Příspěvky uživatele

(7)
// Asgaar po milionu let + pár dní

Hlasité protesty nebyly nic platné, vlk stejně vlče donesl do jeskyně. Když ji pak konečně položil na zem, snažila se utéct. Proběhnout ven tím jediným východem, kterým sem přišli, ale problém představovalo mohutné a mnohem rychlejší tělo jejího únosce. A také její drobné a velmi vyčerpané nožky. Její snahy neměly dlouhého trvání. Byla vyčerpaná. Nakonec to vzdala. Byla tam, kde co předtím. Zavřená v jeskyni. Pod zemí. Její svoboda měla krátkého trvání.

Nějakou dobu odmítala s únoscem komunikovat. Nemluvila na něj, ani neodpovídala, pokud se ptal on. Její pozornost si získal až, když svým monologem začal vyprávět o nějakém Asgaaru. To bylo poprvé, co se na něj vlče skutečně podívalo. A tak pokračoval a ona poslouchala.
Asgaar. Smečka. V lese. Zmýlila se. Tohle nebyl nikdo od krtků, od kterých utekla. Nepřivedl ji sem pro to, aby si pro ni přišli a odvedli ji zpět. Tohle bylo jiné.
Čím se tohle místo lišilo od krtků?
Nikdo po ní nechtěl, aby se předváděla. Nemusela vypadat důstojně, sedět na jednom místě s rovnými zády, až jí tlapky dřevěněly. Nikdo jiný, krom černobílého vlka, tu nebyl. Sionn sice zmínil pár dalších, když jí o Asgaaru vyprávěl, za celou dobu za nimi však nikdo jiný nepřišel.
V čem bylo tohle místo stejné?
Nemohla ven. Byla chycená, v pasti, v podzemí, jako to bylo předtím. Ne snad, že by se o útěk kdy znovu pokoušela. Dokonce se ani slůvkem nezmínila o tom, jak moc by chtěla zpátky mezi trávu, stromy, déšť... ale to se jí nikdo nemohl divit. Byla naučená, že prosby nezabíraly. Ven se nesmělo, to bylo pravidlo, které si z pobytu u krtků přinesla. A tak její srdce jenom tiše toužilo, zatímco tlamička mlčela. Ale Sionn přeci říkal něco o lese...

"Sionne, kde jsou vlastně ostatní? Proč za námi sem nikdo nechodí?" vyzvídala tenkým vlčátkovským hláskem, přestože za svůj pobyt tady zase trochu povyrostla. Stále zrovna u otvoru chodby, která byla tak dlouhá, že nebylo vidět na její konec, ale čerstvý vánek, který odtud proudil, s sebou přinášel vůně zvěnčí. Východ. Tak moc chtěla vidět, čemu všemu ty vůně patří, ale netroufla si odejít. Taková byla pravidla.

// Esíčka

Strategie mrskající se žížaly chlupaté kuličce nijak nevycházela. Ať se svíjela sebevíc a tlapkami máchala, jako by s nimi mohla rozdrápat medvěda - kdyby na něj dosáhla - nebylo to nic platné. Krajina kolem ní stále běžela, vlk s ní v tlamě také. Valce se to nelíbilo. Nelíbilo se jí, jak je bezbranná. Já nechci- nechci zpátky! protestovala v duchu, zatímco z tlamičky jí vycházelo jen vzdorovité vrčení, které mělo k opravdovému vrčení vlastně dost daleko. Při troše štěstí by mohl jejího únosce ten zvuk alespoň rozesmát, on by ji pustil a ona mohla utéct hrooozně daleko!
Jenomže to se nestalo, únosce si nedal říct a ani se nesmál. "No. Tak. Pusť!" vykoktala ze sebe těsně před tím, než vyvalila své už tak obří zlaté očiska na to, kam ji vlastně nese. Do jeskyně. Pod zem. "Ne-ne-ne-ne-ne-" začala vykoktávat a v hlase jí rychle vzdor vystřídala panika. "P-p-prosím, já nechci-!"

// Siccumky

// z Vřesoviště, Sionne, z Vřesoviště

Nezáleží na tom, jak moc hlubokým spánkem trpíte, jak moc unavené je celé vaše rozklepané tělíčko. Pokud nejste vyloženě v bezvědomí, když s vámi někdo utíká krajinou a hopsá a houpá s vámi sem a tam, tak je skutečně jen otázkou času, kdy vám to začne být nepříjemné do té míry, že se probudíte. A i když vlčátko momentálně nebylo těžké vzhledem k tomu, že už nějakou dobu nic nevzalo do tlamy, pořád to byla nepohodlná situace, která jí přiměla přijít trochu k sobě.
Probouzela se pomalinku... a pak naráz rychle, když si plně uvědomila, že se s ní svět hýbe. Někdo ji nesl. Unášel ji pryč. Neztrácela čas přemítáním o tom, zda je to přítel či nepřítel nebo co bude dělat - malé, vyhládlé, mrazem vyzáblé vlče - až se jí to podaří, ale okamžitě sebou začala kroutit a zmítat, aby se ze spárů svého únosce uvolnila. Vzdorovitě u toho začala funět a prskat. Někdo hodně zdatný v dekódování by v tom nejspíš rozluštil něco jako "pusť mě", ale jinak to byla jen změť zvuků jako od vzteklé lasičky. A její tělo se zmítalo ve vzduchu zrovna tak, protože bez boje se rozhodně napospas svému únosci nevydá.
Nikdy se tam nevrátí, nikdy!

// myslela jsi Asgaar, viď

Nezdálo se, že by vlčátko počasí trápilo. Bylo unavené, spící a teď mělo i zdroj tepla, ke kterému se přicuclo jako chobotnice. Totiž, kdyby měla osm malých chapadélek, určitě by je kolem těch cizích nohou omotala kolem dokola a nikdo by jí nesundal. Minimálně do doby, než by se probudila, což by mohlo být kdo ví kdy, protože ať s ní dělal kdokoliv cokoliv, s ní už to ani nehnulo.
Nezdálo se, že by vnímala, že na ni někdo mluví. Ale rozhodně vnímala, když se jí to něco snažilo sebrat - totiž aby to šlo, určitě jí to muselo odtrhnout od toho tepla a na to konto protestně zamručela. Nelíbilo se jí to, ale nejspíš ne dost na to, aby se probudila. A tak kromě nesouhlasného mlaskání a sem tam fňuknutí vlastně nikomu nebránilo jí odnést neznámo kam.

// Esíčka přes Hadí ocas

Když se ten drobný zdroj tepla změnil ve velký zdroj tepla v podobě celého těla, vlče se přitisklo k chlupaté hroudě co nejvíc, jako by se do ní chtěla zahrabat. Nevědomky se z ní stávala pijavice, co toužila vycucat ze svého zachránce všechno teplo, ale takhle to bohužel nefungovalo. Bude trvat, než se skutečně zahřeje a tím spíš, dokud bude stále na dešti uprostřed ničeho. Ale když není zbytí, i tahle trocha něčeho přišla vhod.
Jako na potvoru měla přítomnost cizího teplého kožíšku na vlčátko přesně opačný účinek, než by nejspíš její zachránce očekával. Zavrtaná v cizí srsti se Valka záhy cítila mnohem víc v bezpečí a jako by si její tělíčko mohlo tím spíš odpočinout. Už nebyla tak napnutá a rozhodně se tolik netřásla, ale ani se neprobouzela. Jenom protestně zamlaskala. "Uhmm... ještě chviličku..." vypadlo z ní z polospánku a aniž by jí chvilka byla dovolena, zavrtala i hlavičku do srsti, jako by tím snad mohla komukoliv v buzení zabránit.

Trojbarevná kulička byla kdesi v říši snů a vůbec nevnímala, co se dělo kolem ní. Byla tak unavená, zmožená tou cestou, kterou její krátké nožičky ušly, že nebylo snadné jí z dřímoty jen tak probudit, třeba že se o to pokoušel už samotný déšť a zima. Pozorné oko by si mohlo všimnout, že se ze spánku lehce vším tím chvěla. Sama se zahřát nedokázala už předtím a teď, nehybná, tady na ráně vší té nepřízni počasí?
Nevšimla si stínu, který se nad ní objevil, ani toho, že do jejího už beztak naprosto promáčeného huňatého kožíšku přestaly bubnovat další kapky. Když se jí však dotknul cizí čumák, její tělíčko se zakroutilo jako když šťouchnete do žížaly. Zavrtěla se a instinktivně se snažila natáhnout po zdroji toho symbolického tepla, které se k ní teď přiblížilo a hned bylo pryč. Jen co se dohmatala něčích nohou, stále ve spánku se k nim přimáčkla a stulila se do klubíčka. Tak moc se chtěla zahřát.

// daleko předaleko

Drobné nožky vlče nesly statečně dlouho, i přes neutuchající vítr a déšť. Nebylo to nic příjemného, rozhodně ne pro ten huňatý vlčečí kožíšek, ale Valka stejně nevěděla, co jiné by měla dělat. Ani jí nenapadlo, že by se třeba před tím deštěm mohla někde schovat. A kde? Takže teď vlčátko celé promáčené a zimou roztřesené škobrtalo neznámem.
Ne, už neškobrtalo. Zakoplo a tlamičkou zabrzdilo o zem, na které zůstalo ležet. Byla tak studená a mokrá, ale Valce to bylo jedno. Tedy, nebylo, ale už v sobě ani nenacházela dost síly se zvednout. Víčka jí pomalu padala a zavírala očka. Byla tak unavená. Chtěla spát, tak moc chtěla. Co by se vlastně stalo, kdyby usnula tady a teď? Její nepoučenou hlavičku nenapadlo, jak nebezpečné to může být a tak vzdala veškerý vzdor a únavě svého drobného tělíčka se poddala. Přeci, až se probudí, bude jistě moci pokračovat...