Varjargar je velice samotářský vlk. Většinu svého života strávil sám jen se svými vlastními myšlenkami. Je nedůvěřivý, smečkám se přirozeně vyhýbá a spoléhá se především sám na sebe. Když už se setká s jiným vlkem, je obezřetný, přesto však vystupuje sebevědomě, zvlášť pokud má nějaký důvod k tomu cítit se ohrožen. Chrání především sám sebe a nemíní se nechat napadnout. Není vyloženě nepřátelský dává si však dobrý pozor na to, co o sobě prozradí. Většinu toho, co si myslí si nechává pro sebe. Je tichý a působí spíše nenápadně, jeho velikost mu v tom ale spíše nepomáhá.
Ve své mysli je Varjargar stále Ari. Vlče, které milovalo dobrodružství, svého otce a jaro. Osamění a ztráta, které ho před dovršením dospělosti dostihly na něm však zanechaly neviditelné rány. Když ho někdo pozná, objeví vlka, který poznal bolest i nesmírnou lásku, než o vše přišel.
Od narození se snaží dostát tomu, co představoval jeho otec. Touží být silným, moudrým vlkem, který brání svou rodinu, kterou však Varjargar nikdy neměl. Své sestry i matku opustil, protože se domníval, že je to pro ně to nejlepší. Myslel si, že je to milosrdné tak, jak mu říkal jeho otec, ovšem Varjargar měl vždy problém s tím pochopit, co vlastně milosrdenství znamená. Smrt jeho otce v něm otevřela cosi temného z kraje jeho života. Snaží se tak dostát ideálu svého otce, aniž by věděl, co přesně to znamená.
To, že Varjargar trávil většinu života sám s sebou však nese i zásadní problémy. Je to nevyzpytatelný vlk, který bojuje s výbuchy agrese, má problémy s autoritami a často si dělá věci po svém. Život ve smečce by pro něho tak byl vyloženě svazující, vždy ho však lákala jistá jednoduchost takového života. Je soběstačný a samostatný, dost často se však utápí ve své minulosti.
Varjargar se snaží žít ten nejlepší život. Je spokojený sám se sebou, přesto ho občas jeho dlouholetá samota přivádí do nepříjemných situací. Pokud se setká s jiným vlkem, občas může působit nejistě, zvlášť v situacích, ve kterých je postaven před nějaké těžké rozhodnutí. Nejraději má, když může svobodně běhat lesem, nebo se vyhřívat pod letním sluncem u jezera.
Varjargarovou největší zálibou je lov, kterým trávil většinu svého života, čeho se však oprávněně bojí jsou medvědi a jiná příliš velká zvířata. Navíc, i přestože je to severský vlk nemá rád sníh. Je pravda, že mu nevadí, dokáže se v něm pohybovat a fyzicky pro něho není žádnou překážkou, sníh je však v jeho mysli spojený s jakousi zlou předtuchou.

„Sever je krutý, Ari, ale musíš být milosrdný.“
Ten rok byla krutá zima, zvlášť v krajích tak vzdálených, že do nich lidská noha nikdy nevstoupila. V krajích, kde nerušeně přežívali jen ti nejsilnější a Varskydd takovým tvorem byl. Mohutný černý vlk se každý den vracel ke své družce se stále menším úlovkem, přesto však byl vytrvalý. Obvykle se starali o své přežití stejnou měrou, když se však Norrvisa zakulatila, Varskydd převzal roli živitele svého rodu, ač se často stávalo, že jen jeden z nich se toho dne nejedl.
Krutá zima přišla a odešla. S narozením vlčat jako by se změnil svět. Norrvisa ani Varskydd nebyli zvyklí na to, že by jaro přišlo tak brzy, toho roku však jejich noru prohřálo slunce dříve než kdy dříve. Vlčat se narodilo pět, dvě však byla mrtvá. Sever byl krutý a Varskydd byl zvyklý vyvažovat dobré dny těmi horšími, přesto pro něho ztráta dvou malých vlčků přetrvávala ještě dlouho poté, co je pohřbil dost daleko od jeho domova, aby je nemohli vystopovat predátoři. Jako tuláci si to jen sotva mohli dovolit. Norrvisa a Varskydd i přesto věnovali veškerou svou lásku výchově vlčat, která přežila.

Jeskyně, ve které se Varjargar a jeho dvě sestry narodili byla na samém konci světa. Když malý vlk poprvé otevřel oči, svět byl ještě bílý. Ari si ještě dlouho vybavoval závěje, které byly hranicí mezi tím jediným, co znal a čímsi, co ho už jako malé vlče ještě závislém na mléce své matky velmi lákalo. Ta vzpomínka byla tak živá jako hlas jeho otce, když ho spolu s matkou a sestrami hřál svým huňatým kožichem a šeptal mu, že sever je krutý.
Trvalo ještě pár týdnů, než se tři malá vlčata dostala z bezpečí jeskyně, to už se však březový háj zelenal. Trsy trávy vyrůstaly tam, kde si Ari pamatoval závěje. Varjargar byl oproti svým sestrám odvážný. Nebál se objevovat svět a zkoumat ho o kousek dál, než mu jeho matka dovolovala, přesto však nikdy neměla skutečný strach. Norrvisa dobře znala nástrahy Severu, ale když setřásli zimní kožich, jako by veškeré starosti zmizely. To Varskydd je vždy chránil, ač často odcházel i na mnoho hodin, aby jim našel obživu. S příchodem jara však bylo vše jednodušší.
Ari byl větší než Arsja a Arvis, byl silnější a mohutnější. To on vždy začínal s každou hrou, to on stanovoval hranice. Čím více vlčata rostla, tím více svobody dostávali ve světě, který patřil jen jim. Nebezpečí v jejich březovém háji zkrátka nehrozilo.
Byly jim čtyři měsíce, když je rodiče poprvé začali učit lovit. Ari byl silný mladý vlk s dlouhýma nohama, zatímco jeho sestry byly drobnější, čímž tvořily skvělou smečku. Jejich otec byl navíc schopný lovec, a tak se nestávalo, že by měli nedostatek masa. Ari, Arsja a Arvis však byly vlčaty zeleného jara a slunného léta. Mohli sílit a růst, učit se a poznávat svět.
Arsja s Arvis málokdy Arimu stačily. Nebyly tak dobrodružné povahy, a proto nejčastěji s matkou trávily čas kolem jejich menší jeskyně a chránily jejich skromné území, které se však začátkem podzimu chystali opustit. Museli najít místo, kde se jim lépe přečká krutá zima a kde bude více lovné zvěře. Už na jednom místě měli být rok. S tím se Varskyddova toulavá duše nemohla spokojit.
Zatímco Arsja s Arvis setrvávaly s matkou, Ari byl společníkem svému otci. Obhlíželi spolu hranice lesa a každý den chodili na lov. Uživit pětičlennou smečku chtělo schopnosti, kterými však Varskydd oplýval. Ari ho obdivoval, přestože by to nahlas nevyřkl. Jeho otec mohl být alfou větší smečky, přesto však nikde dlouho nevydržel. Ari to nesvedl pochopit, ale Varskydd miloval prázdné planiny severu. Když spolu sedávaly u jezera a hleděli na vrcholky vzdálených hor, otec mu častokrát říkal: „Sever je krutý, ale je to náš domov.“ Ari tomu nerozuměl. Nepoznal nic jiného než krásu a hojnost.
Na podzim, když bylo vlčatům půl roku, opustili březový háj a přesouvali se na jih. Cestovali několik dní, vyhýbali se územím smeček o jejich existenci či způsobu fungování Ari mnoho nevěděl. V jeho mysli i v myslích jeho sester byly smečky nepřátelé, podobně jako medvědi, kterým se museli vyhnout. Běželi dnem i nocí hustými lesy v naději, že najdou vhodné místo předtím, než napadne první sníh. Ari byl z představy sněhu nadšený, toužil vidět závěje, které si pamatoval z dob, kdy se sotva batolil po chladné jeskyni, ve které se narodil. Varskydd byl s příchodem zimy zachmuřenější. Ari tomu nerozuměl, Norrvisa mu však tiše vysvětlovala, že se otec bojí. Ari nechápal z čeho jeho strach pramení, ale byl obezřetnější. Na vše nahlížel s novou nedůvěrou, kterou nikdy předtím necítil, přesto však nemohl upozadit svou dobrodružnou povahu, která plesala s každým dalším krokem, který prohluboval vzdálenost mezi ním a lesem jeho dětství. Na hry po cestě už nezbýval čas, Ari si však dávno ke svým sestrám vybudoval spíše ochranitelský vztah a stejně jako jeho otec i on měl tendenci matku i obě mladé vlčice chránit a pečovat o jejich blaho.
Nakonec nalezli vhodný úkryt pod kořeny vysokého smrku. Varskydd ho prohloubil a zakryl vchod, aby dovnitř neproudil chlad. I Ari už cítil příchod zimy ve svém kožichu, který byl s každým dnem hustější a hustější. S otcem ještě téhož dne obhlédli hranice nového lesa, zatímco matka a sestry zůstávaly u jejich nory. Jejich nový domov se zdál být bezpečný a stejně hojný jako ten předchozí. Ještě téhož dne ulovili drobnou samici kamzíka, kterého přinesli své malé smečce jako hostinu, přesto to však nemohlo být dost. Nejedli několik dní, a i přestože by jim kamzík mohl stačit alespoň na dva dny, v pěti ho spořádali až příliš rychle. Varskydd to neviděl rád, vědom si toho, že brzy bude muset své děti nechat odejít, aby si našli svou vlastní cestu životem, vědom si toho, že je nemůže uvázat na jednom místě v životě, který si zvolil on. Jeho syn, jeho Varjargar mohl být vysoce postaveným členem smečky stejně jako jeho dcery. Nikdy o tom nemluvil. A nikdy už na to ani nemusel pomýšlet.
Druhý den se vydali s Arim znovu na lov. Rozhodli se prozkoumat širší okolí jejich nového území, které zahrnovalo i skalní útvary mezi kterými se mohlo skrývat více kamzíků. Kdyby ulovili nějakého pěkného samce, vydržel by jim i pár dnů, říkal Arimu jeho otec, když se plížili podzimním listím. Sníh ještě nenapadl, ale oba vlci ho už cítili ve vzduchu. Mezi skálami, které by je zavedly až do vysokých hor žádné kamzíky nenašli. Ari toužil jít dál a dotknout se výšin, které si mohl jen představovat, protože se vždy drželi v lesích a u jezer, do hor jejich cesty nikdy nevešli a ani tentokrát tím směrem nechtěl jeho otec směřovat, Ari si však nakonec prosadil svou. Nechtěl nijak vysoko, chtěl však ještě zahlédnout poslední slabé paprsky podzimního slunce. Nemohl tušit, že tohle dobrodružství bude jeho otce stát život.
Skála byla tvořena menšími i většími jeskyněmi, které se vlkům jevily neobydlené. Skákali směrem vzhůru právě jako kamzíci, aniž by narazili na jedinou další živou bytost. Až dokud nezůstali zírat tváří v tvář obrovskému hnědému stvoření. To je medvěd, uvědomil si Ari matně, přestože tvora nikdy neviděl. Jeho otec byl pohotovější, zavyl a štěkl na svého syna, aby prchl, ale to už se po nich medvěd ohnal. Sjel Arimu po noze a vlk pocítil, jak mu huňatou srstí teče horká, hutná krev. V šoku vyběhl do strany, kde se líně kroutila cesta, o které si vlk nebyl jistý, kam směřovala, ale v tu chvíli na tom nemohlo ani trochu záležet. Ari si myslel, že ho jeho otec následuje. A skutečně to tak bylo. Zatímco Ari ztěžka dopadal na zadní nohu, po které sjely medvědí drápy, jeho otec ho nakonec vedl, co nejdál o medvědího řevu, který otřásal celou bytostí mladého vlka.
Byli vysoko, to si Ari uvědomil, když jeho packy dopadly do sněhu. V tu chvíli jako by žádnou bolest ani necítil. Udiveně se díval na sametovou bělost, která byla potřísněná krví. Krví, která nepatřila jemu. I kdyby si býval Ari všiml dříve, že jeho otec krvácí, k ničemu by to nebylo. Varskydd se sesunul do sněhu, kde ztěžka oddechoval. Rána, která se mu táhla od krku přes břicho až k zadním nohám byla příliš rozsáhlá. Byl div, že i tak silnému vlkovi zbylo dost sil, aby běžel tak daleko.
„To nic, Ari,“ zašeptal vlk, když se jeho syn přiblížil. Varskydd věděl, že mu už nebylo pomoci. Cítil horkou krev, ale necítil bolest. Věděl, že se ho jen jeho mysl i tělo snažilo chránit, věděl však, že umírat mohl dlouho. Ari se sklonil k ráně svého otce v naději, že ho zachrání, oba však věděli, že to nebylo možné. Varskydd na sebe strhl pozornost medvěda, aby Ari mohl utéct, a to se také stalo. Varskydd doufal, že za to nezaplatí životem, sám si však připomínal, že takový byl život.
„Ari, nenech mě tu umírat. Sever je krutý, Ari, a smrt je jeho součástí. Musíš mě zabít, Ari,“ pronesl tmavý vlk. Ztěžka dýchal a horká lepkavá krev pomalu unikala z jeho těla spolu s jeho životem. Ari na tu krev zíral, neschopen se pohnout.
„Ari, já umírám. Nemůžeš mě zachránit,“ ujišťoval ho Varskydd. Packou svého syna přitáhl k sobě. Ari zabořil svou hlavu do huňaté srsti svého otce. Dobře věděl, co chtěl, aby udělal. Otec ho učil zabíjet srny, aby dlouze netrpěly. A tak mu stejně jako svým úlovkům prokousl tepnu na krku.
Ari v tlamě cítil krev svého otce, zatímco mu šeptal: „Sever je krutý, Ari, ale musíš být milosrdný.“
Ještě dlouho u něho zůstal, aniž by se pohnul. Cítil, jak z jeho otce odešel život a zůstal s ním až do konce. Jeho tělo ještě ani nevychladlo a on věděl, co bylo třeba udělat. Musel otce zahrabat pod zmrzlou zem, aby jeho kosti neohlodávali mršinožrouti. Ari neznal takovou míru bolesti, která se rozlévala jeho tělem a která byla horší než bolest zadní packy, utěšilo ho však, když zničil dokonalou bělost sněhu, který rozhrabal a pustil se do zeminy pod ním. Stále krvácel, nemohlo mu to však být lhostejnější. Vyhrabat dostatečně velkou jámu mu zabralo příliš mnoho času, ale uvědomoval si, že to bylo spíše tím, že se s otcem nechtěl rozloučit. Nakonec mu nic jiného nezbylo. I přes bolest jeho těžké tělo odstrkal do hrobu a zakryl ho vykopanou vrstvou hlíny. Ari věděl, že tady jeho otec zůstane navždy. Ve vršcích kopců, kam se ani nechtěl vydávat.
Arimu se nechtělo odcházet, nakonec mu však nic jiného nezbylo. A tak odešel. Když se ještě naposledy ohlédl, viděl jen dokonalý bílý svět, kterým tenhle kousek louky mezi kopci byl, když ho viděl poprvé. V jeho mysli měl zůstat navždy tak dokonalý.
Ari si ani nepamatoval, jak našel cestu ze skal, dole však narazil na svou matku, která se je nejspíše už vydala hledat.
„Kde je tvůj otec?“ byla její první otázka na kterou Ari nevěděl, jak odpovědět. Chvíli mlčel, než se na svou matku zahleděl. Nevěděl, že jeho oči ze zlaté přešly ve fialovou. Nezáleželo mu na tom. „Je pryč,“ řekl jí jen. Norvissa se dál neptala.
„Musíme odejít,“ řekl jí ještě. „Musíme odejít pryč, musíme jít na jih,“ dodal a kulhavě vykročil směrem, kterým sem s otcem přišli. Norvissa se neptala. Ještě té noci se znovu dali na cestu. Nikdo se ho neptal, co se stalo s otcem, jejich srdce pro něho však svorně truchlila, když běželi nocí bez otce a druha, který je vždy chránila a pečoval o jejich blaho. Ari nevěděl, co si počít. Matka je vedla na jih, ale nepomohli si. Té noci začalo sněžit a krutá zima je tak zastihla nepřipravené.
Ari trval na tom, že budou cestovat dál. Lovili a občas přespali v opuštěné noře nebo v jeskyni, ale nikde nezůstali. Ari se zoufale snažil najít jaro, které kvetlo v jeho srdci v naději, že tam najde i svého otce. Ten už však byl pryč. Byl ztracený v horách.
„To by stačilo,“ řekla mu jednoho dne jeho matka. „Takhle nemůžeme dál,“ pronesla. Cestovali několik dní sněhem i mrazem. Sever byl rozlehlý, a i jeho jižní část již byla pod sněhem. Bez otce se vše zdálo být chladné, prázdné, beznadějné. Jejich životy se smrkly na přežívání ze dne na den. Norrvisa věděla, jak moc Varskydd opovrhoval životem ve smečce, měla však pocit, že jim nic jiného nezbývalo. Byla sama a ač byl Ari silný mladý vlk, nemohli přežít krutou zimu. Varskydd se o ně mohl postarat, ale i přes její schopnosti nemohla uživit vlčata. Nechtěli se rozdělit, proto se nechali vést matkou, která znala Sever skoro tak dobře jako Varskydd. Také ho na jeho cestách mnoho let následovala.
Území smečky, která žila u Velkého jezera překročili za další dva dny. Za tu dobu ztratili mnoho sil. Lovení se stávalo obtížnější a na cestě byli příliš dlouho, navíc je sužoval stesk po Varskyddovi. Alfa, se kterým se u jezera setkali se jmenoval Stoltson. Byl to šedý vlk s černýma očima, které Arimu připomínaly bezměsíčnou noc.
Stoltson je ve své smečce přijal. Norrvise se ulevilo, protože ochrana smečky znamenala život, neviděla však pohled, který Stoltson věnoval mladému, mohutnému vlkovi, kterého považoval za hrozbu. Ještě téže noci ho Stoltson vyhledal.
Ari spal po boku svých sester, když do něho Stoltson šťouchnul packou a požádal ho, aby s ním šel k jezeru. Ari se měl na pozoru, ale nebylo to nutné. Stoltson mu řekl jediné: „Tvá rodina může zůstat, ale ty tu nejsi vítaný.“
Ari váhal jen chvíli. Věděl, že v něm Stoltson vidí svého konkurenta. Arimu ještě nebyl ani rok a byl stejně mohutný jako dospělý vlci. Věděl, že ho možná v jiné smečce přijmou, byla však zima. Už chápal, proč ho otec před zimou varoval. Každý se staral jen o své vlastní přežití a potravy byl nedostatek. Ari s tím souhlasil. Věděl, že jeho matka by byla proti, ale věděl, jak moc byly jeho sestry vyčerpané mnoha dny, kdy cestovali bez jídla a bez odpočinku. Ve smečce jim bude dobře. A Ari věděl, že na Severu přežije.

Varjargar se v tom nepletl. Utekl z území smečky a ani se neohlédl. Když se Norrvisa toho rána probudila, nezbylo jí nic než oči pro pláč, chápala však rozhodnutí svého syna. V mnohém se totiž podobal svému otci. Arsja s Arvis matku žádaly, aby se vydaly po Arim pátrat, Norrvisa však věděla, že to nemá smysl. Čerstvá vrstva sněhu pohřbila všechny stopy.
Varjargar byl od té doby sám. Toulal se krajinou Severních hor a lesů. Své první narozeniny oslavil sám a pak i ty druhé, třetí i čtvrté. Ke smečce se nikdy nepřidal, protože v ně ztratil důvěru, vlkům se vyhýbal kvůli strachu ze ztráty a z opuštění. V přírodě se naučil spolehnout sám na sebe.
Nikdy se na území smečky u Velkého jezera nevrátil. To, co se stalo s jeho rodinou pro něho navždy zůstalo záhadou, v jeho mysli však žili společně. Jeho sestry měly svá vlastní vlčata a byly spokojené v pohodlném životě, který na rozdíl od něho tolik potřebovaly.
On vždy toužil po dobrodružství. Objevoval jeskyně a hory, v horkých letních dnech trávil čas u jezer. Byl spokojený.
Jeho další kroky směřovaly na jih. Varjargar prošel bránou do Gallirei, aniž by si to uvědomil.

Zajímavosti:
Varjargar má jedinou jizvu, kterou mu způsobil medvěd. Je velmi mohutný a vysoký, oplývá velkou silou. Kožich, ač žije samotářským způsobem života, má huňatý, protože Severské zimy jsou kruté. Nechává si nejčastěji říkat Arga, či Argar, jeho rodina mu říkávala Ari.