Příspěvky uživatele

// z Vřesoviště, Sionne, z Vřesoviště

Nezáleží na tom, jak moc hlubokým spánkem trpíte, jak moc unavené je celé vaše rozklepané tělíčko. Pokud nejste vyloženě v bezvědomí, když s vámi někdo utíká krajinou a hopsá a houpá s vámi sem a tam, tak je skutečně jen otázkou času, kdy vám to začne být nepříjemné do té míry, že se probudíte. A i když vlčátko momentálně nebylo těžké vzhledem k tomu, že už nějakou dobu nic nevzalo do tlamy, pořád to byla nepohodlná situace, která jí přiměla přijít trochu k sobě.
Probouzela se pomalinku... a pak naráz rychle, když si plně uvědomila, že se s ní svět hýbe. Někdo ji nesl. Unášel ji pryč. Neztrácela čas přemítáním o tom, zda je to přítel či nepřítel nebo co bude dělat - malé, vyhládlé, mrazem vyzáblé vlče - až se jí to podaří, ale okamžitě sebou začala kroutit a zmítat, aby se ze spárů svého únosce uvolnila. Vzdorovitě u toho začala funět a prskat. Někdo hodně zdatný v dekódování by v tom nejspíš rozluštil něco jako "pusť mě", ale jinak to byla jen změť zvuků jako od vzteklé lasičky. A její tělo se zmítalo ve vzduchu zrovna tak, protože bez boje se rozhodně napospas svému únosci nevydá.
Nikdy se tam nevrátí, nikdy!

// myslela jsi Asgaar, viď

Nezdálo se, že by vlčátko počasí trápilo. Bylo unavené, spící a teď mělo i zdroj tepla, ke kterému se přicuclo jako chobotnice. Totiž, kdyby měla osm malých chapadélek, určitě by je kolem těch cizích nohou omotala kolem dokola a nikdo by jí nesundal. Minimálně do doby, než by se probudila, což by mohlo být kdo ví kdy, protože ať s ní dělal kdokoliv cokoliv, s ní už to ani nehnulo.
Nezdálo se, že by vnímala, že na ni někdo mluví. Ale rozhodně vnímala, když se jí to něco snažilo sebrat - totiž aby to šlo, určitě jí to muselo odtrhnout od toho tepla a na to konto protestně zamručela. Nelíbilo se jí to, ale nejspíš ne dost na to, aby se probudila. A tak kromě nesouhlasného mlaskání a sem tam fňuknutí vlastně nikomu nebránilo jí odnést neznámo kam.

// Esíčka přes Hadí ocas

Když se ten drobný zdroj tepla změnil ve velký zdroj tepla v podobě celého těla, vlče se přitisklo k chlupaté hroudě co nejvíc, jako by se do ní chtěla zahrabat. Nevědomky se z ní stávala pijavice, co toužila vycucat ze svého zachránce všechno teplo, ale takhle to bohužel nefungovalo. Bude trvat, než se skutečně zahřeje a tím spíš, dokud bude stále na dešti uprostřed ničeho. Ale když není zbytí, i tahle trocha něčeho přišla vhod.
Jako na potvoru měla přítomnost cizího teplého kožíšku na vlčátko přesně opačný účinek, než by nejspíš její zachránce očekával. Zavrtaná v cizí srsti se Valka záhy cítila mnohem víc v bezpečí a jako by si její tělíčko mohlo tím spíš odpočinout. Už nebyla tak napnutá a rozhodně se tolik netřásla, ale ani se neprobouzela. Jenom protestně zamlaskala. "Uhmm... ještě chviličku..." vypadlo z ní z polospánku a aniž by jí chvilka byla dovolena, zavrtala i hlavičku do srsti, jako by tím snad mohla komukoliv v buzení zabránit.

Trojbarevná kulička byla kdesi v říši snů a vůbec nevnímala, co se dělo kolem ní. Byla tak unavená, zmožená tou cestou, kterou její krátké nožičky ušly, že nebylo snadné jí z dřímoty jen tak probudit, třeba že se o to pokoušel už samotný déšť a zima. Pozorné oko by si mohlo všimnout, že se ze spánku lehce vším tím chvěla. Sama se zahřát nedokázala už předtím a teď, nehybná, tady na ráně vší té nepřízni počasí?
Nevšimla si stínu, který se nad ní objevil, ani toho, že do jejího už beztak naprosto promáčeného huňatého kožíšku přestaly bubnovat další kapky. Když se jí však dotknul cizí čumák, její tělíčko se zakroutilo jako když šťouchnete do žížaly. Zavrtěla se a instinktivně se snažila natáhnout po zdroji toho symbolického tepla, které se k ní teď přiblížilo a hned bylo pryč. Jen co se dohmatala něčích nohou, stále ve spánku se k nim přimáčkla a stulila se do klubíčka. Tak moc se chtěla zahřát.

// daleko předaleko

Drobné nožky vlče nesly statečně dlouho, i přes neutuchající vítr a déšť. Nebylo to nic příjemného, rozhodně ne pro ten huňatý vlčečí kožíšek, ale Valka stejně nevěděla, co jiné by měla dělat. Ani jí nenapadlo, že by se třeba před tím deštěm mohla někde schovat. A kde? Takže teď vlčátko celé promáčené a zimou roztřesené škobrtalo neznámem.
Ne, už neškobrtalo. Zakoplo a tlamičkou zabrzdilo o zem, na které zůstalo ležet. Byla tak studená a mokrá, ale Valce to bylo jedno. Tedy, nebylo, ale už v sobě ani nenacházela dost síly se zvednout. Víčka jí pomalu padala a zavírala očka. Byla tak unavená. Chtěla spát, tak moc chtěla. Co by se vlastně stalo, kdyby usnula tady a teď? Její nepoučenou hlavičku nenapadlo, jak nebezpečné to může být a tak vzdala veškerý vzdor a únavě svého drobného tělíčka se poddala. Přeci, až se probudí, bude jistě moci pokračovat...