Valka, celým rodným jménem Valkyrie, se vám nejspíš nikdy celým svým jménem nepředstaví, neb se jí s ním pojí jen nelibé vzpomínky. Navíc má zkrácenou podobu svého jména mnohem radši – působí přátelštěji a přívětivěji a přesně tak si Valka přeje na všechny působit na první dobrou: Ahoj, já jsem Valka a mám ráda vřelá objetí! A že když tohle vlčátko obejmete, je to jako zapadnout do chlupatého obláčku, protože její srst je načechraná a huňatá a snadno se v ní ztratíte.
Valka by si přála být kamarádkou všeho a všech. Zažila si své a jeden by řekl, že by si z toho mohla odnést trochu obezřetnosti, ale její láska k ostatním je silnější. Je stále ještě mladičká a jednoduše ji fascinuje snad cokoliv už od těch neobyčejnějších věcí, čímž možná působí ještě mladší a není tak pro ni těžké stát se terčem posměchu i mezi svými vrstevníky.
Navzdory její až dětské radosti z běžných věcí se jedná o opravdu velké vlče s ještě větším srdcem.
Kvůli speciální péči, které se jí jako maličké dostalo, může občas její vystupování působit povýšeně. Ne snad, že by to tak její nevinná hlavička zamýšlela, ale proto, že nezná nic jiného. Moc toho neumí, moc toho nezná a rozumem za zbytkem vlčat nejspíš také trochu zaostává, ale má celý život před sebou a spoustu elánu a chuti dohnat, co jí jako maličké bylo odepřeno.
Postupně se učí stavět na vlastní tlapky a používat vlastní hlas sama za sebe, není v tom však ještě dostatečně obratná, aby občas její pokus o sebeobranu nepřešel v drzost a nepřiměřený vzdor. Přes svou jednoduchost si moc dobře uvědomuje jednu věc: chce být svobodná. Volná. Myslet a jednat za sebe. Rozhodovat za sebe. A umí prskat a být velmi divoká, když vyhodnotí, že ji o tohle někdo chce připravit.
Valkyrie se narodila za hranicemi Gallirei dvěma řekněme nezkušeným a životem stále fascinovaným rodičům společně se svou sestřičkou Pandorou a bráškou Derekem. Musíte si myslet, že to byla podivná sešlost, ta jejich rodinka, a měli byste pravdu. Fascinovaní životem totiž byli všichni. Bylo to něco, co se nejspíš v rodině dědilo, i když ne, že by to mohla Valka tvrdit s jistotou, protože kromě svých rodičů a sourozenců z rodiny nikoho neznala. Rodiče jim o nich ale občas vyprávěli a v tom samém vyprávění často figurovala země, která zněla jako ze snu. Plná čar a kouzel, magie a zázraků. Valka byla odhodlaná se tam někdy s rodiči vydat, ale tenhle příběh o tom není.
Tenhle příběh je o dvou sestrách, které využily nepozorného momentu svých milujících rodičů, aby se na krátko vzdálily na vlastní tlapky objevovat svět. Však co by se mohlo stát? To měly brzy zjistit.
Valka zapadla do nějaké díry a nemohla vylézt ven.
„Valko! Jsi v požádku?“ ujišťovala se Pandora, která se nad tou dírou nad sestrou nakláněla. „Nejde ven,“ prozradila jí sestřička a tak vznikl geniální plán. Ta díra totiž nebyla obyčejná díra. Byl to nějaký průchod, tunel. Sestřičky se dohodly, že půjdou po něm, Dorka horem, Valka spodem, a na konci se šťastně shledají. Ach, jak jednoduché, nemyslíte?
Jenomže to by nebyl život, kdyby v tom nebyl háček. Když Valka zmizela tunelem v zemi, ztratila způsob, jak se sestřičkou komunikovat. A pak šla a šla… a šla hrozně dlouho. Copak tenhle tunel neměl konec?
Někde během té chůze usnula. Pořád přeci jen byla maličká. A když se probudila, byli kolem vlci. Spousta vlků. Valka sebou cukla rychle na nohy, ale neměla kam utéct.
„Neboj se, maličká. Řekni, jak se jmenuješ?“ mluvila k ní vlídně postarší vlčice, jejíž tělo Valčin pokus o útěk zarazilo. „V-Val-Valkyrie,“ vysoukalo ze sebe vyděšené mládě. „Valkyrie!“ zdvihla hlavu vlčice a vykřikla její jméno do davu. A to se potom neslo ozvěnou prostorem, jak ho ostatní vlci opakovali, jako by ho oslavovali. Co se tu jen dělo?
Valka postupně začínala zjišťovat o tomhle místě víc a víc. Byli v podzemí. Tihle vlci, co jí zachránili. Jako krtci, říkala si a přišlo jí to legrační. Všichni tu na ni byli hrozně milí a hodní. Uctiví, dalo by se říct, kdyby Valka takové slovo v tak mladičkém věku znala. Bylo tu jídlo i zábava, a tak Valce chvíli trvalo, než se jí zachtělo odejít. A v ten okamžik narazila. Vlci ji totiž odmítali pustit pryč. Nemohla ven, přestože někteří z nich ven odcházeli.
Přestávalo se jí líbit, že jí na každém kroku někdo doprovází. Pravidla začala přibývat – tohle nesmíš a tamto nedělej. Často se po ní prostě chtělo sedět na místě a vypadat… jak tomu říkala ta stará vlčice – lady Savea – důstojně. Slýchávala, jak mluví s ostatními vlky. Že prý je důležitá. Nesmí se jí nic stát. Je to znamení. Proroctví… co je to to proroctví? Valka spoustě těm věcem nerozuměla, ale věděla, že rozhodně nechce být důležitá, když to znamená nemoci dělat tolik věcí.
Jednou jí někdo z lovu donesl živou myš. Valka se po ní radostně vrhla, že ji zkusí sama ulovit, ale lady Savea rychle zasáhla, myš chytila první a ten, kdo za to mohl, si to pěkně odskákal. Valka nechtěla, aby kvůli ní byla lady Savea na ostatní zlá a tak zkrátka dělala to, co se po ní chtělo. Seděla. Byla důstojná, zatímco život kolem ní plynul a ten její s tím.
Valkyrie. Valkyrie. Valkyrie. Valka začínala své jméno nenávidět. Kdykoliv zaznělo, znamenalo to, že se po ní bude chtít něco dalšího, pro co tohle vlčátko vůbec nebylo stavěné. „Mami,“ fňukalo vlčátko, když se ukládalo ke spánku, „tati.“ Chtělo pryč. Chtělo domů.
Jedné noci, když všichni spali, stalo se něco nečekaného. Stěny se začaly třást a strop bortit. Vlci se postupně probouzeli a v podzemí vypukl chaos. Někdo Valku popadnul a vyvedl ven. „Lady Savea. Kde je lady Savea?“ dožadovala se Valka své opatrovnice, protože přes všechna příkoří pro ni ta vlčice znamenala pocit bezpečí, který teď nutně potřebovala.
Nikdo určitý, ale dav vlků ji vystrkal ven z úkrytu. Začínalo svítat a vzduch voněl po ranním dešti. Voněl… čerstvě. Valka rychle zapomněla na starou vlčici. Ne, vlastně naopak, myslela na ni až moc dobře. A také na to, že teď má šanci se odplížit pryč.
„Valkyrie! Kde je Valkyrie! Tak kde je?!“ slyšela za sebou volat lady Saveu, ale už bylo pozdě. Vlčeti už se podařilo vyplížit dostatečně daleko, teď už jenom vzít nožky na ramena a utíkat, utíkat dokud ji nezastaví samotná síla země, vzduchu a svobodné přírody, která jí byla tak dlouho odpírána. Ani netušila, kam běží, věděla jenom odkud a to jí stačilo. Ale pravdou bylo, že kdyby věděla, kam až ji tlapky donesou, stejně by nezastavila, možná právě naopak…
Zajímavosti
▪ Je velká, jakože fakt obří. Rozhodně větší, než vlčata jejího věku. V dospělosti bude i jako vlčice dosahovat spíš výšky větších samců.
▪ Něžný obr. Má sílu, ale neumí s ní zacházet a působí tak neohrabaně a nemotorně.
▪ Má strach z úkrytů, nor, jeskyní a jiných uzavřených prostor.
