětlováním sám: „Chtěli jsme vlčata, takže… je možné, že nějaké čeká, ale protože to zatím nepoznáme, tak… jí nemůžu opustit,“ vysvětloval. Byla to přeci jen krátká doba, nikdo by nepoznal, zda se jejich snažení povedlo nebo ne. Jen Život se tak nějak vědoucně usmál. Byl to přeci jen Život a ten o takových věcech věděl trochu víc.
„To je hezké. Zrovna vy dva si takové štěstí zasloužíte. V takovém případě tě tady nemůžu zdržovat ani na chviličku, to ne,“ pokýval Život hlavou. „Musíš být u narození svých vlčátek, to nejde, abys lítal po všech čertech. Ale rád jsem tě viděl, Varjo. Doufám, že mi brzy přivedeš své dcery představit,“ prohlásil Život vědoucně – a než se Varja stihl vůbec na něco zeptat – než vůbec stihl něco vyřknout. Život ho poslal pryč. A tak Varjovi mohla zůstat jen hořkost v tlamě. Nezbylo mu nic jiného. Bohužel to znamenalo, že mu v hlavě zůstalo jen to, že má Životovi přivést své dcery představit. Budou mít dcery? Nad tím by jistě přemýšlel – a jistě by to řekl i Badri – kdyby se ocitl zpátky v jeskyni v Borůvkové smečce, takové štěstí však neměl.

//Teleport Stará zřícenina

SMĚNA:
69 květin > 23 drahokamů
30 perel > 100 drahokamů

Varjovi zbyde 1 květina a 0 perel

485

Varja nikdy nebyl šťastnější. I přes ty divné věci, které se objevily na jeho srsti, i přes ty světlušky, které kroužily kolem nich. Byla to kouzla a jemu se to všechno neskutečně líbilo. Nemohlo to být nic zlého, byl to jistě jen trochu zvláštní dar. Nepamatoval si, že by o něco žádal, ale Život si zkrátka udělal to své. A Varja ho za to nevinil, vypadalo to asi dobře. Tedy... Badri mu neřekla, že by to vypadalo blbě, a tak jí věřil.
Bývalo by bylo vše v pořádku, kdyby se Varja necítil tak zvláštně. Zamračil se. A ještě než stihl něco říct, tak prostě zmizel. Ležel s Badri v jejich improvizovaném pelíšku a najednou byl pryč, puf. Jako nic.

//Teleport na Vrchol Narrských vršků

484

Varja souhlasně přikývl, když mluvili o jménech pro vlčátka. Věděl, že ho dozajista nějaké jméno napadne, jen nevěděl, jestli bude dost dobré. Mohli víceméně opravdu vymýšlet pořád a pořád, ale Sonjou a Sgaeyl si byli jistí. "Určitě budu, to se neboj," ujistil jí tiše. "A já tebe," zavrněl a olízl jí čelo, než se plně ponořil do toho, co se vlastně dělo kolem nich - a s nimi samotnými.
Světlušek kolem nich létalo velké množství, na jeho srsti přibývalo více a více barevných kreseb a Badri se bála o svůj život, když přišla na to, že jí z hlavy trčí tykadla. "To určitě nic není," utěšoval Badri. A co že to měl pod bradou? Nemohl to prozkoumat, ale packou cítil nějaký chuchvalec. "Páni," vydechl zmateně - ale zmatení byli oba dva.
"Vážně mám jedno oko modré?" ujišťoval se. To se mu zdálo krajně divné!
Asi za to všechno může Život... ne? On dělá tyhle věci, určitě to bude ono. Asi si nemusíme dělat starosti. Jsou to... jsou to prostě kouzla," prohlásil Varja. Byla to jejich kouzla? Asi ano...

483

Varja přikývl. "Ano, také si říkám, že dvě jsou asi dostačující. Ale kdyby nás ještě něco napadlo, tak můžeme navrhovat dál. Já teď rozhodně nemám nikam v plánu chodit," usmál se na Badri. No co, slíbil jí to, no ne?
"Chci jen, abys byla šťastná," řekl jí upřímně a sklonil k ní svou hlavu, aby jí byl ještě více nablízku. A zatímco Badri šokovaně hleděla na jeho nohu, on nechápavě hleděl na světlušky, které se začaly kolem objevovat - létaly a projasňovaly celou jeskyni v nastávajícím podvečeru. A to navíc nebylo všechno. Badri... Badri měla na hlavě tykadýlka?? A zdálo se, že si toho vůbec nevšimla! "Badri, co to máš na hlavě?" vydechl překvapeně, ale to už si všiml, že ho upozorňuje na jeho vlastní zbarvení, které však nebylo zase tak dramatické jako... tykadla! V jeho kožichu se objevovaly barvy a pod jeho stříbrnou věcičkou dokonce zvláštní fialové runy. A kolem létaly světlušky.
"Vlastně byl... s tebou!" připomněl jí. "Tak teď už to asi dává dokonalý smysl," prohlásil. Asi to byl jen dar. Páni...

482 (50)

Varja se zasmál a jemně se k Badri přitulil. "Dobře, Baldurek není úplně ono, ale určitě vymyslíme něco stejně skvělého," pronesl a vážně se nad tím zamyslel, jenže... to nebylo tak jednoduché. Rád by, aby bylo, jenže... vybrat jméno bylo těžké. Sonja se mu povedla, to ano, ale... Bylo to jedno jméno a oni budou mít jistě vlčat hodně. Museli mít! Slíbil to.
"Tak tedy Sonja a Sgaeyl . A jo, Sgaeyl se hodí vlastně jako obojí. To je chytré," uculil se. "Chceš zkusit ještě něco vymyslet? Nebo počkáme a uvidíme, kolik těch vlčátek vlastně budeme mít? Abychom pak neměli příliš mnoho jmen. Já vím, že jsi chtěla hodně vlčátek, ale... třeba jich hodně nebude. Nechci, abys byla zklamaná," vysvětlil Varja tiše a nepatrně sklonil hlavu. I on chtěl velkou rodinu, jenže... nikdy vlčata neměl. Nevěděl vlastně příliš, co dělá. Ani jak to vlastně chodí.

481 (49)

Varja měl, jak se ukázalo, spoustu nápadů. Nadhazoval jména, která se mu zdála pěkná a kterými si uměl představit oslovovat svá vlčata. Ta představa, že tu budou běhat malé kuličky, které stvořili... zdálo se mu to neuvěřitelné. A to se ještě pro jistotu díval Badri na břicho, jestli už třeba nebude něco vidět, i když tedy... to asi nebylo možné. Byl nedočkavý. Už chtěl, aby to bylo.
"Ale třeba... Baldurek?" nadnesl, ale uchechtl se, protože to znělo trochu směšně. Budou muset pro vlka ještě něco vymyslet. Aby nebyli zaskočení. A nebo to prostě chodilo tak, že rodiče své děti pojmenovali až když je viděli? Přemýšlel nad tím, ale vlastně... nevěděl.
"Tak tedy Sonja?" zeptal se a nadšeně zamával ocasem. Sonja se mu líbilo. A zjevně se na tom shodli! O to lepší to jméno bylo.
Nechal druhé jméno pro ségru na Badri a přikývl hned, jak navrhla něco severského. Samozřejmě, že souhlasil! Potřebovali ctít své kořeny. "Sgaeyl je skvělé. Moc se mi líbí. A Sonja a Sgayel? Teď už budeme muset mít dvé vlčice, protože jinak budu upřímně zklamaný," prohlásil vesele. Byl by rád za jakékoliv vlče, to byla pravda, ale nadchl se pro své dvě dcery.

Červenec 10/10 | Linzire

Varja se zasmál, ale musel přisvědčit, že na tom tak trochu něco bylo. "No, Smrt toho určitě také má spoustu, ale já vlastně nevím s čím od ní odejdeš. Je možné, že se to vyplatí ještě více než Život, ale přeci jen chodit k Životu je mnohem příjemnější," ujistil Linzireho. Nebo tedy... mohl ho ujistit podle toho, co si sám myslel.
"Hm, myslím, že to bych asi s vodou měl zvládnout? Možná bych jí svedl i ochladit," napadlo ho a když se podíval na hladinu a chvíli se soustředil - opravdu se zdálo, že voda byla tak o dva, tři stupně chladnější. A dokonce zvládl i udělat vlny na hladině, která byla jako zrcadlo.
"Umím toho leccos. Kdybych se snažil, tak ta kytka bude i vonět," pochlubil se. Sám byl svou magií ohromen. A byl na sebe tak zvláštně pyšný.
"Ne, varuji tě spíše kvůli jedné vlčiic, která tam s námi žije. Ono všichni v Borůvce jsou super, ale ona... no, ona je trochu divná. Třeba při lovu na mě úplně zbytečně vyjela a to se nic nestalo," postěžoval si. Aha, tak ho to evidentně ještě nepustilo.
"Jasně, Borůvku můžu doporučit. A neboj. Před rokem jsem měl stejné obavy, že mě nikde chtít nebudou a teď je ze mě lovec," pochlubil se.

Červenec 9/10 | Linzire

"No, myslím, že by ti to celkem sedělo k očím, ne? Ta zelená a tak? Ale jako Život umí zařídit různé věci, to záleží, co by sis představoval. A občas se tu dají najít nějaké super věci, které se dají nosit i bez přebarvování. Třeba jako tohle," vysvětlil Varja a kývl k pacce na které měl svůj stříbrný náramek. "Ten jsem také našel u toho Života," vysvětlil vlkovi, věděl, že toho mohlo být trochu moc, ale přeci jen mu musel říct úplně všechno! "Takže cokoliv tu objevíš, tak můžeš použít," mrkl na něho.
"Hele, já se k Životu vypravil několikrát a nebylo to tak hrozné. Asi bych tedy doporučil jít tam v zimě, ale dá se to přežít i takhle," ujistil Linzireho. "A za tu návštěvu to stojí," ujistil ho.
"Ono magie se dá cvičit, co jsem tak pochopil. Já už jsem to trochu zkoušel a umím leccos, jen asi nevím, co všechno umím. Podle tvých očí... jasně, země, že jo?" ptal se Linzireho, který se vzápětí předvedl. "Já uměl iluze, ale teď s tím modrým okem, asi svedu dělat i něco s vodou? A kdo ví, třeba toho je i více. Život má totiž také nějaké magie," vysvětloval a když se zasoustředil, svedl, aby se na mechu ukázala květina. Byla to však jeho iluze, ne žádná skutečná kytka. "Vidíš? prohlásil hrdě.
Varja se zazubil, když si k němu šel Linzire čichnout. "No, od toho jsme Borůvková smečka! Určitě se někdy zastav, rád tě uvidím. Tedy... samozřejmě nenarušuj hranice bez vědomí, a tak, aby si tě někdo nespletl s hrozbou, ale upřímně? Borůvková smečka je ta vůbec nejlepší," prohlásil spokojeně.

478 (46)

Varja se tiše zasmál a jemně se k Badri přitulil. Nechtěl se od ní vůbec hnout a obával se, že teď jí už nebude schopný opustit ani na chviličku. Už takhle se mu po ní stýskalo, ale teď měl být otcem jejich vlčátek. Obával se, že se z lesa už ani nehne, ale vlastně si tuhle novou roli, která se na něho snášela, neuměl vůbec představit. Co se od něho bude čekat? Bude vědět, co má dělat, až na to přijde? Co když bude... špatným otcem? Neuměl si to představit, protože jeho otec byl úplně ten nejlepší otec pod sluncem, ale... co když to prostě nebylo dáno geny? Věděl, že s Badri po boku to nějak zvládnou.
"Dobře, dobře. Vadri ne, ale něco na B... co třeba Baldur? Nebo Valdis? Nebo třeba... já vím, že to není ani na B ani na V, ale co třeba Soley? Nebo... Sonja?" navrhoval. "Já asi nebudu úplně nejlepší, co se jmen týče," prohlásil a zasmál se. Asi na tom zase tolik nezáleželo, ale on se upřímně snažil - jako by to snad mělo determinovat jakým bude otcem.